Инструменты пользователя

Инструменты сайта


u_kirgizu._narodopisna_studie

U Kirgizů

Jindřich Dvořák

Následující publikace slouží jako výukový materiál pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia. Jakékoli jiné použití je možné pouze v souladu s autorským zákonem.

klíčová slova: Kyrgyzové, Kazaši, antropologie, identita, kultura

Předmluva

Tento svazek je osmým číslem knihovny „Země a lidé“, sbírky cestopisů, vědeckých a dobrodružných výprav do cizích zemí, povídek z cizích krajů, líčení zápasu člověka s přírodou i lidmi, jak v minulých dobách, tak i přítomných. Knihovna je zábavná a poučná zároveň. Je určena širokým vrstvám čtenářstva a dospívající mládeži nejvíce, neboť má doplniti vzdělání zeměpisné formou lehkou, zábavnou a poutavou. Mladá mysl miluje rázné činy, energické podniky, dobrodružství, zápas s lidmi i přírodou, již však dovede obdivovat, i když člověka ohrožuje a drtí.

Proto budeme se procházeti celým světem. Poslechneme ty, kteří prožívali těžké útrapy na expedicích vědeckých, vojenských i dobrodružných, půjdeme s lovci do tropů i do polárních končin, připojíme se k zlatokopům, zastavíme se u národů a kmenů s podivnou kulturou a ještě podivnějšími názory, poslechneme vyprávění těch, kteří mezi nimi pobyli léta, někdy celý život a poznali jejich duši, již pak vložili do svých povídek a líčení. Zalétneme myslí i do dob minulých, k výpravám, jimiž se evropskému zraku teprve otevíral nový, neznámý svět, zajdeme do pustin ledových, do žhavých pouští, kudy noha bělocha před naším vůdcem nekráčela. Jindy vyrazíme s lehkou myslí do toho širého světa a necháme se unášet osudy tuláků, kteří vypsali své vzpomínky na chvíle chorobného neklidu. Zastavíme se někdy u některých otázek, jež hýbají světem, a promluvíme soustavněji o naší vlasti, o světovém hospodářství, o světové dopravě, o státech evropských.

Úvodem.

Světová válka rozprášila naše lidí do nejzazších koutů zeměkoule, mezi národy a kmeny, o jejichž existenci neměli před tím namnoze ani tušení. Ač mnozí nemohou vzpomínat na tuto dobu vždycky s veselou myslí, přece nezůstal pobyt jejich a poznání cizích krajů a zvyků různých národů beze všeho vlivu na mysl českého vojáka. Ležíť v české povaze už jakási zvědavost a touha seznámili se s názory i životem lidí, kteří sice žijí v odloučenosti od ostatního světa, ale kteří přece dovedou vzbuditi zájem způsobem svého života po duševní i materiální stránce.

Že naši vojáci nezaháleli, že nechodili tupě kolem svých nucených hostitelů jako vojáci jiných národů, že nechodili pohrdlivě kolem domorodců jako anglosaští vojáci, nýbrž že se živě interesovali o své okolí, o tom svědčí dosti bohatá už literatura našich legionářů. Přítomná knížečka je jednou z těchto knížek částečně vzpomínkových, částečně studijních.

Zabývá se sousedy Pavlodaru, kde trávilo mnoho našich vojáků jednotvárný život zajateckého tábora, než konečně vytvořením československé armády byla tato nuda ukončena. Proto bude mnohým přímým účastníkům, jejich příbuzným i známým vítanou upomínkou na prostředí, do něhož je zavála světová válka.

Kniha týká se Kirgizů, na nichž možno studovali způsob kočovnického života nám neznámého, na nichž lze také sledovali vliv ruské kultury a konečně i postup asimilace ruského živlu s domorodým živlem, nejspolehlivější to zbraň kolonisační, ale také často pro vládnoucí národ nesmírně nebezpečnou. Znamená to často úpadek, neboť u míšenců jevívá se pravidelně většina špatných, ale málo dobrých vlastností.

Jakkoliv přítomná knížka nečiní nároku na vědecký ráz, je zpracována svědomitě na základě zkušeností i literatury, pokud se dala sehnat v těch bouřlivých dobách.

V české literatuře máme jedinou pouze zeměpisnou práci o této oblasti od prof. Em. Faita: „Ruská Střední Asie“ (vydala Česká Matice).

V nejbližších svazcích přineseme práci podobnou, vzniknuvší za stejných poměrů.

Stan. Nikolau.

I. Cestou na Sibiř.

Bylo v prvních dnech měsíce září roku 1914. Divise rakouská, ke které byl jsem přidělen se svým oddělením zákopnickým, byla mistrným nástupem ruských vojsk z poloviny zničena v neprostupných močálech pod Lublínem, já pak, vyváznuv šťastně, dostal jsem se se zbytkem svých pionýrů do zajetí.

Chvíli tu, v níž jsem nabyl jasného vědomí, že rozžehnal jsem se nadobro s rakouskou armádou, považuji za jednu z nejradostnějších, jež jsem kdy zažil. Slovanské srdce zaplesalo! Když jsem byl pak uveden k ostatním 24 zajatým důstojníkům, z nichž většina byla národnosti české, nebylo konce výkladům o vojenské zdatnosti ruské, o jistém a brzkém vítězství slovanských zbraní, ba ani nadšeným plánům o šťastné budoucnosti všeho Slovanstva.

Rovněž cestou vlakem nesmírnými ruskými pláněmi vše, co jsme kolem sebe viděli, utvrzovalo nás v těchto optimistických názorech; byly to nejen všudy vyvěšené, Rusku příznivé telegrafické zprávy z bojiště a vesele vlající oslavné prapory, ale i mohutnost a síla, jež jevily se všude, a pak to nadšení, s jakým kde kdo v Rusku měl se k dílu!

Překvapovala nás rozsáhlá nádraží v Brestu Litevském, Minsku, Smolensku, Moskvě, ve Vladimíru, Nižním Novgorodě a jinde a jinde. Jak obrovská tu všudy rozloha, jaké bohatství vozového materiálu, co tu všude mohutných lokomotiv a rozsáhlých topíren! Marné snažili jsme se přirovnati některá z velkých nádraží rakouských k těmto kolosům.

Na každém nádraží stál připraven vlak s vojenským materiálem dělostřeleckým nebo technickým, byla naložena těžká děla, k jichž účinkům chovali jsme zasloužený respekt i nedávno nabytých zkušeností. A co působilo na nás zvláště mohutně, byly ruské sanitní vlaky. Stály připraveny na každém větším nádraží. Byly to dlouhé vlaky, sestavené z krásných bílých vagonů, konstruovaných specielně pro účely sanitní a opatřené pohodlnými lůžky i vším pohodlím. Zvláštní vagon pro lékárnu, zvláštní vůz pro zdravotní personál, pro koupelnu, prádelnu, kuchyni a pod. Několikrát za den potkávali jsme ruské vojenské vlaky, jež odvážely na frontu svěží vojenské části všech možných druhů. Byli to hoši z evropského Ruska, byli to Sibirjáci, urostlí Gruzínci, Čerkesi, kozáci donští, kubánští a jiní a jiní. A jací byli všichni zdraví, urostlí, hoši plni života. — A toto Rusko, ohromné, silné, které při samém vjezdu našem v jeho nesmírné území tak velkolepě se presentovalo, s nezměrným bohatstvím přírodním i množstvím zdravého lidu, i vojensky dobře organisované, to Rusko kolosální že mohlo by býti pokořeno na světě kýmkoli — a zvláště Rakouskem, v němž všecko vřelo vnitřní nespokojeností, skoro všecko hledělo nepřátelsky k dynastii a všem vůdčím institucím? Byli jsme přesvědčeni o šťastném a brzkém ukončení vojny ve prospěch nejen Ruska, ale i dohody a všeho Slovanstva.

Bohužel, že blízký počátek 15. roku ukázal, že vnitřní uspořádání ruských poměrů, zvláště ve smyslu vojenském, není tak skvělé, jak na první pohled se zdálo, že nejen úplná vlažnost, ba ledová lhostejnost k pojmu vlastenectví a snaha jen „хорошо жить“(dobře se míti) a brát úplatky jest bohužel typickou vlastností veliké většiny ruských vysokých hodnostářů jak civilních, tak zvláště i vojenských, a smutně pověstné aféry ministra vojenství a náčelníka dělostřeleckých zásob generála Suchomlinova byly by málem přivedly ruskou veleříši do záhuby již v roce 1915.

Na cestě do zajetí však byli jsme, jak již řečeno, plni nadějí nejrůžovějších; domnívali jsme se, že vezou nás kamsi jen do vnitřního Ruska — nejdále snad do Moskvy, a proto byli jsme velmi překvapeni, když kterýsi generál, jenž navštívil nás ve vagoně, prohlásil, že jedeme na Sibiř. — Ujišťuji, že překvapení to nebylo právě z nejpříjemnějších; měli jsme o Sibiři ponětí nesmírně nejasné a dívali jsme se z theoretického stanoviska na poměry sibiřské příliš černě.

Slyšíme-li o Sibiři, tu jaksi mimovolně vybaví se nám představa kraje surového, nehostinného, zkrušeného třeskutými mrazy, kde po nedohledných pláních sněžných honí se hladoví vlci za hubenou kořistí. Představujeme si zástup vychrtlých ubožáků — vypovězenců z vnitřního Ruska, kteří odsouzeni jsou k těžkým, zemním robotám a dlouhému, trapnému umírání.

Takovými ponurými představami křivdili bychom Sibiři velice. Jest ovšem pravda, že má Sibiř jiné poměry klimatické i zeměpisné, než na jaké jsme zvykli, že obydlena jest lidmi jiných typů, jiných povah a životních zvyklostí; rozdíly ty však — ač dosti značné — nedosahují přec rozměrů tak kolosálních.

Arasana v Altaji
Dolní jezero v nížině řeky Arasana v Altaji.

O některých krajích sibiřských možno bez váhání říci, že překvapují přímo svou přírodní krásou. Mám na mysli kraje na úbočí hor Altajských, kde žíti v létě jest přímo požitkem; kromě toho oplývají území ta i bohatstvím rozličných minerálních pokladů a znamenitou úrodností. Totéž říci možno i o krajinách Uranchajských, táhnoucích se podél břehů malebného Jeniseje, a o mnohých jiných, o nichž slyšel jsem celé chvalozpěvy, ale kterými jsem neprošel.

Většinou však rozkládají se v Sibiři širé, jak stůl rovné, nepřehledné stepi různého rázu. Jedeme-li sibiřskou drahou od Uralu připomínajícího mile naši Šumavu, směrem východním, mineme za stanicí Čeljabinskem kamenný obelisk, stojící právě na hranici Evropy a ASIE; jsme v Sibiři. Oko chvílemi neprohlédne do nekonečna se prostírající stepi, porostlé tu vlnící se vysokou travou, tu nízkým podrostem vyschlé, tuhé traviny.

V dáli viděti rozsáhlé modrající se lesy, hned zas ocitneme se uprostřed březového háje, z jehož stínu vyjíždíme znovu v nekonečnou step. V ní — jako zapomenutá – krčí se malinká vesnička dřevěná s rovněž dřevěnou bání chudého kostelíka.

Průzračná říčka razí si cestu hustou travinou, spěchajíc k nedalekému jezeru, na němž pluje množství vodních ptáků.

Step jako bez života; jen tu a tam mihne se rychlonohý zajíc, vzduchem nese se hejno divokých kachen, vylétají tetřevi. Zřídka uvidíme z dálky jezdce, harcujícího kamsi – bez cesty, bez pěšiny.

A všude ticho. — Obrovské rozměry těchto plání a ničím nerušený jejich klid působí mohutným dojmem.

Jedeme-li dále na východ, kraj stává se jednotvárnějším; mizejí pomalu mohutné komplexy lesní, zaměněny jsouce jen tu a tam osaměle stojícími nízkými háji; jsme v severní části Kirgizské stepi.

II. Kirgizská step.

Kirgizská step jest kraj veliké rozlohy; západní hranicí jest mu řeka Ural s mořem Kaspickým, na jihu sousedí s územím Turkmenů a oblastí fergánskou, k východu táhne se po Vých. Turkestan a na sever obrouben jest dvojicí sibiřských řek: Irtišem a Tobolem. Celé toto území, měřící více než 21 milionu km2, nenese nadarmo jména „stepi“; povrch jeho jest skutečně jednotvárný, většinou porostlý hrubou, vysokou travinou, křovinami, místy dokonce pokryt mrtvým pískem. Poněkud veselejšího rázu nabývá Kirgizský kraj v oblasti severnější, při řece Tobolu, kde rozložena jsou rozsáhlá pastviska, ložiska dobré, černé ornice (černozem) a veliké komplexy jehličnatých i listnatých lesů. Od Omska však k jihu působí Kirgizská step dojmem neobyčejně smutným. Ponurou náladu zvyšují i četné, na horkém slunci se bělající kostry pošlých stepních psů, do výše trčící hnáty starých, padlých koní, pohozené rohaté lebky hovězího a skopového dobytka. Obyvatelstvo nemá ponětí o nejprimitivnějších zásadách zdravotnictví, a kdyby nebylo smeček vychrtlých stepních psů a dravého ptactva (koršumů), jež poctivě starají se o odklizení masitých zbytku zvířecích, zdravotní poměry stepní staly by se nesnesitelnými.

Jednotvárnou plošinu kraje přerušují tu a tam jednotlivé vyvýšeniny, mnohdy krátké hřbety; v okolí Usť-Kamenogorska zasahují pak holé výběžky pohoří Altaje dosti hluboko do stepi.

Ze zvířectva jmenovati dlužno skot a koně, jichž obrovská, nezřídka tisícihlavá stáda pasou se na stepi; kromě těch najdeme v kirgizském hospodářství dvouhrbé velbloudy, dlouhorohé kozy a zvláštní druh tlustoocasých beranů, bohatých na loj. Divoce žijí: vlk, medvěd, liška, bílý zajíc, jeleni, rys, šakal, množství ptáku vodních, koroptve, křepelky, stepní kury, tetřevi a hejna dravců, pomocí jichž, ochočených, Kirgizi loví as jako u nás ve středověku.

Mocným dojmem působí mohutný proud sibiřského Irtyše. Není to řeka tak široká jako Volha, po jejímž mostě u Syzraně jeli jsme vlakem plných 8 minut, patří však k největším řekám sibiřským. Klidně valí se kalné jeho vody mezi písčitými břehy, z nichž pravý jest značně vyšší a místy divoce rozerván. Z jara, kdy rychlým táním sněhu altajských přibývá mu velikého množství vody, vylévá se přes levý břeh a mění okolní step v jediné nedozírné jezero.

Koncem dubna počíná paroplavba. Veliké, krásné, bílé parníky nesou se hbitě po široké hladině, jsouce opatřeny vším možným pohodlím, ba možno říci i přepychem. Dnes, bohužel, mnoho z té nádhery jest zajisté zničeno, ale tolik jest jisto, že ještě v letech 1916–17 ruský „parochod“ svým zařízením daleko předstihl naše parníky labské a dunajské.

Na pohodlném cestování dali si Rusové mnoho záležeti; o tom ostatně svědčí i celé pohodlné, prostorné zařízení ruských železnic, kde cestující, odkázán jsa na pobyt ve vagoně po několik dní a nocí, bere si s sebou jako „ruční“ zavazadlo celou kupu peřin, ano i nezbytný samovar s úctyhodným režným pytlíkem domácích sucharů.

Kromě parníků osobních setkáváme se na Irtyši, Obi, Tobolu, Jeniseji a jiných sibiřských řekách s ohromnými nákladními loděmi (baržami), jež taženy jsouce parníky vlečnými (na buksir), naloženy jsou obilím, dřívím, kamenem, rudami, solí, rybami a různým jiným nákladem. Připojíme-li k tomu ještě hojnost lodí rybářských, dovedeme si představiti, že doprava na sibiřských řekách jest velice čilá a život v přístavech nadmíru rušný.

Velbloudi
Velbloudi na chudé stepní pastvě.

Kirgizský kraj slyne ode dávna bohatstvím minerálním. Kromě velikého množství černého kamenného uhlí, jehož bohatá ložiska odkryta byla u jezera Ekibas-Tuz, nalézá se tu dosti různých rud, rýžují se potajmu drahé kovy a dobývá se — bohužel vesměs neracionelně — celá řada rozmanitých užitečných minerálů. Ruský člověk nevšímá si však nerostných pokladů, jež se mu doslova do cesty pletou; značný ten užitek přenechává lhostejně společnostem podnikavých cizozemců, kteří z Francie, Anglie — i ze Španěl přišli na Sibiř zatím geologicky a chemicky vyzkoušeti půdu, a jistě — až se tam poměry trochu jen uklidní, budou těžiti znamenité sumy.

Také solí jest kraj tento velice bohat. Obsahují ji neobyčejně četná solná jezera, jimiž jest celé prostranství od Kaspického moře a Uralu až k Irtyši jako postříkáno.

Avšak ani soli nedobývá se zde soustavně, ačkoliv jezera obsahují jí takové množství, že vysýcháním vod sama na březích i na dně se hromadí. Svítí-li slunce — a to bývá na stepi téměř neustále — pohled na čistý úběl solní přímo oslňuje. Domorodci shrnou ji jen na hromady a vezou si ji pro svou potřebu rozemlít do větrného mlýnku. Jen několik kupců z bazaru v Pavlodaru přiváží si sůl do svých obchůdků (lávoček); prodávali ji pud (16,3 kg) za celých 10 kopějek (r. 1914).

Stepní kozy
Stepní kozy.

Léčebnými minerálními prameny i jezery jest kraj dosti bohat; protože jest však málo obydlen, obyvatelé pak na nízkém stupni kultury a kromě toho k pramenům velmi daleko, zůstávají tyto pravé poklady pro tak mnohé nemocné nezužitkovány.

Léčebná síla jezerních vod i jejich slatin dobře známa jest Kirgizům, a oni jsou vlastně skoro jedinými, kdo s prospěchem užívá koupelí v nich. Jen na jediném z těchto jezer zřízeno v posledních letech stavení pro inteligentnější nemocné; dojížděl tam lékař z Pavlodaru (je to 33 verst od města) a nemocní si účinky koupelí velmi chválili.

Podnebí v Kirgizské stepi značně se liší od našeho. Charakteristickými znaky jeho jsou veliké rozdíly teploty letní a zimní; v létě dostupuje žár ve stínu 40°R, v zimě křehne člověk při mrazech čtyřicetistupňových, nevěda, má-li chrániti dříve ruce, nohy nebo nos před krutými jeho účinky.

Musím se však přiznati, že měli jsme ze sibiřských mrazů větší respekt, než bylo potřebí. Právě proto, že není v blízkosti velkých komplexů vodních, není ve vzduchu mnoho par, a mrazy, byť i ohromné, jsou tam suché a snášejí se proto poměrně dosti dobro. Jest však skutečně třeba míti stále na zřeteli nos — a to nejen nos svůj, ale i toho, kdo jest naším společníkem. V prudkém mrazu, aniž člověk toho pozoruje, nos zbělí mžikem, a může se státi skutečná nehoda této význačné ozdobě lidského obličeje. Upozornil nás ruský důstojník v Pavlodaru, abychom nevycházeli v zimě samotni — vždy aspoň dva, a občas kontrolovali druh druhu obličej.

V případě, že by nos namrzl, nutno jej ihned důkladně tříti sněhem. Tuto „operaci“ prováděli jsme dosti často.

Je-li počasí klidné, t. j. bez větru, možno bez obavy do stepi i za třeskutých mrazů, nutno jen dbáti pravidel, jež právě byla uvedena. Často pozorovali jsme zajímavý přírodní zjev při prudkém mrazu, za jasné modré oblohy: v době polední mihotalo se v čistém vzduchu množství malinkých ledových jehliček, jež se překrásně třpytily na slunci. A když jsme pohlédli k blankytu, spatřili jsme 3 slunce; originál uprostřed a souměrně k němu uložena druhá dvě – ovšem ne tak jasná slunce. Nad zajímavou touto trojicí klenula se sotva patrná duha. Zvláštní tento úkaz vysvětlujeme si odrazem a lomem slunečních paprsků.

Přechody ze zimy v teplo nebo naopak jsou v asijských těchto krajích zcela krátké, náhlé, a možno v nich pozorovati, jak rychle, jako divem příroda umírá a zase oživuje.

Ke konci března bývá země pokryta ještě sněžným příkrovem. V několika jen dnech sníh mění se v nesčíslné množství bystrých, na horkém slunci se třpytících potůčku a ze země silně zavlažené a rozměklé zvedá se zelená tráva a pestří se první květy. Je to věru, jako když kouzelným proutkem šlehneš! V polovině dubna celá step jest pokryta zeleným, květovým kobercem. Mnohé rostliny hledí využiti právě této krátké doby mezi chladnem a žárem k plnému svému rozvoji a proto již počátkem května bují zde vše v plném rozkvětu.

Ale nádhera tato netrvá dlouho; sluneční paprsky stávají se rychle žhavými, a počátkem června začíná již step vysychat a žloutnout. Léto bývá parné, čtyřicetistupňové, žáry nejsou vzácností; bouřky bývají velmi častými hosty v kirgizských stepích, ale většinou bez deště — nebo s prudkým deštěm, ale kratičkým. Dojem, jejž bouře stepní vzbuzují — jest mocný. Celá obloha — kam obzor sahá — pokrývá se mraky různých barev: tu černé hrady, tam světle šedé díly s bílými okraji; přes ně rychle se sune tenký žlutý mrak. Vtom náhle proletí prudký teplý vítr, zvedaje spousty jemného stepního písku. Písku bývá tolik, že na několik kroků nevidíš. Zasvitne první blesk — hned druhý, třetí a začne hučet hrom. Blesky tvoří celé stromy a rozsáhlé sítě na tmavém pozadí oblohy. Ať podíváš se na kteroukoli stranu, všudy otvírá se nebe, a hrom hučí bez přestání. Po dlouhé době — celých hodinách se bouře ztiší, velmi často bez deště, a druhý den nastává hrozné vedro znova. Mnohé řeky i jezera vysychají, tráva, na stepi vyhoří — lidé i zvířata, hledají stínu. V červenci i srpnu, kdy u nás léto v plném rozvoji step jest žlutá, suchá — bez života. V září nastupuje podzim; slunce tratí na svém žáru — nastává několikadenní perioda dešťů. Znova pokrývá se step zelení, probudí se k životu rostliny podzimní a mnohé květiny kvetou po druhé.

Nemají však dlouhého života; v říjnu – a to hned v první jeho polovině najednou se ochladí. V noci uhodí první mráz, napadne sníh, a zima rázem začne studenou svou vládu. Již z 23. — 27. října zamrzá Irtyš.

Nepříjemnosti, jež zima přináší, zvětšeny bývají častými burany a t. zv. gololedicí. Buran jest silný vichr, který věje bez nárazu, stálou silou, metaje v obličej spousty sněhu. Jeho účinky jsou mnohdy katastrofální: mučí přímo stáda skotu Kirgizů na stepi, odnímá hladovému dobytku poslední jeho tělesné teplo a rozhání jej po stepi, až ubohá zvířata hladem a únavou hynou.

Ale zvlášť mnoho strádá kirgizský skot gololedicí. Nastane-li totiž po oblevě na podzim prudký mráz, pokryje se země silnou vrstvou ledu. Dobytek, pasoucí se po celý rok,

— 16 —

i v zimě na stepi — nedostane se touto silnou korou k potravě a hyne často hromadně.

Buran a gololedici možno právem nazvati bičem kirgizského kraje.

Bylo již řečeno, že deště spadne velmi málo — a to skoro jen v letních měsících: červnu a červenci.

Skutečnou zvláštností jižních částí kirgizského kraje, zvláště v písečné, svrchovaně pusté „Hladové stepi“, je zajímavý zjev: suchý déšť. V létě, když půda bývá slunečním žárem silně rozpálena, padající kapky dešťové mění se v páry dříve, než na zemi dopadnou. Tak beztoho na vláhu chudá step připravena bývá i o tu vláhu, která by ji alespoň trochu mohla porositi.

parník na Irtyši
Vléčný parník na Irtyši.

III. Obyvatelstvo kirgizského kraje.

Jako území střední a západní Evropy oživena jsou tisíci bohatých, rušných měst a přívětivých vesnic s miliony obyvatel — tak ohromná prostranstva kirgizského kraje zejí

— 17 —

prázdnotou, bezlidností. V rozsáhlých stepích těch tratí se téměř několik málo měst, několik set neuspořádaných vesnic a kirgizských stojánek.

Kirgizský kraj býval již v starých dobách „vraty národů“, stěhujících se z východu, t. j z vnitřní Asie, na západ. Většina prošla prostě tudy — až v 13. století zastavili se tu Kirgizové a osadili kraj. Později prošli tudy Kalmyci a Tataři; smísili se částečně s Kirgizy — zmizeli však většinou s jeviště tohoto území.

Rozvážení jezerní soli v okolí Pavlodaru
Rozvážení jezerní soli v okolí Pavlodaru.

Teprve počátkem 16. věku — dle jiných zpráv až kolem roku 1800 počínají stěhovati se sem zástupci slovanského plemene. A toto osídlování nejen že nepřestalo, nýbrž zmohutnělo a trvá až po naše dny.

Byli to hlavně Velkorusové, kteří usazovali se na severu, a Malorusové, kteří zaujali část severozápadní — tvoříce nyní obyvatelstvo, jemuž se říká všeobecně v Rusku „Sibirjaci“.

V nehostinné asijské tyto kraje přišli tito lidé jednak z bídy, hledajíce na místech příhodných k orbě možnost snazší existence, přišli i lidé svrchovaně dobrodružní, a konečně ti, jimž jako vypovězencům pro různé zločiny přikázáno bylo usaditi se „na Sibiři“. Zde setkali se s usedlými v krajinách těch Kirgizy, zbytky Kalmyků a Tatarů, mísili se s nimi a v způsobu jejich života, zvycích a mravech nastaly přirozeně podstatné změny.

Kromě těch k obyvatelstvu kirgizského kraje patří „sibiřské kozácké vojsko“, které má tu vlastní svůj majetek a vlastní svou správu.

Jak vzniklo toto kozácké vojsko? Povstalo z vojenských vysloužilců, vystěhovalých na Sibiř, různých strážníků, donských a uralských kozáků a j. a bylo uvedeno v život vládou ruskou, aby drželo na uzdě Kirgizy, kteří vedli si ve své stepi příliš nevázaně a podnikali loupeživé vpády na území ruská.

Vojenský kozácký spisovatel Usov píše o nich takto: „Vojsko to zřízeno bylo péčí administrativní správy a za svou existenci děkuje jedině vládě. Tato črta jeví se v celé historii kozáckého vojska; vláda vždycky bez účastenství národa prováděla v něm reformy a zveličovala jeho stav novou kolonisací. Dala mu různé svobody a práva za příčinou jeho samostatného rozvoje, dodávala mu ženy, vybrané z vypovězenek na Sibiř a svobodných kolonistek. Seskupila z různých těch elementů jednolitý celek, dala této nevzdělané mase jakés takés vzdělání a místní samosprávu.

Z původní čistě plebejské úrovně vybrala vláda radu jednotlivců, kteří se ve službě osvědčili a od ostatních lišili se vzděláním, a jmenovala je důstojníky a úředníky. Povzbudila kozáky k životu hospodářskému, nutila je všímati si rolnictví, průmyslu i obchodu, zabývati se i různými řemesly s úmyslem užíti všech těchto zavedení ve vojenském smyslu v dobách potřeby.“

V roce 1880 bylo kozákům dáno nové zřízení, které je dodnes v platnosti. Vojsko bydlí ve vesnicích (poselkách) a stanicích; v každé bydlí ataman, jemuž náleží vojenská, administrativní i hospodářská správa. Atamani podléhají vojenské správě, v jejímž čele stojí „stepní general-gubernator“.

Kozáckému stepnímu vojsku patří v Akmolinské i Semipalatinské oblasti více než 5 milionu desjatin půdy. Všecka tato půda dělí se na 3 oddíly.

a) území, patřící mužstvu, z něhož na každého muže připadá 25 desjatin;

19

b) území pro důstojníky a úředníky;
c) území v zásobě (1/2 milionu desjatin).

Vojsko mělo také svůj kapitál; v roce 1895 činil 1,008.536 rublů, v posledních letech však značně se umenšil za příčinou časté neúrody a jiných vnitřních hospodářských ztrát. Pro děti kozácké zřízeny školy, vojenská správa vydržuje nemocnice, lékařské síly, kozáci mají v Pavlodaru svou lékárnu, svůj chrám i hřbitov.

Bylo již řečeno, že „Sibirjaci“, tedy kozáci i dříve uvedené civilní obyvatelstvo stepních krajů — podlehli podstatným změnám. Velikou úlohu ve změně nejen povahy, ale i typu „Sibirjaka“ hrálo jednak uvedené již smíšení se s obyvateli v Sibiři již dříve usedlými, jednak i způsob jejich života. Život v divokých stepních krajinách se surovou zimou, žhavým a suchým letem, život za nezvyklých hospodářských a sociálních poměrů, vše to utvořilo z bývalého ruského člověka nový typ.

Ve fysickém smyslu typ ten nemůže býti nazván příjemným: zavalitý, střední postavy, nečisté pleti, s hrubým výrazem tváře, pomalými pohyby „Sibirjak“ nečiní na pozorovatele dojmu příznivého. U ženštin zřídka jen najdeš výjimky.

Z duševní stránky dojem není o mnoho lepší; „Sibirjak“ myslí pomalu, odpovídá jaksi nerad, úsečně. Řeč jeho je nečistá, vlivem kirgizštiny porušená. Všecky snahy jeho nesou se jen za cílem materiálním.

Toť typ dávno usedlého, prostého, v kraji rozeného sibiřského mužíka i kozáka. Kolonisté, kteří přišli později, a stále nově přicházejí, přinášejí nového lepšího ducha i nový život a, možno říci, novou kulturu mezi tyto starousedlíky. Založili školy, pozvedli polní hospodářství, přivedli s sebou inteligenci — vláda poslala úřednictvo, zmodernizovala větší města, zavedla vyšší učiliště, v Tomsku universitu, a zřídila řadu moderních institucí.

Vedle rolníků z ruského Polska nacházíme v stepním kraji i mnoho Němců kolonistů, kteří přišli do Sibiře v minulém století.

Zabývají se zemědělstvím a těší se tu pověsti dobrých hospodářů; na první pohled pozná se hospodářské stavení kolonistovo, neboť značně se liší důkladností, účelností a úpravou od staveb mužíků ruských. Totéž říci možno i o obdělávání a udržování pozemku. Kromě těch setkáváme se tu s Poláky, kteří tu slouží většinou v úřadech, pak s Bucharci, Tatary a Židy, kteří se zabývají hlavně obchodem se znamenitým finančním výsledkem.

Typickým obyvatelstvem tohoto velikého území jsou však Kirgizové. Je to lid velmi zajímavý hlavně proto, že až do dnešního dne zachoval si kočovný způsob života a že se téměř neuchýlil od původních, po předcích zděděných mravů národních

IV. Kirgizové.

Nejstarší zprávy o Kirgizech mají již staré čínské letopisy ze VII. století. Žili v těchto dobách na hranicích rusko-čínských ve střední Asii a v poříčí Jeniseje. Když však národ Kalmyků a Rusové vytlačili je z jenisejských sídel, odstěhovali se do míst nynějších svých stepí, zůstávajíce stále ještě v politické závislosti čínské. Žili zde na rozsáhlých pláních životem volným, kočovným, divokým a pořádali časté loupeživé vpády na sousední území ruská. Ráznému zakročování kozáckých vojsk a pravidelným vojenským ročním výpravám ruským podařilo se, že Kirgizi podrobovali se ponenáhlu ruské autoritě — zvláště za vlády carevny Anny (kolem roku 1734). Území jejich přičleněno r. 1820 trvale k ruské říši a po celou řadu let později tvrdým, ba krutým způsobem utišovány vzpoury kočovníků svobody zbavených. Když pak r. 1860 Čína vzdala se pekingskou smlouvou všech nároků na kmeny kirgizské, stali se definitivně poddanými carů ruských. My poznali jsme je v době světové války — po nějakém však zvláštním sebevědomí, hrdosti neb dokonce divokosti — ani památky! Ruské jho ohnulo jim šíje nadobro!

Kirgizi dělí se na dvě části: Kara-Kirgizy a Kirgiz-Kazaky. Ačkoliv jsou si tělesně, duševně, řečí a životními zvyklostmi naprosto podobni, přec považují se za části samostatné. Kara-Kirgizi bydlí v kraji Semirěčenském počtem asi 800—900 tisíc lidí, kdežto Kirgiz-Kazakové jsou velice početným kočovným kmenem. Jest jich asi 2 1/2 mil. a kočují v rozsáhlých stepích sev. od Turkestanu, od dolního toku Volhy po rusko-čínskou hranici, k Altajským horám, a od Aralského plesa k severu až k střednímu toku Irtyše. Kirgiz-Kazakové dělí se na 3 „ordy“: Velkou (Uludžus), Střední (Ortadžus) a Malou ordu (Küčükdžus). K Velké ordě patří Kangalové a Bulati, Střední orda dělí se na plemena Kipčaků, Argin, Najman a Kirči, v Malé či Mladší ordě jsou Alčinové. Každé jmenované plemeno rozděleno zase v několik rodů, z nichž každý liší se od druhých zvláštními znaky.

Pavlodar
Pavlodar.

Z toho patrno, jak složitou z různých prvků masu tvoří tento lid; proto není možno mluviti o nějaké snad celistvosti v anthropologickém smyslu.

Pojítkem tohoto množství lidí jest spíše jazyk, obyčeje, víra a pak step, tato aréna života všech kočovníků.

Všimněme si trochu blíže Kirgiza z Pavlodarského újezdu. Postavy jest prostřední, někdy vyšší; dobře vyvinut — mnohdy pěkně rostlý — jen nohy jsou téměř vždy ohnuty od časté jízdy na koni. Nápadny jsou malá chodidla i malé dlaně.

Barva pleti žlutohnědá — vlasy tvrdé, černé a husté. Plešatých Kirgizů jsem neviděl nikdy. Za to vousy bud chybějí vůbec nebo jsou žalostně řiďoučké.

Lícní kosti zlehka vystupují, nos bývá široký, rty spíše silné než normální. Oči mívají pěknou tmavohnědou barvu a jsou poněkud šikmo postaveny.

Mladí Kirgizové mívají značnou sílu, jak vídali jsme mnohokráte v přístavu na Irtyši, kde tito mladí lidé nakládali na lodi těžké pytle s obilím. Jsou velmi čiperní byla radost podívati se na ně, jak hbitě si počínali.

A nejsou nikdy choulostiví; volný život v otevřené stepi pod širým nebem od maličkosti otužil je dokonale. Na pavlodarských ulicích jezdí mladí Kirgizové jako izvozčíci; na svých stanovištích z dlouhé chvíle pořádají různé „zábavy“ tak na př. druh druha snaží se šlehnouti bičem. Protivník se ovšem uhýbá ráně, ale časem dostane přece přes záda. Kdo zná kirgizský dobře pletený bič (knut) a viděl, s jakým uměním izvozčík s ním zachází, uzná, že tomu, kdo ránu dostal, jistě naskočí pořádný pruh. Ale hoši jako by ran necítili; smějí se vesele a „baví“ se dál.

Kirgizi mají málo vyvinutý vkus, zato však jejich zrak i sluch je přímo výtečný. Na širé stepi pozná chodce, nebo jezdce s některými detaily na velikou dálku prostým okem a přikládaje ucho k zemi po způsobu Indiánů rozezná, v kterém směru jedou jezdci ba i kolik jich jest.

Při poměrně zdravém svém organismu Kirgizi nedosahují příliš vysokého věku: 80letí starci bývají u nich vzácností.

Kirgizská žena je celkem podobna muži – je jen trochu menší a slabší. Její pleť jest však jemnější, světlejší, mladé Kirgizky bývají dokonce velmi hezké; mají krásné, tmavé, velké oči a sněhobílé zuby.

Kirgizských dětí neviděl jsem skoro nikdy ošklivých; dělají dojem malých, čiperných opiček; na půl nahé běhají po stepi a z okrouhlého jak měsíc obličeje, to se rozumí, že vždy umouněného, vesele se smějí velké černé oči.

Kirgiz-dělník není velkým parádníkem. Nosí plátěnou, hrubou košili s širokými volnými rukávy a spodky rovněž velmi široké; ty bývají již barevně pruhované, obyčejně červeně. Tento oděv úplně stačí v létě chudým Kirgizům, pracujícím v přístavě. Jsou vždy bosi, prostovlasí, košile i spodky bývají záplatovány množstvím jinobarevných záplat.

Kirgizi, kteří bydlí venku na stepi, oblékají kabátec (chalát) vlněný, bohatí i hedvábný. Chalát bývá vždy okrášlen výšivkou, po případě ušit z květované látky.

Vrchní kalhoty jsou bavlněné, někdy i kožené (selbari) zasunuty do vysokých, velikých bot se širokými holenicemi, jež sahajíce až na kolena, vyloženy jsou v zimě v létě beraní koží nebo vatovanou houní.

Na to vše obléká pak široký kaftan z šedožluté látky, rovněž vatovaný, s velmi dlouhými rukávy, sahajícími daleko přes okraj prstu. Výhoda spočívá v tom, že ušetří v zimě rukavic i nátepniček. Kaftan nemá knoflíků, proto přepásán jest bavlněným barevným pasem nejčastěji zeleným, jindy červeným.

Bohatší Kirgizi nosí kožený pás, na vnější straně zdobený lesklým plechem, mnohdy i stříbrnými figurami. Na řemeni bývá připojena kožená, zdobená kabelka.

V zimě oblékají ještě přes tento oděv tlustý kabát plstěný ze srsti beraní nebo velbloudí.

Zvláštní je pokrývka hlavy. Na temeni nosí malou, okrouhlou čepičku z černého sametu, tu má na hlavě stále i doma; vychází-li z obydlí, posadí si na hlavu homolovitou, dosti vysokou čepici s třemi jazyky: dva zakrývají uši, třetí kryje vzadu krk a spadá až na záda. Tato čepice „malachaj“ je zhotovena ze silné látky barevné (červené, zelené, květované) a je vyložena uvnitř kožišinou a podvazuje se pod bradou na kličku. Zajímavá podívaná na Kirgizy jest o mahomedánských svátcích, kdy houfně přijíždějí koňmo do města, a jejich parádní, jasné barevné čepice pestře oživují ulice.

Ženský oděv neliší se mnoho od mužského: nosí stejné s muži košile — i spodní široké kalhoty, přes to však oblékají úzkou, obyčejně šedou sukni. Kabátec, (chalát) jest šitý „k tělu“ a rovněž pestře vyšit. Kaftan jest kratší než u mužů, přiléhá k tělu a bývá vždy z lepší látky; nejen bohaté, ale i chudší Kirgizky mívají vrchní tento kabát z hedvábí. Jsou milovnicemi barev křiklavých; ženy vdané mají kabát vždy jasně zelený. Přes tento oděv nosívají ještě jakýsi přehoz; je to zase kabát, který se však neobléká, nýbrž přehodí přes hlavu asi tak, jak nosí naši pastevci při slabém dešti; rukávy visí volně od uší dolů.

Nohy odívají vysokými botami bez podpatků a nosí přes ně vždy přezuvky.

Dívky pokrývají hlavu kulatými čapkami, lemovanými kožišinou, vdané ženy oblékají „kimešek“; jest to vlastně velké bílé prostěradlo, kterým pokryjí si celou hlavu i s obličejem a které splývá po zádech až k zemi. Pro obličej vystřižen jest otvor. Čelo a vrchní část hlavy obtočena bílým šátkem (džaulík) ve formě turbanu.

Kirgizky — ačkoliv jsou mahomedánky, nezakrývají obličejů.

Nevěsta pokrývá hlavu vysokou, špičatou, kuželovitou čapkou (saukele), vyšitou stříbrem i zlatem a pokrytou stříbrnými plíšky. Ze špičky trčí několik per z ptačích křídel. Na „saukele“ připevněn vzadu závoj (džilek), který splývá až ku patám šťastné nevěsty. — Ostatní oděv její nejeví žádných odchylek od všedního — jen že je trochu bohatší.

Ještě méně práce dá si se svatební toiletou ženich: zastrčí za čepici pouze několik ptačích per — ví, že bude se líbit nevěstě i bez parády.

Kirgiz
Kirgiz.

V. Povaha a zvyky Kirgizů.

Kočovní obyvatelé stepního kraje vyznačují se přívětivostí, jsou dobromyslní a neobyčejně pohostinní. U nich jistě

— 26 —

Kirgizka
Kirgizka.

v plném rozsahu platí přísloví: „Host do domu, Bůh do domu“. Odepření pohostinství, čehož vlastně nebývá nikdy, bylo by pokládáno za urážku posvátného obyčeje národního.

Charakteristická jsou dvě přísloví kirgizská: a) „Host posuzuje se před noclehem, hostitel po noclehu“, t. j. slušný host nečiní nemírných, zbytečných nároků — hostitel pak snaží se ze všech sil hostu pobyt zpříjemniti. b) „Neber od hosta zlata — spíše jeho pochvalu i dík.“

Při příchodu hosta nutno zabíti koně nebo aspoň berana, při odchodu dostane host jako dar zase koně nebo kirgizský plášť (dle důstojenství hosta).

Kirgizi jsou čestní i mírumilovní. Urážka hosta, nebo vůbec známého jim člověka, snaha jakkoli podvésti ho, považuje se za zločin.

Jsou to lidé tiší, mlčeliví; mnohomluvnost považuje se u nich za nezpůsob; mlčelivost a vážnost platí za příznak rozumu, rozšafnosti a životního taktu. Zvlášť v rozmluvě s málo známými lidmi jest Kirgiz velmi opatrný. Cizímu člověku, nebo dokonce snad člověku jiné národnosti není tak lehko dosíci od Kirgize odpovědi na danou mu otázku. V každém dotaze hledá hned obmysl neb úskok, vyzvídání a tu z obavy, aby snad neuškodil sobě nebo svým soukmenovcům, dá odpověď vyhýbavou, nepřímou, nebo řekne raději nepravdu.
Na Kirgizy možno v mnohém směru dívati se jako na velké děti; zevnějšek jejich nebudí sicе zvláštní důvěry, seznámíme-li se však s nimi, poznáme, že mají čistě dětské vlastnosti a názory opravdu naivní.

Jsou velmi zvědaví. Když přijeli jsme v roce 1914 do Pavlodaru, v jehož okolí daleko široko rozkládají se jejich sídla, hned druhý den houfně obstupovali naše obydlí a snažili se alespoň z dálky prohlédnouti si „Západo-Evropejce“. Touha jejich došla plného ukojení: vyšli jsme velmi ochotně k nim, neboť – přiznávám se – i my byli jsme stejně zvědavi na nové své sousedy. Jevili s počátku jistou ostýchavost a zdrženlivost, vidouce však, že jsme prosti všech „obmyslů“ a ochutnavše našich papiros, stali se důvěrnějšími. Bylo skutečně k smíchu, jak s počátku jen si na nás sáhli a to ještě z uctivé vzdálenosti. Potom s velkým zájmem prohlíželi naše lesklé knoflíky, otáčeli jako děti kolečka v ostruhách, studovali, jak se zapínají řemeny na kožených holenicích. Dohovořiti se bylo ovšem nesmírně těžko, mluvili velmi špatně rusky, a my tehda bohužel rusky nemluvili vůbec. Vyrozuměli jsme vsak přece nakonec, že ukazují na svá bydliště nedaleko města a že nás zvou na návštěvu. Vypravilo se nás tam několik hned druhý den.

Sídlo jejich (aul) tvořilo několik plátěných okrouhlých stanů (jurt). Při našem příchodu vyrojilo se mužské obyvatelstvo – ženy dívaly se „způsobně“ jen za rohem nebo skulinami a uvedli nás v jednu jurtu. Celý zástup vhrnul se za námi. Posadili jsme se na prostřený koberec na zem po turecku a „zábava“ začala: okukování, příjemné úsměvy, plácání po ramenou na důkaz sympatií a potřásání pravicemi. Nebylo nic platno, musili jsme jim s líbezným úsměvem dovoliti, aby nám stáhli holenice, ba i boty s nohou za příčinou důkladné prohlídky, rozepiali nám kabáty, naše hodinky, skřipce a prstýnky šly z ruky do ruky za ohlušujícího křiku, a my jsme se v duchu loučili aspoň s některými těmito lesklými drobnostmi. Křivdili jsme jim však; vrátili všecko — jen chtěli koupit i můj prstýnek s větším ametystem, a kupující, nějaký tlustý přednosta domácnosti – nabízel mi za něj celých pět kopějek. Byl jsem jeho štědrostí přímo ohromen a neměl jsem ovšem nálady na tento obchod. Muž tedy přidával po 2 až 5 kopejkách, až to vyšrouboval na 1/2 ruble. Poněvadž jsem ani tu nejevil chuti k prodeji, nabízel mi za snubní prsten 3o kopějek, poněvadž byl „bez kamenu“. Když však ani tentokrát nepochodil, nabídl jsem mu datem 2 dvouhaléře a 1 desetihaléř, což vzbudilo u něho pravé nadšení. U jednoho z našich druhů objevili několik zlatých zubu umělých a toho chudáka, podrobili tak důkladné prohlídce, že se zařekl, že do smrti nepůjde na návštěvu do aulu. Nejen že se mu celé množství dívalo do úst celými skupinami, ale mnozí snažili se umělé zuby ochmatati svýma špinavýma rukama, což našemu druhu dělalo zvláště „dobře“. A když jsme pak odcházeli, věnovali nám na památku každému několik drobných mincí.

Jindy šel jsem s přítelem do aulu fotografovati vnitřek kirgizského obydli. Stará matka měla z celého výkonu zřejmý strach, tím větší, že byla sama doma, jen s několika, hochy. Když jsme však slíbili, že dáme každému z nich po obrázku a že se na snímku každý pozná, dostali jsme svolení. Sedl jsem si s nimi a přítel nás fotografoval v příbytku. Jakmile však byla exposice hotova, všichni vyskočili a každý chtěl hned slíbený obrázek. Co jsme si teď měli počít? Jak vyložit jim, kteří špatně rozuměli rusky, že to nejde jen tak honem, jak seznámiti tyto negramotné naivní děti stepí s nejprimitivnějšími zákony fotografie. Je pravda, snažili jsme se vysvětliti jim věc tak poctivě, že jsme byli téměř mokří — ale při odchodu se nám zdálo, že se na nás přece dívají jako na podvodníky. Získali jsme však ztracenou reputaci přímo skvěle již třetího dne, kdy jsme jim přinesli hotové obrázky dokonce v papírových pestrých rámečkách; tu radosti jejich nebylo konce!

Jsou to skutečně pravé děti přírody, ale při tom nesmírně milují klepy, různé historky z blízkého okolí, které náležitě okoření vlastní invencí a honem předávají; takové novinky bývají vždy vděčně přijímány.

Kirgizi jsou velice pověrčiví. Kirgiz za nic na světě nevydá se na cestu v úterý nebo v sobotu, jsou to prý nešťastné dni. Ten, kdo musí odejeti v úterý a není již vyhnutí — napraví věc tím, že v pondělí večer vyjde ze své jurty ve směru zítřejší jízdy na 40 kroků a na tom místě zakopá do země hrst soli zabalenou v hadřík. Druhý den pak zastaví se na své pouti u tohoto místa, vezme milou sůl s sebou, a ta ho ochrání ode všech nehod.

Zaklínání, zaříkání a amulety – to jsou věci, s nimiž setkáváme se u Kirgizů na každém kroku. Jejich děti jsou amulety přímo ověšeny: na krku, na zádech houpají se tříhranné nebo čtyřhranné předměty zašité v měkkou kůži, a děvčátka mají radost, když mohou si uplésti kolem hlavy celou řadu malých pletenečků a na každý pověsiti si amulet, hlavně ve formě velkých knoflíky nebo penízů. — I koně nosí amulety na čele, v hřívě a v době cesty připevněné k uzdě.

Kirgizům velmi příjemná jest pochvala a pochlebování. Oni sami, kdykoli zmíní se o svém kmeni, vždycky hrdě dodávají: „Kirgizský národ — znamenitý — velmi znamenitý národ.“ A tato samolibost mnohdy špatně se jim vyplácí; tatarští obchodníci, znajíce dobře tuto slabou stránku jejich, využitkují jí ve svých obchodech s nimi do krajnosti.

Pohlavní mravnost u Kirgizů nehraje nyní ani zvláštní role; před lety kirgizské ženy — vdané i svobodné, provinivší se v tomto směru, podléhaly dokonce trestu smrti. Dnes kandidátu ženitby ani na mysl nepřijde starati se o podobné „maličkosti“.

Ale právě tato laxnost jest příčinou toho, že mezi Kirgizy úžasně rozmohla se příjice. Jak často setkáme se na stepi, v aulu, v Pavlodaru s muži i ženami, již nuceni jsou zakrývati šátkem znetvořený svůj obličej — mnozí ani nezakrývají odporná místa, provalivší se v obličeji.

Jako prostředku proti strašnému tomuto biči užívají podkuřování rtuťového i rumělkového, a pak vtírání do kůže zvláštní masti, kterou připravují ze rtuti a beraního loje. I chorým svým dětem dávají užívati této universální masti, vkládajíce ji uměle do vnitřku velkých hrozinek.

Zmínili jsme se o tom, že Kirgizi jsou lidé čestní, kteří by za nic na světě neošidili svých známých.

Avšak z počtu „dobrých známých“ vyňati jsou obchodníci: ošiditi jakkoli toho, kdo jim prodává nebo od nich kupuje, nepovažují za hřích. Jsou tím vinni obchodníci sami; oni jsou to, kteří v dřívějších letech, dokud Kirgizové neznali ještě ceny peněz, neznali významu dlužních úpisů, obírali je virtuosně a brali u nich neslýchaná procenta.

Dnes jsou Kirgizové již mnohem vyspělejší a oplácejí dřívějším svým „přítelíčkům“, kde se dá — ovšem v míře značně menší. Ale zachovali si aspoň tolik poctivosti, že své dluhy platí korektně.

Jako lidé na nízkém stupni kultury, Kirgizové mají respekt před člověkem energickým, důsledným. Toho jsou si vědomi jak ruští úředníci, pod jichž správu Kirgizové náleží, tak i většina ruského okolního obyvatelstva — a zacházejí s Kirgizy mnohdy až nemilosrdně. Často jsem v samých ulicích pavlodarských viděl hlouček výrostků ruských bombardujících Kirgiza sněhovými koulemi a tropících si z něho různé šašky, a on chudák — jen se dobromyslně usmíval.

Stává se často, že najde se v újezdném městě jakožto sídle úřadů človíček, který naučí se trochu žvatlat po kirgizsku, trochu psát po kirgizsku — a otevře kancelář (ovšem tajně). Sepisuje totiž za tučný honorář Kirgizům různé žádosti, úřední podání a j. To se rozumí, že napíše věc vždycky tak, aby se musila pro jakékoli „nedopatření“ napsat ještě jednou, po případě vícekrát — a tak se kolikrát nepatrná věc táhne po léta k nemalé radosti pana zprostředkovatele. Tito pánové mají i své agenty, kteří potloukají se po bazarech a přivádějí ubohé oběti svým chlebodárcům.

V poslední době však je přec jen lépe; Kirgizi mají již tu a tam školy ve svých aulech, v újezdném městě Pavlodaru mají dokonce jakési vyšší dvoutřídní učiliště, stávají se sami vzdělanějšími a mají již tu a tam své poctivé zástupce a tlumočníky v městě a u úřadů, k nimž mohou se obrátiti s plnou důvěrou. Vždyť bývaly časy, kdy hájil se na př. před soudem Kirgiz po kirgizsku, a tlumočník vypravoval slavnému soudu všecko možné — co ho napadlo, jenom ne to, čím ubohý Kirgiz se hájil. Podle toho ovšem i vypadala příslušná spravedlnost. Teď se poměrу znatelně změnily a přemnozí Kirgizové, i když snad rusky nemluví, mnohému aspoň z ruské řeči rozumějí.

Vzor trpělivosti
Vzor trpělivosti.

K špatným vlastnostem Kirgizovým patří lenost, bezstarostnost, záliba ve vymýšlení různých zápletek a dělání klepů, hlavně však touha po návštěvách.

V letní době Kirgiz nedělá skutečně ničeho, žije docela animálně: jí, pije, jezdí na návštěvy a přijímá hosty. Toliko v zimě stará se trochu o nějakou tu práci: nikdy se však zrovna nepřetrhne a najde vždy nějakou tu chvíli, aby mohl jezdit od souseda k sousedu, dobře se napapat, roznášet novinky a dovídat se jiných. Vše ostatní, t. j. starost o rodinu, domácí hospodářství, výživu, péči o přesídlování, ba dokonce i stavbu jurt, zkrátka veškeru práci od jara do jara ponechává ženě, po případe ženám.

VI. Chov dobytka u Kirgizů.

Pěstování dobytka jest jediným téměř zdrojem výživy stěhovavých těchto obyvatel stepních. Skot, berani, velbloudi a koně dávají jim vše, čeho k živobytí potřebují: maso, mléko, kumis, sýr, máslo, kůži, srsť na houně a provazy, tuk i světlo. Pěstují dobytek ve velikých, nezřídka i tisícihlavých stádech (tabunech) volně na stepi – nevědouce ani, kolik kusu patří vlastně k jejich majetku.

Kirgizi nedělají zásob píce na zimu, ponechávajíce dobytek přezimovati venku. Zvířata pasou se obyčejně v okolí aulu, jenom telata a jehňata zůstávají zcela blízko aulu proto, aby nevyssávaly matek. Dobytek pasou výrostci, jezdící kolem stád buď na koni i na býčku 2–3letém, osedlaném jako kůň kirgizským sedlem. Malému býčku, majícímu později býti jezdeckým zvířetem, propichují nozdry, protáhnou otvorem silnější svěží větvičku, jejíž konce pak sváží dohromady. Pomocí tak vzniklého kroužku a uvázaného k němu provazu řídí pak jezdec zvíře. Pastuchové po celé dny nesestoupí se sedel a sledují krok za krokem stáda.

U chudých Kirgizů pasou stáda synové. Děti pomáhají pásti již v 6. – 7. roce; s počátku pasou telata a jehňata u samých aulů, na druhý rok prohánějí se tato čiperná Kirgizátka již vesele na osedlaných býčkách po širé stepi.

Jako denní potravu dají pastuchům kus „kurta“ (suchého sýra) a trochu „bursáku“, t. j. kousku těsta smažených v beraním loji, někdy i placky pečené v popelu. Každý pasák má i plechový hrneček, do něhož nadojí si mléka, po případě užije plecháčku k pití vody.

Sibiřský dobytek liší se již svou postavou od našeho. Koně i rohatý dobytek jest menší našeho, zato ale hlavně v zimě se značně hustší a delší srstí. Zajímavé podívání jest na takové dlouhosrsté dobytče, pokryté jíním, svítí-li jasné slunce; třpytí se jako stříbrné. I barva srsti u mnohých je čistě sibiřská; často vidíš krávu pěkně stříbřitě šedivou nebo hnědou s černými příčnými pruhy jako u tygra. Skot sibiřský není tak pomalý, váhavý jako skot náš. Voli do vozu zapřažení vyrovnají se rychlostí koni.

Ovce kirgizská liší se značně od naší; jest větší, s delší, ale hrubší srstí a se zvláštním chvostem. Chvost její jest totiž rozeklán ve dvě části; každá část přilnula k jedné kýtě a stala se shromaždištěm loje. Jsou tedy obě části chvostu neobyčejně ztučnělé, tvoří vzadu dva veliké vaky, a jde-li ovce, vaky houpají se jako na houpačce. Podivil jsem se, když Kirgizové tvrdili, že vzrostlý, žírný beran může míti až 1 pud – více než 16 kg loje v těchto částech.

V akmolinské oblasti chtěli zavésti u Kirgizů chov obyčejné ovce ruské, která dává přece jen mnohem lepší, jemnější vlnu, ale věc se nezdařila.

Kirgizi protestovali se vší rozhodností – ovce ruská je menší, má tedy méně masa; její maso není tak chutné jako maso kirgizské ovce. V pastvě je velmi vybíravá. Hlavní však příčinou odporu byla okolnost, že nemůže se ani zdálky rovnati kirgizské ovci množstvím tuku. Tuk jest z nejváženějších předmětů kirgizského obchodu i hraje velikou roli v jejich kuchyni. Jednak přímo jedí vařený beraní tuk nebo přikusují jej k beranímu masu, nebo na něm smaží dříve vzpomenuté již „burásky“ jako zákusky k čaji; všecko mastí jedině tímto tukem, jím i svítí. Do čtyrhranné nádobky nalijí roztopeného loje, v jednom jejím rohu umístí kousek hadříku nebo vaty, a lampa je hotova (cirag). Dnes ovšem již málokde svítí tímto způsobem – dnes již všude skoro pronikl petrolej (kerosin), a Kirgiz dojede si pro svůj „kerosin“ s malou lahvičkou na „lošádce“ (koníku) třeba 50—60 verst daleko. Kirgizům je ovce ruská dokonce směšná svým obyčejným chvostem — ukazují často rukou, že vrtí ocasem jako pes. To jediné, čím ovce ruská předčí kirgizskou, jest její větší plodnost; ona mívá ročně pravidelně dvě jehňátka, kdežto kirgizská jenom jediné. Ačkoli je to značnou hospodářskou předností — ovce ruská se na stepi neujala. Kirgizové postupem času úmyslně pobili ruské berany, zabránivše tak rozvoji ruské ovce.

Kirgizské ženy
Kirgizské ženy.

Také stepní koně liší se mnohým od našich. Jsou menší, s hustou, dlouhou srstí, barvy většinou temně hnědé a černé. Koní bílých jest značně méně. Spíše najdeš koníky rezaté (hrušováky) nebo šedohnědé barvy. Všem ponechány dlouhé, téměř až k zemi sahající ohony, a mnohé zdobí opravdu pěkná, bohatá, dlouhá hříva. Kovaný stepní koník je skoro vzácností; všichni běhají bosi po měkké, travnaté nebo písečné stepi — aniž si roztřepí kopyta; spíše si je ubrousí. Co však jest příčinou tohoto ubroušení? Věc má se takto: Kirgizové nezahánějí, jak již řečeno, na zimu dobytek pod střechu; neshromažďují pro něj zimních zásob. Všecka zvířata zimují na holé, sněhem pokryté stepi i v mrazech opravdu třeskutých. Mívali jsme v Pavlodaru v lednu 38°až 40° R mrazu, v otevřené stepi bylo zajisté ještě chladněji, a stáda snášejí vše zcela dobře Ptáte se asi, čím se zvířata živí v těchto dobách? Údery kopyt předních noh rozdupají a odhrabou zmrzlou sněhovou vrstvu a vykusují nalezenou suchou trávu. Kirgizové již v létě pamatují na obtížnou tuto zimní pastvu a nepasou v létě úmyslně na celých velikých plochách — ponechávajíce ušetřenou tak trávu pro pastvu zimní. Tak pasou se nejen koně, ale i skot, i ovce, a proto u nich ta ubroušená přední kopyta.

Kirgizský aul
Kirgizský aul.

Stepní koníci jsou velmi krotcí; s nimi opravdu může si každé dítě beze strachu pohráti; běhají volně po stepi, po vesnici, ba i po ulicích v Pavlodaru a hrají si spolu jako pejskové; často vidíš, jak celá skupina vesele žene se napít k Irtyši a jak při výstupu z vody válejí se na hřbetě v jemném písku, šermujíce čiperně nohami.

Co všecko vydrží, je přímo neuvěřitelno. Jeden toliko koník táhne od Irtyše do vrchu vůz naložený pytli s obilím — slušný to náklad, a jeho kirgizský pán, který je na každý krok nesmírně skoupý — sedne si mu klidně na hřbet a švihá „knutem“ jen se práší. Velmi často nese takový malý koník 2 dospělé jezdce. Jeden vozka řídí pravidelně 3 – 4 vozy tak, že přiváže koníka vozu následujícího k zadní části předního vozu. A tu vídali jsme v zimě při svážení ledu z Irtyše zjevy přímo odporné. Koník prvního vozu s námahou vlekl svůj ledový náklad do vrchu; následující koník, přivázaný za hlavu k prvnímu vozu, byl slabší – nestačil se svým nákladem prvnímu koni a nemaje podkov, klouzl po hladké půdě a upadl. První kůň vlekl nyní za hlavu uvázaného svého slabšího druha, který v zoufalém zápase o vlastní hrdlo tloukl sebou na namrzlé, ledové půdě.

A jak jsou tito tvorové vytrvalí v běhu! Běžeti s lehčím vozíkem po stepi 120 – 150 verst za jediný den není tu nic neobyčejného.

Jak jsme se dívali, když kirgizský izvozčík přijel v měsíci říjnu se zpoceným koněm k Irtyši, v němž plovala ledová tříšť, zajel rychlým tempem do vody, nechal koně napojit se, vyjel a postavil se s povozem klidně na své stanoviště na ulici. Náš kůň nesnesl by takové lázně! Ale v Sibiři jsou koníci již tak vychováni. A při výborných svých vlastnostech nejsou tak drazí; za 30 – 35 rublů dostal's před válkou pěkného koníka: ve válce ovšem ceny stouply.

Zmínili jsme se již o tom, ze stáda v zimě na stepi údery kopyt do sněhu a hrabáním dobývají si potravy suché trávy. Ale stává se někdy, že na podzim najednou napadne větší množství sněhu; pak přijde déšť, který zamrzne na sněhu: utvoří se silná ledová kůra (gololedica), kterou dobytek nemůže probíti – a to bývá mnohdy osudné. Zvířata rychle hubnou, slábnou a při větších mrazech a větrech houfně padají.

Kirgizi ovšem snaží se ze všech sil pomoci. Starají se rychle p přikrmení ze zásob – jichž však téměř nikdy nemají, a kdyby i měli – málo pomohou, neboť krmit stádo o 1000 i více kusech jest hotovou nemožností. Shánějí tedy stáda v jiné kraje, kde vrstva ledu se buď vůbec neutvořila, nebo dosáhla menší síly.

To bývá ovšem dálka veliká – běžívá až o 200 – 300 verst – jichž projití hladovým, padajícím dobytkem není maličkostí. Velikým ztrátám těmto, jež znamenají mnohdy národní neštěstí Kirgizů, říkají „džuta“ a ještě dnes vzpomínají r. 1880, kdy příšerná „džuta“ rozšířila se rázem téměř po celé Sibiři a měla v zápětí škody obrovské.

Velmi mnoho trpí „tabuny“ (stáda) náhlými „burany“ t. j. silným větrem, který velmi úporně duje beze všeho přerušení, přinášeje s sebou množství sněhu. Znepokojená, v zimě vždy vyhublá zvířata srážejí se v kupu: za nějakou dobu obracejí se zadem k větru a skloní hlavu, aby aspoň tělem chránila nozdry a mohla lépe dýchati. Buran však jest neúprosný: odnímá tělesné teplo, a ubohá zvířata dají se v pohyb. S počátku jdou zvolna – po chvíli zrychlí krok a puzena větrem, pustí se v běh – jenž po chvíli změní se v divoký úprk. Pastýřové ovšem snaží se zastavili svůj skot – nebo dáti mu aspoň jiný směr – ale co zmůže 8 – 10 lidí proti stádu tisícihlavému. Zvířata po krátké době padají vysílením a hynou kus po kuse.

Tyto hospodářské katastrofy nebývají na štěstí tak časty: staří lidé uvádějí, že přicházejí jednou za dobu 20 – 25 let. A nerozšířilo-li se neštěstí po celé stepi – t. j. bylo-li pouze lokální, postižení kirgizští hospodáři vynaloží tu všecko úsilí, aby za málo jen let stáda svá opět doplnili.

Každým lokem přijíždějí na step obchodníci z Orenburga, Samary a jiných měst a kupují množství kirgizských koní. Ale i v stepi najdou se překupníci na koně i skot hlavně Tataři. Vyčkají doby, kdy Kirgizové potřebují peněz, za nízkou cenu nakoupí dobytek, zaplatí smluvenou cenu napřed a teprv z jara si ho odhánějí a se slušným výdělkem prodávají buď přijíždějícím cizím obchodníkům nebo sami dopravují ho do vnitřního Ruska.

Velbloudů je také mnoho v kirgizském kraji, ale přece jenom ne tolik jako koní a skotu. Jsou totiž velbloudi méně otužilí a těžko snášejí třeskuté mrazy severnějších krajů a časté prudké burany. Ještě velbloud dvouhrbý není tak choulostivý, ale jednohrbého velblouda potká v semipalatinské oblasti zřídka.

Kirgizi chovají velbloudy pro jejich známou sílu jak v tahu, tak i v nošení břemen; tvrdí, že velbloud má dvoj násobnou sílu koňskou. Viděli jsme několikrát dopravu kmenového dříví pomocí těchto dvouhrbých pracovníků. Dvě dlouhé, těžké klády – každou z jedné strany přivázali silným koncem po stranách velblouda tak, že slabší konce položeny byly na zemi. Velbloud snesl tento jistě velký náklad zcela dobře.

Jsou také velmi skromní, pokud potravy se týká a vydrží dokonce několik dní bez potravy i bez vody.

Zajímavá podívaná jest na celou dlouhou karavanu velbloudí. Dvouhrbý velikán s hrdě vztýčenou hlavou táhne za sebou malý vozík, kráčí důstojně, pomalu, a vážně rozhlíží se vpravo, vlevo. Kirgiz sedí buď pohodlně mezi jeho hrby, nebo kráčí při něm a chvilkami upomene ho bičem, že by si mohl snad pospíšit. Ale to bývá hned zle: milý velbloud při každém dosti nepatrném švihnutí vydává tak vysoké, srdcervoucí a o pomoc volající zvuky, jako by mu nejmíň hlavu řezali. To bývá nářku, než dá se také někdy do klusu!

Takových povozů bývá za sebou 10—20, i víc; jsou spojeny tím, že velbloud následujícího vozu je provazem přivázán za hlavu k předcházejícímu vozu; utvoří se tak celý řetěz povozů, a dlouho musili jsme kolikrát čekati na křižovatce ulic, než takový oboz přejel.

Pěkně vypadá bílá velbloudí samice, při níž běží čisté, bělounké mládě s velkýma, Černýma očima!

V zimě ponechávají jim dlouhou srst na krku i na nohách, na léto je stříhají, tehdy vypadají skutečně směšně v tomto „ostříhaném stavu“.

Velbloud bývá také čtverák; není mu totiž příjemno, dívá-li se mu někdo z blízka do očí. To hned nabere plnou „pusu“ slin, a než se naděješ, máš aspoň půllitr této vzácné tekutiny v obličeji! — Proto s velbloudy opatrně! Nemají zrovna salonního vychování!

VII. Jak bydlí Kirgizové.

Kirgizi mají dvojí obydlí; v létě bydlí v jurtě, v zimě v bytelnějším obydlí, jemuž říkají „kstan“. Jen chudákům stačí obydlí jediné — zimní.

K jurtě váže se celý kočovný život Kirgiza; v ní odehrávají se vážnější momenty jeho domácího i veřejného života. Zimní obydlí považuje jen za nutné „zlo“ — tohoto bytu musí užiti jen proto, že by nevydržel v jurtě za třeskutých mrazů, mnohdy přes 40°.

Prohlédněme si jurtu trochu důkladněji. Je to vlastně stan kuželovité formy, podobný asi našim boudám cirkusovým, s tím rozdílem, že jurta je trochu menší. Stavbu obstarávají výhradně ženy.

Skládá se z dřevěné kostry, sestrojené z úzkých, lehkých latěk. Spodní válcovitá část tvoří řešetkovou stěnu „kereče“, na kterou přiklopí se kruhová obruč s vypuklými příčnými duhami (čengarak). Výška jurty bývá 2—2 1/2 m. Dvéře tvoří otvor obdélníkový asi 90 cm vysoký, v němž visí tuhý, plstěný závěs z beraní srsti, nebo zhotoveny bývají i primitivní dvéře (esik). Umístěny bývají na jihozápad z dvojí příčiny: z té strany nefouká vítr a pak z jurty možno dveřmi hledět směrem k Mekce.

Kirgizská domácnost
Návštěvou v kirgizské domácnosti.

S nejvyššího místa jurty vede provaz (džil-bau) ke kolu, vtlučenému do země uprostřed stanu; tím zabrání, aby vítr nesnesl jim střechy.

Řešetkový vnějšek spodní části kostry obkládají (obalují) rohožkou pletenou ze suchých stébel sítí (Lasiagrostis splendens) často pěkně propletenou barevnými ornamenty nebo aspoň nitkami.

Dostavěná kostra obloží se vrstvou houní z beraní srsti a vše dobře sváže se množstvím účelně umístěných provazů z hovězích chlupů.

Blíže vrcholu k pravé straně jurty ponechává se otvor, který jen v případe prudkého deště se zakrývá. On jest jednak oknem, jednak komínem. Staví se totiž otevřené ohniště právě pod otvorem: všechen kouř ovšem nevychází okénkem. Mnoho ho zůstává v residenci. a proto vážení obyvatelé bývají dýmem prosáklí.

Dým kyrgyzský není však svým „aroma“ nikterak podobný dýmu evropskému.

Stačí prostě připomenouti, že pro nedostatek dříví o uhlí ani nemluvě topí Kirgizové usušeným dobytčím trusem, který po celé léto pilně se sbírá zástupkyněmi krásného pohlaví. Jejich jinak malé a hezké ručky, ozdobené vždy několika prsteny někdy ze stříbra, hbitě upravují toto topivo: polévají vodou, mísí se slamou a travou a dávají mu pak tvar buď cihel, neb okrouhlých desek, větších než dlaň.

Když topivo dobře vyschlo, rovná se zvláštním způsobem do kup, podobných našim milířům. Takových kup viděti u každé jurty několik. I ruské obyvatelstvo této asijské části Sibiře často topí tímto materiálem (kyzjak).

Jako v jizbě ruského mužika je tzv. „krásný koutek“ jakožto místo čestné, tak i v jurtě místem nejlepším jest díl proti dveřím. Prostranství to pokryto jest houněmi, přes které položeny bývají pestré koberce vlastní výroby. Jsou tu uloženy všecky dřevěné, zeleně natřené kufry a kufříky pobité blýskavým plechem a různými plechovými přímočarými ornamenty. Zajímavo je, že každé z těchto kufrů má primitivní zámek „na západku“ tlustým krátkým klíčem a s hudbou. Při otočení klíčem v zámku zavadí totiž zub o několik ocelových pružin, které zazvoní někdy docela slušným akordem.

V těchto uloženo veškero lepší šatstvo, prádlo, cukr, čaj – zkrátka celý majetek kirgizské rodiny.

Připočteme-li ještě okrouhlý stůl na uzounkých čtyřech nožkách, u něhož ovšem sedí se „po turecku“ na koberci, jsme s celým nábytkem hotovi.

Vlastní – abych tak řekl – hospodářskou částí jurty jest pravá její část, počítaje od dveří, oddělená závěsem z houně. Zde uloženy jsou zásoby jídla, třínožka se zavěšeným na ni kotlem (kazan) a s ohništěm; zde visí prouzený měch z velbloudí kůže, v němž kysá kobylí mléko (kumis), tu uschovány „bursáky“ t. j. kousky těsta. smažené na beranním loji, zde jest jednak uzené, jednak naložené maso koňské, hovězí i beraní.

U samé stěny postavena tu nizounká postel s poduškami (tjusek oruk) pro hlavu rodiny.

Ohniště (očag) jest místem posvátným; kolem ohniště rodina rozesadí se nejen v době jídla, nýbrž i v době rozhovorů, týkajících se různých rodinných záležitostí: s ním svázána jaksi představa pozemského blahobytu – proto přinášejí ohništi za některých příležitostí i žertvy. Tak na př.: žena synova přichází po narození dítěte v jurtu otcovskou, pokloní se třikráte až k zemi a vylije na ohniště menší množství tuku.

Leva část jurty' jest jaksi „místem pro všecko“. Tam v milém sousedstvu leží nebo stojí několik jehňat, nově narozených telátek, tam dřímá párek loveckých sokolů, jichž Kirgizi rádi užívají při honbě, odpočívá tam i pes a uloženy bývají koňské postroje a různé nářadí.

Na levé straně jurty sedají u bohatších Kirgizů žebráci, tam místo i pro dorostlejší děti.

Host, vešedší v jurtu, požívá nejen pohostinství domá¬cího pána, nýbrž i plné jeho ochrany; uraziti hosta znamená uraziti hostitele.

Jurta hraje v životě Kirgizů vůbec vážnou roli; jak si váží svého obydlí, vysvítá pěkně i z toho, že Kirgiz se i za¬klíná svým bydlištěm. U nás zaklínáme se obyčejně svou duší – Kirgiz však říká: zaklínám se posvátnou jurtou – vlastní jurta – chrám boží.“

Méně spokojený jest však tento volný syn stepi, musí-li se stěhovati v zimní obydlí (kstan). Však co naplat – přijde zima, sníh, prudké burany i třeskuté mrazy, nutno složili jurtu a na čas se uskrovniti ve všem. Tato zimní „sezona“ trvá asi 5 — 6 měsíců, od října do března.

Zimní obydlí nemívá již formy a uspořádání tak jednotného jako byt letní. Materiál, z něhož sestrojena i konstrukce, řídí se klimatickými poměry kraje; někde užito k stavbě dřeva, třeba i z dálky přivezeného – v jižnějších končinách lepí si příbytky z nepálených cihel (vepřovic) nebo z kusů drnu, skupeného v silné zdi.

Místo k stavbě volí se tak, aby v okolí bylo dosti pastvy pro skot, tedy tam, kde v létě nebylo paseno.

Postaví se chaloupka bez střechy; čtyři stěny pokryjí se prostě stropem z několika příčných dřev, na něž narovná se rákosí, suchá tráva, po případě vrstva drnu. V jedné stěně umístí se nízké dvéře, v stěně protější z malá okna — spíše díry — se sklem, nebo i měchýřem.

Vnitřní prostor rozdělen na dva díly; v díle předním postavena pec hliněná, do níž zapuštěn kotel. V témž díle umístěni menší berani i telata — jako v levé části jurty. Mimo to i zásoby vařiva, koňské postroje, sedla a jiné hospodářské potřeby.

Pastýř na býku
Pastýř na býku.

V druhém díle najdeš na zemi rozložené houně a pak jakési pryčny, na nichž rodina spí — i také jí. Ve stěnách natlučeny dřevěné kolíky, na kterých rozvěšeny šaty i lepší postroje koňské. Při jedné stěně narovnány na sebe „sunduky“, t. j. kufry dřevěné s různými domácími potřebami. Stavení obloženo dosti vysokou a silnou vrstvou hnoje jako ochranného prostředku proti mrazu a větru.

Z toho patrno, v jakém nepohodlí, nečistotě a jak stísněně bydlí Kirgiz v zimě! Ani bohatí nežijí o mnoho lépe; mají snad více místa ve své zimovce, ale dělí se o byt tak dobře se svými berany a telaty jako ti chudší.

Těsně k tomuto stavení přiléhá druhá, prvnímu velice podobná stavba — jenom rozdělení na dva díly chybí. Tam bydlí velcí berani. A hned vedle třetí chalupa — zase bez střechy — toť obydlí pro pastuchy.

K těmto stavbám přiléhá dvůr. Je to prostranství ohraničené nakupenou zemí, hnojem, suchou travou. Z lehkých tyčí sestaven bývá nad dvorem strop zatížený zase drnem a hnojem. A ve dvoře stojí na mraze rohatý dobytek, který z různých příčin není na stepi, mnohdy i koně.

Když se tak člověk podívá na to ubohé, špinavé nečistotou páchnoucí hospodářství, upřímně polituje jeho obyvatelů. Ale to politování je docela zbytečné, jsouť oni těmto poměrům tak zvyklí, že je ani nenapadne chtíti snad bydliti jinak. Jistě by s námi ani neměnili.

Žírní berani
Žírní berani.

Kirgizové, kteří bydlí blízko města, jsou ovšem civilizovanější. Bydlí po celý rok ve vesničkách, „aulech“, sestavených. z dřevěných bud a domků, z nichž některé jsou zcela slušné. Kde je čiperná hospodyně, která se už trochu okoukla v městě, navěsí do oken i záclony!

Ale většinu obydlí v aulech tvoří „zemljanky“, čili boudy, jichž polovina zakopána v zemi, a jen malá okénka vykukují nad povrch. Na zimu pak se tyto zemljanky zahrabou téměř úplně koňským hnojem. Taková vesnice působí divným dojmem: vidí jen velké kupy koňské mrvy, z níž tu a tam vyhlédá okénko a z jejího vrcholu se kouří.

Že by takové bydlení nemělo hygienických závad nelze zajisté říci, ale teplo mají tam i v nejhorších mrazech dobře zachováno.

To se rozumí, že o nějakou tu blechu, štěničku a jiné a jiné nevítané hosty tohoto druhu není v takto upravených „salonech“ zrovna nouze. Mnohokrát jsme pozorovali, jak hlavně kirgizské dámy docela bez ostychu se poškrabovaly nejen na hlavě, ale i na místech velmi choulostivých.

A tu dověděli jsme se o zajímavém procesu: když prý „to už není s tou drobotinou k vydržení“ tu večer se rodina svlékne z prádla, namočí je do vařící vody, vypuštěné ze samovaru, vyždímá a rozvěsí na provázky. Spějí pak ovšem všichni v kostýmu sice velmi jednoduchém, ale ráno obleknou se do suchého prádla, v němž jsou pak už jen sami.

VIII. Čím se Kirgizové živí.

Jídelní lístek kirgizský se poněkud liší od lístku našeho.

Hlavním pokrmem a současně i nápojem jejich jest „kumis“ – kobylí mléko zkysané a zakvašené. Chrání ho v měchách z prouzené kůže (tursuk), pověšených na pravé straně jurty i v zimních obydlích. Do měchu ponořena dlouhá dřevěná lžíce, kterou promíchává se kumis v době kvašení a vždycky před upotřebením. Host vstoupivší v obydlí Kirgizovo považuje jaksi za společenskou slušnost zamíchati důkladně kumisem.

Kumis jest barvy bílé, hustoty mléka kravského. Jest chuti silně kyselé a k tomu příchuti prazvláštní. Té mu dodává zajisté nejen jeho kobylí původ, ale hlavně asi uzený kožený měch, v němž jest chován. Je-li dobře vykvašen, vychází z něho bublinkami kyselina uhličitá a silně šumí. Říkají mu proto v Sibiři žertem „šampus“. Kirgizi vypijí ho značné množství a mnoho si na něm zakládají: vědí, že je to čistě jejich specialita.

Hned v prvních dnech svého pobytu na Sibiři navštívili jsme je několikráte, ale věc měla pro nás vedle zajímavost i některé nepříjemnosti; především nutno bylo seděti kolem nizounkého stolečku „po turecku“, a to byl pro nás strašný „ouraz“; vzpomínám jednoho přítele, jehož Prozřetelnost

obdařila slušným bříškem, ten byl jednou s námi a na nešťastné sezení a ještě vstávání vzpomínal a jistě vzpomíná dosud jako na mučení.

A druhou úzkostí bylo pro nás pití kumisu. Pije se z dřevěných misek. Člověk s vekou bídou vpravil do úst několik doušků, ale laskaví hostitelé hned ochotně doplňovali, nic nehledíce, že nám vyvstával na čele studený pot. Nechtěli jsme je ovšem uraziti – pochválili jsme šumivý nápoj – a oni zřejmě potěšeni, nabízeli hned druhé větší bljúdo.

Skutečně nemohli jsme kumisu nikdy přijíti na chuť; cítili jsme v něm ostrou octovou kyselost a chuť po mýdle. Znalci i ho však velmi chválí, ovšem jen ti, kterým chutná a připisují mu značnou výživnost dokonce i jako lék jej doporučují. Pije ho mnoho i ruské obyvatelstvo, hlavně v letních vedrech, kdy skutečně příjemně ochlazuje.

Nejlepší kumis vyrábějí v jižním Altaji, kde mají pro koně nejlepší pastviska a vlastní výrobu provádějí velmi čistotně.

Mimo kumis pijí Kirgizi hodně kysané kravské mléko (ajran) Vyrábějí i kyselý tvaroh, kyselý sýr kravský (eremčík), a ovčí sýr kurt, který ovšem nabývá značné tvrdosti.

Velmi rádi louskají na loji osmažená zrnečka prosa, po případě dělají z něho kaši.

Jiný „chod“ na kirgizském stole jmenuje se „balamik“, je to jakási omáčka svařená z vody, mouky a vzpomenutých již na loji smažených zrneček prosa.

K čaji přikusují „bursáky“, kousky těsta usmažené zase na beraním loji.

Jídla masitá jedí se holou rukou, tak na příklad kaurdak“; jsou to kusy pečeného masa z různých částí berana nebo koně. Na důkaz zvláštní úcty k hosti vybírá hostitel nejtučnější a největší kusy – a vlastní rukou vkládá je hostu v ústa. Kirgizi zásobují se na zimu masem jednak svěžím, jednak soleným i uzeným. Jakmile dostaví se první mrazy, porážejí hovězí dobytek i koně do zásoby. Zvláštní je, že zahazují všecky vnitřnosti – ponechávajíce si jen maso a něco málo střev na výrobu tučných salámů. Mívali jsme mnoho práce, než jsme pro kuchyni dostali od kirgizkých řezníků na př. mozečky, játra nebo ledvinky — prodali nám to konečně – ale dívali se na nás při tom asi tak, jako my se díváme na milovníka psí nebo kočičí pečeně.

Bohatý Kirgiz se slušnou rodinou i příbuzenstvem, přijímající čаsto hosty, zabije аž 8 kusů hovězího dobytka, 20 – 30 beranů a 8 – 10 koní. Apetit kirgizský JE pověstný; známo, že jediná rodina sní celého berana na jedno „zasednutí“, a že při větších hostinách počítají jedno dobytče na 7 hostí.

Delikatesou kirgizské kuchyně je však maso hříběte: uzeným tímto masem pohošťují hosty zvlášť milé a vzácné. Po něm hned přijde na řadu velmi tučný uzený salám z masa mladších kobyl („kázi“) Dělají to takto: rozřežou od sebe žebra dobře vykrmené kobyly, ponechávají při každém celou vrstvu vnitřního tuku a dobře vše prosolivše, vkládají žebra do vyčištěných střev, jež z obou stran pevně zaváží. Pak přistupují k uzení. Navěsí přihotovené takto „kázi“ k otvoru ve střeše své jurty a poněvadž v jurtě oheň téměř nevyhasne a kouř jednak horním otvorem vychází, jednak zdržuje se, masо nasákne dýmem dosti brzo. Dobře naložený a uzený tento salám vydrží prý i rok, ale je tak tvrdý, že ho prý nerozkoušou, leda kirgizské zuby. Čerstvý chutná prý velmi dobře.

Beraní mаso rovněž udí, ale jen v menších kouscích; raději berana pekou na rožni nebo vaří.

Masa velbloudího Kirgizi požívají zřídka; zabíjejí velblouda jen když zvíře vážně ublíží. Velbloud má pro ně velký význam.

Zvláště chutný je prý tuk nahromaděný v hrbech velbloudích. Této delikatesy mohou si však dopřáti jen velmi bohatí Kirgizové v největší mahomedánské svátky nebo aby uctili zvlášť drahého hosta.

A co pijí Kirgizi?

Hlavně kumis. Má kumis účinky opojné – mezi Kirgizy je tak rozšířeno jeho pití, jako pití vodky a kořalky

bylo rozšířeno mezi ruskými mužíky – dokud ovšem to nebylo zakázáno. Jsou zařízeny v některých stepních místech i nálevny kumisu, kde za 2 -3 kopějky možno si dáti nalít sklenici.

Kirgizi jsou mahomedáni a je jim koranem zakázáno pití opojných nápojů, ale můžeme si jenom tak mezi sebou svěřiti, že si někdy přece dali říci – hlavně při svých hostinách, ale aby se to v nebi tak lehko nedověděli, stavěli lahvičky a sklenice s vodkou pod stůl, „aby to nebylo vidět“. Tak se to aspoň o nich vypravuje.

Jinak přidrželi se ruského obyčeje a pijí dosti čaje, berouce kostku cukru mezi zuby a srkajíce přes ni anebo přímo cukr přikusují.

IX. Jazyk kirgizský.

Celé to veliké množství Kirgizů mluví jedinou řečí. Jazyk jejich patří mezi jazyky nedokonalé, aglutinující, čili takové, jež nemají téměř gramatiky – nemají sklonění. Gramatické spojení jednotlivých slov vyjadřuje se prostě tak, že mezi dvě příslušná k sobě slova vkládá se jakási přípona docela mechanicky, tak že kterékoli ze slov nezmění svého tvaru.

Vlivem islamu a blízkého sousedství ruského, mongolského, tatarského a čínského dostalo se do kirgizštiny množství cizích slov.

Řeč sama je zvláštního rázu. Obsahuje mnoho slov jednoslabičných a takové hrdelní hlásky, jakých u nás marně bychom hledali.

Mluví-li spolu Kirgizi, má člověk dojem, že se spolu hádají, přeskakují najednou z nízkých tónů do vysokých a mluví neobyčejně rychle.

Jednou mi byl osud tak přízniv, že popřál mi slyšeti skutečnou hádku dvou Kirgizek. Bylo to v aulu – šli jsme tehdy asi tři tamtudy procházkou; najednou vyběhlo několik krav odněkud, hnaných Kirgizkou, a některá z nich porazila kotlík něčím naplněný. Kotlík patrně náležel paní sousedce, protože vyletěla jako blesk ze svých dveří – a teď to začalo. Slyšel jsem již mnohokráte výměny různých názorů našich – rovněž osvědčených vládkyň svých mluvidel – ale to, co vytvořily dohromady ty dvě ženštiny, toho naše české ženy, ba i ty s jazykem nejpodříznutějším, nedosáhnou nikdy. Úsečné, písklavé a vysoké zvuky sypaly se jim se rtů s takovou rychlostí, že se to všecko slévalo v jediný třepetavý chaos. Bylo to prostě úžasné. Když jsem se po tomto koncertu ohlédl po svých přátelích, našel jsem je stojící s široko rozkrytými zornicemi – nehybné, zkamenělé!

A tehdy jsme si řekli, že by nemohl nazvati tento jazyk „nedokonalým“ ten filolog, který by byl slyšel dnešní výkon!

Kirgizové mají také svá literární díla lyrická i epická.

Lyrika jejich týká se většinou lásky, líčení citu dvou milujících a hlavně srovnávání obou osob a to jak po vnější, tak i po vnitřní stránce.

Díla epická jednají o dávném životě národa kirgizského, o velkých podnicích a kvasech národních hrdinů a bohatých „chánů“ jejich.

Z nich zasluhuje povšimnutí dílo: „Kurpeč a Bajan“ je to práce stará, na níž pracovalo více autorů. Děj je velmi prostý: Kurpeč miluje Bajanu a chce si ji vzít zа ženu. Objeví se však sok v osobě Tologoje, který Kurpeče připraví o život. Nešťastná Bajan zabije pak Tologoje i sebe. Báseň je zajímavá tím, že vnímavě popsána v ní příroda a zvyky i mravy starých Kirgizů. Po té stránce nevyrovná se jí žádná jiná kirgizská báseň. Její populárnost jest veliká; některé řeky, údolí a hory nesou jména jejích hrdinů. Dodnes prý ukazují kdesi mohylu Kurpečovu.

Kromě toho mají celou řadu písní a říkání, jež přednášejí při různých slavnostech, svatbách a pohřbech.

Z novějších prací nutno vzpomenouti písně národního básníka Nogojbaja a některých jeho následovníků. Ti zpívají o strastech svého národa, o utiskování a křivdách, jichž Kirgizi utrpěli od mocnějších sousedů a o bídě svých žebráků (džetáků).

V satirické básni „Zarzaman“ (Pláč doby) od Čortambaja vypisují se nedostatky a chyby kirgizské způsobem prý někde velmi vtipným.

V době novější vznikla celá řada kratších prací i poetických,

popisujících krásy přírodní, ba dokonce objevily se i některé překlady Lermontova, jež sestavil básník Knombaj.

Jak lyrické, tak i epické básně Kirgizů jsou velmi prosté – takové, jak sám prost, jest kočovný jejich život. Poněvadž jen málo kdo z Kirgizů umí číst a psát, rozšiřují se tyto duševní plody jedině ústním podáním. Úkol tento vzali na sebe národní zpěváci, „jakini“ a „olengči“, kteří znamenají pro Kirgize asi to, со v starém Rusku „guslari“ a „kobzari“. Jakini nejen že produkují písně staré – oni skládají i nové – kdežto olengči zabývají se jen rýmováním; rým jest u nich věcí hlavní, byť i obsah i forma trochu trpěla.

Přednášení písní doprovázejí jakini i olengci obyčejně hudbou – drnkají totiž na „domru“, t. j. třístrunný nástroj s dlouhým krkem a trojhranným resonnatorem, nebo smyčcem hrají na „kobíz“, nástroj podobný „domru“ jenže spodní část jest oválná.

Kirgizská píseň zdá se s počátku nepříjemnou; ale po chvíli budí dojem zcela jiný. Překvapí svou originálností a milou prostotou; tón její jest táhlý a smutný.

Jako malou ukázku kirgizské písně uvedu překlad několika veršů:

„Vy říkáte: „zazpívej – zazpívej přece“
Nikoli, nejsem zpěvákem; zapěji-li však svoji píseň, uvidíte, že nejsem horší, než druzí zpěváci.
Budeš-li chtíti, abych pěl – zapěji
Chceš-li, abych cukroval – budu cukrovati.
Pro Tebe, dušinko, chci zpívat jako slavík.

Na bělostném papíře psal jsem stále
jen Tvé jméno. Nikdo – kromě Boha
neví, jak silná je láska má k Tobě, krasavice.

S bleskem vychází slunce, když děvice
zaplétají své vlasy. Raduje se srdce moje,
vidím-li Tvoje líce, podobné luně.

Kdo to prochází se po sadě, drže
v obou rukách růže? Kdybych jen jednou
sejíti se mohl s dušenkou — spal bych klidně svůj sen.

Černá čapka s zeleným pércem na hlavě mládenců! Dušinko — prosím Tebe, poznej moji cenu — hleď, stojím před Tebou a bez přestání pěji Ti písně.

Miluji brvy i oči Tvé i také Tebe samu.
Poznej přece, že Tě miluji — nespouštím očí s Tebe.
Já zamiloval jsem si Tebe, i Tvé brvy i oči. Tys podobna rannímu slunku, večerní luně.
Letí labuť výšinou — křídla její nemohou doletět; neodcházej duše moje — proč že odcházíš, zanechávajíc mne tu samotného.

Jak miluje Kirgiz svou rodnou step — o tom svědčí tyto verše:

Někdy bývá vedro, jindy mrzne, někdy pod mrakem, jindy jasno. Avšak na místo, kde člověk se narodil, a kde vyrostl, jenom hlupec může zapomenouti.

Bylo již řečeno, že Kirgizi jsou skoro všichni bez školního vzdělání — neznají číst ani psát. Teprve v posledních letech zřizují se tu a tam pro ně v aulech docela primitivní školy. V Pavlodaru mají školu pěknou, dvoutřídní, z níž vychází kirgizská inteligence.

Čas určují tak, jak činili staří Mongolové: rok počíná v měsíci březnu, každý měsíc má 28 dní.

Dvanáct let činí jednu velkou periodu; každý rok této periody má jméno nějakého zvířete.

První rok nazývá se „tškan“ (druh myši)
druhý „ „ cijír (kráva)
třetí „ „ bars
čtvrtý „ „ kojan (zajíc)
pátý „ „ lu
šestý rok nazývá se džilan (zmije)
sedmý „ „ džilni (kůň)
osmý „ „ koj (beran)
devátý „ „ mešn (stonožka)
desátý „ „ tauk (slepice)
jedenáctý „ „ it (pes),
dvanáctý „ „ dongz (svině)

Řeknou tedy: to a to stalo se v roce zajíce (1902); rok 1916 jest rokem zmije, atd.

Karavana
Karavana.

X. Domácí zaměstnání Kirgizů.

Bylo již ukázáno, že Kirgiz nepracuje téměř ničeho; i na hlídání svých stád najímá si pastevce z „džetákův“ – t. j. zchudlých soukmenovců.

Jenom v zimě, kdy mrazem a nepohodou přinucen jest zdržovati se doma, tu a tam věnuje se také mimořádně práci; mnoho však toho nikdy nenadělá.

50

Vydělává kůže, šije z ní nějakou tu obuv, spraví si trošku vůz, který toho již svrchovaně měl potřebí – snad jej i oková. Neberou to tak přesně s vozovými koly. Předně – nebývá to ani kolo: obvod jeho tvoří divně smačkanou křivku, takže vůz i na rovině při jízdě podivuhodně se kroutí a poskakuje. A podíváš-li se ze zadu na kirgizský vůz, máš dojem, jako bys viděl před sebou člověka, který má silně nohy „do X“ Živou veselost naši vzbudil kdysi kirgizský vehikl, jehož jedno kolo nemělo vůbec loukotí, a vůz kodrcal po té straně jen na špicích. Ale „jelo se“ vesele dál.

Kirgizi hotoví v zimě také jednotlivé části jurty, upravují dřevěná sedla a koňské postroje. Někteří z nich projevují i značnou zručnost; často viděli jsme sedla a řemeny vkusně vykládané kovovými lesklými plíšky. Také své „sunduky“. t. j. dřevěné kufry někdy pěkně zdobí z plechu vyřezávanými obrazci.

Mnohdy vydávají se Kirgizi také na honbu s loveckými sokoly a psy – ale je jim to spíše jen zábavou než vážným zaměstnáním.

Ženy jejich nesou vsak celou tíhu starostí o rodinu a veškeru domácí práci. Mimo to z vlny a velbloudí srsti zhotovují plst měkkou, plst tuhou, tkaniva a provazy. Při tkaní měkčích látek pomáhají i děti. Z látek takto vyrobených šijí pak ženy oděv a zhotovují pytle. Tu a tam pletou ženy i koberec s pestrými obrazci i květy. Veškery tuto uvedené práce provádějí se způsobem zcela primitivním; prací jemnějších při tkaní Kirgizové neznají.

Obecný život jejich má ráz čistě demokratický; byly sice doby, kdy staré rody sultánské i potomci Mahomeda byli jakousi aristokracií, nyní již příslušníci těchto rodů nemají pražádných předností.

V dřívějších dobách bylo u Kirgizů zavedeno nevolnictví, ba skoro otroctví. Mocní jich sultanové byli obklopeni celými zástupy svých rabu, jsouce svrchovanými pány nad jejich životem. Počátkem 19. věku však stav tento ponenáhlu mizel, až r. 1850 bylo nevolnictví ruskými úřady zakázáno Z bývalých nevolníků stali se Kirgizi svobodní.

Avšak proto přece nevolnictví úplně nevymizelo – byť i úředně vzato – bylo již zašlo. Trvá dále ve formě rovněž kruté pod jménem „kabala“. V mnohých aulech možno setkali se s bídnými chudáky kirgizskými, „džetáky“, kteří žijí jako bezplatní, stálí dělníci u bohatých. Postavení jejich je krajně smutné: za kousek chleba a nějaký ten obnošený hadr vykonávati musí všechny práce. Nemají — chudáci vůbec naděje, že by mohli snad nějaký ten groš si vydělat a začíti samostatný život: jejich pán považuje je za své dlužníky, byť i dluhy jejich byly fingovány.

Takové nešťastníky najdeme v krajinách irtyšských nejen u Kirgizů, nýbrž i v hospodářstvích kozáckých. Mnohdy celé rodiny džetáků podrobeny jsou těžkým těmto poměrům. Za štěstí považují ubožáci, dostanou-li u některého zvlášť štědrého, za zimu 5 – 10 rublů.

Již odedávna jevily se u Kirgizů nápadné nesrovnalosti majetkové. Vládnou tak velkým územím jaké každý sám si opatřil, t. j. kolik každý zabral. Tak setkáváme se rodinami, které desetkrát, ba stokrát jsou územím svým bohatší než rodiny jiné. Silně rozvitá kolonisace stepní se strany ruské učinila namnoze přítrž těmto nesrovnalostem, což jest ostatně i příčinou jisté nevraživosti kirgizské proti ruským přistěhovalcům; pohlížejí na Rusy jako na uchvatitele svého majetku.

XI. Soudnictví.

Soudnictví u Kirgizů má zvláštní svůj ráz. Každých 100 – 200 rodin volí ze svého středu soudce – muže staršího 25 let, všeobecně váženého a bezvadné pověsti; nazývají ho „bij“. A z těchto, „bijů“ složen pak kirgizský národní soud. Zde řeší se rozepře týkající se hlavně krádeží nepřevyšujících 500 rublů. Delikty větší náleží před tribunál „volostních bijů“.

Soudní řízení jest veřejné, a značnou úlohu hraje při něm přísaha svědků.

S přísahou bývá potíž; Kirgiz hájí svého přítele – ať už před soudem národním, neb před úřady ruskými, kdež soudí se delikty závažnější, vždy velmi horlivě a dokazuje jeho nevinu, byť byl obžalovaný desetkrát vinen. A tu dochází obyčejně na přísahu.

Ta bývala vždycky aktem velmi vážným i za starších časů – ještě v jejich národních soudech. K přísaze vybrán býval jen člověk čisté pověsti, důvěry hodný, ale ten snažil se vším úsilím především obě strany smířiti. Nepodařilo-li se mu to, nabízel, že raději všecko sám zaplatí – jen aby nemusil přísahat. A proč se tolik báli přísahy? — Akt přísežný sám byl velmi prostý: přisahající oznámil prostě nejstaršímu ze shromáždění – po případě soudci, že přijímá přísahu v příslušně záležitosti. Z toho tedy asi strachu neměli. Horší bylo, že toho, kdo jednou přísahal – třeba zcela spravedlivě – stranili se ostatní Kirgizové jako malomocného a kdo měl s ním něco vyříditi, mluvil s ním na „slušnou vzdálenost“ — v jurtu jeho nebyl by vešel nikdo ani za poklady. Nabádalo je samo přísloví k tomuto jednání; pravilo:

„Nevcházej v jurtu toho, kdo přisahal; jed a nemoc přilne k tobě tak, jak ajran.“ (Ajran jest zakvašené vařené mléko, chladící nápoj kirgizských chudých; skvrny ajrana nelze vyčistiti ze šatu.)

Jiné přísloví znělo:

„Od jedu umře jeden – od složení přísahy zahyne tisíc“ (totiž celý rod přisahajícího). I sám proces přísahy nazýval se: „ джапь-буруу“ — což značí: „oddati duši“, t. j. rozloučiti se jaksi s celým dosavadním životem. To příčina, proč Kirgizi tak usilovně vyhýbali se přísaze.

Bližším stykem s šibalskými tatarskými obchodníky, kteří kočovali po stepi, Kirgizi nabyli různých nových poznání, ne vždycky spočívajících na zásadách poctivosti. Tak na př. tito Tataři, kteří jsou musulmany jako Kirgizi, namluvili těmto lehkověrným dobrákům, že není hříchem před ruským, t. j. jinověreckým soudem falešně přisahat. Ba různými průpověďmi z koranu dokazovali, že vlastně jest mohamedánskou povinností klamati nevěřící.

Podobné řeči a ujišťování ovsem silně otřásly vážností přísahy, a není se proto čemu diviti, nemá-li přísaha v kirgizském životě dnes téměř žádného významu. Dnes Kirgiz s největším klidem odpřisáhne všecko — jen když pomůže tím svému soukmenovci před ruským soudem, a ani mu na mysl nepřijde, že udělal snad něco nesprávného, ba dokonce zločinného.

U některých Kirgizů však má věc přece háček; mudrují tak: „Zde na zemi se nepřišlo na můj hřích falešné přísahy a snad nepřijde; ale jak to bude po smrti? V nebi jistě o tom vědí.“

Ale ani tu náš milý chlapík nezůstává v rozpacích. Dříve ještě několik dní před přísahou, sezve rodinu toho, v jehož prospěch hodlá přísahati, sezve i celý svůj rod a v jejich přítomnosti za příslušných modliteb a obřadů zařízne bílou kobylu – při přísaze menšího významu bílého berana. Vařené maso zabitého zvířete celá společnost sní a hřích křivopřísežníka padne — a o tom jsou Kirgizi nezvratně přesvědčeni na duši nešťastné kobyly. Pak se jde vesele k přísaze, a věc je vyřízena.

Stavba jurty
Stavba jurty.

Proto také, doví-li se soud, že několik dní před procesem Kirgizi zařízli kdekoli bílou kobylu, nedopustí nikdy kirgizských svědků k přísaze.

Jsou-li dva kirgizští protivníci před soudem, tu ten, kdo vyhraje, nemá radosti ani tak z toho, že vyhrál svou věc jako spíše ze „slávy vítěze“, čemuž říkají „rym“, asi tolik jako „dobrý znak“ — „čestný odznak“ Tento „rym“ má velikou důležitost i při kirgizských závodech v jízdě na koni. Vítěze nepoměrně více těší vyhraná sláva než sebe větší a cennější výhra. A nebývají tyto ceny snad malé. Při závodech ve Věrnenském újezdě, pořádaných za příčinou smrti náčelníka, první cenou bylo: sto koní, sto beranů, 9 velbloudů a malá jurta, pokrytá červeným suknem místo obvyklých houní; jurta sama měla cenu více než 2000 rublů.

Vítězi zůstává sláva, a o výhru rozdělí se rodina jeho a četní gratulanti. Že se takové dělení neobejde bez křiku a některých výměn různých osobních názorů jest jasno.

Stane-li se, že při potyčce, nahodilé šarvátce, druh snad zabije druha, musí vinník platiti rodině zabitého odškodné, jemuž říkají „plat za krev“.

Odeberou mu zkrátka všechen dobytek; nestačí-li to, doplatiti musí příbuzní: čím bližší příbuzný, tím více platí. Za usmrceného muže, jehož tělo vráceno bylo rodině, platí se sto beranů, sto rublů, lepší kůň a lepší velbloud. „ Lepši kůň“ jest takový, který zvítězil v závodech nebo který vyznačuje se silou, vytrvalostí a krásou. Podobně i velbloud: jednohrbému dává se přednost před dvouhrbým.

Za zabitou ženu platí se 50 beranů, 50 rublů, lepší kůň, i lepší velbloud – je tedy skoro o 1/2 lacinější.

Nebyla-li mrtvola vrácena rodině, platí se sumy více.

XII. Náboženství Kirgizů.

Kirgizi jsou mahomedány a náleží k velké partii „sunnitů“, t. j. těch, kteří mimo v koran věří i v listy, na nichž vypsán jest život Mahomedův.

Mahomedáni, kteří nevěří v tyto listy, vyznávajíce prostě koran (šíjité) vedou se sunnity neustále náboženské rozepře.

Kirgizi však se těchto sporů nikdy nezúčastnili. Přijali víru korán teprve ve 14. století a jevili vždycky náboženskou vlažnost; má z nich asi Mahomed malou radost.

Duchovní správu vedli u nich nejprve „chadži“, t. j. potomci čtvrtého pokolení Mahomedova z rodu Ali, nosivši zelené turbany. Později vzali do rukou správu „mulli“, to byli kazaňští Tataři, kteří naučili se trochu žvatlal a psát arabsky a chtějíce se vyhnouti vojenské povinnosti, šli dělat „inteligenci“ mezi nevzdělané, dobré Kirgizy, bydlící v širých stepích.
Teď mají Kirgizové již vlastní své duchovní. Při mečetách v Petropavlovsku i Semipalatinsku jsou školy pro jejich vzdělání; vyšší kursy zřízeny jsou v Buchaře, Taškentě, Samarkandě.

V posledních letech zdá se, že mahomedanismus zapouští přece hlouběji kořeny v národě Kirgizův; nasvědčuje tomu aspoň stále rostoucí počet poutníků do Mekky.

Ale proto přece může muezzin s věže pavlodarské mešity volati k modlitbě sebe tklivěji a hlasitěji – Kirgiz klidně jede mimo na svém dlouhosrstém koníku a na Allaha ani nevzpomene. Jen tu a tam v stepi vidíš kirgizského jezdce, jak při západu slunce sestupuje se svého zvířete, rozprostírá koberce, padá na kolena a dotýkaje se čelem země, vykonává večerní modlitbu.

Svátků mají celou řadu. Tak na př. „Kurbanajz“ symbolisuje obětování Izáka Abrahamem. V ten den zaříznou Kirgizi lepšího koně nebo býka proto, „aby na onom světě, až povedou hříšníky přes peklo po tenké niti, ostré jak šavle, bylo možno na čem přejeti“.

Zabité zvíře se ovšem sní; k hostině bývají zváni chudí, a kůže ze všech zabitých zvířat dostává mulla.

V tento svátek provádějí se různé hry, z nichž na prvním místě závody v jízdě na koni; těmito závody oslaví každý svátek. V Na paměť Mahomedova postu ustanoven 30-denní půst „uraza“. Měsíc postu jmenuje se „ramazan“. V tento měsíc je Kirgiz povinen zdržeti se všeho jídla i pití od objevení se prvnío světla před východem slunce („jak jen možno vidět nitku“) až do západu slunce. Jíst možno jedině v noci. Kirgizi to rozřešili velmi stručně a dobře; jedí po celou noc a ve dne spí.

V zimě možno tento půst lehko snésti. V létě však, kdy den na stepi dostihne 18 – 20 hodin, bývá to dosti obtížné, proto zákon dovoluje starcům, nemocným i dětem i ve dne se najísti. Že si i „ti druzí“ při tom smlsnou, je zřejmo. V Po tomto postu slaví se svátek „Ramazamaiti“ tučnými hostinami a zábavami, takže si Kirgizi nahradí strádání právě minulého postu.

Mimo jmenované svátky slaví Kirgizi památku svých zemřelých i hostinami a závody.

Z dřívějšího pohanství Kirgizi zachovali si víru

v „baksy“ (šamana) — obyčejně v starce, k němuž utíkají se o pomoc v nemocech.

Byly konány již pokusy přivést i Kirgizy na pravoslaví – leč práce byla velmi těžká. A i když se věc povedla, Kirgizi vraceli se po čase zas v luno své původní víry, těžko zvykajíce naprosto cizím a nezvyklým předpisům pravoslavným.


Kirgiz hrající v jurtě na balalajku.

XIII. Kirgizské obřady a slavnosti.

Manželství představují si Kirgizové jinak než my u nás. Oženiti se, t. j. přijmouti k sobě ženu, znamená tam vlastně čistě obchodně-hospodářský podnik. Kirgizská žena se prostě koupí; prodá tedy otec dceru tomu, kdo více dá. tomu, kdo vládne větším územím a těší se mezi Kirgizy větší vážnosti. Kupní ceně za nevěstu říká se „kalim“; šťasten tedy, kdo jest otcem několika dcer!
Je to ovšem docela jiné zařízení než u nás, a někteří z našich „papínků“ by to snad považovali i za zařízení docela rozumné. Ale právě proto, že žena kupuje se jako věc – zachází s ní pan manžel skoro jako s věcí; zůstává po celý život jeho otrokyní, ačkoli tu a tam bývají i kirgizští manželé „pod pantoflem“ zrovna jako u nás.

A nezasluhuje si kirgizská žena svého trpkého osudu; ne muž – nýbrž ona jest centrem života celé rodiny.

Koran
Čtení koranu ve stepi.

Jenom na jejích bedrech spočívá, jak již řečeno, celá tíha domácích starostí.

Po zákonu však jest prostým majetkem svého muže, a zemře-li muž – stává se majetkem jeho bratra, po případě nejbližšího příbuzného.

Není tedy osud kirgizské ženy hodný závidění. Aby muž a žena uzavřeli sňatek, k tomu není potřebí, aby se snad znali. Rodiče obou se smluví, a věc je hotova. Tak se stává, že nevěsta i ženich jsou ještě oba v kolébce a již jsou si zaslíbeni — vlastně zaprodáni. Kupní cenu (kalim) tvoří určitý počet koní, rohatého dobytka, beranů i velbloudů, jenž u boháčů dosahuje i několika set hlav. Přirozeno, že u chudých bývá tento „kalim“ docela skrovný.

„Kalim“ neplatí se najednou; rodina nevěstina vybírá si jej po částech a teprv po poslední splátce možno pomýšleli na svatbu.

Svatba kirgizská má několik momentů. Po dohovoru obou otců následují vzájemné návštěvy rodin, pak nutná oficiální návštěva ženichova nevěstě, poté navštíví nevěsta ženicha a teprv potom přistoupí se k vlastní svatbě.

Každý z těchto oddílů svatebních má své zvláštní obřady, a při každém přinášejí se dary. Nejprve otec ženichův jede s nejváženějšími příbuznými na návštěvu k rodině nevěstině. Tam přijati jsou velmi pohostinně všecky ženy, náležející rodině nevěstině, starají se o uhoštění a projevují jim celou řadu pozorností. Zato musí se hosté „odkoupiti“ dary. Že nebývají tyto hostiny bez žertu a vtipu, rozumí se samo sebou. Jenže bývají tyto vtipy čistě asijského rázu: oblékají hosty násilím v ženské šaty, koupají je takto oblečené často ve vodě, zapřahují je do vozu, stříhají jim vousy a p. Tedy o „zábavu“ bývá náležitě postaráno.

Nevěstin otec hostí celou společnost nejvzácnějším jídlem: „Kujrjuk-baur“, t. j. koňským masem a koňskými játry s omáčkou z pečeného ovčího sýra. Pro ženichova otce, jakožto prvního mezi hosty, vybere nejtučnější a největší kus a vlastní rukou vloží mu jej v ústa, chtěje tím dokázati, že si svého hosta velice váží. K tomu nutno připomenouti, že vidliček a nožů Kirgizi neužívají.

Po této návštěvě jede otec nevěstin s celou společností příbuzných k otci ženichovu, aby odvezl si od něho část „kalima“. Program této návštěvy bývá asi takový jako za návštěvy již popsané. Jen při odjezdu hostí posílá galantní ženich vedle dárku nevěstě lepší kusy hříběcího masa ženám nevěstina aulu.

Když byl konečně zaplacen celý „kalim“, což trvá někdy i několik let nabývá ženich práva po prvé navštíviti nevěstu. Tuto první svou návštěvu ženich koná v průvodu četných svých přátel a veze s sebou množství darů. V jurtě nevěstina otce bývá uspořádána hostina. Nevěsta však hostiny se nezúčastní; jakmile z dálky uvidí ženichův průvod, napadne ji panenská stydlivost (a napadnouti ji musí, protože to jak je v kirgizských ceremoniích přikázáno), a ona, chuděrka, ukryje se v sousedovic jurtě hned vedle, aby ji snáze našli. Večer účastníci ženichova

průvodu vniknou v sousední jurtu, hájenou nevěstinými přítelkyněmi a improvisují celou bitvu.

Ženštiny bitvu ovšem prohrají, vítězové zmocní se nevěsty a nesou ji – sedící na koberci – v jurtu otcovskou. Tam posadí ji za prolamovanou dřevenou stěnu, a ženich smí se na ni podívati jen z uctivé vzdálenosti. Někdy bývá tímto prvním shledáním překvapen ženich, někdy nevěsta, někdy oba. Stává sе, že ženich někdy raději se rozhodne рro sestru nevěstinu – ale to musí ještě něco „připlatit“. Odkázati se od nevěsty vůbec není již možno.

Druhý den učiní ženich nevěstě návštěvu jaksi oficiální: při vchodu v jurtu pokleká kandidát ženitby na jedno koleno a třikrát hluboko se pokloní nastávajícímu tchánu i paní tchyni. Na oheň v ohništi vylévají jako oběť nádobku tuku; nevěsta sedí při tom za závěsem se svými přítelkyněmi, a ženichovou povinností jest každé podati dárek. Kirgizský ženich je politování hodný, rozdává stále dary nejen nevěste a jejím přítelkyním, ale i otci jejímu musí dáti „lju“, matce dává dar „za mléko“ (sjuzaki), pak rodině nevěsty jako celku slovem neučiní bez rozdávání ani kroku.

Za nějaký čas jede nevěsta v svatebním úboru s matkou к ženichovi. Při vchodu v jurtu jeho lijí zase tuk na oheň v ohništi, dělají trojnásobnou poklonu. Potom máti dává nevěstě naučení a tenkou hůlkou odstraní závoj s její líce. Následuje hostina, různé hry a závody v jízdě na koni.

Hned pak jedou v novou jurtu budoucích novomanželů. Zpívá se svatební píseň o povinnostech obou manželů, a následuje pak vlastní svatební obřad. Do nádoby s vodou vhodí se větší peníz; mohamedánský duchovní (mulla) říká nad nádobou modlitby po arabsku a táže se obou mladých i všech hostí, nemá-li snad někdo námitek proti svatbě.

Po odpovědích všech dá mulla z nádoby napíti se všem přítomným – peníz pak sám si ponechává. Tím svatební úkon skončen. Rozumí se, že celý obřad korunován zase hostinou.

Mladá panička nemá práva nazývati mužů v novém aulu jejich jmény, nýbrž musí jim dáli jména nová. Je to starý přežitek, který ukazuje na podřízené postavení nové ženy v rodině. Dívky kirgizské vdávají se ve 14 – 18 letech, muži žení se v 18. – 20. roku. Ženívají se ovšem i mužové starší a nebývá prý vzácností ani junák 75letý. Podle musulmanského řádu dovoleno Kirgizům mnohoženství — ale této „výhody“ používají jen lidé velmi bohatí. Obyčejný Kirgiz mívá obyčejně jen ženy dvě: starou a mladou, a ty mu postačí k životnímu štěstí úplně.

Narodí-li se děťátko, dostává v pátý den svého pobytu na tomto světě jméno. Jméno to bývá různého druhu: v rodinách chudých dá dítěti jméno žena, která byla při jeho narození. Bývá to obyčejně jméno užitečného nějakého předmětu: uzdečka, džbáneček, bičík, provázek a p.; v rodinách bohatších uděluje jméno přednosta celého rodu a pojmenuje děcko po některém vynikajícím předku. V řídkých případech — jen u velmi bohatých volají duchovního, „mullu“, který dá novorozeňátku jméno mající nějaký vztah k Mahomedu. Pátý den po udělení jména následuje obřízka. Jak pojmenování, tak i obřízku dítěte neopomenou Kirgizové nikdy náležitě oslaviti hostinou.

Pohřeb kirgizský jest velmi prostý. Zesnulého uloží na levé straně jurty za záclonu a rozešlou na všecky strany jízdní posly se zprávou o smrti. Každý – kdo třeba sebe méně znal zesnulého, považuje za povinnost ještě naposled ho navštíviti; věří totiž, že návštěvou snímají jaksi s něho hříchy a umožňují mu příchod v nebe. Bývá proto těchto návštěvníku plná jurta; všichni hlasitě pláčí a naříkají stále vyslovujíce rodině soustrast.

Mrtvolu zabalí v bílé prostěradlo „achred“, t. j. „konec světa“ a převazují šňůrkou na hlavě v pasu a v nohách. Pak ji vynesou za aul na volné místo a kladou nejprve na zem. Mulla čte arabskou modlitbu „džanata“ (osvobození duše) a táže se přítomných: „Byl on bez hříchu?“ Odpovídají: „Bez hříchu.“

Byl-li zemřelý hříšníkem, navrhuje mulla, aby duše jeho vykoupená byla určitým množstvím dobytka.

Hrob nebývá hluboký — ani ne celý metr a má po straně ještě podkopanou komoru. Vykopán jest tak, aby směřoval k Mekce. Zesnulého kladou ne na lopatky, nýbrž na bok v onu komoru tak, aby hleděl jaksi k svatému městu Mekce.

Potom kamenem nebo dřevem uzavrou komoru, hrob vyplní zemí a nasypou mohylu.

Pohřebiště vybírají na místech z dálky patrných, na pahorcích a vždy při oživených cestách — dávajíce tak najevo úctu k zemřelým.

K mohylám staví pomníky – obyčejně dřevěné, nebo i kamenné mnohdy celá mausolea; na každém trčí z dálky viditelný půlměsíc.

Pohřebiště chovají Kirgizi u velké úctě.

Dobytek, jímž vykoupena duše zemřelého, rozdělován byl dříve chudým, – nyní ponechává si ho – mulla.

Kirgizské jezdkyně
Kirgizské jezdkyně.

XIV. Kirgizští zloději koní.

Zmínili jsme se již jednou o kirgizské poctivosti, jakožto chvályhodné vlastnosti tohoto svérázného lidu, — ale poctivost tato má přece jen výjimku. Kirgiz jest vášnivým milovníkem koní — obírá se koněm celý den, v sedle sedí neustále; již 5–6letí kirgizští klučíci bez sedla jezdí po stepi o závod.

A tato láska ke koni přivádí Kirgiza často ke krádeži: cizí kůň po případě i více koní – se mu zalíbí; nemůže-li jich koupiti z jakýchkoli důvodů, — tedy je ukradne.

- 62 –

Zlodějů koní jsou vlastně 3 druhy. První „sorta“ jsou lidé, kteří kradou jen časem; jsou aspoň tak poctiví, že nedopouštějí se této darebnosti příliš často a že nemají pomocníků.

Jiní pracují společně; utvoří se totiž celá společnost, jejíž členové bývají obyčejné zloději koní ze řemesla a před jejichž uměním v tomto oboru nutno míti všechen respekt. O příslušný zisk rozdělí se podle zásluhy.

Třetí a poslední druh těchto umělců jsou lidé najatí bohatými Kirgizy, kteří vládnou velkými stády a těší se mezi svými soukmenovci značné vážnosti. Ti kradou tedy pro svého pána a dostávají za to svůj „poctivě vydělaný“ groš.

Na lup vyjíždějí ovšem jen v noci na koních pokud možno nejvytrvalejších a nejrychlejších, barvy vždycky tmavé. Zloději řemeslní mají koně zvlášť vycvičené. Je-li kůň okován, nebo půda poněkud tvrdá, ovazují všecka kopyta měkkou koží, čímž utlumí dusot. Sedlo bývá lehounké, dobře sestrojené, beze všech příkras.

I vlastní „toaletu“ náležitě upraví. Vrchní dlouhý kabát (chalát), který bývá vždy barvy šedohnědé, zamění tmavým a široké své kalhoty (čembari) zapíná, přes kabát. Na hlavu nebere obvyklou čepici s třemi laloky, nýbrž uváže si na několik uzlů černý větší šátek. Takto vystrojen stává se i za slabého měsíčního světla „neviditelným“.

Odborná výzbroj skládá se z několika dobře pletených provazů z dobytčí srsti (čilbir), připevněných buď k levému kruhu udidla, nebo uvázaných na krku jezdeckého koně. K tomu druží se hůl 2 – 2 1/2 m dlouhá (soil), na jednom konci opatřená koženou petlicí. Petlice navleče se k lokti levé ruky – druhý konec vláčí se po zemi; tvoří tak ovšem mnohdy zrádné stopy.

Dlouhý provaz, přivázáný jedním koncem k petlici, druhým koncem na konec hole, tvoří oko, do kterého Kirgiz chytá.

Přiblíží se k stádu (tabunu) a na krk vyhlédnutého koně hodí toto oko; tryskem pak ujíždí, táhna za sebou úlovek nebo má-li dosti času, uváže ulovenému koni provaz kolem krku za ušima (kamíšský uzel), stáhne uzel k dolní čelisti, otočí koncem provazu nos koni, přiváže konec k uzlu – a uzda hotova.

Není-li zloděj hned zpozorován, chytne podobně i druhého

(53)

– třetího koně, sváže všecky dohromady a potom se uctivě poroučí.

Jenže bývá také vyprovázen; jakmile některý z pastuchů zpozoruje nebezpečí, hned učiní poplach. Bývá totiž na každých 100 koní ustanoven jeden pasák – takže na tabun tisícihlavý připadá 10 strážců, ozbrojených také dlouhými holemi, pověšenými na levou ruku.

Zpozorují-li zloděje teprve potom, když koně ulovil, tu nepronásledují ho všichni pastevci, byť i zlodějů bylo několik, jen 2 – 3 tryskem pustí se za nimi a pronikavým hlasem, který se v noční tišině daleko široko rozléhá po stepních pláních volají: „at-tan“ (na koně!) uvědomujíce tak sousední auly kirgizské i -strážce sousedních tabunů o napadení zlodějů a alarmujíce je na pomoc.

Tento pokřik: „at tan“ působí na Kirgize kouzelně. Každý z nich považuje za svatou povinnost ihned popadnouti zbraň – ať vezme do ruky cokoli – vskočiti na koně a tryskem hnáti se ve směru volání. Na tento křik týmž pokřikem odpovědí ochotně všichni, kdo jen slyší, staří i mladí, a energicky ženou se za zlodějem: tu ukáže se bystrost, smělost a neúnavnost koní jejich.

Nenastalo-li prodlení v pronásledování, a vidí-li zloděj, že stíhající jsou jim v patách, pustí ty z ukradených koní, kteří nemohou stačiti v šíleném letu. Je v tom dvojí výhoda: jednak zbaví se nebezpečné přítěže a mohou rychleji vpřed, jednak i získají nového času tím, že pronásledovatelé zdrží se schytáváním puštěných koní.

Pozorují-li pronásledovaní, že koně, na nichž sedí, jsou již krajně unavení, přesednou rychle na jiné – třeba bez sedel a ujíždějí dál.

Obě strany někdy také střílejí, avšak to je střelba jen tak „na oko“. Střílí se totiž vždycky do vzduchu a to ze dvou příčin. Vážnou střelbou by mohl být zastřelen člověk, a vinník by musil platiti velikou náhradu rodině zastřeleného (100 beranu, 100 rublů, lepšího koně i lepšího velblouda). Nebo by mohl býti postižen kůň pronásledovaného, ale v tom je také háček. Podle kirgizského zvyku stává se osedlaný kůň majetkem toho kdo zloděje dostane se sedla – a to bývají vždy cenné, dobré koně.

A konečné běží při tom ještě o třetí okolnost: ten, kdo několikrát přemůže zloděje koní, těší se u Kirgizů zvláštní vážnosti i úctě. Nabývá čestného titulu: „batyr“ bohatýr a i v rozhovoru o něm nenazývají ho jinak.

Proto nebývá ze střelné rány při tomto pronásledování mnoho strachu. Vidí-li pronásledovaný, že již neunikne, seskočí s koně a hledí se ukrýti, kde jen možno ve tmě.

Ví dobře, chudák, co ho čeká, je-li dopaden; nesčetné údery kirgizskými, dobře pletenými biči sypou se na ubožáka se všech stran. I vzpomenutých již dříve holí užívají vítězové při exekuci nemilosrdně a pravidelně se stává, že dostižený přestupník mívá zpřerážené údy, o štěstí může mluviti, zachránil-li oči.

A i když nebohý bývá utlučen k smrti, ruské soudy nenajdou vinníka nikdy. Všichni účastníci této honby přísahou zcela jistě prokáží, že to nebyl ten, koho úřady chytily.

Povedla-li se krádež, vpouštějí se ukradené koně v tabuny nového pána; to jest příčinou, proč Kirgizové nedovolují prohlídky svých tabunů. Ale při nejbližší vhodné příležitosti odpraví je v jinou oblast, pokud možno dalekou, z té do ještě vzdálenější, a tak zmizí naděje na vrácení koně jeho původnímu majetníku nadobro.

XV. Vypalování stepí.

Kirgizové pevně věří, že stepní tráva bujněji roste z jara na těch místech, která byla na podzim ohněm vypálena.

Proto v září viděti bývají v dáli za dne na stepi ohromná oblaka dýmu, za noci záplavy záře. To Kirgizové zapálili na několika místech suchou trávu a plamenné jazyky, podporované větrem, rychle šíří se, ničíce vše, co jim v cestě a co jen může hořeti.

Křoviska, jež přece tu a tam aspoň trochu oživují jednotvárnou step, bývají zničena naprosto.

Stepní ptactvo vznáší se se zděšeným křikem nad ohňovým morem a hledí uniknouti, myši, šedí a bílí zajíci, syslové, vše v divokém úprku hledá své spásy.

Závěr

„Oficiální“ styky s Kirgizy zahájil jsem v Omsku. Šlo o dodávku koní pro českou armádu na Rusi, a tak poznal jsem kirgizské representanty.

Domníval jsem se, že jednati budeme s kirgizskými náčelníky, jaké vídali jsme denně. Musím se však přiznati, že byl jsem zjevem jejich svrchovaně překvapen. V ustanovenou dobu ohlásili se u nás tři pánové, na které byl sice na první pohled patrný kirgizský původ, jejich evropský však úbor, společenský takt a duševní rozhled velice mile nás překvapil. První z nich byl předseda „Alaš Ordy“ kirgizské správy advokát Bukejchanov, druzí dva byli členové „Alaš Ordy“ Turtubajev a Tačanov, oba absolventi petrohradské university. Kromě těch byl nám později představen bývalý kapitán ruských vojsk, rovněž Kirgiz původem.

Jednáni s těmito zástupci, kteří tvořili snad jedinou inteligenci mezi svými sourodáky protáhlo se na dobu dosti dlouhou, a tak měl jsem dosti příležitosti, použiv milé sdílnosti jejich a poučiti se o mnohém ze života zajímavého jejich národa. Z ruských pramenů použil jsem zprávy zeměpisné společnosti v Tomsku, úředních dat statistických ze Semipalatinska, a pak spisu Chudabaj- Kusatanaev „Etnografičeskije očerki Kirgiz“.

Rozumí se, že i uvedení kirgizští zástupci inteligence se zájmem sledovali vypravování o českém národě – jeho utrpení, nepoddajnosti a konečném osvobození, a bylo opravdu tklivé, když Bukejchanov srovnával utrpení svého národa s utrpením naším, toužil po vzkříšení kirgizské samostatnosti a litoval, že jejich rodné stepi dělí od naší země vzdálenost tak ohromná.

Od chvíle naši poslední rozmluvy zkusili a zkoušejí asi dosud tito lidé za hrozných poměrů ruských velmi mnoho. Mohou býti však ujištěni našinu vřelými – bohužel že jen platonickými – sympatiemi; přejeme jim i jejich národu šťastnější budoucnosti z celé duše.

orda


ZEMĚ A LIDÉ

POUČNÁ A ZÁBAVNÁ KNIHOVNA ZEMĚPISNÝCH PRACÍ, CESTOPISŮ, VĚDECKÝCH A DOBRODRUŽNÝCH CEST A POVÍDEK Z CIZÍCH KRAJŮ

REDIGUJE DR-STANISLAV NIKOLAU

*

SVAZEK VIII. JINDŘICH DVOŘÁK:

U KIRGIZŮ

NÁRODOPISNÁ STUDIE

V PRAZE

NÁKLADEM ČESKÉ GRAFICKÉ UNIE A. S.

1921.

u_kirgizu._narodopisna_studie.txt · Последние изменения: 2018/10/12 13:39 — 193.165.236.123