Инструменты пользователя

Инструменты сайта


vesnice_na_golgote

Содержание

OCR Nina & Leon Dotan ldnleon@yandex.ru 06.2006 (první čtení 12.2005)

http://ldn-knigi.lib.ru (http://ldn-knigi.narod.ru)

{00} - čísla stránek, která odpovídají začátkům stránek v knize.

V originále jsou poznámky pod čarou na konci příslušné stránky, zde hned za textem!

Je zde poměrně dost gramatických chyb, překlepů… V knize je poměrně dost gramatických chyb a překlepů, které pravděpodobně udělal autor nebo sazeč, opravili jsme jen ty nejhrubší.

 

 

image002.jpg 


 

OBSAH

 

 

První část - HISTORIE VESNICE BOLOTNOJE. Letopisy z let 1917 až 1941

Úvod. - Obec Bolotnoje v poreformním období (1861-1917)

I. Jednotlivé rolnické vesnice a státní daň

1. vesnice v období subsistenčního komunismu a občanské války (1917-1920)

2. Vesnice v období nové hospodářské politiky (1921-1928) 54

II. Kolchozní Golgota 93

3. „Hrozná léta“. - kolektivizace95

4. Tvrdohlaví samotáři 130

5. Útěk z kolchozů. (Osadníci a osadníci) 137

6. Vzhled vesnice s kolektivním hospodářstvím 145

7. chalupaření 149

8. „Kolektivní zemědělští carové“ 153

9. hospodářská zvířata a lidé v kolektivním hospodářství 168

10. Kolektivní zemědělská služba 174

11. Zemědělství. 199

12. „To není život, to je agónie…“ 209

13. Hrobový režim 231

14. Kolchozní harém 241

15. Venkovská inteligence 252

16. Velikonoční dny 289

17. „Dostaneme je! „ 301

18. Kolchoznik na rozhlasové stanici 317

 

Část druhá. - CHUDOBA KOLEKTIVNÍCH FAREM. Hmotná existence obce v letech 1945-67 319

1. „Ne bydlení, ale smutek…“ 323

2. „Razutovo-Razdetovo…“ 349

3. Kolhoznaya „Neelovka“ 360

 

 

Část třetí. - KOLEKTIVNÍ ZEMĚDĚLSKÁ VESNICE V LITERATUŘE. Sociologické eseje427

1. Paradise v zemědělských obcích. Sny a proroctví N. Černyševského 429

2. Běloruská kolchozní vesnice. Příběh A. Kulakovského - „Dobroselci“ 433

3. vesnice Voroněž. Román A. Andrejeva „Havrani dorazili „ 457

4. kolchoz Vologda. Povídka A. Jašina „Sirotek“ 471

5. „Collective Farm Paradise“ Obrázek ditty487

6. Žebráci v „socialistickém ráji“ 505

7. Nebeské předpovědi a pekelná realita 507-509

 

 

 

image004.jpg 


 

První část

 

HISTORIE OBCE BOLOTNOE

 

Letopisy z let 1917 až 1941

 

 

 

ÚVOD

 

Vesnice Bolotnoje v poreformním období

 

(Od roku 1861 do roku 1917)

 

Následující stránky popisují život ruské vesnice pod sovětskou vládou od Říjnové revoluce do vypuknutí německo-sovětské války - až do roku 1941. Tato vesnice se nachází ve středním Rusku, v Orelské gubernii; podle náčrtků má prozatímní název Bolotnoje.

Abychom si mohli představit změny, které komunistický režim vnesl do života předrevoluční vesnice, je třeba alespoň stručně popsat život na této vesnici v posledním, poreformním období - od emancipační reformy v roce 1861 do Říjnové revoluce.

 

Život rolníků v době nevolnictví nejobsáhleji a nejpravdivěji vylíčili ruští spisovatelé: A. Radiščev - v knize esejů „Cesta z Petrohradu do Moskvy“ (1790), N. Někrasov - v básních a poemách, I. S. Turgeněv - ve skečích, spojených v knize „Zápisky lovce“ ­(v letech 1847-1852). Turgeněv, orjolský statkář, popsal svá setkání a pozorování, která zažil během svých loveckých toulek po ­středoruských guberniích - Orjolské, Kurské, Tulské ­a Kalužské, tedy v oblastech, kde se nachází vesnice Bolotnoje.

Život nevolných rolníků v době nevolnictví byl chudý, těžký a pochmurný: otrocká závislost na libovůli vrchnosti, těžká břemena - „barchina“, „daň“, bída: nuzné zakouřené chýše, špatné oblečení, špatná výživa.

Po zrušení nevolnictví, v poreformním období od roku 1861 do roku 1917, se však život rolníků obecně, a ve vesnici Bolotnoje zvláště, radikálně změnil.

{10} Vesnice Bolotnoje se znovuzrodila: změnila se, proměnila, rozvinula se, šla rychle kupředu. Základem tohoto pokroku byly ­hlavní aktivity emancipační reformy: odstranění závislosti nevolníků na statkáři a jejich přeměna ve svobodné lidi; zrušení „barščiny“, nucené práce pro statkáře; přidělení půdy rolníkům na základě dlouhodobého výkupu.

Při osvobození od nevolnictví dostali rolníci z vesnice Bolotnoje za každou mužskou duši 4 děsjatiny (tj. 4,4 hektaru) půdy. Většina domácností obdržela dva příděly na osobu nebo 8,8 hektaru půdy se ­splátkovým obdobím 50 let, tj. od roku 1861 do roku 1911.

Barchina obvykle bral rolníkům z Bolotného tři až ­čtyři dny v týdnu, což byla polovina jejich pracovní doby v letní sezóně. Po jeho zrušení měli rolníci k dispozici ­dvakrát více času než dříve. Zemědělci v poreformní vesnici začali využívat volnou pracovní dobu ke zlepšení svého hospodaření.

Začali lépe obdělávat svou půdu, pronajímat si půdu a louky statkářů, chovat více a kvalitnějších hospodářských zvířat a používat více hnojiv na polích.

­V důsledku těchto opatření ­se průměrný výnos hlavní obilniny v Bolotném, žita, v poreformním období ­zvýšil z 25-30 na 50-60 pudů (tj. ze 4-5 na 8-10 centýřů) z hektaru, tedy na dvojnásobek. Výnosy ostatních plodin - konopí, brambor, hrachu a obilovin - se zvýšily ještě více.

Díky většímu množství krmiva (obilí, brambory, jarní sláma, seno) zvýšili svobodní majitelé ­několikanásobně počet hospodářských zvířat a drůbeže.­ Rozšíření krmivové základny a šlechtění lepších plemen hospodářských zvířat vedlo ke zvýšení užitkovosti hospodářských zvířat.

V důsledku zdokonalení pěstování plodin a chovu dobytka tak začali svobodní zemědělci, iniciativní vlastníci, ­vydělávat na zemědělství několikanásobně více než v době nevolnictví.

Kromě toho téměř všichni rolníci začali získávat další příjmy zvenčí: z námezdní práce (jako nádeníci, lesní ­dělníci nebo v řemeslných živnostech), z řemeslných a rukodělných živností­, z pronajaté půdy a z obdělávání půdy těch, kteří chodili pracovat jako nádeníci.

{11} Část těchto dodatečných příjmů šla na výplatu výkupních plateb za půdu, za zádušní příděly získané po ­rolnické reformě v roce 1861. Tyto platby, v průměru asi čtyři zlaté ruble ročně na domácnost, však tvořily jen malou část dodatečného příjmu osvobozeného rolníka. A od roku 1906 byly tyto výkupní platby za půdu vládou reformního ministra P. A. Stolypina zcela zrušeny.

Dodatečný příjem z výnosnějšího hospodářství mohli svobodní rolníci použít na zlepšení svého života, ulehčení ­práce a rozšíření a další zlepšení svých hospodářství.

Strava naprosté většiny poddaných byla neobyčejně skromná: chléb, brambory, cibule a čistá zelná polévka. Jeden stařec při vzpomínce na tento polohladový život řekl spisovateli Glebovi Uspenskému: „Jak jsme to jen přežili…!“ A v poreformní době se rolníci i v malé statkářské vesnici Bolotnoje v chudé Orelské gubernii začali lépe stravovat. Měli dostatek nejen chleba, brambor a zeleniny, ale i dalších výživnějších potravin: obilovin, rostlinného (konopného) oleje, mléka, vajec, kravského másla, sádla. O nedělích a dalších svátcích jedli sedláci maso (v předrevoluční vesnici tvořily sváteční dny třetinu roku).

Svobodní rolníci si mohli výrazně vylepšit oděv, jak tomu bylo dříve, mohli mít dvoje šaty místo jedněch: pracovní a sváteční. Zemědělci nyní ­měli plstěné boty na zimu a holínky na slavnostní příležitosti.

V poreformní éře obyvatelé Bolotného výrazně vylepšili své domovy. V nevolnické době byla domovem rolnické rodiny obvykle chatrná chalupa o jedné místnosti. Neměla komín - chyběly peníze na nákup cihel a výplatu mistra. Během topení zaplnil obydlí kouř, který vycházel otevřenými dveřmi; všechny stěny a strop byly pokryty sazemi. V selských ­chalupách se dříve svítilo ­„podomácku“ - knotem na talíři s olejem. V takových chatrčích bylo vždycky polotemno­: večer kvůli osvětlení loučí nebo podpalovačem a ve dne kvůli malým oknům v chatrči. Takovým chalupám se v poddanské době říkalo ­„černé“ nebo „kouřové“ (od slova „kouřový“, protože plotna, louč a kuřák neustále „kouřily“, tj. kouřily a kouřily).

{12} ­Poté, co se blahobyt rolníků v Bolotném zvýšil, začali si stavět domy mnohem lepšího typu: ne osikové, ale březové ­nebo borové, ne jednopokojové, ale dvoupokojové, větší a vyšší. Byly postaveny nové domy s velkými okny.­ V chatrčích se už nesvítilo loučemi, ale petrolejovými lampami. Takovým chýším se říkalo „bílé“ nebo „světlé“. V prostorných a světlých chatrčích se rolníkům žilo veseleji a lépe se jim pracovalo.

Svobodní zemědělci také využili zvýšený příjem ke zlepšení zemědělských technik. V minulosti ­ženy spřádaly nitě na plátno nebo sukno pomocí vřetena, tj. jednoduché špičaté ­tyče. V poreformní době si všechny ženy v Bolotném mohly pořídit kolovrat. Práce na něm byla snazší a produktivnější. Pro tyto vlastnosti ­nazývaly ­rolnice ­tento stroj „samovratným kolem“.

Naprostá většina rolníků na vesnici si mohla pořídit jednoduché nebo dvojité pluhy, které se při práci pohybovaly na kolečkách. Pouze nejchudší rolníci, ­10-20 %, ti, kteří ještě nebyli schopni našetřit na koupi pluhu, pokračovali v orbě rádlem.

Ostatní těžké zemědělské práce byly nahrazeny lehčími strojními pracemi. Dobře situovaní sedláci z vesnice zakoupili ­několik mlátiček ze zemského skladu. A všichni rolníci začali mlátit na mlátičkách tažených koňmi místo na řetězech. Mlácení obilí neprováděli dřevěnými lopatami ve větru, jako tomu ­bylo dříve, ale pomocí větrných žentourů.

Takže orbu, mlácení a mlácení již lidé v Bolotném mechanizovali a značně si práci usnadnili. Někteří si pořídili secí stroje.

Mnozí zemědělci budovali a otevírali podomácku zřizované podniky: mlýny, kroupárny, olejny, drtičky, zpracování ovčích produktů, ­vlny, krejčovské dílny, kovárny, tesařské dílny atd. V obci Bolotny se každé dva roky otevřela jedna nová chalupa nebo přibyl nový stroj (mlátičky, tkalcovny). ­V ­předvečer ­revoluce v roce 1917 měla ­každá pátá domácnost na vesnici ­chalupu nebo stroj.

V poreformním období koupili rolníci z vesnice od sousedního majitele půdu o rozloze asi 170 hektarů na splátky. Na této půdě bylo založeno 50 malých pozemků a tři zemědělské usedlosti.

{13} Každé tři roky se přerozdělovaly příděly rolníků v pozemkovém společenství. Část této přídělové půdy, asi 25 % celkové rozlohy, tedy jedna desetina nebo dvě desetiny usedlostí ­a statků, však ­byla ve formě přídělů a ­nepodléhala ­přerozdělování. ­Po Stolypinových pozemkových reformách ­hodlali ­rolníci z ­Bolotnoje zrušit pozemkové ­společenství a rozdělit veškerou půdu na brunchy a chutory. ­Čekali ve frontě na vyměření pozemku. Tuto práci však zbrzdila ­rusko-německá válka v letech 1914-1917 a revoluce v roce 1917.

 

Obrovského pokroku dosáhlo Bolotnoye v oblasti vzdělávání. Na konci poddanské éry bylo ve vesnici jen několik ­gramotných sedláků: kostelník, z místních obyvatel a několik lidí z bývalého dvora. V Bolotném ani v okolních ­vesnicích nebyla žádná ­škola.­ A ve svobodné obci se objevily školy: nejprve soukromá škola v domě kostelníka a poté trojtřídní farní škola. V předvečer revoluce v roce 1917 bylo na vesnici více než 2/3 ­obyvatel gramotných. Většina negramotných lidí byli starší lidé. Mezi dětmi školního a dospívajícího věku ­bylo přibližně 90 % gramotných.

V poddanské éře byl představeným vesnice hejtman jmenovaný statkářem. V poreformní éře se starostové a úředníci stali volenými zástupci lidu. Byli každoročně voleni obyvatelstvem a zodpovídali se vesnickému shromáždění, valné ­hromadě rolníků, a podléhali jeho kontrole.

Sedláci z několika sousedních vesnic (farnosti) volili farní správu: faráře a farního úředníka (tajemníka).

Volili také stálé přísedící lidového soudu a účastnili se voleb vedoucích představitelů okresních a zemských zemstev.

Tak se v poreformní době, v letech 1861-1917, rozvíjela vesnice Bolotnoje, osvobozená od poddanského jha, na základě svobody a osobní iniciativy. Rozvíjela se rychle, soustavně a komplexně: ekonomicky, politicky, technicky i ­kulturně.


{14}

 

I. JEDNOTLIVÁ ROLNICKÁ VESNICE A STÁTNÍ DAŇ

 

1. VESNICE V OBDOBÍ SUBSISTENČNÍHO KOMUNISMU A OBČANSKÉ VÁLKY

(1917-1920)

 

Bolševická moc na vesnici

 

Po říjnovém převratu v roce 1917 v hlavním městě se bolševici pod vedením svého ústředního výboru chopili moci také na místní úrovni: v provinciích a poté v okresech a na vesnicích. Představitelé ­prozatímní vlády byli vyhnáni z úřadů ­a zatčeni. Tak byla bolševická moc nastolena i v Orlovské gubernii.

V okrese, do něhož patřila vesnice Bolotnoje, převzal moc okresní revoluční výbor (revkom), který byl jmenován okresním výborem komunistické strany. ­Revizní výbory byly následně ­přejmenovány na výkonné výbory.

Jen několik měsíců se okresní revizní komise skládala z bolševických a levicově socialistických komisařů. Poté, co byla Levá ­socialistická revoluční strana v ­centru poražena a vyloučena ze sovětské vládní koalice, se i okresní Revkom stal jednobarevným bolševickým. To bylo v létě 1918.

Okresní revoluční výbor jmenoval obecní komisaře a obecní komisaři jmenovali obecní komisaře.

Všude tak byla nastolena moc shora, ­komunistická diktatura jedné strany.­ Oficiálně se jí říkalo: „sovětská moc“ nebo „diktatura proletariátu a chudého rolnictva“.

Bolševický okresní revoluční výbor rozbil všechny místní organizace ostatních stran: kadetů, osmašedesátníků, SR - nejprve pravicové, pak levicové. Vedoucí představitelé těchto organizací byli uvězněni.

Byl vydán příkaz k okamžitému odevzdání zbraní úřadům, který byl široce zveřejněn. Držení zbraní se trestalo smrtí. Byl to jeden z prvních příkazů vydaných sovětskými úřady v kraji.

{16} Po porážce nekomunistických stranicko-politických organizací, odzbrojení obyvatelstva a ozbrojení všech komunistů ­pokračovaly bolševické ­úřady ve své politice bez ohledu na obyvatelstvo.

Na vesnicích bylo bolševiků velmi málo. Veškerou moc ve vesnicích jim však předal pouze okresní revoluční výbor.

Ve volostech v těch letech působili volostní komisaři: zemští komisaři, potravinoví komisaři, vojenští komisaři a předseda Volrevcomu (výkonného výboru volostů).

Na vesnicích byli dva vedoucí: vesnický komisař a předseda výboru chudých rolníků („kombed“).

V zimě roku 1917 se do Bolotného vrátili dva dezertéři z armády. Vstoupili do bolševické strany.

Jeden z těchto bolševiků, bobo, zahořklý opilec, ­dostal funkci vesnického komisaře.

Předseda Výboru chudých, „komediant“, byl mladý vyvrhel, rudý a bezcharakterní člověk, který se řídil pouze svými vlastními zájmy a zájmy své rodiny.

V ostatních vesnicích bylo také velmi málo bolševiků: jeden nebo dva na vesnici. V místních vesnicích bylo tak málo bolševiků, že ve farnosti neexistovaly ani vesnické stranické buňky: většinou nebyli ani ­tři členové strany, aby vytvořili buňku. ­Proto existovala pouze jedna stranická organizace, která řídila politické záležitosti ve všech obcích farnosti.

V té době se sovětská vláda od hlavního města až po venkov všude - v ústavě i na schůzích - otevřeně hlásila k „diktatuře“: „diktatuře proletariátu a nejchudšího rolnictva“. A byla to skutečně otevřená diktatura:

monostranickou diktaturu bolševické strany.

Vesnický komisař - v holínkách, v pávu a kožené bundě - chodil po Bolotném, mával revolverem, dával povely, křičel, vyhrožoval a vydával rozkazy.

- Už neexistují žádné zákony! - křičel z plných plic. - Všechny staré zákony zrušil soudruh Lenin. Moje rozkazy jsou zákon! … Tohle není kilo sultánů, ale skutečná diktatura proletariátu a venkovské ­chudiny! Takže kdo má zbraň, má moc! …

Neustále prováděl prohlídky, zabavoval, co ­se mu ­líbilo, bral sedlákům potraviny, dobytek a majetek a „bojoval proti pálení­„. {17}Bolševická moc prohlásila chudé za svou oporu a snažila se jejich prostřednictvím provádět svou politiku. Tak například realizací prodrazverstka na vesnici byly sovětskými orgány pověřeny vesnické skupiny a výbory chudých, „kombed“, ­které obvykle vedli místní členové strany nebo komsomolu.

Stranický předseda bojového výboru v Bolotném jednal podle ­vlastního uvážení. Půda se po revoluci rozdělovala ve vesnicích rovnoměrně podle počtu žijících duší. Předseda komedie však nerozděloval prodrazverstka v obci podle množství půdy, ale podle jiných charakteristik. Členy komedie, své příbuzné a kumpány, od prodrazverstky osvobodil a prodrazverstku rozdělil mezi ostatní domácnosti v násobcích této ­částky. Předseda komediantů odebral některým rolníkům potraviny. Rozděloval potraviny ostatním domácnostem.

Úřady odebraly zámožným rolníkům veškerý chalupářský průmysl a předaly ho do správy KGB.

Bolševické úřady zaměřily svůj hospodářský a politický boj proti zámožným rolníkům, které ­oficiálně nazývaly „kulaky“. Sověti jim vzali jejich chalupářský průmysl, část půdy a zabavili jejich produkty a dobytek.

Sovětská vláda vyloučila bohaté rolníky z jakékoli účasti na politickém životě státu. Byli zbaveni ­volebního práva a bylo jim znemožněno účastnit se schůzí s odůvodněním, že ­jsou „třídní nepřátelé“, protože jsou „bohatí“ a mají chalupářský ­průmysl, nebo že jsou „vykořisťovatelé“, protože si před revolucí najali na léto dělníka nebo dělnici.

Místnímu majiteli obchodu byl zabaven veškerý majetek. On sám během těchto měsíců zemřel a jeho rodina se přestěhovala do města.

Rodina kněze byla také zbavena občanských práv a prohledána. Kněz a jeho rodina také spěšně odjeli.

 

***

Bolševická diktátorská ­vláda od svého počátku ­navykala veškeré obyvatelstvo, zejména „maloburžoazii­„ a „rolnické vlastníky“, na poslušnost a podřízenost, omezovala nespokojence a neukázněné.

{18} Pokud se někdo odvážil něco namítnout, kritizovat úřady nebo místního stranického šéfa, mohl už po několika dnech pocítit vážné následky této neposlušnosti. Místní náčelníci nejčastěji používali tyto metody, aby se vypořádali s nepoddajnými:

Nejprve konfiskace potravin a hospodářských zvířat;

Za druhé, udání krajské Čece („Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží“). Tato udání často vedla k zatčení a uvěznění.

Záminky k udání a zatčení se daly snadno najít v činnosti a rozhovorech každého rolníka. Každý, kdo vyjádřil nespokojenost se ­sovětským řádem nebo pronesl kritickou poznámku na adresu komisaře či ­stranické buňky, byl považován za „kontrarevolucionáře“. Pokud ­žena ­vyměnila ­krabičku sirek, kostku mýdla nebo libru soli od měšťana za chléb nebo brambory, říkalo se tomu „spekulace“. Pokud se rolník plně nepodřídil neúnosné Prodrazverstce, kterou mu uložila komunistická strana, bylo to označeno za „protisovětskou sabotáž“…

V prvních letech revoluce bylo mnoho rolníků zatčeno čekisty, podrobeno mučivým výslechům a uvězněno.

Ve vězení vězni uváděli, že byli mučeni horkem a zimou, hladem a žízní a biti. Místní politik, který byl ve vězení, popsal, jak byl nejprve mučen hladem, aby získal potřebná svědectví. Pak ho krmili sledi a několik dní mu nedali ani kapku vody nebo jiné tekuté potravy. Měl žízeň, která ho přiváděla k šílenství… Pak mu dali nepřevařenou vodu a způsobili mu nesnesitelnou žaludeční nevolnost…

V těch letech se hodně střílelo. Každý okresní komisař mohl nejen střílet, ale mohl také jednoduše zastřelit obyvatele a nebyl nikomu odpovědný. Stříleli nejen čekisty, ale i vojenského ­komisaře, prodkomisaře a další.

Během vymetání se střílelo do rolníků za to, že ukrývali chléb.

Vojenský komisař v opilosti vyprávěl, jak se svou jednotkou osobně zastřelil dva mladíky, kteří se vyhnuli odvodu do Rudé armády. Když byl v roce 1918 vyhlášen rozkaz sovětské moci o povinném odvodu do Rudé armády, dva mladí muži se nedostavili na odvodní místo a schovali se. Brzy je chytili a {19}předvedli před okresního vojenského komisaře, aby je potrestal. Rozhodl, že pro odstrašení ostatních branců bude přesně splněn ­vládní rozkaz ­střílet dezertéry a vyhýbající se vojenské službě. Osmnáctiletí kluci plakali u masového hrobu, plazili se po kolenou k nohám vojenského komisaře, prosili ho, aby je ušetřil, a ­slibovali, že budou věrně sloužit v Rudé armádě. Nic však nepomohlo. Bezohledný ­komisař plnil brutální příkaz sovětské ­vlády…

Některé střelby dokonce veřejně prováděla okresní Čeka. V roce 1917 byl zveřejněn rozkaz Čeky, který informoval obyvatelstvo, že všechny zbraně, které mají v držení, mají být odevzdány sovětským orgánům a že každý, kdo rozkaz nesplní, bude zastřelen. Při následném pátrání v okresním městě byl v jednom domě nalezen revolver. Čeka okamžitě zatkla důstojníka, který neodevzdal zbraň sovětským orgánům, a jeho otce, pracovníka zemstva, v jehož bytě byla zbraň nalezena. Druhý den odpoledne byla na okraji města ­nařízena veřejná poprava - zastřelení důstojníka a jeho otce. Popravu provedl oddíl Čeky za přítomnosti velkého počtu zvědavců. Ve městě se konala ­veřejná poprava, o které místní obyvatelé ani jejich předkové dosud neslyšeli. Tato poprava měla svůj účinek: obyvatelstvo ­bylo bolševickým terorem ohromeno a vyděšeno…

 

***

Takto uzurpátorská moc prováděla svou diktaturu pomocí drakonických opatření. Bezohledným terorem naučila podsvětí dodržovat hlavní pravidlo chování v podmínkách diktatury: „Držet hubu a krok a vždy, ve všem a bezpodmínečně poslouchat úřady!

 

Znárodnění domáckého průmyslu

 

Sovětské úřady znárodnily (zestátnily) všechny průmyslové podniky - velké, střední i malé, chalupářské - nejen ve městě, ale i na venkově.

{20} Veškerý chalupářský průmysl a strojní zařízení v Bolotném - mlýny, pěchy, olejničky, mlátičky atd. - Mlýny byly majitelům odebrány, prohlášeny za státní majetek a předány do ­správy místnímu výboru chudých.

Jak byly řízeny a jak fungovaly později, lze ilustrovat na příkladu mlýnů. Dva mlýny KGB zavřela, protože rolníkům po rozdělování zbylo velmi málo chleba. Třetí mlýn, nejlepší, „holandský“, provozovala strana Combed.

Mlýn řídil zástupce místní KGB. V mlynářství se však nevyznal a nechtěl vykonávat fyzickou práci. Proto si vzal na pomoc „mlynáře“, bývalého mlynáře, který vykonával veškerou práci.

Státní mlýn však musel vykonávat i úřednickou práci. Celý poplatek za mletí z každého mlýna musel jít do Uprodkomu (okresní potravinový komisariát)­. Proto bylo nutné: zaznamenávat v každém mlýně veškeré obilí přivezené k mletí do zvláštních stvrzenek; zaznamenávat celý poplatek za mletí; vypracovávat měsíční výkazy o mletí a poplatku za mletí; zasílat všechny tyto stvrzenky a výkazy ­spolu s poplatkem za mletí na Uprodtkom. Správce mlýna byl negramotný člověk a mlynáři nevěřil. Proto si vzal do mlýna na úřední záležitosti další pomocnici, gramotnou dívku, účetní.

Zatímco v soukromém mlýně vykonával veškerou práci jeden člověk, majitel, ve státním mlýně jsou nyní tři lidé: vedoucí, dělník a zapisovatel.

Práce mlýna se však nezlepšila, ale zhoršila. Dělníci ve mlýně nedostávali za svou práci nic: příděl několika kilogramů mouky. Všichni, zejména vedoucí, se snažili ukrást chleba: pro rodinu, pro další potřeby. Mohli by to udělat tak, že by podváděli stát nebo mlynáře. V některých případech do stvrzenek vůbec nezapisovali žito přivezené k mletí a mlynářský poplatek si brali pro sebe, čímž podváděli ­stát. V ostatních případech mlynáři na ­stvrzenky zapisovali sníženou hmotnost obilí předaného k mletí. „Nedostatek“ si vzal pro sebe a okradl tak mlynáře.

{21} Stejným způsobem „pracovali“ i ostatní správci chalupnických provozů a strojů: u mlátiček, u mlátiček ­atd.

A některé podniky byly zavřené a vůbec nefungovaly: Tolčej, dílna na ovčí kůže a vlnobití. Hromada a vlnolam nefungovaly, protože stát sebral sedlákům téměř všechen dobytek a veškerou vlnu. Ovčárna nefungovala, protože stát sedlákům veškerý dobytek odebral, ale majitelé ­nesměli dobytek porážet.

Mezi uzavřenými podniky byly i takové, které fungovaly někdy tajně, v noci. Pracovali tam jejich bývalí majitelé, kteří jeden klíč předali KGB a druhý, náhradní, si nechali…

O zachování a opravu státních podniků se nikdo nestaral - ani vláda, ani komedianti. ­Chalupářství v obci v těch letech živořilo: fungovalo špatně, některé chalupy byly zničeny. Mlýny ­a skládky v té době stály s rozbitými křídly.

 

Socializace půdy

 

Před Říjnovou revolucí formuloval Lenin agrární program bolševické strany jako „znárodnění“, tj. převedení veškeré půdy do státního vlastnictví. Pak ­si však v průběhu politického boje se Socialisticko-revoluční stranou (­SR) od ní vypůjčil program „socializace“ ­půdy, tj. jejího převodu na pozemková společenství. Následně sovětské ­orgány opět oficiálně vyhlásily „znárodnění“ ­půdy (v „zákoníku o půdě“ a v ústavě).

V praxi probíhala leninská „agrární revoluce“ takto:

Především bylo zrušeno pozemkové vlastnictví: statky, „panská hnízda“. Ve farnosti, k níž obec Bolotnoje před revolucí patřila, byly tři statky. Po Říjnové revoluci je sovětské úřady zabavily.

Jeden z těchto statků - nejbohatší a nejpohodlnější, s ­lihovarem - byl přeměněn na státní ­statek, státní statek (sovchoz). Podle Leninova plánu se {22}státní statky měly stát vzorovými statky velkého socialistického ­zemědělství a přesvědčit rolníky o výhodnosti a ­nutnosti přechodu od drobného individuálního hospodaření k velkému ­socialistickému zemědělství. Bývalý majitel panství žil v ­nějakém velkém městě a své panství navštěvoval jen příležitostně. Konfiskace majetku proběhla bez něj.

Majitel druhého statku, dědic statkáře, který v době nevolnictví vlastnil i vesnici Bolotnoje, zemřel v prvních dnech po říjnovém převratu. Když se tento zemský vůdce, poslanec Státní dumy, dozvěděl o převzetí moci bolševiky, řekl své rodině: „Poznal jsem tuto stranu, když jsem byl ještě v Dumě. Všechno to zničí… Teď musíme zemřít…“

A skutečně brzy zemřel. Jeho rodina někam spěchala. Okresní revoluční výbor převedl pozemky panství k přerozdělení na obec, kde se ­panství nacházelo.­ Dům, zámek a dobytčí dvůr byly vypleněny. Rolníci z této vesnice nám řekli, že rabování má na starosti bolševický revoluční výbor. Představitelé vrchnosti nejprve zabrali hlavní část majetku (cennosti a dobytek). A pak nejenže vyzývali k „rabování kořisti“, ale dokonce k němu nutili. „Ne, vy ctihodní, mazaní sedláci, nevyhýbejte se tomuto obchodu,“ obtěžovali sedláky, kteří se nechtěli podílet na loupeži. - „I kdybyste si vzali čip z haciendy, budete muset odpovědět najednou…“.

Třetí statek, statek majitele půdy, syna kupce a vnuka poddaného, byl darován sousední vesnici, aby na něm založil velkou osadu. Osadníci, kterým úřady daly k dispozici ­celý statek s budovami, dobytkem a zvířaty, udělali majiteli řadu ústupků. Zanechali mu dům, všechna stavení, ­zemědělské nářadí, několik koní, užitkový dobytek, ovocný sad a celou rozsáhlou usedlost se značnou rozlohou polí, luk a lesů. Statkář prohlásil, že on a jeho rodina zůstanou v domě a budou obdělávat půdu, jako to dělal jeho dědeček, nevolník. Skutečně tak učinil: spolu se svými dětmi začal sám hospodařit na půdě.

Tak byly zlikvidovány všechny tři statky ve farnosti, ale různým způsobem: jeden byl přeměněn na státní statek (státní statek), druhý na osadu, třetí byl zplundrován a půda byla rozdělena v obci.

 

***

{23}

 

Spolu s velkostatky bolševické úřady zlikvidovaly i Stolypinovy farmy a dělnická hospodářství. Nazvala je „kulackými hnízdy“ a dala si za cíl je zlikvidovat, stejně jako to udělala se „šlechtickými hnízdy“.

Vláda vydala nařízení o sloučení všech zemědělských usedlostí a všech pozemků se sousedními pozemkovými společenstvími za účelem všeobecného přerozdělení. A sami zemědělci ­dostali příkaz, aby urychleně rozebrali všechna svá stavení ­a vrátili se do vesnic, kde dříve žili.

Zemědělské usedlosti proti tomuto příkazu důrazně protestovaly. Dokázali úřadům, že se jejich statky liší od ­velkostatků, s nimiž se je sovětské úřady snažily smísit­.

Nejprve si zemědělci koupili půdu za vlastní peníze.

Za druhé, jejich farmy - o rozloze 12 až 30 děsjatin (13,2 až 33 hektarů) - jsou pro rolnickou rodinu pouze přídělem práce, na farmě není žádný přebytek půdy.

Za třetí, Stolypinův statek byl fungujícím hospodářstvím, které provozovala rodina farmáře bez námezdní ­práce. Ne více než deset procent zemědělských usedlostí zaměstnávalo ­sezónní pracovníky, čeledína nebo hospodyni, v závislosti na tom, zda v rodině chyběla žena, muž nebo mladistvý.

Když všechny tyto okolnosti prokázali místním úřadům, požádali zemědělci, aby je nechali tam, kde jsou, na jejich pozemcích, za které zaplatili spoustu peněz a které se jim již podařilo značně zvelebit. Neměli námitky proti tomu, aby se ­výměra jejich usedlostí vyrovnala standardu ­zavedenému v sousedních pozemkových komunitách.

S těmito peticemi, písemnými i ústními, se zemědělci vydali do ­okresu, do provincie a dokonce do hlavního města. Nic však nefungovalo. Bolševické úřady, které chtěly zničit soukromé vlastnictví půdy a organizovat „socialistické zemědělství“, nechtěly ­opustit individuální pracovní farmy, nesmiřitelné a viditelné antipody socialistického vlastnictví.

V zimě 1917-1918 přinutily úřady sedláky, aby svá stavení rozebrali a přestěhovali se do vesnic, odkud byli nedávno vystěhováni {24} na pozemky. Úřady zemědělcům uložily povinnost vrátit se do pozemkové ­komunity, ze které utekli.

Stolypinovy statky byly všude úřady zrušeny. Komunistické úřady v nich viděly nesmiřitelného nepřítele a „protisocialistická kulacká hnízda“ považovaly za ještě nepřátelštější než „hnízda šlechty“: statkáře rolníci nerespektovali, zatímco Stolypinovy statky byly ztělesněním rolnického snu.

 

***

Rolníci z Bolotného nedostali žádnou další půdu z konfiskovaných statků. K pozemkovému společenství ­byly připojeny pouze tři stolypinské usedlosti, které ­již před revolucí užívali členové vlastního pozemkového společenství.

Podle sovětských předpisů byla půda v obci Bolotnoje a ve všech ostatních vesnicích přidělována rolnickým domácnostem ­„na hlavu“, tj. v poměru k počtu členů rodiny v každé domácnosti.

Vzhledem k neustálým změnám v počtu rodin (narození, úmrtí, sňatky) ­se půda ­každoročně přerozdělovala mezi členy komunity.

Plocha půdy na domácnost se v průměru nezměnila. Docházelo však k ­vyrovnávání mezi krajními póly pozemkového společenství­: výměra bezzemků se zvětšovala na úkor mnoha statkářů­; půda byla přidělována i bezzemkům (před revolucí v roce 1917 byly v Bolotném tři bezzemky z celkového počtu 130).

Co se týče formy držby půdy, zůstala stejná: rozprostřená a přerozdělená v rámci komunity. Dokonce se to ještě zhoršilo. Zatímco dříve se veškerá půda rozdělovala mezi členy komunity ­každé tři roky, nyní se rozděluje každoročně.

Každoročně se začaly přerozdělovat i usedlosti a příděly, ­které se před revolucí vůbec nepřerozdělovaly.

{25} Dříve nedělitelné pozemky, usedlosti a oddělky na zakoupené ­půdě byly rovněž propuštěny do všeobecného ročního přerozdělování.

Před revolucí přidělila obec knězi dvanáct desátků, tedy 13,2 hektaru půdy, ve třech trvalých výměrách: dva desátky za usedlost, osm desátků za pole a dva desátky za louku.

Po revoluci sovětské úřady nařídily, aby tato půda byla přerozdělena a aby kněží nedostali žádnou veřejnou, státní půdu jako „nepracovní prvek“.

 

Prodrazverstka a státní distribuce

 

Typický obrázek života na vesnici v těch letech vypadal takto: ze dvora do dvora chodil velký ozbrojený oddíl „prodarmejců“, členů strany, komsomolců, milicionářů a členů výboru KSČ. Oddíl odebíral rolníkům potraviny a dobytek.

- Prodrazverstka! - po vesnici se rozletěla znepokojivá zpráva…

Ve vesnici to slovo znělo jako „mor!…“. Když si sedláci předávali znepokojivé zprávy, vztekle a zuřivě nadávali…

Název „subverze“ je odvozen od způsobu, jakým byla provedena. Celkové množství potravin, které vláda zamýšlela ­shromáždit pro armádu a městské obyvatelstvo, bylo rozděleno, „rozmístěno“, po provinciích. Zemské úřady rozdělily toto nasazení mezi okresy, okresní úřady mezi volosty a volosty mezi obce. Venkovské úřady (kombed) „rozdělovaly“ výlohy rolnickým domácnostem, vybíraly je a předávaly okresnímu úřadu, Uprodkomu (okresnímu potravinovému komisariátu).

Rozdělováním Prodrazverstka domácnostem a konfiskací potravin a hospodářských zvířat pověřovaly sovětské orgány chudinské rolnické výbory na vesnicích, v jejichž čele stáli místní členové strany nebo komsomolci.

Předsedou bojového výboru v Bolotném byl mladý bolševický dezertér z exodu.

Vesnický výbor rozdělil přebytek mezi domácnosti podle vlastního uvážení. Většinou ­vůbec nerozdělovala produkci mezi své příbuzné, kamarády, ­místní náčelníky a členy chudé skupiny. A ostatním domácnostem rozdělil podíl těch, kteří byli osvobozeni od prodrazverstka. To však nestačilo. Snažil se získat co nejvíce potravin od lidí, kteří nepatřili k jeho družině: „přebytky“ nadprodukce {26} rozděloval příbuzným a kumpánům, místním náčelníkům, prodával je za vodku a za zboží. Potraviny měly v období hladu největší hodnotu, ­sloužily jako peníze.

Sedláci byli touto praxí Prodrazverstka pobouřeni, ale neměl si kdo stěžovat: takové praktiky byly všude, „od Moskvy až po předměstí“. I bolševický dvorní básník Demian Bednyj popsal tehdejší komunistické šéfy takto

„… Zloději, úplatkáři, darebáci.

Předem… „

 

Lidé v Bolotném viděli, že poctivý bolševický horník byl vyhozen ze strany a z funkce městského komisaře za to, že se snažil bojovat proti svévoli a nespravedlnosti při ­zavádění Prodrazverstka a rozdělování městských statků.

Sedláci byli pobouřeni Prodrazverstkou a jejími metodami.

Především se zdejším dělníkům nelíbilo, že jim úřady odebírají potraviny a dobytek zcela zdarma, aniž by jim za to cokoli daly a aniž by jim přislíbily další platby v budoucnu.

Za druhé, zemědělci byli nespokojeni s tím, že jim byla odebrána veškerá produkce kromě skromné, takže jim nezbylo nic na krmení dobytka, drůbeže nebo na směnu.

Za třetí, rolníci byli nespokojeni s výměnkem, protože nebyl předem upraven žádnými konkrétními zákony­: ani co se týče jeho velikosti, ani co se týče jeho podmínek, ani co se týče jeho vztahu k půdě. Na sedláky to padalo jako sněhová koule. Pokud sedláci splnili jednu dávku, brzy dostali příkaz k další. ­Když kolchoz poprvé obdržel takovou částku, příště by dostal jinou: na tom záviselo všechno. ­Sedláci vyjádřili ­svou naprostou závislost na ­kombedovi novým příslovím: „Všichni pod kombedem“, analogicky k přísloví starému: „Všichni pod Bohem“…

U jednoho druhu prodrazverstka - dodávek masa - byla situace ještě horší než u dodávek obilí a ­brambor.

Všechna hospodářská zvířata ve vesnici, až po jehňata a slepice, podléhala přísné evidenci místních úřadů. Porážka nebo ­prodej dobytka či drůbeže majitelem byla pod hrozbou vězení a konfiskace majetku ­zcela zakázána. Na ­příkaz sovětů musel rolník krmit, ošetřovat a chránit svůj dobytek a drůbež a čekat na okamžik, kdy úřady uznají za vhodné zabavit dobytek pro potřeby státu. Sedlák však nesměl jíst maso ze svého dobytka ani vyměňovat dobytek a drůbež za cokoli potřebného…

Za těchto okolností se sedlákům přirozeně nelíbila jak Prodrazverstka, tak úřady, které ji prosazovaly.

Rozhořčení bylo tak silné, že ve vesnicích okresu docházelo k neustálým střetům mezi neozbrojenými rolníky a ozbrojenými ­potravinovými oddíly. V jedné vesnici rolníci zabili ­předsedu komedie. V jiném případě byl zabit okresní komisař, který byl při zabavování chleba ohrožen revolverem. Ozbrojené trestní jednotky v těchto vesnicích zastřelily desítky lidí….

V těchto letech Sověti sebrali rolníkům všechny zemědělské produkty: obilí, brambory, maso, mléko, vejce, vlnu a další.

A rolníci v těchto letech nedostávali od státu nic, ačkoli měli velkou nouzi, zejména o spotřební zboží, ­jako je sůl, petrolej, zápalky, mýdlo, hřebíky, nádobí, ­nářadí, obuv, průmyslové zboží atd.

Po říjnovém převratu byl obchod zcela zničen.

Obchody, krámy a sklady se zbožím v kraji byly zabaveny ­místními úřady údajně „pro zásobování chudých“.

Téměř všechny však připadly místním šéfům a jejich kumpánům. Tajemník okresního výboru komunistické strany si vzal nejlepší sídlo ve městě a vybavil ho luxusem, který jeho bývalý majitel, ­šlechtický vůdce, nikdy neměl.­ Sám tento „náčelník strany v okrese“, vyslaný z Gubkomu, starý muž, včerejší dělník, se oženil s mladou kupeckou dcerou, která umírala hladem a útlakem. Své mladé ženě zařídil tak přepychový ­život, že se svým bývalým přátelům chlubila: „Takový ­přepych jsem v domě svého otce, kupce prvního cechu, nikdy neviděla…“.

Ostatní okresní náčelníci šli ve stopách svého „náčelníka“ a rabovali zabavené zboží, majetek a šperky. {28} Chudému obyvatelstvu zbyly ze zabaveného zboží a cenností jen „rohy a nohy“.

Znárodněné velké průmyslové podniky ve velkých městech a malé podomácku vyráběné podniky v menších městech a na vesnicích téměř nefungovaly.

 

***

Měnový systém v sovětském státě byl také zničen. Prozatímní ­vláda zahájila tuto destrukci ­vydáním velkého množství papírových peněz ve velkých bankovkách: dvaceti- ­a čtyřicetirublových „kerenkách“. Tím došlo ke znehodnocení peněz.

Bolševická vláda, Sovět lidových komisařů, však vědomě a systematicky ničila měnový systém. Lenin ­považoval peněžní systém za podstatu a symbol kapitalismu a usiloval o ­vybudování naturálního socialistického hospodářství, bezhotovostní výměny produktů mezi městem a venkovem prostřednictvím státních ­distribučních agentur. Lenin napsal, že po uskutečnění socialismu bude nový stát na znamení pohrdání zlatem stavět z něj veřejné záchody… Na základě tohoto zhodnocení peněz bolševická ­vláda systematicky a plánovitě ničila měnový ­systém.

Sovětská vláda prohlásila za neplatné všechny papírové peníze a všechny cenné papíry minulosti, a to jak peníze carské vlády, tak i Prozatímní vlády. ­Pod hrozbou přísných trestů nařídila ­odevzdat úřadům všechny zlaté a stříbrné mince a šperky.

A aby mohla vyplácet zaměstnance a dělníky, začala vydávat obrovské, libovolné a nezodpovědné množství papírových peněz, oficiální terminologií řečeno „bankovek“. Peníze ztrácely svou hodnotu závratnou rychlostí, „ne ze dne na den, ale z hodiny na hodinu“. Nejprve vláda vydala „bankovky“ v hodnotě sto rublů, pak tisícirublovou nominální hodnotu, pak milion a miliardu…

Co se týče skutečné hodnoty peněz, lze ji posoudit z tohoto faktu: hodnota krabičky zápalek na černém trhu v té době dosahovala ­až miliardy rublů… Peníze v prvních letech sovětské ­moci ztratily veškerou hodnotu.

{29} Považujíce peníze a obchod za základ kapitalistické ekonomiky, vybudovali bolševičtí vůdci socialistickou ekonomiku bez peněz a bez obchodu. Sovětská vláda v těchto letech nahradila peníze a obchod přímou státní distribucí všech materiálních statků obyvatelstvu v jejich naturální podobě: v podobě potravin, oděvů, obuvi, bydlení atd. Tuto distribuci organizovaly bolševické úřady jako přímou výměnu produktů mezi městem a venkovem - prostřednictvím státních orgánů. Komunističtí vůdci v těchto letech budovali ekonomiku ve formě komunismu založeném na samozásobitelství.

Sověti odebírali rolníkům potraviny pro armádu a městské obyvatelstvo zdarma. Měla v úmyslu dodávat rolníkům vyrobené zboží z města také zdarma.

V prvních letech revoluce nesly státní obchody (či spíše sklady) charakteristický oficiální název „spotřební komuny“: „venkovské spotřební komuny“ a „městské spotřební komuny“.

Sovětská vláda však měla k dispozici jen velmi málo průmyslového zboží, které by mohla distribuovat obyvatelstvu. Z obchodů a skladů bylo zboží rabováno na místě náčelníky; další ­zboží bylo rabováno na cestě z těchto skladů přes dlouhý ­řetězec vládních agentur do „spotřebitelských obcí“.

A znárodněný průmysl, velký, střední i malý, chalupářský, nevyráběl téměř žádné nové výrobky; byl zruinován špatným řízením a nedostatkem surovin.

Tento stav socialistického hospodářství v oněch letech sarkasticky charakterizovali i sovětští básníci. Takto například Demian Bednyj vykreslil tehdejší sovětský ­průmysl:

„Glavtabak je bez tabáku,

Hlavní část těla je na boku,

Glavmyl - bez mýdla… „

 

A Majakovskij se ve své básni „Proosadníci“ vysmíval nekonečným zasedáním nejrůznějších komisí pro rozdělování…

„lahvičky s inkoustem…

Gubko-operativcům“.

 

{30} Zatímco ze státních skladů ­prošlo nekonečným řetězcem distribučních orgánů (sklady: místní - ústřední - zemské - okresní - volost ­- venkov) zanedbatelné množství zboží, ­z tohoto zboží zůstaly jen „rohy a ocasy“. A ta skončila v rukou vesnických komunistů - náčelníků a „komediantů“.

Rolníci z těchto „konzumních komun“ nedostali nic.

Když se vraceli z „konzumní komuny“ domů s prázdnýma rukama a viděli, že členové výboru občas ještě nesou něco z „rohů a nohou“ - kilo soli, kostku mýdla nebo krabičku sirek -, sedláci zuřivě nadávali:

- Když si vezmou Prodrazverstku, je to na nás, ne na chudých. A když se v „komunitě“ něco dává, dává se to chudým, a ne nám. To je skutečná „komunita“: někdo to chápe, někdo ne… Rastak to tak… …s trochou nadsázky!…

 

***

Veškerý soukromý obchod - peněžní i směnný - byl v těchto letech sovětskými orgány považován za „spekulaci“ a byl zakázán ­pod hrozbou konfiskace majetku a uvěznění.

Oficiálním důvodem tohoto zákazu bylo, že vláda buduje ekonomický systém státního rozdělování hmotných statků mezi obyvatelstvo a že obchod s hotovostí tuto politiku naturálně-konzumního komunismu narušuje. V důsledku toho byl obchod protikomunistickou, protisovětskou činností. Kromě toho ­jsou transakce v ­hotovostním obchodě v podmínkách znehodnocených peněz nevyhnutelně kalkulovány ­ve zvýšených, tj. „spekulativních“ cenách.

Výměnný obchod byl také protizákonnou, protisovětskou činností, protože také porušoval sovětské zákony a podkopával systém plánovaného státního rozdělování. Pokud rolník vyměnil starou košili za bochník chleba nebo pytel brambor od měšťana, pak z hlediska tehdejší sovětské politiky oba porušili sovětské zákony o ­státní distribuci a dopustili se zločinu. V rámci {31} prodrazverstka musel rolník odevzdat státu všechno kromě nejnutnější produkce. A pokud měl na ­výměnu pytel ­brambor nebo bochník chleba, znamenalo to, že rolník tyto produkty před státem během prodrazverstka zatajil a nyní „spekuluje“ na úkor těchto „přebytků“… Sovětské úřady vznesly podobné obvinění proti jednomu měšťanovi: proč neodevzdal svou „přebytečnou“ košili na „sobes“ (oddělení sociálního zabezpečení), aby ji zdarma rozdělil chudým, když sám dostával ­zdarma příděl potravin? ­Měšťan ­však místo toho, aby splnil svou ­veřejnou povinnost, „spekuloval“ s košilí a vyměnil ji za brambory…

Tímto způsobem byly obě strany obchodní transakce „vinny“ před sovětskými orgány.

­V praxi „spekulativní“ případy nejčastěji končily nikoli vězením a konfiskací majetku, ale pouze konfiskací ­zboží, které bylo součástí obchodní transakce. Ve výše uvedeném příkladu policista ­sebral občanovi košili i pytel brambor, sepsal ­protokol, aby zastrašil „spekulanty“, a poté mu byly brambory i košile „zabaveny“ pro jeho osobní prospěch, zatímco ­protokol byl zničen…

­V okresním městě mohla „potrutkommuna“ poskytovat městskému obyvatelstvu ­pouze hladové dávky: obvykle 50 až 100 gramů chleba ­na osobu a den a trochu brambor. Pouze vedoucí stranických a sovětských institucí dostávali ve zvláštním skladu „příděl pro odpovědné pracovníky“ nebo „odpovědný příděl“, který obsahoval maso, máslo, vejce, cukr, obiloviny a ovoce.

Pokud jde o vesnické spotřební výbory, masy rolníků nedostaly vůbec nic.

Za těchto okolností se sedláci i měšťané, navzdory kategorickému zákazu a nebezpečí veškerého obchodu, bez něj nemohli obejít, nemohli bez něj žít. Zakázaný ­obchod byl tajný. Kvůli inflaci to byl obchod pro vlastní potřebu.

Obchod, který byl nelegální, trestný a tajný, byl velmi obtížný. Výhodný byl pouze pro policii a místní náčelníky, kteří si téměř všechny zabavené potraviny a zboží brali pro sebe nebo si vynucovali úplatky a slibovali, že se na takový obchod budou dívat „skrz prsty“. Pro ty, kdo se zabývali tajným obchodem, to bylo {32} nevýhodné. Ve svobodném obchodě, tj. bez ­konfiskací, zatýkání, úplatků a nevyhnutelných „režijních nákladů“ tajného ­obchodu, mohl měšťan za své zboží získat více výrobků a rolník za své výrobky více zboží.

 

***

Naléhavou potřebu obyvatel města po potravinách, především chlebu, a rolníků po spotřebním zboží, především soli, petroleji, zápalkách a mýdle, nebylo možné za daných okolností na místě řádně uspokojit: obchod byl ­zakázán, doprava zničena.

V té době začalo mnoho lidí z Orelské oblasti putovat za chlebem a solí na Ukrajinu a dokonce i k solným jezerům. Těmto lidem, kteří obvykle cestovali s visačkami, se přezdívalo „pytle“ a sovětské úřady je označovaly za „spekulanty“.

Cesta byla tehdy obtížná a velmi nebezpečná. Často museli jezdit na střeše vozů nebo na náraznících a umírat pod koly. Často se museli plahočit pěšky. Kolem se proháněly zásahové oddíly a všechno odnášely. Na okraji ­Ruska zuřila občanská válka. Mnozí se z takových cest vraceli s prázdnýma rukama. Jiní byli nemocní a zmrzačení. Další zemřeli na cestě.

Navrátilci nám vyprávěli nejrůznější novinky o místech, kam cestovali. Říkali například, že na Ukrajině měli rolníci spoustu pšenice, kterou mohli vyměnit za cokoli nebo za stříbrné mince, ale jak by ­odtud mohli dostat ­pytel pšenice, vzhledem k tehdejší dopravě a bariérovým vojskům? ­Říkalo se, že zemědělci nemají žádný ­zájem na tom, aby státu bezplatně předávali chléb. Chléb schovávají ­nebo z něj dělají „gorilku“. Celá Ukrajina je zaplavena ­mořem Gorilky a proměněna v opilou Záporožskou Sič. Několik sousedů se sejde a bez přestávky pijí v houfech: dnes „foukají Gorilku“ u jednoho souseda, zítra u druhého, pozítří ­u třetího atd. a za týden zase u prvního…

Někteří obyvatelé Orlu dokonce cestovali za solí až k slaným jezerům Elton a Baskunchak.

{33} Když se vrátili, řekli, že se u těchto jezer shromáždilo mnoho lidí ze všech stran: chtěli tam získat solné drůbky a po jejich usušení získat sůl. Rudá armáda však stála v řetězu kolem jezer ­a nedovolila nikomu, aby se k nim dostal, a hrozila střelbou.

- Jaká síla! - Lidé trpí, jsou nemocní a umírají bez soli…. - Bez soli lidé trpí, onemocní, umírají. A moc je jako pes na seně: ani nevyrábí, ani nedává lidem!…

 

***

Politika prodrazverstka, zákaz veškerého obchodu, přivedla ­sovětskou vesnici ke zkáze.

Rolníci, kterým byla veškerá produkce odebrána, ztratili o práci zájem: pracovali neochotně, se založenýma rukama. V ­prvních třech letech revoluce, před NEPem, zemědělci hnůj ­z polí vůbec neodstraňovali: neviděli v tom žádný zájem, žádný smysl.

V Bolotném a ve všech ostatních vesnicích byly každoročně zřizovány „osevní výbory“, tj. výbory pro osevní kampaň. Tvořili je místní náčelníci, členové strany, komsomolci a členové „kombedny“. Členové osevních komisí chodili po dvorech, po polích, „agitovali“ a přesvědčovali dědiny, aby zoraly ­a osely všechnu půdu. A oráči, kteří ztratili veškerý hmotný ­zájem o svou práci, se snažili orat co nejméně: jediným cílem bylo vyprodukovat co nejvíce chleba pro své rodiny. Osevní plocha v Bolotném i všude jinde se během všech let prodrazverstka od roku 1918 do roku 1921 každým rokem neustále snižovala a výnosy klesaly.

A Sověti rolníkům vnucovali jednu loterii za druhou a každý rok vytvářeli jednu osevní komisi za druhou…

Sami zemědělci začali pociťovat akutní nedostatek chleba. Většina vesničanů v těch letech jedla chléb se směsí strouhaných ­brambor a olejovky. Nejvyšší stupeň hmotného ­blahobytu pak zemědělci definovali takto:

- Na tomto dvoře se dobře žije: jí se čistý chléb (bez nečistot)…

{34}

***

Sedláci neměli žádný parafín. Místo petrolejových lamp nyní v chatrčích blikaly komíny. Vesnice se ponořila do tmy…

Nedostatek soli byl obzvlášť bolestivý. Doma nebyly žádné zásoby. A dodávky soli do vesnic byly zastaveny ihned po bolševickém převratu: obchod a ­doprava byly zničeny ­a všude zuřila občanská válka.

Lidé začali konzumovat sůl s Pluškinovou lakotou. Když spotřebovali všechnu sůl, vzali sudy se sledi, v nichž byla sůl uložena: sud rozdělili a třísky uvařili. Poté udělali totéž s ­dřevěnými solničkami.

Nakonec zůstali téměř všichni vesničané bez soli. Jedli neslanou polévku bez chuti k jídlu, chléb s nečistotami a zeslábli. Ve vesnicích se hojně šířily kurděje.

V Bolotném, ve všech ostatních vesnicích v kraji, v gubernii i v celém Rusku řádil tyfus. V těch letech zemřelo mnoho lidí ve ­městech i na vesnicích: hladem, vyčerpáním, válkou, přelidněním, tyfem.

Sovětská vláda, která tuto pohromu způsobila svou protilidovou a nepromyšlenou politikou, se omezila na „plakátový boj“ proti této pohromě. Všude visely plakáty: „Veš je nepřítel socialismu! „Vyhlaste válku tyfu!“ „Pojďme se týden koupat!“…

{35}

 

Mýtné a nevolnictví

 

(„Prodrazverstka“ a „svoboda práce“)

 

Nejdůležitější a nejtěžší povinností, kterou museli sedláci v té době plnit, byla „Prodrazverstka“, nevyrovnaná daň neboli poplatek dobyvatelům. Zemědělci z Bolotného ­a dalších orlovských vesnic ­odevzdali ­většinu své ­rostlinné a živočišné produkce vládě.

Z této produkce vláda poskytovala příděly městskému obyvatelstvu a živila armádu, která v roce 1920 dosáhla až 5 milionů ­osob (spolu s manuálně pracujícími). Velká část ­živočišných produktů připadla „odpovědným pracovníkům“, tj. ­vedoucím městských institucí.

Velkou část produktů sebraných v rámci „Prodrazverstka“ si pro sebe, své rodiny, příbuzné, kamarády a známé odváželi místní náčelníci, vesničtí a městští úředníci.

Část vybraných potravin rozdělily místní úřady - komedie, vesnická rada - chudým venkovanům. Jednalo se o platbu chudým za jejich účast na zabavování produktů rolníkům, o úplatek, který bolševické úřady považovaly za svou „podporu na venkově“.

 

***

Místní úřady také zabavily bohatým rolníkům užitková zvířata (skot, ovce a prasata) a rozdaly je chudým. Místní vládci zabavili rolníkům mnoho dobytka pro sebe, své příbuzné a známé.

 

***

Těm sedlákům, kteří měli více než dva koně, úřady odebraly „přebytečné“ koně a vybavení a bezplatně je rozdaly rodinám bez koní, které chtěly samy obdělávat půdu.

Polovina sedláků bez koní z bývalých osad si koupila koně a začala hospodařit. Druhá polovina zůstala bez koní.

{36} Zatímco se komedianti na vesnicích ve všem zaštiťovali chudými, uložili sedlákům s koňmi povinnost: obdělávat půdu sedláků bez koní zdarma.

To vyvolalo mezi rolníky velkou nelibost a bouřlivé protesty:

- Barščina tu už dlouho nebyla. Nyní Sověti zavedli novou barch…

- Někteří pronajímatelé byli vyhnáni a přišli noví…

- Pokud tito lidé chtějí půdu, ať si ji obdělávají sami,“ reptali rolníci. - A pokud ji nechtějí. - nikdo je k tomu nenutí. Proč bychom tedy měli vykonávat toto nové otroctví: pracovat pro nové vlastníky zdarma!

Úřady však těmto protestům nevěnovaly pozornost.

***

„Koňští“ sedláci museli svůj dopravní prostředek využívat i pro další potřeby „bezkoní“: vozit dříví a dřevo na opravy a novou výstavbu, vozit obilí do mlýnů a vozit odtud mouku, vozit jim obilí a brambory ­zrekvírované během „prodrazverstka“ atd.

Sedláci museli také zajišťovat veškeré dopravní potřeby své místní venkovské vrchnosti: obdělávat jejich půdu, vozit jim potraviny, dříví a dřevo, téměř denně je vozit na faru a zpět: v úředních i osobních záležitostech.

V té době vesnici Bolotnoje, stejně jako všechny vesnice v sovětském státě obecně, téměř denně navštěvovali agitátoři z výborů strany nebo komisaři z různých okresních institucí kvůli nejrůznějším politickým, hospodářským nebo propagandistickým akcím.

Rolníci byli „shromažďováni“ na schůzích a museli trpělivě a uctivě poslouchat dlouhé, zmatené, prázdné a hlučné projevy na nejrůznější, často nesmyslná témata: „Vši a tyfus jsou nepřátelé socialismu“, „Marx a Engels o matriarchátu a patriarchátu“, {37} „Mezinárodní a vnitřní situace Sovětské republiky“, „O životě na Marsu“, „Existuje Bůh?“ atd. atd.

­V té době vznikaly různé státní, stranické, komsomolské­, odborové a další instituce jako houby po dešti. V malém okresním městě jich bylo až padesát, měly stovky ­oddělení a tisíce zaměstnanců. Jejich hlavní snahou bylo ­představit život a práci rolníků-vlastníků jako „idiocii vesnického života“ (Marx), propagovat „nevědomou“ vesnici komunistickými myšlenkami, okrást ji a zastrašit natolik, aby se neodvážila hnout ­prstem nebo se ­postavit vládě. ­Není divu, že ­se za­ těchto okolností ­v Bolotném a všude jinde hemžili nejrůznější „komisaři“ a „agitátoři“ (rolníci jim říkali ironicky: „agitátoři“, „padlí“ a „přeběhlíci“) ­jako vši v tyfové chýši.

Tito agitátoři a komisaři ukládali rolníkům řadu povinností: chodit na schůze a trpělivě poslouchat jejich nesmysly; přijímat rezoluce se šablonovitými koncovkami: „Pryč s tím!“, „Ať žije!“, „Vítejte!“, „Pojďme na to!“, „My, k bědě všech buržoustů, vyhodíme do povětří světový požár!“… Všichni, kdo se chtěli zúčastnit schůzí, se museli zúčastnit. „

Sedláci byli povinni poskytnout těmto „vyslaným ­soudruhům“ stůl a byt: na jeden den nebo týden, zcela podle uvážení náčelníků. Komisař se po příchodu do bytu nejprve vysmíval ikoně v koutě, nadával bytné za její „tmu“ a „nevědomost“. Pak si přendá revolver z jedné kapsy do druhé a rozkáže domácím: „Rád se dobře najím. Udělej si vajíčka na co největší pánvi!“

Poté, co „společníci“ splní své úkoly, dostanou kočár. Sedláci se s nimi vydávají na další cestu: do jiné vesnice, farnosti nebo okresního města.

A k provedení Prodrazverstka obvykle nepřišel do vesnice jeden komisař, ale celý „prodotry oddíl“ ozbrojených ­mužů .­ Sedláci je museli všechny přivést, dobře nakrmit a přijmout.

Kromě výkonu „robotní povinnosti“ na vesnici museli sedláci pravidelně posílat „služební vozy“ do farnosti a {38} krajského města: sloužit vyslaným vrchnostem a potřebám městských institucí a služebnictva.

Tehdejší majitelé pozemků opravovali silnice a stavěli mosty, opravovali také domy představených a prostory institucí: vesnických­, farních a okresních úřadů.

V tomto období zuřila po celém Rusku občanská válka. Sedláci vozili vojenské vozy, krmili vojenské a vozatajské ­koně, poskytovali vojákům ubytování a často i jídlo.

V leninském období sovětské moci to nebyl jednoduchý „chlapský klobouk“:…!

Leninská vláda okamžitě zavedla na sovětském venkově ­nevolnictví.

S pomocí ozbrojených protekčních jednotek vybírala od rolníků nezaplacenou naturální daň - „prodrazverstku“.

Současně bolševické úřady zavedly také státní barch, bezplatnou nucenou práci pro rolníka spolu s koněm: „práce-brana-sobota“.

­V době panského nevolnictví ­měli rolníci v Bolotném ­jedinou „povinnost“: barchinu. Po Říjnové revoluci zavedly bolševické úřady v Bolotném, stejně jako ve všech ostatních vesnicích sovětského státu, dvě poddanské povinnosti najednou: jak státní berni („prodrazverstka“), tak i ­státní barchinu, která se oficiálně nazývala „dřina-guzh-pobnost“. „Labour-guzh-pobnost“ znamená: pracovní a vozové ­(dopravní) „povinnosti“ (clo), neboli práce rolníka ­s guzhozh, tj. se zapřaženým koněm.

Rolníci se ptali sovětských šéfů a bolševických propagandistů: (Proč ­jim sovětské úřady berou zdarma ­potraviny a dobytek a nutí je pracovat pro vládu, šéfy a chudáky? A takovou odpověď dostali:

„Všechna půda - teď už není vaše, je státní, veřejná­. Vláda vám dá pozemek do ­užívání. A pro toto využití půdy musíte odevzdat státu „prodrazverstka“, splnit „pracovní povinnosti“ a všechny druhy ­dalších státních požadavků.

Výkon státní dávky („prodrazverstka“) a ­státní barch („labor-guzh-vobnost“) zabral rolníkům nejméně čtyři dny v týdnu. A na výrobu produktů pro {39} rodinu, na vlastní práci, měli jen dva dny v ­týdnu. Svobodní zemědělci z poreformní vesnice se tak po říjnovém převratu proměnili ve státní roboty, ve státní nevolníky.

Rolníci tehdy, v roce 1918, jasně rozpoznali tyto sovětské ­příkazy a přesně je pojmenovali: „nová daň a nové ­státní nevolnictví“; „nové, druhé nevolnictví“.

Stejným způsobem a stejnými slovy popisovali sovětský řád vojáci a námořníci z Kronštadtu a rolníci z Tambova, kteří se v letech 1920-21 vzbouřili proti bolševické vládě.

 

Venkovské učitelky

 

­Na učitele, kteří před revolucí pocházeli většinou z řad ­duchovenstva a zámožných rolníků, ­pohlíželi ­bolševici ­s podezřením.

 

Místní šéfové nazývali učitele na každém kroku „prohnilou inteligencí“. A Lidový komisariát školství jim dal nový oficiální název, který už svým zvukem vzbuzoval opovržení a posměch: „shkrabi“ (zkratka plného názvu: „školní pracovníci“). Narkompros měl na mysli také učitele a uklízečky, protože oba byli podle názoru Narkompros stejně „školskými pracovníky“ sovětské moci.

Učitelé byli v těchto letech placeni zcela znehodnocenými ­sovětskými papírovými penězi, „peněžními symboly“ neboli „denzanžaky“. Učitelé dostávali platy v naprosto znehodnocených sovětských papírových penězích neboli „bankovkách“, jak jim ironicky říkali.

Městští učitelé v těchto letech dostávali spolu s ostatními zaměstnanci sovětských institucí hladové příděly. Na venkovské učitele však vláda a stranické a sovětské instituce jednoduše „zapomněly“, nebo je spíše zcela ignorovaly.

Místní učitelé se v otázce přídělů obrátili na okresní odbor veřejného školství. Řekli: „­Neexistují žádné pokyny ­lidového komisariátu nebo lidového komisariátu o dodávkách 'šrotu'…“.

V čítárně okresní knihovny si učitelé prohlíželi sovětský časopis, v němž byla na karikatuře vyobrazena hlavní činnost {40} tehdejšího komisaře (ministra) školství Lunačarského. ­Komisař pro vzdělávání se rozvalí v ­křesle v opeře a s blaženým, medovým úsměvem se dívá na jeviště. A tam se baletky třepetají před rozpuštěným ministrem. Nápis pod karikaturou zní: „Ivan v ráji“. Učitelé reptají:

- „Ivan v ráji“ se samozřejmě nezabývá naším pekelným životem, ­našimi malichernostmi a starostmi…

Když vedoucí okresního odboru ­školství poslal učitele pryč, ­řekl jim:

- Zkuste to vyřešit sami, na místě… Učitelé se vrátili do svých bytů hladoví a zamračení…

 

Mladého učitele často navštěvovali místní šéfové­. Když se dozvěděli o jejích materiálních potřebách - na jídlo, na dřevo -, šéfové jí svůdně naznačili:

- Je to samozřejmě veškerá moc na zemi. Všechno záleží na nás: když budeme chtít, budete mít všechno: příděly a dříví. A pokud to neuděláme, ­zemřeš hlady a zimou. Budeme mít všechno, pokud budete mít nosy dole… …pokud děláte to, co je pro nás správné…

Učitel však nechtěl vyhovět požadavkům šéfů… A proto mrzla a hladověla.

To však nestačilo. Začala být „obtěžována“. Šéfové chodili do hodin kontrolovat práci učitelů… Pak přišli ­do bytu a začali učitele obtěžovat politickými otázkami: jak říkali, „chtěli učitele prozkoumat z ­politického­ hlediska“… ­Jednou jedna učitelka ­kvůli počasí ­zameškala den ve škole: ­byla u své rodiny na volno, ale kvůli prudkému dešti nemohla včas odejít. Když se to dozvěděl opilý vesnický komisař, objevil se v domě učitelky a v přítomnosti ­žáků ji sprostě napadl a mávaje revolverem ­jí dokonce vyhrožoval zatčením…

Starší zámožný sedlák se nad ­učitelkou slitoval a ­nabídl jí byt a stůl ve svém domě. Učitel ­se k němu s radostí nastěhoval.

{41} Ale přišla další prodrazverstka. Její pán, u ­kterého měla teplý koutek a jídlo, byl zbaven všech potravin a zbyl ­mu jen hladový příděl. Zemědělec požádal místní úřady, ­aby nechaly příděl potravin i pro učitele, ­který žádný příděl nedostává a stravuje se u sebe. Ale šéfové, nespokojení s učitelkou, jí nic nenechali s tím, že v instrukcích se o přídělech pro učitele nic nepíše.

Obtěžovaná učitelka byla nucena opustit svého pohostinného ­hostitele a odejít z vesnice za svými příbuznými, kteří také žili v chudobě.

 

***

Dva roky tam nebyl žádný učitel a nevyučovalo se. ­Pak byl do vesnice poslán nový učitel.

Pozdě na podzim, krátce po jejím příjezdu, jsem měl možnost ­se s ní setkat v jejím školním bytě.

Vyčerpaná stará žena v odřeném kabátě a obutá v holínkách seděla na lavici v prázdné a studené školní třídě, kašlala a hořce si stěžovala na svůj osud. Na stole hořel dýmovnice.

- Na vesnických školách v našem okrese pracuji již třicet let. A teď jsem se propracoval nahoru… V prvních letech služby jsem dostával ­plat pouhých 10 rublů měsíčně. Sám jsem měl dost peněz na ­slušné živobytí. Postupně ­byly­ platy učitelů ­zvýšeny na 30 rublů měsíčně. V té době byla moje matka vdova a žila se ­mnou jako závislá osoba. My dva jsme žili z mého platu bez jakéhokoli nedostatku: bydleli jsme v teplé a osvětlené místnosti, byli jsme nakrmeni, oblečeni a ošaceni. A mohli jsme mít i knihovnu: knihy byly naší vášní­. A teď…?

Učitelka se rozhlédla kolem sebe - na prázdnou studenou ­místnost, na komín, na své boty - a otřásla se zimou, ­jak venku, tak uvnitř. Šátek byl pevně zabalený…

- Mrznu. Jak ve škole, tak doma: vesnický komisař nedodává ­dřevo do školy ani ­mně. Díky sousedům: přinesli svazek větví ze svých ohňů. Jinak bych umrzl… Před revolucí se to nestalo v žádné vesnici, takže {42} žáci se učili ve škole bez topení a učitel zůstal ­bez dříví, bez petroleje, bez bot, a dokonce i bez chleba…

- A žádný chleba? - Vložil jsem se do toho.

- Ano, a bez chleba. Onehdy jsem šel za vesnickým komisařem a komisařem komunistické strany, abych požádal o příděly. A oni se ušklíbli a řekli: „Podle instrukcí,“ řekli, „zbytky na zásobování nespadají do žádné kategorie: ani mezi venkovskou chudinu, ani mezi městské dělníky a zaměstnance…­„. Díky sousedkám: zatím nás zachraňují. Sami mají nedostatek chleba, ale přinesli brambory…

A učitel ukázal na pytel brambor v rohu místnosti.

- Uvařím si brambory a ty pak jím. Chléb ale není a o sůl si neřeknete. A místní šéfové svou učitelku nejen mučí hladem a zimou, ale také se jí vysmívají. - „Proč tě proboha musíme krmit? - prohlásil vesnický ­komisař. - „Pokud si vezmeš politické hledisko, jsi ­jen balastem maloměšťácké třídy, prohnilým vintel… Na schůzích masa nevědomých rolníků nadává na sovětskou moc a vy vůbec neagitujete pro sovětskou moc: mlčíte. A co se týče přístupu z druhé strany, co máme dát do rohu…? Jsi stará žena a ­nepředstavuješ pro nás obecně žádný odpor…“

Takto komisaři zahnali starého učitele do kouta… Jak se z toho dostat?! A naše mzdy? Sám víte, co jsou „sovsnaboks“… Onehdy jsme v okresním městě dostali „narobraz“ (my tomu říkáme „bezobraz“) - opožděný ­tříměsíční plat: několik milionů sovětských ­rublů. Za ten tříměsíční mnohamilionový plat jsem ­si­ mohl ­koupit… jedna krabička zápalek… Takto musíme žít: bez chleba a soli, bez dřeva na topení a bez parafínu. Ale v botách ­a v zimě…

- Třicet let usilovné práce jí přineslo úspěch: stala se „sovětskou milionářkou!…!“.

Učitelka se rozrušila a sotva zadržovala slzy… {43}

 

Občanská válka na venkově

 

Bolševická moc přinesla občanskou válku do každé vesnice. Občanskou válku podnítily úřady především svou ­hospodářskou politikou.

Zrušil pracovní vlastnictví lépe situovaných vrstev na vesnici: chatařů, podruhů, statkářů, řemeslníků ­a drobných obchodníků.

Úřady tento pracovní majetek rolníkům ­bezplatně odebraly. ­Sovětská vláda prohlásila tento majetek za ­státní a svěřila jej do správy jedné skupině rolníků, kombedě, ­kterou vedl komunista.

Sovětské úřady neustále, bezplatně a svévolně odebíraly rolníkům potraviny a dobytek a nechávaly jejich majitele ­umírat hlady.

Sovětské úřady se staraly o chudé na úkor zámožných a středních vrstev. Bezzemkům a chudým byla poskytnuta půda. Vláda zavázala rolníky, aby zdarma obdělávali půdu bezzemků. Chudí byli od Prodrazverstka osvobozeni. A nejen to: po každé prodrazverstce dostali chudí ­část vybraných potravin.

Lépe situovaná skupina rolníků byla zcela vyloučena z ­politického života: sověti zbavili lépe situované rolníky volebního práva, nesměli se ani účastnit schůzí. A k moci se dostali chudí: vesnický komisař, předseda komediantů. Chudí byli postaveni do čela znárodněného chalupářského průmyslu. Výbor chudých měl na starosti prodrazverstku a distribuci ­průmyslových výrobků pocházejících z města.

V těch letech panovala mezi bohatými a chudými velká nevraživost. Chudí v této době často používali určitou formu boje, například udání úřadům. Někdo by byl odsouzen za to, že ukryl ­část svých potravin. Další byl odsouzen za to, že něco vyměnil za jídlo. Nahlásí, že majitel v noci tajně ­pracuje v zabavené chalupě. Hlásí „protisovětské ­řeči“. Nebo o takových předrevolučních „­zločinech“, jako je najímání děvčat ze statku, služba v čele vesnice nebo kostela… {44}

Udání často vedla ke konfiskacím, pokutám a ­vězení.

Zámožní lidé platili chudým stejnou mincí. Jejich půda byla ­špatně obdělávaná. Udavači byli někdy biti. Nemilosrdně jim nadávali a skládali o nich posměšné písničky. Vyhrožovali jim, „aby si na všechno vzpomněli, až skončí moc KGB“…

Nepřátelství ­mezi hlavní, středněpříjmovou masou rolnictva ­a sovětskými orgány vzniklo především kvůli ­hospodářské politice bolševické vlády: znárodnění domáckého průmyslu, socializace půdy, prodrazverstka, ­konfiskace a zákaz veškerého obchodu.

Tato nevraživost pramenila také z politických důvodů. Po zrušení nevolnictví si rolníci svobodně volili, kontrolovali a nahrazovali své místní orgány, místní samosprávu­: vesnického hejtmana, vesnického úředníka, volostního předáka, členy zemstva. Bolševici zrušili všechny formy samosprávy, ­uzurpovali si moc a drželi ji silou, ­terorem. Politika úřadů byla jednoznačně protilidová, v rozporu se ­zájmy většiny rolníků.

Vztah mezi představiteli místní ­samosprávy, vesnickým komisařem a komediantem, a rolníky a mezi městskými ­komisaři a obyvatelstvem byl proto ­nepřátelský.

Bití, pokusy o vraždu a dokonce i vraždy těchto dělníků nebyly v kraji ničím neobvyklým.

***

 

V otázce brestlitevské mírové smlouvy, kterou sovětská vláda uzavřela s Německem, se rolnické obyvatelstvo také dostalo do ostrého konfliktu s úřady.

Bolševici slíbili rolníkům okamžitý a spravedlivý mír, „mír bez anexí a bez příspěvků“. Mnoho vojáků si přálo takový „mír bez anexí a kontribucí“. Sedláci toto přání vyjádřili svérázným jazykem jako „mír nikoho“, „mír v remíze“.

Místo takového spravedlivého míru však sovětská vláda ­uzavřela s Německem mír, který by ani Lenin nemohl nazvat jinak než „obscénní“.

{45} Agitátoři okresního výboru bolševické strany objížděli všechny vesnice, aby rolníky ujistili o uzavření „lascivního“ brestského míru.

Kde je váš slibovaný „mír bez anexí a příspěvků“? - Rolníci na shromáždění v Bolotnoje hrozivě napadali agitátory. Copak vás Němci porazili, že jste s nimi uzavřeli tak hanebný ­mír? „Hanebný“ mír jste uzavřeli vy, bolševici, bez našeho souhlasu. A nyní k nám přicházíte, přesvědčujete nás, uklidňujete nás­. A kdo zaplatí za takový hanebný mír?!

Agitátoři se snažili tvrdit, že sovětská vláda byla nucena uzavřít takový mír, protože vojáci ­nechtěli bojovat ­a odešli z fronty do svých domovů.

- Nyní odsuzujete dezertéry. Kdo ty vojáky povolal:

opustit frontu a vrátit se domů?! Nejste vy sami, soudruzi bolševici?­!

- Ano, ve skutečnosti vás poslouchalo jen málo lidí. Podívejte se na naši vesnici:

všichni vojáci jsou stále v armádě. Kromě dvou bolševiků nemáme ve vesnici žádné dezertéry. Tady jsou, sedí vedle vás: vesnický komisař a kolektiv. Nechtěli bojovat za vlast, tak bojují se ženami tady… Takže marně mluvíte o dezertérech a přenášíte vinu ze špatného na horší.

- Vojáci samozřejmě chtěli mír. Ale pouze spravedlivý mír, „mír nikoho“. A pokud nepřítel nechce spravedlivý mír, je jasné, že válka musí pokračovat, jiné východisko neexistuje.

Tato prohlášení rolníků na shromážděních nevyjadřovala ­myšlenky převzaté od ­stranických propagandistů, ale vlastní myšlenky rolníků. V obci nebyli žádní levicoví sociální revolucionáři. Brzy byli z okresního úřadu vyloučeni. Část levicových socialistických revolucionářů seděla ve vězení. Další část vstoupila do bolševické strany.

Místo vnější války se tak v sovětském Rusku šířila a prohlubovala válka vnitřní, občanská - ve všech vesnicích a městech.

Vesnice v těch letech procházela neklidným obdobím: konfiskace všeho druhu, ­zejména prodrazverstka, sváry a mezisváry, udání a výtky, výtržnosti a represe…

{46}

***

 

Na okrajích sovětského státu se mezi obyvatelstvem rozhořely mezistátní spory v podobě občanské války mezi velkými vojenskými formacemi - bílými a rudými. Bílé armády postupovaly z okrajových oblastí směrem do centra sovětského Ruska a obklíčily centrální provincie. Na podzim roku 19 se Děnikinova armáda přiblížila z jihu k hranicím Orjolské provincie.

Téměř všichni obyvatelé Bolotného, s výjimkou některých chudých a mladých lidí, byli s bolševickou vládou velmi nespokojeni a chtěli ji svrhnout.

Rolníci se těšili na Bílou armádu. Doufali, že po svržení „žebrácké, samozvané moci“ ­bude obnoven normální řád: svoboda soukromého ­vlastnictví, soukromá pracovní činnost, návrat ­domáckého průmyslu k majitelům, zrušení prodrazverstvy, svobodný obchod, klid a pořádek v zemi.

Sedláci doufali, že vesnice bude i nadále řízena valnou hromadou všech vesničanů a vůdci, kterých si váží.

A stranou jmenovaní „podvodníci“, vesnický komisař a komediant, budou z místní samosprávy potupně vyloučeni.

­Pokud jde o osud rolnické půdy, ­předpokládalo se, že bude celá rozdělena na brigády a chutory, stejně jako tomu bylo již v posledních letech před revolucí.

Co se týče statkářské půdy, tato otázka byla pro rolníky z Bolotného nepodstatná: vesnice nedostala žádný pozemkový majetek.

Sedláci v okolních vesnicích, na které byla po revoluci převedena část půdy, předpokládali, že pozemky statkářů budou vyřešeny spravedlivě, na základě přijatelném jak pro sedláky, tak pro statkáře. Rolníci se domnívali, že nová vláda zaváže vlastníky půdy, osady nebo jednotlivé majitele, velkostatkáře a rolníky, aby za půdu vlastníků platili formou dlouhodobých ­plateb, podobně jako Stolypinovy farmy, jen levněji.

Myšlenka na obnovení pozemkové držby nikoho ze sedláků ani nenapadla: zdála se jim nepravděpodobná, nemyslitelná.

­V této náladě rolníci ­škodolibě vyprovázeli ustupující ­bolševiky, zatímco deníkovce vítali s nadějí.

{47} Obyvatelé Bolotného později vyprávěli kuriózní příhody z těch dnů.

***

 

 

Při ústupu před postupující Děnikinovou armádou odvezly okresní úřady ze skladů vše, co se dalo odvézt: potraviny, výrobky, ­věci, nářadí atd. K přepravě těchto cenností do nejbližších stanic, vzdálených až 100 kilometrů, byli mobilizováni ­rolníci s koňmi a byly postaveny povozy. Na zpáteční cestě z takového vagonu do své vesnice potkali ponorkáři z Bolotného několik povozů s ustupujícími bolševickými okresními náčelníky.

Komisaři začali zastrašovat rolníky:

- Do toho, do toho, krajanky. Zítra vás přijdou navštívit Děnikinovi důstojníci. Předepíšou ti Kuzmovu matku!

- Proč?! Co jsme jim udělali špatného?! - Lapači vozů odpověděli­. - Vám, soudruzi komisaři, musí být trochu horko, když utíkáte. A my se jich nemusíme bát…

Sedláci se odcházejícím komisařům zlomyslně smáli. Křičeli za nimi:

- Dobře vám tak, milí žebráci!… Žádné dno, žádné ­pneumatiky…!

***

 

V Bolotném a ­okolních vesnicích byly rozmístěny ustupující jednotky Rudé armády.

Místní obyvatelé se na ně dívali s posměchem: rudoarmějci ­byli neorganizovaní a nedisciplinovaní.

Jeden rolník vyprávěl o svých pozorováních. V jeho chatrči přenocovalo ­šest vojáků Rudé armády. Večer, když šli spát, přišel k nim velitel roty, vzbudil vojáky a určil dva z nich jako hlídky na okraji vesnice. Vojáci poslouchali velitelovy rozkazy, odvraceli se od něj, škrábali se na zádech a zívali… A když velitel odešel, jmenovaní strážní se drbali na zátylku a ­sprostě nadávali: „Musíte bojovat, jděte!…! A co my?!“ A šli spát. Ostatní vojáci neměli žádné připomínky: zřejmě to byl denní řád. Vojenská jednotka tak strávila noc bez jakýchkoli stráží…

- No, a vojáci!… No, a armáda!…. - vypravěč, ­bývalý voják carské armády, žasl.

***

 

Názor rolníků na bolševickou vládu a Rudou armádu byl negativní: tuto vládu a tuto armádu již viděli a znali.

Rolníci ještě nevěděli, co je to Děnikinova armáda a bílá síla. Na Denikinovu armádu se těšili s nadějí, ale zároveň byli obezřetní.

­Obyvatelé Bolotnoje se od svých spoluobčanů ­dozvídali znepokojivé zprávy - o „pytlácích“ a zraněných vojácích Rudé armády.

Po návratu z Ukrajiny nám „pytláci“ vyprávěli, že bílá armáda tam při obsazování vesnic prováděla teror: masově posílala ­rolníky do vězení, veřejně je bičovala a střílela do ­lidí. Důstojníci Bílé armády se často mstili sedlákům za zabrané statky, za uloupené statky.

­Zraněný rudoarmějec, který se vrátil z kolčakovské fronty, ­také vyprávěl strašlivé zprávy. Jedna jednotka Rudé armády, asi 300 mužů, se vzdala celá. A kolčakovci je všechny zavřeli do stodoly, tam je zamkli, stodolu zapálili, vězně upálili a ty, kteří se snažili vylézt střechou, postříleli kulometem… Vypravěč, jediný ze tří set, nepozorovaně vyklouzl z kůlny, když byla ještě uzavřená, ukryl se v ­nedaleké rokli, viděl tu strašlivou scénu, slyšel křik ­lidí upalovaných zaživa…

Orlovští sedláci však těmto svědectvím většinou odmítali uvěřit:

- To není možné!… Jsou to snad běloši, blázni nebo co?!

- To vy jste to přehnali s pitím a vyprávíte nám hororové historky.

 

***

 

Nakonec Orlovci čekali na příchod Denikinovy armády. Fronta občanské války se dostala až k nim. Vesnice Bolotnoje byla několik týdnů v samotné palebné linii.

{49} Každý den byla vesnice i sousední vesnice svědkem bojů mezi rudými ­a bílými. Vesnice přecházely od červených k bílým a naopak, někdy i dvakrát denně. Obyvatelé se nejprve ukryli ve sklepích. Pak si ale místní obyvatelé, zejména chlapci, na bojovou situaci zvykli natolik, že se už málokdy schovávali, ale spíše bitvy sledovali.

Rolníci viděli, že při dělostřelecké přestřelce obě strany, ­bílí i rudí, šetří vesnice. Baterie ­byly vždy umístěny mimo vesnice a střílely přes vesnice.

Do vesnic však opakovaně dopadaly dávky z kulometů. ­Válčící strany prováděly s vozy podivné ­věci. Obě strany vzaly do svých vozů ­místní rolníky a jejich vozy. Vozy byly často hnány až k samotným plamenům, pod palbou. Všichni místní lidé ve vozech byli vystaveni palbě, dokonce i dělostřelecké. Mezi civilisty byli zranění a mrtví.

Sedláci si stěžovali, že ­je bílí i rudí silně okrádají.­ Pro koně se bralo hodně sena, oves se odvážel, někdy až do posledního zrnka. Byly jim odebrány potraviny a dobytek. To provedli velitelé ­vojenských jednotek. A kromě toho se mnozí vojáci dopouštěli svévole, ať už jednotlivě, nebo ve skupinách, bez vědomí svých nadřízených. Zabíjeli ­drůbež a drobná hospodářská zvířata, brali jim varlata. Hrubé obtěžování ­žen.

­Obyvatelé vyprávěli o jedné jednotce Rudé armády, pluku rudých ­kozáků na Kubáni, ­že se tato jednotka chovala banditsky, hůře než všechny vojenské jednotky, které rolníci za svůj ­život na frontě ­viděli.­ Tito rudí kozáci procházeli chýše s nagajkami, prohledávali truhly, brali věci, odnášeli oblečení, koně, znásilňovali ženy. Velení pluku ­nevěnovalo stížnostem sedláků žádnou pozornost.

***

 

 

Během pobytu Děnikinových jednotek v Bolotném a okolních vesnicích došlo k událostem, které rolníky ohromily.

­V noci ve vesnici zastřelili Děnikinovi muži pět ­zajatých rudoarmějců. ­Byli zastřeleni veřejně, za přítomnosti ­mnoha povozníků, kteří v té chladné podzimní noci ­přenocovali ve vesnici a hřáli se u ohňů {50}. ­Svědky střelby bylo i mnoho vesničanů, kteří si povídali ­u ohňů s povozy. Podle očitých svědků to probíhalo následovně. Zajatci Rudé armády ­byli přivedeni na školní náměstí k velkému ohni. Tam začal bílý důstojník mlátit vězně rukojetí revolveru.

- Ach, vy bandité: chcete půdu statkářů…! - zařval vzteky. - Zabrali nám majetek!… Odměním tě majetkem:

získejte tři akry půdy pro celou partu!… A všichni ostatní ­uchvatitelé půdy dostanou totéž!…!

Před popravou důstojník nařídil, aby konvoj svlékl zajatce Rudé armády do naha a ponechal jim pouze jeden kus spodního prádla: některým zůstaly jen spodky a jiným jen spodní košile.

Střelba se odehrála u ohně před davem dopravních dělníků a místních rolníků. Jeden po druhém byli zastřeleni. Každý rudoarmějec, který padl pod kulkami, byl konvojem probodnut bajonetem…

Po střelbě policista nařídil vesničanům, aby dva dny neodstraňovali těla.

- Ať se všichni muži dívají a berou na vědomí. A až je budete pohřbívat, neopovažujte se je pohřbívat na hřbitově: pohřběte je do strouhy jako psy…!

Ráno se zpráva o střelbě bleskově rozšířila po celé vesnici. Od rána až do večera se na školním ­náměstí tísnili místní sedláci, od hlubokých starců až po děti školního věku, a ­dívali se na znetvořená, zkrvavená a promodralá těla zastřelených. Rusové jsou politováníhodní, plakali, vzlykali nad těmi mrtvolami. A v jejich srdcích vřela nenávist…

 

***

 

Druhý den chtěl jiný bílý policista zastřelit starého muže, obyvatele Bolotny. Syn tohoto sedláka, dlouholetého obyvatele města, byl bolševik. Starý muž řekl policistovi, že nemůže být zodpovědný za svého dospělého syna: přemlouval ho, aby se nepřipojoval k prokleté partě, ale syn ho neposlechl. Důstojník byl ­neúprosný a nařídil starci, aby s ním šel na velitelství vojenské jednotky. Sousedé, kteří tento rozhovor slyšeli, zasáhli. Prosili policistu, aby ­nevinného člověka ­neurážel. ­Je to zámožný rolník, věřící, církevní starší. Starý pán je sám odpůrcem bolševiků, může ­za to, že jeho syn je takový budižkničemu?! Důstojník nakonec ustoupil. Propustil sedláka, který byl odsouzen k smrti za svého syna:

- Dobrá, prozatím vás omlouvám. Pak to probereme a na velitelství se rozhodneme, ­co s vámi uděláme…

***

 

V sousední vesnici velitel vojenské jednotky Bílé ­armády, která zde byla umístěna, ­nařídil zatčení všech 29 hospodářů této vesnice, kteří byli po revoluci na příkaz sovětských úřadů vystěhováni do

­pozemek pronajímatele.­ Spoutané vesničany přivedli do vesnice a zastřelili je veřejně na náměstí před kostelem za přítomnosti vesničanů, kteří se za tímto účelem shromáždili.

- Provedu takový masakr, že vy a vaše děti a vnuci nejenže nebudete brát půdu statkářů, ale budete se na ni bát i podívat! - křičel na dav rolníků důstojník, který měl popravu na starosti…

Žádný křik a prosby příbuzných nepomohly…

Stříleli po jednom a každý z nich se dostal na krátkou vzdálenost. Tři z nich už byli zastřeleni. Čtvrtého vedli na popraviště…

Pak ale přijel na koni místní statkář, bývalý ­majitel pozemků, na které byla vesnice vystěhována. ­Příbuzní odsouzených k zastřelení ­běželi na jeho statek ­a žádali ho, aby okamžitě zasáhl a zachránil lidi před smrtí.

Statkář pozval důstojníka do knězova domu a tam na něj naléhal, aby nestřílel na vesničany. Řekl mu, že tito lidé neobsadili pozemky panství bez své vůle, ale z rozhodnutí sovětských ­úřadů. Řekl, že mu osadníci zanechali dům, budovy, panské pozemky, část dobytka a koní, a to vše navzdory příkazu úřadů. Řekl, že mu osadníci později rádi zaplatí za půdu a dobytek, který jim vzali. A kdyby byli zastřeleni, jejich příbuzní a sousedé by se majiteli domu násilně pomstili. Zastřelení vesničanů by ohrozilo život majitele a jeho rodiny. S velkými obtížemi se majiteli pozemku podařilo přesvědčit policistu, aby ­muže ušetřil zastřelení s tím, že budou později ­potrestáni u soudu za to, že zabrali pozemek majitele…

{52} Co by se stalo v sousední vesnici, kde byl statek vydrancován a veškerý pozemkový majetek ­přerozdělen pro celou vesnici, není známo: nepadl do rukou bělochů.

 

***

 

Po těchto strašlivých událostech se sympatie rolníků k bílým vytratily.

V jednotkách Rudé armády, které tyto vesnice znovu obsadily, panovalo velké nadšení: toužily se pomstít za bílý teror.

Fronta několik týdnů přešlapovala na místě. Pak Rudá armáda zahájila mohutnou ofenzivu a fronta se stáhla zpět.

Jak v Bolotném, tak ve všech ostatních vesnicích, které Rudá armáda znovu obsadila, pořádali političtí komisaři a místní navrátilci slavnostní pohřby obětí bílého ­teroru a manifestace. Na mítincích bolševičtí řečníci hovořili o ­teroru bílé armády, o záměru bílé vlády obnovit statky, Rudou armádu nazývali „osvobozeneckou armádou“ a rolníkům slibovali „bohatý ­a svobodný život“ ­po porážce bílých…

Někteří z bílých důstojníků se osvědčili tak, že vesničané jejich odchodu nelitovali.

***

 

Ale ani zemědělci se nemohli radovat z návratu bolševické moci: tu už znali.

 

- Mysleli si, že bolševici vyženou bolševiky a rolníkům se uleví,­„ říkali si rolníci. - Žijte ­a svobodně hospodařte. A oni… dal „svobodu“! Není co dodat…

- Ó Pane, jak podivuhodné jsou Tvé skutky! „Pánové“ se zbláznili: okrádají ­muže a bijí je, bijí je a okrádají… Rudí a bílí, ­žebráčtí soudruzi a jejich šlechta. Zdá se, že chtějí jen jedno: vylézt na záda člověka a svézt se na nás… Stejně jako pták.

{53} - Potřebujeme vlastní sílu: sílu člověka, sílu lidu. Ne pronajímatelů, ne žebráků. Nepotřebujeme žádné pány: ani bílé, ani červené. Zvládneme to sami, bez pánů…

***

 

Ale vracející se bolševické úřady ­nechtěly brát názor rolníků v úvahu.­ Obnovil všechny staré sovětské pořádky. Nad vesnicí se opět stahovala chmurná olověná mračna: zvůle, ­prodrazverstka, hladomor, tyfus…

Hrůza ze Sovětů nepolevovala, ale naopak se stupňovala. Mnoho rolníků, kteří byli příchodem bělochů obzvláště nadšeni, bylo uvězněno. Mnoho lidí, kteří se vyhnuli odvodu do Rudé armády, bylo nemilosrdně zastřeleno: pro zastrašení ostatních.

Ve dvou okresech kraje vypukla povstání. Povstalci však nebyli ozbrojeni. Ozbrojené jednotky Čeky je snadno porazily. Po potlačení povstání následovalo hromadné střílení ­obyvatel vzbouřených vesnic.

Ztuhlou mrtvolu vesnického komisaře našli ráno v příkopu v bažině. Při vyšetřování se nepodařilo ­zjistit, zda tam spadl sám v noci, když v opilosti procházel kolem příkopu, nebo zda mu do něj někdo „pomohl“.­ Jeho smrt v žádném případě nevzbudila soucit mezi místními rolníky…

Hladomor nepostihl jen střední Rusko. Zachvátila také oblast Volhy. V roce 1920 začaly vesnicemi v Orjolu projíždět kolony rolníků z Volžské oblasti: ­prchali před hladomorem a na vozech cestovali na vzdálenou Ukrajinu. Někteří orlovští rolníci se k nim přidali: bývalí odpůrci vojenské služby doufali, že v bohatých ukrajinských ­provinciích­ najdou ­práci a chléb.

 


2. Venkovské oblasti v období nové hospodářské politiky - NEP-a

(1921 - 1928)

 

Nahrazení loterie „Prodnalog“

 

V neustálém boji proti bolševickým úřadům vznášejí rolníci ­své hlavní požadavky.

V ekonomické oblasti: nahrazení nevolnictví, svévolné daně, mírnou daní; zrušení nevolnictví, „otrocké práce“; obnovení soukromého chalupářství“; obnovení ­svobodného obchodu.

V politice: rozpuštění komediantů; zrušení diktatury bolševické strany nad lidem; nastolení volené lidové moci zdola nahoru, od vesnické vlády k ­vládě centrální.

Odpor rolníků proti bolševické vládě byl masivní ­a vytrvalý. Vzpoury propukaly všude a někdy se týkaly celých provincií, jako například povstání v Tambově. ­Nakonec vypukla velká vzpoura i v armádě, mezi kronštadtskými námořníky, kteří byli dříve oporou sovětské vlády.

Vláda neměla oporu v masách: dělníci hladověli, rolníci se bouřili a ­armáda se bouřila. Situace bolševické ­vlády byla velmi nebezpečná. Lenin byl tehdy nucen prudce otočit kormidlem ­řízení státu: opustil politiku ­naturálního komunismu (bolševičtí ideologové ­ji ­zpětně nazývali ­„vojenským komunismem“) a vyhlásil „­novou hospodářskou politiku“, zkráceně „NEP“, tj. politiku hospodářských ústupků pracujícím vlastníkům, především rolnictvu.

Leninovy projevy o opuštění politiky „válečného komunismu“ a přechodu k NEPu, dekrety sovětské vlády o „Prodnalogu“. {55}

a volný obchod tehdy na rolníky silně zapůsobily a potěšily je. Většina rolníků uvěřila Leninovým projevům, že NEP je zaváděn „vážně a trvale“.

Dekret o prodrazverstvě zrušil systém prodrazverstvy, v jehož rámci ­stát zabavoval rolníkům vše kromě chudého ­přídělu a veškerého dobytka. Prodrazstka byla nahrazena „prodnalogem“ založeným na ­jiném principu: sovětská vláda nyní jednou ročně, před zahájením jarních polních prací, vybírala určitou naturální daň z hektaru půdy a z každého kusu dobytka.

Po zaplacení této daně státu ­obdržel každý zemědělec od ­místních úřadů potvrzení a mohl se ­zbývajícími produkty a hospodářskými zvířaty ­nakládat ­zcela podle vlastního uvážení:

spotřebovávat, vyměňovat, prodávat.

První „Prodnadova daň“ byla uvalena brzy na jaře, v březnu 1921.

roku.

Byla obrovská. Sedláci z vesnice Bolotnoje se museli vzdát

Stát dostával přibližně polovinu jejich sklizně a přibližně polovinu jejich živočišných produktů jako zemědělskou daň.

­V podstatě se jednalo o státní příspěvek na živobytí, který ­sovětská vláda vybírala od obyvatelstva pod svou kontrolou.

Byla to podobná daň, jakou vybíral statkář od svých poddaných, kteří žili v poplatné vesnici.

Přesto byl tento systém naturální dávky neboli „Prodrazvodka“ pro rolníky jednodušší než jeho předchůdce, systém „Prodrazvestka“.

Zaprvé, daň z Prodrazverky byla přesná a stanovená na celý rok, zatímco Prodrazverka žádnou z těchto vlastností neměla: byla to neregulovaná, zcela libovolná daň.

Za druhé, systém zemědělské daně motivoval zemědělce k práci a dával pobídku pilným a šikovným zemědělcům: čím vyššího výnosu zemědělec na svém poli dosáhl, tím více

Čím více hospodářských zvířat a drůbeže zemědělec chová a čím je produktivnější, ­tím více živočišných produktů - ­masa, másla, mléka, vajec, vlny - zůstane ­majiteli k užitku.

Rolníci proto uvítali nařízení sovětské vlády o prodnaboostu: systém prodnaboostu považovali za výrazné ­ulehčení oproti zametání.

{56} Rolníci z Bolotného a všech ostatních ruských vesnic se opět pilně pustili do práce, neboť viděli, že nyní nebudou pracovat nadarmo, ale s užitkem pro sebe.

­V období prodrazverstka rolníci obdělávali půdu ­špatně, nedbale. Mnoho pásů půdy zůstalo zcela neobdělaných ­a neosetých. Nyní však opět pilně a pečlivě pracují na svých polích: opakovaně orají a brázdí­, plejí a okopávají a připravují semena k setí.

V letech prodrazverstka, tedy od 18. do 21. století, se sedláci o své hospodaření nezajímali. Nevyváželi hnůj ze svých dvorů na pole. Hnoje se za tři roky nahromadilo tolik, že se vesnické dvory proměnily ve skutečné „Avgiyeho stáje“. A nyní, v rámci NEPu, byly všechny stáje těchto Avgijů vyklizeny a veškerý hnůj byl odvezen ­na pole. Učinili tak sami rolníci, z vlastní iniciativy a bez jakýchkoli agitací či příkazů.

­V roce 20, v posledním roce prodrazverstvy, nechali sedláci v Bolotném a ve všech ostatních vesnicích mnoho pásů půdy neorané a neobdělané: za prodrazverstvy nebyl ­o tuto záležitost mezi sedláky žádný ­zájem. A v roce 1921, v prvním jarním období NEPu, rolníci osévali každý pruh, každý kousek půdy na jarním poli. Na pásy v zimním ­klínu, ­které byly opuštěny loni na podzim, navezli hnůj, ­zorali je a osévali jarními plodinami: jarní pšenicí­, ječmenem, hrachem, prosem, pohankou, bramborami, ovsem. A to vše udělali sami zemědělci, bez jakéhokoli „osevního výboru“…

V důsledku tohoto hmotného zájmu rolníků o svá hospodářství a jejich tvrdé práce se v zemědělství v prvním roce NEPu stal skutečný „zázrak“. Na podzim ­sklidili zemědělci ­z jarních polí dvakrát více než v ­předchozím roce, posledním roce přirozeného komunismu. Sedláci měli nyní na svých dvorech více dobytka a drůbeže než dříve.

Podporováni vlastními hmotnými zájmy produkovali ­nyní zemědělci ­na svých farmách dostatek produktů, aby mohli odvádět státu zemědělskou daň, aby je mohli sami prodávat na trhu a aby je mohli prodávat měšťané.

Během prvních dvou let NEPu byl ve zničené zemi překonán hladomor.

V celé zemi, na vesnicích i ve městech, byl pak dostatek všech potravin: chleba a brambor, masa a ryb, másla a obilovin, mléka a {57} vajec, zeleniny a ovoce.

Potravin bylo všude dostatek: ve vesnicích i ­městech, v soukromých obchodech i státních skladech, v selských ­stodolách i na tržištích.

V letech občanské války a přirozeného komunismu byly výrobky

­Cena potravin byla mnohem vyšší než cena průmyslového zboží a ­řemeslných výrobků. V letech NEPu rolníci vyprodukovali tolik ­potravin, že jejich cena klesla téměř na předrevoluční úroveň. A ceny průmyslového zboží, kterého státní továrny nevyráběly dostatek, byly mnohem vyšší než tato úroveň.

Rolníci a měšťané měli v letech NEPu uspokojivou stravu. Lidé ožili, zotavili se. Epidemie tyfu a chřipky ­ustaly.

Během rusko-německé války (1914-1917) se počet obyvatel v oblasti

v Bolotnoje se téměř zastavila, protože mnoho mužů bylo v armádě a počet sňatků v průběhu let drasticky poklesl.

Během občanské války v letech 1918-1920 se počet obyvatel vesnice prudce snížil z 900 na 800. Na frontách umírali lidé hladem a na tyfus. Mladí muži byli odvedeni do armády. V těchto letech nebyly uzavřeny téměř žádné sňatky.

Ale v letech NEPu, kdy skončila občanská válka, byl překonán hladomor a devastace a vojáci se vrátili domů, počet sňatků prudce vzrostl: porodnost na vesnici výrazně převýšila počet úmrtí­. Do roku 1928 se počet obyvatel obce vrátil na předválečnou úroveň a vzrostl z 800 na 900.

 

Finanční reforma a zemědělská daň

 

­V prvním roce NEPu, v roce 21, odevzdali rolníci sovětskému ­státu „potravinovou daň“, tj. naturální daň: za ­každý hektar půdy tolik žita, ovsa a brambor, za každou ­krávu tolik mléka, za každou ovci tolik vlny, za každé prase, krávu a ovci tolik masa.

Z fondu ProdTax stát podporoval armádu a dával potravinové příděly měšťanům: dělníkům a zaměstnancům.

Po zaplacení daně z potravin a vytvoření fondu na výživu rodiny zůstaly rolníkovi přebytky produktů a telata. Tento přebytek ­mohl být prodán: nyní byl povolen volný obchod.

{58} Staré peníze, carské „kerenky“, však byly zrušeny a sovětské „bankovky“, „miliončíky“, „miliardčíky“, byly zcela znehodnoceny. V prvním roce NEPu ­si tedy obchod ­i nadále zachovával svůj směnný charakter, stejně jako v období přirozeného ­komunismu. Teprve nyní se tento obchod stal legálním.

Výměnný obchod byl však pro všechny velmi obtížný a nevýhodný. A to i pro ty, kteří měli výrobky a zboží na výměnu: rolníky, řemeslníky a živnostníky. Například sedlák přinese do bazaru žito a chce ho vyměnit za boty pro nevěstu své dcery. Měšťan, který přinesl na trh vhodné dámské boty, však nežádá chléb, který už koupil, ale selátko. Operaci nelze provést.

A pro dělníky a zaměstnance, kteří kromě skromných přídělů ­dostávali od státu za své služby znehodnocené „bankovky“, ­byl směnný obchod zcela nedostupný.

S volným obchodem se stala naléhavou potřeba univerzálního prostředku směny, stabilních peněz.

Sověti pak museli doplnit zákony o dani z obratu ­a o ­volném obchodu další finanční reformou: zavedením trvale udržitelných peněz na trhu.

Rada lidových komisařů provedla finanční reformu s obvyklou ­razancí. Stejně jako v prvních měsících po říjnovém převratu ­sovětská vláda zrušila všechny dřívější zákony a anulovala všechny dřívější peníze (carské peníze, „kerenky“) ­- tak nyní, v roce 1922, zrušila jediným výnosem ­všechny dřívější sovětské „bankovky“.

Místo toho vláda vydala nové peníze, sovětské „červonce“, tj. papírové peníze různých nominálních hodnot: rubly, pětiruble, desetiruble, stovky atd.

Na nových penězích byla napsána vládní záruka: „jsou zajištěny státním zlatým fondem a veškerým dědictvím republiky“.

Vydávaly se také drobné měděné mince - 1, 2, 3, 5 kopějek - a stříbrné mince - 10, 15, 20 kopějek.

Vláda informovala obyvatelstvo, že peníze ­jsou vydávány v omezeném množství, aby neztratily svou hodnotu.

{59} Mzdy dělníků a zaměstnanců státních, družstevních ­a soukromých institucí a podniků se po měnové reformě již nestanovovaly v milionech, ale v rublech. Reálná hodnota sovětského rublu v éře nové hospodářské politiky ­nebyla milionkrát, ale jen dvakrát až třikrát nižší než zlatý předrevoluční ­rubl.

Aby si peníze od počátku zachovaly svou hodnotu, provedla sovětská vláda opatření, které po nich okamžitě vytvořilo poptávku u většiny obyvatelstva, rolnictva: ­naturální „prodnalog“ byl nahrazen peněžní „zemědělskou ­daní“. Rolníci začali odevzdávat státu nikoliv produkty, ale peníze. A aby získali peníze, museli prodávat ­své ­produkty­ státu a měšťanům - dělníkům, úředníkům, řemeslníkům - ­za peníze.

Také řemeslníci a živnostníci začali odevzdávat státu nikoli ­výrobky, ale peněžní daň.

Pro dělníky a zaměstnance byla také zavedena daň ze mzdy.

Díky všem těmto okolnostem se sovětské peníze staly v období NEPu stejně důležité jako v předrevolučních ­dobách.

Hlavní životní starostí lidí už nebylo získat od státu příkazy na potraviny a zboží nebo vymýšlet ­nejrůznější kombinace pro získání hmotných statků v naturáliích, ale vydělat nebo získat peníze: s penězi by bylo všechno.

Lidé v Sovětském svazu začali počítat peníze nikoli v milionech, ­ale v rublech nebo dokonce v haléřích. Lidé si začali vážit, spořit a hromadit peníze.

Finanční reforma usnadnila, normalizovala a oživila ­obchod. A normální a čilý obchod vytvořil důležitý ­předpoklad pro uspořádání celého hospodářství země, celého života lidí. Proto byla měnová reforma příznivě přijata všemi vrstvami obyvatelstva: rolníky, řemeslníky, dělníky i úředníky. Obyvatelé Sovětského svazu říkali:

- Lenin chtěl stavět latríny ze zlata. A nyní Sověti znovu zavedli peníze a volný obchod. Zdá se, že „soudruzi“ ­jsou postupně chytřejší. Možná budou chytřejší.

{60}

 

Obnova chalupářství

 

Po vyhlášení NEPu sovětská vláda vrátila všechny chalupářské podniky jejich původním majitelům.

Všichni křováci z Bolotného také dostali od Bojového výboru zpět všechny své podniky.

Vládní nařízení vyhlásila svobodnou ­činnost všech řemeslníků a živnostníků ve městě i na venkově.

Stát nyní vybíral určitou peněžní daň z každé chalupy. Řemeslníky však tato daň nijak zvlášť nezarmoutila: ve srovnání s vyvlastněním jim nyní připadala jako „požehnání“.

V letech přirozeného komunismu, kdy byl chalupářský průmysl znárodněn a dán k dispozici kombednám, tyto podniky chátraly. Pohled na ně byl smutný: vyhublé střechy, oprýskané blatníky, vrzající části strojů.

Básník Sergej Jesenin, který navštívil svou rodnou vesnici, popsal v jedné básni „jednouchý“ mlýn, který měl ulomená tři křídla a ­zbylo mu jen jedno, které připomínalo vztyčené, ostražité ucho… V podobném stavu byly řemeslné podniky v Bolotném v ­době vlády Bojového výboru.

Když ­místní vesnická mládež pozorovala úpadek chalupářství a zbídačování ­zemědělství, zesměšňovala komedianty v jedovatých písních:

Dobře, učesané:

Udělal nepořádek

- Nelze opravit

V deseti letech…

 

Když jim komunistická strana v rámci NEPu vrátila zchátralé chalupářské podniky, byly nejprve opraveny, vyčištěny a poté se v nich normálně pokračovalo v práci.

Každý z 26 domkářských provozů a strojů ve vesnici byl obnoven a znovu otevřen. Namísto jednoho mlýna, který byl v provozu v letech „válečného komunismu“, se opět naplno rozběhly ­všechny tři mlýny.

Řemeslné podniky ve všech ostatních vesnicích a městech v Orjolské oblasti a v celém Rusku rovněž úspěšně obnovily svou činnost.

{61} Potulní řemeslníci - klempíři, sedláři, valcháři a další - začali opět chodit do vesnic se svými nástroji a pracovat v selských chalupách.

Na tržištích ve městech se prodávaly nejen zemědělské produkty, ale také řemeslné výrobky. To potěšilo ­všechny ve městě i na venkově.

A řemeslníci a živnostníci, obsluhující své zákazníky a ­kupce a ukládající do svých peněženek „nové rubly, které jsou zajištěny bohatstvím republiky“, vesele žertovali na trzích, ve svých obchodech a ve svých chatrčích.

- Podívejte se, dobří lidé: všechno je mrtvé pod Kombatanty a bez nich

všichni znovu vzkříšeni…

- Každý hlupák může zničit jakýkoli podnik, každý opilec to může udělat. Ale bude to trochu těžší, milí ­soudruzi…

- Každá práce čeká na mistra řemesla. ­Staré přísloví říká: „Obchod se bojí pána“.­ A „přísloví se nikdy nezlomí“.

- Každé řemeslo má rádo zručné a volné ruce. Pokud však pracovník nemá ruce nebo je má svázané, žádný obchod se mu nepovede. A tady nepomůže žádný dekret, i kdyby ho napsal sám soudruh Lenin…

- Každý pracovník má zájem na své práci: pro svůj vlastní prospěch. Pokud tento „zájem“ existuje, není třeba pracovníka přesvědčovat ani ­povzbuzovat: on sám svému „zájmu“ dobře rozumí.

- A ani pánům není třeba pomáhat: svou práci znají dobře sami. Díky bohu, že mají hlavu a mozek na ramenou a zlaté ručičky jim chytře pomáhají. Ať si „­soudruzi“ pomohou sami…

Řemeslníci a řemeslníci často připomínali Krylovovy pohádky s šibalským mrknutím směrem ke stranickým bossům a bývalým vůdcům rozpuštěné KGB.

­- Ještě před revolucí jsme se ve staré škole učili ­nazpaměť pohádky dědy Krylova. Všechny jsme je znali nazpaměť. Vzácné ­bajky, pokladnice moudrosti! Ale „soudruhům“ se z nějakého důvodu nelíbily: všechny je z nových učebnic vyhodili… A marně: je toho hodně, co se musíme naučit. Ať už si vezmete jakoukoli pohádku, bije ­našim „vůdcům“ ­přímo do očí.­ Pamatujme si:

{62}

„Problém je, když švec začne péct koláče,

A švec je pekař koláčů… „

 

Nebo - další rada:

 

„A vy, přátelé… (No, řekněme to jinak:

„soudruzi“)… bez ohledu na to, jak si sednete,

Všichni jste neschopní být hudebníky…!“

 

Muži pozorně naslouchali a chápavě se pochechtávali.

Poté, co si rolníci prohlédli práci řemeslníků a řemeslnic a prohlédli si jejich výrobky, opakovali si to stále dokola:

- Ano, řemeslníci mají zlaté ruce…! A po vyslechnutí jejich rozhovorů dodali:

- Ruce ze zlata a hlava jako zelí… A jazyk?

- Že váš holicí strojek…

 


{63}

INDIVIDUÁLNÍ A SPOLEČNÉ HOSPODAŘENÍ

 

Státní farmy

 

Podle Leninova plánu měla státní hospodářství sloužit jako vzorové zemědělské podniky socialistického typu. Měli dát rolníkům příklad socialistického hospodaření, aby ­následně sami rolníci pod vlivem tohoto ­modelu spojili svá malá soukromá hospodářství do jednoho ­velkého kolektivního hospodářství.

V rámci nové hospodářské politiky byl po měnové reformě vyhlášen nový hlavní princip ­sovětské ekonomiky: „ekonomická kalkulace“ (rentabilita), ­jejíž nezbytnou součástí byla „kontrola rublu“.

Veškeré příjmy a výdaje státních statků byly vyčísleny v penězích. Rozpočet ­a práce státních statků podléhaly „kontrole rublu“. Za těchto okolností bylo snadné vidět a ukázat ekonomickou efektivitu státních statků.

Jaká byla efektivita státních statků, socialistických ­státních statků?

Státní statek ve farnosti, kde se nacházela vesnice Bolotnoje, se ukázal jako ­nerentabilní. Téměř všechny státní farmy v orlovské oblasti byly ve stejné situaci.

Jen několik státních farem v provincii se potýkalo s problémy­. A žádné výnosné státní farmy neexistovaly.

Sovětský tisk upozorňoval na nerentabilitu státních statků všude po celém Rusku.

Objevil se překvapivý paradox: velké státní statky, kterým sovětský stát bezplatně předal půdu, budovy, vybavení a dobytek - statky osvobozené sovětskou vládou od všech daní - fungovaly se ztrátou.

{64} Nejenže státu nepřinášely žádný zisk, ale dokonce mu přinášely ­velkou ztrátu a dostávaly od státu dotace na pokrytí svých nákladů.

Co je příčinou tohoto paradoxu? Proč státní farmy hospodařily se ztrátou?

To má několik důvodů. Ředitele státních statků jmenovali ­členové strany, kteří pocházeli z řad migrantů, dělníků a ­intelektuálů. Neměli žádné znalosti o zemědělství a ­špatně ­řídili státní statky.

Námezdní dělníci na státních statcích pracovali mnohem hůře než rolníci na svých polích, protože pracovali na cizím statku. Státní zemědělští dělníci pracovali hůře než tovární dělníci, protože jejich mzdy byly ­mnohem nižší než mzdy továrních dělníků.

Byrokratický státní systém a osobní zájmy ředitelů způsobily, že ve státním statku bylo mnoho povalečů, včetně velké kanceláře ­ředitele, jeho příbuzných a kamarádů, stranického tajemníka, předsedy dělnického výboru a dalších příživníků.

Krádeže potravin ze státního statku probíhaly ve velkém měřítku. Potraviny ze státního statku odebíral ředitel zdarma pro svou rodinu, často pro hordu příbuzných a kamarádů, a pro ­šéfy státního statku: ­tajemníka stranického výboru a vedoucího odborové organizace.

„Odpovědní úředníci“, vedoucí farních, okresních a zemských ­institucí, nutili ředitele státních statků, aby svým nadřízeným dodávali nejcennější produkty ze státních statků: ­máslo, maso a ovoce. Ředitelé státních statků posílali svým nadřízeným výrobky ze státních statků ve vagonech: do volosti, do okresu, do kraje.

Jeden ředitel státního statku to řekl upřímně takto:

­- Pokud můj státní statek dodává okresním úřadům potraviny zdarma, dostanu na ­schůzích za ztrátový státní statek trochu vynadáno, abych ­odvedl pozornost. To je vše. Ale jestli nebudu dodávat šéfům, ­tak pozor! Kdyby byl státní statek nejlepším a nejvýnosnějším ­státním podnikem, nemohl bych na státním statku zůstat. Vyhodili by mě s ostudou. Nebo by se dokonce na politické obvinění ze „sabotáže“ - „sabotáže“, „vyhýbání se“ - hodilo…

Z těchto důvodů dávaly státní statky v letech NEPu všem jen jeden příklad: špatné hospodaření a ztrátovost.

{65} Je zřejmé, že mezi rolníky ­vyvolávala praxe státního zemědělství, praxe „socialistického ­velkozemědělství“, ­jen posměch a nepřátelství.

V letech NEPu sovětská vláda zcela zrušila některá státní hospodářství: půda byla předána rolnickým osadám ­a koně a zemědělská technika byly předány ­družstvům pro společné obdělávání půdy (TOZ).

V ostatních státních statcích byla půda převedena na osady a TOZy a lihovary s usedlostmi byly ponechány pouze jako továrny, nikoliv státní statky.

Nejlepší státní statky byly vybaveny traktory a dalšími stroji a stát jim nařídil, aby na základě strojového vybavení dosahovaly všemi prostředky rentability a ­plnily svůj úkol stát se pro rolníky „vzorovými socialistickými zemědělskými ­podniky“.

Ale ani nejlepší státní farmy nemohly tento úkol splnit, přestože již byly vybaveny stroji. Po celá léta NEPu, kdy podniky podléhaly „rublové kontrole“, byly státní podniky stále ztrátové a zatěžovaly ­státní rozpočet.

 

TOZs

 

Bolševičtí politici považovali státní statky za „podniky důsledně socialistického typu“, za nejvyšší formu socialistického ­zemědělství. Tato forma se v letech NEPu ukázala jako ­neudržitelná jak pro stát, tak pro rolníky.

Vedení sovětského státu se tehdy rozhodlo zorganizovat nejjednodušší formu socialistického zemědělství: sdružení pro ­společné obdělávání půdy, zkráceně TOZy.

Na příkaz vlády shromáždili místní úředníci bezmocné rolníky v každé vesnici a řekli jim:

- Téměř všichni rolníci mají koně, nářadí a mohou obdělávat vlastní půdu. Vy však nemáte ani koně, ani nářadí. Proto musíte platit sousedům za obdělávání půdy. Sověti vám chtějí pomoci. ­Úřady však ­nemohou zajistit každého jezdce bez ­koní a nářadí: nemají na to prostředky. Proto navrhujeme, aby se ­všichni bezkoněční {66} sdružili do družstva, společnosti pro veřejné obdělávání půdy, TOZ. A stát dodá TOZ koně a vybavení ­z likvidovaných státních statků zdarma. Například v ­Bolotném je 10 ­domácností ­bez koní.­ Úřady vám dají tři koně a vybavení pro tucet rodin, členů TOZ. A vy společně chováte koně a obděláváte půdu.

V některých vesnicích v okrese byly organizovány TOZ.

Nefungovaly však dobře. Každá rodina obdělávala svůj pozemek. A koně se používali takto: každý člen družstva měl k dispozici jednoho koně na jeden den a v tyto dny koně krmil ten, kdo je používal k práci. Péče o ­koně, postroje a výstroj vycházela z přísloví­: „Dítě bez oka je dítětem sedmi chův“…

­V TOZ docházelo k neustálým hádkám a neshodám v mnoha ­záležitostech: fronty při používání koní, dny se špatným počasím, kdy ­se koně nepoužívali vůbec nebo jen částečně, krmení koní mimo pracovní dobu, poškozování a opravy dobytka a postrojů atd.

Potíže na tomto poli a lidé, kteří jako dělníci bez koní neznali zemědělské práce a ­neuměli se o koně starat, ­vedly k rychlému rozpadu většiny TOZ.

Zbytek spolků byl bídnou existencí, která vyvolávala ­neustálý posměch sedláků z jednočlenné obce. V prvních letech revoluce byl „sobes“ („sociální zabezpečení“) ztělesněním všeho ubohého a bezmocného. V letech NEPu na vesnicích mělo slovo „TOZ“ stejný význam…

Při pozorování tohoto obrazu rozpadu TOZů nebo jejich žalostné bezradnosti ­v okolních vesnicích ­se­ bezprizorní Bolotňané ani nepokusili ­TOZ založit.

Za sovětské éry, kdy každá rodina měla půdu, ­si polovina bývalých bezkoní v Bolotném koupila koně a nářadí. Sami obdělávali svou půdu.

Ti, kteří zůstali bez koní, dostali od svých sousedů půdu. Ne však již zdarma, jako v období subsistenčního komunismu, ale za úplatu, na základě dobrovolné dohody. Za pěstování se platilo buď v hotovosti, nebo v naturáliích. Ve většině případů byla půda obdělávána na ­základě pachtu: polovina hrubé sklizně připadala vlastníkovi půdy a druhá polovina obdělávanému vlastníkovi.

{67} Tyto podmínky obdělávání půdy byly pro bezkoně ­přijatelnější než osobní obdělávání půdy pomocí koní a zařízení TOZ.

Zemědělská daň v letech NEPu činila přibližně ­polovinu hrubé sklizně ve vesnicích v Orelské oblasti. Sovětské úřady však osvobodily bezkoně od zemědělské daně. Za těchto podmínek měli z půdy prospěch i bezkoníci: polovina úrody z jejich půdy připadala obdělávajícím a druhá polovina bezkoním, ­vlastníkům půdy.

A pokud by je sovětská vláda od daně neosvobodila, pak by bezkoněční lidé ­neměli zájem vlastnit půdu, protože polovina úrody by připadla státu ve formě daně a druhá polovina ­obdělávajícímu půdu. Bez koní by jim ze sklizně nic nezbylo a museli by se vzdát půdy.

 

Vypořádání

 

V letech NEPu sovětské úřady ochotně umožňovaly rolníkům vystěhovat se ­z vesnice a usadit se v osadách o nejméně 10 domácnostech.

Úřady to dále podporovaly a podporovaly osídlování především na pozemcích bývalých statkářů a na pozemcích bývalých usedlostí a zbojníků.

V roce 1922 byly z Bolotného vystěhovány dvě vesnice: jedna o 10 domácnostech, ­druhá o 16 domácnostech.

Osadníci byli vystěhováni na pozemky bývalých zemědělských usedlostí a na odřezky padesáti ­bolotínských statkářů, kteří před revolucí koupili od ­majitele 100 hektarů půdy.

V osadách se rolníkům daří mnohem lépe než na venkově.

Obývali nejlepší půdu, kterou dobře obdělávali a hnojili zemědělci a větve.

Každému hospodáři přidělila obec velký statek - hektar půdy.

Dvory na těchto usedlostech byly osídleny řídce. Život byl mnohem svobodnější než na venkově a bezpečnější před požáry.

­Za celá předválečná léta, od roku 1922 do roku 1941, tedy za 20 let, ­nedošlo v obou ­osadách k jedinému požáru. A ve stejných letech došlo ve vesnici k velkým požárům.

{68} Na svých rozlehlých usedlostech zakládali osadníci velké zeleninové zahrady a ovocné sady. Někteří měli také včelíny.

Vesnická komunita rozdělila veškerou polní půdu na tři pole a každému hospodáři přidělila pouze jeden pruh na každém poli. Plocha pruhů byla úměrná počtu duší v rodině.

Rolníci považovali přerozdělování půdy za škodlivé pro ­hospodářství. Proto se rozhodli, že každý dvůr bude trvale připoután ke svému pásu a nebude se dále přerozdělovat.

Nařízení sovětské vlády však hovořila o povinném ­každoročním přerozdělování půdy v rámci každé pozemkové obce, a to v závislosti na každoroční změně počtu duší v rodinách. Osadníci ­se rozhodli: své „nelegální“, z pohledu sovětské ­vlády přísně tajné rozhodnutí před úřady a dokonce i před sousedními obcemi.

Aby se však kompenzovaly ty domácnosti, jejichž počet duší se kvůli sňatkům a narozením dětí výrazně zvýší, ­rozhodli se vesničané ­vytvořit rezervní půdní fond. Z tohoto fondu ­osady přidělovaly půdu „přidaným duším“.

Těmito opatřeními se osadníci v rozporu se sovětskými zákony snažili snížit nevýhody komunálního užívání půdy a co nejvíce přiblížit formu vesnicko-komunálního užívání půdy ­formě otrub.

Do značné míry se jim podařilo dosáhnout svého cíle. Důkazem toho je ­úplné zrušení přerozdělování půdy, které se na sovětském venkově provádělo každoročně, a zmenšení půdy každé domácnosti na čtyři pozemky namísto 30-40 pruhů, které užíval každý hospodář v ­pozemkovém společenství na vesnici.

Farmy

 

Během NEPu, kdy Sověti povolili vystěhování rolníků ­do osad, se mnozí začali dožadovat přidělení půdy.

­jednotlivé pozemky, parcely a chutory podle vzoru starých stolypinských ­chutorů.

Úřady to však nedovolily, přestože zákony o půdě hlásaly svobodu volby využití půdy.

{69} Lenin v době NEPu vyhlásil svůj plán: „přeměnit Nepeanské Rusko v socialistické Rusko“, přetvořit nepeanskou de- vilu na socialistickou. Statky považoval za antipod socialistické ­formy hospodaření a obyvatele statků za nejzarytější nepřátele bolševického plánu. Proto sovětské úřady ­tuto formu zemědělství ­všemožně likvidovaly ­a nedovolily její opětovné oživení.

Touha zemědělců po hospodaření však byla tak silná a prostředky bohatých rolníků v době NEPu tak ­značné, že se některým rolníkům přesto podařilo založit hospodářství různými nelegálními způsoby.

Do osady byly vystěhovány tři rolnické domácnosti z Bolotnoje. Poté požádali obecní úřad, aby jim přidělil pozemek v odlehlém ­koutě osady. Komunita souhlasila.

Když se tam přestěhovali, rozdělili si přidělenou půdu na tři samostatné pozemky a obdělávali je zcela ­samostatně. Dohodli se, že se o půdu nikdy nerozdělí. Budovy stály každá na svém pozemku, daleko od sebe.

Oficiálně byla tato malá vesnice považována za součást sousední velké vesnice. Ve skutečnosti se však jednalo o tři zcela samostatné usedlosti.

Místní šéfové, kteří dostali příslušný „úplatek“, dělali, že si ničeho nevšimli…

Tito tři rolníci žili před revolucí na venkově a neměli statky. Nebyly to staré Stolypinovy, ale nové statky. ­Systém kutorského ­hospodaření byl přitažlivý pro všechny rolníky, jak pro ty, kteří na statcích žili, tak pro ty, kteří je pouze viděli.

A v sousední vesnici se podařilo jednomu stolypinskému sedlákovi ­zachovat statek z předrevolučních dob.

V roce 1918, kdy úřady vyhnaly všechny zemědělce z půdy a nahnaly je zpět do vesnice, byla tato usedlost pod smyšlenou záminkou „dočasně“ opuštěna. A toto „přechodné ­období“ pak ­trvalo celé desetiletí.

Formálně byl majitel usedlosti součástí pozemkového společenství sousední obce. V praxi však vlastnil, žil a pracoval na farmě zcela sám.

{70} Farmářův dům stál na odlehlém místě: v lese, daleko od cest. Nepředstavovala „problém“ ani pro procházející panovníky, ani pro sousední rolníky. Hlavním důvodem zázračného zadržení statku však bylo, že jeho blízký příbuzný byl jedním z krajských hejtmanů a zaštiťoval ho.

Za těchto okolností ­mohly některé zemědělské usedlosti ­existovat více než deset let po Říjnové revoluci, navzdory netolerantnímu ­postoji bolševických úřadů k nim, až do kolektivizace­.

Pogromu kolektivizace však neunikl ani jeden statek.

 

 

Rozdělení pozemkového společenství v obci

 

V letech NEPu se do osad přestěhovalo asi 1/5 část bolotínských domácností. Některé z nich dokonce do zemědělských usedlostí.

Většina 45 rolníků/rodin byla naopak nucena zůstat tam, kde byla, tedy ve vesnici.

Ti, kteří na vesnici zůstali, ­se však na základě zkušeností z předrevolučních zemědělských usedlostí­, brigád a osad Newpower snažili co nejvíce omezit negativní aspekty pozemkového společenství.

­Za tímto účelem vesničané, kteří zůstali, vypracovali ­a realizovali plán na rozdělení jedné velké pozemkové komunity na tři menší zcela ­na vlastní pěst. Obecní pozemek byl rozdělen ­na tři části. Každá vesnice měla vlastní pozemky, které k ní přiléhaly.

Díky tomuto rozdělení vesnice a polí se půda přiblížila k oráči. Vzdálenost od pole k domu oráče se zkrátila na polovinu. To rolníkům usnadnilo práci.

Místo mnoha úzkých pruhů nyní zemědělci rozdělili ­půdu na malý počet širokých pruhů.

Přestěhování každé páté domácnosti z vesnice do osady umožnilo zbývajícím obyvatelům rozšířit své pozemky.

A v sousední vesnici, poté co celou vesnici zničil obrovský požár, provedli sedláci také znovuosídlení dvorů. Pro každý {71} dvůr byla přidělena hektarová usedlost, stejně jako v osadách­. Budovy byly proto nyní rozmístěny daleko od sebe a obklopovaly je vzrostlé stromy a zahrady.

Dříve se zemědělci vždy zdržovali v blízkosti vody a usazovali se ve vesnicích velmi blízko sebe. Požáry je však nakonec donutily se rozptýlit.

Takto si rolníci v období NEPu organizovali bydlení a domácnosti ve vesnicích, osadách a dokonce i na statcích.

S největší silou hledali sedláci zemědělské usedlosti. ­Bolševické úřady však tento ­způsob hospodaření pronásledovaly. Proto se jen hrstce rolníků podařilo založit hospodářství nelegální cestou.

Když nebylo možné dostat se na statky, snažili se sedláci ­dostat na vesnice a vesnice byly přeměněny tak, aby ­se co nejvíce podobaly statkářské formě hospodaření.

Lidé, kteří ve vesnici zůstali, se neochotně snažili rozdělit ­vesnici na osady a přejít na osadní způsob života a ­hospodaření.

Tak se rolníci z neapolské vesnice nejtvrdohlavěji bránili pozemkovému společenství a socialistickým formám hospodaření: státním statkům a TOZům. Zemědělci se výrazněji přikláněli k zemědělské formě hospodaření (chutory, větve) a polnohospodářské formě hospodaření.

 

Družstevní a soukromý obchod

 

Po měnové reformě byla zrušena bezplatná státní distribuce potravin a průmyslového zboží. Nahradil ji obchod.

Všechny bývalé státní distribuční sklady, tzv. „demandkommuns“, byly přeměněny na družstva.

Sovětská vláda zřídila družstva ve všech městech a vesnicích po celé zemi.

Družstevní organizace dostala oficiální název „Jednotné sdružení spotřebitelů“, zkráceně „UPO“: „EPO“. Na vesnicích se těmto družstvům říkalo „selpo“, ve městech „gorpo“.

Všechna spotřební družstva byla sdružena do jednotného systému okresních, zemských a celosvazových svazů ­pod vedením Centrosojuzu. A Centrosojuz, stejně jako všechny ostatní centrální instituce v Sovětském svazu, sovětské, odborové atd., byl {72}.

jmenovaný Ústředním výborem komunistické strany, která zemi monopolně vládla.

Na příkaz shora se také Bolotnyho „konzumní obec“ proměnila ­v „selpo“.

Organizace „jednotné spotřebitelské společnosti“ probíhala na vesnici obvyklými sovětskými metodami. Na vesnické schůzi byla ­úřady přečtena ­zpráva, že veškeré zboží, které se bude posílat ze sovětských továren z města na vesnici, se nyní bude prodávat pouze za peníze, a to v obchodech „selpo“. Nebude již možné volně distribuovat městské zboží. Prodej zboží se však bude uskutečňovat pouze členům družstva, tedy těm, kteří budou mít družstevní knížku. Abyste mohli tuto knihu získat, musíte zaplatit vstupní poplatek a podílový poplatek družstvu v uvedené výši. Tyto peníze jsou potřebné k tomu, aby ­družstvo mohlo nakupovat zboží ze ­skladu okresního spotřebního družstva ­za hotové, a také ­na údržbu ­zaměstnanců družstva a další výdaje.

­Aby překonal nedůvěru lidí k úřadům a jejich slibům, ­změnil obchod svůj vývěsní štít a okamžitě začal prodávat zboží, které bylo za tímto účelem poprvé zasláno na úvěr. Vedoucí skladu „spotřební komuny“, přejmenovaný na vedoucího prodejny selpo, začal prodávat přijaté zboží (sůl, mýdlo, zápalky, parafín atd.) členům, kteří se u něj zapsali a ihned obdrželi družstevní knížku.

Všechny domácnosti se musely přihlásit do selpo, aby v něm mohly nakupovat zboží. O týden později se na schůzi akcionářů družstva konaly ­„volby“ představenstva a revizní ­komise ­družstva. ­A představenstvo určilo platy pro „prodavače“ a hlídače, jmenovalo tyto zaměstnance družstva a selpo začalo ­pracovat.

V okresním městě byly otevřeny velkoobchodní sklady, které zásobovaly zbožím všechny vesnické sklady v okrese.

Gorpo otevřel ve městě speciální maloobchodní prodejny: potraviny­, galanterii, železářství, knihkupectví a papírnictví atd.

Když Lenin nastínil svůj plán „přeměny Napajedelského Ruska v socialistické Rusko“, plán přechodu od ústupu k postupu {73} socialismu, přikládal velký význam spolupráci jako „pólové cestě k socialismu“. Rolníci měli podle tohoto plánu poznat výhody socialistického hospodářství a naučit se ho řídit nejprve v nejjednodušších družstvech, ve spotřebních družstvech. Poté by se naučili organizovat veřejné hospodářství v odbytových družstvech a nakonec by přešli k ­výrobním družstvům. ­Proto Lenin, když vysvětloval velký ­význam spolupráce pro ­stranu, ­mluvil o potřebě „kulturního obchodu“ a vyzýval komunisty: „Naučte se obchodovat!“.

Právě za tímto účelem - aby se naučili lépe obchodovat - sovětské úřady povolily volný soukromý obchod v obchodech. Dovednosti obchodníků, ­jejich znalosti a zkušenosti, jejich konkurence - to vše mělo sovětským ­družstvům ­pomoci ­získat obchodní zkušenosti.

Stát uvalením daně na obchod umožnil volnou existenci drobného soukromého obchodu.

Poté se ve městech i vesnicích začaly jako houby po dešti objevovat soukromé obchody a stánky.

Ve vesnicích obnovili svou činnost dřívější, předrevoluční ­obchodníci. Často se objevovali i noví obchodníci z řad ­místních rolníků.

Obchodník, který měl v Bolotném před revolucí obchod, zemřel. Jeho rodina zůstala ve městě. Během NEPu se ve vesnici objevil nový soukromý obchodník z řad místních řemeslníků.

Jeho obchod však obchodoval nelegálně. Obchodník nevěřil ­tvrzení bolševických vůdců, že NEP je zaváděn „vážně a trvale“.

- Soudruhy dobře znám,“ řekl: „Dlouho jsem se školil na venkově a ve vězení. Nevěřím jejich slibům. Jakmile lidem trochu vyroste vlna, začnou „soudruzi“ opět stříhat. A po stříhání je stáhnou z kůže… Ne, ­je lepší obchodovat tiše, nenápadně.

Tento vychytralý obchodník měl také další připomínku.

- Daň ze soukromého obchodu je velmi vysoká. Mnohem více než daň z družstevního obchodu. No, úplatek ­předsedovi obecní rady za obchodování bez povolení je tato „daň“ mnohem nižší. Za „pánů soudruhů“ je lepší obchodovat bez vývěsního štítu: je to výhodnější i bezpečnější.

{74} Zbožím, kterého bylo v družstevním obchodě dostatek, se soukromý obchodník obvykle nezabýval. Získával nedostatkové zboží pro obchod: průmyslové zboží, boty, hřebíky, nářadí atd. Toto nedostatkové zboží sháněl všude: ve státních velkoobchodních ­skladech, u družstevníků (za úplatek), u překupníků­. Jezdil také do sousedních provinčních měst a dokonce i do hlavního města.

Často je také „dostával“ od místního prodavače v družstvu. Jakmile družstvo obdrželo nějaké nedostatkové zboží, oba obchodníci, soukromník i družstevník, se sešli na tajné schůzce a dohodli se, ­jak „vybavit věci“ ke vzájemnému prospěchu. Například: kooperátor by většinu tohoto zboží prodal ve velkém soukromníkovi za úplatek a zbytek by druhý den prodal akcionářům ­za pevnou cenu ­v obchodě.­ A protože poptávka po tomto nedostatkovém zboží zůstávala i poté neuspokojena, přicházel na řadu soukromník, který toto zboží v klidu prodával ve svém obchodě s velkou „přirážkou“. Tímto způsobem by jak prodejce, tak soukromý prodejce po tomto obchodu skončili se „ziskem“…

Ve většině vesnic měli soukromí obchodníci legální ­živnost. I oni však tyto techniky často používali.

­V období NEP existovalo několik dobrých venkovských družstev, kde se ­obchodovalo poctivě a nedocházelo k žádnému zneužívání. Musel jsem ­pozorovat jedno velké družstvo, které sdružovalo všechna vesnická družstva ve své farnosti jako své pobočky. Představenstvo, obchodní a účetní pracovníci byli poctiví a obchodně smýšlející a ­zajímali se ­také ­o bonusy (za zvýšený obrat), které byly v tomto družstvu zavedeny. Obchodování probíhalo obchodně a poctivě.

­Z tantiém ze zisku družstvo vydržovalo v každé vesnici své farnosti čítárny s podmínkou, že každá čítárna ­se bude kromě všeobecného a politického vzdělávání věnovat také družstevnímu vzdělávání: v čítárně byly družstevní noviny, časopisy a knihy.

Těchto dobrých družstev však bylo málo. ­Většinu tvořila špatná družstva. ­Neprodávali dobře a byli ­lhostejní ­ke svým zákazníkům.­ Časté bylo kazení, nejrůznější ztráty a krádeže zboží a peněz.

Ve městech se soukromí obchodníci soustředili do určitých oblastí, především do prodejen potravin: masa, ryb, mléčných výrobků, zeleniny, ovoce a pečiva.

{75} V naprosté většině případů ve městech i na vesnicích obchodovali soukromí obchodníci lépe než družstva. Soukromý obchod porazil družstevní obchod ve volné soutěži. Zvítězilo přesto, že ­soukromí obchodníci obvykle začínali podnikat s ­malými penězi, platili vyšší daně než družstva a ­byli na druhém místě v ­dodávkách ­zboží z velkoobchodních skladů.

Vítězství soukromého obchodu nad obchodem družstevním je způsobeno mnoha faktory.

důvody.

Soukromí obchodníci obvykle znali řemeslo mnohem lépe než družstevníci, kteří ­se o svou práci nezajímali (jen málo družstev vyplácelo odměny za obrat).

Soukromí obchodníci měli větší zájem na úspěšném obchodu než družstevníci.

Soukromý obchodník měl velký zájem na neporušenosti ­potravin a zboží, protože zkažení pro něj představuje ­přímou materiální ztrátu. Naproti tomu družstevníka tato záležitost příliš nezajímala: za zkažené a zničené zboží se mu neplatilo­.

Náklady na udržování obchodního aparátu v družstvu byly vyšší než u soukromého obchodníka. V malém vesnickém obchodě byl obvykle jeden člověk, majitel-obchodník. V selpo byli minimálně dva: prodavač a hlídač. V některých družstvech byli placeni také předsedové představenstva a revizní komise. Ale i když tito vedoucí družstva nebyli placeni ­oficiálně, byli placeni nelegálně: na nich závislý prodavač ­se jim snažil „zavděčit“… s kooperativním zbožím.

Zpronevěra zboží, plýtvání penězi, nehospodárné výdaje - tyto problémy byly v družstvech běžné. V soukromém obchodě nic takového neexistovalo: soukromý obchodník by sám sebe neokrádal.

Soukromí obchodníci mohli v zájmu svého podnikání manévrovat s cenami při nákupu i prodeji, zatímco družstevníci tak legálně činit nemohli.

Soukromý obchodník a družstevník využívají úplatek k různým účelům: soukromý obchodník jej využívá ke zvýšení svého obratu a ­zisku, zatímco družstevník jej využívá ve svůj prospěch, ale na úkor družstva­.

Automaticky byli vybráni nejlepší pracovníci v soukromém sektoru:

{76} Pokud je soukromník špatný obchodník, rychle zkrachuje a bude nucen ukončit svou obchodní činnost.

A špatný družstevník v podmínkách sovětského ­státu - tedy při absenci demokracie v družstevní organizaci, pokud je podporován místními stranickými a sovětskými šéfy - může sloužit družstvu mnoho let a způsobit velké škody kupujícím i družstvu jako celku. Pod monopolní diktaturou ­komunistické strany ve státě jsou ­družstevníci v malé míře závislí na akcionářích. Jsou však velmi závislí na stranických organizacích.

Tato ošklivá závislost družstev na mimodružstevní moci značně snížila kvalitu obchodu a družstevníků a družstevního obchodu. A špatné výsledky družstev nejenže ­ekonomicky poškozovaly podílníky, ale také je odrazovaly od spolupráce­.

Někteří podílníci z těchto důvodů odmítli platit své družstevní příspěvky:

- Proč bych měl chtít družstvo, které po mně požaduje vysoký členský poplatek a špatně mi slouží? Raději budu ­nakupovat u soukromých obchodníků, kteří mi neúčtují žádné poplatky ­a lépe mě obslouží.

Pokud však vystoupení podílníků ze špatných družstev nebylo ­rozšířené, lze to vysvětlit některými praktickými důvody. Každý podílník si byl dobře vědom toho, že sovětské úřady ­mohou kdykoli uzavřít soukromý obchod, a v takovém případě by se podílník, který by z družstva vystoupil, ocitl v obtížné situaci: družstvo by mu mohlo odmítnout prodat zboží.

Proto bylo formálně téměř celé dospělé obyvatelstvo Sovětského svazu registrováno jako členové družstva. Obyvatelstvo ve skutečnosti obsluhovali spíše soukromí obchodníci než družstvo.

V průběhu let NEPu ­se z výše uvedených důvodů soukromý ­obchod, který po období subsistenčního komunismu začínal od nuly, ­rychle rozšiřoval a stále více vytlačoval obchod družstevní.

A družstevní obchod, na počátku NEPu téměř monopolní pán trhu s koláči, postupně ustupoval a ustupoval ­soukromému obchodu.

Tento proces probíhal všude, ve vesnicích i městech. Tak tomu bylo i v případě Bolotny.

{77}

 

Kulturní život v obci

 

Po překonání hladu a devastace v prvních letech revoluce ­žila novověká ­vesnice, dobře živená a oblečená, intenzivním a mnohostranným životem.

Předchozí stránky ukazují oživení vesnického hospodářství: zemědělství, chalupaření, obchod.

Vesnici se téměř vrátila předrevoluční životní úroveň, kterou zničila občanská válka a politika subsistenčního ­komunismu.

Na tomto základě byly oživeny všechny ostatní aspekty rolnického života: kulturní, církevně-náboženské, sociální a politické­.

 

Škola

 

Po ničivých revolučních letech byla škola v Bolotnoje ­opravena, zásobena palivem a obnovila svou činnost. Neexistovaly již tři třídy jako v předrevoluční škole, ale ­čtyři. Čtyři třídy vedly dvě učitelky.

V sovětské republice byla církev oddělena od státu. Škola byla oddělena od církve a přeměněna na čistě světskou školu. Boží zákon se už ve škole nevyučoval.

Lidový komisariát školství vydal v těchto letech nařízení, že školní ­výuka má být „nenáboženská“, tj. nesouvisející s náboženstvím. Učitelé měli zakázáno využívat školní výuku k ­náboženské výchově a vzdělávání. Narkompros v těch letech nevyžadoval od učitelů protináboženskou výchovu.

Po říjnovém převratu byly všechny předrevoluční učebnice a čítanky staženy ze škol a zničeny sovětskými úřady jako „nepřátelské komunismu“ a „neodpovídající době“. Zničeny byly také školní knihovny. Poté, co se bolševičtí skalozubové zmocnili orgánů školství, nešetřili ani bylinami o ruských hrdinech, ani knihami o Petru Velikém a Suvorovovi, ani ­mnoha díly klasiků z pera „reakčních statkářských spisovatelů“.

Pro školy byly narychlo vyrobeny brožury a čítanky. Byly plné komunistické propagandy. Krylovovy bajky ve školních učebnicích nahradily bajky Děmjana Bedného, {78} nesmrtelné Puškinovy výtvory „díla“ Jurije Libedinského, Gladkova a dalších bolševických „klasiků revoluční ­literatury“, na jejichž obranu ­mohl ­Děmjan Bedný, tehdejší „vůdce ­literární fronty“, uvést jediný argument:

„Snotty jako snotty jsou naše“…

Prvouka těch let, jak pro dospělé, tak pro děti, začínala revolučními bolševickými ­proklamacemi: „Nejsme otroci!“, „Ať žije ­Velká říjnová revoluce!“, „Vyhodíme do povětří světový oheň na hoře všech buržoazií…!“. „

V období NEP byly pro základní školy vypracovány nové učební osnovy - „osnovy GUS“ (Státní vědecká rada Narkompros). Tyto programy byly založeny na tzv. integrovaném systému vzdělávání.

Ve staré škole se aritmetika a ruština, vlastivěda a přírodověda vyučovaly v samostatných a nezávislých třídách. „Programy GUS a „komplexní systém“ vzdělávání vyžadovaly od učitelů, aby všechny tyto znalosti nebyly vyučovány izolovaně, ale v úzkém propojení, na komplexní témata.

V předškolním vzdělávání měl tento systém ­pozitivní stránku. Pedantské dodržování tohoto systému však vedlo k ­protahování, nad kterým se učitelé ušklíbli: „Je ­opravdu nutné spojovat vrabce se světovou revolucí? „

Na základních školách byla v letech NEPu velmi ­rozšířená exkurzní metoda výuky. Tato metoda je obvykle užitečná a vhodná. Tehdejší učitelé, často velmi mladí a nekvalifikovaní, toho však často zneužívali natolik, že většinu školní výuky proměnili v exkurze. To ­usnadňovalo práci mladým učitelům a bavilo děti, ale gramotnost ve školách byla nízká.

­V rámci NEPu byly ‑dětem dělníků usnadněny možnosti středoškolského a vysokoškolského vzdělání. ‑Vzdělávání v obecných ­školách bylo bezplatné. Na speciálních středních a vysokých školách, odborných učilištích a univerzitách však stát vyplácel ­studentům skromné stipendium. Sověti vychovali kádry intelektuálů ­a vedoucích představitelů státního života.

Sedláci, kteří chtěli své děti „přivést do světa“, je posílali studovat do měst: na střední a vysoké školy. {79}

Desítky chlapců a děvčat také odcházely z Bolotného do měst, na střední školy: na „střední školy“ (jak se tehdy říkalo vyšším ročníkům středních škol); dělnické fakulty („rabfaky“) - střední školy pro dospělé; technické školy - střední odborná učiliště pro přípravu dětí na školu. Školy druhého stupně (tak se nazývaly ­vyšší ročníky středních škol pro děti od 12 do 17 let); dělnické fakulty („rabfáky“) - střední školy pro ­dospělé; technické vysoké školy - odborné střední školy pro ­přípravu učitelů základních škol, zdravotních sester atd.

A někteří po ukončení střední školy pokračovali ve studiu na vysokých školách ­a stali se lékaři, středoškolskými učiteli, agronomy a inženýry.

Kampaň rolnické mládeže ke studiu v letech NEPu byla ­masivní.

 

Večerní školy pro dospívající a dospělé

 

V těchto letech sovětská vláda stanovila učitelům, chatařům a žákům středních škol úkol zcela vymýtit negramotnost ­v Sovětském svazu.

Všechny děti ve věku od sedmi do čtrnácti let byly povinny navštěvovat ­základní školu nebo sedmiletou školu.

A negramotní mladiství ve věku 14 až 18 let museli navštěvovat večerní školy: školy pro gramotné a ­školy pro negramotné.

Od Říjnové revoluce byla ­povinná výuka gramotnosti ­i pro negramotné dospělé do 50 let. Někdy horliví komsomolci dokonce do těchto škol tahali staré muže a ženy a uplatňovali heslo básníka Majakovského napsané na školních plakátech:

„Negramotný stařík,

Posaďte se a podívejte se na úvod…“

 

Ve většině případů pracovali v těchto školách místní učitelé, žáci vyšších ročníků středních škol a gramotní členové komsomolu v rámci „veřejně prospěšných prací“, tj. zdarma.

V některých farnostech kraje existovaly také školy pro selskou mládež. Jednalo se o denní a večerní školy.

Program těchto škol odpovídal třem vyšším ročníkům sedmileté školy.

{80} Tyto školy měly „prakticko-agronomické zaměření“: ­snažily se ­ze ­svých žáků vychovat kultivované a vyspělé zemědělce.

 

Čítárna

 

V období NEPu přikládali vůdci bolševismu velký význam „kulturní revoluci“, tj. školnímu vzdělávání a ­mimoškolní politické výchově mas. Chtěli vyškolit kádry své inteligence a šířit komunistickou ­ideologii mezi masami, přesvědčit rolnické masy o ­nutnosti „budování socialismu“. ­Krupská, ­Leninova manželka a teoretička komunistické ­pedagogiky­, byla pověřena vedením Glavpolitprosvěta.­ Na tento účel byly vyčleněny velké finanční částky.

V těch letech měla každá farnost svou čítárnu, vesnický klub. Ve farnosti, k níž Bolotnoje patřilo, ­byla také čítárna.

Byla zde knihovna, především s politickou literaturou­. Byla tam čítárna s novinami a časopisy.

Čtenářské chaty obvykle vedli členové komsomolu. Byla to placená práce. Chaty určil okresní odbor ­veřejného školství, politicko-výchovný sektor.

Pod vedením chataře nebo místních učitelů působily v čítárně divadelní, hudební a pěvecké skupiny. Pořádali ­koncerty a divadelní představení ve vesnicích farnosti.

­Ve farní čítárně a na vesnicích byla uspořádána filmová produkce­. UONO (okresní oddělení veřejného vzdělávání) za tímto účelem zorganizovalo putovní kino, tzv. „kinematovoz“.

­V některých farnostech existovaly kromě farní čítárny ­také vesnické čítárny. ­Ty nebyly ­financovány ze ­státního ­rozpočtu, ale z veřejných prostředků: místního družstva, ­pozemkového společenství nebo skupiny rolníků.

 

Zábava venkovské mládeže

 

V letech NEPu, kdy byl překonán hlad a bída předchozího období, se vesnice opět rozezněla písněmi, harmonikami, balalajkami a tanci jako v předrevolučních dobách.

{81} Mladí lidé zpívali v rondelech lidové písně. Mladí lidé zpívali lidové písně v kolech­. Před revolucí se v Bolotném ­moc často nezpívaly pís­ničky, ­častěji se zpívaly lidové písně. Ale po revoluci vznikla spousta písniček.

Častušky byly nejrůznější: lyrické, ze života, ­politické, antipopové, občas protináboženské atd. Mnoho časteček se vysmívalo lehkovážným sňatkům, rozvodům a dalším rysům sovětského života.

Jedna z politických písní byla citována dříve - o KGB­. Mládež zpívala i mnoho dalších politických písniček: ­o komunistech a komsomolcích, o sovětské moci, o ­cukrovarech, o vesnickém komisaři, o opilých šéfech atd.

Komsomolci zazpívali písničku:

„Proč a proč,

A při jaké příležitosti,

Miluji komsomolky,

Mučím nestraníky…? „

 

Vesnická děvčata - nikoliv komsomolky - nezůstala na holičkách a přetvořila si ­ho po svém:

„Proč a proč,

A při jaké příležitosti,

Miluji nestraníky,

A mučím komsomolce? „

 

Mladí lidé v nepovské vesnici zpívali spoustu písniček. Za týden jsem v jedné vesnici nasbíral přes sto písniček. Celý ­život na vesnici, ­sovětský řád, život na vesnici, psychologie mládeže - to vše se v těchto písních odráželo.

O původu písniček bolotínská mládež říkala, že některé skládala místní děvčata a chlapci, jiné byly vypůjčené, převzaté od mládeže z jiných vesnic v kraji.

Mladí lidé se v těchto letech intenzivně stýkali: navštěvovali kina a divadelní představení ve farním domě, pořádali společné taneční zábavy v několika vesnicích a často se scházeli u kostelů a na okresních trzích a jarmarcích.

 

{82}

Náboženský život ve vesnici

 

Během Říjnové revoluce a občanské války se mnozí kněží ocitli v těžké situaci: ­byli zbaveni státních ­platů, nedostávali příděly a nedostávali ani půdu­. A samotní rolníci v té době kvůli zametání hladověli.

Kněží byli kvůli těmto okolnostem nuceni odvolat své duchovní a požádat úřady o práci v ústavech. Často se přitom dopouštěli, pravděpodobně nechtěně, trapných výroků.

Někteří vstoupili do strany a pak získali „odpovědné zaměstnání“. Jeden kněz v okrese po vstupu do strany získal místo učitele sociálních a politických předmětů na střední škole. Další rychle stoupal v administrativní hierarchii a stal se tajemníkem provinčního výkonného výboru.

Mnoho kněží opustilo své farnosti. Odložili ­duchovní roucho, vzali na sebe světský vzhled a vstoupili do nějaké služby, čímž skryli svou duchovní hodnost v minulosti.

Jen malá část kněží mohla v těchto letech zůstat ve svých farnostech a pokračovat ve své práci.

Kněz z Bolotného v té době také někam odjel se svou rodinou, skrýval se.

V období NEP se v obci obnovil církevní život. Úřady v této době nekladly na kněze žádné zvláštní nároky a sedláci nyní mohli snadno uživit kněze a jeho rodinu. Mnoho kněží, kteří se skrývali v různých koutech venkova, se vrátilo do svých farností. ­Bohoslužby se nyní konaly pravidelně ve venkovských kostelích všude.

Do Bolotného přišel nový kněz, osamělý, tichý, skromný stařec. Byl stoupencem staré „Tichonovy církve“, která za ­svou hlavu považovala ­patriarchu Tichona, jenž anathematizoval sovětský ­režim. Kněží této církve považovali za nutné zachovat v ­plné nedotknutelnosti všechny tradice staré církve.

V sousední vesnici působil mladý kněz nové, „živé“ nebo „obnovené církve“. Dříve byl jáhnem, ale nyní byl vysvěcen na kněze. „Obnovená církev“ byla ­loajální vůči sovětským úřadům ­a snažila se reformovat starou pravoslavnou církev.

{83} Kněží „staré“ a „obnovené“ církve byli mezi sebou znepřáteleni. V těchto letech se často scházeli v okresním městě na církevních shromážděních a vedli tam vášnivé diskuse pod dohledem ­a vlivem „bdělého oka“, předsedy okresní mimořádné komise proti kontrarevoluci.

Svými veřejnými prohlášeními, že kněžskou činnost vykonávají ­pouze z materiálních důvodů a že náboženství ve skutečnosti považují za přetvářku, podkopávali kněží-extremisté autoritu duchovenstva. Neustálé spory kněží, Tichonovců a obnovitelů, tuto autoritu dále podkopávaly.

Komsomolské organizace v této době vedly intenzivní protináboženskou ­propagandu, často v pestré podobě karnevalů, protináboženských ­večerů apod. Kvůli těmto okolnostem byly mezi ­mladými lidmi rozšířené ateistické postoje a názory.

Mezi dospělými byly rozšířené spíše protináboženské než protipapežské ­nálady a kritika kněží.

Za těchto okolností se na vesnicích silně rozšířilo sektářské ­hnutí, především baptistické. V těchto letech baptisté velmi energicky kázali mezi obyvatelstvem.

Před revolucí bylo toto kázání pronásledováno kněžími ­a úřady.

Baptisté obcházeli ve sváteční dny vesnice a ­města ve skupinách. ­Přinesli s sebou a rozdávali vesničanům ­evangelium, baptistické brožury a letáky. Neúnavně objížděli vesnice, zpívali duchovní písně a vedli rozhovory na náboženská témata.

Na vesnicích často docházelo k ostrým diskusím mezi baptisty a komsomolci­. Nezřídka se takové diskuse a zpěvy odehrávaly v domě baptistů v Bolotném.

O tato setkání se zajímali rolníci, dospělí i ­mládež.­ Když baptisté přišli do vesnic, pozvali na tyto besedy komsomolce, kněze a všechny vesničany. Kněží se však těchto debat obvykle neúčastnili, vyhýbali se jim.

Po skončení zpěvů, rozhovorů a debat s komsomolci baptisté při odchodu prohlásili:

- No, kněz na rozhovor nepřišel. Zjevně není silný ve své víře a není silný v Božím písmu…

{84} Sektáři se vyznačovali střízlivým a skromným chováním, duchem vzájemné pomoci, erudicí a kulturou. Sektářské ­hnutí se v letech NEPu v okrese značně rozšířilo. ­V mnoha vesnicích se objevily baptistické ­náboženské ­organizace. V sousední vesnici se asi polovina obyvatel přidala k baptistické organizaci.

V Bolotném bylo baptistů málo. Možná je to dáno tím, že poslední kněz, skromný stařec, se těšil všeobecné úctě vesničanů.

 

Politický aktivismus rolnictva

 

Rolníci, kteří obnovili své hospodářství, zvýšili svou materiální životní úroveň téměř na normální úroveň a nasytili městské ­obyvatelstvo, se začali cítit sebejistější a silnější ve všem, ­zejména ve veřejných a politických záležitostech. Zemědělci se začali aktivně účastnit schůzí, sjezdů, voleb a zpráv.

­V letech revoluce a občanské války byli bohatí rolníci, řemeslníci a učitelé duchovního původu zbaveni ­volebního práva ­a vyloučeni z legálního společenského a politického života. Nyní byla této kategorii obyvatelstva pod tlakem rolníků ­navrácena občanská práva.

Na schůzích nebyli rolníci jen posluchači. Ve ­svých projevech při projednávání zpráv a hlášení uváděli ­návrhy a přání. Obyvatelé vesnic byli obzvláště aktivní při volbách do zastupitelstev, představenstev družstev atd., neboť si byli dobře vědomi velkého významu místních orgánů a hospodářských institucí.

Stranické organizace vždy, když se konaly nové volby, navrhly svůj seznam a snažily se ho prosadit ve sněmovně. Nestranická skupina jednotlivců by navrhla další kandidáty. Při hlasování v případech, kdy nestraníci tvořili většinu, byli na schůzích často „vyhozeni“ ti nejnepříjemnější straničtí kandidáti, zatímco ­zvoleni byli nestraníci, ­slušní a podnikaví lidé.

Na učitelské konferenci v kraji, ­do něhož ­Bolotnoje patří, nestraníci „vyfoukli“ celý seznam ­bolševické frakce a do předsednictva svazu zvolili výhradně nestraníky. {85} Byl to velký politický skandál pro celou provincii…

K podobným případům často docházelo při volbách do sovětských a družstevních orgánů na vesnici.

Rolníci velmi aktivně diskutovali o zprávách sovětských, odborových a družstevních orgánů: důkladně kritizovali nedostatky a dávali dobré návrhy. Tato aktivita byla patrná ­i v diskusi o hlavních politických problémech. Po typických ­referátech bolševických propagandistů - „O mezinárodní a vnitřní situaci Sovětského svazu“ - kladli rolníci řečníkům mnoho otázek, pro komunisty často ­velmi nepříjemných. A pak mluvili v debatách, často s chytrými projevy.

Před mezinárodní konferencí v Janově v roce 1922 ­vyslala komunistická strana propagandisty do všech ­měst a vesnic Sovětského svazu. Do vesnice Bolotnoje přijel propagandista z okresního výboru strany. Na valné hromadě rolníků přednesl obvyklý projev na šachovnici. A na stejném taháku ­to zakončil takto: „Na tuto konferenci jsou pozváni také zástupci Sovětského ­svazu. Sovětští občané však v žádném případě nesmějí dopustit, aby jejich milovaný vůdce, soudruh Lenin, odjel na tuto konferenci, protože buržoazie, která ho nenávidí, může v zahraničí zorganizovat atentát na jeho život. A bez Lenina všichni zahyneme!“…

Po řečníkovi se přihlásilo několik sedláků, kteří mu oponovali:

- Zde jsme například hlavami rodin. Když se na schůzi projednává důležitá záležitost, musíme na ni jít sami. Komu má být svěřena důležitá záležitost? Pokud to není důležité, lze to svěřit dětem. Pokud se jedná o důležitou záležitost, neměli byste ji svěřit nikomu. A není se čeho bát. Soudruh Lenin žil dlouho v cizích zemích - nebál se; udělal takovou revoluci, že člověku vstávají vlasy hrůzou na hlavě - nebál se… A teď jet na ­konferenci do Itálie - co je na tom tak děsivého?! Bát se vlků - nechodit do lesa…

Po diskusi byla rezoluce zpravodaje zamítnuta a ­byla přijata rolnická rezoluce: „Požádat předsedu vlády soudruha ­Lenina, aby odcestoval na mezinárodní konferenci a ­hájil­ tam ­zájmy našeho státu…“.

{86} Okresní propagandista opustil toto setkání rozzlobený, místní členové strany - zmatení, a muži - se šibalským úsměvem…

Politická aktivita bezpartijních rolníků se v těchto letech projevovala ­i při projednávání vládních zpráv na sjezdech ­rad.

V letech NEPu přijížděli na sjezdy provinčních rad lidoví komisaři z Moskvy a podávali zprávu Sovnarkomu. ­Lidový komisař (ministr) Lunačarskij jednou přijel na sjezd sovětů Orelské ­oblasti a přednesl zprávu o sovětské ­vládě.

Vůdci komunistické strany v těch letech deklarovali svou úctu k rolnictvu, dvořili se mu. Stačí ­připomenout, že v těch letech Stalin vystupoval proti Trockému ­jako „příteli a ochránci“ rolnictva: proti Trockého plánům industrializace země a „prvotní socialistické ­akumulace“ na úkor vesnice, proti plánům vyvlastnění soukromého rolnictva.

Lunačarskij ­vyjádřil ducha tohoto pokryteckého dvoření se muzice v té ­nejryzejší podobě, když svou zprávu na sjezdu zakončil ­slovy: „Ať žije Jeho Veličenstvo lid…!“. Jeho projev otiskly ­všechny noviny. Tisk však o epizodě, která se odehrála ­na kongresu, ­neinformoval­: informovali o ní účastníci.

Nestranický rolník s úctyhodným ­plnovousem, který seděl v předsednictvu sjezdu, ­pronesl tento „pozdrav“: „­Vládu ­rozhodně ­vítám. Přísloví však říká: „Jez chléb a sůl, ale pravdu si ukroj. Rolníci, kteří mě zvolili do sjezdu, mi dali příkaz: „Daň z rolníků je velmi vysoká. Před revolucí odváděl průměrný rolník ze svého hospodářství maximálně tři ruble, ale nyní po něm sovětské úřady požadují dvě stě rublů. Snížili jsme ceny všech ­výrobků téměř na předrevoluční ceny. A daně nám zvýšili už sedmdesátkrát. To je nemyslitelné. Daň musí být drasticky snížena! Právě ­o ­tomto nařízení 'Jeho Veličenstva lidu' ­informuji ­zde na kongresu ­zástupce úřadů…“.

Aktivita bezpartijních rolníků šla tak daleko, že na sjezdech sovětů a v Ústředním výkonném výboru sovětů začali organizovat… „Frakce nestraníků“.

{87} A vesnická mládež začala vytvářet vlastní organizace, nezávislé na péči Komsomolu, Svazu rolnické ­mládeže. Tyto organizace byly kulturní, nikoli politické­, amatérské, nepodřízené straně a komsomolským „chůvám“.

­V politické aktivitě rolnictva ­viděla komunistická ­strana hrozbu pro svůj monopolní diktátorský režim v sovětském ­státě. Začala opět ostře potlačovat tuto aktivitu rolnictva a „Jeho Veličenstva lidu“ obecně.

Nestranické frakce, schůze a organizace bez stranického ­vedení byly rozpuštěny a zakázány.

Byl přijat nový systém voleb: volby ve všech ­organizacích se již nekonaly jednotlivě, ale pouze podle seznamů. Na každém sjezdu každá organizace navrhla jménem frakce a výboru strany kandidátní listinu a požádala je, aby „­projevili důvěru straně a hlasovali jednomyslně“.

Pokud někdo nesouhlasil se seznamem frakce, musel dát hlasovat o jiném seznamu, který podepsalo nejméně deset delegátů daného sjezdu. Kdy a jak by však mohl být nový seznam sestaven na samotném zasedání? Kdyby byl vypracován předem, byli by jeho sestavovatelé ­obviněni z pořádání zakázaných „­schůzí nestraníků“, z organizování „frakce nestraníků“, tedy z organizování ilegální organizace, která byla namířena proti komunistické straně a následně proti sovětské moci…

­Existovaly by všechny důvody pro obvinění nestraníků z ­organizování protisovětské strany a „kontrarevolučního ­spiknutí“ proti sovětským orgánům. Takové obvinění ­by vedlo k vězení a vyhnanství.

Nestraníkům tak zbývala jediná možnost - hlasovat pro frakční seznam, nebo se v nejlepším případě zdržet hlasování.

Účastníci kongresu nabyli přesvědčení, že všichni nestraníci, ­kteří se kriticky vyjadřují o stranických vůdcích nebo organizacích, budou brzy potlačeni. Člověk by byl zatížen obrovskou daní ze své chalupy nebo zemědělství. Další by byl zbaven volebního práva. Třetina měla být uvězněna „za kontrarevoluční propagandu“. Čtvrtý bude propuštěn ze služby jako „nespolehlivý prvek“.

{88} Poté začali nestraníci na schůzích „mlčet“, „držet hubu a krok“, aby se nedostali do potíží.

Ale být na schůzích a sjezdech v pozici „mollycodders“ a „takals“ bylo pro sedláky, dobré hospodáře a inteligentní lidi urážlivé a nepříjemné. Proto začali schůzky ignorovat. Schůzky se staly malými, oficiálními a nudnými.

Organizace - sovětské, družstevní, odborové - opět vyschly.

Bolševičtí vůdci hovořili o „obrodě sovětů“ a předložili ­heslo: „Postavte se čelem k vesnici!“. Přitom přiznali, že sověty a všechny ostatní organizace jsou polomrtvé a že strana nestojí před vesnicí…

„Oživit sověty“ však bylo možné pouze tak, že se rolníkům, ­nestraníkům obecně, poskytnou ­neomezená občanská práva: svoboda slova, úplná svoboda voleb a kontroly, svoboda veřejného a politického organizování, zrušení uzurpace, ­svévolného a nátlakového stranického dohledu nad masami.

­Bolševická strana, která v zemi zavedla monopolní diktaturu, nemohla rolnictvu, lidu, dělat takové politické ústupky. ­Dobře si uvědomovala, že svobodný a plnoprávný ­lid by stranu diktátorských uzurpátorů u moci nenechal.

Vztahy mezi stranou a rolnictvem se kvůli tomu opět vyhrotily.

Pokud mezi rolníky ­nezbýval prostor pro otevřený politický aktivismus, nabýval ­tento aktivismus skrytých forem.

Převážnou část dopisů společnosti pak zaujala redakční korespondence, zatímco v novinách se prosadila ­satira - fejetony, bajky a satirické básně.

Nejzuřivější škrtiči lidového ­aktivismu, sovětští deržimordi všeho druhu, byli často ­terorizováni ­rolníky­: bitím a zabíjením.

Selkorské hnutí a rolnický teror se v posledních letech NEPu rozvíjely všude, zejména v orlovské oblasti.

Úřady se aktivně zapojily do škrcení kritického tisku, ­hnutí za odloučení a ­masového teroru proti nejlepším novinářům ­a odloučencům. Mnozí z nich byli vyhozeni z univerzit, ze služby, {89} do vyhnanství, vězení, táborů a byli všemožně potlačováni.

Vyostřil se tak boj mezi hospodářsky dobře situovanými rolníky, kteří usilovali o svobodu a politická práva, a ­bolševickou mocí, která nechtěla rolníkům dělat žádné ­politické ústupky.

Nestranická inteligence se v této době ve velké většině postavila společně s rolnictvem: za politická práva lidu, proti diktatuře strany.

 

Kam směřovala vesnice New Age?

 

Za NEPu, kdy bylo povoleno soukromé vlastnictví práce a osobní iniciativa, ekonomika ožila a oživila se: zemědělství­, chalupaření a soukromý obchod. Obyvatelstvo ­bylo nakrmeno, oblečeno a obuto.

To však vedoucí představitele komunistické vlády neuspokojilo. Cílem náčelníků nebylo oživení hospodářství a uspokojení materiálních potřeb obyvatelstva. Cílem bylo, aby se celá ekonomika Ruska a později i všech ostatních zemí stala socialistickou. Činy vůdců bolševické strany pak budou ­zapsány na zlatých stránkách dějin pod názvem: „Největší revoluce ve světových dějinách, nová éra socialismu“. Lenin celý život pěstoval tyto ultrahistorické plány světové socialistické ­revoluce: převedení soukromého hospodářství na koleje socialismu, největší „skok“ ze soukromovlastnické „prehistorie“ do socialistické „historie“ lidstva.

Po zavedení NEPu tedy již o rok později prohlásil:

„Ústup je u konce. Nepeanské Rusko bude socialistické Rusko­!“

Úsilí strany v letech NEPu směřovalo také k socialistické ­transformaci vesnice NEPu.

Jaký je výsledek tohoto úsilí?

Praxe ukázala nerentabilitu státních zemědělských podniků, „­postupně socialistických podniků“, ­a slabé fungování až krach ­TOZů, zemědělských družstev nejjednoduššího typu.

{90} Tato praxe ukázala oživení individuálního rolnického ­hospodaření: na statcích, v osadách, na vesnicích. Sedláci přitom nejsilněji usilovali o co nejsvobodnější formy ­individuálního hospodaření: statky. Pokud však nebylo možné pracovat na statku, museli pracovat v osadách. A v osadách byla v rozporu se zákony ­sovětské moci ­zavedena ­branná forma hospodářství. Pokud nebylo možné se přestěhovat do osady, rozdělili si zemědělci vesnici na osady…

Chalupářství názorně ukázalo výhodu soukromého vlastnictví nad veřejným: úpadek ­chalupářství v rukou komediantů a státu a jeho oživení v rukou soukromých vlastníků.

­V oblasti obchodu ­sloužili soukromí obchodníci ve většině případů ­obyvatelstvu lépe ­než družstva, úspěšně jim konkurovali, ­získávali od nich zpět trh a vytlačovali je. Na konci NEPu rolníci nakupovali i prodávali více zboží v soukromém obchodním sektoru (vesničtí soukromí obchodníci, bazary, městské soukromé stánky a obchody) než v družstevním sektoru.

Bolševické úřady se snažily všemi prostředky přesvědčit rolníky, že socialistické formy hospodaření jsou pro ně výhodné, a ­snažily se tyto formy na venkově prosadit, aby novopohanskou ­vesnici­ přivedly ­k socialismu.

Samotná vesnice Newpower však měla jiné zkušenosti než jinde: socialistické farmy poskytovaly negativní příklady, zatímco soukromé rolnické farmy poskytovaly příklady pozitivního ­hospodaření.

A tak na rozdíl od komunistických autorit usilovala novověká vesnice o opak socialismu: soukromé, individuální hospodaření, naprostou svobodu a osobní iniciativu.

­V letech NEPu zvítězila soukromopodnikatelská linie rolnictva nad ­socialistickou orientací, kterou bolševické úřady na venkově všemožně prosazovaly a podporovaly.

Naděje N. Bucharina, ideologa pravicové frakce komunistické strany, že pomalu, postupně a dobrovolně i „kulak doroste do socialismu“, se ukázala jako zřejmá utopie: ani lépe situovaní rolníci, ani střední vrstvy nechtěly „dorůst do socialismu“, dokonce i mezi chudými se k tomu přiklánělo jen málo lidí.

{91} Strana stála před velkým problémem, jak rozvíjet neopavskou vesnici: buď, aby se zalíbila rolnictvu, opustit plán socializace zemědělství jako nereálný, utopický ­a škodlivý, nebo tento plán uskutečnit silou, proti zájmům a vůli rolnictva a všeho obyvatelstva, jemuž ­by ­socializované ­zemědělství přineslo hlad.

Moc nad stranickým aparátem v tomto období převzala frakce Josifa Stalina a Lazara Kaganoviče, kteří zvolili druhou cestu: násilnou socializaci vesnice.

Novou hospodářskou politiku nahradila „kolektivní zemědělská revoluce ­shora“, jak Stalin nazval kolektivizaci. Nastala „strašná ­léta“: tak toto období nazývali sami sedláci…

 

KOLCHOZNÍ GOLGOTA

 

Na kolektivních farmách bude ráj: žít

a neumírej!“

 

Heslo komunistických propagandistů

v období kolektivizace.

 

V kolchozech je všude „ráj“:

lehnout si a zemřít…

 

Přísloví kolektivních zemědělců.

{95}

II. GOLGOTA KOLEKTIVNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

 

3. KOLEKTIVIZACE - „STRAŠNÁ LÉTA“… (1929-1934)

 

„Kolchozní ráj“ a bolševický obušek

 

Agitace komunistických propagandistů za organizaci kolchozů ­skončila naprostým neúspěchem.

Z Moskvy pak byly na místa vydány nové stranické a sovětské ­směrnice: nejen agitace, ale i administrativní represe vůči všem rolníkům, kteří si nepřáli vstoupit do kolchozů. Byly doporučeny represe: „dekulakacie“ (konfiskace veškerého majetku, včetně šatstva a bydlení“; věznění­; vyhnání do tábora - hlava nebo celá rodina dekulaků­. Především byli potlačováni prosperující rolníci a „antikolchozní agitátoři“, tj. ti, kteří aktivně vystupovali proti kolchozům.

Bylo doporučeno, aby se kolektivizace prováděla plošně, tj. pro všechny rolníky v každé vesnici a pro všechny vesnice v „celoplošné kolektivizační oblasti“. Při těchto metodách ­kolektivizace stál každý rolník před ­alternativou buď kolektivní hospodářství, nebo tábor!

Ve svých článcích a projevech Stalin formuloval tento nový způsob kolektivizace v podobě hesla: „Zrušení kulaků jako ­třídy na základě totální kolektivizace“.

­Především stranické výbory vyloučily ze strany a odstranily z funkcí ty komunisty, kteří nesouhlasili s násilnou ­kolektivizací, a také ty, kteří ze své podstaty („měkkosrdcatosti“, jak ­říkali tvrdí bolševici) nemohli provádět teroristická opatření. Takoví byli vyloučeni ze strany a posláni do tábora pro „pravicovou úchylku“, jako „předměšťáci“ nebo pro „buržoazní liberalismus“.

{96} V sovětských vesnicích řádil teror. Lidé, které jsem znal z Bolotného, mi o této hrůze psali. A při náhodných ­setkáních mi o tom vyprávěli.

- Mlynář Ivan Fjodorovič byl zbaven majetku a poslán do vězení za „protikolchozní propagandu“. Proto ­ho jeho bolševičtí agitátoři na schůzích ­nikdy nedokázali přelstít. Přišel ho zatknout městský oddíl. Přišli k němu domů. - „Tak co, ­nezkrotný agitátore, vyber si: do vězení, nebo do kolchozu? …“ - „Raději do vězení než do kolchozu, spoluvězni…“ - ­hlásil posměšně starý poddůstojník. A odvedli ho do vězení. A jeho rodina byla vyhnána do kolchozu.

Když pak byly věznice plné zatčených, byli vyhoštění ­posláni do táborů.

- Jegor Ivanovič byl bohatý člověk: měl obchod s potravinami a obchod. Kromě toho byl upovídaný: na schůzích nenechával své „soudruhy“ vydechnout. Teď mu vzali všechno: dům, obchod i krámek s potravinami. On a jeho rodina byli posláni do tábora.

- „Soudruzi“ Timofeje Iljiče také připravili o všechno: o mlýn, koně, dobytek i dům. Chtěli ho vyhnat do tábora. ­Město však ­uvedlo, že všechny dopravní prostředky ­byly až po okraj naloženy­ vyvlastněnými kulaky.­ Proto bylo nařízeno s jeho odesláním na Sibiř zatím počkat.

Přesto mu bylo nařízeno opustit dům. A měl velkou rodinu: dvanáct duší. Největší rodina v naší vesnici. A tak se teď potulují po cizích stodolách a jejich vlastní dům je prázdný: zabedněný, zamčený a na zámku je kus papíru s pečetí…

O nějaký čas později vyprávěl jiný farmář pokračování příběhu:

- Sousedé se jednoho dne sešli u kůlny, kde se choulila a mrzla rodina vyděděného mlynáře. Vynadali brutálním úřadům. Pak vzali sekery, šli do mlynářova domu, vyrazili zámek na dveřích a prkna na oknech a řekli: „Jdi do své chýše a bydli v ní. A rozlomit zámek a pečeť není vaše zodpovědnost, ale naše…“. Mlynář poděkoval svým spoluobčanům a vrátil se do svého domu. Za několik dní ­přijela z města policie a oznámila mlynáři rozhodnutí okresního výboru a okresního výkonného výboru: mlynář a jeho rodina budou vykázáni do tábora. Pokud by však souhlasil se vstupem do kolchozu, byl by ponechán na místě a jeho dům ­by mu byl vrácen {97}. Mlynář položil rodině otázku: „Jsem už starý, je mi jedno, kde zemřu: v kolchoze nebo v lágru. Rozhodněte se sami.“ Rodina se rozhodla vstoupit do kolchozu: v táboře by to podle nich bylo ještě horší než v kolchozu…

 

Do kolchozu nebo do tábora?

 

Dobře situovaní rolníci byli „vyvlastněni“ a veškerý jejich majetek, včetně domů a oblečení, jim byl zabaven jen proto, že tvrdošíjně ­odmítali vstoupit do kolchozu.

Všichni ostatní rolníci byli poté odvezeni do kolchozu, protože dostali ­stejnou možnost: buď do kolchozu, nebo do tábora!

Stranická organizace vytvořila v každé vesnici skupinu chudých, bezkonkurenčních lidí, kteří si pomáhali sami. Nalákalo je rozdávání potravin a ošacení ze zabaveného majetku vyvlastněných, sliby, že se stanou kolektivními ­vlastníky veškerého kolektivního majetku - koní, dobytka, vybavení - a vedoucími kolektivních zemědělských podniků, aniž by do kolchozu cokoli vložili. ­Straničtí zmocněnci na schůzích přesvědčovali skupinu chudých, ­aby se­ nestavěli ­proti kolektivizaci, aby ji obhajovali a aby odsuzovali a „zneškodňovali“ ty, kdo vystupovali proti kolchozům…

Někteří členové chudinských skupin plnili tyto „povinnosti“ ­a pomáhali úřadům zahnat „kulaky“ a „protikolchozní agitátory“ do táborů. Ostatní ­se ­těmto „chutným ­úkolům“ vyhýbali.

­Za jakoukoli kritiku kolchozů, strany nebo ­úřadů, za jakoukoli námitku vůči stranickému řečníkovi na schůzi následovalo ­okamžité zatčení, vězení, tábor.

Jeden rolník z Bolotného byl zatčen za jedinou ­poznámku na schůzi. Propagandista z okresu, který skandoval o budoucím „kolchozním ­ráji“, chválil Stalina: „K tomu nás vyzývá náš velký ­vůdce a organizátor všech našich socialistických vítězství.“ ­Horká hlava muzika prohodila ze svého místa rýmovanou repliku: „Hlavní ­viník všech našich potíží…“. Ihned po schůzce byl rolník zatčen, odvezen do města a zmizel. Jeho žena se ani nedozvěděla, co úřady s jejím mužem udělaly, zda ho uvěznily, poslaly do lágru nebo zastřelily…

{98} Po takové brutální odvetě za každé slovo sedláci zmlkli, ­jako by měli vodu v ústech.

Jen několik samotářů se nebálo ani táborů a vězení a tváří v tvář nelítostnému teroru pokračovalo v otevřeném boji proti násilné kolektivizaci.

 

„Jednomyslné usnesení“…

 

Poté, co byli všichni vesničané zastrašeni masakrem, který byl spáchán na všech otevřených odpůrcích kolektivizace, nikdo na schůzích proti kolchozům ­nevystupoval. Všichni zarputile mlčeli a zatínali zuby.

Když však došlo na hlasování, rezoluce o ­nutnosti zorganizovat v Bolotném kolchoz byla vždy zamítnuta: pro rezoluci se vyslovilo jen několik hlasů z chudinské skupiny a z komsomolských rodin.

Straničtí zmocněnci pak začali na příkaz shora používat podvodné triky.

Tento trik byl použit i na setkání v Bolotném. Komisař ­okresního výboru strany na schůzi přednesl zprávu (asi po půlsté!) a vyzval k okamžité organizaci kolchozu.

V reakci na výzvu ke slovu se rozhostilo ticho.

- Všem sovětským rolníkům je to teď určitě jasnější: bez kolchozu se neobejdeme,“ řekl komisař. - Hlasujme: kdo je proti kolektivnímu hospodářství? Všechny, kdo budou hlasovat proti kolchozu, zapíšeme do protokolu: Sověti musí znát své odpůrce jménem…

Nezvedla se ani ruka: Kdo chce jet na tábor?!

- Nikdo tedy není „proti“. To znamená, že všichni hlasují pro!… Přesně tak!… Nechť je v protokolu zaznamenáno: usnesení o ­organizaci kolchozu bylo přijato jednomyslně,“ prohlásil posměšným tónem ­komunistický boss…

A prohlásil schůzi za odročenou.

… Sedláci se rozhořčeně rozprchli do ­svých domovů…

{99} A o několik dní později ­už skupina ozbrojených komunistů s jednotkou ­milice odváděla koně a zemědělské ­nářadí od ­rolníků ­do kolchozu…

 

Celá vesnice do tábora!…

 

Ti, kteří odmítli vstoupit do kolchozu, byli posláni do tábora. O jedné vesnici mi vyprávěl očitý svědek.

Na schůzích všichni rolníci kategoricky prohlašovali: „Do kolchozu nevstoupíme“. Hrozilo jim „dekulakatsiya“ a vyhnanství. Ti si však tvrdošíjně stáli za svým: do kolchozu nešel ani jeden. Všichni rolníci ­hlasovali pokaždé jednomyslně proti kolchozu…..

Pak do vesnice dorazil velký oddíl NKVD s kulomety. Čekisté vzali veškerý dobytek z vesnice a odvezli ho do města.

Pak byli všichni vesničané, muži i ženy, starci i děti, vyvedeni na pole.

Zapalte vesnici ze všech stran. Před zraky plačícího davu lidí byla jejich vesnice vypálena…

Samotní obyvatelé byli v doprovodu eskorty zahnáni na nejbližší stanici. Tam je nahnali jako dobytek s pažbami pušek do vagónů, zavřeli a poslali do tábora na Sibiři.

Celá vesnice, celá! …

Takto byla provedena „totální kolektivizace“. Rolníci ­byli jednotlivě, po skupinách nebo celých vesnicích nahnáni do ­kolchozů­ nebo ­táborů…

 

OSUD VYVLASTNĚNÝCH

 

Vyvlastnění v táboře

 

Setkání s ešelonem na Uralu.

 

V tomto období jsem musel navštívit severní Ural, oblast, kam byli vyhnáni vyvlastnění.

Jednou v zimě jsme s místním učitelem projížděli polem. Obrovská kolona se k nám blížila; muži, ženy, staří lidé, děti.

{100} Otrhaní, vyhublí, s bolestnými tvářemi. Potáceli se a sotva se pohybovali v hlubokém sněhu. Za nimi se na saních válely pytle s jejich ubohými věcmi. Kolonu doprovázela jezdecká jednotka NKVD.

- To jsou vyvlastnění,“ vysvětloval můj společník, když kolona projížděla kolem. - Na nejbližší stanici, vzdálené přes 100 kilometrů, je vyložili z vlaku a nyní je odvážejí do lesa na těžbu dřeva. ­Nyní byli odvedeni ­do lesa a jejich věci byly vysypány na sníh pod stromy. Aby se zahřáli, budou muset hned rozdělat ohně, pokácet stromy a postavit si chýši: nikdo pro ně nepřipravil ubytování… Pak celý den pracovali v lese na místě těžby a přespávali v provizorních ­chatrčích. Nyní sem takové skupiny vyděděných lidí přijíždějí do exilu neustále, ze všech koutů Sovětského svazu.

- Je váš region také vyvlastňován?

- Ano, i tady to začíná,“ povzdechl si můj společník. - Naši vyvlastnění však nebyli posláni do zdejších lesů, ale do jiných: na Dálný ­východ, daleko od své rodné země…

 

Pekař je žebrák…

 

Tam, v permské vesnici, jsem potkal starého muže ve vyhnanství. Chodil po dvorech a prosil.

Žebrák, pozvaný na večeři, si sundal měšec, opatrně se posadil na roh stolu a vyprávěl o svém osudu. Je to vyděděnec z ­Kromského okresu v Orlovské oblasti.

- Před revolucí, za cara, byli na nucené práce posíláni darebáci: zloději, lupiči, vrazi. A teď?! Já jsem byl například vyhoštěn jen proto, že jsem ­vlastnil pekárnu. „Takže jsem byl darebák, co ­krmil lidi buchtami,“ snažil se stařec žertovat s hořkým úsměvem…

A v očích má slzy. A jeho hlas se chvěje hlubokým, krvavým ­odporem.

- Za tuhle 'špatnost' mě poslali do vězení, holoubci,“ pokračoval ve své hořké zpovědi. - V lese už pracovat nemohu: jsem starý a vyčerpaný. Ale z tábora mě nepustí. Přes den musím vybírat almužny (kolchozy tu ještě nejsou!), ale večer se musím vrátit do tábora: šéfové mě k tomu donutili…

Když stařec snědl oběd, lačně poděkoval, nasadil si měšec a s reptáním se potácel dál vesnicí…

 

Otec a syn

 

V jiné permské vesnici na severním Uralu jsem potkal mladého učitele. Důvěřivě mi vyprávěl o důvodech, které ho přivedly tak daleko.

Po absolvování pedagogického institutu v hlavním městě přišel sem, do zapadákova, do vyhnanství, s úmyslem pomoci otci­. Jeho otec, vyděděný rolník, si odpykával trest ve vyhnanství v táboře v ­nedalekém lese, několik kilometrů od vesnice, kde jeho syn pracoval jako učitel.

Učitel opakovaně žádal instituce NKVD, aby mu otce vydaly na kauci, aby stařec ve vyhnanství mohl žít nikoli v lesní chatě, ale na vesnici spolu se synem. NKVD ­to však kategoricky ­odmítla, přestože starý muž už nemohl pracovat v lese.

Syn nenechal svého otce napospas osudu a pomáhal mu, jak jen mohl:

Dostával jídlo, oblečení a boty a posílal je do kasáren v lese. O nedělích k němu vodil otce na návštěvu.

Později jsem se dozvěděl, že když jsem odjížděl na prázdniny, opatřil učitel mému otci doklady a peníze a odvezl ho z vyhnanství…

 

VYVLASTNĚNÍ VE VESNICI

 

Smrt na prahu…

 

Ne všichni vyvlastnění byli posláni do vyhnanství. Nezřídka docházelo k ­rozdělení rodin vyvlastněných.­ Hlava rodiny a jeho žena byli vyhnáni do tábora, zatímco starci a děti vyvlastněné rodiny byli jednoduše vyhozeni na ulici a ponecháni svému osudu: „Ať zemřou…“.

Vyprávěli mi o osudu vyvrženého starce. Během kolektivizace byl jeho syn vyvlastněn a poslán na Sibiř a jeho otec byl vyhozen na ulici {102} a zavřen ve svém domě. Starý muž se vydal pěšky do vzdáleného města, k ­jinému synovi, který byl komunista a sloužil tam.

Když snacha spatřila přicházet starce, polekala se: kdyby se jen dozvěděli, že její manžel je synem vyděděnce, jejího manžela by vyhodili ze ­strany, propustili ze služby a pravděpodobně by ho poslali i do vyhnanství. A tak starého muže okamžitě vyhnala z bytu, aniž by mu dala šanci vidět jeho syna.

- Jděte, kam chcete!… Neznič nás… Zarmoucený stařec se odpotácel do své vesnice. Vrátil se v noci. Lehl si na verandu, na práh svého zapečetěného domu. Ráno ­byl nalezen mrtvý…

DĚTI VYVLASTNĚNÝCH

 

Na podzim pod jabloní…

 

Jednoho večera se mezi shromážděnými sousedy z dělnického tábora ­začaly vynořovat vzpomínky na těžké časy kolektivizace a vyvlastňování.

Dělnice, do té doby vždy mlčenlivá a mlčenlivá, ­začala s obavami vyprávět o svém osudu:

- I já jsem z vyděděných… Naše vesnice leží nedaleko Brjanska, ­poblíž panství velkoknížete Michaila Romanova. Začala kolektivizace a rolníci byli nuceni vstoupit do kolchozů­. Přišla milice a otce zbavili majetku. Vzali mého otce a matku, hodili je ­na vůz a poslali na Sibiř… Já a můj mladší bratr jsme nic nevěděli, byli jsme ve škole. Nebyli jsme odvedeni. Tehdy mi bylo dvanáct a mému mladšímu bratrovi deset. Přišli jsme domů ze školy. Kam jít! Je podzim, je zima. A náš dům byl plný… Noc ­jsme ­strávili ­v našem sadu: pod jabloní, nazí, stojící… Zamrzli jsme­. Celou noc se třásla zimou a plakala… Ráno, když ­začalo svítat, jsme putovali pryč z naší vesnice, z našeho domova, kam jen naše oči dohlédly… - Pak jsme se toulali po světě… Co se nám stalo?! Jakým ­zármutkem jsme trpěli? Ne, to vám nemohu říct… Dívce vytryskl proud slz a její zpověď přerušily vzlyky… {103

 

Oteklý vyděděnec

 

V ulicích velkoměsta jsem v letech kolektivizace ­viděl mladého vyděděnce z vyvlastněné rodiny.

Dospívající chlapec se táhl ze své vesnice do vedlejšího velkoměsta, aby si našel kousek chleba. Byl ošklivě oteklý ­hladem, jako by měl vodnatelnost. Obyvatelé města, které potkal, mu vysvětlili, že i oni trpí hladem a nemohou mu pomoci. Ukázali mu však sirotčinec a poradili mu, aby tam okamžitě odešel: snad ho tam přijmou a zachrání před hrozícím ­hladem.

V chlapcových zoufalých očích se zableskla jiskřička naděje a on se vydal směrem k sirotčinci…

 

Zbitý zajíc

 

- Nejprve jsem dostal úplatek za falešné potvrzení, že jsem kolchozník, který byl poslán do města na práci. Pak jsem ­dostal dočasný pas a vydal se na toulky po světě,“ řekl jeden mladý muž, syn vyděděnce. - Náčelník policie v ­oblasti, kde jsem našel práci, se domníval, že jsem kulak, a dal mi pasovou registraci pouze na tři měsíce. Samozřejmě za velký úplatek… Každé tři měsíce jsem ­mu ­musel přinést ­svůj měsíční plat a za tento úplatek mě registroval ještě další tři měsíce. Takhle mi vysál šťávu…

Jednou mě na ulici potkal krajan z mé vesnice a z plných plic vykřikl: „Ach, Sidorove, má úcta! Co tě sem přivádí…?­„ Jaká byla moje situace: šel jsem s kolegy z ­továrny a už jsem nebyl Sidorov, ale Žukov… Jako šílenec jsem se hnal rovnou do svého bytu, popadl kufr s věcmi a spěchal do ­jiného města…

Běhal jako štvaný zajíc od města k městu. Mnohokrát změnil své pracoviště i jméno…

Proč jsem byl uloven jako zajíc? Čím jsem se provinil, že se mám všech bát a před všemi se skrývat? Protože mého otce bolševici vyvlastnili, veškerý majetek mu sebrali lupiči a on byl vyhnán na Sibiř…

 

 

{104}

BOJ PROTI KOLEKTIVIZACI

 

Rolníci nevstoupili do kolchozu dobrovolně, přestože se jim

rozčilování a nejrůznější sliby. Bolševické úřady pak rozhodly: nahnat rolníky do kolchozů terorem.

Tohle se stalo. Těm rolníkům, kteří rezolutně odmítli vstoupit ­do kolchozů, úřady zabavily veškerý majetek včetně šatstva a bydlení („dekulakizace“) a vyhnaly je do táborů, ­obvykle celé rodiny.

Miliony „vyvlastněných“ rolníků, kteří byli vyhnáni do táborů a kteří v ­období kolektivizace utekli z ­vesnic do měst, tvoří vrstvu aktivních odpůrců kolektivizace, nesmiřitelných nepřátel systému kolektivního hospodaření.

Sovětská učebnice dějepisu pro střední školy uvádí dva údaje, které ukazují objem této kategorie rolníků. Na ­konci nové hospodářské politiky bylo v Sovětském svazu 25 ­milionů rolnických domácností a po kolektivizaci jich zůstalo necelých 20 milionů….. (A. Pankratova (ed.) - „Dějiny OSSR“, sv. 330 и 343)

Během pětiletého období kolektivizace se tak ­na vesnici „ztratilo“ 5 milionů rolnických domácností, 5 ­milionů rodin. Pokud průměrná rolnická domácnost v novopohanské vesnici čítala 5-6 osob, znamená to, že během let kolektivizace „zmizelo“ 25-30 milionů rolníků…

Podle jiných zpráv se v Sovětském svazu v předvečer kolektivizace

bylo 26 milionů domácností. Počet „chybějících“ rolníků byl tedy ­ještě vyšší.

V Bolotném se ze 130 domácností během let kolektivizace „ztratilo“ více než 30: jednalo se o domácnosti „vyvlastněných“, vyhnaných a ­rodin, které uprchly do měst nebo zemřely hlady v kolchoze.

Kromě těchto rodin, které „zmizely“ celé, zemřelo ve vesnici a v táborech postupně asi sto dalších lidí, většinou starých lidí a dětí.

{105}

 

***

Poté, co byli rolníci vyhnáni do kolchozů terorem - „dekulakací“, vězením a vyhnanstvím -, byli lidé nuceni přestat s otevřeným a legálním odporem vůči úřadům na schůzích. Zmlkli.

Někteří odvážlivci se však obrátili k ostřejším formám boje. V Bolotném, v okolních vesnicích, v celé gubernii se zvedla ­vlna útoků rolníků na „tlačení kolchozů“: na agitátory, na „pětadvacetitisícovky“, na místní členy strany a komsomolu­, na aktivní členy chudinské skupiny na vesnici.

Sám jsem byl jednou svědkem takového pokusu. Z okna školního bytu známého učitele jsem ­byl svědkem dojemné „jednomyslnosti“ ­mezi ­rolníky ­a jejich novými šéfy kolchozů. Vesnicí projížděl předseda kolchozu, vyslaný ústředním výborem komunistické ­strany „pětadvacet tisíc“. Jeden rolník popadl kůl u chaty a s výhružným pohledem zamířil k ­šéfovi ­kolchozu. ­Ten vytáhl z kapsy kožené ­bundy ­revolver ­a namířil na muže. Útočník odhodil kůl a znechuceně se vrátil do své chýše: tito nepřátelé měli nerovné zbraně…

Od vesničanů a studentů jsem v těch letech slyšel o mnoha případech napadení, bití a vražd. Rolníci všude, sami nebo v malých skupinkách, útočili na ­komunisty, kteří hnali lidi do kolchozů terorem­.

 

***

 

Otázka veřejných povstání byla rolníky tvrdošíjně diskutována­. Lidé se radili v hlubokém utajení: ve dvojicích, ve trojicích s ­příbuznými, přáteli a sousedy. Každého člověka, každé slovo sledovali místní ohaři: členové strany, komsomolci a ­někteří členové skupiny chudých. Po udání následovalo zatčení, vězení, tábor.

Po pečlivém zvážení došli sedláci k ­závěru, že povstání všech vesnic ­by ­nevedlo k ničemu ­pozitivnímu. Ve vesnici nebyly žádné zbraně ani organizace. Napadnout nečekaně osamocené komunisty nebo malou {106} skupinu a zabít je mohli rolníci. Ale co by bylo výsledkem, co by následovalo? Zítra přijde do vesnice oddíl komunistů, enkaweistů a policistů se samopaly a postřílí v nejlepším případě desítky lidí. A v nejhorším případě vesnici vypálí a všechny vzbouřené obyvatele zastřelí. V některých vesnicích k tomu již došlo. Sedláci o tom slyšeli z vyprávění očitých svědků a dobře znají takové případy.

Znali příběh agrárního horala, který vyprávěl o masakru ­enkavedistů na vzbouřených obyvatelích jedné horské vesnice na Kavkaze­. Obyvatelé vesnice se zabývali vinařstvím a chovem dobytka. Komunisté začali obyvatele hor nutit do kolchozů. Horalé to tvrdošíjně odmítali. Pak přijel policejní oddíl z města. Policisté ­vyhrožovali neposlušným horalům revolvery. Rozzuření ­horalé zaútočili na policisty dýkami a několik jich zabili, zatímco ostatní „strážci pořádku“ nasedli na koně a spěchali do města. Vesničané se narychlo poradili­, co dělat. ­Všichni obyvatelé Aulu, kteří ­neočekávali od bolševických ­úřadů ­žádné slitování, se ­jednomyslně rozhodli okamžitě rozprchnout ­za hory a prchnout před jistou smrtí. A tak to také udělali… Následně se vypravěč tajně, s velkou opatrností, podíval do svého rodiště a na místě aulu spatřil jen ruiny: aul byl bolševiky zničen do základů…

Většina sedláků v Bolotném a dalších vesnicích v kraji se neodvážila vzbouřit. Uvědomovali si jeho zbytečnost a velké ­nebezpečí, které pro obyvatele představoval. Předvídali, že brzy zemřou nejen oni, ale i jejich rodiny, a že všichni obyvatelé vesnice budou vydáni napospas krutým trestajícím.

Mnoho lidí se vyjádřilo i k dalším úvahám. Kolchozní ­systém by nevyhnutelně vedl ke kolapsu zemědělství. Bolševická ­vláda bude nucena opustit svůj hloupý nápad, stejně jako opustila prodrazverstku, a rozpustit kolchozy.

Existovali nesmiřitelní nepřátelé kolektivního zemědělského systému, kteří tvrdili.

- V Bolotnoje a dalších vesnicích, kde nejsou v blízkosti velké lesy, hory nebo rákosiny, je samozřejmě pro neozbrojené ­lidi sebevražedné se bouřit. ­V jiných vesnicích v ­blízkosti velkých lesů to ­však ­možné je. Ti, kdo se odváží nemilosrdně bojovat {107} proti bolševikům, by měli jít do takových ­míst a bojovat tam…

Tito lidé odcházeli, někdy i s rodinami, k příbuzným ­a známým do jiných vesnic ve velkých lesích nebo do jejich blízkosti.

Někteří orjolští rolníci se za tímto účelem přestěhovali do ­vesnic poblíž brjanských lesů. Jiní se dokonce dostali na Sibiř a Dálný ­východ. Jiní se vydali až na Kubáň, která byla ­mnohým navrátilcům ­povědomá­: „Tam jsou kozáci, zbraně a rákosí…“.

A tam rolníci z Bolotného a dalších orlovských vesnic spolu s místními obyvateli dlouhá léta bojovali proti kolektivizaci a sovětským úřadům.

***

­Venkovská inteligence se ­rovněž stavěla proti „dekulakizaci“ a násilné kolektivizaci.

Místní učitelé ignorovali schůze, na nichž se hovořilo o kolektivizaci. Proti ­rozhodnutí státu se ­nemohli ozvat: tábor by nevyhnutelně následoval. Ale ­ani oni nebyli zastánci „ráje kolektivních farem“.

Místní vysokoškolský student vyprávěl, jak na něj o prázdninách ­přišel předseda vesnické rady. Šéf navrhl studentovi, aby s ním šel do vesnic a agitoval rolníky, aby se připojili ke kolchozům. Student to odmítl pod záminkou, že od školních let žije ve městě a o životě na vesnici toho moc neví. Místní ­šéf mu slíbil, že mu poskytne vhodné „propagandistické letáky“. Student uvedl, že je nestraník a necítí se povinen vést politickou propagandu. Místní nadřízený byl podrážděný.

- Všichni sovětští studenti dostávají státní stipendium a jsou povinni aktivně pomáhat vládě ve všech jejích politických kampaních. A pokud nějaký sovětský student projeví nesouhlas se ­státní politickou linií, musíme ho ze sovětských vysokých škol odstranit,“ řekl ­studentovi­ výhrůžně vesnický hejtman.

Student se vrací do města a přerušuje své prázdniny.

 

***

{108}

Proti kolektivizaci se postavili i někteří venkovští komsomolci ­a členové strany.

V době vrcholící kolektivizace přijel mladý námořník na dovolenou do své rodné vesnice Bolotnoje. Místní šéfové ho přitáhli na rolnickou schůzi, kde agitoval za kolektivní hospodářství. Námořník nemohl vést kampaň za kolchoz: byl proti systému kolchozů, stejně jako jeho ­rodiče. Ale ani on se neodvážil vystoupit proti agitátorům z kolchozu: nechtěl jít do vězení nebo do lágru. Ze setkání námořník tiše „odplul“…

Návštěva kamaráda ze školy, bezpartijního učitele, kamaráda.

rosseti mu sdělil své záměry. „Zorganizovat povstání ­neozbrojených rolníků tady na venkově, na holém poli, je nemožné: všichni by byli zabiti,“ řekl. - Ale v armádě je to něco jiného… Pokud sexos nezklame hned na začátku… Zítra se vracím k námořnictvu. Všem svým kamarádům tam v tichosti řeknu, co se děje ve ­vesnici s našimi rodinami… Promyslíme si to. Možná něco podnikneme… Stejně jako námořníci v Kronštadtu v roce 21, v období prodrazverstka…“ Druhý den ráno ­se ­komsomolec ­skutečně vrátil k námořnictvu, na své služební místo. Od té doby však jeho rodina ­navzdory dotazům nedostala od něj žádný dopis ani o něm nemá žádné zprávy. Pravděpodobně ho postihla katastrofa…

V řadách místní strany v okrese byli i otevření ­odpůrci násilné kolektivizace: stoupenci Bucharina, „pravdoláskaři“. Někteří se stavěli proti nucené ­kolektivizaci jako proti zničující a reakční politice. „Kolchozy jsou systémem vojensko-feudálního vykořisťování rolnictva,“ opakovali Bucharinova slova. Byli vyloučeni ze strany jako „pravicoví ­devianti“, „obnovitelé kapitalismu“, „třídní nepřátelé, kteří se infiltrovali do strany“, a posláni do lágru. Jiní odmítli provést „dekulace“ a násilnou kolektivizaci s odůvodněním, že jim to „svědomí a charakter nedovolí“. Byli také vyloučeni ze strany a posláni do lágru jako „liberálně-inteligentní skvadra“, „za to, že jsou pravicoví oportunisté“, „že se podbízejí kulakům“, „za buržoazní, prohnilý liberalismus“.

Naprostá většina komunistů však prováděla „dekulace“ ­a násilnou kolektivizaci. Nechtěli vyměnit své výsadní postavení za tábor. Kromě toho ­si brzy uvědomili, že kolchozy jsou pohromou jen pro rolníky, ale pro {109} náčelníky byl kolchozní systém velkým dobrodiním: právě od okamžiku kolektivizace začaly pro vesnické náčelníky nekonečné „hody během moru“. Kolchozy jsou pro rolníky chudobou. Pro vládu je to však nejlepší systém, jak okrádat lidi, a pro ­náčelníky je to nejlepší systém, jak se zásobovat.

Mnozí vesničtí komunisté velmi aktivně prováděli „dekulakizaci“ a násilnou kolektivizaci. Jiní se dokonce účastnili „dekulace“ a násilné kolektivizace ­svých rodičů. Například milicionář ve vesnici Bolotnoje se podílel na dekulaci svého otce, prosperujícího rolníka. Další člen strany, student na dovolené, se podílel na „dekulakizaci“ svého otce a na vyvlastnění koní ve vesnici. ­Okradení rodiče své komunistické syny za tuto „kolchozní loupež“ proklínali a prohlašovali, že „loupeživé slavíky“ za ­své děti ­nepovažují, že ­o nich nechtějí ani slyšet…

Někteří z těchto členů strany se pak snažili odstěhovat co nejdále od svých domovů a už nikdy se neukázat svým ­rodinám. Ostatní zůstávali tiše na svých místech. Ani kletba rodičů a palčivá nenávist krajanů se jich nedotkla­. „Pro takové loupežníky je všechno Boží rosa,“ říkali o nich.

Právě v těchto „hrozných letech“ ­dosáhly rozpory v selských rodinách ­nebývalých rozměrů.

A v některých případech se to zvrhlo v obludný příběh, jako v ­rodině průkopníka Pavla Morozova. Otec tohoto pionýra, ­předseda vesnické rady ve vesnici Ural, dodával rolníkům, kteří nevstoupili do kolchozu, potvrzení, že jsou členy kolchozu ­a jsou uvolněni k práci ve městě. Takto pomohl těmto lidem odejít do měst a uniknout hladu. Jeho syn Pavel, školák, udal svého otce úřadům a vystupoval jako svědek ­obžaloby.

­ Otec byl odsouzen k několikaletému trestu ­odnětí svobody. Pavlík Morozov také oznámil úřadům, že jeho spoluobčané ­připravují povstání. Pavlův dědeček byl zradou svého ­vnuka ­tak rozzuřen, že ­ho v lese při sbírání hub zabil. ­Bolševický klan oslavoval „čin“ pionýra Pavla Morozova, prohlásil ho za „hrdinu“, vydal o něm mnoho článků a knih, ­postavil mu pomník a vyzval všechny školáky, aby následovali jeho „hrdinský ­příklad“. V Sovětském svazu však už žádní Pavlovi následovníci nebyli: o ­dalších podobných případech už ­sovětský tisk neinformoval {110}.

Obecně bylo v těch letech ve vesnici hodně rodinných problémů.

Ve snaze vnést do rolnických rodin neshody sám Stalin osobně postavil dcery a manželky rolníků proti otcům a manželům. Ve svých projevech říkal, že ve vesnici s jedním mužem nepracují dcery pro sebe, ale pro svého otce, a žena nepracuje pro sebe, ale pro svého muže. Stalin tak vylíčil rolníka jako vykořisťovatele své rodiny, aniž by vysvětlil pouze otázku, pokud celá rodina pracovala pouze pro otce, pro koho tedy pracoval otec?!

Tím, že Stalin šikanoval manželky a dcery proti jejich manželům a otcům, sliboval ženám, že už nebudou pracovat pro své rodinné „vykořisťovatele“ v kolchozech, ale budou pracovat jen pro sebe… V kolchozní praxi rolnice dobře chápaly a na svých zádech pociťovaly veškerý obludný cynismus Stalinových projevů a jeho „otcovskou starostlivost“ o ženy…

 

Ústup úřadů a odchod rolníků z kolchozů

 

­V orelských a brjanských vesnicích přiléhajících k velkým lesům ­vypukla rolnická povstání. Rolníci napadali komunisty, kradli jim koně a dobytek z kolchozů a zapalovali kolchozní sklady a kanceláře.

V jiných oblastech - na Sibiři, Volze, Kubáni - nabývala tato ­povstání obrovských rozměrů a ozbrojeného charakteru.

Bolševické úřady si uvědomily vážné nebezpečí těchto masových ­a rozsáhlých rolnických povstání a pod tlakem rolníků ustoupily.

Poté, co podle zpráv v sovětském tisku byla většina rolníků v Sovětském svazu již kolektivizována, se náhle 1. března 1930 v listu Pravda objevil článek generálního tajemníka ÚV KSČ Stalina s podivným názvem „Závrať z úspěchu“. Článek se týkal kolektivizace.

V tomto článku vůdce strany a „kolchozní revoluce shora“ informoval ­obyvatelstvo, že místní straničtí a sovětští funkcionáři údajně překroutili linii strany a sovětské vlády. Ústřední výbor strany a vláda údajně doporučily, aby se kolektivizace {111} prováděla pouze na dobrovolném základě. Ale někteří vedoucí místních stranických organizací, „kopáči“, tedy hlupáci, kteří měli „závrať“ z předchozích úspěchů v sovětském budování, prý tuto linii překroutili a někdy prováděli kolektivizaci povinně. Vůdce ­strany vyzval místní stranické a sovětské organizace, aby tyto „chyby“ okamžitě napravily. Kromě toho Stalin také odsoudil hromadné ­zabavování dobytka a drůbeže rolníkům pro kolchozy.

 

Článek vesnické straníky ohromil a rozhořčeně mluvili mezi sebou a často i s nestraníky:

- Kdo, když ne Ústřední výbor, požadoval násilnou „totální ­kolektivizaci“!? Kdo určil nejkratší povinné lhůty pro kolektivizaci?!

- Nebyl to snad Stalin, kdo předložil heslo „likvidace kulaků jako třídy na základě totální kolektivizace“?! Nepřikázal snad ústřední výbor ­všem místním stranickým a sovětským organizacím, aby provedly „dekulakizaci“ a vyhnaly do táborů všechny rolníky, kteří nechtějí vstoupit do kolchozů?

- Kdo umístil komunisty, kteří nechtěli nebo nemohli přinutit rolníky ke kolektivnímu hospodaření, do táborů, když ne Ústřední výbor?

­- Kdo byl iniciátorem a vůdcem této násilné ­„kolchozní revoluce shora“, když ne vedení strany a vlády? Vždyť nás ­z Kremlu ­neustále tlačili a ­nedali nám odpočinout ve dne ani v noci naši nejvyšší ­představitelé: Josif Vissarionovič Stalin, vůdce strany a generální tajemník ústředního výboru; „přítel a spolupracovník vůdce“, jak ho neustále nazývá náš stranický tisk, Lazar Mojsejevič Kaganovič, tajemník ústředního výboru a vedoucí zemědělského oddělení; tlačila nás ­i sovětská vláda pod vedením Vjačeslava Michajloviče Molotova.

­- A teď jsou oni „moudří vůdci“ a my „tupci“, hlupáci, ­kterým se „točí hlava z úspěchu“…! Oni jsou prý pro ­dobrovolnou kolektivizaci a my pro nucenou kolektivizaci… Chytře vymyšlené a chytře provedené!…

Vesničtí komunisté byli Stalinovým článkem ohromeni a strašně nadávali svým vůdcům za takovou zradu.

Pak ale komunisté dostali tajné vysvětlení od ústředního výboru strany­. Stalinův článek a nařízení ústředního výboru jsou jen nezbytným politickým manévrem, který má oklamat rolníky a zachránit komunistickou moc. V podstatě vše zůstává při starém:

a nucená kolektivizace a kolchozy… Poté ­se straníci uklidnili.

Rolníci však ve Stalinově článku viděli i druhou stránku věci: odmítnutí osudově nenáviděné politiky nucené kolektivizace ­a uznání principu dobrovolnosti při volbě forem ­hospodaření. ­Rolníci nevěřili ­Stalinovým řečem, že za nucenou ­kolektivizaci mohou místní stranické organizace, ale ne ústřední výbor. Věděli, že v Sovětském svazu se vše děje na příkaz Ústředního výboru. Stalinovým ujištěním, že ­Ústřední výbor odsuzuje politiku násilné kolektivizace a že se v budoucnu hodlá držet principu dobrovolnosti, ­však ­většina rolníků uvěřila. Ze zkušeností z období nové hospodářské politiky věděli, že v hospodářské politice Ústředního výboru ­jsou možné­ prudké zvraty.­ A rolníci ze Stalinova článku vyvodili vlastní závěr: lavinovitě se vyvalili z povinných kolchozů.

***

 

Podle místních obyvatel to ve vesnici Bolotnoje probíhalo ­takto.

Pravda má mezi obyvateli Sovětského svazu pověst nejprolhanějšího ze všech sovětských novin.

„Nehledejte pravdu v Pravdě,“ říkali o ní. Pravda ­se však díky Stalinovu článku „­Závrať úspěchu“ stala nejpopulárnějším deníkem v zemi. Zejména v oblasti, do které patřilo Bolotnoje. ­Noviny se v okresním městě kupovaly mílovými kroky. Koupili ji měšťané a někteří sedláci, kteří byli ten den ve městě. Zpráva o článku, kterému sedláci dali kuriózní název „Kolchozní závrať“, ­se bleskově rozšířila do všech vesnic okresu.

Od následujícího dne se do města sjížděli rolníci ze všech vesnic okresu, aby si u měšťanů vyhlédli noviny se Stalinovým článkem. Noviny kupovali od měšťanů za obrovské peníze, za potraviny.

{113} Obecně se však Pravda prodávala v ­malém počtu výtisků v okresním městě. ­Tolik rolníků si ­článek ­opsalo ­ručně. A pak se všude ve vesnicích, v každé chýši, četlo, horlivě diskutovalo a „zpracovávalo“. Byla to ­jediná doba, kdy se rolníci skutečně sami zabývali ­politickou literaturou: Pravdou, Stalinem…

A pak se po skupinách vydávali do kanceláře úředníka, k předsedovi kolchozu. A požadovali: vyhnat je z kolchozu, kam byli předtím násilím vyhnáni­.

- Nyní i soudruh Stalin potvrdil, že jste nás do kolchozu nahnali násilím. A ukázalo se, že k tomu nebyl žádný příkaz shora. To vy, soudruzi pohlaváři, jste ze sebe dělali bordel, když se vám točila hlava z neustálé kocoviny…

***

 

Vesnické stranické a sovětské organizace byly zmatené. Ocitli se mezi dvěma ohni. Na jedné straně na ně jejich vůdce svaluje veškerou vinu za násilnou kolektivizaci. Na druhou stranu se rolníci neomezovali na nadávání na nucenou kolektivizaci, ale prohlašovali, že z kolchozů zcela vystoupí. ­A to hrozí zhroucením kolektivního zemědělského systému, úplným narušením „­revoluce ­kolektivního zemědělství“…

Zmatení šéfové přesvědčili vzpurné zemědělce.

- Zatím nemůžeme nic dělat. Jen chvíli počkejte. Půjdeme do okresního centra, dostaneme řádnou instruktáž a pak vám vysvětlíme, jak a co…

­V rámci odhánění vzpurných sedláků jezdily úřady na „­poučení“: venkovské do okresu, okresní do kraje a krajské do centra.

Nakonec je šéfové po vysvětleních z centra předali rolníkům.

- Především máme nařízeno: obdarovat kolektivní farmy usedlostmi. Na každý společný dvůr přidělíte krávu, prasečí hlavu a slepici. A poté se budeme zabývat žádostmi kolektivních zemědělců o opuštění kolektivního hospodářství.

To se podařilo rychle. {114} Sedláci se však s tímto opatřením nespokojili. Přesto prohlásili, že z kolchozu vystupují.

Stranické a sovětské organizace pak začaly přesvědčovat rolníky, aby se snažili­ zůstat v kolektivním hospodářství.

- Co ještě potřebujete? Nyní máte usedlost, krávu, selátko­, slepice - i ty máte. A budeš pracovat na společné farmě. ­Tam si vyděláš na ­chleba a ­peníze…

Sedláci zuřili:

- Zase nucená kolektivizace?! Zase se vám, ­komunističtí soudruzi, točí hlava?! Šéfové se snažili rolníky uklidnit:

­- Kdo nechce být v kolektivním hospodářství, může z něj samozřejmě odejít­. Nyní je nebudeme nutit. Ale přečtěte si pozorně, ­milí soudruzi, článek moudrého vůdce Stalina. Neřekl, že kolchozy jsou zbytečné. Napsal pouze, že rolníci by neměli být nuceni do kolchozů­. Rolníci by měli být přesvědčeni, aby dobrovolně vstoupili do ­kolchozu a neopouštěli jej… Trpělivě přesvědčujte rolníky, dokud nepochopí potřebu kolektivních farem…

­- Už nás do toho nebudou přemlouvat jako malé děti bláznů­! - Dlouho jste nás přesvědčoval, než jste se chopil své hole. Opouštíme kolchoz, kam jste nás hnali obuškem. A nebudeme dělat kolektivní zemědělskou práci. Ale o to nejde…

- A v čem…?

-Jde o to, že když opouštíme kolchoz, tak ­nám prosím ­vraťte všechen náš majetek, který jste nám vzali. Vraťte nám všechno naše vybavení, které jste nám vzali! Vraťte nám naše koně a ­všechen dobytek, který jste nám vzali pro společné hospodářství: ovce a prasata, všechen dobytek a všechnu drůbež, kterou jste nám vzali!

Vraťte nám naše potraviny a budovy…

­- Z vašich slov je zřejmé, že teď nejsme to my komunisté“, ale vy, rolníci, kterým se z článku soudruha Stalina „točí hlava“,­„ odpověděli ironicky rolníkům místní šéfové. - Vyšší stranicko-sovětské organizace vysvětlily, že veškerá hospodářská zvířata - kromě těch, která již byla rozdělena kolchozníkům, tedy jedné krávy, jedné prasečí hlavy a pěti kuřat na dvůr - ­mají­ všechna ostatní hospodářská zvířata ­zůstat v kolchozu jako majetek kolektivního hospodářství. Inventář ­a veškerá chalupářská výroba zůstávají také v kolektivním hospodářství. A kolektivní farmy {115} nebudou rozpuštěny, ať se děje, co se děje! Budou existovat, ­i kdyby v nich zůstali jen tři kolektivní zemědělci…

Sedláci si stěžovali na okrese, šli do provincie, do centra. Tam však kategoricky odmítli splnit požadavek rolníků na vrácení jejich dobytka a vybavení, které jim bylo odebráno během ­násilné kolektivizace.

A tak navzdory tomuto drakonickému rozhodnutí bolševické vlády - schválit konfiskaci rolnického majetku a nevrátit majetek rolníkům opouštějícím kolchoz - se rolníci bez povolení lavinovitě vyhrnuli z kolchozů.

V Bolotném během jednoho měsíce opustily kolchoz všechny farmy kromě tuctu chudých a komsomolců.

Místní šéfové přesvědčili chudé komsomolské rodiny, aby zůstaly v kolchozu, aby se nerozpadl. Malá skupina kolektivních zemědělců ­by mohla vlastnit veškerý bohatý majetek kolektivního hospodářství.

Strana a sovětské orgány velkoryse rozdělily mezi zbývající kolchozníky ­majetek zabavený rolníkům: potraviny, ošacení, dobytek - mladá zvířata, chaty vyvlastněných…

 


Umřít hlady nebo kolchoz?

(opětovná kolektivizace)

 

Bez koní a nářadí se rolníci, kteří opustili kolchoz, ­připravovali na práci na půdě s lopatami a hráběmi…

­- Uvidíme, kdo bude lépe obdělávat půdu a mít ­lepší úrodu,“ říkali: my, individuální zemědělci s lopatami a hráběmi, nebo kolektivní zemědělci s pluhy a koňmi…

Naděje jednotlivých zemědělců na takovou „soutěž s kolektivními zemědělci“ ­se však ­nenaplnily. Dostali pouze 0,25 hektaru půdy na dvůr: stejně jako kolchozníci.

Ale ani polnosti, ani louky nebyly přiděleny jednočlennému hospodářství. Veškerá ostatní půda byla ponechána kolchozu, přestože v něm zůstala jen desítka domácností.

Místní úřady rolníkům řekly:

{116} - Podle sovětských zákonů nepatří půda rolníkům, ale našemu státu. Nyní ji vláda předává do ­užívání kolektivním zemědělským podnikům, nikoli jednotlivým zemědělcům…..

Ale deset domácností, které zůstaly v kolchozu, a jeden traktor ­vyslaný z MTS na orbu mohly obdělávat jen malou ­část půdy - asi čtvrtinu jarního pole. Zbytek ­pozemku - tři čtvrtiny - byl prázdný.

Jednostranně se na ně obrátily úřady a šéfové kolchozů:

pronajímat jim pozemky. Slíbili, že budou platit dobrou rentu kolchozu nebo státu: buď v naturáliích, ­jako před revolucí platili rolničtí nájemci statkáři, nebo velkou zemědělskou daň v hotovosti, jako za nové hospodářské politiky. Jednočlenným zemědělcům však bylo odmítnuto i to. Jediní zemědělci, kteří na ­vesnici ­nenašli žádnou možnost ­zemědělské práce, chtěli odejít za prací do měst.

Bolševická vláda jim však i tuto možnost uzavřela. Podle přísného nařízení sovětské vlády ­mohly státní podniky a instituce zaměstnávat ­pouze kolchozníky, kteří mohli vedení závodu předložit ­následující doklady: za prvé potvrzení, že zemědělec je ­kolchozníkem daného kolchozu, za druhé potvrzení, ­že ho rada kolchozu pouští do města, aby si vydělal peníze.

Později, když byl zaveden pasový systém, ­byl pas vyžadován také od místní ­policie­ při žádosti o zaměstnání.­ Pas byl vydáván pouze kolchozníkům, kromě obyvatel měst, kteří byli uvolněni k práci na základě osvědčení kolchozů.

Rolníci z jednotných farem nebyli zaměstnáni ve státních podnicích. A kromě ­státních podniků ­už žádné jiné nezbyly.

Vyhlášením principu „dobrovolnosti“ kolektivizace tak ­bolševické úřady se zrádnou krutostí vytvořily rolníkům, kteří opustili kolchozy, nemožné životní podmínky, tj. obnovily donucovací charakter kolchozů v jiné podobě.

Ve vesnicích se odehrával obludný paradox. Například v Bolotném byla ­většina jarních polí prázdná, protože kolchoz ­neměl nikoho, kdo by půdu obdělával. A rolníci-jednotlivci, 9/10 všichni vesničané, se potloukali bez práce, protože sovětské úřady {117} jim nechtěly dát půdu za žádných podmínek a nedovolily jim pracovat ve městech…

Úřady v tom viděly hrozbu: pokud by plodiny sklízeli pouze kolektivní zemědělci, ­zůstaly by nesklizené a uhynuly by.

Poté byl proveden nový manévr. Držitelům jednotek bylo oznámeno, že mohou sklízet žito na zasetých plochách ve svůj vlastní prospěch, přičemž budou muset státu odvádět pouze mírnou naturální daň. Jednotlivci sklízeli úrodu a mlátili ji sami - s řetězy.

Poté na ně ale úřady uvalily tak obrovskou daň, že museli odevzdat téměř všechen chléb státu a kolchozu­.

Ozimé pole bylo oseto pouze z jedné čtvrtiny: pouze ta část, kterou mohli obdělávat kolektivní zemědělci a traktor MTS.

A nejen to. Po sklizni brambor a zeleniny na usedlostech ­úřady sedlákům sebraly formou „daně“ téměř celou úrodu…

Kromě toho úřady oznámily, že v příštím roce budou rolníkům odebrány poslední zbytky zemědělských příležitostí. Usedlosti nebudou udělovány živnostníkům­. Ani krávy na jednočlenných farmách nebudou mít k dispozici pastviny­.

­Sovětské úřady tak rolníkům ­uzavřely všechny možnosti života ­mimo kolchoz: sebrali jim koně, nářadí a dobytek, sebrali jim veškerou půdu, nesměli pracovat ve městech… Aby se urychlil návrat rolníků do kolchozů, byly jim odebrány i poslední produkty: žito z pasek, brambory ­a zelenina z usedlostí.

Takto nelidské úřady vytvořily pro rolníky umělý hladomor. Postavil tak jednočlenné rolníky před strašlivou hrozbu­: hladomor.­ Od podzimu třicátých let začali rolníci-jednotlivci v Orlovštině, včetně Bolotného, umírat hlady.

A kolchozníci dostávali příděly jídla pro ­každou živou duši. Krávy dostávaly krmivo: seno a jarní slámu. Na jaře bylo kolchozníkům slíbeno: udržení usedlosti, pastviny pro dobytek­, práce v kolchozu a výdělek.

Během první kolektivizace byli rolníci nahnáni do kolchozu a ­postaveni před alternativu: buď tábor - nebo kolchoz!… Nyní, během {118} druhotné kolektivizace, nahnala drakonická moc rolníky ­do kolchozu s ještě strašnější alternativou: buď kolchoz - nebo smrt hladem! Volba… „dobrovolně“!…

Sedláci nechtěli zemřít hlady, a tak se po vyčerpání posledních zbytků jídla v domě po jednom a po ­skupinkách vraceli zpět do kolchozu.

V létě, na podzim a v zimě 1930-31 ­se tam museli vrátit všichni rolníci z Bolotnoje, kteří ­na jaře 1930 opustili kolchoz…

Sovětský tisk cynicky psal, že někteří rolníci projevili nedostatek svědomí a váhali opustit kolchoz. Ale poté, co ­jim soudruh Stalin ve svém geniálním ­díle „Dopis soudruhům kolchozníkům“ moudře vysvětlil ­nezbytnost systému kolektivního hospodaření, se do kolchozů vrátili. Vrátili se „dobrovolně“ a jsou připraveni se s nadšením pustit do kolektivní zemědělské ­práce, aby na kolektivním statku vybudovali prosperující, šťastný a kulturní život…

Stalinův článek „Dopis soudruhům kolchozníkům“ ­a komentáře k němu v sovětském tisku již nejsou k dispozici.

­nebyly oblíbené. Všichni rolníci nyní pochopili krutý ­cynismus bolševické vlády a zákeřné pokrytectví komunistické ­propagandy.

 

Hladomor a devastace vesnice

 

Léta 1930-34 byla v kolchozu Bolotnoje a dalších orelských vesnicích obdobím hladomoru.

Zpočátku šlo o umělý hladomor, který sovětské úřady vytvořily pro rolníky, kteří opustili kolchozy. Tímto umělým hladomorem úřady zahnaly rolníky zpět do kolchozů.

Ale pak rolníci, kteří se vrátili do kolchozu, dostali od šéfů skromný příděl pro každou živou duši: žito, brambory, zeleninu ze skladů. Jedná se o produkty, které úřady dříve těm samým rolníkům odebraly, když se po odchodu z kolchozu nechtěli vrátit…

Když se všichni rolníci museli vrátit do kolchozu, byly tyto produkty rychle spotřebovány. A nových produktů se v kolchozu vyprodukovalo jen velmi málo. V roce 1930 {119} byly tři čtvrtiny jarního pole prázdné, v následujícím roce tři čtvrtiny zimního pole. Obdělávání a sklizeň půdy byly ­špatné. Na pole se nevozil žádný hnůj. Výnosy polí se snížily dvakrát až třikrát.

­V letech kolektivizace se stavy skotu ­snížily o více než ­polovinu. Rolníci před vstupem do nenáviděných kolchozů vybíjeli svůj dobytek. ­Místní náčelníci a chudí, první kolchozníci, ­nemilosrdně vybíjeli dobytek z kolchozů.­ Mnoho kusů dobytka v kolektivních chovech uhynulo kvůli špatnému krmení, špatné péči a stísněnosti v nevhodných prostorách.

Šéfové kolchozů zpronevěřili velké množství produktů kolchozů: obilí, maso, brambory a zeleninu.

Sovětská vláda si z kolchozu odváděla lví podíl produkce. Dusila kolektivní zemědělce obrovskými daněmi: v naturáliích ­(maso, mléko, vejce) i v penězích.

Kvůli všem těmto okolnostem pokračoval v Bolotném hladomor i po zavedení druhotné „totální kolektivizace“. Byl to již „přirozený“ hladomor: přirozený důsledek protilidového ­ekonomického systému nevolnického hospodářství, nucených ­prací a státní kolchozní barščiny.

 

Hrachová polévka a „šťastné dětství“…

 

V letech kolektivizace jsem dostal ­dopis od učitele z Bolotnoje.­ Hlásil, že tam řádí hladomor.

Učitel o svých žácích řekl: „Některé děti jsou tak vyčerpané z ­hladu, že ani nemohou jít do školy… Jiní jsou tak vyčerpaní, že často omdlí…

Poslal mi eseje svých žáků o oslavách 1. máje ve škole.

Ve škole se konal koncert pro děti, které po něm dostaly ­hrachovou polévku. ­Škola dostala na ­revoluční svátek ­trochu hrachu ze skladu kolchozu.

Vzácní žáci se ve svých slohových pracích o koncertu zmínili jen okrajově. Naprostá většina lidí přešla koncert v naprostém tichu.

Všichni bez výjimky však psali o hrachové polévce, kterou dostali ve škole. {120} O polévce psali s potěšením a nadšením. Při čtení školních slohových prací bylo cítit, že to byl skutečný svátek v jejich životě, nejšťastnější den jejich společných zemědělských let. Bylo jasné, že hrachová polévka jim připadá jako vzácná pochoutka. Jíst hrachovou polévku pro ně bylo potěšením, jaké už dlouho nezažili…

Hrachová polévka je nejsladší pochoutka v životě… Chudáci hladové děti! Malí mučedníci kolektivní zemědělské půdy! …

Hrachová polévka je největším štěstím školáků…

„Nezapomenutelný čas“, „zlaté dětství“…!

To bylo to „šťastné dětství“, ­za které sovětský tisk ­jménem dětí chválil a děkoval Stalinovi, „velkému příteli ­sovětských dětí“…!

 

„Collective Farm Bread… „

 

Během těch „hrozných let“ jsem musel navštívit Bolotny, ­které se nyní staly kolchozem. Z města do vesnice mě svezla známá rolnice, která dříve vozila do města něco z kolchozu, ale teď se vracela domů s prázdnýma rukama.

Cestou vytáhla svou „peněženku“ a ukázala mi chléb, který její rodina jedla. Byla úplně černá, rozmočená, rozteklá jako bláto. Podle její babičky ji „vařila“ z rozemletých žaludů, bramborových slupek a nastrouhaných listů lopuchu. Chléb bez mouky, chléb… bez chleba…

- Kéž bychom mohli poslat tento kolchozní chléb Kalininovi, všeruskému náčelníkovi,“ řekla žena nevrle. - Ať jí to, co jedí kolektivní zemědělci… Stále předstírá, že je muž…

A zlomyslně na něj zaklela… se sprostými slovy… Opravdu mě to překvapilo. Nikdy předtím jsem ­od Rusky neslyšel sprostá slova.­ Přeslechl jsem se?

- Proč tak strašně nadáváš? - Zeptal jsem se.

- Kolchoz mi začíná lézt na nervy…! Proto nadávám. Vyrážím si dech… Teď všechny holky z kolchozu používají sprostá slova…

Pobídla koně a začala žvýkat kolchozní chléb…

{121}

PŘÍBĚHY SMRTI

 

Jakmile jsem dorazil do vesnice, ještě téhož večera se v jedné chatrči v tlumeném světle malé petrolejové lampy sešli kolektivní zemědělci, které jsem znal: „na kus řeči“.

Jejich tváře byly bez života, žlutavě tmavé, zemité­. Byli vyhublí, letargičtí, vyčerpaní jako podzimní mouchy.

O vesnických novinkách ve vlastním i sousedních kolchozech se mluvilo se smutkem.

Jedním z témat je obávané téma hladu a smrti…

Proč se nezobrazuje široká?

- Sousedka Marya nedávno zemřela hlady. Její manžel se vydal do města hledat práci a zmizel. A žena nemá co jíst. Z lopuchu se nedá žít dlouho. Její ženy se jí zeptaly: „Jak dlouho už Maruška není ve své chýši?

A pánev leží v seníku, zmrzlá…

 

S dětmi pod vlakem…

 

- Ve vesnici trpěla vdova Arina, kolchoznice se dvěma malými dětmi. Nebylo co jíst. Děti trápily duše svých matek svým hladovým pláčem. Žena toto mučení nesnesla. Zoufalý, šílený žalem. Šla na železnici. Vrhla se s ­dětmi pod projíždějící vlak.­ Jeden konec pro sebe a děti…

 

Strýček Anton a ovce

 

- Strýc Anton na jaře také odevzdal svou duši Bohu. Muž byl oteklý hlady. Odjel do vedlejší vesnice ke svým příbuzným. Možná by z nich mohl dostat něco jedlého…?

Na poli nedaleko cesty uviděl stádo ovcí. Obrátil se na pastýře: {122} „Tati, mám hlad. Dovolte mi podojit ovci, třeba dostanu alespoň doušek mléka…“.

Chytil mu ovci. Muž si dřepl a chtěl ji podojit. Ale naše ovce na to nejsou zvyklé, nikdy je nikdo nedojil. ­Ovce vyběhla ven ­a srazila vyčerpaného muže na zem. Spadl na zem a už se nezvedl. Muži došla pára…

Večer pastýř odvedl stádo do vesnice a vydal se k vedoucímu kolchozu. „Všechny ovce jsou v pořádku,“ hlásí. - „Strýc Anton leží mrtvý na poli… „

 

J“ Zemřel na krmivo pro koně… „

 

- Stejně tak Michail Andrejevič. Byl to bohatý muž. Jeho synové odešli do měst a on byl zbaven majetku. Odjel do města za svým komunistickým synem­. A poslal ho zpátky. „Je nemožné,“ říká, „abychom my, členové strany, udržovali kontakt s vyděděným otcem. Vraťte ­se a pracujte pro kolchoz…“.

Muž se vrátil domů, nastoupil do kolchozu a dostal práci jako čeledín. My, kolektivní zemědělci, jak víte, čekáme až do pozdního podzimu. Když pak stát dostane celou normu chleba, dostaneme ze zbytku avanet.

A koně v kolchoze mají v pracovní době naši úctu: ­předseda jim dává mouku. „Proto,“ říká, „jsou kolektivní zemědělci něco jiného… A co se týče koní v kolchoze, mám přesné pokyny z centra: pořádně krmit dobytek při práci, aby mohl pracovat docela produktivně.

No, koně podle Stalinových pokynů žerou oves, se-ne, mouku. A ženich pracuje s prázdným břichem. Jen slintá…

Muž dostal nápad. Vzal si ze stáje trochu mouky, nasypal si ji do kapsy a večer si ji chtěl přinést domů. Stařenka upeče chleba pro slávu,“ ­pomyslel si. „Vy koně,“ říká hladový muž, „máte krmiva dost. Ale já a stará paní také potřebujeme jíst…“

Večer jsem stáj zavřel a šel domů. Pak přijel předseda kolchozu. Prohledal muže a nařídil mu, aby nasypal mouku do žlabu pro koně. {Hrozil mu: „Jestli to uděláš ještě jednou, dám tě, ty hajzle, k soudu! A náš sovětský soud za rozkrádání ­posvátného kolchozního majetku tě, víš, zavře na deset let tam, kam tě nikdy nevzali!…“.

Po takovém neštěstí se muž bál vzít si domů mouku. Ale ­hlad je mrcha: nikdy si nedá pokoj… Ten přišel s novým lékem. Když krmil koně, vzal si hrst mouky a dal si ji do úst… Dokud neměl plné břicho. Když měl hlad, spolykal spoustu mouky.

Přišel domů, ležel v posteli a sténal. Z té agónie se mi zvedá žaludek, ­je to všude. No, roztrhat mu žaludek na kusy!… Celou noc se trápil… Ráno muž zemřel na koňské žrádlo…

 

Tatarnik neboli „Stalinova růže“…

 

Druhý den jsem se vydal na procházku po vesnici, která je nyní kolchozem.

Můj Bože, jaká spoušť!…

V mnoha chatrčích jsou okna a dveře zabedněné. Jejich bývalí obyvatelé zemřeli hlady. Jiní byli vyhnáni. Ostatní odešli do dolů a novostaveb, aby ­unikli hladu.

Celá délka vesnické ulice, dlouhá přes kilometr, byla porostlá obrovskými, ­až po střechy sahajícími trnitými keři, které mají v těchto končinách dvojí název: „kolun“ nebo „tatarnik“. Zpoza vysokých trnitých keřů bylo sotva vidět zčernalé střechy chatrčí.

Vesnicí kdysi procházela široká ulice, podél níž vedla silnice. Nyní zde není ani ulice, ani silnice. Celá ulice je zarostlá keři ostružiní. A místo cesty je tu jen pěšina ­mezi trnitými keři…

Někde podél cesty se potácely stíny jako hrobové ­přízraky. Byly to farmářky. Vyhublí, vyzáblí, jako kostlivci. Nosí jen špinavé košile…

Ne vesnice, ale pustina zarostlá „štěkajícím tatarem“. Pichlavá džungle kolchozu…

Plevelu této džungle se pro jeho trny přezdívá „trnka“. Všechny její mohutné stonky, všechny listy a obaly květů, nadýchaná růžová poupata, to vše je pokryto ostny. Je to skutečný ježek rostlinné říše. Dobytek tuto trnitou rostlinu nemohl jíst. Děti by se mohly píchnout o trny. Sedlákům se tento trnitý plevel velmi nelíbil, a proto ­ho ničili lopatami u ­kořenů. Proto bylo dříve ve vesnici málo „trní“: na okraji pustiny, u řeky.

A nyní tento trnitý keř ovládl celou pustinu. Vstoupila do samotné vesnice, narazila na stěny všech chatrčí. Zpustošila a zardousila celou vesnici s kolektivním hospodářstvím…

A to je hluboce symbolické…

Tento trnitý keř má od pradávna další charakteristický název - „tatarník“. Lev Tolstoj se o tomto „tatarníku“ zmiňuje v povídce „Hadži Murat“. Prishvin se ve svých dílech zmiňuje o „tatarniku“. Spisovatelé tedy dosvědčují, že kuriózní přezdívka této rostliny ­je v Rusku rozšířená.

Lze předpokládat, že tento druhý název dostal v dávných dobách, kdy ruskou zemi pustošil tatarský vpád. Vesnice se pak proměnily v pustiny a zarostly „tatarníkem“, ­historickým svědkem „basurmanské invaze“. A ­charakteristická přezdívka přetrvala z těchto šedivých let až do současnosti.

­V dnešní době zažívá ruský venkov novou „basurmanskou ­invazi“, bolševicko-kolchoznickou invazi. A zničenou ­vesnici­ opět ­zaplaví džungle „tatarníků“…

Rolníci ji nyní nazývají nově: „kolchozní květina“, „Stalinova růže“…

Každý návštěvník Stalinova muzea v kavkazském městě Gori, rodišti bolševického vůdce, dostane dárek - nádhernou rudou růži z muzejní zahrady. Dar ve jménu vůdce revoluce - jako památka na jeho červený obraz…

„Otec národů“ připravil ruské rolníky o půdu, koně, dobytek a veškerý majetek. Připravil o život miliony příbuzných a blízkých. A ­kolchozníkům dal na věčnou památku pichlavou krvavou „kolchozní ­květinu“, „Stalinovu růži“…

Ruští rolníci nikdy nezapomenou na Čingischána dvacátého století, ­Největšího Ludomora na zemi… Svým vnoučatům a pravnoučatům předají věčnou vzpomínku na něj. Ruský ­venkov nikdy nezažil ­horší noční můru, než je noční můra {125} loupežných přepadení kolchozů, hladu a devastace ­od tatarského vpádu.

Oživení „tatarnické“ džungle v kolchozní vesnici je toho výmluvným důkazem. Krvavé květině se dříve přezdívalo „tatarník“. Nyní se z něj stal „květ kolchozu“. , „Stalinova růže“…

Je to tiché, ale přesvědčivě výmluvné historické svědectví o vpádu barbarských ­hord na ruský venkov: ­Tatarů v dávných dobách a nyní bolševiků…

Džungle „tatarníku“, „kolchozní květiny“, je symbolem všeobecné ­devastace vesnice a živou historickou připomínkou nejtragičtějších období v životě ruského lidu…

 

Příběhy a vyprávění o kolektivizaci

 

Na předchozích stránkách jsme se podrobně seznámili s fakty o kolektivizaci, ­s příběhem „revoluce kolektivního zemědělství shora“. Příběh je krvavý a strašlivý. Příběh o tom, jak se ze zločineckých ­plánů bolševiků ­stal kolchozně-rolnický systém. ­Vznikla na milionech mrtvých ­rolníků, na mořích krve a slz okradených a zotročených dělníků. Ne nadarmo dali kolektivní zemědělci tomuto období příznačný název „strašná léta“…

­Aby však vůdci „revoluce v kolchoznictví“ rozptýlili vzpomínky na tuto krvavou záležitost, vytvořili o kolektivizaci pověsti a legendy­. Hlavním autorem těchto příběhů byl seminarista Josif Stalin. Ve svých projevech a článcích vyprávěl tisíc a jednu historku o „revoluci v kolchozech“.

Mluvil o tom, jak bolševici sebrali půdu statkářům a dali ji „na věčné časy“ rolnickým kolchozníkům…

O tom, že bolševici „dali“ každé kolchoznici krávu…

Kolektivní farmy nyní produkují mnohem více chleba než dříve jednočlenné farmy…

O rolnicích, které nyní nepracují na kolchozech pro své muže a otce, ale pro sebe…

Že v kolchozech byla vymýcena stará venkovská bída, že je tam nyní hojnost potravin, blahobytný a kulturní život…

{126} Že předrevoluční vesnice byla pro rolníky „macechou“ a kolchoz se stal jejich „vlastní matkou“…

Že rolnictvo podporovalo „kolektivní zemědělskou revoluci“ zdola, ­kterou bolševici prováděli shora…

Stalin tvrdil, že společnost v Sovětském svazu se stala jednotnou a beztřídní: každý je dělníkem v jedné socialistické­, státní ekonomice…

Řekl, že zrušením třídy rolnických vlastníků ­bylo ­navždy­ odstraněno nebezpečí obnovení soukromého vlastnictví, ­že socialistický systém v SSSR definitivně zvítězil…

Vůdce strany zdůraznil, že základní otázka smrtelného boje mezi socialismem a kapitalismem - „kdo je kdo? - v Sovětském svazu je ­neodvolatelně vyřešena a nyní se přenáší na mezinárodní scénu…

Stalin předpovídal, že světové dějiny se nyní budou ubírat novými, socialistickými cestami, které povede komunistická strana a on, vůdce této strany, „velký motor ­světové revoluce“, jak ho lichotivě nazval jeho přítel a poradce Lazar Kaganovič…

Pro obyvatele Sovětského svazu měly tyto stalinistické pohádky velmi dráždivý účinek.

Na zahraniční komunisty a naivní spolucestující v zahraničí však ­tyto příběhy zapůsobily velmi příznivě.

Sovětské noviny v těch letech přinesly zajímavý případ. ­Delegace francouzských komunistů se zúčastnila pléna ústředního výboru komunistické strany. Při poslechu ­Stalinovy zprávy, příběhu o největší „kolektivní zemědělské revoluci“ v dějinách, ­citliví francouzští komunisté. plakal… Plakali ­radostí a něhou!…! Jak velkolepých činů a nejslavnějších výkonů dosáhla Komunistická strana Sovětského svazu!…! Jaké nevídané ­zázraky „socialistického ráje“ vytvořila kolektivní zemědělská ­revoluce! …

Při čtení této zprávy se lidé v Sovětském svazu zamysleli a promluvili si mezi sebou:

- Ano, ze stejného důvodu, ale jak různě lidé na světě pláčou!… Miliony ruských rolníků plakaly a pláčou hořké {127} slzy z kolektivizace… Plakali a plakali, ­protože je Slavíkovi lupiči připravili o všechen majetek a ­udělali z nich žebráky…

Pláčou, protože z nich, svobodných pracujících, udělali nevolníky sovětského státu…

Důvodem jejich pláče je to, že na obilných polích a dobytčích farmách umírají hlady, zatímco pod širým nebem, na poušti, je dusí útlak a teror…

Ruští rolníci pláčou nad miliony mrtvých otců, matek, ­bratrů, sester, dětí… Plačte hořkými slzami nad jejich osudem mučedníků ukřižovaných na společném statku Kalvárie a opuštěných celým světem…

A nad čím brečí francouzští komunisté? Pláčou nad Stalinovými pohádkami o „revoluci v kolchozech“ a „kolchozním ­ráji“ ….. Pláčou nad „hrdiny kolektivní zemědělské ­revoluce­„, ­pláčou nad vyhlídkou na „globální ­ráj ­kolektivních farem“…

 

- Ano, různé způsoby života, různé způsoby myšlení a různé způsoby pláče ve světě! …

­- Měli bychom pozvat francouzské komunisty, aby žili a pracovali ­v našem „kolektivním zemědělském ráji“. Možná by pak plakali stejně hořce jako my, ruští rolníci…

 

***

 

Stalinovy příběhy o „kolchozní revoluci“ v ­Sovětském svazu následně dostaly ­různé podoby: vědeckou, beletristickou, filmovou, písňovou, malířskou. A po celém světě se tyto příběhy šířily a šíří: prostřednictvím románů a učebnic, encyklopedií a novin, rozhlasu a filmu, obrazů a výstav.

Zde je několik příkladů této popularizace „kolektivních zemědělských příběhů“.

Oficiální učebnice pro střední školy v Sovětském svazu, Dějiny SSSR, kterou vydala profesorka A. Pankratova, ­popisuje kolektivizaci takto:

{128} „Na jaře 1929 rozhodla Rada práce a obrany o masové ­výstavbě MTS (strojních a traktorových stanic) a toto rozhodnutí bylo energicky prosazováno. Rolníci přicházeli do státních statků a MTS, pozorovali práci traktorů a žádali o pomoc při sdružování do ­kolektivních farem, které by obdělávaly společnou půdu pomocí vylepšených strojů. To byl začátek masového hnutí kolektivních farem… Začala totální kolektivizace“. ( А. Pankratova (ed.) - Dějiny SSSR, učebnice, svazek III, str. 328.)

Jakou sladkou idylku malovali autoři bolševické učebnice dějepisu: rolníci přicházeli na státní statky, pozorovali traktory a… sjednotit se do kolektivních farem!… Škoda jen, že tato idyla ­má jednu vadu: zcela odporuje faktům, pravdě…

Sovětské encyklopedie hovoří o „dobrovolné kolektivizaci“… O „gigantických úspěších kolchozů“ se hovoří ve statistických ­souhrnech…

Takové propagandistické příběhy ­se studenti v komunistických ­státech od Berlína po Peking musí učit nazpaměť jako „vědu“, „objektivní historickou pravdu“…

Sovětští komunističtí spisovatelé - Michail Šolochov, Gribačov a další - napsali falešné knihy o kolchozech, které byly přeloženy do mnoha jazyků, rozšířily se po celém světě a oslavují „­revoluci kolchozů“ ­a socialistický systém zemědělství. Takové „literatuře“ se v SSSR říká „kolchozní sirup“ nebo „pohádky pro malé děti a velké osly“…

V Sovětském svazu vznikla řada báječných filmů o kolchozech. Ukazují „kolchozní ráj“: „hojnost“, bohaté hostiny, „kolchozní romance“, vždy veselé, zpívající a tančící kolchozníky a kolchoznice…

Sovětský rozhlas vysílal denně ve všech jazycích po celém světě ­písně jako „Kolchoznaja tancova“ nebo podobné písničky:

 

„Roztáhněte harmoniku víc,

Nechte děvčata zpívat spolu s vámi,

Být známý po celém světě,

Jak žijí kolektivní zemědělci…! „

 

{129} V komunistickém impériu se vyrábějí moře „kolchozního sirupu“ ­a zaplavují svět…

V ­Sovětském svazu vznikají barvité a veselé příběhy o „kolchozní revoluci“ a „kolchozním ­ráji“, které se šíří po celém světě za ­účelem bolševické propagandy, rozšiřování komunistické ­revoluce.

A strašná kolchozní pravda je v komunistickém impériu tvrdošíjně zamlčována, vytěsňována z tisku a „vykořeňována“ z ­myslí lidí. Pravdomluvnost je eliminována, protože „Krivda nenávidí Pravdu: Pravda vidí Krivdu všude“…

Peklo v komunistické říši je zastřeno bujnou fantazijní výzdobou, na níž jsou pod rouškou „kolchozního ráje“ namalovány husté lesy bujících brusinek. A hrůzná zvěrstva komunistických draků jsou v těchto dekoracích překreslována ­jako laciné populární „hrdinské činy“!…!

{130}

 

4. TVRDOHLAVÍ SAMOTÁŘI

 

Mnozí z kolektivních zemědělců ­kladli kolektivizaci mimořádně tvrdohlavý ­individuální odpor. Následující stránky popisují několik těchto jednotlivých zemědělců, ­jejich urputný boj proti kolektivizaci a jejich smutný osud.

 

Rolník horník a kolektivizace

 

Odvážný bojovník proti násilné kolektivizaci byl velmi zajímavý muž z Bolotného.

Jako chudý rolník z malého hospodářství odešel v létě před revolucí do práce. Pracoval hlavně v dolech. Byl to sečtělý ­a vzdělaný člověk. V jeho rozsáhlé osobní knihovně se nacházela velká hromada historických a lidových pověstí, učebnice ­fyziky a ruské klasické literatury, Leninovy pamflety a ­Dantova ­Božská ­komedie. Již před Říjnovou revolucí byl přesvědčeným bolševikem.

Po říjnu se stal jedním z městských komisařů. Protože však byl mimořádně čestný a spravedlivý, dostal se do ostrého střetu s ostatními bolševickými komisaři, kteří ­nepoužívali státní prostředky pro lidi, ale pro své ­osobní účely. Byl vyloučen ze strany: „demagog“, „hádavec“. Koupil si koně, stal se rolníkem a v letech NEPu se z něj stal typický středostavovský rolník.

Když začala nucená kolektivizace, ­na schůzích proti ní ostře vystupoval.

- Majetek zahálčivých boháčů je odvozen od vykořisťování. ­Proto může být odebrána i násilím. Nelze však rolníkům ­násilím vzít jejich pracovní majetek, který si vydobyli v potu tváře svýma mozolnatýma rukama. Kdysi jsem si také myslel, že socialismus je ráj. Nyní mám jiný názor. Pokud však máte stále rádi socialismus, vyzvěte rolníky, aby ­dobrovolně odešli do kolektivního zemědělského ráje. Proč je ale do ráje vyháníte obuškem…­?

Kategoricky odmítl vstoupit do kolchozu a prohlásil, že nikomu nedá svého koně, svůj pracovní majetek a ­vyhodí ze své chýše každého, kdo mu přijde majetek z kolchozu vzít.

Mizerně vzdělaní řečníci z okresního výboru byli bezmocní, aby na ­selských schůzích debatovali s ­tak inteligentním a sečtělým řečníkem. Mluvil procítěně, velmi malebně a výmluvně, ­svůj projev naplňoval přesvědčivými příklady, živými aforismy a jadrnými vtipy. Po diskusi s takovým řečníkem ­ztratili ­komisaři ­svou aroganci a účastníkům schůze se jevili jako ­slepice.

Bezmocní členové okresního výboru ­nadávali tomuto bývalému bolševikovi do „zrádců“, „podměstských“, ­„kontrarevolucionářů“ a hrozili mu zatčením a táborem­.

Brzy se ho zmocnila nemoc a nemohl nikam jít. Smrtelně ­nemocný ležel v posteli. A přišel za ním tajemník farní ­stranické organizace: přemlouval ho, aby vstoupil do kolchozu, a vyhrožoval mu… Tohoto bojovníka proti kolektivizaci zachránila z ­lágru­ jen smrt.

Jeho žena a syn na jeho poslední radu do kolchozu nešli. Ve vesnici nechali všechen svůj majetek, v noci odešli a do vesnice se už nevrátili…

 

Vdovství a „závrať z kolektivního hospodaření

 

V Bolotném jsem potkal vdovu, která se během první kolektivizace nepřipojila k artelu. Veškerý majetek jí byl odebrán a předán do kolchozu, ­ale ona tam nešla.

Místní šéfové ji chtěli i s jejími třemi dětmi poslat do tábora. Pak si to ale rozmysleli: „V táboře by si nevydělala ani na příděl pro sebe a děti. Kam by měla jet na tábor?! Ať zůstane ve vesnici a zemře tady.“… {132}

Potkal jsem ji ve vesnici po druhé kolektivizaci a šel k ní do chaty. Ochotně mi vyprávěla smutný příběh.

- I když jsem chudý, nechtěl jsem se připojit ke kolchozu. Ale s námi, miláčkové, se nepočítá. A tak naši soudruzi uspořádali ­v naší vesnici artel.­ A když to udělali, vzali mi všechno: koně, krávu, pluh i vůz. A všechno bylo předáno kolchozu, i když jsem do něj nechtěl vstoupit… Ale pak se v novinách objevilo Stalinovo „Vertigo“. Pak jsem šel za předsedou kolchozu a řekl mu: „Vraťte mi koně, pluh a vůz. Já jsem do kolchozu nevstoupil, ale vy nemáte právo mě do kolchozu nutit, proto mi Stalin nadává za „závrať“…“.

Předseda se mi vysmál. Řekl, že já sám jsem měl „závrať z neúspěchu“. A nevrátil mi majetek z kolchozu… Dobrá, myslím, že jediné, co potřebuji, je, aby mi dali nějakou půdu: schoval jsem si nějaká semena a budu kopat půdu lopatou a hráběmi… Ale nebylo: nedali mi žádnou půdu. Dali mi jen statek, čtvrt hektaru, a nic jiného… A brzy se „závrať“ dostavila znovu. Přišli ke mně náčelníci kolchozů, prohledali mi chatu i sklep a sebrali mi všechny zásoby: obilí, brambory, řepu, zelí.­ Vše uklidili koštětem… „A když se připojíš ke kolektivnímu hospodářství, dáme ti jídlo… „Ty,“ říkají, „­mluvíš o ­'závrati'.­ Ale soudruh Stalin na svou „závrať“ už dávno zapomněl. A poslal nám novou směrnici: „Vraťte nestabilní kolchozníky zpět do kolchozů…“ Odvezli jsme vaše potraviny a dobytek zpět na společnou farmu. A vy samozřejmě můžete žít sami: nenutíme vás…“. Tak se to otočilo: buď zemřeš, nebo půjdeš do kolchozu!…! Podíval jsem se na své sirotky. Sedí, trucují a pláčou, aniž by jedli… Hlad je mrcha. Nikdo nechce zemřít. A nechcete přece nechat své děti umřít hlady… Sama jsem se rozplakala a šla jsem do kolchozu…

Baba si rukávem utřela slzy.

- Vstoupila jsem do kolchozu, ale není mi to moc platné,“ pokračovala po chvíli mlčení. - Ještě jsme neumřeli hlady, a to ani nežijeme. Takže trpíme pouze… Není to život, je to jen kolgota!…

Baba si povzdechla, beznadějně mávla rukou a soustředila se na práci: spravovala synovy kalhoty.

{133}

 

„Goldsmith…“

 

V dělnickém táboře u nádraží jsem viděl mnoho tvrdohlavých individualistů, kteří se nechtěli připojit ke kolchozu a opustili vesnici. Našli si práci v nejbližších ­továrnách a novostavbách (poté, co různými způsoby získali ­potřebná osvědčení). Často si zařizovali vlastní bydlení, velmi primitivní. Některé rodiny si postavily chýše s ­hliněnými stěnami z ­chvojí a dřeva.­ Jiní stavěli zemljanky.

Sedlák, který sem přišel s rodinou z Orelska, se nechtěl se svým koněm rozloučit. Našel si práci jako uklízeč na ­nádraží a v místní nové budově.

- Jak se vám daří, pane Goldsmithe? - ­Lidé, kteří ho znali, si ­ho dobírali.

- Obchodní činnost pokračuje, v kanceláři se píše. Řízením sraček si vydělávám na chleba,

- odpověděl v souladu s vtipálky. - Je mnohem lepší se zabývat blbostmi ­než kolektivním hospodářstvím…

Ale ani na tak „chutné“ práce nezůstávali dělníci-jednotlivci sami. Aby skoncovala s tvrdohlavými individualisty, kteří si vydělávali na ­chleba soukromou dopravou na svých koních, ­vydala ­sovětská ­vláda nařízení: na koně každého individualisty uvalit ­roční daň ve ­výši jednoho tisíce dolarů, kterou měl ­zaplatit do ­státní pokladny předem na celý rok, jednorázově.

- Jak se teď cítí jeho voňavé veličenstvo?

- zeptal se známý sběrače odpadních vod.

- Můj sud tolik nesmrdí: vyhláška smrdí víc,“ odpověděl nevrle sanitář…

Koně se musel vzdát: prodal ho novostavbě firmy, kde pracoval. Muž se s pláčem loučil se svým přítelem a živitelem rodiny, když ji odváděl do stájí nové budovy…

Přestože nadále pracoval ve stejné práci a na stejném koni, jeho životní pohoda se zcela změnila. Začal být mrzutý a rozhořčený­. - Už nejsem pán, ale dělník,“ říkával.

{134}

Vesnice jednoho muže

 

Jeden kolchozník z Bolotného se vytratil za prací na Dálný východ, na stavební práce.

Viděl jsem, že země je prázdná a nikde kolem nejsou žádní lidé.

Přivedl tam svou rodinu. Společně s několika dalšími rodinami se usadili v malé vesnici uprostřed ničeho. Každá rodina si pro sebe zabrala samostatný pozemek. Začali obdělávat půdu a lovit ryby. Žili jako samostatní zemědělci. Byli šťastní a ­zmatení: „Opravdu jsme se zbavili pekelného ohně, kolchozu?!“.

O rok později je však místní úřady hledaly.

- Tady se nedá žít: tohle je pohraničí… Tito osadníci byli vyhnáni 200 kilometrů do vnitrozemí. Byli vysídleni. Znovu si postavili chýše. Znovu se ujali půdy­.

A o rok později je úřady opět vyhnaly: začaly tam stavět vojenské objekty… Úřady nařídily těmto lidem, aby se přesunuli o dalších 200 kilometrů dál do tajgy. A navíc požadovali:

- V Sovětském svazu již nemohou existovat jednočlenné farmy. Vesnice musí být kolektivním hospodářstvím. Vidíte, že se od kolektivního hospodářství odvíjíte…

- Frustrovaně jsme si odplivli: nikde nás nenechají bydlet, ďáblové! - Kolektivní zemědělec nám řekl. - A vrátili jsme se domů, do naší vesnice… Museli jsme jít za šéfy s dárkem. No a pak, tuším, předseda jmenoval brigádníka z kolchozu.

 

Kolektivní zemědělská služka v domácnosti

Ve vesnici jsem se setkal s „vyvlastněným“ rolníkem Ivanem Fjodorovičem, ­kterého bolševici poslali do vězení za protikolchozní propagandu. Odseděl si rok ve vězení a vrátil se do své vesnice.

- Do kolchozu jsem nešel: je to horší než zákopy,“ řekl starý voják. - A v karpatských zákopech jsem trpěl několik let za ­německé války, znám je dobře. „Ach, Karpaty, vy Karpaty, vojáci si vás budou pamatovat! „ - tak zněla vojákova píseň. Mně stačí Karpaty: nechci jiné… A moji synové (­vychoval jsem čtyři orly!) po vyvlastnění vstoupili do kolchozu. Náčelníci {135} mi přišli s nožem na krku: buď do kolchozu - nebo do lágru, na Sibiř!…! A moje stará paní s nimi. Když byl vyhlášen program přesídlení, odjeli do ukrajinského kolchozu v Charkovské ­oblasti. Nyní píší, že se tam nežije tak špatně jako tady.­ Ale ani tam se mi nechce: stydím se vlézt do cizího zničeného hnízda…

Stařec se na okamžik zamyslel. Pak se probudil:

- A další se přidávají. A lezou na špatných místech…

A vyprávěl zajímavou příhodu. Ve vězení se setkal s bývalým důstojníkem: byl to ředitel věznice. Byl to zemský důstojník, pod jehož velením Ivan Fjodorovič sloužil dlouhou dobu jako poddůstojník v Karpatech během rusko-německé války. Bývalý důstojník otevřeně ­hovořil s Ivanem Fjodorovićem o svém osudu.

Po bolševickém převratu byl důstojník opakovaně vězněn, a jak sám říká, „neustále nad ním visela hrozba ­smrti: popravy a vyhladovění…“. „Aby si zachránil život, rozhodl se této hrozby zbavit: opatřil si potřebné doklady, přestěhoval se do ­jiného kraje, vstoupil do strany a stal se vedoucím věznice… Teď už se nad ním nevznášel strach ze smrti. Ale… nyní ho začalo trápit svědomí. „Moje situace je na pováženou,“ řekl tento bývalý důstojník carské armády. - „Jak se může ruský vlastenec cítit ve službách zrádců vlasti?! Jak se má cítit čestný člověk ve službách lupičů?! Jaký je postoj úředníka, který se stal komunistou a drží ve vězení nevinné rolníky, odpůrce rozkrádání kolektivních farem?! „

Ivanu Fjodorovičovi tento důstojník pomohl. Vzal ho na lehkou práci do ­vězeňské kanceláře. Pomáhal mu s jídlem a oblečením. Požádal o předčasné propuštění z vězení a dostal ho.

Ale co se týče stranického průkazu a pozice bolševického žalářníka pro svého bývalého důstojníka, Ivan Fjodorovič vyčítavě zavrtěl hlavou a zmateně pokrčil rameny…

- Jak teď žiješ, čím se živíš, kamaráde? - ­Zeptal jsem se.

- Žiji trochu, ze dne na den. ­Ani já jsem po vězení ­nenastoupil do kolchozu. ­Předsedu už to netrápí: ve svém věku už nejsem povinen pracovat. Ale šéfové kolchozu mi nechtějí dát mou chatu, i když je prázdná a zabedněná… Takže se teď potuluju po cizích zahradách… U jednoho kolchozníka zůstanu týden, u druhého týden. Během té doby udělám pro svého domácího, co můžu: okopávám zahradu nebo pleju… Postavím plot… …opravit dvůr… opravit střechu… Postarám se o děti… ­Posbírám ­trávu pro krávu…­ Kolektivní zemědělci nemají na svou práci čas. Nakrmí mě, čím mohou…

­- Poslední dobou dělám hodně krtků,“ usmál se ­stařec. - Někteří agenti z města ­mi ­oznámili, že ­mi za každou krtčí kůži zaplatí rubl. ­Pasti na krtky jsem si nechal patentovat. A teď je nastavuji a chytám krtky. Za každou kožešinu dostanu rubl a potvrzení, že jsem je odevzdal ­státu. Když dostanu certifikát, prodají mi ve státním obchodě kilo chleba za rubl. Nyní žiji způsobem, který mi mohou závidět i kolchozníci. - „Vy tu tak trochu sloužíte jako zemědělský dělník, Ivane Fjodoroviči,­„ říkají. - Ale vy žijete lépe než my, vaši páni. Nemáte nad sebou žádné šéfy a chleba si vyrábíte sami z krtků. Naše ženy vás nakrmí polévkou…

- Jediná škoda je,“ řekl stařec, „že nemám zbraň. Králíků je teď tolik! Nikdy předtím jich nebylo tolik. Dříve je lidé lovili, ale ­teď… „přátelé lidu“ sebrali lidem všechny zbraně… Je to škoda:

protože jsem byl prvotřídní lovec. V zimě jsem domů nosil desítky zajíců. Ve stodole byl sud plný zajíců. Kdybych teď měl malou zbraň, měl bych dost masa nejen pro sebe, ale nakrmil bych zajíčím masem celou vesnici. Kdybych tak měl malou pistoli…!

Stařec vojácky pokýval hlavou, prudce se otočil a vydal se na louku ke svým krtčím pastem.

{137}


5. ÚTĚK Z KOLCHOZU

 

(Poutníci a migranti)

 

Po kolektivizaci jsem se setkal s mnoha kolchozníky z Orla, kteří utíkali ze svých rodných kolchozů do jiných regionů, aby byli přesídleni nebo pracovali ve městech a utíkali před hladem.

 

I. Osadníci

 

Po kolektivizaci byly některé vesnice na Ukrajině a Kubáni zcela zpustošeny. Celé jejich obyvatelstvo bylo vyhnáno nebo uprchlo. Sovětská vláda pak vyzvala kolchozníky z malých kolchozů v Rusku a Bělorusku, aby ­se do těchto prázdných vesnic přestěhovali.

Někteří orjolští kolchozníci, kteří utíkali před hladem na svých kolchozech, ­se vydali na přesídlení. Očekávali, že se jim tam bude dařit lépe.

 

Na Ukrajině

 

S takovými přistěhovalci jsem se setkal. Jeden z nich přijel navštívit svou rodinu do rodné vesnice Bolotnoje. Početná rodina tohoto migranta, bývalého kulaka, se usadila na Ukrajině, v kolchozu v Charkovské oblasti.

­- Na Ukrajině se žije lépe než v Orlovské oblasti,“ ­řekl. - Například v našem kolchozu v Charkově ­se dávaly dva kilogramy pšenice ­na pracovní den.­ Chleba bylo dost. A ne černý chléb, ale bílý, pšeničný. Nemáme dostatek jiných produktů, ale jíme hodně chleba. A kromě toho má každá chalupa ve vesnici, kde jsme se usadili, zahradu. Zemědělská usedlost kolektivních zemědělců zabírá jeden hektar, {138} nikoliv­ 14 /hektar, jako je tomu v orlovské oblasti. Problém je ale v tom, že ­Ukrajinci z okolních kolchozů se k nám, přistěhovalcům, chovají velmi nepřátelsky.­ - Vidíte, - říkají, - objevili se „dědicové“. Naši lidé ­byli sovětskými úřady vyhnáni na Sibiř a sem byli přivezeni hladovějící Moskvané­…

- Nemají nás migranty rádi, vyhrožují nám represemi. To je to špatné…

 

Na Kubáni

 

Setkala jsem se také se známou kolchoznicí, která se vrátila z ­přesídlení zpět do své vesnice. S rodinou se přestěhovala z kolchozu v Orjolu na Kubáň.

- „Půdy tam bylo dost,“ řekla, „v kolchoze. ­Bylo tam také dost pšenice ­na jednodenní mzdu. Ale v této kolchozní osadě ­nebyla vůbec žádná ­voda, ­žádná studna, žádný potok - samá step a step. Nejbližší ­studna se nacházela 10 kilometrů od osady. V kolchozu bylo málo koní. Voda byla přivedena pouze do čela kolchozu. Všichni ostatní kolektivní zemědělci museli sbírat a často používali k pití hořkou dešťovou vodu. Voda byla špatná. A také stesk po domově: po vlastní zemi, po příbuzných a známých lidech…

Rolnice to nevydržela a vrátila se i s dětmi domů do svého orlovského kolchozu.

A druhá rodina, která se přestěhovala s ní a žila na stejné osadě na Kubáni, se nevrátila. Tato rodina, která byla vyvlastněna, ­tam zůstala ­žít. Její vzpomínky na vesnici byly velmi smutné a do vlasti ji tolik netáhlo… Kukulové zakořenili ve své druhé vlasti.

 

{139}

O

 

Letmé setkání

 

V roce 1935 byl ve městech zrušen systém potravinových lístků a peníze se staly opět důležitými. Velká vlna kolchozníků, kteří opustili své rodiny na kolchozech a odešli ­pracovat do ­města. Nemohli odejít se svými rodinami: ve městech nebyly žádné domy; nebo nesměli s rodinami opustit kolchoz.

Po roce 1935 jsem se setkal s mnoha ­známými na mnoha místech.

***

 

Na nádraží ve velkém městě. Setkali se dva kolektivní zemědělci ze stejné vesnice. Jeden už ve městě pracuje, druhý právě přijel. V ­hadrech a s kufrem.

- Co je nového na společné farmě? Už dva roky jsem tam nebyl. Je tam nějaký chléb?

- Žádný chléb, bratře, žádný chléb. Kdyby byl chleba, co by mě sem sakra hnalo, číhat tu a hledat práci…

- Tak pojďte se mnou: v naší nové budově jsou pracovní místa…

***

 

V dělnickém táboře na nádraží. Stavba dělnických chatek. ­Tesař sedící na střešních trámech volá. ­Ukáže se, že je to známý ­kolchozník z vesnice Oryol: dříve byl stolařem, nyní je kolchozníkem, který se stal farmářem…

***

 

V ulicích hlavního města jsem potkal známého muže, oblečeného do speciálního pracovního oděvu Metrostroje: pracoval v dole na stavbě metra.

{140}

***

 

Známí si povídali o kolchozu, své práci a osudech ­některých krajanů.

 

Kde se lépe umírá…?

 

Vyprávěl se hrůzný příběh o dívce z kolchozu.

Odešla z vesnice hledat práci. Chtěla si vydělávat na živobytí a pomáhat matce a sestrám v kolchozu. ­Žádná vhodná práce ­nebyla k dispozici a nebyly peníze. Musela tedy vzít první práci, kterou našla. Dostala práci v hornictví při stavbě podzemní dráhy v ­hlavním městě.

Velmi těžká práce v podzemí dolů, časté sesuvy hornin, smrt mnoha dělníků - to vše vesnickou dívku vyděsilo natolik, že se rozhodla vrátit do kolchozu. Teď se jí zdálo, že je snazší zemřít hlady na kolchoze než v dolech pod závalem…

Z práce však propuštěna nebyla. Domů se vrátila sama. ­Ředitelství dolu poslalo do místa bydliště dívky papír, v němž ­žádalo místní policii, aby kolchoznici zatkla jako „dezertérku ze ­socialistické práce­„ ­a vrátila ji do práce. Policista dívku zatkl, převezl ji do okresního města a na noc ji zavřel do vyšetřovací vazby s tím, že ji druhý den pošle ­vlakem s eskortou na její pracoviště.

Když ráno otevřel místnost pro zatčení, policista byl ohromen: před ním visela mrtvola „dezertéra socialistické ­práce“…

Chudák holka tak vyřešila strašný problém po svém, kde by kolektivní zemědělec mohl zemřít snáze…

 

Plocha a osud

 

V Bolotném jsem narazil na další tragédii exodu. - Kde je tvůj otec? - nic netušíc jsem se zeptal kolegy kolchozníka, kterého jsem poznal, když jsem ho potkal.

{141}Otče?! - Teenager se zachvěl. - Po… po… vážil,“ zamumlal, ­koktavě, ustaraně, plačtivě a šel domů…

O osudu jeho otce vyprávěli další kolchozníci. Kolchozník šel pracovat a dostal práci ­na stavbě v Leningradě. V žádném případě však nemohl najít místo k přespání poblíž velkoměsta. Ubytování našel pouze v odlehlé­, nepřístupné vesnici vzdálené 100 kilometrů od města a šest kilometrů od železniční stanice. Tato nepohodlná cesta mu zabrala více času než práce. Měl tak málo času na spánek, ­že se nikdy nemohl pořádně vyspat.

Jednou kvůli tomu zaspal a přišel do práce o půl hodiny později. Byl za to souzen a podle drakonického sovětského zákona o nedochvilnosti ­odsouzen k vysoké pokutě: po ­dobu šesti měsíců platit státu 25 % mzdy.

Nervózní a vnímavý muž, dobrý rodinný typ, ­měl tento kolchozník ­zlomené srdce: jeho děti v kolchozu umíraly hlady a on ­jim nemohl ­šest měsíců ­poskytnout žádnou, ani tu nejmenší pomoc­!

Večer po procesu se vrátil do svého bytu a oběsil se…

 

Otec šéfa kolchozu

 

Jednou o prázdninách přišel do mého bytu ve městě starý známý, kolchozník z Bolotného. Ukázalo se, že už dávno přijel z kolchozu za prací a nedaleko mého města přijal zaměstnání. Když zjistil mou adresu, rozhodl se, že se u mě zastaví: ­chtěl se podívat, ­popovídat si.

Znal jsem ho už dlouho. Jako sedlák s malou půdou se od mládí pravidelně věnoval zemědělství. Na Ukrajině ­se setkal se sektou evangelikálních křesťanů a připojil se k ní. Nepíjel vodku, nekouřil, nenadával, choval se velmi tiše a skromně, ke všem se choval laskavě, pracoval a žil poctivě. Na rozdíl od ostatních bývalých emigrantů, kteří většinu výdělku propili, posílal peníze pečlivě své ženě a dobře živil svou početnou rodinu. Během války ­odmítl kvůli svému ­náboženskému a morálnímu přesvědčení ­sloužit v ozbrojených složkách a věnoval se válečné práci {141}. V letech NEPu si koupil koně a úspěšně hospodařil. V období kolektivizace hladověl stejně jako ostatní kolchozníci.

Během rozhovoru se starý sektář zmínil o velkém rozkolu, který nastal v ­jeho rodině.

Jeho syn vstoupil do komsomolu a hned se stal předsedou místního kolchozu. Od prvních kroků své správní činnosti šel ve šlépějích jiných vesnických komunistických šéfů: ­kradl produkty společného hospodářství, bral úplatky a opíjel se­.

Otec svého syna za toto chování pokáral a vyzval ho, aby vedl poctivý život, a řekl, že zlo bude jistě potrestáno. ­Připomněl synovi poučnou příhodu, která se stala ­jejich blízkému příbuznému. Tento místní náčelník, který okrádal sedláky, byl na vodku tak zvyklý, že bez ní nemohl žít. Kvůli svému zvyku nezřízeně ­pít přišel o stranický průkaz i o práci a šel do ­zaměstnání, kde v prvních dnech výplaty propil veškerý výdělek ­a pak na všechny dorážel se slovy: „Dejte mi napít! ­Své bídné dny prožil jako opilec, který se povaloval v ­hornických zákopech na Donbasu…

- Podívej, synu, když budeš krást, ubližovat lidem a opíjet se, potká tě stejný osud. Bůh potrestá, lidi, život potrestá,“ varoval otec svého syna…

Na mladého komsomolce, který se po letech hladovění dostal k šunce a vodce a ze včerejšího kolchozního otroka se stal kolchozním ­„carem“, však ­otcova varování neměla žádný vliv.

- Když nebudu krást z kolektivního hospodářství, jaký smysl má, že jsem vůdce?! - odpověděl syn svému otci. - Vždyť předseda kolchozu má za ­každý den služby dostat jen jeden a půl dne práce. To znamená 600 gramů denně, kousek chleba a nic víc. S takovou platbou budeme muset opět žít o hladu. Ale já už nechci hladovět: mám toho dost! Nerad hladovím, otče. Pokud chceš žít poctivý, ale hladový život podle svého evangelia, můžeš hladovět. Ale já chci žít podle Stalina:

„Žít lépe, žít radostně…“ Mít společné ­sklady s potravinami, farmy s dobytkem a drůbeží a hladovět?­! Ne, otče, nemám v úmyslu udělat takovou hloupost…

Otec pak požádal nadřízeného syna, aby se oddělil od otcovy rodiny a už více nedělal ostudu jeho domu svým nemravným, špinavým {143} chováním. Syn se oženil, postavil si nový dům a oddělil se od otce. Nyní žil mladý šéf kolchozu ve svém domě se svou ženou, plný a opilý. A starý otec si šel vydělávat na ­chleba poctivou prací.­ Začal pracovat jako kopáč na nové stavbě. Polovinu výplaty pravidelně ­posílal své rodině: staré ženě a svému dospívajícímu synovi.

Někteří vesničané nazývali mého otce „podivínem“ kvůli jeho neshodám s nadřízeným synem. Ostatní schváleny.

Když jsem se se starým mužem loučil, s úctou jsem mu potřásl jeho mozolnatou rukou.


„Leták.“

 

­Ve městě mě navštívil jeden vyděděnec z orjolské vesnice a ­vyprávěl mi ­o svých dobrodružstvích. Při hledání lepších podmínek velmi často měnil své působiště. Tito lidé měli přezdívku „letci“­. V posledních letech už tento „letec“ pracoval na místním státním statku, na ­stavbě silnic u Moskvy, na lesnických robotech v Archangelsku, pro kalmycké rybáře na Kaspickém moři. Nyní se vracel z Birobidžanu. Tam pracoval přes léto jako ­dělník v ­kolchozu v ­Židovské autonomní oblasti.

­- Kolektivní statek v Birobidžanu má hodně dobytka a pastvin,“ ­řekl. - Kolchoz prodává státu jen málo potravin a hospodářských zvířat. Ve městě prodává více a peníze dává na ruku kolchozníkům. ­Místní obyvatelé jsou pouze šéfové kolektivních farem. Všichni ostatní se vrátili žít do měst: Židé jsou městští lidé, neradi žijí na vesnicích. Veškerou pracovní sílu, zemědělské dělníky, najímají kolchozy ­z odpadu, který přichází pracovat z ­kolchozů s ­malou výměrou půdy­: z ruských oblastí a Běloruska. Kolektivní farmy mají zakázáno najímat jiné než odborné pracovníky. Ale za velký úplatek ­se dá obejít každý zákon,“ mrkl vypravěč…

- Byl jsi na mnoha místech, viděl jsi spoustu věcí. Kde se vám líbilo nejvíc? - Zeptal jsem se zkušeného muže.

- Tam, kde nejsme, je to dobré,“ odpověděl žertem… - Všude je to teď špatné. Jediný rozdíl je v tom, že bota je jinak těsná. Kalmykové v Kaspickém moři mají ­spoustu ryb, ale nemají chleba. V Archangelsku je zima. Blízko {144} Moskvy - s bytem je to velmi obtížné. A ve státních statcích a židovských kolchozech ­jsou špatně živeni a lakomě placeni.

Nicméně platy za sovětského režimu byly všude špatné. Před revolucí jsem ­si jako mrchožrout vydělával mnohem víc peněz. Tehdy jsem vydělával 20-30 rublů měsíčně. Mohl jsem se najíst, obléknout a každý měsíc poslat rodině alespoň 10 rublů. Pokud ji nevypijete… A za těch 10 rublů si rodina mohla koupit… 25 pudů chleba nebo dva pudy sádla! A nyní si mohu vydělat 200 ­sovětských rublů měsíčně. Ale za sto rublů musím hladovět. A za další stovku si rodina může v nejlepším případě koupit… libru chleba a nic jiného. A jindy si nebudou moci koupit ani kilo chleba.

­- Když podplatíte nejbližšího šéfa, můžete ­si vydělat víc,“ dodal. - Když jsem pracoval na stavbě silnic a šlo o práci na kusy, každou ­neděli­ jsem ­předáka silničářů pozval na jídlo. Dával mi dvojnásobnou mzdu než ostatním dělníkům: ne 200 rublů, ale 400. Také mě ­všude chválil jako ­stachanovce, i ­když jsem nepracoval víc než ostatní. Za občerstvení jsem utratil 100 rublů měsíčně. A dostal jsem navíc 200 rublů na výplatě. V kapse jsem si nechal stovku navíc. Mělo smysl léčit ­šéfy! - mrkl na něj ten veselý chlapík.

- Ale ani bez úplatku se z kolchozu nedá dostat,“ dokončil svůj příběh leták. - S prázdnýma rukama jdete za ­předsedou požádat o potvrzení o uvolnění z kolchozu, abyste ­si­ mohli jít ­vydělat peníze. A on vás setřese: „Děláš si legraci, bratře! Náš kolchoz nemá dostatek pracovních sil. Nutně to potřebujeme!… „A nedá ti ani kousek papíru. A bez tohoto osvědčení policie nevydá pas a žádná sovětská firma nikoho nezaměstná. Ale když dáte předsedovi dobrý úplatek, najdete práci v kolchoze a ­dostanete­ papír.­ A i správce se s vámi rozloučí slovy „šťastnou cestu a dobré výdělky“. Je známo, že bez tuku se daleko nedostanete…

{145}

 


6. VZHLED VESNICE S KOLEKTIVNÍM HOSPODÁŘSTVÍM

 

(Dojmy z cestování)

 

Během čtyř předválečných let 1937-41 jsem vesnici Bolotnoje navštěvoval každý rok. Pečlivě jsem pozoroval a důkladně studoval kolchozy a život kolchozníků. Následující náčrty popisují výsledky tohoto pozorování a studie.

 

Opatrnost a strach z kolektivních zemědělců

 

Rok 37.

Padesát kilometrů z nádraží do vesnice urazíme s jedním kolchozníkem za dva dny.

- Takoví jsou teď klusáci z kolchozů,“ ušklíbne se ponorkář.

Již první pozorování kolchozníků a kolchozních vesnic na cestě ­z nádraží do kolchozu hovořila jasnou řečí.

 

Kolektivní zemědělci jsou vyhublí a špatně oblečení.

 

Jejich reakce při pohledu na nového člověka je zvláštní. Když kdysi vesnicí procházel nebo projížděl nový, neznámý člověk, tváře odevšad se na něj dívaly s otevřenou zvědavostí a dobromyslným ­úsměvem. Nyní se na tvářích příchozích neobjevují žádné úsměvy. Život v kolektivním hospodářství je tak tvrdý a trpký, že mu vyhnal úsměv z tváře. Místo úsměvu hořký smutek, věčné obavy, zmrzlý strach ­na tvářích. Místo zvědavosti se v jejich očích odrážela podezíravá ostražitost ­a mrzuté nepřátelství.

V rozhovoru vozataj tento postřeh potvrdil a vysvětlil. ­Nyní je téměř každý nový městský člověk v kolchozu nějakým stranickým komisařem. A ten vždy přinese kolektivním zemědělcům nějaké zlo, nějakou pohromu: zákon o daních a půjčkách, příkaz k {146} dodatečnému pracovnímu zatížení, nové omezení, hrozbu drakonického trestu, zprávu s „průšvihem“ nebo vyšetřování, které ­skončí v lágru…

- Kdykoli ve vesnici uvidíš nového člověka,“ řekl vozka, „pomyslíš si: 'Cože? Kterou stranou tě kousne, pse?! Čím tě kousne, ty lumpe?!

Proto se nyní každý nový člověk setkává ve vesnici s ostražitým, podezíravým a nepřátelským pohledem, který si každého nového člověka prohlíží jako nepřítele a ­pravděpodobného potížistu…

 

Tichá vesnice

 

Dříve bylo ještě daleko od vesnice slyšet ­nejrůznější zvuky: štěkot psů, kdákání slepic, bučení, bečení, kvičení dobytka na dvorech, hrající si děti, hlasitý hovor žen a mužů a zpěv dívek.

Nyní je ve vesnicích ticho… Jako by vesnice zanikla…

Žádný štěkot psů: ve vesnici jich zbyl jen jeden nebo dva. ­Slepice nekdákají: v kolchozních ­vesnicích je jich nyní velmi málo a bez jídla ztratily hlas.

Na farmářově dvoře nic není: vyhublá kráva ­a sotva živé selátko.

Dříve byly všechny vesnické chýše plné dětí. V ­předkolektivních dobách žilo například v Orlovščině v každé rodině v průměru sedm duší, většinou dětí různého věku. Zaplnili celou vesnickou ulici.

A teď? Ve vesnici s kolektivním hospodářstvím zůstalo jen velmi málo dětí: v průměru dvě na rodinu. A ty jsou mimo domov a mimo vesnici. Ti mladší ­hledají trávu pro svou krávu. A ti starší, od dvanácti let, už pracují v kolektivu.

Ve vesnicích s kolektivním hospodařením je velmi málo dětí. Hrají si v tichosti: sedí a přehrabují se v prachu… Dospělí z kolchozů také mlčí. Jednou za čas pronesou pár tichých slov. Proč?

- Hladový člověk nemá sílu mluvit nahlas,“ vysvětluje sabotér. - A musíte si dávat pozor na každé slovo: teď můžete být za každé slovo zabiti…

Píseň se ve vesnici s kolektivním hospodářstvím zastavila: hladoví lidé nemají na písně čas.

{147} Vesnický humbuk je pryč.

Vesnice, dříve hlučná a hlučná, hlasitá a melodická, ztichla. Teď to bylo jiné: hladoví a zubožení, potlučení a polomrtví… A tak v kolchozních vesnicích zavládlo hrobové ticho…

 

Prázdné chaty

 

Když jsme projížděli vesnicemi s kolchozy, všimli jsme si, že téměř všechna okna v jejich ­chatrčích jsou napůl zabedněná, s hadry nebo prkny.

- Sklo nikde nedostanete,“ vysvětluje taxikář.

Pod různými záminkami vnikli do chatrčí kolektivních zemědělců.

Chaty jsou tmavé a prázdné…

Je tma: okna jsou zpola zaplněná.

Je prázdná: jestliže dříve byla selská chýše plná šatstva a nádobí, teď v ní nejsou ani hadry…

 

Kde jsou nebytové budovy?

 

V Bolotném byly nápadné některé velmi prudké vnější změny.

Kromě chalup nezůstaly ve vesnici žádné jiné budovy: žádné seníky, ovčíny a poony na statcích, žádné malé stodoly. Všechny tyto budovy šly na dřevo.

Stodoly byly zbourány: kolchozníci už nemají žádné seno. A pokud se kolektivnímu zemědělci podaří nějaké uskladnit, má je blízko, na svém dvoře.

V obci nejsou žádné rigoly (oviny): kolektivní zemědělci nemají na svých pozemcích žádné plodiny. Nemají co sušit a mlátit.

Půdy na statcích byly zrušeny: kolchozníci nyní nemají jarní ­slámu.

Stodoly byly zbourány, protože v nich není co skladovat. Kolektivní zemědělci nyní nemají sklady obilí, postroje, plátno, sukno, ovčí kůže, sváteční oblečení a obuv.

Všechny tyto budovy byly zbourány a použity na palivo: kolchozníci ho nutně potřebují.

Dokonce i ostružiní, které bývalo u každé budovy, bylo kvůli vytápění vykáceno. Farmáři teď nemají koně ani dříví…

***

 

{148}

Ve vesnici je nyní méně prázdných chat než v roce 1933. Někteří z osadníků se vrátili. Další chaty byly přiděleny k bydlení učitelům, agronomům a dalším zaměstnancům.

Džungle „kolun-tatarnik“, která v období kolektivizace zaplavila celou vesnici, byla nyní vykořeněna. Kolektivní zemědělci je z vlastní iniciativy ničili v blízkosti svých chatrčí. V pustině byly kolchozy zničeny, když tam byla vysázena kolchozní zeleninová zahrada.

{149}

 


7. CHALUPAŘENÍ

 

Před kolektivizací bylo v Bolotném 26 domáckých výrobních podniků a strojů. Většina z nich byla nyní v kolchozech zcela zrušena­.

Kdysi tam byl dobrý olejnička. Nyní kolektivní zemědělci konopí pro sebe nezasévají, protože na to nemají půdu. A ­veškeré konopí z ­polí kolektivních farem ­se beze zbytku odevzdává státu. Proto byl v kolchoze „pro svou nepotřebnost“ zlikvidován.

Dříve v obci pracovali tři větrní elektrárny. Dříve se z konopí mlelo vlákno: konopí a konopné ponožky. Rolníci z konopí vyráběli provazy a otěže, ženy spřádaly nitě a tkaly plátno a len na ­košile. Nyní rolníci nemají ani konopí, ani konopí: vše je odevzdáno státu. Není co mlít a mletí je zničené.

Před kolektivizací byla ve vesnici dílna na výrobu ovčích kůží. ­Nechyběl ani vlnolam, který vlnu přerušil a připravil ji na roztočení. Nyní v kolchozu není žádná dílna na výrobu ovčích kůží. A vlnolam nečinně leží v opuštěné kůlně. Kolektivní zemědělci tyto chalupářské podniky nepotřebují. Kolektivní zemědělci nemají ovce (nemají seno, nemají čím krmit). V důsledku toho nejsou žádné ovce a žádná vlna.

Ve vesnici stával mlýn. Zušlechťovala pohanku a dodávala rolníkům pohankovou krupici na kaši. Nyní se mlýn změnil na společný ovčín. Mlýn na obilí je v kolektivním hospodářství nadbytečný:

Kolchozníci teď nemají ani krupici, ani kaši.

Před kolektivizací byly ve vesnici tři větrné mlýny. ­Teď už zbývá jen jeden. A ani ten nepracuje na plný výkon. Mletí obilí v kolchozech se tedy prudce snížilo.

Po kolektivizaci byl mlýn prohlášen za kolektivní zemědělský ­majetek. Mlynář zde pracuje jako kolchozník na ­pracovní dny. Pro kolchoz a šéfy kolchozů mele mouku zdarma, pro kolchozníky za peníze.

{150} Mlýn nefunguje dobře. Mlynář, který pracuje za hubené pracovní dny, nemá zájem o dobrou práci. Předsedu kolchozu ­zajímají jen peníze: bere peníze na mletí „pro potřeby kolchozu“… Ale že je střecha tenká a mlýn se rozpadá, to ho nezajímá.

Ve vesnici je kovárna. Kovárna nyní pracuje pouze pro společný statek­. To však vůbec neslouží kolektivním zemědělcům. Kovárna od nich nepřijímá „soukromé zakázky“: šéfové to zakazují.

Osobní potřeby kolchozníků a soukromé aktivity řemeslníků ­se bolševickým vůdcům zdají být natolik „antikomunistické“ („nezakořeněné zbytky kapitalismu v ekonomice a myslích lidí“!), že kovářům zakazují přijímat „soukromé zakázky“ od kolchozníků i doma, v mimopracovní době.

- Když si od kolchozníka vezmeš příkaz, abys vyrobil lopatu nebo pohrabáč, kbelík, hrnek nebo misku na opravu,“ řekl kolchozník, „tak se s tím příkazem od šéfa schováš někde na dvoře, v koutě. Schováváte se s prací, jako byste ­měli špatnou nemoc nebo ukradený předmět… Nedej bože, ­když na to přijdou, zavřou tě!…

Chalupářské podniky v kolchozech jsou špatně vedeny. ­Řemeslníci nemají o svou práci vůbec zájem kvůli ­mizerné mzdě. Řekl nám to kovář z vesnice:

- Dříve si kovář mohl snadno vydělat zlatý rubl denně. Z tohoto výdělku by člověk mohl slušně uživit rodinu. Za rubl jste si mohli koupit dva pudy žitné mouky (32 kg). A nyní jako odborný předák dostávám za každý pracovní den v kolchoze jeden a půl dne práce. To znamená 600 gramů žita. V kolektivním hospodářství se ­neplatí v hotovosti.­ Spočítal jsem si, že můj „výdělek“ v kolchoze je 67krát menší než na předrevoluční vesnici… Teď si nemůžeš vydělat ani na chleba… A rodina?… A další produkty?! A oblečení, boty a další nezbytnosti?! Na všechny tyto potřeby si nemůžete nic vydělat. Takže podle toho pracujete, aniž byste k tomu měli důvod… „Platit a pracovat“…

 

***

 

V porovnání s minulostí se dokonce rozšířily některé chalupářské obory v kolektivním hospodářství. To však kolektivním zemědělcům ­nepřináší žádný užitek.

­Například ve vesnici bývala malá „­cihlářská“ dílna.­ Pracoval tam jen jeden starý muž, který vyráběl cihly a sušil je na slunci. Tato malá dílna však uspokojovala veškeré potřeby rolníků po surových cihlách: surové cihly se používaly k výrobě pecí. Pálené cihly nosili sedláci z ­cihelny.

Nyní ve vesnici postavili zemědělci malou továrnu, ­která začala vyrábět pálené cihly.

To se však nelíbí kolektivním zemědělcům. Továrnu postavili, teď v ní pracují, ale cihly se pro ně nevyrábějí. Všechny cihly z továrny jsou určeny výhradně „pro potřeby kolchozu“: pro stavbu kanceláře kolchozu, pro kolchozní chovy dobytka. A předseda kolchozu ­nedá ani cihlu na osobní potřeby kolchozníků, dokonce ­ani na opravu kamen.­ Neočekává se, že by se tak stalo i v následujících letech.

To je smutný stav chalupářského průmyslu v kolchozu. Některé podniky byly zlikvidovány „z nutnosti“. Ostatní ­zůstávají, ale pracují výhradně „pro potřeby kolektivního hospodářství“ a zcela ignorují všechny osobní potřeby kolektivních zemědělců.

***

 

Ve vesnici s jedním obyvatelem byla v zimě každá chata chalupou.

V zimě sedláci vyráběli sáňky, spravovali valenky, motali lana, opravovali ­postroje a vozy, vyráběli sáňky a různé zábavy pro děti: sáňky, lavičky na bruslení, dřevěné brusle a lyže.

Selky v zimě spřádají zamashek a vlněné nitě, tkají ­plátno, pytlovinu a látky na ručních ­stavech, šijí plátno a pytle pro rodinu a spravují oblečení.

­Kromě toho v zimě v selských chýších pracovali potulní ­řemeslníci: šili oblečení, opravovali nádobí, plstili boty a vyráběli nové postroje.

{152} Nyní nemají kolchozníci žádný materiál pro všechna tato řemesla: žádné konopí, žádný lýko, žádné lýko, žádná vlna, žádná ovčí kůže, žádná kůže. Proto dnes nefungují ani tkalcovské, ani přádelnické stavy. Leží na půdě a hnijí…

Ani potulní řemeslníci nechodí po vesnicích s kolektivním hospodařením. Sovětské ­úřady přidělily každého dělníka buď ke kolchozu, továrně nebo řemeslnému družstvu.

A tak teď kolchozníci nemají žádné tkané prádlo, žádné domácí boty ani oblečení.

A sovětské státní továrny dodávají na trh ­oděvy a obuv v tak malém množství a za tak vysokou cenu, že se továrně vyráběné boty a oděvy staly pro kolchozníky nedostupné.

Kolektivní zemědělci jsou nyní nuceni chodit v hadrech a oblečeni ­jako žebráci.

 

 

8. „KOLEKTIVNÍ ZEMĚDĚLŠTÍ KOMISAŘI“…

 

Kandidáti na pozice, které jsou „chlebem a máslem“

 

 

V kolchozech je málo komunistů. V Bolotném jsou dva nebo tři členové strany ­a tři nebo čtyři komsomolci.

Každý, kdo má v kolchozu stranický a komsomolský průkaz, má ­automaticky zajištěno „místo na chleba“, jak říkají kolchozníci.

Syn sektáře, který vstoupil do komsomolu, byl okamžitě jmenován ­předsedou kolchozu, ačkoli mu bylo teprve 18 let a neměl žádné zkušenosti se zemědělstvím. A bývalý předseda kolchozu, starší ­muž, poctivý dělník, zkušený oráč, zvolený do své funkce kolchozní schůzí - byl okresním výkonným výborem proti vůli kolchozníků a dokonce bez jakéhokoli zdůvodnění okamžitě odvolán z funkce­. Nemohli mu „přišít podjatost“ ani žádný trestný čin. Nechtěli napsat skutečné důvody jeho propuštění:

Byl nestraník, a tudíž politicky nespolehlivý; ­sám nekradl kolchozní ­zboží, ­nevozil ­kolchozní ­výrobky­ okresním úřadům ­a neorganizoval „rudé vagony“.

Kolchoznice „Matrjoška“, jak se jí na vesnici říká, vstoupila do strany a hned dostala funkci: byla jmenována ­vedoucí mléčné farmy kolchozu. Bývala nejhorší správkyní ve vesnici: nikdo neměl tak hubenou, plevelnou ­krávu jako ona. Je negramotná a naučila se pouze podepsat na list papíru. Nemohla vůbec vést účty za mléko, krmivo nebo hospodářství. Ani negramotnost jí však nebránila v kariéře. Veškeré úřední záležitosti za ni vyřizovala jedna dojička, gramotná farmářka, která byla ­k této práci speciálně ­pověřena. Stranický průkaz byl nutný, ale podnikatelské kvality nebyly pro stranického lídra nezbytné: tato práce by byla svěřena na bedra ­nestraníků, „technických manažerů“.

Ale přestože stranický a komsomolský průkaz je ­zárukou „živitelského místa“, jen málo kolchozníků o ­tuto záruku ­usiluje.­ Protirolnická politika bolševické strany vykořisťovatelů a vyvlastňovatelů, neboli v rolnické hantýrce: „parazitů“ a „lupičů“, je rolníkům, pracujícím vlastníkům, příliš nepřátelská a osudově nenávistná.

Tato politika klade na kolchozní komunisty ­požadavky, které ne každý může splnit: odebrat ­hladovým kolchozníkům poslední kousek chleba, neustále nutit hladové a vyčerpané lidi k podřadné práci ­a odsuzovat každé slovo nespokojenosti, které z vyčerpaného člověka zazní.

V reakci na tyto „aktivity“ musí kolchozní komunisté přijmout odpovídající reakce kolchozních mas. Musí neustále přijímat a pociťovat psychické ­proudy vysokého napětí od kolektivních zemědělců­: proudy spalující nenávisti. Musí cítit pichlavé pohledy plné nepřátelství a mrzutých obav. Musí neustále pozorovat zlostné, zlomyslné pohyby lidí, kteří jsou nuceni poslouchat a mlčky zuřit. Musí poslouchat nejen od mužů, ale i od žen sprosté nadávky ­a proklínání, které se navenek zdá být bezpředmětné, ale ve skutečnosti je ­téměř vždy namířeno právě proti šéfům kolchozů a ­„řádům“ ­kolchozů.

Prostý ruský lid, rolníci, jsou většinou citliví ­a laskaví lidé.­ Zůstávají jimi i nyní. Kvůli těmto vlastnostem se dnes málokdo z nich může stát komunistou, i když bič hladu žene kolchozníky k „přídělovému lístku“: ne každý má srdce z kamene, železné nervy ­a hroší kůži.

V komunistické organizaci jsou nyní jen takoví „­kandidáti na chleba“, kteří mohou každého uškrtit a „podříznout“ za plné koryto.

Z kolchozních vesnických komunistů mohli ve straně zůstat jen ti, kteří měli tyto vlastnosti nebo si je dokázali osvojit {155}, když stáli před alternativou: buď aktivní účast na loupežné ­kolektivizaci a zachování lístku a plného krmení - nebo odmítnutí této účasti, vyloučení ze strany, tábor, hlad; v nejlepším případě otrocké a napůl hladové postavení obyčejného kolchozníka.

Během kolektivizace bylo mnoho komunistů v okrese ­vyloučeno ze strany pro „pravicovou zaujatost“, „prohnilý liberalismus“, „změkčilost“. Ukázalo se, že se „nehodí“ pro drakonickou politiku kolektivního hospodaření.

Mnozí komunisté museli během kolektivizace projít velmi těžkou morální a psychologickou zkouškou. Stranický milicionář ve ­vesnici Bolotnoje musel vyvlastnit své spoluobčany, ­včetně svého otce. Jiný komunista z této vesnice, který sloužil ve městě, dostal od své stranické organizace příkaz, ­aby přijel do své vesnice a osobně se aktivně podílel na kolektivizaci. ­Spolu s dalšími členy strany a komsomolci odebíral osadníkům koně a odvážel je do vesnice, do stájí kolchozu: ­nikdo z osadníků nesouhlasil s tím, že by provedl sebevraždu nebo vraždu souseda - vzal koně a předal je kolchozu. Člen strany ­z vesnice složil „kolchozní loupežnickou zkoušku“ a vrátil se na své služební místo s charakteristikou „oddaného bolševika stalinského ­ražení“. A o nějaký čas později dostal od matky krátké ­oznámení: „Otec zemřel v kolchoze hlady. Zemřel na koňské krmivo…­„.

Někteří komunisté rolnického původu, kteří se ­museli podílet na „loupežné kolektivizaci“, byli morálně a duševně zlomeni. Někteří z nich se upili k smrti a stali se z nich zahořklí opilci. Jiní se snažili odstěhovat co nejdále od svých domovů a zpřetrhali veškeré vazby se svými příbuznými, protože se před nimi cítili hluboce provinile a jejich příbuzní vůči nim cítili nesmiřitelné nepřátelství.

V době nové hospodářské politiky se mezi vesnickými komunisty kromě šmejdů našli i ideologičtí a poctiví lidé. Někteří doufali, že strana postupně přejde od diktatury k demokracii. Jiní, zejména komsomolci, snili o dobrovolném přesunu rolníků do „socialistického ráje“. Jiní chtěli sloužit lidu jako svědomití a ­kultivovaní odborní úředníci.

{156} Ale od období kolektivizace, kdy ­se každý krok ­bolševické vlády stal osudově nepřátelským vůči rolnictvu, ­vůči lidu, ­nebylo ­v ­kolchozních organizacích ­více ­ideologických a poctivých ­straníků, kteří by počítali se zájmy lidu.

 

***

 

­Do jaké míry se strana dostala do bodu bez ideologie, ilustruje ­skutečnost, která se odehrála na začátku sovětsko-finské ­války v jednom z okresů Kurské oblasti. Straníci to řekli svým ženám, které to řekly svým služkám, a tak se o tom dozvěděli všichni.

Na samém počátku války Sovětského svazu proti Finsku se v tomto okrese, stejně jako ve všech ostatních, sešla okresní ­konference členů a kandidátů strany. Na konferenci byl vyhlášen dopis Ústředního výboru KSČ s výzvou všem komunistům: přihlásit se jako dobrovolníci do Rudé armády na finskou frontu, aby bylo možné úsilím komunistické strany ­porazit „fašistické Finsko“ a přeměnit ho v „lidovou republiku“, tj. připojit ho k Sovětskému svazu.

Této konference se zúčastnili všichni členové a kandidáti ­okresu, tedy asi 500 lidí. Na výzvu ústředního výboru, kterou tajemník okresního výboru strany vyhlásil a adresoval každému členu strany jmenovitě, ­nikdo nereagoval. Obézní „kanci“ se odvolávali na „špatné zdraví“, zhýralí zhýralci na nutnost „postarat se o rodinu“, „­revolucionáři“, kteří se nikdy nerozloučili se zbraní a bojovali s hladovými kolchozníky a bezbrannými ženami, zdůvodňovali své odmítnutí tím, že „nikdy nesloužili v armádě, a proto si nejsou jisti svými vojenskými schopnostmi“ atd. atd. Na konci schůze promluvil jeden komunista a řekl, že ačkoli má velkou rodinu, vstoupil do armády jako dobrovolník, protože se „styděl za svou stranickou organizaci“. Ale ani poté se nenašli žádní napodobitelé…

To je morální a ideologicko-politická úroveň, na kterou se kolchozní ­komunisté dostali: úroveň žoldnéřské firmy, která nemá ani špetku politické ideologie, ani špetku základní poctivosti, a to ani vůči své straně a vládě.

 

***

 

{157} Kolektivisté a místní intelektuálové vyprávěli o životě a ­činnosti některých z těchto komunistů, ­kolchozníků, kteří v období kolektivizace složili zkoušky na titul „věrných stalinských bolševiků“ a nyní v ­Bolotném a v okrese ­dělali „kolchoznické ­počasí“.

V předlistopadové vesnici říkali sedláci vesnickým komunistům ironicky: „soudruzi komisaři“, hanlivě: „opilci-begeři“, „soudruzi z brněnského lesa“ („vlci“).

V období kolektivizace jim bylo nadáváno jako „slavíkovým zlodějům“. Nyní je kolchozníci ironicky nazývají „soudruhy“, „novými hospodáři“, „kolchozními knížaty“, „cary“ a nadávají jim do ­„draků“, „ludomurů“…

 

„Vedoucí kolchozu.“

 

­V posledních letech byl předsedou kolchozu v Bolotném komunista ­ze sousední vesnice, z jiného kolchozu, „opilecký povaleč“. Okresní výkonný výbor ­ho jmenoval bez vědomí kolektivních zemědělců, bez jakéhokoli, byť vynuceného, formálního souhlasu z jejich strany. Poté, co byl bývalý předseda, komsomolec, odveden na vojnu, přišel do vesnice nový předseda s papírem od okresního výkonného výboru, usedl do správní rady a začal „vládnout“ kolchozu…

Jak je zvykem, nový náčelník nejprve zorganizoval vlastní zásobování. Jakmile nastoupil na své místo, naplnil celou skříň svého bytu sudy s vepřovým masem, bednami s vejci, pytli s kroupami a pšeničnou moukou. Celá skříň byla plná lahví vodky.

Bez úplatku tento opilec neudělal pro kolchozníky nic, ani bezvýznamný kus papíru.

- Bez půl litru vodky se k našemu šéfovi nepřiblížíš,“ ­říkali o něm kolektivní zemědělci.

Okrádáním lidí, kradením z kolchozu se nový předseda vysmíval i ­hladovým lidem:

- Dost bylo bušení pěstmi!… Nyní budete sedět na jídle svatého Antonína. A já budu jíst jako nikdy o Pesachu…

{158} ­Nový náčelník nenapodoboval předchozí náčelníky, kteří ­se snažili svou „­činnost“ utajit, ale zcela otevřeně kradl společné zemědělské produkty. Z kolchozních skladů a farem bral všechno jako ze svých sýpek.

Hladoví kolchozníci, kteří tuto bezohlednou krádež pozorovali, byli rozhořčeni a jednoho dne to na schůzi kolchozu řekli okresnímu komisaři:

­- Vy nás, milý soudruhu, stále strašíte nejpřísnějšími tresty za ­rozkrádání „posvátného socialistického majetku“. A skutečně: mnozí kolchozníci už léta táboří kvůli kláskům a bramborám. A vy nám řekněte, zda je dovoleno krást šéfovi kolchozu jeho zboží?

- Co je to za otázku?! Nikdo nesmí!

- Co když bude krást?

- Bude odvolán z funkce a postaven před soud.

­- Tak ho odvolejte z funkce a postavte našeho ­předsedu kolektivního zemědělského podniku před soud.­ Všichni ho vidíme krást společné zemědělské produkty a hospodářská zvířata…

Komisař si stížnost kolektivních zemědělců důležitě zapsal do svého zápisníku. A pak lidé sledovali, jak ­většinu noci popíjí s ­předsedou a brzy ráno odjíždí do města na voze taženém párem koní a těžce naloženém. Poté byla ­kolektivní stížnost zemědělců „zapomenuta“…

Otravní sedláci se obrátili se svou stížností na dalšího ­komisaře z okresu.

Ten komedii svého kolegy nezopakoval. Křičel na ně, že „všelijací předměšťáci nedělají v kolchozech další štvavou demagogii proti bolševickému vedení…!“.

Všem bylo jasné, že předseda krade kolektivní zemědělské ­produkty nejen pro sebe…

A vesnický „kníže“, který získal pevnou podporu ­okresního vedení, se pomstil kolchozníkům, kteří si na něj dovolili stěžovat a veřejně ho obvinit z krádeže.

Kolektivní farma splnila svou kvótu pro dodávky konopí do státu. Zbytek měl být rozdělen mezi kolektivní zemědělce. „Vedoucí kolektivního hospodářství“ to však nedělá. Zbytek konopí na konopném poli nedaleko vesnice odumírá a kolchozníci nemají z čeho tkát punčochy…

{159} Šéf ani nedodává dělníkům slámu. Hnije na poli a krávy kolchozníků hladoví, střechy jsou tenké a dvůr ­zablácený. Sláma se nedává všem kolektivním zemědělcům, ale podle výběru a uvážení vedoucího…

Kolektivní zemědělci tuší, o co jde. Zloděj v čele chce vyprovokovat kolchozníky ke krádeži, aby je mohl obvinit z rozkrádání „socialistického majetku“ a ty nejnepříjemnější kolchozníky poslat do lágru.

Předseda nedá svým kolchozníkům bez úplatku koně, aby si v zimě přivezli dříví ze vzdáleného lesa, a ti jsou nuceni mrznout­. Ale nutí tyto mrznoucí dělníky z Bolotného, aby na koních kolchozu nosili dříví pro jeho příbuzné a spolupracovníky, ­kteří žijí v jiné vesnici a patří k jinému kolchozu.

Tento samozvaný šéf žene kolektivní zemědělce do práce bez ohledu na okolnosti.

Například v zimě vyháněl ženy z kolchozů do lesů. Museli vyhrabat dříví zpod hlubokých závějí, ­naskládat tlustá polena na sáně, odvézt je 20 kilometrů do lihovaru a tam je naskládat. Bezmocné ženy se při této těžké práci potily, v mrazu nastydly a onemocněly. A dva z nich okamžitě zemřeli…

Takový je tenhle malý šéf, ale velký tyran. Sám sebe rád nazývá „vedoucím kolektivního hospodářství“. Kolektivní zemědělci mu dali přezdívku:

„kolchozní car“.

A na jeho tvrzení, že je „kolektivní hlavou“, na něj ženy významně mrknou a řeknou:

- No, a „hlava“! Horší než kdekoli jinde…!

 

„Strážce sovětské zákonnosti“

 

Policista v Bolotném pochází ze stejné vesnice. Je synem bohatého sedláka, který „odešel do světa“ a získal důstojnickou hodnost. Syn od dětství opovrhuje rolnickou prací jako těžkou a špinavou a vášnivě sní o tom, že se „dostane do světa“. Jeho první pokus na této cestě však byl neúspěšný: vstoupil do gymnázia, ale brzy byl z něj vyloučen pro krádež­.

Po bolševickém převratu si tento ztroskotanec uvědomil, že je ­nyní mnohem snazší osvobodit se od dřiny rolnické práce a „vyrazit do světa“ pomocí ­stranického lístku.­ Vstoupil do strany a okamžitě se přihlásil jako milicionář. Soustředil se na odhalování „protisovětských mluvčích“. Vytvářel vhodné ­politické „kauzy“ a tím, že sedláky neustále ohrožoval a vydíral, získával od nich neustálé „pohoštění“, aby je „uplatil“.

- Ať chci co chci, tak bude probíhat případ, který řeším. Možná to přikryju, nebo z toho udělám obchod, po kterém bude hořet nebe! - Často se chlubil před kolektivními zemědělci…

Jeden z kolektivních zemědělců vyprávěl, jak byl jeho případ „ututlán“. Po odpykání trestu v táboře za nějakou maličkost se vrátil domů a z tábora si „odnesl“ deku. Na silnici ho potkal policista, prohledal ho, našel v jeho tašce deku, schoval ji do batohu a řekl kolchozníkovi

- Díky bohu, že je deka nová: sama ji potřebuji… Kdyby byla stará, sepsal bych protokol, přiložil deku jako věcný důkaz ­a poslal bych vás na pět let zpátky do tábora, přímým transportem, bez přeložení…

Po obdržení příslušného „úplatku“ ­policista podle svého zvyku „kryl“ případy krádeží. ­Nebo dokonce ­zlodějům přímo pomáhal.

Kolektivní zemědělci takový případ vyprávěli. Na doporučení policisty ­jmenovalo představenstvo družstva ­hlídačem vesnického obchodu ­místního zloděje.­ Sedláci říkali: „Svěřili kozlovi zelí“… Jejich obavy byly brzy oprávněné. Jednoho dne ­byl cukr dodán ­do družstva, ­aby byl prodán kolchozníkům. Večer hlídač ve své chatrči dlouze diskutoval s policistou. A druhý den se objevila zpráva: „Zloději rozbili okno, vnikli do družstva ­a ukradli všechen cukr. A hlídač byl opilý a zaspal… „

Policista uvedl, že hlídač musí družstvu nahradit ztrátu ­a zaplatit náklady na cukr. A pak „případ odloží“. Hlídač tajně prodal ukradený cukr (cukr byl v kolchozech takovou vzácností, ­že hlídač prodával cukr nikoli za státní, ale za trojnásobnou cenu!), {161} uhradil družstvu náklady na cukr a o „zisk“ se rozdělil s policistou…

- S běžnými zloději, se zloději specialisty, má náš „milton“ dobré vztahy, vychází s nimi,“ řekli kolektivní zemědělci.

Ale případy drobných krádeží v kolchozu, kapsy s klásky nebo koše brambor z kolektivního pole, kdy viník ­neměl prostředky na úplatek, aby „zavřel Miltonovi ­nenasytný chřtán“, policista odpískal a odvezl kolchozníky do lágru.

Lidé, kteří byli neposlušní a vzdorovali ­svévoli místních úřadů, byli policisty nenáviděni a pohrdavě ­o nich mluvili jako o „analfabetech“.

Selka byla okradena o poslední zrnko chleba. Byla zarmoucená a chtěla se oběsit. Když se o tom dozvěděl student, který byl na dovolené u příbuzných, poslal telegraficky stížnost sovětskému prezidentovi“ Kalininovi do Moskvy. Odtud přišel příkaz: vrátit chléb. Příkaz byl proveden okamžitě. Policista, „strážce pořádku“, který ženu dohnal k oprátce, byl však natolik rozhořčen „vměšováním jakéhosi nestraníka do vládních záležitostí“, že po tomto incidentu začal obtěžovat příbuzné studentky výhružnými výslechy:

- Dostane se váš bolestně gramotný student brzy ven…?

- Obtěžuje někoho? - zeptali se.

­- Velmi,“ řekl hrozivý šéf, „plete se do ­věcí, které mu nepřísluší. Hází nám klacky pod nohy. Narušuje ­vládní nákupy obilí. A hlavně - ­zcela podkopává důvěryhodnost místních úřadů. Jestli se odsud brzy nedostane, budu moci podat žalobu i proti němu, i když je… je gramotný…

Jednoho dne byl policista převelen do města. Brzy se však vrátil do kolchozu:

- Tamní obyvatelé jsou negramotní… V kolektivním hospodářství je mi lépe. Při zatýkání za klásky a brambory, při ozbrojeném zabavování majetku se kolchozníci často snažili apelovat na svědomí ­policisty. A policista odpoví důležitou a neochvějnou odpovědí:

- Za svůj plat musím sloužit svým nadřízeným. A mé svědomí mi není nic platné… Moje rozkazy jsou pro mě důležité: pokud dostanu rozkaz střílet, zastřelím {162} kohokoli a ani nemrknu okem…! Protože, jak jistě víte, jsem strážcem sovětského práva a bolševického pořádku…!

 

„Okresní náčelník“

 

Typickým „hrdinou doby kolektivního hospodaření“ je předseda místního okresního výkonného výboru, „vůdce okresní váhy“, jak sám sebe rád nazývá.

Pochází z rolnické rodiny z jedné vesnice v sousedním okrese.

Jako invalida (ruku měl zmrzačenou od dětství) nemohl pracovat jako zemědělec a všechny jeho touhy směřovaly ke službě. Z mnoha jeho krajanů se stali intelektuálové: po ­revoluci z jeho vesnice vyšel asi tucet učitelů. V letech nové hospodářské politiky byla cesta ke vzdělání široce otevřená: vzdělání na všech úrovních bylo bezplatné, studenti dělnických fakult, technických vysokých škol a institutů měli k dispozici stipendia. Cesta však byla obtížná: stipendium ­bylo napůl hladové a intenzivní studium nebylo snadné.­ Praktický venkovský chlapec si tedy zvolil jinou, snadnější cestu - stranicko-administrativní kariéru.

Po vstupu do Komsomolu se stal tajemníkem vesnické rady ve své vesnici. Poté, co získal stranický průkaz, postupně stoupal po žebříčku, stal se předsedou vesnické rady, pak tajemníkem okresního výkonného výboru a nakonec předsedou okresního výkonného výboru v okrese, do kterého Bolotnoje patří.

Lidé, kteří ho důvěrně znali, hovořili o kulturním charakteru okresního hejtmana. Kromě novin nic nečetl. Rozdíl mezi „chovem prasat“ a „prasečím chovem“ byl pro něj nepochopitelný, a ­tak ve svých zprávách tyto pojmy neustále zaměňoval. ­Ani ­starozákonní ­vůdce marxismu nedokázal správně pojmenovat a nazýval je vlastními jmény: „Mars a Ynglis“. Žvýkání semínek bylo jeho oblíbenou zábavou v autě i v kanceláři.

Ale prakticky byl velmi chytrý a wiyno-obrazens charakteru. Na vlastní kůži poznal metody života v sovětském státě. Musel pro sebe objevit bolševickou „mechaniku kariérismu“ se třemi archimédovskými pákami, ­díky nimž stoupal v hierarchii:

{163} Za prvé, skutečně psí loajalita vůči vedení strany a „ostražitost“ vůči jejím odpůrcům; za druhé, přílišná úřední pečlivost; za třetí, obratné uplácení.

Každý komisař, šéf strany, byl přijat s podřízeností. Nejprve mu dal dobré jídlo. Na schůzích ho pak zahrnoval sladkými lichotkami: „milý soudruhu“, „náš vážený ­vedoucí“, „odpovědný pracovník okresního ­měřítka“. Každou zprávu šéfa označil za „historický projev“ a jeho pokyny za „stranické směrnice, které ­je třeba striktně a na sto procent plnit“.

 

Nikdy se nedopustil žádného „úskoku“, protože ­se vždy držel ­moudrého pravidla: „člověk se nesmí odvážit mít vlastní úsudek“. A vždy správně chápal „generální linii strany“, tedy linii „generálů strany“, náčelníků…

Byl horlivě „bolševicky bdělý“ ve vztahu k „deviantům“ a „protisovětským živlům“, tj. vydal dost lidí k represím…

Úplatkářství se systematicky dopouštěl od samého počátku své správní činnosti, kdy ještě působil v obecní radě. Řemeslníci, jeho krajané, vyprávěli, jak od nich vymáhal úplatky při daňových kampaních. Dělal to však velmi obratně: jednak velmi tajně, jednak nejen bral úplatky, ale také je sám dával svým nadřízeným. Kvůli tomu si negramotného vesnického radního „všimli“ ve vzdálené vesnici a přeložili ho na významné místo ve městě.

A nyní, jako okresní vedoucí v rámci ­systému kolektivního zemědělství, ­dal tomuto úplatkářskému podnikání nejširší rozsah a nejpřísnější plánování. Jmenování pracovníků, kteří mají na starosti ty „nejchlebovější“ pozice, nesvěřuje nikomu. Přímo jmenuje předsedy kolchozů a skladníky v okrese, skladníky ­a prodavače ve městě. Na všechny tyto posty ­jmenuje „své“, „věrné lidi“, a výslovně je při tomto ­jmenování­ zavazuje, ­aby pravidelně plnili „první přikázání“: „přiváděj a přiváděj!“.

Jeden z jeho „věrných mužů“ byl opilý a otevřeně vyprávěl, jak dostal od náčelníka schůzku. Předseda okresního výkonného výboru si ho zavolal do své kanceláře, zamkl dveře a řekl:

{164} - Něco ti řeknu, milý příteli, znám tě: ačkoli jsi bezpartijní, jsi také dobrý podvodník… Pověřím tě vedením skladu. A měli byste vědět, co je co… Jste v ­tomto oboru vlk a měl byste to vědět sám. Můj plat je malý, jen 800 rublů měsíčně. Co si za ty peníze můžete koupit?! Moje rodina je velká, můj bratr také není malý a já mám ženu. A to vše vyžaduje obrovské náklady. Koupil jsem své ženě obleky, kabáty a boty. A ­kolo, hodinky, gramofon a rádio. A kolik šatů - nedokážu je spočítat! Takže ty, má drahá, že… Já ti dám dobře živenou poštu a ty mi dáš všechno, co potřebuju, ze svého skladu… Pravidelně a bez dalších připomínek! Vezměte si ji… Na sebe samozřejmě nezapomeneš… Nezapomeňte však na své nadřízené. Vzpomeňte si na něj jako první. V opačném případě ji dostanete hned!… Ale abychom se ujistili, že všechny tyto případy budou uzavřeny… Můj byt znáte. Příští týden očekávám návštěvu. Rozumíte?

A „okresní náčelník“ potřeboval všechno: peníze a „­naturálie všeho druhu“, jak žertem říkal svým „věrným lidem“. I z nemocničního skladu požadoval: dobré postele, ­lůžkoviny, alkohol, rýži a cukr.

Předseda okresního výkonného výboru „­přiděluje další okresní vedoucí ­ke krmení“ určitých kolektivních a státních zemědělských podniků. Tímto způsobem ­zorganizoval „obchvat“ a zavedl „stranický nepotismus“, jak říkají kolektivní zemědělci. Odstranil třenice a střety, které ­vznikaly mezi okresními úředníky, když se přetahovali o volné místo u „okresního koryta“. A vytvořil si pevnou ­základnu mezi vedoucími představiteli okresu.

Díky této vychytralé taktice podplácení a podbízení se tento nekulturní člověk s nízkým vzděláním úspěšně vypracoval z tajemníka vesnické rady na předsedu okresního výkonného výboru ­a tuto vysokou funkci si udržel po mnoho let.

Mezi provinčními úřady si získal věhlas. Vyšším ­orgánům se zamlouvá především svou přílišnou horlivostí v daňových záležitostech. A nikdy nezapomene „obdarovat“ společnou krávu, prase nebo sklenici medu…

Od předsedů kolchozů a vesnických rad, trvá na tom:

{165} - Vždycky to dělejte tak, jak jsem to dělal já, když jsem pracoval ve vesnické radě. Všechny daně, všechny půjčky, všechny dodávky sovětskému státu odvádějte za prvé nad normu, tj. více než 100 %, a za druhé s předstihem. Takto by měli pracovat skuteční bolševici stalinské ­školy…!

Po obrovských dodávkách a daních jsou hladoví kolchozníci ­nuceni odvézt značné množství chleba do okresního centra v podobě dalších „červených vozů“.

Jestliže ve vztahu ke svým nadřízeným je „okresní náčelník“ velmi vstřícný, pak ve vztahu ke kolektivním zemědělcům je skutečným tyranem, který jedná podle pravidla: „Tlačte na pilu! Kolektivní zemědělec si může vzít vše“…

Předsedům kolchozů vydal přísný příkaz, aby kolchozníci pracovali nejen ve všední dny, ale i v neděli.

- V kolchoze je vždycky práce,“ říká. V jedné vesnici shromáždil na úřadě kolchozníky, kteří měli od lékaře potvrzení o osvobození od práce ze zdravotních důvodů, roztrhal lékařské doklady, jejich útržky vyhodil do větru a prohlásil:

- Viděli jste, jak vaše papíry létají…? Zítra do východu slunce musíš být na poli, na společné zemědělské práci! Jinak ­tě nechám zatknout policisty a pošlu tě do vězení: tam tě dáme do pořádku!… Vidíte, pánové, jste tak líní: jste nemocní!…

Krutá domácí paní Skotininová se rozhořčila: „Jak se opovažuje být nemocná, nevolná dívka?“ Nový, bolševický nevolník, ­soudruh Skotinin, zastává stejné ušlechtilé přesvědčení­: nevolníci kolchozu si nedovolí být nemocní…

„Okresní car“ se rád projíždí po svém kolchozním lénu ve společnosti své tlusté, vychytralé krasavice a hoduje na podřízených kolchozních šéfech. Když se blíží k vesnici, nařídí řidiči, aby jel maximální rychlostí, a křičí na lidi z plných plic:

- Pozor!

Kolektivní zemědělci chápou nekomplikované pocity „­okresního vedoucího“. A doprovází projíždějící auto jedovatými ­poznámkami:

- Z bahna do bohatství. Takže ze sebe dělá hlupáka…

{166} - Bahno se šíří: hnůj se plazí! …

- Ale ať se náš okresní hejtman snaží sebevíc, pořád z něj není chamík…

Kolektivní zemědělci si stěžují na svého okresního hejtmana:

- Zničil celou čtvrť… Je tak těsný, tak těsný, že všichni piští…

Mnozí kolchozníci svého náčelníka nenávidí natolik, že ­mu neříkají ­otcovským jménem, ale pouze křestním, protože vědí, že to ­„okresního náčelníka“ ­strašně ­rozzuří. A mezi sebou mu sedláci říkají jen přezdívkou: „Chrapon (Ferapont) Suchorukij“ nebo „Chrapugin okresního měřítka“…

Regionální úřady na něj však pohlížejí jinak. Za soustavné přeplňování plánů na výběr daní, půjček a dodávek státu obdržel jím vedený okresní výkonný výbor opakovaně pomíjivý ­červený prapor pro kraj. Jinými slovy, „okresní náčelník“ je podle krajských úřadů jedním z nejlepších okresních náčelníků v kraji.

Jednoho dne se v regionálních novinách objevil článek, který ostře kritizoval jeho činnost. Ukázalo se, ­že do okresu náhodou zavítal spisovatel z centra, vyslechl si stížnosti kolchozníků a podlehl těmto dojmům a v regionálních novinách napsal štvavý fejeton.

Spisovatel měl poté problémy. Byl obviněn, že „lehkovážně propadl antisovětským nepřátelským živlům“ a svůj fejeton napsal „nikoli v duchu socialistického realismu, ale v duchu prohnilého buržoazního objektivismu“.

„Okresnímu náčelníkovi“ však článek neuškodil. Vedoucí představitelé sovětských stranických orgánů ho aktivně podporovali. Postavili se za něj jeho straničtí kolegové, kterým ­v okrese zařídil dobré „koryto“. Na obranu jednoho z nejlepších v regionu, výběrčího daní s červeným písmem, vystoupil krajský výkonný výbor.

Nakonec na obranu „věrného, osvědčeného bolševika“ s celým ­jeho vysokým titulem „člena vlády“ vystoupil ­místní poslanec Nejvyššího sovětu. A „člen vlády“ „věrného bolševika“ dobře znal, neboť spojoval titul poslance Nejvyššího sovětu s funkcí „osobního přítele“ okresního náčelníka…

{167} Předseda okresního výkonného výboru připravil své „kohanské dívce“ závratnou ­kariéru. Nejprve ­tuto línou komsomolku ­zvláštním rozhodnutím okresního výkonného výboru ­prohlásil za „nejlepší stachanovku ­kolchozních polí v okrese“ a začal ji zasypávat ­odměnami ­jako z rohu hojnosti.­ Poté tomuto zlému brigádníkovi předal medaili. Nakonec ji během volební kampaně prostřednictvím okresních a krajských výborů dostal do Nejvyššího sovětu…..

A nyní ­se tento čerstvý „člen ­vlády“ ­odvděčil svému „osobnímu příteli“ a mecenáši tím, že odstranil visící mrak a vyplatil ho z jeho neštěstí. Již dlouho je známo, že „ruka ruku myje“…

 

 

{168}

9. DOBYTEK A LIDÉ NA SPOLEČNÉM STATKU

 

Setkání na cestě ke studni

 

Jednoho dne jsem šel ve vesnici po cestě ke studni. Potkal jsem dva koně z farmy, kteří se vraceli do stáje po ­napájení. Koně jeli přímo proti mně a nechtěli se při setkání otočit. Musel jsem uhnout a dát jim přednost.

Začal jsem pozorovat další případy v podobné situaci. A ­vždycky jsem si všiml téhož: když se lidé setkali s kravami a koňmi z kolektivních farem, vždycky ustoupili lidé, ne zvířata. Hovězí dobytek z kolektivních farem se stal docela „nezdvořilým“…

Tento jev mi byl vysvětlen následovně: hromadná hospodářská zvířata ­dnes běžně chodí ve ­velkých skupinách, a proto při setkání s lidmi neustupují.

To je samozřejmě správně. Takový důvod však k ­vysvětlení tohoto jevu nestačí.­ Koneckonců ani jednotlivá hospodářská zvířata v kolektivu neustupují lidem. A naopak. Dříve v jedné vesnici ­ustupovalo při setkání s člověkem i celé stádo zvířat: ustoupila mu a nechala ho projít.

Kde se vzal tento rozdíl v chování zvířat na společné farmě?

Dříve, na vesnici s jedním člověkem, existoval hluboký rozdíl mezi dobytkem a člověkem: rolník byl vlastníkem dobytka a dobytek byl majetkem a služebníkem rolníka.

Nyní ­se v kolektivním hospodářství tento vztah radikálně ­změnil. Dobytek je šéfy považován za hlavní aktivum kolektivního hospodářství­. Kolektivní zemědělci však již nejsou vlastníky socializovaných hospodářských zvířat, ale pouze jejich ošetřovateli. Tato situace je podobná té, kterou předtím vytvořil zemědělec s vlastním dobytkem od špatného majitele, který svůj vlastní dobytek nadřadil nad dobytek zemědělce.

{169} Tento nový způsob života v kolektivním hospodářství se nevědomky a podvědomě odráží v pohodě a chování lidí a zvířat a v jejich vztazích.

Dříve se farmář-vlastník nikdy nemohl postavit na stejnou úroveň jako dobytek, jeho majetek. Cítil svou ­nesrovnatelnou a nezměrnou převahu nad svým dobytkem, jehož životní podmínky a samotný život závisely pouze na pánovi.

­Z tohoto důvodu vychovával farmář-vlastník svůj dobytek od malička, ­denně, tresty i povzbuzováním, v duchu bezpodmínečné ­poslušnosti a neustálého podřizování se člověku. Zejména dobytek se učil, že má vstoupit do dveří nebo brány, jen když mu to člověk dovolí, a že zvířata vždy ustupují člověku tím, že se otočí stranou. A toto ­uznání nadřazenosti člověka a podřízení se mu se stalo tělesným zvykem dobytka.

A nyní, v kolektivním hospodářství, na to není dobytek nikým zvyklý. Naopak kolektivní farmy učí dobytek i lidi opačnému vztahu. Nyní se kolektivní zemědělec vůbec necítí být ­nadřazen dobytku. Naopak denně vidí a pociťuje výsady dobytka v kolektivním hospodářství, a proto je nucen se dobytku ve všem podřizovat.


Evangelijní podobenství a realita kolektivních farem

 

Evangelijní podobenství o marnotratném synovi nám vypráví příběh o čeledínovi bohatého majitele, který žil v cizí zemi a žárlil na dobytek, o který se staral: majitel krmil svůj dobytek lépe než čeledín­.

Toto přirovnání se dnes stalo nejběžnějším jevem v kolektivních zemědělských vesnicích.

Prohlédl jsem si prasata a selata z kolchozu v Bolotnoje: byla středně tučná. A některá prasata byla vykrmena pro šéfovu šunku: byla tlustá. Prasnice, které se staraly o prasata, byly hubené, vyzáblé, zanedbané…

Prasata na společné farmě jsou dobře krmena. Dostávají brambory, řepu, sádlo, mouku a prasata mléko z mléčné farmy. Ale {170} samotní vepři nemají vždy dostatek brambor a často nevidí vůbec žádný chléb…

Selata z kolektivních chovů pijí odstředěné mléko. A mnohé děti chovatelů prasat nemají ani „odtučněné“ mléko: kráva je pryč nebo je to kráva jalovice…

Krávy z kolektivních farem také vypadají baculatěji než dojnice…

Oráči závidí koním z kolchozů, kteří mají v pracovní době v jídelníčku mouku a oves: zemědělci nemají ani chleba, ani ovesné vločky…

Ano, tento paradoxní jev je na socialistické ­vesnici okamžitě patrný: ­dobytek v kolchoze je lépe živen než lidé. Šéfové kolchozů mají přísné a přesné pokyny pro správné krmení hospodářských zvířat. Nikdy neexistovaly žádné „směrnice z centra“ o potřebě alespoň snesitelných potravin pro kolektivní zemědělce…

Co ji způsobuje?

Šéfové kolchozů pociťují viditelné a hmatatelné výhody chovu hospodářských zvířat na každém kroku: každý den jedí maso, slaninu, vejce a zakysanou smetanu. Cítí to, když si obléknou vlněný kabát, koženou bundu, teplý kabát a plstěné boty. Tuto výhodu pociťuje, když jezdí na koních ze společného statku.

A kolektivní zemědělec pro sebe nemá žádný bezprostřední přínos, šéfové kolchozů si toho nevšímají. Kolchozník se jich nenají: je kostnatý, páchne potem…! Šéfové od něj neočekávají ani zakysanou smetanu, ani vejce. Od kolchozníka nedostanete žádnou kůži na bundu: žádná nezbyla­, všech sedm bylo oškubáno… Mohli byste jezdit s kolektivním zemědělcem, ale… kůň je pohodlnější a klidnější: je silnější, rychlejší a není tak plachý jako rozhořčený kolchozník…

Pro komunistické úřady je kolchozník pouze primitivním zemědělským nástrojem, který je zastaralý, dožívá se svých ­posledních let a ve velkoplošném socialistickém ­zemědělství ­musí být brzy nahrazen ­traktorem, kombajnem nebo mechanizovaným robotem. Pro­ samotné šéfy kolchozů je to naprosto ­zbytečná bytost: není k ničemu, kromě případů, kdy z něj lze vytáhnout úplatek…

Skutečnost, že veškerý kolchozní dobytek, který šéfové tak oceňují, je chován lidmi, že socialistický ­chov dobytka závisí na lidech, si ­sovětští šéfové {171} nevšímají. Stejně jako Krylovova „hrdinka“, která není schopna zvednout čumák trochu výš než ke korytu, nevidí a nechápe souvislost mezi „dubem“ a „žaludy“…

Krylovovy bajky jsou nyní ­staženy ze školních učebnic ­a neučí světské moudrosti: jsou prodchnuty „cizím duchem“…

Scotomores a ludomores…

 

Dobytek na farmách byl dobře živený. Také budovy pro ně jsou dobré: stáje a chlévy jsou pevné, zateplené a pro dobytek je připravena spousta slámy. Ale dvorky kolchozníků jsou špinavé a vítr sviští skrz chvojí: žádná sláma…

Chlévy pro dobytek v kolchozech jsou vytápěné i v zimě: telata a selata v kolchozech jsou v teple. Děti kolchozníků však v zimě mrznou ve svých chatrčích: není dřevo…

Nyní, když kolchoz Bolotnoje vlastní cihelnu, ­plánuje předseda postavit nový, zděný vepřín. Za deset let společného zemědělského života ve vesnici však nebyla postavena jediná nová chata…. Nikdo nebyl schopen ani opravit svou starou chatu: není za co koupit dřevo, není za co ho přivézt. Mnoho chatrčí shnilo a rozpadá se. Slaměné střechy jsou shnilé a děravé: šéfové ­nedovolí kolchozníkům ani slámu na opravu střech…

Když dobytek na společné farmě onemocní, je k němu okamžitě přiveden veterinář. Ale když ve vesnici nebyla nemocnice, k nemocnému ­kolchozníkovi nikdy nepřišel lékař. A žádný kolektivní kůň nebyl dán, aby příbuzní mohli nemocného odvézt do nemocnice. Zůstane-li ­nemocný naživu, může dál pracovat pro kolchoz, ale pokud zemře, čert ho vem: jeho práce bude přenesena na jiné, aniž by to jakkoli poškodilo rozpočet kolchozu… Neexistuje žádný soucit s lidmi a šéfové nenesou odpovědnost za lidský život vůči nikomu.

Za úhyn hospodářských zvířat na farmě byli kolchozníci postaveni před soud a tvrdě potrestáni: „za nedbalost“, „za sabotáž“, jako „nepřátelé ­lidu“ - vyhnáni do lágrů.

Ale na smrt kolchozníků z hladu, zimy, vyčerpání - a podle místních lékařů právě z těchto příčin kolchozníci hlavně onemocní a zemřou - jim nespadl ani vlas z hlavy: ani v kolchozu, ani v okrese, ani v kraji, ani v celém sovětském státě…

Scotomores jsou „škůdci“, „nepřátelé lidu“, a ludomores jsou… „přátelé lidu“…

Tento originální přístup k lidem a hospodářským zvířatům byl inspirován osobním ­příkladem „otce národů“ a směrnicemi vůdce komunistického ­státu.

Když vedoucí dněpropetrovských kolchozů hlásili Stalinovi, ­že do kolchozních chlívků zavedli elektřinu a že se kolchozní prasata pod „Illichovou žárovkou“ cítí ­skvěle - velmi je za to chválil. Ale ptát se náčelníků vesnic na život a blahobyt „drahého otce“ kolchozníků… zapomněl… A když pak novináři navštívili tyto slavné kolchozy, ukázalo se, že elektřina je zavedena pouze do vepřínů, ale do domů kolchozníků není zavedena žádná elektřina… Takový ­příklad „Stalinovy péče o člověka“ napodobují všichni ostatní sovětští šéfové…

Náčelníkovy směrnice se řídily stejným způsobem. Při shrnutí výsledků kolektivizace vůdce bolševického státu s nelibostí ­konstatoval, že v Sovětském svazu během tohoto období zahynulo velké množství dobytka. O smrti mnoha milionů kolchozníků hladem však diplomaticky mlčel… Jaký dojem by jinak mohla ­tato zpráva ­udělat: vždyť ­hladovění milionů lidí se neslučuje s deklamací o „šťastném, prosperujícím životě v kolektivním hospodářství“. Pokud byly miliony lidí vyhnány do nuceného nasazení a miliony lidí zemřely hlady během „dobrovolné kolektivizace“, jakou historickou přezdívku by měl dostat vůdce „kolektivní zemědělské revoluce“: Otec národů - aneb generál válečných lupičů…

Ve své zprávě na sjezdu strany v roce 1934 dal vůdce strany bolševikům přísný pokyn: ­všemi prostředky zvýšit počet kolchozního dobytka, protože chov zvířat se stal hlavním politickým problémem sovětského státu. V následujících letech se vesničtí komunisté, kteří sami hýřili luxusem, snažili, aby kolchozníci „zapomněli na chuť masa“ a z hladu neustále chovali kolchozní stáda…

Na každé schůzi a v každé zprávě se sovětští šéfové začali chlubit svými úspěchy v této oblasti.

{173} „Kolektivní chov prasat v naší oblasti je na prudkém vzestupu,“ říkali někteří.

- V kolchozech kvete vepřové“, recitovali jiní, negramotně, ale poeticky…

Řečníci měli pravdu. Stádo v kolchozech skutečně rostlo, ­ale kolchozníci vymírali… V kolchozech se dařilo prasatům a lidstvo vymíralo…

 

„Píseň vítězného prasete“…

 

Tyto paradoxy kolektivního života na farmě jsou legitimní. Jsou přímým ­důsledkem bolševické „péče o člověka“.

Štěkající psychologie Krylovovy „hrdinky pod dubem“ dává vzniknout ludomorfně-kolektivistické politice komunistických „Lupičů slavíků“.

Politika kolchozního hospodaření má za následek hřbitovní ­výsledky na vesnici a snesitelnou situaci v chovu dobytka.

A na pozadí této společné farmy a hřbitova se daří prasatům, ­neustále zní „píseň vítězného prasete“… Prasata na společné farmě spokojeně kejhají a chrochtají. V kolchozní vesnici se mlátí a chrchlají, opilí a oplzlí, ­oslavují nekonečné „hody v době moru“, ­nové, kolchozní hordy ­pana Skotinina…

Hladoví kolchozníci, kteří nemají dost chleba a zapomněli na chuť masa, vykřikují rozjaření pánové z dobytkářů:

- Na světě není hezčího ptáka než vepřová klobása! … (Chruščov).

Tento svátek bohů se slaví všude v „socialistickém ráji“­: „od Moskvy až po předměstí“. Sovětští carové a knížata žijí šťastně až do smrti v SSSR….

Poté, co vyhladověli desítky milionů lidí a během morové epidemie slavili nekonečné hody, vyhlásili králové lidožroutů zvláštní myšlenky.

Sovětský tisk ­ji hladovějícím a umírajícím masám vřele ­doporučoval:

- Pohrdej smrtí! …

A pro sebe zlobří králové hlásali další hesla:

- Žijeme ve věku komunismu! (Kaganovič).

- Život se stal lepším, život se stal zábavnějším!… (Stalin)

- Rád bych žil a nechal žít! (Kirov)

{174}

10. KOLEKTIVNÍ ZEMĚDĚLSKÁ SLUŽBA

 

Řidiči traktorů a pronásledovatelé

 

Brzy na jaře. Na okraji vesnice stojí dva traktory. ­Dva traktoristé se pohybují kolem traktorů. ­Přichází skupina vesnických úředníků: ­předseda a účetní kolchozu, předseda a tajemník vesnické rady.

Šéfové farmy navrhují, aby traktoristé okamžitě vyjeli na ­pole a začali orat. Traktoristé namítají, že je na orbu příliš brzy: půda je velmi mokrá, jílovitá a traktory nebudou schopny pracovat, zapadnou.

Šéfové na to naléhají a nutí traktoristy ­vyjet na pole. Pozvou dozorce, aby zjistili, ­zda je možné orbu provést.

Jakmile se traktoristé dostanou na pole, pustí se do práce. Na první brázdě však traktory uvíznou v hlíně a zastaví se.

- Vidíte, co se stane? - Traktoristé se obracejí na ­šéfy kolchozů…

- Okresní výbor strany po nás požaduje, abychom zorganizovali předčasný výsev,“ zdůvodnili.

Dva traktoristé a čtyři nálepky pogo z kolchozů jdou domů. Uvízlé traktory zůstávají na poli.

V bytě se traktoristé smějí:

- Náčelníci nyní půjdou na poštu a telefonicky pošlou okresnímu výboru zprávu: „Traktoristé našeho kolchozu vyjeli na pole a začali orat. Příprava na superčasný výsev byla zahájena. Přísaháme, ­že bolševické jaro zorganizujeme jako Stachanov! „

- Takto dělají hluk a povyk každý rok. Plánují dokonce změnit pružinu na bolševickou. Ale ona nechce, směje se jim… Mobilizují… křičí… mávají ­rukama… Ale stojí to za to. Ne nadarmo jim kolektivní zemědělci přezdívají „služebnice“…

{175}

Kombajn MTS a „babiččin kombajn“

 

O několik dní později jsem na poli viděl další stroj. Na úpatí strmého kopce stál převrácený kombajn. Se smíchem a nadávkami vyprávěli příběh stroje přicházející kolektivní zemědělci.

V loňském roce poslala MTS do kolchozu kombajn. Předseda kolchozu řekl kombajnu:

- Půjdete sklízet do nejvzdálenějšího kouta našeho pole. Nejdříve je třeba si tam pospíšit, jinak sousední zemědělci všechny klásky odříznou a ukradnou. Jejich brigádníci hlídají pouze své vlastní pole. A na cizích polích nezakazují krást klasy. „My se prý o cizí kolchozy nestaráme“…

Kombajn přijel na dané pole. Chytil se za hlavu:

- Kombajn není horská ovce, soudruhu předsedo: neumí lézt po horách… Předseda vybuchl:

- A ty ho donutíš šplhat, pokud jsi mistr svého řemesla! Na rovinaté ­stepi může každý osel, soudruh kombajnér, sklízet… A můžete to dělat na našich kopcích. Bohužel pro nás sem nemůžeme tahat ukrajinské stepi… .

- Znovu vás upozorňuji, soudruhu předsedo, že kombajn nemůže pracovat na svazích: tady se z mého respektu převrátí… Na kopcích musíte sklízet srpem, ale na rovném poli kombajnem. Nemohu odpovědět za výsledky vaší objednávky…

- Za všechno jsem zodpovědný já,“ řekl předseda. - A ty, miláčku, ­mysli méně. Do toho vám nic není. Za to jsou zodpovědní lidé…

- Zkusíme to, soudruhu řediteli! - kombajn zatroubil. Sjížděl ze svahu. Kombajn se při první jízdě převrátil. A zřítil se dolů… Kombajn byl značně potlučený a mnoho částí stroje bylo rozbitých.

Přijel vedoucí MTS. Zkontroloval kombajn a řekl:

- Poškozené části kombajnu není čím nahradit: neexistují žádné náhradní díly. Stroj je rozbit vinou předsedy kolchozu. Proto ji převádíme do společného zemědělského podniku. A náklady na sklízecí mlátičku budou kolektivnímu podniku účtovány v penězích a v naturáliích ve prospěch MTS: na nákup nového stroje.

Kolektivní zemědělci zakončili své vyprávění o osudu kombajnu takto:

{Zemědělci splácejí dluh za rozbitý kombajn. A my, kolektivní zemědělci, neseme vinu za aroganci hloupého šéfa: dluh za rozbitý kombajn platíme my…

- Jak jste sklidili žito? - Zeptal jsem se.

­- Jako obvykle srpy nebo „babiččiny kombajny­„. Tak jim teď říkáme,“ smáli se kolektivní zemědělci.

- Naštěstí tu ještě byly srpy, které zbyly z Nového věku. Za posledních ­deset let se kolchozu nepodařilo koupit jediný nový srp.

- Tedy nejen 'babiččiny',“ dodali další. - Nyní je třeba spoustu práce vykonat s „dědečkovskými kombajny“: kosami. Sklizeň v kolchozech je známá jako stalinistická, žito vyfukuje až po kolena… Nedosáhnete na něj ani srpem.

 

„Kampaň za seno skončila“…

 

Jdu přes louku. Celá obrovská louka, nejlepší ve vesnici, je pokrytá černými ­hromadami shnilého loňského sena. Veškeré seno shnilo a

louka je zkažená.

Farmáři nám řekli, jak se to stalo. Aby se ­předseda kolchozu mohl pochlubit okresním úřadům, že „louka je již posekaná, senoseč ­skončila“, nařídil, aby byla celá obrovská louka najednou posekána a pak se seno sklidilo. Během dvou ­poctivých dnů sečení, kterého se zúčastnila celá dospělá populace kolchozu, byla louka posekána. Pak přišly deště a seno shnilo…

- Nejvíce se naše kolektivní „hlava“ zabývá pitím,“ uzavřeli kolektivní zemědělci své vyprávění o louce. - Někdy se však po obdržení příkazu chopí společných zemědělských záležitostí s takovou horlivostí, že, chraň bůh! Píle není podle rozumu: píle je nezdolná, ale rozumu ubližuje Bůh…

A tady je výsledek: zničené hory sena za ­týden, zničená louka na několik let…

Takový případ se ve vesnici s jedním obyvatelem ještě nikdy nestal. A to nikdy nemohlo být. Dříve rolníci sekali trávu brzy ráno, odpoledne ji sušili a spěchali sklidit seno. Ani v nejdeštivějším létě seno nehnilo: sbíralo se, vozilo domů a sušilo v kůlnách pod střechou.

{177}

Shromáždění brigády

 

Je časné letní ráno. Stále je tma.

Komsomolský brigádník jde ke každému členovi své brigády, ­silně klepe klackem na rám okna a křičí z plných plic:

- Do práce!!!

Okna drnčí. V chatrčích vstávají zachmuření kolchozníci. A bručí: - Zatracená dřina!…!

***

 

Na okraji vesnice se shromáždí kolektivní zemědělský tým. Když ­se jedna žena ­opozdí, všichni na ni čekají. Nezřídka se stává, že jedna nebo druhá žena chodí do práce dost pozdě. Ale bez ní se brigáda neobejde. Staré přísloví - „sedm na jednoho nečeká“ - v kolchozu neplatí.

Brigádník s káravým výrazem pozdraví opozdilce a hrozivě zamává ­holí. Tato hůl je symbolem jeho moci a stálou zbraní, podobně jako revolver pro předsedu kolchozu a vesnické rady.

Ale opozdilci nejsou zadluženi a „odskakují“:

- Pro vaši ženu je to dobré: má doma „tlusté lepšolidi“. Dobře jste ji využili: zůstává doma, ­vaří vepřové večeře pro traktoristy. ­Pak se s nimi nají a ­odejde­ na svou zahradu.­ A já jsem nechala své nemocné dítě doma samotné. Sám musím jít do kolektivu… A co z toho mám, z téhle zatracené dřiny?!

- Aha, takže vy jste pro tee-co-loving?! Ha-ra-ho!… Budu to muset nahlásit předsedovi,“ zasyčel předák výhružně.

Kolchoznice se kousne do jazyka a zmlkne. Ví, jak to „smrdí“: tábor je horší než brigadýrka…

Když je celá brigáda konečně shromážděna, brigádník ji vede v tylu do práce. Ženy tkají neochotně, hladově, sklíčeně… Za nimi s holí na rameni přichází rozzlobený předák…

{178}

 

„Šel se zotavit“…

 

Podzimní den. Ženy vykopávají brambory na společném zemědělském poli. Brigádník ­sedí na hromadě bramborové natě, pozoruje brigádu a křičí­.

Ženy kopou brambory v kolchoze, ale jejich vlastní myšlenky jsou neklidné: „…z těch brambor na společném statku nám nic nezbude…­ Brzy udeří mrazy. A naše vlastní brambory nebyly na statku sklizeny:

Není čas… Pokud na statku zmrznou brambory, rodina zemře hlady.“…

Brigádník se nudí: zívá, podřimuje. Pak vstal, sešel do rokle, natáhl se na bundu a blaženě chrápal…

Jedna kolchoznice, jejíž usedlost se nachází v blízkosti ­bramborového pole, mrkla na své kolegy a ukázala na předáka­:

- Ty ďáble, spi a chrápej ještě chvíli… .,

Po čtyřech se plazila podél bramborové brázdy ke své usedlosti. Klekla si na kolena a rychle začala brambory na svém pozemku shrabovat. „Večer, pomyslela si, po společné zemědělské práci, si přijdu pro brambory a odnesu si je domů.

Kolchoznice kradmo pracuje na své usedlosti a s obavami se dívá do rokle: je pes, který skáče pogo, vzhůru…? Ale hodně chrápal.

O dvě nebo tři hodiny později, když viděla, že se brigádník probudil, se lstivě přikrčila a pak spěchala ke společnému zemědělskému poli… Brigádník ­mává holí a křičí na ženu:

- Proč se potuluješ po poli jako kulatá ovce?! Čarodějka mu odpoví ve shodě:

- Chystám se zotavit, to-wha-rish-sh-sh-sh-sh!…

Dívčí srdce a neúnavný předseda

Děvčata z farmy se vrátila z pole právě ve chvíli, kdy slunce zapadalo za kopec. Povečeřeli. Byla sobota. Chlapci z vesnice vyšli na ulici. Pracují ve městě. O {179} nedělích mají volno a někdy se vracejí domů v sobotu. Zavolali děvčatům.

Dívky a chlapci z kolchozu se shromáždili na ulici. Alespoň jednou za čas si mladí lidé chtějí popovídat ve svém kruhu, cítit, jak jim v hrudi tluče otupělé srdce…

Ale vešel nelítostný náčelník kolchozu a hrozivě zařval:

- Běžte domů! Musíme jít spát: zítra za úsvitu musí být všichni na poli! Poté okresní výbor strany nařídil: „Dokončete plečkování stachanovským tempem!“ A v pracovní sezóně mají plné ruce práce s telecím nepořádkem… Zítra přijdou pozdě do práce a naruší státní plán nejdůležitější politické kampaně! A já jsem za tebe zodpovědný?! Víte, jak nám okresní výbor mydlí hlavy?! Proto musíme jít domů a jít spát…

Dívky zabručely:

- Co je to?! Nemůžeš si večer po práci ani sednout s klukama?!

Hluboce uraženi se zvedli a odpotáceli se domů… Když předseda odešel, chlapci zuřivě nadávali. Někteří mladíci varovně upozornili ­ostatní:

- Držte jazyk za zuby. Jinak se „hlava“ naštve a příště ­vás do práce nepustí…

 

„Vypadni…“

 

Brigádník hlásil předsedovi, že jeden kolchozník ­nepřišel v neděli do práce, ale celý den pracoval na zahradě.

- Za tohle mu urazíme hlavu! - křičel kolchozní „tsarek­„. - Jako husa…!

Výrazným gestem tuto hrozbu znázornil.

Tahle velkolepá operace je mu tak důvěrně známá: nejedna husa a nejedna slepice ve vesnici utrpěla rukou tohoto specialisty na ­kroucení hlavou, když byl ještě malý kluk…

{180}

 

Majitelé kolektivního hospodářství

 

Během deseti let se v Bolotném kolchozu vystřídalo mnoho ­předsedů. Téměř všichni byli členy strany nebo komsomolu.

Strana umožňuje, aby státní majetek spravovali pouze ­komunisté. Strana tuto práci nesvěřuje ­nestraníkům.

Jmenování předsedů kolektivních zemědělských podniků probíhá na okresním výboru, ­někdy je ­později formalizováno na okresním výkonném výboru. Tato jmenování jsou velmi zřídka prováděna, i když jen formálně, na společných schůzích zemědělských podniků. Okresní výbor ­tento „nadbytečný orgán“ raději zcela obchází…..

Komunisté neumí dobře řídit kolchozy. Před nástupem do kolektivního hospodářství neměli žádné zkušenosti se zemědělstvím: většinou pocházejí buď z chudého venkova se špatným hospodařením, nebo z městského prostředí. Jsou to tedy především neznalí a nezkušení pracovníci.

­Také osobní hmotný zájem na zavedení kolektivní zemědělské ­výroby je mezi manažery malý. Dříve závisel příjem vlastníka pouze na výnosu polí a ­užitkovosti hospodářských zvířat na farmě, tedy na pilné a šikovné práci zemědělce. Zemědělské přísloví říká: „Co sníš, to sníš.“

Příjem správce kolektivního hospodářství však závisí na jiných důvodech. „Když to nevezmeš, zemřeš“, „Vezmi to směle - život bude zábavnější! - Takto upřímně hovoří o tomto hlavním zdroji svých příjmů vedoucí kolektivních farem. Ze svého platu - jeden a půl pracovního dne za jeden den služby nebo, konkrétně pro vesnici Bolotnoje, 600 gramů žita denně - nemůže předseda kolchozu a jeho rodina vůbec žít. ­Může žít pouze z produktů, které si odveze z kolektivního hospodářství. On sám tuto činnost definuje výrazem „bere“, zatímco kolektivní zemědělci ­říkají „krade“…

Výše tohoto „základního příjmu“ v rozpočtu předsedy nezávisí na ­ekonomickém stavu kolektivního hospodářství. Jeden předseda se může omezit na skromný „příjem“ i z bohatého kolchozu. Druhý bezohledně drancuje společný majetek a vede rozmařilý život na nejchudším statku. Výše tohoto příjmu nezávisí na ekonomickém stavu kolchozu, ale na akvizičním apetitu ­a podvodné obratnosti předsedy.

{181} Služební zájmy předsedy kolchozu také nesměřují jeho pozornost k hospodářskému blahu kolchozu a jeho pracovníků. Služba a osud předsedy závisí na okresních úřadech. Byl jmenován do „chlebové pozice“ a může být kdykoli a z jakéhokoli důvodu této pozice zbaven.

Okresní úřady však mají především a nejvíce zájem o dvě věci: ­jednak o kolektivní (a státní zemědělské) produkty pro sebe osobně, ­jednak o plnění daní a dodávek pro stát. A ani to nemá žádnou souvislost s hmotným ­blahobytem kolektivního hospodářství. Okrádáním státního statku a kolchozníků může ochotný předseda chudého kolchozu plně ­uspokojit požadavky okresních úřadů. Ale vedoucí bohatého statku, kde by kolektivní zemědělci dostali za svou práci dobře zaplaceno, by se dlouho neudržel, kdyby neposílal kolektivní zemědělské produkty okresním úřadům nebo nereagoval ­na výzvu okresního výboru: po všech dodávkách zorganizovat další „dobrovolný červený vůz“ s produkty ­pro stát.

Osobní zájmy předsedy kolchozu, ­materiální i úřední, ho tedy vedou k závěru, že se musí starat jen o sebe a o požadavky svých nejbližších, okresních, nadřízených­.

S kolchozníky by se nemělo vůbec počítat, protože na nich předseda vůbec nezávisí. Kolektivní zemědělci nejsou vlastníky kolchozu, ale pouze jeho nevolníky, svobodnou pracovní silou státu, „trvale“ přidělenou ke ­státnímu statku, kolchozu, k vykořisťování.

­Co se týče kolchozu jako hospodářského podniku, ­musí s ním vedoucí představitelé počítat, ale jen „v rámci možností“­. Jediné, co je třeba udělat, je zabránit rozpadu hospodářství do té míry, aby nemohlo plnit úlohu, která mu byla přidělena: „koryto“ pro předsedu a okresní náčelníky, hlavní plátce daní pro stát.

 

Štíhlý pracovní den

 

Za svou práci dostávají kolektivní zemědělci… „Dny práce“. Den práce je den plného pracovního nasazení, den, kdy je splněna {182} norma práce. Brigádníci kolektivních zemědělců zapisují každý den pracovní dny do pracovní knížky kolektivního zemědělce.

Platba za den práce je stanovena na konci roku. Po sklizni ­platí kolchoz nejprve státu v naturáliích­. Poté platí MTS za stroje. ­Kolektivní statek ­pak „sype“ do ­kolektivního statku nejrůznější prostředky: osivo na krmení (pro kolektivní ­dobytek), rezervu, státní podporu atd.

Po odevzdání všech státních dodávek, odeslání „dobrovolných ­červených vozů“, zaplacení MTS, „zasypání“ všech fondů kolchozu a ilegálních „fondů“ pro šéfy se spočítá zůstatek žita a vydělí se množstvím všech pracovních dnů v kolchozu. Takto je stanovena ­platba za pracovní den pro kolektivní zemědělce.

Tyto bilance jsou malé a odměna za práci v kolektivních zemědělských podnicích je neobvykle nízká. V Bolotném se v různých letech pohybovala od 200 do 400 gramů ­žita na pracovní den. ­Jeden kolchoz v ­okrese je oslavován jako „vzorný“, ­který vyplácí 800 gramů žita za pracovní den. Jedná se však o speciální, „příkladný“ kolektivní statek, od kterého úřady vybírají ­mnohem méně. Průměrná denní mzda v kolektivních farmách v okrese není vyšší než půl kilogramu žita.

Dospělý kolchozník, který v létě pracuje v průměru 15 hodin denně na těžkých zemědělských pracích, potřebuje k jídlu kilogram chleba, tedy dvakrát až třikrát více, než si sám v kolchozu vydělá. Kolektivní zemědělec si není schopen sám vydělat na svůj denní chléb během pracovní doby…

Ve vesnici žije jeden vdovec, osamělý kolchozník. Nepřetržitou prací v kolchozu si v roce 1940 vydělal 200 pracovních dnů a za tuto práci dostal od kolchozu 5 pudů žita (400 gramů na pracovní den), tj. dostal chleba jen na půl roku. Druhou polovinu roku ­se musel obejít bez chleba,

Na venkově jsou však jednotliví kolektivní zemědělci velmi vzácní: v Bolotném je to jediný případ.

Po jednom kolchozníkovi žije vdova po kolchozníkovi se třemi malými dětmi. Odpracovala 160 pracovních dní a od kolchozu dostala 4 pudy žita. Tento chléb vystačí její rodině pouze na jeden měsíc. Zbývajících 11 měsíců v roce se rodina musí obejít ­bez chleba… Nebo chléb použijte jiným způsobem:

jíst kousek chleba jako pochoutku jen každou druhou neděli.

{183}

Takový je hubený den kolektivní zemědělské práce. Osaměle pracující kolchozník ­může jíst chléb vydělaný na kolchozu pouze každý druhý den. Kolektivní farmářka s dětmi si tento „luxus“ může dovolit pouze ve sváteční dny.

Kolektivní zemědělci dostávají za své pracovní dny pouze chléb. Brambory a oves z kolchozu se zčásti používají jako krmivo pro ­dobytek a zčásti se odevzdávají státu. Předseda prodává na trhu zeleninu z kolektivní zahrady. Maso, mléko, vlna, vejce, konopí, pohanka, to vše jde výhradně státu.

V minulosti byl nejvyšší stupeň vykořisťování v obci definován takto:

„pracovat za kus chleba“. To znamenalo, že dělník dostával od ­pána pouze jídlo a nocleh: výraz „kus chleba“ byl v tomto případě použit v přeneseném významu, nikoli doslovně.

Kolektivní zemědělská práce však nezajišťuje dělníkovi ani jídlo.

A co hůř: kolektivní zemědělská práce nezajišťuje kolektivnímu zemědělci ani „kus chleba“ v pravém slova smyslu. Čistě symbolickou ­povahu svátku práce odhalují kolektivní zemědělci tímto ironickým výrokem­:

- Za naši práci dostáváme od kolektivního zemědělského podniku… třicet dní v ­měsíci…

 

Hojná práce

 

Kolektivní zemědělci z Bolotny mají před sebou spoustu práce.

Stejnou měrou jako dříve se věnují terénní práci v předdomácí vesnici.

Kromě práce na poli však mají rolníci v kolektivním hospodářství mnoho dalších prací.

V posledních letech byla na pustině založena obrovská kolektivní zeleninová zahrada. Kolektivní zemědělci zvedli panenskou půdu lopatami, zhotovili plot z chvojí a nyní od časného jara do pozdního podzimu vykonávají veškeré společné zemědělské práce.

Byla vysázena velká kolektivní zemědělská zahrada. Kolektivní zemědělci postavili plot, vykopali jámy a zasadili stromy. Nyní se starají o zahradu.

Kolektivní statek má mnoho hospodářských zvířat: koně, krávy, prasata a ovce. Je zde také drůbeží farma. O dobytek a drůbež se starají kolektivní zemědělci, ­kteří jsou k péči o ně speciálně určeni: pastevci, dojiči, chovatelé prasat, drůbežáři.

{184} Ve vesnici bylo postaveno velké množství objektů: úřad kolchozní rady, sedmiletá škola, nemocnice, lázně, cihelna, ­stáje, mléčná farma, drůbežárna, vepřín, ovčín, obrovské sýpky - sýpky, sklepy - sklady brambor, sklady zeleniny­, kůlny na seno a jarní slámu, sklady strojů a zemědělského nářadí, vesnický obchod atd.

Veškeré stavební práce na kolchozu - sekání dřeva, doprava ­stavebního materiálu, zpracování dřeva, zemní práce, samotná ­stavba od začátku do konce - prováděli kolchozníci na ­pravidelné „pracovní dny“ a spolu se zemědělskými pracemi.

Tyto příklady ukazují, kolik práce mají kolektivní zemědělci, jak jsou přepracovaní. V kolektivním hospodářství je nedostatek pracovníků. Mnoho lidí během let života v kolchozech vymřelo, bylo vyhnáno do táborů, uteklo. Mnozí odcházejí z kolchozu i nyní: do armády, do školy, za výdělkem.

­Kromě toho mnoho kolektivních zemědělců nepracuje fyzicky, ­od předsedy až po spojáře. V kolchozu patří do správy asi padesát lidí: předseda, jeho ­zástupci, členové a zaměstnanci představenstva, hospodáři, ­vedoucí farem, brigádníci, spojovatelé atd.

Jen v kanceláři kolchozu sedí tucet úředníků:

Předseda kolchozu, dva náměstci, předseda revizní komise, tajemník představenstva kolchozu, účetní, pokladník, švadlena, ­agronom, barman.

Přísloví říká: „Jeden s moukou a sedm se lžící“. ­To ještě více zvyšuje pracovní zátěž ostatních kolektivních zemědělců­.

Není divu, že kvůli všem těmto okolnostem jsou kolektivní zemědělci zatíženi ­prací. Na vesnici se horlivě uplatňují sovětské zákony o kolektivní zemědělské ­práci. Do práce jsou nasazováni nejen dospělí, ale také ­teenageři od 12 let.

Kolektivní zemědělci pracují v létě od východu do západu slunce, v průměru 15 hodin denně.

Pracují celé léto, ve všední dny i o svátcích, bez volna…

 

***

{185}

Během kolektivizace, kdy ­bolševičtí agitátoři vyzývali rolníky, aby se zapojili do kolchozů, byli ­neúprosní: „Veškerou práci budou vykonávat stroje: orbu, setí, kosení, žně a všechny ostatní práce. Kolchozníci budou jen řídit stroje, ­pískat si a zpívat veselé písničky o životě v kolchozním ráji.“…

Jaký je stav zemědělské mechanizace v kolektivních zemědělských podnicích­? Ulehčily stroje práci kolektivního zemědělce?

- Ani trochu! - na tuto otázku odpovídají kolektivní zemědělci z Bolotnoje.

Na poli leží rozbitý kombajn a zemědělci sklízejí žito srpy a kosami.

Je pravda, že každé léto přijedou dva traktory MTS a zorají přibližně třetinu polí kolchozů. Dvě třetiny polí kolchozů jsou však zorány koňskými ­pluhy. A kromě toho se výměra orné půdy v kolektivním hospodářství zvýšila o ­třetinu ve srovnání s obdobím před kolektivizací: místo dřívějších tří polí s úhorem je nyní v kolektivním hospodářství mnoho polí a žádný úhor. Kolektivním zemědělcům tak ­ani ­traktory ­při práci na orné půdě nepřinesly žádnou skutečnou úlevu.

Mlácení chleba v kolchozu se provádí starým způsobem: ­mlátičkami taženými koňmi.­ Setí, brázdění, pletí, obdělávání půdy, sečení, přeprava - všechny tyto práce se v kolektivním hospodářství provádějí stejným způsobem jako na předkolektivní vesnici - bez mechanizace.

Kolchozníci z Bolotnoje tak ve skutečnosti ­nedostali od strojů ­žádnou úlevu.

***

 

Snížení počtu koňských potahů v kolchozech však ztížilo práci zemědělců mnohem více než dříve.

Počet koní ve vesnici se během prvních let kolektivizace snížil na polovinu a od té doby se již nezvýšil.

Za těchto podmínek dostávají koně ve skupině dvojnásobnou zátěž. Stejnou dvojí zátěží však trpí i kolektivní zemědělec pracující s koněm: jestliže kůň musí zorat a zaorat dvakrát větší plochu, musí oráč také vykonat dvojnásobek práce.

{186} Toto zvýšení pracovního zatížení oráče a koně vede ke zhoršení ­kvality práce: jednoduchá orba místo dvojité, jednoduché brázdění místo vícenásobného, mělká orba atd.

Z bývalého farmáře se stal kolektivní farmář bez koně. A koně z kolchozu mu pro jeho osobní práci nedávají s odůvodněním, že ­v kolchozu není dost koní. A kolektivní zemědělci nyní musí kromě své práce vykonávat i spoustu, jak se říká, „­koňské práce“. Svou usedlost s bramborami obdělávají ­výhradně ručně: lopatou, cepem. Hnůj nosí na statek v koších a vědrech. Z usedlosti také přivážejí úrodu brambor: v koších a pytlích.

Obilí, které si vydělají, si přinesou ze skladu: v pytlích, na zádech. Stejným způsobem se vozí žito do mlýna a mouka z mlýna. Přinášejí slámu z pole a dokonce i dřevo z lesa. Kolektivní zemědělci mohou jít do města pouze pěšky, což je jediná dostupná cesta, které žertem říkají „jejich osobní kůň“ nebo „osobní auto číslo 11“…

Práce zemědělců tak nejenže nebyla mechanizací usnadněna, ale naopak ­se stala mnohem těžší: kvůli nedostatku koní v kolchozech a bezkoněčnosti kolchozníků.

***

 

Při tak těžké práci a životě o hladu si ­už kolchozníci ­nemohou zpívat a pískat. „Nejde o to žít, jde o to být naživu“… Teď zatínají zuby a mlčí. Nebo chrčí, sténají, naříkají a sprostě nadávají… Kolektivní zemědělci nyní pracují velmi tvrdě a ­usilovně.

 

Mučedníci z kolektivních farem

 

V minulosti vykonával rolník veškerou práci na půdě sám, ochotně a rád: viděl jasně plody své práce. Na pole chodil s veselými myšlenkami:

{187}

„Půjdu se tam podívat,

Podívám se na to,

Co Bůh poslal

Za práci lidí“.

 

Obdivoval zlaté pole a s potěšením žasl nad úrodou:

„Boží dobrota! … Naplním si spíž chlebem.“

A teď? Zemědělec dělá svou práci s odporem, ­protože je pro něj zbytečná, jako Sisyfova práce: touto prací si zemědělec nemůže vydělat ani na kus chleba.

Ale tato těžká, zbytečná práce je mu vnucována stále znovu a znovu, ­jako kámen, který se neustále valí z hory na Sisyfa. To se děje v kolchozech všude. ­Bolotnoje je toho ­nejlepším ­příkladem.

 

­Zpočátku se pracovalo jen na poli, loukách a staralo se o dobytek­. Dále se věnoval zahradničení a zahradnickým pracím. Později se ­na kolchoze ­začaly ­stavět nejrůznější objekty a podniky.

Pak začali šéfové zatěžovat kolchozníky prací i v zimě. Kolektivní hospodářství v zimě uzavíralo smlouvy o přepravě zboží (palivové dříví, brambory, obilí, stavební materiál atd.) pro ­státní instituce a podniky. Nakonec byla naplánována ­výstavba nových společných zemědělských budov - investičních, zděných objektů.

­Po obdržení příkazu shora, aby se socialistickým ­prasatům vařily ­speciální obědy, aby se denně koupala ve vanách, aby se bavila rozhlasovou hudbou, ­začali jej ­kolchozní šéfové ­okamžitě a­ bezmyšlenkovitě ­„po bolševicku“ plnit. Pod diktaturou jedné strany a „kolektivními pracovními dny“ je možné všechno…

Šéfové nakládají na lidi stále více práce. Na kolchozního Sisyfa vrší další a další kameny, protože mají neomezenou moc a těží z bezplatné nevolnické práce.

Zvýšení práce v kolektivním hospodářství nezvyšuje celkový mzdový fond kolektivních zemědělců. Platba za den práce se však snižuje: stejný zůstatek chleba ze státní zásoby se ­nyní nedělí předchozím počtem odpracovaných dnů, ale větším počtem odpracovaných dnů. V kolchozu je dvakrát více práce, dvakrát více pracovních dnů -­ to znamená, že každý pracovní den dostane dvakrát více gramů chleba. To je vše. „Easy as pie“, jak říkají kolektivní zemědělci…

Takové je nové, kolektivní zemědělství, účetnictví. Taková je nová, bolševická ­teorie a praxe „rozšířené reprodukce“ v socialistickém ­zemědělství.

Kvůli této praxi se v kolektivním hospodářství vytratil smysl práce, přínos pro pracovníka. Práce se stala zbytečnou, nesmyslnou a naprosto vynucenou. Radost z práce zmizela, zůstala jen mouka.

Kolektivní zemědělská práce se změnila v sisyfovskou práci. Žijící kolektivní zemědělci ­se proměnili v legendární Sisyfy.

 

***

 

Během sklizňových prací v kolektivním hospodářství však tato sisyfovská agónie dosahuje extrémního stupně. Orba je těžká a pro hladového muže nesnesitelná. Ale sklízet chléb je nekonečně těžké a pro hladového dělníka nesnesitelně bolestivé: žnout, nosit žito - a nemít chleba, ­mlátit - a hladovět!…! A právě tak je to v kolektivním hospodářství organizováno.

­Během žňových prací se jednotliví rolníci před ­revolucí velmi dobře stravovali: jedli slaninu, maso, vejce, zakysanou smetanu a kravské ­máslo. Ale nyní i při žňových pracích jí kolchozník jen prázdnou polévku a brambory, dokonce i bez chleba a másla, ­hladoví.

V zimě snědl loňský chléb. Vláda zakazuje kolchozníkům přijímat chléb z nové sklizně, dokud nebudou uskutečněny všechny dodávky státu a „naplněny“ všechny fondy kolchozů, tj. prakticky do konce kalendářního roku.

Jak velkou oslavou v každé selské rodině býval „svátek prvního snopu“! První snopy lisovaného žita, ozdobené ­veselými stuhami, byly přivezeny domů. S přátelstvím ­a zpěvem se mlátilo - postaru, s řetězy - a pak se obilí mlátilo ve mlýně. Z této mouky pak ženy pekly „nový chléb“: byl čerstvý, měkký, voňavý a velmi chutný!

Děti vybíhaly na ulici s kousky nového chleba a ­navzájem se chlubily:

{189} - Maminka už upekla nový chleba! Zlato, opravdu!… Nevěříte mi­? Tady máš! …

Sklizeň bývala pro všechny zemědělce svátkem. A všichni měli radostnou náladu.

Ženy se vracely ze žní se zpěvem. Muži nesoucí žito se vesele usmívali. Staří muži doma je vítali a povzbuzovali­:

- Sklizeň - díky Bohu! Nyní den živí rok…

Největší radost ze sklizně měly děti. Pochutnávali si na zeleném hrášku, pečených žitných klasech a pečených bramborách. Na vozech se snopy, zářícími radostí, bylo, řečeno okřídlenými slovy Někrasova: „Vanyukha vjíždí do vesnice jako car!…! „

A teď na společné farmě? Ne svátek, dokonce ani všední den, ale ­„Velký pátek“ v kolektivním hospodářství, čas sklizně.

Evangelium zakazuje svazovat volovi ústa během mlácení: během této doby ať se pracovní zvíře nasytí. Ale v kolchozech jsou lidé, kteří mají hlad, během sklizně umlčeni.­ V této době nedostanou z vymlácené nové úrody vůbec žádný chléb, ani tu nejmenší zálohu. Za hrstku klásků snědených na strništi je pošlou do tábora…

Žnout žito od časného rána do pozdní noci na obrovských ­polích společného hospodářství, ­pracovat celé týdny na chlebu a mezi chlebem při sklizni a mlácení - a přitom… hladovět, být bez kousku chleba, nedokázat rozkousat ani hrst zrní!…! Není to snad Tantalovo trápení?! …

Ne, bylo to víc než to. Voda se od Tantala vzdálila, jakmile se žíznivý Tantalos, který stál ve vodě, sehnul, aby ­se napil. Větve s ovocem se okamžitě vznesly vysoko, jen aby se hladový mučedník pokusil ovoce visící nad jeho hlavou utrhnout. Ale kolchozní cep se od sedláka nehne, ­když ho chce hladový okusovat při žních nebo mlácení. Ne, kolchozní obilí bičuje kolchozníka jako bič olověným hrotem: vynese mu desetiletý trest nucených prací „za rozkrádání posvátného, nedotknutelného, socialistického majetku“.

Tak se v kolchozní vesnici stal chléb nepřítelem zemědělce a zemědělec nepřítelem chleba. Kolektivní zemědělská práce se stala nepřítelem dělníka a dělník se stal nepřítelem práce. Práce se stala skutečným prokletím lidu…

{190} Kolektivní zemědělci vykonávají těžkou, ale zbytečnou sisyfovskou ­práci. A zároveň prožívají Tantalova muka. Prastaré mýty o nejhorších mukách lidí v podsvětí se staly živou ­každodenní realitou v „socialistickém ráji“…

 

Nenávistná práce

 

Zemědělci považují kolektivní práci nejen za ­zbytečnou, ale dokonce za velmi škodlivou.

- Práce v kolchoze nás vyčerpává,“ stěžují si. - Pokud pracujete dlouhý letní den, dochází vám energie. A jak je obnovit, když kolektivní zemědělská práce nedává ani kousek chleba?

- Ale to nestačí: tato zatraceně těžká práce nám také zabírá čas. Nezbývá nám čas na práci, která nás živí, i když špatně. Zahrada nám dává zeleninu, statek brambory a kráva mléko. Bez této soukromé farmy bychom už dávno přišli o nohy. Tato malá farma však vyžaduje spoustu práce a času. Bez práce by nebyly brambory, zelenina ani mléko. Jen chov krávy nám nyní zabírá spoustu času. Dříve, v zářných předdomovských dobách, měla naše Burenuška vždy k dispozici krmivo: v zimě seno a jarní slámu a v létě volnou ­pastvu. A teď? Naše kráva nemá žádné krmivo, stejně jako kolektivní zemědělec­. Pastviny se nyní využívají pouze pro krávy z kolchozu a krávy kolchozníků nemají žádnou pastvinu.

Naše kráva stojí na dvoře i v létě a dožaduje se krmiva. Na zimu musíme také ­připravit krmivo pro krávy: všechno seno a veškerou jarní slámu odváží kolchoz - pro kolchoz a pro krávy kolchozníků zůstává jen žitná sláma. Ale kráva nemůže přežít jen na žitné slámě, stejně jako kolchozník nemůže přežít na kusu práce… Tady si řeknete: naše malé, mizerné hospodářství nás zachrání před hladem, ale vyžaduje spoustu času. A kde ji získat…

­- Mnohokrát jsme žádali jak kolchozní, tak okresní úřady: když ­kolchozník splní svou denní normu, denní práci, aby ho pustili domů. Nechte ho pracovat večer po skončení pracovního dne: na statku, na zahradě, na dvoře. V tomto ­pořadí by každý kolchozník napnul své síly, aby co nejdříve ­splnil normu a měl hodinu na svou práci. Takový příkaz {191}

by bylo užitečné jak pro nás, tak pro kolektivní farmu. Ale kolchozní a sovětští šéfové ­nás ani neposlouchají.

„Jestliže“, říkají, „kolchozník odpracoval ­jednu normu, musí splnit druhou normu. Sovětský ­zákon říká přesně: v létě musí kolchozníci pracovat od východu do západu slunce, bez volna! A zákon podepsal vůdce ­soudruh Stalin a předseda vlády soudruh Molotov. V tomto zákoně nemůžeme změnit jediné písmenko. Pracujte a nereptejte: naše vláda se o vaši zahrádku a krávu nestará!…! „

 

***

Kolchoz dostává od vlády za dodané potraviny peněžní platbu. Tato platba je však zanedbatelná. Za kilo žita platí stát kolchozu 4 kopějky, ale kilo ­upečeného chleba pak prodává ve svých obchodech ­za rubl! Vláda platí za kilo pšenice 6 kopějek a pak prodává kilo pšeničného chleba za 4 ruble!

Peníze získané za potraviny jdou do kolchozní pokladny: do kolchozního fondu „pro potřeby kolchozu“. Kolektivní zemědělci nedostávají nic.

Není divu, že při takových mzdách, kdy dělník za ­svou práci nedostane ani ­„kus chleba“, nemají lidé o tuto práci zájem a nemají chuť pracovat v kolchoze­.

Kolektivní zemědělci se snaží vymanit ze státního otroctví a věnují se jiné práci, na které jsou finančně zainteresováni. Pracovat na ­své osobní zeleninové zahradě, která se nachází na statku a poskytuje kolektivním zemědělcům zeleninu. Pracovat na své usedlosti, ­která rodinu zásobuje bramborami (celá usedlost včetně zeleninové zahrady ­zabírá 0,25 ha a je vyčleněna pro každý společný zemědělský dvůr). ­Posekat trávu pro krávu, která krmí mléko. Odvézt do města kabelku zeleniny nebo pár litrů mléka, aby se za ­výtěžek nakoupily nejnutnější věci. Lidé většinou na léto odcházejí z kolchozu do sousedního státního statku nebo za prací do města.

Sovětská vláda však rolníka zavazuje, drakonickými zákony ho nutí ke kolektivní práci. Podle sovětských zákonů {192} je každý dospělý kolchozník povinen odpracovat v kolchozu svou roční normu - 180 pracovních dnů a každý mladík od 12 do 16 let z kolchozní rodiny - 120 pracovních dnů. Za neplnění této normy stanoví sovětské zákony pro „nedbalé kolchozníky“ trest odnětí svobody.

­Za stejným účelem byla zřízena i velká ­kolektivní zemědělská správa, která měla lidi donutit k práci. ­Kolektivní zemědělci tyto ­úředníky­ výstižně nazývali ­„pogoñalyaciks“. Tak se před revolucí říkalo krutým a hloupým pánům, kteří jezdili a pracovali na koních, ale nehnali je ovsem, ale jen bičem.

Hnán drakonickými zákony a četnými ­pogonazhiki, kolektivní zemědělci jsou nuceni jít do státního barch. Ale hladoví, vyčerpaní a bez zájmu tam pracují liknavě: lhostejně, nebo dokonce s nenávistí k věci.

 

O sklizňových pracích

 

Dříve, když rolníci pracovali na svých polích, pracovali tvrdě a pilně. Sklízeli brambory dříve, než byly čisté. Sbírali nejen brambory, které byly venku po orbě, ale i ty, které byly zasypané hlínou. Rolníci ­rukama prohrábli vyoranou ­brázdu a našli přikryté brambory. V zemi nezůstalo nic.

A nyní ženy z kolchozů sbírají brambory na polích kolchozů jiným způsobem. Sbírají pouze ty, které leží venku, a nehledají je v zemi.

A nejen to. Nezřídka se stává, že hodí nohu na spaní i té, která leží venku. Ženám je tak odporný tento kolchozní brambor, který půjde do lihovaru, na „mužský jed“, a kolchozním ženám ­bere čas a nedává jim možnost vykopat si vlastní ­brambory, což je zachrání před smrtí hladem.

 

***

Při žních na polích si rolnice pečlivě braly hrst žita a opatrně ho srpem odklízely, aniž by vytřásly zrna z klasů. Podobně opatrní byli rolníci při sečení jarního obilí.

{193} A nyní na polích kolchozů kolchozníci sklízejí žito a kosí jarní plodiny nedbale, bez jakékoli péče, se zlostným trhnutím. Tak nenávistná je pro ně tato práce, kterou jsou hladoví ­lidé nuceni vykonávat ­proti svému zájmu, proti své vůli.

Bezstarostně snopy svazují, nedbale ­je přehazují, ­skládají na pole nebo na vozy. Mnoho obilí se při sklizni a přepravě odštěpí.

 

***

 

 

Dříve rolníci sváželi žito z polí včas a před mlácením v deštivých letech ho sušili v ovčínech. V kolektivním hospodářství nejsou žádné ovce. Není zde ani krytý mlýn.

Nyní leží žito a jarní obilí na polích společných farem pod širým nebem po dlouhou dobu: od začátku „žňové kampaně“ až do konce „mláticí kampaně“.

Snopy leží na volném prostranství a hnijí. V některých letech se jen z tohoto důvodu ztratí až čtvrtina úrody společného podniku.

***

 

A v důsledku této práce, kterou provádějí kolchozníci s nenávistí a úmyslnou nedbalostí, jsou pole špatně zoraná, úroda ­je neúhledná, spousta brambor zůstává v zemi, spousta obilí je vytřepána na zemi.

Když jsem se po sklizni žita a ovsa procházel po polích společného statku, žasl jsem: pole byla plná myších nor a hnízd. ­Nikdy předtím se na polích zemědělců nevyskytovalo takové ­množství myší.

Nevolnictví, nucená práce v kolchozech přinesla ohromující ­výsledky: hlad pro zemědělce, hojnost pro myši…

 

Dny práce a nájemné

 

Před revolucí žila vedle vesnice na statkářově poli rolnická rodina. Pocházelo z poddanského rodu a nemělo vůbec žádnou vlastní půdu. Brzy po osvobození rolníků od nevolnictví dostala tato rodina od svého majitele do ­pronájmu pozemek o rozloze 13,2 hektaru (12 dessiatinas). A tak žila a pracovala na tomto spiknutí od té doby až do bolševického ­převratu. Pozemek byl pronajat za obvyklých podmínek užívání:

Rodina nájemce odváděla pronajímateli polovinu celkové úrody z tohoto pozemku jako nájemné.

Rodina si žila docela dobře. Měli dobrou chatu o dvou místnostech, dva koně, krávu, prasata, ovce a drůbež. Žili bez bídy.

Nyní žije v Bolotném nová generace této rodiny a pracuje na kolchozu. Hlava této početné rodiny uvedla, že pronájem půdy od vlastníka půdy poskytuje její rodině mnohem lepší životní podmínky než práce v kolektivním hospodářství. Řekl, že by rád nahradil současnou „bezplatnou kolektivní zemědělskou práci“ dřívějším „nevolnictvím“ …..

- Dříve,“ řekl nájemce, „si pronajímatel bral za pronajatou půdu jen polovinu výsledků naší práce. Dostanou však nyní zemědělci polovinu úrody společného podniku? Ne: sovětská vláda a všelijací šéfové a zloději si z kolchozů berou všechno a nám zůstávají jen drobky z jejich panského ­stolu za naše pracovní dny…

Zeptal jsem se na to účetního kolektivního hospodářství. Žádná absolutní čísla mi neposkytl: „státní tajemství“… Uvedl však, že rozdělení hrubé sklizně žita v kolchoze ­je zhruba v tomto poměru: více než polovina připadá státu, čtvrtina kolchozu a necelá čtvrtina ­kolchozníkům na pracovní dny.

A z ostatních polí a luk nedostávají kolchozníci v Bolotném nic­: ani z pramene, ani z pícnin, ani ze sena z luk.

Kolektivní zemědělci tak pro sebe získávají 25 % hrubé sklizně ze zimního pole. A z celé rozlohy společného hospodářství (­čtyři pole a louka) dostávají pouze 5 % úrody…

­V důsledku toho je práce kolchozníka sovětskou ­vládou placena ­desetkrát hůře než práce nájemce pozemkového majetku podle podmínek „kolchozu“…

{195}

 

Systém pluhu a desátků

 

Kolektivní zemědělci jsou gramotní a inteligentní lidé. O nevolnictví se dočetli v knihách. Starší lidé slyšeli příběhy od starých pamětníků. Nyní často přirovnávají kolchozní systém k ­nevolnictví. A toto srovnání nesvědčí ve prospěch kolektivních farem.

- Kolektivní zemědělské nevolnictví je mnohem těžší než nevolnictví statkářů! - Mnoho kolektivních zemědělců uvedlo. - Můžete si to porovnat sami. Staří lidé nám vyprávěli, že za nevolnictví měl náš bývalý statek asi 1000 děsjatin a sedláci ve třech ­vesnicích měli asi 3000 děsjatin půdy, tedy třikrát více než statkář. A teď? Sovětský stát nám sebral veškerou půdu a nám rolníkům nechal jen almužnu: 1/4hektaru ­na jeden kolchozní dvůr. A před revolucí připadalo na jednu rolnickou domácnost v naší vesnici v průměru ne čtvrt hektaru, ale 8 dessiatin, tedy 8,8 hektaru. (Desátek se rovná 1,1 hektaru)

- Jaký je to pocit?! - vyšlo z úst jednoho kolektivního zemědělce. - ­Sověti zkrátili naši rolnickou ­půdu pětatřicetkrát!

- Nyní máme mnohonásobně méně půdy než dříve. A na sovětských statcích, v kolchozech, musíme pracovat daleko ­víc než nevolníci na statkářském nevolnictví,“ říkalo stále více lidí, kterým, jak říkali, „kolchoz leží v krku“…

- Naši dědečkové nám vyprávěli, že na statkářově dvoře pracovali jen tři dny v týdnu. My jsme v kolchozu ­pracovali celých sedm dní v týdnu. Během celého léta nemáme jediný ­den volna! Pracujeme jako o život… Ano, kolchozní otroctví ­je mnohem tvrdší než statkářské! …

- A v kolchoze neděláme jen práci barch, ale také ­platíme obrovskou ­daň státu,“ dodali další kolchozníci.

- Jaký druh pocty? - Ptám se.

- Ty skutečné: naturální i peněžní dávky,“ ­vysvětlují kolektivní zemědělci. - Dříve vrchnost nutila své poddané ­vykonávat pouze jednu povinnost: robotní povinnost - barchinu, ­službu na ­dvoře, ­nebo daň - naturální či peněžní dávku. Ale sovětští statkáři nás, kolchozníky, nutí, abychom současně vykonávali nevolnickou povinnost a platili daň! Z kolchozu je dnes chudinská farma: čtvrt hektaru půdy, polomrtvá kráva a pár slepic. A z takového žebráckého ­hospodářství musíme platit státu obrovskou daň. ­Ročně máme 2 kila masa, 200 litrů mléka a 150 vajec. Kromě toho na nás úřady uvalily obrovskou daň:

daně a půjčka, 600 rublů za metr! Pod takovým tlakem se podaří přežít…

 

­- Ve škole, v hodinách, naše děti často čtou o „hrůzách ­nevolnictví“ a „šťastném životě v kolchoze“, vyprávějí nám kolchozníci. - Ale my to víme velmi dobře, na vlastních zádech jsme studovali:

Ačkoli statkářské nevolnictví bylo pro rolníky velmi těžké a trpké, kolektivní nevolnictví je pro nás ještě těžší a trpčí…

 

„Práce a otroctví

 

Před revolucí se na poreformní ruské vesnici kromě peněžní a naturální renty někdy používala i platba za práci, které se říkalo „robotní dny“. Rolník si pronajímal půdu od majitele a platil mu za ni prací na jeho statku, přičemž za každý desátek pronajaté půdy odpracoval určitý počet pracovních dní.

V jednom okrese v Kurské oblasti ­zavedl velký státní statek ­systém odměňování, který se podobal „odpracování“.

­Zpočátku dostávali pracovníci státního statku mzdu 130 ­rublů měsíčně. Jejich příděly chleba byly vypláceny za státní cenu. Tato mzda byla mnohem vyšší než kolektivní mzda v zemědělství, ale nižší než mzda městských dělníků.

Tehdy ředitel státního statku, který chtěl zvýšit zájem dělníků o práci, udělal následující zkušenost: na návrh samotných dělníků státního statku přidělil každému dělníkovi místo peněžní mzdy 4 hektary půdy státního statku. Dělníci státního statku začali pracovat na státním statku bez nároku na mzdu: pouze za půdu, kterou jim státní statek dal k užívání. Rodina pracovníka státního statku, většinou kolchozníka ze sousední vesnice, pracovala na tomto soukromém pozemku velmi pilně a měla dobrou úrodu, mnohem lepší než na sousedních polích kolchozu a státního statku {197}. Tato úroda mohla poměrně dobře uživit rodinu dělníka. Státní zaměstnanec, který získal větší zájem o práci, začal na státním statku lépe pracovat. A státní statek, který drasticky snížil své peněžní výdaje na mzdy a získal zájemce o práci, začal ekonomicky posilovat.

Tato zkušenost se rozšířila do kolektivních a státních zemědělských podniků v ­sousedních okresech a regionech. Kolektivní zemědělci se obrátili na ­vedoucí představitele místních úřadů s návrhem:

- Vraťte nám naši rolnickou půdu. A půdu vlastníků půdy můžete ponechat na státních statcích, na státních farmách. Na oplátku bychom souhlasili s tím, že ­budeme ­zadarmo ­sloužit státnímu statku: ­pracovat na státním statku ­tři dny v ­týdnu, stejně jako to dělali naši dědové u statkářů za nevolnictví. Zbývající tři dny v týdnu jsme pracovali na vlastním pozemku, pro sebe.

Případ této originální zkušenosti se dostal do Moskvy. Ústřední výbor strany a sovětská vláda vyslaly zvláštní komisi, aby tento „podivný případ“ urychleně vyšetřila.

Komise se touto zkušeností zabývala a ostře ji odsoudila jako „protisovětskou ­sabotáž“ a „hospodářskou kontrarevoluci“.

Podle komise tato zkušenost jasně zdiskreditovala systém socialistického zemědělství v očích rolníků. Zaprvé potvrdil nadřazenost ­individuálního hospodářství nad socialistickým, státním a kolektivním hospodářstvím a vyzval k návratu k individuálnímu hospodářství, k systému Stolypinových statků.

Za druhé, tato zkušenost odhalila bolševickou legendu o „bezplatné kolektivní zemědělské práci“: ve skutečnosti byla tato práce pro kolchozníky těžší než „nevolnictví“ a horší než nevolnictví statkářů.

Jak se uvádí v rozhodnutí stranické vládní komise z centra, tento „kontrarevoluční experiment oživil mezi kolektivními zemědělci reakční, protisocialistické nálady zaostalého ­rolnictva s cílem zlikvidovat kolektivní, socialistický systém hospodaření“.

Iniciátoři této zkušenosti, ředitel státního statku a tajemník okresního výboru strany, původem místní rolníci, byli uvězněni jako „nepřátelé lidu“, „protisovětští škůdci“ a „obnovitelé kapitalismu­„… Kolchozy sovchozních dělníků byly okamžitě zrušeny­. Sovchozně-kolchozní socialistická forma hospodaření byla {198} uznána jako „nepodléhající žádné obnovně-kapitalistické revizi“.

Sovětská vláda proto kategoricky odmítla požadavek pracovníků státních statků: nahradit „svobodnou socialistickou ­práci“ na státních statcích systémem „otrocké práce“…

­Stejně kategoricky sovětská vláda odmítla ­ještě původnější požadavek kolchozníků­: aby úřady po navrácení půdy předků rolníkům, která jim byla odebrána během kolektivizace, nahradily kolchozní nevolnictví nevolnictvím státním (­tři dny v týdnu), podobným nevolnictví statkářů za nevolnictví…

 

 

 


{199}

11. ZEMĚDĚLSTVÍ

 

Pokles rostlinné produkce

 

Předseda kolchozu uchovává údaje o kolchozní sklizni v přísné tajnosti a respektuje nařízení vlády. Udržuje to v tajnosti i z osobních důvodů: kolchozníci by předsedu těmito čísly neustále bodali do očí. A nyní kolchozníci, kteří nadávají ­kolchozním orgánům, ­nemohou ­svou kritiku potvrdit přesnými čísly.

Ani já jsem nemohl získat přesné údaje o výnosu kolektivního hospodářství. Ale když jsem od oka porovnal pole kolektivního hospodářství s bývalými individuálními rolnickými poli, mohl jsem pevně stanovit, že výnos kolektivního hospodářství je přibližně dvakrát horší než výnos individuálního hospodářství na stejných polích. Dříve byly hlavní žitné hmoty na jednotlivých selských polích definovány jako „žito do prsou“, „žito do pasu“. Na hnojených pásech, v zemědělských usedlostech a na vesnických polích bylo žito ­definováno jako „zděné“ nebo „vysoké jako člověk“.

Nyní na polích kolektivních farem není žito „vysoké jako člověk“ nebo „po prsa“. Masy žita z kolektivních farem se „kopou po pás“, „žito po kolena“.

Dříve se žito sklízelo srpy. Pouze na některých hlinitých ­kopcích se občas muselo sekat. Nyní na polích kolchozů téměř polovinu žita posekali kolchozníci kosami: je tak zakrnělé.

Jiný příklad může poskytnout živé srovnání nikoli minulosti s přítomností, ale současnosti s přítomností. Toto srovnání může každý vidět na pozemcích vedle sebe: výnos brambor na polích kolchozu a zeleniny na zahradě kolchozu je dvakrát až třikrát nižší než výnos brambor a zeleniny na usedlosti kolchozníka­.

{200}

 

***

 

Jak může být na polích kolektivních farem dobrá úroda? Hnůj z kolchozů se na pole již léta nepřeváží.

Hladoví a vyhublí kolchozníci jsou zde nuceni pracovat zadarmo, zpod klacku. Proto je veškerá zemědělská práce na kolchozech mnohem horší než na polích individuálních zemědělců. Orba a brázdění se provádí hůře. Odplevelování a ­pletí se provádí hůře.­ Sklizeň se provádí „z ruky“, jak říkají kolektivní zemědělci.

 

***

Úroda v kolektivním hospodářství je silně zasažena polními škůdci: polními ­myšmi a zajíci. Zajíci se přemnožili: žádné zbraně, žádný lov.

Ztráty na úrodě kolektivního hospodářství jsou obrovské.

Pastevci se o stáda na společných farmách příliš nestarají­. Hladoví kolchozníci mají o kolchozní ­pole, louky a kolchozní dobytek ­malý zájem.

A hladová hospodářská zvířata - krávy, telata a selata - jsou v létě ponechána bez jakéhokoli dozoru. V nejlepším případě je dobytek ­ponechán v péči malých dětí (do 12 let), které ještě nejsou ­vyháněny na práci do kolektivního hospodářství (ale často jsou „odváděny“ na práci do kolektivního hospodářství ­celými třídami školáků).

Kolektivní zemědělci mají zakázáno pouštět krávy ze dvora. Nezřídka se však stává, že ­krávy vyběhnou na pustinu a odtud na společná pole a louky. Jednoho dne utekly dvě hladové krávy na jetelové pole a pásly se tam od odpoledne do večera. ­Umírali ­hlady.

Kolektivní farmáři mají povoleno vypouštět telata a selata na pustinu v obci pod dohledem dětí. Ale tato pustina je tak zničena, že na ní není ani stéblo trávy: dokonce i kopřivy, plevel a „tatarky“ jsou už sežrané… Hladová telata a selata ­neúnavně hledají krmivo, narážejí do plotu z vaty na společné ­zeleninové zahradě, proplíží se pod ním, skrz něj nebo přes něj do společné zeleninové zahrady a devastují ji. Děti, které se starají o telátka a selátka, nespěchají vyhnat své ­domácí mazlíčky ze zahrady…

Zahradník také příliš nedbá na ochranu zeleninové zahrady společného statku­. Předseda kolchozu mu svěřil dvě těžko slučitelné práce: mlynáře a zahradníka­. Mlýn je navíc od zeleninové zahrady vzdálen kilometr a ze mlýna není zeleninová zahrada vůbec vidět.

Není neobvyklé, že se hladová telata a selata vkradou na společná zemědělská pole v sousedství vesnice. Pak se vrhnou na ­žito nebo oves a „mlátí“ zrna tak pilně, že se sotva vyplatí je v současném kolchoze znovu mlátit… Všichni dospělí kolektivní zemědělci jsou na polích a pracují. A malé ­děti se v takové situaci schovají do svých chatrčí a mazaně číhají: jako by nic neviděly ani neslyšely… Ale večer budou svým příbuzným vyprávět, jak se jejich telata, selata a kuřata „dnes krmila na společném poli“…

 

***

V důsledku všech těchto okolností je úroda na polích a zeleninových zahradách kolektivních farem mnohem nižší než na vesnici samostatně hospodařících rolníků.

A když se převezou do kolektivních a státních skladů a uskladní se tam, kolektivní sklizeň se ještě více zmenší. Je zničena: rozpadá se­, hnije, mrzne a požírají ji myši. Výrobky rabují ­vedoucí pracovníci a všichni pracovníci zapojení do přepravy a skladování.

Pouze v propagandistickém jazyce se kolektivní sklizeň nazývá „bohatá“. Kolektivní zemědělci to hodnotí jinak: „bezcenná úroda“.

Místní kolchozníci odhadují průměrný výnos žita na ­polích kolchozu ­Bolotny na 25-30 pudů z hektaru. Takový byl výnos v době nevolnictví. A průměrný výnos v poreformní vesnici před revolucí v roce 1917 byl: v obci - 50-60 pudů z hektaru; na záborech a statcích - 80 až 100 pudů.

Kolchozní, „stalinská“ sklizeň klesla na úroveň ­nevolnické vesnice. Zemědělství v kolchozním systému ­se vrátilo o sto let zpět. Někdejší „obilnice Evropy“ se proměnila v Někrasovovu vesnici Neurožajka, hladové Rusko…

 

{202}

 

Úpadek pastevectví

 

Chov dobytka v kolektivním hospodářství je ve stejně špatném stavu jako ­polní hospodářství.

Počet hospodářských zvířat v kolchozní vesnici se ve srovnání ­s předrevoluční dobou výrazně snížil.

Kolektivní zemědělci nyní nemají v osobním vlastnictví ani koně, ani ovce. A na kolchoze je nyní o polovinu méně rolníků než na předrevoluční vesnici.

 

***

 

Dříve měl každý statek, až na pár měšťanských, jedno nebo dvě prasata. Nyní nemají kolchozníci žádná prasata. Prasata jsou pouze na společné farmě. Ale je jich čtyřikrát nebo pětkrát méně než v předkolchozní vesnici.

V minulosti bylo na každém dvoře kromě prasat pět až deset malých a velkých selat, tzv. „prasniček“. Nyní je ­v létě na každém dvoře pouze ­jedno sele. Na jaře ­si ­zemědělec ­koupí jedno malé selátko z kolchozu, krmí ho až do podzimu a pak ho prodá, aby získal peníze na daně a splátky půjček.

Celkový počet prasat a selat v kolchozní vesnici je ­několikanásobně nižší než před revolucí.

 

***

Také krav je ve vesnici s kolektivním hospodařením méně než v předfarmářském období.

Dříve bylo v předrevoluční vesnici asi tucet statků bez krav. Nyní se jejich počet zvýšil čtyřnásobně. Bez pastvy a bez krmiva z kolektivního hospodářství není mnoho kolektivních farmářek schopno uživit krávu nebo tele.

Dříve rolníci chovali dva až pět kusů dobytka ­na domácnost: v nejhorším případě krávu a tele, v nejlepším případě dvě krávy, dvě telata a velkou jalovici.

{203} Nyní má kolektivní zemědělec v nejlepším případě pouze krávu s teletem a mnozí mají pouze jednu krávu: mnoho krav zůstává bez krav z hladu.

Celkový počet dobytka v kolektivizované vesnici na farmě a v individuálním vlastnictví značně zaostává za počtem dobytka v předkolektivizované vesnici.

 

***

Predátoři způsobují škody v živočišné výrobě.

Pokud jsou pole kolektivních farem silně zasažena myšmi a zajíci, ­trpí stáda kolektivních farem ­vlky.

V rozsáhlých lesích v Brjansku a Kursku dnes žije mnoho vlků: od počátku kolektivizace byly rolníkům odebrány ­lovecké pušky (ostatní zbraně jim sovětské úřady odebraly hned po říjnovém převratu).

Vlci se nyní bez obav potulují po polích společných farem a v zimě dokonce i po vesnicích. V kolchozních vesnicích už nejsou zbraně, myslivci ani psi (jestliže dříve ­měl každý druhý selský ­dvůr psa, v období kolektivizace byli vyřazeni: nebylo je čím krmit).

Proto vlci, stejně jako myši a zajíci, žijí v ruských kolchozech velmi volně. Tito predátoři se volně a beze strachu pohybují po ­polích, loukách a roklích, nepozorovaně se plíží ke stádům (­ani pastýři nemají psy), drze napadají a kradou ovce a jehňata, telata a selata.

 

***

„Dvounozí vlci“ však drancují a požírají dobytek z kolchozů ještě nemilosrdněji než jejich čtyřnozí „soudruzi z brjanského lesa“.

Předseda kolchozu a vedoucí skladu, jejich rodiny, příbuzní a přátelé jsou dobře zásobováni všemi druhy výrobků kolchozu, včetně masa.

Bezprostřední nadřízení a zaměstnanci vedoucích kolchozů jsou také dobře zajištěni: předseda vesnické rady, tajemník ­stranické buňky, policista, účetní a veterinář.

{207} Co se týče okresních úřadů, ty ­dostávají produkty od „kolchozních knížat“ ­ve fůrách a vagonech. Správci kolchozů systematicky dávají svým šéfům: husy, selata, telata, berany, prasata, krávy.

Vedoucí kolektivních farem také vytvářejí prostředky na osobní potřeby (oblečení a obuv, rádio a motorku, dům a nábytek atd.) na úkor veřejných produktů, především hospodářských zvířat­.

 

***

­V důsledku všech těchto okolností se kolektivní zemědělská vesnice ­dostala ke zvláštnímu paradoxu i v ­oblasti chovu zvířat. Kolektivní zemědělci, kteří ošetřují ­dobytek, „zapomněli na chuť masa“. A počet dobytka na socialistické ­vesnici navzdory „velkému půstu“ zemědělců zdaleka nedosahuje předrevoluční úrovně…

 

***

Vesnice s kolektivním hospodářstvím je ochuzena také o chov drůbeže. Před revolucí bylo v zimě na každém dvoře 10 až 20 kuřat. V létě tam byly jeden nebo dva tucty kuřat od jedné nebo dvou ­slepic. Nyní nemohou kolchozníci chovat více než pět kuřat: nemají krmivo.

V minulosti chovalo mnoho farmářů kromě slepic také husy a kachny, někteří chovali i krůty. Nyní ve vesnici s kolektivním hospodařením takoví ptáci vůbec nejsou.

Kolektivní farma má kuřecí farmu. Celkový počet drůbeže na vesnici - jak na farmě, tak u kolchozníků - je však několikanásobně nižší než v předrevolučním období.

Počet hospodářských zvířat a drůbeže v kolchozní vesnici se tak ve srovnání s ­předrevolučním a neapovským obdobím výrazně snížil.

 

***

{205} Kromě toho se v kolektivním hospodářství prudce snížila produktivita chovu skotu a drůbeže.

Snáška vajec se prudce snížila: v kolektivním hospodářství kvůli přelidnění a špatné údržbě; na dvoře kolektivních zemědělců kvůli nedostatku krmiva pro ptáky.

 

***

Dříve rolníci poráželi dvě až tři vykrmená prasata ročně. Každé prase vážilo mezi šesti kilogramy. Nyní však váha ­hubeného selátka nebo prasničky z kolektivního dvora nedosahuje ani dvou liber a váha prasete z kolektivní farmy je o něco vyšší.

Dříve dávaly selské krávy 10 až 15 litrů mléka denně nebo až vědro a půl mléka. Dříve ­ji rolníci ­odměřovali ve vědrech. Dnes ­dává ­vyhladovělá, vyhublá kráva kolektivního zemědělce ­3 až 6 litrů mléka denně a stejné množství dává i kráva farmářská.

- Krávy nyní „dohnaly“ kozy, co se týče dojivosti… Musíme doufat, že ji brzy 'předeženou',“ žertovali o tom hořce kolchozníci.

 

***

Kolektivní zemědělci nemají žádné krmivo pro svá zvířata. Předseda kolchozu neposkytuje ­hospodářským zvířatům žádné krmivo: ani seno, ani jarní slámu, ani brambory, dokonce ani pastvu. ­Stáda ­rolníků ­se pasou až po sklizni všech plodin z polí, tj. na konci podzimu.

Na druhou stranu v kolektivním zemědělském podniku je ­dostatek krmiva pro dobytek, pokud ­se s ním nakládá rozumně.­ Tam se však krmivo nevyužívá moudře:

Skot je krmen nepravidelně, spousta krmiva se ztrácí pod nohama ­zvířat, v hnoji a hodně se ho krade.

 

***

O kolektivní dobytek na farmách není vůbec dobře postaráno. Vesničtí náčelníci jsou špatní hospodáři. Zajímá je pouze maso, mléko a vejce. O prasata, krávy a kuřata však mají malý zájem. Tito krylovští „hrdinové“ ochotně používají „žaludy“, ale neradi se zabývají otázkou jejich pěstování.

Co se týče kolektivních zemědělců, kteří se starají o dobytek - stájníků, chovatelů ve stájích, chovatelů prasat, drůbeže - i z nich systém kolektivních farem udělal špatné pracovníky. Kolektivní zemědělci nemají o práci na farmě zájem. Tuto práci nenávidí, protože je zadarmo, je nucená a brání jim pracovat pro sebe.

Svou nespokojenost se státním barchem nechtěně přenášejí i na ­kolektivní chov dobytka.

Při krmení prasat chovatel s obavami přemýšlí: „Čím budu krmit selátko, aby neumřelo? Pokud ano, kde vezmu peníze na daň?

Když se pastýřka stará o krávy na farmě, nechtěně se na ně zlobí: „Předseda vám, parchantům, dává seno a jarní slámu, a dokonce i brambory. A moje Burenuška ­umírá na žitnou slámu…“.­ „

Pokud dojička nemá vlastní krávy (na vesnici je jich více než třetina bez krav­!), pak o kravách z kolektivního hospodářství smýšlí ještě zlobněji: „Krmím vás čerti, zpívám vám, starám se o vás. Ale mně ani mým dětem nedáte ani trochu mléka… Proč bych se o ­vás ­měl ­snažit dobře postarat? K čertu s tebou!… A předseda… …a šéf krav společně… „

 

 

***

Rozhořčení a hladoví poddaní přenášejí své rozhořčení na práci, na nářadí a dokonce i na dobytek. Kolchozníci slouží ­dobytku, ale ten nepatří dobytkářům, nýbrž jejich krutým utlačovatelům: sovětským nevolníkům, „novým statkářům“.

 

***

Výsledkem „kolchozní revoluce shora“ byla ­„likvidace nejlepších ­vlastníků na venkově jako třídy“. Na jejich místo byli do vedení zemědělství dosazeni neschopní, nepoctiví a nepoctiví lidé. Tito lidé, šéfové kolchozů, pracují „z ruky“ {207}.

špatně“. Ale oni drancují a ničí zemědělství velmi důkladně…

Kolchozníci - okradení, hladoví, vyčerpaní, pracující pod holí, nevolníci sovětského státu - nemají na kolektivní zemědělské práci žádný osobní zájem. A nejen to: brutální a nerozumný kolchozní řád v nich vyvolává hluboký ­odpor ke státnímu statku i k práci na něm.

A tyto okolnosti vedly k nešťastnému hospodářskému ­výsledku. Kolchozně-rolnický systém vedl k poklesu výnosů, k úpadku chovu dobytka, ke zkáze celého zemědělství. Hospodářství v kolchozní vesnici je uvrženo do bažiny, kde se topí a nemůže se dostat ven…

Devastace zemědělství způsobila, že země, která byla dříve „obilnicí Evropy“, hladoví… Kolchozní vesnice se stala nekrasovskou Pustoporožnije volost v rámci zúženého sovětského impéria…

 

„Druhé nevolnictví“

 

Během kolektivizace pověsil jeden rolník v noci na ­kůl u kanceláře kolchozu uškrcenou ­slepici a přibil pod ni vzkaz: „Raději se oběsím, než abych vstoupil do kolchozu. - ­Poctivá dělnice Slepice Petuchová“.

O několik let později jsem v jednom kolchozu slyšel anekdotu, která odrážela tuto ostrou proklamaci proti kolchozu a ukazovala stejně nesmiřitelně nepřátelský postoj rolníků ke kolchozu.

„Politický komisař,“ říká jedna anekdota, „­se na ­politickém kurzu v armádě ptá mladého rudoarmějce, který je kolchozníkem:

- Co znamenají písmena VKP(b)?

- VKP znamená: Druhé nevolnictví… Komisař je překvapen a zmaten…

- Co tedy znamená písmeno „b“ v závorce?

- A „b“ je slovo, které se vám neodvažuji opakovat, soudruhu komisaři: netisknutelný výraz… Proto je to v závorce, kvůli slušnosti…

{208} A právě v těchto barvitých příkladech ostré protikolchozní agitace a v každodenní praxi kolektivního hospodaření se názorně ukazuje vztah rolníků ­ke kolektivnímu hospodářství. Kolchoz není jejich hospodářství, ale cizí statek, cizí podnik, nejen cizí, ale dokonce nepřátelský vůči rolníkům. Kolektivní zemědělská ­práce je nevolnictví, nevolnictví, nevolnická práce, ­prokletí kolektivního zemědělce. Kolektivní nevolnictví je těžší než nevolnictví statkářů­. „Druhé nevolnictví“, kolchozní nevolnictví, je těžší než ­první, statkářské nevolnictví.

A kolchozníci cítí k tomuto nenáviděnému státnímu statku a k tomuto hanebnému, proklínanému kolchoznímu nevolnictví hořké nepřátelství…


{209}

 

12. „NE ŽIVOT, ALE MUKA…“

 

Rozhovor o rozpočtu s kovářem

 

Ve vesnici jsem potkal známého kováře. Od prvních slov si začal stěžovat, že „není chleba“.

- Jak je možné, že jsi farmář a nemáš chleba? - Zeptal jsem se.

- Co jsem to za sedláka?! Jsem kolchozník, nevolnický dělník,“ řekl kovář nevrle. - Přemýšlejte o tom, jak nás platí kolektivní hospodářství­. Vezměte si například mou rodinu. V mé rodině je pět duší: tři pracující - já, moje žena a dospělá dcera; a dvě malé děti - školáci do 12 let. V loňském roce jsme si vydělali spoustu práce:

600 pracovních dnů! Ze všech vesničanů jsi v kolektivním hospodářství odpracoval nejvíce pracovních dnů­. A co za svou práci dostali? Pouze 15 pudů žita: loni jsme dostali 400 gramů za pracovní den. Až do Velikonoc jsme měli sotva dost chleba. Od té doby žijeme bez chleba. ­Vyrábíme­ chléb ­a žijeme bez něj. To je, můj příteli z chintzu, ta složitá část…

Poškrábal se na zátylku kvůli té „hádance“ a pokračoval:

- Znáte našeho vyděděného souseda Ivana Vasiljeviče? Potvrzeně jsem kývl hlavou.

- No, tenhle soused ­si před revolucí a za nové hospodářské politiky ­každé léto najímal dělníka a nádeníka. Nájemnému dělníkovi platil 40 pudů žita za léto a nádeníkovi 50 rublů v penězích. Žito stálo ve vesnici 40 kop grošů za pudink (v obchodě 50 kop). Dělník ­si ­tak mohl ­za svou mzdu koupit 125 pudů žita. Tak, můj milý muži, uvaž, kolik chleba bychom si my tři mohli vydělat, kdybychom pracovali jako dělníci. Já jako dělník 125 pudů a moje ženy - manželka a dcera - 80 pudů, dohromady tedy 205 pudů žita! A nyní jsme my tři dostali od kolchozu odměnu za naši celoroční práci… 15 pudů! Kolikrát ­méně? Víte, jste gramotný člověk.

{210} - To je… 14krát méně,“ vypočítal jsem.

- Správně, 14krát méně!…! А?! Viděli jste to, mandle, co dostanete?! - muž se zasmál.

A překvapeně zavrtěl hlavou.

- Ano, protože pán krmil svého dělníka. A my pracujeme na společné farmě na ­vlastních potravinách. Jak vidíte, v kolchozu pracujeme téměř zadarmo: ­nevyděláváme si tam ani na chleba. Ale musím ­pracovat nejen pro kolchoz: musím platit státu obrovské daně, a to jak v naturáliích, tak v penězích.

- Daně?! - Zajímalo mě to.

- A co všechno…! Za mou krávu mi účtují daň z masa i mléka: dvě libry masa ročně a polovinu veškerého mléka, které kráva za rok vyprodukuje. Kvůli dani z mléka máme málo mléka, takže ho nemáme na prodej. Pokud jde o daň z masa, moji chlapci mají v létě velké problémy s kojením telat. Kolektivní statek neposkytuje vašim telatům žádnou pastvu. Proto chlapci celé léto na některých místech sami sbírají trávu - pro krávu a tele.

- A kromě daně v naturáliích musím státu platit také obrovskou daň v hotovosti. Spolu s „dobrovolnou a povinnou“ státní půjčkou 600 rublů ročně! To je tolik daní pro každou rodinu ve vesnici: 600 rublů!…!

- K čemu?

- A čert ví proč! Musíte zaplatit, to je vše! Kolektivní zemědělec je stahován z kůže…

- Odkud ale berete peníze na daně?

- Míval jsem dvůr plný dobytka a drůbeže: pár koní, dvě krávy, dvě prasata se selaty, tucet ovcí, tucet a půl slepic, několik hus. Teď mám prázdný dvůr: jednu krávu a pět slepic. Tele a sele v létě­. Proto není čím krmit dobytek ani drůbež. Kdysi jsem vykrmoval ­dvě prasata ročně na sádlo: jedno jsem porážel na Vánoce, druhé na Velikonoce. Teď si koupím malé selátko z kolchozu ­a snažím se ho vychovat. Na podzim musím prodat nekrmené sele: není z čeho ho vykrmit na sádlo. Musím ho prodat kvůli dani. Proto jsme od kolektivizace zapomněli na chuť masa…

- A co máslo? {211} - Chuť másla je také zapomenuta. Žádné kravské máslo: málo mléka. Nežádejte ani konopný olej. Na statku jsem sázel jen pár brambor, ale většinu jsem zasadil na poli. Na statku jsem pěstoval konopí a měl vlastní konopný olej. Teď mi ale kolchoz sebral pole a já musím pěstovat ­brambory, řepu a zelí na statku. ­A celý statek je jen hrstka: 1/ 4 hektar, pětadvacet hektarů. Konopí není kam zasít. Žádný olej. Obejdeme se ­bez masa, sádla a oleje. Chroupeme suchou stravu­: zelí a brambory, brambory a zelí. Ať jsou prázdné! ­… - kovář zaklel.

- Nechodil jsi do práce ve městě? - Zeptal jsem se ho.

- Předseda kolchozu ho nechtěl pustit. Bez kováře je společné hospodářství jako bez rukou: kovárna je základem vybavení hospodářství. Vesnický kovář si může alespoň občas vydělat trochu peněz ze soukromých ­zakázek doma.­ Ale o tuto možnost jsem ochuzen: po celé vesnici jsou šéfové. Tvrdě mě pronásledují…

Kovář se mě ptal na život ve městě.

Po vyslechnutí příběhu žárlil:

- Ve vašem městě je to lepší: je tam spousta chleba a můžete pít čaj a cukr. Nemáme ani to… Pak ztichl, povzdechl si a rozrušeně vstal:

- Takto bojujeme jako ryba s ledem: žít poctivou prací, nějak se uživit, neumřít hlady… Přemýšlejte o tom, jak je možné žít tady, na společné farmě?! Možná mi můžete poradit… - Zvědavě se mi podíval do očí.

Nemohl jsem nic „soudit“ ani „radit“. Jestliže ­taková rodina se třemi zdravými, pracovitými a pilnými dělníky, včetně mistra-specialisty - jestliže taková rodina bojuje jako ryba s ledem v kolchoze, aby neumřela hlady - jak se tu dá „rozumovat“ a co se tu dá „poradit“?!

 

„Oblečený jako kolchozník…“

 

Oblečení orlovských rolníků před revolucí nebylo hezké. ­Většina mužů nosila podomácku vyrobenou plátěnou košili a barvené plátěné kalhoty.­ Dámská plátěná košile a sukně z chintzu. Armenak („sibirka“, „zipun“) z hrubé vlněné látky z {212} vlny; ovčí kožich. Na nohou měli laptě z copánků nebo čuni z provazů, v zimě teplé plstěné boty.

­Byly to pracovní, každodenní oděvy a boty, ­domácí výroby. Kromě domácí výroby se vyráběla i obuv a ­tovární­ oděvy: ­pro muže to byly košile ze saténu a kalhoty městského typu. Dívky a ženy měly saténové sukně, hedvábné kabáty a šály. Téměř všichni vesničané měli boty nebo nedělní holínky. Byly to sváteční šaty: ve všední dny byly ­pečlivě uloženy v truhlách. Vesničané a zámožní lidé nosili kožené boty i ve všední dny.

Nyní si kolchozníci nemohou vyrábět vlastní oděvy a boty: nemají plátno, konopí, konopné a ovčí kůže.

Oděvy a obuv ze sovětských továren se v provinčních městech prodávají velmi zřídka a v mizivém množství.

Co se týče ceny, textilní a kožené zboží je, jak říkají kolektivní zemědělci, „velmi drahé“.

Podíval jsem se do státního obchodu v okresním městě. Visela tam jen jedna košile: „ruská košile“ z továrního lnu. Cena byla 80 rublů. Před revolucí stál rubl a půl.

V obchodě nebyly žádné boty.

­V bazaru jsem viděl nějaké boty: pár obnošených holínek a dva páry obnošených ­pánských bot. Majitel požadoval za boty 400 rublů, ale cena za boty byla 200 rublů za pár. Kromě těchto tří párů starých bot nebyly v bazaru žádné jiné boty.

Kolik kolchozníků si může koupit boty a oblečení za ­tyto ceny?!

Sovětská vláda platí kolchozníkovi ­64 kopějek za pud (16 kilogramů) ­žita. Takže za jednu košili utkanou ze lnu, kterou kolchozník odevzdá státní továrně a ­prodá ve státním obchodě - za tuto košili musí kolchozník prodat (odevzdat státu za státní cenu) 125 pudů žita!…!

Ale sám kolchozník si v průměru vydělá v kolchozu na „pracovní den“­. 400 gramů nebo za rok (za 200 pracovních dnů) 5 pudů žita (80 000 g = 80 kg). Takže aby si kolchozník mohl koupit jednu plátěnou košili ve státním obchodě, musí pracovat na kolchozu pro {213} stát… 25 let, tedy celý svůj krátký život „uvědomělého kolchozníka“… A to pouze za podmínky, že kolchozník sám nebude jíst vydělaný chléb, ale všechen ho prodá ­státu.

A na boty nebo holínky nestačí chudému rolníkovi celý život…

Proto musí kolchozníci chodit v ubohých hadrech. Ve zchátralých, rozpadlých košilích. Roztržené kalhoty. Kalhoty a košile kolektivního zemědělce se v nejlepším případě skládají převážně ze záplat. Svrchní oděv kolchozníků tvoří hadry, zbytky „zippunů“ ­a kožichy z dob Newpower. Jedná se o zcela zašpiněné bundy a saka neurčité barvy. Kolektivní farmáři chodí bosí nebo v opěradlech svázaných provázkem: opěradla se navlékají na bosé nohy a prsty vykukují z otvoru… V zimě jsme viděli lidi, kteří chodili po sněhu bez bot: nohy měli omotané hadry svázanými ­provázkem…

Kolchozníci nosí své hadry a obuv, dokud nejsou úplně shnilé a nerozpadají se na prach…

- Pořád to harampádí nosíme, dokud nám nespadne z ramen nebo z nohou,“ říkají kolektivní zemědělci.

- Ano, nespadne,“ potvrdil kolchozník, bývalý kostelník.

V minulosti byl extrémní stupeň znevýhodnění v oblékání definován jako „oblečený jako žebrák“. V Sovětském svazu se v takových případech říká jinak: „Oblečený jako kolchozník“… Dříve nosili rolníci ­hrubé a chudé oblečení. Tyto oděvy však byly pevné, ­teplé a dobře vyhovovaly svému praktickému účelu: dobře chránily lidi pracující po celou dobu pod širým nebem před chladem a nepřízní počasí.

A nyní chodí kolektivní zemědělci „nazí a bosí, nazí a svlečení“. Kolchozní vesnice jsou Nekrasovovy chudé vesnice: Dyryavino, Zaplatovo, Razutovo…

Kolchozní oděv nechrání ani před hanbou… Pánské kalhoty jsou často v tak smutném stavu, že je na nich, jak sami říkají, „vidět veškerá hanba vepředu i vzadu“… Ženy ­se nemohou zdržet smíchu, když se ­vidí. A muži se stydí… A z této tragikomické situace není východiska: nemá si čím spravit kalhoty, nemá na čem záplatovat hadry. Kolektivní zemědělci ­pociťují {214} ­dvojnásobný stud ze svého oblečení. Stydí se nosit tak ošuntělé, mizerné ­šaty. A ještě ostudnější je, že nedokáže zakrýt ani jejich „jamky“…

Sovětský tisk však obviňoval bosé a svlečené kolchozníky z vlastního neštěstí. Spisovatel Alexej Tolstoj psal na stránkách sovětských novin:

- Není dost bot, protože každý muž, který dřív chodil v sandálech, teď chce boty a galoše… Při čtení těchto výčitek mluvili kolektivní zemědělci s hlubokou nelibostí:

- Rádi bychom si upletli vlastní hobliny nebo provazové ponožky. Nyní však nemáme ani bast, ani konopí… Copak to ­autor nechápe?!

- Naše babičky stále tkaly plátno a látky jako dříve. Ženy mají stále na půdě tkalcovské stavy a tkalcovské stavy. Zdá se však, že je to marné: nyní nemají kolchozníci žádné konopí, žádné konopí, žádné ovce, žádnou vlnu…

Na stránkách sovětského tisku četli svlečení a obnažení kolchozníci nejen výtky, ale i útěchu. V Pravdě si tak přečetli „veselý“ esej komunistického spisovatele Serafimoviče. (vlastním jménem Popov Alexandr Serafimovič; 1863-1949; ldn-knigi).

­Vypráví o dědečkovi kolchozníka na Kubáni, ve spisovatelově rodné zemi, který pásl ­stádo hus a při každém setkání s kolchoznicemi se schovával v příkopu s kopřivami. Ukázalo se, že jediné kalhoty starého muže jsou v ­takovém stavu, že nemohou zakrýt jeho „hanbu“… A dědeček byl při každém setkání s ženami velmi nepříjemný…

V eseji spisovatel majestátně poplácal svého dědečka po rameni a utěšil ho:

- To nic není, dědo, že máš tenké porty. Měli byste být hrdí na to, že děláte skvělou věc: pomáháte budovat velkou stavbu socialismu!…!

Když kolchozníci na takové články v novinách upozorňovali, plivali a zuřivě nadávali jejich autorům. Jejich komentáře k těmto článkům byly velmi rozzlobené.

- Samozřejmě, že má spisovatel pravdu,“ řekl kolchozník klidně a vážně: „No, proč potřebuje dědeček kolchozníka kalhoty?! Proč by se měl oženit? Je nejvyšší čas, aby zemřel. Na druhou stranu ­se ale spisovatel ­neobejde bez ­pěkných obleků, i když je dědečkem. Dědeček je dědeček, ale rád se obléká jako švihák. Proto jsou spisovatelé na chlebu zadarmo dobře živeni a cítí se mladí i ve vysokém věku. Náš bratr, kolchozník, je ve svých čtyřiceti letech tak hladový, tak utrápený, že bez příkazu předsedy dostane „dovolenou na dobu neurčitou“ z kolchozu a odstěhuje se do „Zemljanského království“…

A ti vypravěči, kteří pro nás píší příběhy, nezemřou tak brzy. Například vypravěč, ­který tak usilovně utěšoval mého otce bez smrtelnosti. Nedávno za ­mnou přijel ­bratranec z ­Moskvy: pracuje tam jako kadeřník. Přináší nejrůznější fámy a vtipy. Vyprávěl mi, že tento „dědeček utěšitel“ se ve svých sedmdesáti letech oženil s ­hezkou mladou farmářkou. Prchala před hladem a nechala se najmout jako služka na jeho daču. A dědeček vypravěč zachránil dívku před hladem a „utěšil“ se… No, řekněte mi, je možné předstoupit před mladou krásku v hubených přístavech?! Kolektivní zemědělci se zasmáli.

- Tady je také další vypravěč,“ pokračoval agronom farmy v rozhovoru. - Stejný vypravěč, který vyčítá kolchozníkům, že chtějí boty. Molotov mu řekl: „Soudruhu hrabě. Je možné, aby hrabě žil v nedostatku? Ani „soudruzi“, ani „hrabata“ neradi žijí v nedostatku. Zejména „soudruzi-spolubojovníci“. Když se hrabě Alexej Tolstoj vrátil ze zahraničí do Sovětského svazu a napsal knihu Chléb, koloval o tom vtip: „Hrabě upekl špatný chléb. Ale za tento špatný chléb dostal vagony výborného másla…“. Samotné máslo však „soudruhu hraběti“ nestačí. Jakmile Rudá armáda obsadila západní Ukrajinu, hrabě se tam okamžitě vydal se svými ­miliony. A přivezl několik vozů nejrůznějších šperků. Proto se mu nyní přezdívá „hrabě hromaditel“…

- Co na to říct, tihle vypravěči jsou podvodníci,“ vmísil se do hovoru další kolektivní farmář. - Mám knihovnu knih Demiana Bedny z občanské války.

Podpis byl veselý:

„Chudák Demián, muž zlomyslný, žádá své mužské bratry, aby ­podpořili bolševiky“.

V jedné z jeho knih byl Demiánův portrét. Ukázal jsem ji otci. Podivil se: „Je to hrabě, ne chudák. Je to dobře živený kanec, ne člověk v naší hladové době.“…

No, tenhle Demian Poor napsal několik zábavných knih. Některé z nich si pamatuji nazpaměť. V jedné knize vyčítal sedlákům, že od nich výměnou za těžce vydělaný chléb požadují to, co sedlák potřebuje: {216} manufaktura, sůl, oděvy nebo obuv. Tento ­požadavek rolníků ­vyslovil sovětský spisovatel posměšně:

 

„Jak jsme si teď všichni rovni,

Tho… Sundej si kalhoty, bratře! …“

 

A nyní Demiánská strana chudých zavedla mnohem ­spravedlivější řád: ­nechala „bratry muže“ bez chleba i bez kalhot…

 

***

 

Po takových rozhovorech s žebráky, otrhanými kolchozníky, bosými ­Ščedriny a Gogoly v hubených přístavech se mi vybavila lidová přísloví.

Napadá mě jedno španělské přísloví:

- Pod špatným pláštěm se skrývá dobrý člověk, napadá mě ruské přísloví.

- Na židli je vrána a na ní koruna.

- Je to způsob, jakým se oblékáte, ale i to, jak vypadáte.

Nesouladu a často i naprostého protikladu bohatství mysli a bohatství oděvu si ruský lid od nepaměti moudře všímal a vtipně zaznamenával v příslovích a pohádkách.

 

„ Dřevo na topení je naše neštěstí… „

 

Dříve, ve svobodné vesnici, rolníci palivo nepotřebovali. Každý si mohl v lese přivézt dřevo a téměř každý měl koně. Kdo neměl koně, mohl mu ho přivést jeho soused. Náklad dříví stál pár kopějek.

A teď? Blízké lesy místního významu byly již dávno vykáceny­. Obrovský státní les je vzdálený 15-20 kilometrů. Jak odtamtud dovézt palivové dřevo? Chcete-li získat koně pro kolchoz, musíte podplatit předsedu, jinak vám vůz nedá. A jeho „standardní norma“ není malá: půl litru vodky a půl kila klobásy, a to stojí 20 rublů. Kde však může kolektivní zemědělec získat peníze na takový úplatek? {217} A tak jsou kolchozníci nuceni v zimě nosit dříví ze vzdálených ­lesů „pěšími řemesly“: svazky na zádech nebo vlečené po cestě… 15-20 kilometrů daleko…!

V minulosti měl každý selský dvůr lehké ručně vyrobené sáně. Na nich se vozilo seno dobytku ze stodoly a ­děti na nich v zimě jezdily na koni. Nyní však kolchozníci nemají ani takové sáně, které by mohly usnadnit dodávku palivového dřeva. Bez dláta, vrtačky a hřebíků sáňky nevyrobíte. Ale kolik dříví bez saní uneseš na zádech na dva tucty kilometrů!

Proto je nyní v zimě v chatách kolektivních zemědělců zima. Je velmi chladno­. Lidé sedí v chatrčích, oblečení, v hadrech, foukají na ruce: mrznou… Nebo všechny leží na hromadě na kamnech…

- Dřevo na topení je naše neštěstí,“ bručeli kolektivní zemědělci…

Kolchozní vesnice se změnila v Nekrasovovu „Znobišinskou vesnici“…

 

Žena a žebrák

 

Potkal jsem bývalou děvečku vyvlastněného sedláka, o které se kovář zmínil.

Vyprávěla mi o svém životě.

­- Když jsem žil jako námezdní dělník, ­vydělával jsem 40 pudů žita za léto.­ Nyní však pracujeme na společném statku čtyři: já, můj manžel, můj patnáctiletý syn a třináctiletá dcera. A my jsme dostali ­jen 12 pudů ­chleba za ­pracovní den… Vydělával jsem na chleba pro celou rodinu. Byli jsme tři: já, moje stará matka a moje nezletilá sestra. A teď my čtyři pracujeme v kolchozu bez odpočinku, ale nevydělali jsme si na chleba… Dříve nám můj domácí, u kterého jsem žil jako námezdní dělník, vozil ze svého statku dřevo na celou zimu zdarma. A teď jsme bez dříví… Předtím jsme byli oblečeni a vystrojeni. A teď se můžete podívat, co mám na sobě…

Byla bosá. Oblečená byla jen do ošoupané plátěné košile, kterou nosila ještě z dob, kdy se živila farmařením. Neměla na sobě šátek ani sukni…

- Není toho moc, co bych k tomu řekla,“ pokračovala. - Předtím jsme samozřejmě byli chudí. Ale nebyla tam žádná zima, žádný hlad. A ­teď?

{218} Rozzlobeně mávla rukou, že „teď“, a spěchala na pole…

 

***

 

Po tomto rozhovoru s najatou ženou jsem se chtěl setkat se slepým žebrákem. Před revolucí žil tento slepec se svou matkou a byl chudák. V letech nové hospodářské politiky se oženil a založil rodinu. Nyní žil na společném statku se svou ženou a dvěma dospívajícími dětmi. Šel jsem do jeho chaty: byl jsem zvědavý, jestli si s ním promluvím.

- Tak jak se máš, Mitrofanychu? - Zeptal jsem se ho.

­- Chtěl jsem ti říct, jak to bylo dřív,“ začal slepec, ­„žijeme a žvýkáme chleba. Ale pak jsem si včas uvědomil: proč říkat nepravdu? Koneckonců, na společné farmě teď málokdy žvýkáme chleba… Moje žena a dvě děti si za rok vydělaly 10 pudů chleba a už dávno jsme ho snědli… A z kolchozu mi nikdo nepomůže. Moji příbuzní, kamarádi, co pijí, ­mladé ženy, vdovy, předseda mi občas ­pomůže, ale já, slepec, ne…

- No, měl jsi předtím lepší život? - Zeptal jsem se.

- Bůh se nesmí zlobit: chleba bylo vždycky dost. Jakmile došel chléb, ­vzal jsem si brašnu na ramena, vzal lyru, pozval si chlapce, aby mě vedl, a vydal se do jedné ze sousedních vesnic. Když jsem obcházel vesnici, měl jsem v tašce chleba. Když požádáte o mouku, ne o pečený chléb, neodmítnou ji slepému:

Dávali mouku. Našli se i laskaví lidé, kteří slepci uřízli malý kousek slaného tuku. A o velkém svátku obcházíte vesnici - přinesete koláče, maso, vajíčka…

Slepec se odmlčel: ztracen ve vzpomínkách…

- Tak co, vybíráte teď almužnu?

- Ne, teď, s kolektivními zemědělskými podniky, basta!.. Pro almužnu už nechodím do kolchozů. Nikdo nic nedává: sami kolchozníci nemají nic. Každý je žebrák… Je pravda, že se podávají brambory. Ale díky Bohu mám brambory na svém vlastním statku. Dnes si ­můžeš občas zajít do města: sednout si a zahrát si na trhu s lyrou. Někteří dobří lidé hodí pár mincí do klobouku a vy si můžete vybrat kilo chleba. Ale i tak ­mě­ policisté často ­vyhánějí. Říkají: „Jdi pryč, sovětské úřady ti zakazují být žebrákem…“. - „Nebudu prosit,“ řekneš jim. - O ­nic nežádám {219}. Jsem jen amatérský hudebník: zpívám a hraji staré básně. Vyrušuji někoho?“… No, tak vystupte… Ale na dalšího Miltona nic nefunguje: stejně ho zažene…

­- Ano, takhle teď žiju, jako všichni ostatní kolchozníci,“ ­dokončil své vyprávění slepec. - Muž dokončil své vyprávění: „Málokdy máme chleba na žvýkání a jíme jen brambory…

Ušklíbl se a natáhl ruku k míse: byly v ní „brambory v rondonu“.

***

Žebrák-slepec a tulák byli nejchudšími lidmi v předrevoluční ­vesnici. A s kolektivním hospodářstvím nejsou spokojeni. Z vlastní zkušenosti soudí, že i jim se dříve žilo lépe…

 

Přání smrti

 

Na kolchoze jsem viděl dvě umírající staré ženy.

Jedna z nich si před smrtí moc přála sníst sledě.

- Kéž bych teď mohl cucat sleďí ocas! - Obtěžovala svou rodinu s úpěnlivou prosbou… Mohla bych pak v klidu zemřít…

Rodina se vydala do města. Sledě ani jiné ryby se zde nenacházely.

Napsal dopis známému v krajském městě. Se stejným úspěchem:

nikde nebyl ani rybí ocas. Rusko, země oceánů, moří, jezer a nekonečného množství řek, se stalo zemí bez ryb… A ­lidé se v ­novinách dočtou: „Kvůli nedostatku soli a konzerv zpracovatelé ryb nepřijímají ryby, které rybáři přivezou. A ­rybáři jsou nuceni vyhazovat do moře celé lodě s rybami… „

 

***

Jiná stará žena, žena čeledína, která „zemřela na koňskou žranici“, ležela „na smrtelné posteli“: na pohovce, na hromadě hadrů. Ležela tam s otevřenou pusou jako ryba ­na břehu. A zasténal: {220} „Chci se napít sladké vody… Dejte mi ­cukrovou vodu! ­…

Její dcera horečně hledala cukr nebo med. Ale ­nikde nenašla ani drobeček sladkosti…

A tak ubohá stařenka zemřela, aniž by se napila „sladké vody“.

Ani před smrtí si nedokázala osladit hořký konec svého hořkého života…

Takto trpce žijí v bídě a umírají v agónii lidé v sovětské kolchozní vesnici Terpigorev Někrasov…

 

Klásky a tábor

 

U smrtelného lože staré ženy jsem se setkal s jedním z jejích synů: nedávno se vrátil z „nápravného pracovního tábora“. Tam si odpykával sedmiletý trest za to, že v nejhladovějších letech kolchozního ­života vykopal dětem na kolchozním poli košík brambor…

Setkal jsem se také s kolchozníkem, který strávil pět let v táborech pro bodláky. Během žní si na společném zemědělském poli vybrala kapsu s klásky pro své hladové děti…

Zeptal jsem se eticky postižených lidí, zda dříve znali sovětský zákon, který tak přísně trestá krádeže kolchozního a státního majetku.

­- Říkali nám o ­tomto zákoně, o „posvátném a nedotknutelném socialistickém ­vlastnictví“…

- Ano, když děti pláčou hlady, uděláte cokoli,“ řekl.

dodala žena. - Hlad je mrcha… Kde může srdce matky snést taková muka?!

- Hroty!… Můj Bože!…. - vykřikla sousedka umírající stařeny­. - Děti rády jedly opečené ­žitné klásky. Sbírali svazky klasů, opékali je na ohni a s velkou chutí žvýkali smažená zrnka: chutná to! Sbírali je všude, na jakýchkoli pasekách, jako houby v lese. Kolemjdoucí také trhali bodláky a žvýkali je na silnici. Sbírali je i muži a ženy. Všichni trhali na polích klásky, kdykoli a kdekoli se jim zachtělo. A ve svatém evangeliu se vypráví, že sám Kristus a svatí apoštolové, když procházeli poli, také trhali klasy a jedli je. A nikdo za to neproklínal, nikdo lidi za bodáky neodsuzoval. Ani v Palestině, ani v Rusku. Ne za starých časů, ne v naší době, před vznikem kolchozů. A teď?! Pro špičky - na Sibiř! … Pro špice - do tábora! … Pro bodláky - na těžkou práci, na deset let!..! A kdo? Farmář, který pěstuje chléb!… Hladový ­dělník, který pracuje a nemá chleba!…! Farmář, který od nepaměti vlastní žitné pole… Kdybych to řekl našim rodičům, nevěřili by mi. Ne, tento ­řád nemohli vymyslet lidé. Udělali to lidé… Draci ano, ti, o kterých nám vyprávěli staří lidé. Na popud samotného Satana…!

 

Společný oběd na farmě

 

Při obědě jsem viděl mnoho kolektivních zemědělců. Obvykle jedli ­bramborovou polévku nebo boršč z červené řepy, nepřelité ­máslem nebo sádlem.

Chléb nebyl. Místo chleba se „kousala“ oloupaná brambora.

Když bylo mléko, podávaly se jako druhý chod nakrájené brambory s mlékem.

Když nebylo mléko, oběd se skládal pouze z jednoho jídla. Na každém druhém dvoře není mléko, na každém třetím dvoře není kráva, na mnoha dvorech krávy usnuly vyčerpáním.

- Není v nich žádná výživa, v našich potravinách,“ stěžovali si kolchozníci. - Naplníte si žaludek, ale máte hlad. Vylezete zpoza stolu a chcete jíst…

- A to vám nedává sílu pracovat,“ dodávají další. - Přijdete do práce a nemáte sílu. Pracuješ od posledního výparu, pomalý, bezmocný. Už nepracujete tak tvrdě jako dřív, práce vás přemáhá… Z takového jídla se těžko pracuje. Chceš si lehnout a spát…

 

„Carský boršč“…

 

Jednoho dne, když se v ­chatě právě servíroval stůl na takový obyčejný společný ­oběd, přijel známý, host z města, a hned byl pozván na večeři.

Host vytáhl z kufru cestovní klobásu a rozdělil ji na dvě porce. Jedna polovina byla podána nemocné hostitelce, která ležela na lůžku, a druhá polovina byla položena na stůl pro zbytek rodiny.

Rodina byla velká, kus klobásy malý. Rodina ­se radila o nejlepším způsobu využití klobásy.

Rozhodli jsme se, že ­ho nakrájíme na ­malé kousky a dáme do boršče, abychom ­ho ­„vylepšili“.

Jídlo začalo. „Obarvený“ boršč jedli všichni hltavě, ­s velkou chutí a potěšením. Oči se mu leskly. Všichni se usmívali, byli ­šťastní a nadšení a chválili „báječný boršč“.

Hlava rodiny, bývalý vyvlastněnec, se pro ni nadchl obzvlášť­.

- Od té doby, co povstaly kolchozy, jsme neměli v puse ani kousek masa,“ řekl. - Od té doby jsme neviděli žádné maso ani lososa, nejedli jsme masový boršč. A teď, dá-li Bůh, ­jsme si dali i klobásu.­ Vždy si budeme pamatovat… To je boršč! Skvělý boršč! …

Zaváhal, přemýšlel o přirovnání a pak nadšeně dokončil:

- Jedním slovem, skutečný královský boršč! …

Na posteli seděl nemocný kolchozník, paní domu, a jedl párky ­a brambory. Žvýkala klobásu a mluvila si pro sebe nahlas:

- Bůh seslal nechtěnou radost! Ne, teď neumřu… Budu žít… Budu žít… Budu žít…

Naděje té ženy se naplnila. Po týdnu dobrého jídla, které mu přinesl host, se nemocný farmář, který byl na pokraji smrti, zvedl z ­postele a uzdravil se…

 

Jídlo pro muže

 

Dříve, v předrevoluční orlovské vesnici, bylo jídlo rolníků to nejjednodušší, nejnenáročnější. Lidé toho však měli dost a byli nasyceni. Nikdo ve vesnici neměl hlad.

Maso se jedlo pouze o svátcích a v pracovní době. Ryby, ovoce, cukr se nedaly koupit v dostatečném množství: bylo to pro ně drahé. {223} Vesničané však jedli chléb v hojnosti, bez přídělů a omezení. V době snídaně a oběda se na stůl položila celá ­hora chleba nakrájeného na velké kusy. Na stole byl vždy balíček chleba. Každý člen rodiny nebo čeledín si mohl kdykoli ukrojit kousek chleba, když na něj měl chuť, nebo, jak se ve vesnici vtipkovalo, „kousek velký jako kravská ponožka“. Zvláště děti se těšily na uplatnění tohoto práva. Často je bylo možné vidět na ulici s kouskem prudce nasoleného chleba v ruce.

Ve staré vesnici se chléb měřil na gramy. Žito se měřilo v pudech (pud = 16,38 kg) a pečený chléb se neměřil v gramech ani librách, ale v kovrigu.

- Teď nám zbyly dva chleby,“ řekla žena. - Musíme upéct nové bochníky.

Hospodyně zadělávala obrovskou mísu těsta a ­druhý den pekla čerstvý chléb. Na ­týden vyndala ­z trouby několik obrovských bochníků.

Ve vesnici s jedním obyvatelem nebyla „potřeba chleba“. ­Ne nadarmo se ruské vesnici říkalo „žitná vesnice“ a vlasti mušiků „žitné Rusko“.

Při snídani se k bramborám přidávaly sušené houby nebo okurky.

K obědu se podávala zelná polévka, dobře ochucená sádlem. Druhým jídlem byly brambory s vejci nebo konopným olejem. Třetím jídlem byla pohanková nebo prosná kaše s mlékem.

Všechny tyto produkty jedli rolníci do sytosti, nebo, jak se ­na vesnici říkalo, „z břicha“.

A teď, při vzpomínce na tyto „obživy“, polykali kolektivní zemědělci hladové ­sliny, vzdychali a zasněně mluvili:

- To bylo blaho! …

Nyní nemají chléb, kaši, sádlo, máslo ani varlata. Lidé jsou nyní nuceni omezit se pouze na prázdnou polévku a nesladké brambory, a ani to vždy nestačí…

Takto se živí pěstitelé obilí v bývalé „obilnici Evropy“. „Žitná Rus“ se změnila v Někrasovovu vesnici Neelovku, stala se komunistickou ­Utaženou říší…

{224}

 

Šéfové hodují

 

Ne všichni kolektivní zemědělci však žijí špatně. Kolchozní elita žije v přepychu­.

Začal jsem sledovat rodinu barmanky z kolchozu. Na stole bylo vždy maso a vodka.

O skladníkovi z kolchozu mluvili jeho sousedé:

- Vejce v jeho domě v košících jako brambory na hromadě!..! Každý den je na stole maso. Podle chuti: smažené, vařené, šunka, želé. Okurky, mrkev, rajčata - spousta, ze společné zahrady­.

Kuchařka předsedy kolchozu mi řekla:

- Pracoval jsem jako kuchař u kněze a prodavače. Moji pánové se dobře najedli! Velmi dobře! Nuže, můj pán nyní pochází z chudiny. Ale pokud jde o jídlo, není horší než oni…

Ráno, jakmile vstane, otevře skříň a přinese rajčata, okurky, pět vajec, velký kus šunky nebo sádla. Říká: „Usmažte mu vejce s glazurou. Vypije půl litru vodky na jeden zátah. Zvedne každé vajíčko z velké pánve ­a usměje se: „No, myslím, že jsem připraven…“ A s hvízdáním jde ­do kanceláře kolchozu. A večer mu objedná kuře nebo selátko… Na večeři chodí jen zřídka: přes den se stravuje spíše v jídelně.

 

Společná jídelna na farmě

 

V kolchozech byly zřízeny jídelny. Podíval jsem se do nich. Prodávali vodku, klobásy, maso všeho druhu, bílý i černý chléb.

Ačkoli se mu říká „kolchozní“ bufet, není určen pro kolchozníky. Chudý nevolník si nemůže koupit maso, klobásy ani vodku, což je luxus, který si nemůže dovolit. Rád by si koupil levné ryby: sledě, tatranku. Ale jídelna je neprodává­. Zemědělec by rád koupil černý chléb ­za státní cenu. Chléb v jídelně se však prodává pouze zákazníkům, kteří ­si kupují alkohol a občerstvení.

Farmář se občas zatoulá do jídelny, stoupne si ke dveřím, olízne si rty, spolkne sliny… Pak se poškrábe na zátylku. Pak se poškrábe na hlavě a vrátí se zpátky a vzpomene si na babiččina ­přirovnání: „Dědeček viděl, jak pán jedl hrozny“ nebo „Víno mu teklo z úst, ale do úst mu nešlo“…

Kolektivní zemědělci tvrdí, že tyto bufety jsou určeny hlavně pro pohoštění šéfů. Bez bufetu bývaly nepříjemnosti. Když potřeboval ­kolchozník něco vyřídit u místního šéfa, musel ­si ­zajet do města ­pro vodku a klobásu na pohoštění. Nyní je to velmi snadné a zjednodušené. Do kanceláře přijde kolchozník a požádá ­šéfa­,­ „aby si na chvíli odskočil do bufetu“. A tam, nad lahví, se to ­pohodlně a rychle ­zařídí…

 

„Kdo pracuje, ať nejí!“

 

Kolektivní zemědělci se dusí prací a hladoví po jídle.

Žvaniví vesničtí náčelníci na účet těchto hladových dělníků ­hýří a chlastají. Šéfové kolchozů mají hostinu pro celý svět. Hodují doma i v jídelně.

V prvních letech po revoluci hlásala sovětská vláda jako jeden z nejdůležitějších základů své politiky zásadu ­původního křesťanství: „Kdo nepracuje, ať nejí!“. Bylo to dokonce zapsáno do ­ústavy.

Sovětský stát tuto zásadu v praxi již dávno zrušil ­a zcela na ni zapomněl.

V kolektivním zemědělském životě ji nyní nahradily nové, zcela ­opačné principy parazitické ideologie a bezuzdné vykořisťovatelské politiky:

- Kdo se lopotí, nejí! …

- Ať si ten vandrák jí a pije!…

 

Umírající vesnice

 

- Kolik je ve vaší vesnici starých lidí? - Zeptal jsem se. - Copak je teď nevidíte?

- A jak je můžete vidět, když tam žádné nejsou?! - odpověděl kolektivnímu zemědělci, kterého znám. {226} Začal počítat staré lidi nad 60 let. ­Nebylo to těžké. Podle tohoto počtu jich na jaře 1941 zůstalo naživu jen deset… Pro 600 obyvatel obce.

A dříve, v předrevoluční vesnici, se staří lidé ve věku od 60 do 100 let, stařec, stařenka nebo oba dohromady, vyskytovali téměř na každém dvoře.

Pamětníci odhadují, že před revolucí ­žilo v Bolotném ­asi sto starých lidí ve 130 dvorech.­ Nyní jich zbylo jen deset….

- Naši dědové nemají rádi kolchozy,“ zažertoval jeden muž hořce: „Když se objevily kolchozy, staří lidé zmizeli…

Život v kolektivních farmách s hladem, zimou a vyčerpávající prací je ­tak tvrdý a ničivý pro tělo, že se kolektivní farmáři nemohou dožít vysokého věku. Sotva se dožijí čtyřicítky, zřídka padesátky.

Proto byla vesnice s kolchozem „omlazena“: staří lidé se zde stali ­muzejní raritou.

Ale zatímco vesnice s kolektivním hospodářstvím je věkově „omlazená“, fyzicky a vzhledově obyvatelstvo zestárlo. Mladé dívky, vyčerpané hladem, nadměrnou prací a chřadnoucí ­samotou, vypadají jako starší ženy. Lidé ­středního věku působí naprosto staromódně.

 

V kolchoze nejsou žádní staří lidé. Ale nejsou tu ani žádní mladí lidé. Chudoba kolektivních farem vyhladověla staré lidi, zničila mládež a z mladých lidí udělala ­staré lidi…

***

 

Mnoho mladých mužů odchází z kolchozů pracovat do měst a zůstává tam. Z tohoto důvodu se mnoho dívek z kolektivních farem nemůže vdát. Počet sňatků ve vesnicích s kolektivním hospodařením se proto dramaticky snížil. Z tohoto důvodu se výrazně snížila porodnost dětí.

 

***

 

­Starousedlíci ve vesnici Bolotnoje ­přibližně odhadli vývoj počtu obyvatel v ­posledních letech:

Před Říjnovou revolucí žilo ve vesnici asi 130 domácností. V té době zde žilo asi 900 lidí. {227}

Během revoluce a občanské války v letech 1917-20 ­se počet obyvatel snížil asi o sto.

V letech nové hospodářské politiky se však se zlepšujícím se životem začal počet obyvatel opět zvyšovat. V roce 1929 se počet obyvatel vrátil na předrevoluční úroveň, která činila asi 900 duší.

A na jaře 1941, před válkou, měla vesnice Bolotnoje spolu s osadami asi 600 obyvatel. Od roku 1929 do roku 1941, tedy za deset let života v kolektivním hospodářství, se počet obyvatel snížil o 300, tedy o jednu třetinu.

Pouze půl stovce obyvatel se podařilo uprchnout do měst k trvalému pobytu nebo se přestěhovat do kolchozů v jiných regionech. Tato půlstovka změnila své bydliště: přestěhovala se z vesnice do města nebo do jiných vesnic.

Zbývajících 250 lidí zemřelo: někteří v táborech, jiní přímo v kolchoze. Umírali hladem, zimou, vyčerpáním… Každý třetí, čtvrtý obyvatel kolchozu zemřel předčasně….

A tento proces zániku kolchozní vesnice pokračoval od roku 1930 až do roku 1941. Za deset let života v kolektivním hospodářství nebyl jediný rok, kdy by počet narozených dětí převýšil počet zemřelých.

Ve vesnici s kolektivním hospodařením více lidí umírá, než se rodí. Všem obyvatelům vesnice a pozorovatelům je tato skutečnost zřejmá. Důvody tohoto jevu jsou také jasné. Lidé vymírají kvůli chudobě a otroctví. ­Průměrná délka života se snižuje. Snížil se počet sňatků a klesla porodnost.

Od období kolektivizace vesnice s kolektivním hospodářstvím vymírá….. Tento proces neúprosně a neúprosně pokračuje.

 

Zrod nových přísloví

 

- Jaký je život? - Ptám se kolektivních zemědělců, které znám ze sousední vesnice, když je potkám.

- Náš známý život je kolektivní život na farmě,“ odpovídají sklesle… .

- Jak to myslíš, „žít“?! Ne žijící, miláčku, ale trpící,“ opraví ­mě ten druhý. {Ano, vzpomínám si, že jsi své vesnici říkal „ráj“, že? - Zeptal jsem se.

- To bylo v rámci NEPu. Nyní je to jiný příběh. Nyní je v kolchozech ­všude „ráj“: lehnout si a zemřít…

Dříve to byl „ráj“, ale teď je to „uhelné peklo“…

- No, pláč, pláč, pláč jako ženy nad mrtvým mužem! – Do rozhovoru zasáhl mladý energický kolchozník. - Zapomněli, že „život se stal lepším, život se stal radostnějším“… Náš komsomolský chatař napsal na plakát v chatě obrovskými písmeny: „Díky drahému soudruhu Stalinovi za náš šťastný život! No, my mezi sebou tento pozdrav obracíme vzhůru nohama­: „Děkujeme ti, drahý soudruhu Staline, za náš ­drahý život!…“ To je správné…

 

***

Nová doba - nové strasti - a nová přísloví… Po tomto setkání s kolchozníky jsem si pomyslel: „To je ale chytrý ruský člověk!“…! Jaká nezkrotná síla tvořivosti! Potřeba ho škrtí jako chobotnice a on filozofuje, ten nemotorný mudrc. Vytvořil nejbohatší pokladnici lidové moudrosti na světě, obrovský oceán přísloví. Když ho pánové nazvali „šedým sedlákem“, „šedým zvířetem“, odpověděl jim svým příslovím: „Sedlák je šedý, ale jeho mysl nesežral vlk…“.

Mysl ruského rolníka ještě nevyhořela ani v pekle kolchozů. Rolník pokračuje ve filozofování a tvorbě přísloví. V životě kolektivního zemědělce je dnes tolik hořkosti, životních paradoxů a ­nesmiřitelných rozporů mezi vznešenými slovy a nízkými ­činy jeho současných pánů - že moderní přísloví nabyla převážně ironicko-sarkastického charakteru. Jsou „protkány hořkostí a hněvem“.

Lidé v kolchozech vymírají. Rodí se však nová přísloví:

rozzlobeně, posměšně. Je to kritika režimu smrti ze strany těch, kteří zardoušení nechtějí zemřít, touží po životě a vzdorují. Je to protest mučedníků proti jejich trýznitelům…..

{229}

 

Potřeba je chobotnice

 

Kolektivní zemědělci svůj život výstižně definovali: „To není život, to je mouka.“

„Nežijeme, ale trpíme“… Celý život se tlučou jako ryby o led, v zoufalé nouzi.

Během kolektivizace bolševičtí slavíci okrádali rolníky o půdu, dobytek a nářadí.

A pak jsou nuceni pracovat v kolchoze od tmy do tmy, bez volna, téměř zadarmo.

Za skromný statek a krávu ukládají úřady kolchozníkovi ­neúnosnou daň v naturáliích i penězích.

A zemědělec nemůže z tohoto kolchozního trestu uniknout. Je to ­státní nevolník, kterého otrokářská vrchnost ­připoutala k panství, aby na něm celý život ­nuceně pracoval…

Život kolchozníka však není jen tvrdá práce. Zároveň je tato těžká práce také blázincem. Kolektivní zemědělci žijí uprostřed ­makabrózních a absurdních paradoxů života, které lze najít jen v blázinci…

Zemědělci-farmáři… žít bez chleba… ­Zemědělci a pastevci pracující na rozsáhlých ­státních polích v někdejší „obilnici Evropy“… umírají hlady…

­V zemi, která byla dříve zaplavena konopím a plátnem, ­kůží a ovčími kůžemi, dnes lidé chodí… „nahý a svlečený“… Hadry nosí lidé, kteří… pěstovat konopí, len, bavlnu na kolektivních polích a dobytek na kolektivních farmách, tj. vlnu, ovčí kůže, kůže, nebo vyrábět oděvy a obuv…

Kolektivní zemědělci žijící v sousedství neprostupné divočiny lesa… Mrznou v chatrčích, jsou nemocní a umírají ­zimou…!

Kde jinde než v blázinci by se mohly vyskytovat takové absurdity?­! A to jen v případě, že by moc v domě převzalo oddělení bláznivých šílenců…

Tragédií kolchozu je především chudoba ­a hlad, neuhasitelná potřeba kolchozníka. Bolševická nelidská moc, která rolníka obírala do naha a ­nemilosrdně a bezohledně ­ho vykořisťovala, zahnala kolchozníka do této neprostupné bažiny nouze.

{230} Po kolektivizaci se na okradeného ­kolchozníka jako chobotnice přisála nouze, která ­z něj nenasytně vysála všechnu krev a zabila veškerou vitalitu, fyzickou i duševní…

Bída-špatnost trápí kolchozníka celý život, denně a každou hodinu, ­a dělá z něj věčného mučedníka.

Chobotnice nouze spoutala zemědělce svými mocnými, nemilosrdnými ­a odpornými chapadly. Toto monstrum ho neúprosně škrtí ve svém smrtícím sevření. Neúprosně ho dusí, až ­se farmář v ­polovině svého života, ve věku čtyřiceti let, vyčerpaný, vyčerpaný a vyčerpaný, ­bez dechu zhroutí…

Klíček-nepotřebnost je symbolem kolektivního hospodářství Calvary…

Chobotnice je však zároveň symbolem samotného ­bolševického otrokářského státu. Chobotnice, všemocný škrtič, krvelačné monstrum, je ­symbolickým ztělesněním komunistického státu…

To je strašná podoba nelidské moci s jejím heslem džungle:

„Kdo může, ten truchlí…! „


{231}

13. HROBNÍ REŽIM…

 

Tři typy předčasných úmrtí

 

Pokud jde o upřímnost, sami komunisté ­definují stranický průkaz jako „potravinový lístek“ nebo „doživotní zatykač“. To je výstižná definice: stranický průkaz je zárukou „chlebové pozice“ a bez „chlebové pozice“ není právo na život v kolchoze. Nestraničtí kolektivní zemědělci, kteří nemají „povolení“, nemají právo na život: mají pouze právo na smrt, na předčasnou ­smrt…

Předčasná smrt může být pomalá, rychlá nebo ­okamžitá.

 

Pomalá smrt v kolektivním hospodářství

 

První druh smrti je podrobně popsán v předchozích nákresech. Je to pomalá, předčasná smrt rolníků, která je nevyhnutelným důsledkem kolektivního zemědělského života v hladu a zimě, v důsledku nadměrného vyčerpání. Je to smrt, která se táhne přes půl života.

 

Drobné krádeže - cesta do tábora

 

Hladoví kolchozníci, odsouzení k pomalé smrti, ­se před touto bolestivou nucenou smrtí snaží chránit drobnými ­krádežemi kolektivních zemědělských produktů.

Jednou jsem musel sledovat, jak se skladník kolchozu na chvíli vzdálil, aniž by sklad uzamkl, a kolchozník se přikrčil ve skladu a horečným tempem si stihl naplnit dvě kapsy obilím.

Tyto drobné krádeže potravin však často vedou kolektivní zemědělce do tábora.

{232} Dříve v předzemědělské vesnici nikdo neslyšel o takových „zločinech“, jako je „krádež bodláků“ nebo „krádež mouky z koní“.

Nebyl to jen nezávislý rolník, kdo byl živen. A dělník byl dobře živen. Nikdy by ho tedy nenapadlo krást mouku z koní majitele, které krmil. Vesnické děti často trhaly na okolních polích nezralé žitné klásky a opékaly je: pro děti to byla pochoutka. Žádný rolník to však nepovažoval za „zločin“. Děti za to nebyly trestány ani kárány­.

A nyní, v socialistickém státě, je tato „krádež“ odsouzena k mnohaletému vězení v lágrech. Navíc odsuzují „vlastníky“ této společné zemědělské půdy, kterým je údajně „dána na věčné časy“. Odsuzují ty dělníky, kteří svou tvrdou prací obdělávali společnou zemědělskou půdu.

Nyní jsou zemědělci posíláni na mnoho let do tábora za krádež ­jednoho koše brambor z pole společného statku.

­V předlistopadové vesnici se za takovou „krádež“ netrestalo. Ve staré ­vesnici v předlistopadovém období, když byli v noci nebo přes den venku a pásli koně, si selští chlapci rádi rozdělávali oheň a pekli brambory. A rozzářený oheň a pečené brambory udělaly chlapcům velkou radost. Brambory pro tento účel se kopaly na ­nejbližších pasekách, tedy zpravidla na cizích pasekách. A nikdo za to chlapce netrestal ani jim nevynadal.

A nyní je košík brambor odsouzen na mnoho let do lágru pro hladového kolchozníka, který ho vypěstoval.

Drobné krádeže často vedou kolchozníky do tábora. A odtud už pro mnohé není návratu. Pro většinu vězňů znamená tábor jistou smrt: sovětský soud uděluje dlouhé tresty a životní podmínky v táboře jsou strašné.

- Posláni do tábora a beze stopy zahynuli“, kolchozníci často informují o ­osudech svých spoluobčanů.

Snaha kolchozníků zachránit se před pomalou hladovou smrtí krádežemi potravin tak mnohé z nich přivádí do tábora, tedy k urychlené ­smrti. Kolektivní zemědělci se ocitají „z ohně do propasti“. Vzniká začarovaný kruh…

Vedoucí představitelé tvrdě brání kolektivní zemědělský majetek proti všem ­zásahům. Mají k tomu dobrý důvod. Z vděčnosti {233} za „potravinový lístek“ povinně ­plní příkazy pána, drakonické zákony bolševické ­vlády. Náčelníci střeží společné zemědělské ­fondy před farmáři se ­zuřivostí psů na řetězu ­také proto, že jsou to jejich osobní fondy. Jejich pozice je přece „chlebová“, protože sami kradou značnou část společných zemědělských produktů.

 

Šemjakinův proces…

 

Vesničtí komunisté neméně horlivě střeží svou moc před jakýmkoli zásahem a neméně nemilosrdně se vypořádávají se všemi nespokojenými a neposlušnými kolchozníky.

V Bolotném se stal takový případ. Předseda vesnické rady najal skupinu tesařů z místního kolchozu a ­smluvně se zavázal ­zaplatit jim 200 pudů žita z kolchozu za stavbu školy. Když však tesaři stavěli školu, odmítl jim zaplatit za práci podle smlouvy a převedl tuto platbu na pracovní dny v kolektivním hospodářství, tj. tuto platbu mnohonásobně snížil. Tesaři šli nesčetněkrát za předsedou a předložili mu písemnou smlouvu, aby ­jim vyplatil vydělaný chléb. Šéf vesnice je však hrubě vyhodil ze své kanceláře.

Jeden z tesařů, nervózní muž, nevydržel nadávky­. Nazval předsedu „psancem“ a chtěl ­ho „praštit do obličeje“. Dobře živený šéf chytil tesaře pod krkem, zbil ho a vyhodil z kanceláře.­ Přísloví říká: „Pro svůj tuk jsem bit…“.

Ale tím to neskončilo. Jako příklad všem tvrdohlavým kolchozníkům ­byl zatčen tesař a „uvařen“ notoricky známý případ: „za ­teroristický pokus nepřítele lidu o útok na odpovědného sovětského vedoucího pracovníka při výkonu jeho funkce“… Nebohého „teroristu“ odsoudil sovětský soud v Šemjakině k pěti letům vězení…

 

„Bolševická bdělost“…

 

Komunisté však nemilosrdně zasahují proti kolchozníkům nejen za pokusy o útoky. Špehováním nestraníků trestají i sebemenší projev nespokojenosti s mocí.

{234} Za své „chlebové pozice“ vesničtí komunisté ­neobyčejně pilně vykonávají svou „bolševickou bdělost“ a prostřednictvím svých stranických a komsomolských ­organizací­ podávají NKVD hlášení při ­každé, často zcela banální příležitosti.

Místní policie toto udávání „protisovětských řečí“ všemožně podporuje.

- Včera mě na trhu zadržela policie, sakra! - Žena zaklela, když vyprávěla o svých dobrodružstvích ve městě.

- Ach, jak špatný, ach, jak těžký je teď život na světě! - Kolchoznice si povzdechla a promluvila se sousedkou.

- Kolektivní farmy nevydrží věčně,“ řekl jeden z rolníků. - Předtím žádná nebyla. Přijde čas, kdy budou zase pryč.

Tyto rozhovory odposlouchávali „bdělí“ vesničtí komunisté. Výsledkem bylo udání na okresní výbor strany kvůli „protisovětským ­náladám“.­ Odtud - směrnice vedoucímu okresní pobočky NKVD. NKVD - případy „protisovětské a protikolchozní propagandy“, zatýkání a vyhnanství.

Jeden kolchozník málem odjel do tábora… za snění!…

Vyprávěl svým vesničanům sen. Ve snu viděl Hitlera a Marxe, jak se objevují na obloze a bojují. „Oba byli při rvačce těžce zraněni: jeden měl roztrženou bradu a druhý těžce poraněné vousy…“. Komsomolec napsal udání. Policista ­vyslýchal kolchozníka, „připravil práci“ a chystal se ­kolchozníka zatknout za „lstivou kontrarevoluční ­propagandu maskovanou antimarxistickým snem“… ­Nešťastný snílek by nepochybně skončil v lágru, ale vypuknutí sovětsko-německé války tomu zabránilo: sen byl prorocký…

 

Bolševičtí opričníci

 

Jeden učitel, člen strany, byl svými bezpartijními kolegy pokárán za to, že odsoudil „protisovětský rozhovor“. Ospravedlňoval se tím, že v tomto případě nemohl mlčet: protisovětský rozhovor ­slyšel komsomolec a odsoudil ho. Kdyby mlčel, byl by okamžitě vyloučen ze strany. Ústřední výbor strany totiž vydal ­zvláštní přísný příkaz, že všichni komunisté jsou pod hrozbou okamžitého vyloučení ze strany a komsomolu povinni {235} ­systematicky informovat o protisovětských postojích nečlenů strany, o ­každém protisovětském rozhovoru. Každý komunista je povinen ­kontrolovat „bolševickou bdělost“ toho druhého.

Role vesnických komunistů se tak neomezuje pouze na „pogoñalyaci“ na kolchozech a „ždímače“ nedostupných daní z hladových lidí. Musí být také ostražitými špiony, bolševickými špiony mezi nestraníky…

Za své „chlebové pozice“ jsou povinni plnit roli bezohledných opričniků brutální bolševické vlády, která posílá kolchozníky do lágru jak za „bodáky“, tak za „­záměry“, za „protisovětské řeči“, a dokonce za „antimarxistický ­spánek“…

 

Každá třetí žena v domácnosti je potlačená osoba

 

Jednou v rozhovoru místní kolchozník vypočítal, kolik ­obyvatel Bolotného bylo za 24 let revoluce, od roku 1917 do roku 1941, posláno do táborů a vězení, hlavně za léta kolchozního života. Ukázalo se, že na 130 domácností ve vesnici připadá asi 40 takových lidí, tedy třetina domácností ve vesnici…

A před revolucí, za celé půlstoletí, které místní stařešinové pamatovali, byli za ­krádež uvězněni na jeden měsíc pouze dva vesničané: ­ukradli košťata z vozové soupravy, která ve vesnici přenocovala.

Ve světle těchto údajů je tak anekdota přesvědčivá. V obrovském, všeobjímajícím sovětském dotazníku je samozřejmě otázka: „Byl jste za sovětské vlády v táboře nebo vězení?“. Chybí už jen doplnění: „A pokud ne, proč ne?“…

Život ve věznicích a táborech je ještě těžší než v kolchozech. Tam se urychleně připravuje smrt. Mnoho kolchozníků se z táborů nevrátilo. Jiní se vrátili, ale po táborech dlouho nežili.

 

Smrt je okamžitá

 

Okamžitá smrt není neobvyklá ani mezi kolektivními zemědělci. ­Zpravidla šlo o smrt z důvodu neomezené svévole bolševických úřadů. Právě nekonečná svévole samovládců způsobila, že v letech kolektivizace ­umírali lidé hlady {236}. Byl to stejný důvod, proč lidé umírali při sebevraždách­. Ze stejného důvodu umírali lidé i později, v letech „normálního“ kolektivního zemědělského života.

 

„…trucující dezertér“

 

Kolchozníci z Bolotnoje vyprávěli příběh: v sousední vesnici došlo v prvních měsících sovětsko-německé války k takovému incidentu. Mladý kolchozník Rudé armády se poté, co byla jeho jednotka obklíčena a zajata Němci, nedaleko své rodné vesnice vyklouzl z obklíčení a vrátil se domů. Když se o tom dozvěděl okresní úředník NKVD, zatkl „dezertéra“ a odvezl ho do města, kde ještě vládla sovětská moc. Cestou enkavedista vynadal zatčenému rudoarmějci za „dezerci“ a přísně ho napomenul:

- Neutíkat domů ke sporáku, i když jen na jeden den. Ale ­okamžitě se přidat k jiné jednotce Rudé armády a bojovat za sovětskou vlast do posledního dechu…!

Rudoarmějec odpověděl enkaweedistovi:

- Komunisté ženou nestraníky na frontu, aby bránili svou moc. Zatímco oni sami sedí na domácí frontě a bojují s ženami…

Tato výtka zasáhla čekistu do očí, nikoli do čela. Horlivé srdce bolševického opričníka to neuneslo. Okamžitě zastřelil ­zatčeného muže, svého spolužáka a kamaráda ze školy…

Svým „hrdinským“ činem se poté dokonce chlubil.

- Taková rozhodná odveta bude provedena na všech odpůrcích ­sovětské moci, na všech kriticích!…

Takto zemřel „praskající dezertér“…

 

Smrt na „pracovní frontě

 

Samozvaní šéfové snadno zruinují kolektivní zemědělce i na „pracovním postu“, v kolektivních zemědělských rutinách.

Zde je například další případ, který se stal ve vesnici. Předseda posílá v zimě kolchozníky do 15 ­kilometrů vzdáleného města, aby ­přivezli osivo z okresního skladu. Počasí bylo špatné, blížila se sněhová bouře. Kolchozníci požádali svého šéfa {237}, aby cestu odložil: počasí bylo nebezpečné a do osevní kampaně zbývalo ještě hodně času. Panovačný náčelník však na „zlomyslné ­sabotéry“ křičel a ­trval na svém.

Lidé poslechli a odjeli.

Sněhová bouře zuřila dnem i nocí.

Kolchozníci se domů nevrátili.

Druhý den ráno se je rodina vydala hledat a našla je na poli nedaleko vesnice zmrzlé. Silnice zablokovala sněhová bouře. Muži se ztratili, uvízli v závějích sněhu a špatně oblečení a vyčerpaní zmrzli… Všech šest ponorkářů ztuhlo. Koně přežili, ale muži zemřeli.

Kvůli velké aroganci malého úředníka zemřelo šest lidí a zůstalo po nich šest vdov a tucet sirotků… Říká se, že si náčelník na cestu vybral kolektivní zemědělce, které ­neměl rád… .

Autokratickému náčelníkovi, který zabil ­tolik lidí, nespadl z hlavy ani vlas.­ Kdyby koně z kolchozu uhynuli, byl by stíhán za „sabotáž“. Ale pro lidi… za ­lidi­ zabité v ­zemi „socialistického humanismu“ šéfové nenesou ­odpovědnost…

Příbuzní obětí si nikde nestěžovali. Z dlouholetých zkušeností věděli, že v „nejdemokratičtějším ­státě světa“ si nemají kde stěžovat… Stejná svévole je všude, od zapadlé vesnice až po hlavní město. Stejní šéfové jsou všude, od ­vesnice až po „svět“…

 

Trest za bodáky a za vraždu

 

Proběhly však i soudy za vraždy z nedbalosti, pokud ­je pachatelem nestranický poddůstojník.

Jeden ze šoférů, zaměstnanec okresního výkonného výboru, vypověděl: „Jednou, když ­byl úplně opilý, řídil své auto „jako šílenec“, „chtěl vyděsit ženy“, najel do davu kolchozníků ve vesnici a „­rozdrtil tři ženy najednou“…“.

Šofér o tom se smíchem vyprávěl jako o velmi zábavném ­dobrodružství… Duchem bezohledné svévole a bezmezné neúcty k ­lidu byli prodchnuti nejen bolševičtí šéfové, ­ale i jejich služebníci. {238} Příbuzní obětí si stěžovali a proběhl soud. Šofér-vrah byl odsouzen k ­šesti měsícům nucených prací bez odnětí svobody s ­prací na pracovišti. Ve skutečnosti ­byl ­„­trest­„ ­snížen na pouhou pokutu: srážku 25 % pololetního platu státu.

­V komunistickém státě je tedy ­trest za dvacetiminutové ­zpoždění v práci a za zabití tří lidí stejný…

Sovětský soud potrestá hladového ­zemědělce za hrst klásků z kolchozního pole ­nepoměrně přísněji (roky v lágru­!) než drzého gangstera za zabití tří lidí…

V Sovětském svazu se takovému „pořádku“ říká: „Sovětská zákonnost“, „právní stát socialistického humanismu“…


Právo na život a právo zemřít…

 

V rámci tohoto „socialistického právního řádu“ je většina kolchozníků od ­narození odsouzena k pomalé smrti hladem - v kolchozu.

Jiní jsou v pozdějším věku odsouzeni k urychlené smrti - v táborech.

A všichni jsou stále nuceni vidět nad hlavou Damoklův meč okamžité násilné smrti a očekávat ji každý den od ­každého, i toho nejmenšího loupeživého autokrata.

Poté, co v zemi nastolili režim neslýchaného teroru a zorganizovali ­ekonomický systém nebývalého hladu, který rozdával „doživotní zatykače“ a „chlebová místa“ v komunistickém ­státě ­jen několika vyvoleným, ­vytvořili kremelští vládci svou hlavní oporu: stranu komunistických funkcionářů, armádu bolševických vládních opričníků.

Komunističtí funkcionáři, kteří mají neomezenou moc a monopol na státní majetek v zemi hladu a teroru, tak získávají nejen „právo na život“, ale také „právo zemřít“. Jedná se o „právo na smrt druhého“, právo na vraždu, ať už otevřenou nebo skrytou.

Aplikují tři kategorie smrti - okamžitou, zrychlenou nebo pomalou - na bezpartijní masu kolchozníků, {239} uplatňují toto zrůdné „právo“ a terorizují kolchozníky.

Terorizováním kolchozníků komunisté usilují o to, aby ­striktně plnili úkoly, které bolševická vláda zemědělcům stanovila:

- Pracujte na barchových pracích v kolektivním hospodářství a neflákejte se!

- Platit státu obrovské daně a půjčky, dávat mu všechno, až do posledního kousku chleba!

­- Respektujte bolševické „tabu“, tj. absolutní nedotknutelnost ­socialistického vlastnictví, kolchozů a státních (celostátních) fondů!

­Především však komunisté s bezohlednou krutostí vyžadují ­poslušnost obyvatelstva vůči bolševickému státu a jeho představitelům. Požadují od lidu poslušnost vůči jeho největšímu nepříteli, komunistické straně, sovětské protilidové vládě­.

A všemi prostředky usilují o absolutní, bezvýhradnou ­poslušnost obyvatelstva: ­bez jediného slova námitky, protestu nebo kritiky. Komunističtí ­tyrani považují ­povzdech („Ach, život je těžký!“) za ­politický protest, nechtěný sen ­za netolerantní kritiku…

Otroctví, mlčení, poslušnost, servilita - jsou povýšeny na univerzální absolutní zákon socialistického systému a postaveny do čela „sovětských ctností“.

 

Němý život a smrt ryb…

 

Nejbohatší, nejbarvitější řeč ruského lidu se bolševičtí unters prishibejevové snaží zredukovat na ubohý sovětský slovník, nejkratší na světě: „vítejte moudří“, „plňte po stu!“…

Komunističtí Deržimorodi se snaží z mluvící vesnice udělat vesnici němou.

Sovětští Jupiteriáni považují svobodné pravdivé slovo za svého největšího nepřítele. Vědí, že se mýlí, a bojí se pravdivého slova. Spravedlivé slovo vede k jednomyslnosti a organizované ­akci. Nesouhlas, kritické slovo jsou znaky ­potenciálního, „neporaženého“ nepřítele. A „pokud se nepřítel nevzdá, musí být {240} zničen“ - takový je zákon teroristického bolševického ­státu.

A tak neustálé příkazy z centra: o „bolševické bdělosti“, ­o stranické a komsomolské špionáži. Objednávky a příkazy:

„Táhni a drž se venku…!“ Komunističtí vůdci chtějí vylovit ­každé spravedlivé, kritické slovo a uškrtit ho i s ­jeho nositelem.

Tak komunisté Prišibějevové nastolují v kolchozní vesnici podezřelé ticho, hrobové právo a pořádek, režim smrti.

I kolektivní zemědělci jsou nuceni umírat v tichosti, bez protestů, jako ryby…

Zemřít - a neodvážit se udělat krok pro vlastní spásu…

Zemřít - a nehnout ani prstem, aby ses ochránil… .

Zemřít - a nepronést ani slovo protestu, ani hlasitě nevzdychnout…

- Nesmí skřípat, ani když umírá…! - takový je základní kámen hrobu bolševického práva a pořádku, komunistické tyranie.

Aniž by měli nejzákladnější právo na život, mají kolektivní zemědělci plné „právo zemřít“…

Teroristický bolševický stát, Dračí stát, dal kolchozníkům jediné „právo“ - ­být donucen zemřít: nucenou předčasnou smrtí, nucenou tichou ­smrtí, smrtí bez protestu, němou, rybí smrtí…

V mnoha státech vládne vláda svým podřízeným metodou „mrkve a klacku“. Bolševická teroristická vláda však tuto metodu považuje za dětskou hru. Po zavedení ­režimu smrti nevládne mrkví a klackem, ale životem a smrtí svých poddaných.

Stát-drak ­se tak prostřednictvím teroru a strachu ze smrti ­snaží proměnit kolchozní vesnici v Někrasovovu „vesnici Stolbňaki, okres Nedychanyev, Říše strachu“…

 


{241}

 

14. KOLCHOZNÍ HARÉM…

 

Bez manžela

 

Při návštěvě vesnic s kolektivním hospodařením je nápadně patrná ­obrovská početní převaha žen v kolektivním hospodaření. Mezi dospělými kolektivními zemědělci ­převažují ženy nad muži dvakrát až třikrát.

- Kolchoz je ženské království,“ říká se na vesnicích.

Mnoho mladých mužů je v armádě. Do vojenské služby jsou přijímáni mladí lidé od 18 let. Mladí muži tam chodí svobodní. Po skončení vojenské služby se mnozí nevracejí do kolchozu, ale nastupují do zaměstnání ve městech a dělnických osadách.

Mnoho mužů odchází za prací do měst. Někteří se odtrhnou ­od svých rodin a usadí se tam.

Řada mužů skončila v táborech, kde na dlouhou dobu, často navždy, zanechali své ženy a děti.

Z těchto důvodů je více než polovina farmářek nucena ­žít bez manžela.

Během kolektivizace kolovala po vesnicích legenda o „společné vesnické ložnici“, „jedné kolchozní dece“. V praxi ­se život v kolektivním hospodářství pro ­ženy změnil nečekaným způsobem: kolektivní hospodářství ženám vzalo ­manžela, takže většina žen z kolektivního hospodářství zůstala bez manžela.

Situace v Bolotném je typická: žen je zde třikrát více než mužů.

 

Děvčata jsou „stoletá“

 

Mnoho dívek z kolchozu nyní nemá šanci se vdát. V předkolchozní době v Bolotném strávily celý život bez sňatku jen dvě dívky. Nemohli se vzít kvůli svým tělesným vadám: jeden byl hluchoněmý a druhý křivý. Takovým svobodným dívkám se ve vesnici říkalo „vekovukhas“:

žít svůj život bez manžela.

A nyní je kolchoz plný „stoletých“. V kolchozu je také mnoho vdov.

 

 

Dříve se vdovy často znovu vdávaly za vdovce. Nyní tuto možnost nemají. Vdovci a vdovy kvůli chudobě kolektivních farem raději zůstávají svobodní. A pokud ­se někteří ­ožení, pak s dívkami, kterých je na společném statku tolik.

 

***

Typický případ se odehrál ve vesnici. Osamělý starší vdovec se oženil se svou mladou sousedkou, vdovou se třemi dětmi. O dva měsíce později se rozešli.

Kolektivní zemědělci se muže vyptávali:

- Proč jste se rozvedl se svým sousedem, strýcem Mironem? ­Nelíbila se vám ­ta mladá žena?

- Žena je jako žena,“ vysvětlil muž. - ­Přísloví však ­není k ničemu:

„Vdát se není utrpení, ale ­oženit se neznamená ztratit se… „Takhle to chodí na společné farmě. Jen já jsem měl z pracovních dnů dost chleba na půl roku. Ale než se nadějete, nezbude vám ani chleba, ani obilí… A pak to dopadlo ještě lépe.

„Šéf“ kolchozu si tě zavolal do kanceláře, usmál se a řekl: „Gratuluji ti k mladé ženě, strýčku Mirone…­ Ale musím vás varovat: protože jste se nyní se sousedem oženil, zaregistroval jsem vás jako jeden společný hospodářský dvůr. A jeden společný zemědělský ­dvůr má mít podle pokynů z centra pouze jednu usedlost, nikoliv dvě. Z tohoto právního důvodu vám náš společný statek odebere další usedlost.“… Takže nebude nejen chleba, ale ani brambory… Ukázalo se, že to byla zábavná svatba. Jestli se oženíš, budeš žít bez chleba a ­brambor, budeš výt jako vlk a umřeš hlady!… Proto jsme se rozvedli. Tam je pes pohřbený. A co se týče té ženy, nemůžu o ní říct jediné špatné slovo. Žena je jako žena: mladá, pracovitá, se vším všudy, jako ostatní ženy…

A tak se manželství rozpadlo. Ovdovělí sousedé žili ­odděleně: každý ve své chýši, každý na své usedlosti.

 

***

Dvakrát se před vdovami s mnoha dětmi mihla naděje. Děti by dostávaly finanční podporu od kolchozu nebo od státu. Život s osiřelými dětmi by byl snazší a šance vdov na nové manželství ­by se zvýšily. Tyto naděje však rychle pohasly.

­Zpočátku to bylo v době, kdy kolchozy začaly ­organizovat nejrůznější „kolchozní fondy“. Patřily sem i prostředky pro sirotky.

Pak ale ­šéfové kolchozů v reakci na žádosti vdov s mnoha dětmi upřesnili­, že z tohoto fondu mohou dostávat pomoc pouze kulatí sirotci, kteří nemají otce ani matku. Ve vesnici však žádní takoví sirotci nejsou. Jakmile děti zůstanou sirotky, jsou odvezeny do města, do okresního sirotčince.

 

***

Jindy tato naděje vdov na pomoc pro jejich děti vzplanula v souvislosti s vládním nařízením o pomoci rodinám s mnoha dětmi. Po všeobecném sčítání lidu v Sovětském svazu v roce 1937 se vláda přesvědčila, že kolektivizace nejenže nevídaně snížila počet hospodářských zvířat, ale že ­se prudce ­snížil i počet ­„obyvatel“. Aby podpořila porodnost, vydala sovětská vláda nařízení o finanční pomoci rodinám s pěti a více dětmi.

Řada vdov a vdovců s mnoha dětmi spláchla naději na získání této dávky. Děti by bylo snazší podporovat. Spíše by se mohl obnovit normální rodinný život.

Tyto naděje, vyvolané vládním nařízením, však rychle ­pohasly.

{244} Vdovec se třemi dětmi si chtěl vzít vdovu se dvěma dětmi. Předem se informovali o svých vyhlídkách na ­získání dávek pro početnou rodinu. V sovětských institucích bylo vdovám řečeno, že pokud se vdají, nebudou dostávat žádné ­dávky.

Podle pokynů se příspěvek poskytuje pouze v případě, že všech pět dětí v rodině pochází od stejných rodičů. Toto vládní nařízení ­se nevztahuje na nevlastní děti…

Sovětští představitelé ironicky „utěšovali“ vdovce a vdovu:

- Ano, na těchto pět dětí nedostanete žádné dávky. Pokud ale budete mít po svatbě dalších pět dětí, příspěvek určitě dostanete. Pokud ovšem neexistuje nová mateřská dovolená nebo nová směrnice…

Manželství je rozrušující.

Další vdova, matka pěti dětí ve věku od tří do patnácti let, také doufala, že dostane tento vysoký rodinný příspěvek. I jí však ­byl příspěvek odepřen s vysvětlením, že příspěvek se poskytuje pouze v případě, že početná rodina má dítě mladší dvou let.

Takto vyšla tato vdova mnoha dětských nadějí na benefici. Naděje, že by mohla zlepšit život svých dětí a možná i najít manžela a otce pro své děti, zhasla spolu s ní.

Vdovy v kolchozu nemají šanci se znovu vdát. Kdysi ovdovělé kolchoznice jsou nyní doživotními vdovami, „věčnými vdovami“.

 

„Slaměné vdovy…

 

V Bolotném žije manželka jednoho z „okresních náčelníků“ se svými dětmi. Tento „okresní náčelník“ měl mezi svými úředníky milenku a ­dal jí k bydlení zámeček ve městě vedle svého domu. Nepovažoval však za nutné se se svou ženou oficiálně rozvést. Prostě ji nechal ve vesnici, když byl sám převelen do města.

Manželka a děti, které po sobě zanechal, byly finančně dobře zajištěny na úkor kolchozu. Svému příbuznému zajistil odpovídající místo skladníka na kolchozu. A nařídil mu, aby „živil své děti a bývalou ženu i svou vlastní rodinu. Krmivo - {245}

samozřejmě ze společného zemědělského skladu. Je pouze registrovaná v kolchozu, nepracuje, ale má zajištěnou stravu a žije šťastně až do smrti…

Okresní komisař posílá z města oblečení a boty pro svou opuštěnou ženu a děti.

Poté, co tuto bývalou manželku finančně zajistil, ­požadoval od ní okresní hejtman ­jedinou podmínku: aby uznala své postavení „manželky ve výslužbě“ a „nenarušovala jeho život“, tj. nepohoršovala jeho a jeho milenku.

Tuto podmínku splňuje úřední manželka okresního zmocněnce. A žije v bezpečí a klidu na společném statku.

 

***

Takovým bývalým manželkám komisařů, opuštěným po formálním ­rozvodu nebo bez rozvodu, přezdívali kolchozníci „slaměné vdovy“. Jsou „vdovy“, protože žijí bez manžela. Jsou to však „slaměné vdovy“, protože jejich manželé jsou naživu.

Takových „slaměných vdov“ je v kolchozu mnoho. V Bolotném jsou kromě výše zmíněného ještě dva další.

Jedna manželka bývalého předsedy obecní rady. Tento místní ­komunista, který se přestěhoval za prací do jiné vesnice, se rozvedl se svou manželkou z kolchozu a oženil se s mladou dívkou.

Třetí „slaměná vdova“ je bývalá manželka tajemníka místní rady, straníka. Přestěhoval se za prací do jiného okresu.

Tam se oženil s mladou učitelkou a ­rozvedl se se svou farmářskou manželkou.

Komunisté obecně, a vesničtí komunisté zvláště, vedou kočovný způsob života. Nezůstávají dlouho na jednom místě: stranické výbory je neustále „přesouvají“ z místa na místo. ­Vzhledem k tomu, že kolchozy jsou „ženským královstvím“, členové strany si s sebou při ­stěhování na nové pracoviště obvykle neberou manželky. Cynicky ­prohlašují: „Těch „dobrých věcí“ je všude dost…“.

Nechávají své ženy tam, kde jsou, nechávají je tam. A na novém pracovišti se opět ožení s mladými dívkami. Výsledkem je, že v každé vesnici, na každém novém místě je nová žena: rozptýlený harém dočasných manželek…

{246} Mnozí vesničtí komunističtí šéfové dávají přednost ­ještě jednodušším věcem. Oficiálně se vůbec nežení ani nerozvádějí, ale využívají, jak sami říkají, „kolektivní jahodové farmy“… V „ženském království“, mezi hladovými kolektivními farmářkami, z nichž většina je nucena žít bez manžela, se toto povolání nesetkává s žádnými zvláštními obtížemi.

 

„Komisařovi sirotci…“

 

„Slaměné vdovy“ po manželkách komisařů mají děti. Někdy i poměrně hodně dětí: až čtyři nebo i více.

Osud těchto dětí není záviděníhodný.

V Bolotnoje pouze jeden z těchto „harémových hrdinů“ poskytuje svým dětem materiální pomoc. A to jen proto, že tato ­pomoc je pro něj bezcenná. Jako okresní náčelník nařídil příbuznému skladníkovi, aby jeho děti zásoboval společnými zemědělskými produkty­. A jeho závislé osoby v městských skladech - obchod, nemocnice atd. - Má dostatek oblečení, obuvi a dalších věcí, aby mohl zásobovat okresního náčelníka i jeho rodinu.

Jiní komisaři, kteří se rozvedli se svými ženami, nechali své děti v kolchozech bez jakékoliv pomoci. Jen občas posílají svým dětem balíčky se starým, obnošeným oblečením a botami.

Kolchozníci tyto opuštěné děti ironicky nazývají „komisařskými ­sirotky“ nebo „dětmi vyznamenaných bolševiků“.

Tyto děti se cítí opuštěné, hluboce zraněné. Jejich matky je vychovávají v duchu zuřivého nepřátelství vůči jejich otcům a jejich novým manželkám.

Za těchto okolností nabývají vztahy mezi rodiči a ­dětmi a mezi starými a novými manželkami nepřátelského a skandálního charakteru.

Opuštěná žena z farmy se snaží vyjít vstříc svému mladému muži.

soupeřka a jako tygřice se na ni vrhá, pokaždé jí vynadá a bojuje s ní.

Jeden teenager z takové opuštěné rodiny málem praštil ­svého otce, komisaře, kladivem do hlavy…

{247}

 

Stěžujte si na předáka

 

Kancelář kolchozního úředníka.

Vejde dívka. Stěžuje si předsedovi na brigádníka­. Společně s dalším kolektivním zemědělcem pracovali celý den, dělali stejnou práci, plnili denní normu. Komsomolská brigádnice si však do své knížky zapsala jen půl dne práce a druhý kolchozník, její „partner“, jeden a půl dne práce.

- Brigádník přičítá mou práci této vdově. Proto s ním jde spát do křoví… A já nechci jít. Takže mi bere pracovní dny. Ať ten pes neplatí za své požitky mými pracovními dny…

„Vedoucí“ kolchozu se zlobil. Stížností dívky z kolchozu se nechtěl zabývat. Dokonce ani neslíbil, že se na věc podívá později­.

Vrhl se na dívku s hrubým vynadáním:

- Všichni si stěžujete na předáka! Předák ví, co dělá. Proto jsem mu dal na starost tebe… Vypadněte: nemám čas na vaše pomluvy! …

Ubohá dívka spěšně odešla od rozzlobeného šéfa…

 

Intimní starosti dívky z kolektivu na farmě

 

Jednoho dne jsem šel z vesnice do nejbližší vesnice. Dívka z vesnice mě dohonila a celou cestu mě doprovázela­. Znali jsme se už dlouho.

V rozhovoru dívka brzy přešla od obecných stížností na kolektivní hospodářství k intimním tématům a svěřila se se svými intimními starostmi.

- Komsomolští brigádníci vám nedají pokoj,“ stěžovala si. - „Obtěžují“ dívky a vdovy na každém kroku… Pokud je někdo „poddajný“, brigádník mu dá volno: ­napíše mu více pracovních dnů…­ hodinu před západem slunce ji pustí z pole do své zahrady… Když půjde na trh do města, brigádník neřekne ani slovo, ­nenahlásí to předsedovi ­kolchozu.­ A vedoucí brigády obtěžují „neústupné“ ženy na každém kroku…

Když jsem se jí zeptal na předsedu kolchozu, vybuchla jako bomba­:

{248} - Předseda?! Kéž by byl zasažen hromem…! Opilec… Mnohonásobně horší než brigádníci… - vykřikla moje společnice a ­vzrušeně mávala ­rukama. - Tlustý jako prase… Vždy opilý. Svou ženu nechal ve vedlejší vesnici. Nenechá zde odpočívat jedinou ženu. Drží se jí jako lepidlo. Obtěžování kolektivního zemědělského psa na každém kroku… Dává laskavosti za „laskavosti“ žen: nějakou slámu… chléb z kolektivního zemědělského fondu… koně v zimě na dřevo… A neústupný je vždy ­odmítnut… Pokud ho žena neodmítne, dá mu lehčí práci: uklízečku ­v kanceláři nebo koupelničku. Máme například obsluhu lázní. Jednou týdně koupe šéfy kolchozů: pro ně existuje pouze koupel! A pak hrabe na zahradě a hledá trávu pro svou krávu. A účtují si pracovní dny. Není to práce, je to malinová omáčka…

­- „Hlava“ jmenuje své „miláčky“ pouze na dobrá místa: ­kuchař, koupelkářka, barmanka, drůbežář. Po chvíli ticha pokračovala farmářka:

- No, když neuděláte ústupky psímu šéfovi, tak vám z kolchozu nic nedá. Nedá vám ani svazek slámy pro krávu…­!

Na každém kroku se vás snaží unudit a přivést k smrti… Minulou zimu, za nesnesitelně chladného počasí, poslal předseda tyto „nepoddajné“ ženy a dívky pracovat do lesa. Museli jsme vytahovat obrovské polena ze závějí a nakládat je ­na sáně. A pak jsme dřevo převezli do 20 km vzdálené továrny na vodku, kde jsme ho opět naskládali na hromadu. Pracovali jsme tak tvrdě, zapotili se a nastydli.

Všichni onemocněli: byli nemocní. A dvě z nich už nevstaly: zemřely… Takto ­naši trýznitelé získávají ­neukázněné ženy. Skuteční tyrani!…

Dívka si rukávem setřela slzu a mlčky odešla…

Pak pokračovala:

- Někdy o tom tak přemýšlíte. Teď mi táhne na třicet. Stejně si teď nemůžu najít manžela. Proč být opatrný…? Ale tady vás napadne ještě jedna věc. Pokud se o to nepostaráte, přijdou děti. Co s nimi?! I s manželem je tak těžké uživit děti v kolektivním hospodářství! A jak je bez manžela uživíte?! Je to utrpení pro vás i pro děti… Dříve byly potraty v nemocnicích povoleny. V lékárně měli také takové prostředky, aby se jim nerodily děti. A teď už nic z toho není… {249} Dívka se na mě zmateně podívala. Koktavě se zeptala­:

- Nebo možná v lékárnách… ve velkých městech… a teď… prodávají takový lék…?

Nedokázal jsem dívku utěšit.

- Nyní již nikde žádná taková „zařízení“ nejsou. A to i ve velkých městech. Po kolektivizaci, když sovětská vláda spočítala, že v naší zemi zůstalo málo lidí, nařídila, aby se výroba a prodej těchto „léků“ všude zastavily. Stalin nařídil sovětským ženám, aby měly více dětí. Vláda potřebuje jak kolektivní zemědělce, tak dělníky a vojáky… .

- Říká ti, abys rodila?! - dívka znovu vzplála. - Kéž by měl Antonův ­oheň právě v tom rodném domě…! Porodit? Kde seženu manžela? Kdo bude otcem živitelem mých dětí…? „Otec“ ­řekne, aby porodil a nechal kolchozní děti vyhladovět… A kolchozníci se o ­své děti také nestarají. Nedávají ženám klid. A jakmile žena porodí, nedostane se jí žádné pomoci, ani od marnotratného otce, ani od kolektivního hospodářství. Trp, babičko, s dítětem, sama, jak chceš!… Ne, přijmout ­dítě marnotratného otce… chovat „komisařské sirotky“ v kolchoze… je jen pro hořký žal matky a trápení nešťastných dětí…!

Dorazili jsme do osady.

Při loučení si dívka povzdechla a řekla:

- Nemůžu si pomoct: asi se budu muset dál bránit proti chlípníkům…

 

Harémoví „draci“

 

Předseda jednoho ze sousedních kolchozů se rozhodl rozšířit svůj harém na maximální velikost.

Dříve zahrnovala pouze vdovy a dívky. Pak ale vypukla německo-sovětská válka. Komunistický pán kolchozu ­považoval tuto událost za „příznivou příležitost“. Všichni dospělí muži byli posláni na frontu. A předsedové kolchozů ­nebyli vzati do armády, byli ponecháni na svých místech.

V prvních týdnech války oznámil předseda veřejnosti svůj nový rozkaz: {250} - Protože v kolchozu nyní nejsou žádní dospělí muži, ­prohlašuji všechny ­ženy ve věku od 16 do 40 let za své manželky. A já se okamžitě ujmu ­svých povinností…

- Je naštvaný, nebo si dělá tak špatně legraci? - kolektivní zemědělci byli zmateni.

- Nemyslím si, že je to vtip,“ odpověděli ostatní. - Vy jste ho neznal? Býval kolektivním zemědělským býkem pro svobodné. Nyní se ­rozhodl stát se kolektivním hospodářským býkem pro všechny…

Příkaz od šéfa kolchozu nebyl hrubý vtip. Stalo se to oplzlou realitou. Každý večer si tento harémový drak zavolal do své kanceláře jinou kolchoznici, aby „uklidila kancelář“. Po úklidu ji zamykal v kanceláři a nutil ji, aby ­s ním spala v jeho kanceláři.­ Pracovní dny kolektivního zemědělce byly vyčerpávající. A nyní pro ně samovládce zavedl i „pracovní noci“…

Jedna z obětí tohoto „kolchozního draka“, mladá kolchoznice, popsala, jak si ji pozdě v noci, poté co se vrátila z pole kolchozu, zavolal šéf kolchozu do kanceláře. Když uklidila kancelář, zavolal si ji šéf do své kanceláře a nabídl jí, aby se napila vodky a dala si s ním svačinu: vejce s polevou. Hladová žena pochopila správcovy úmysly a ­odmítla luxusní pohoštění… Šéf řekl: „­Můžeš odmítnout ­pohoštění, ­ale musíš se mnou spát…!“ A ukázal jí na postel, která stála v jeho kanceláři. Žena ­jeho chlípným návrhům rozhodně odmítla vyhovět. ­Šéf ­kolchozu na ­ni zaútočil jako šelma. Žena kladla silný odpor a bránila se násilníkovi. Pak násilník ­vytáhl z pouzdra revolver a několikrát vystřelil nad hlavu ženy. Ohromený kolchozník padl v bezvědomí na zem… Když se probudila, viděla, že leží na ­ředitelově­ posteli v ­trýznivém stavu. Vedle ní ležel náčelník a vyzývavě se usmíval:

- Odpor nepomůže…!

- Kam jít?! Komu si stěžovat?! Kdo jí pomůže, kdo ji ochrání před mučiteli?! - Takto zoufale vzlykala tato žena, kolchoznice, když se vrátila domů, fyzicky i psychicky týraná a poplivaná…

 

***

{251}

V jiné vesnici se stal podobný případ.

Předseda vesnické rady se pokusil znásilnit vesnického učitele­. Vykřikla. Před ­násilníkem­ ji ochránili procházející kolektivní zemědělci.

Sama učitelka byla tak vystrašená, že si nešla nikam stěžovat. Ale jiná starší učitelka, její kolegyně, se vydala do města, domluvila si schůzku s předsedou okresního výkonného výboru a stěžovala si mu.

„Okresní náčelník“ učitele hrubě pokáral:

­- O co jde: předseda se chtěl vyspat s ­mladou ženou… Musíme se zabývat důležitými státními záležitostmi. Blíží se nejdůležitější politická kampaň - sklizeň. Vy, ­učitel, státní úředník, chápete, co pro stát znamená žňová kampaň, na níž závisí celý život ­státu po celý rok! A vy tu máte takovou triviální… …osobní drobnosti… A ­plýtváte ­časem ­těch, kteří rozhod­ují…!­ Místo pomlouvání byste mi měl podat zprávu o tom, jak jste se vy a všichni ostatní učitelé ve vaší škole a všichni vaši žáci zmobilizovali pro sklizeň! Jděte pryč a nechoďte do mé kanceláře s dalšími banalitami…­!

 

Učitel vyskočil ze šéfovy kanceláře jako opařený….. Stále doufala, že „najde spravedlnost“, a napsala dopis do Učitelských novin. Vytiskli malou kroniku v ezopštině, psanou diplomatickým tónem. Ale ­ani poté se nedostavily žádné výsledky…

A mučedníci z kolchozů stále naříkají:

- Kam jít?! Komu si mám stěžovat?! Kde najdeme soud a rozsudek proti drakům?!


{252}

15. VENKOVSKÁ INTELIGENCE

 

Kulturní instituce v obci

 

V sovětské vesnici New Age fungovala čtyřtřídní základní škola. Pracovalo se dvěma učiteli ve dvou směnách.

­Když se pak po kolektivizaci začalo na vesnicích uplatňovat ­nařízení sovětské vlády o všeobecném sedmiletém vzdělávání, objevila se na vesnici sedmiletá škola. ­Novou velkou budovu postavili ­kolektivní zemědělci na své ­náklady­.­ Svou činnost zahájila sedmiletá škola - střední škola s částečným úvazkem se sedmi třídami a sedmi učiteli. Školu navštěvovaly děti z Bolotnoje a okolních ­vesnic a osad.

Kromě sedmileté školy vznikly v kolchozní vesnici nové kulturní instituce: čítárna a pošta.

Dříve, jak před revolucí, tak za nové hospodářské politiky, byl ve ­vesnici Volost pouze poštovní úřad. ­Nyní, po kolektivizaci, kdy ­se ­veškeré zemědělství ­stalo státním, neustále a do nejmenších detailů řízeným a kontrolovaným ze státních a stranických ­vrcholných orgánů, se pošta stala nezbytnou součástí každého kolchozu a vesnické rady. Venkovské instituce nyní dostávají ­z okresního centra denně desítky písemných příkazů, ­pokynů a žádostí - a stejný počet zpráv, hlášení, informací se tam posílá. Proto každý den jezdí z vesnické rady do okresu kolektivní pošťák-zemědělec: odváží poštu do okresu a odtamtud ji přiváží zpět. A další poštovní zaměstnanec, vedoucí poštovního úřadu, musí neustále vést telefonické rozhovory mezi kolchozními a okresními úřady­. Je nucen „viset na telefonu“, jak říká jeden ze zaměstnanců tohoto oddělení. {253}

­S cílem „vykořenit zbytky ­kapitalismu v myslích“ dospělých rolníků, ­překonat jejich nepřátelství vůči kolektivnímu hospodářství a vychovávat je v duchu komunismu byla při vesnické radě zřízena čítárna ­nebo klub kolektivního hospodářství. Na stolech jsou sovětské noviny a časopisy. Je zde knihovna, která se skládá téměř výhradně z politických knih a brožur. Čítárnu zdobí portréty Stalina a dalších bolševických vůdců, plakáty a hesla k aktuálním kampaním. Příležitostně se zde promítají sovětské filmy.

Okresní centrum vždy vyslalo jako vedoucího čítárny člena nebo členku komsomolu: nestraníkům se tato práce nesvěřuje.

V posledních letech byla ve vesnici vybudována nemocnice, do které byl vyslán lékař.

­V kolchozní vesnici je nyní mnoho intelektuálů: lékař, agronom, ­chatař, poštovní úředník, sedm učitelů - celkem jedenáct. Dříve byli v této předrevoluční vesnici tři: učitel, kostelník a kněz.

Mezi jedenácti intelektuály není ani jeden člen strany. Jsou ­zde tři komsomolci­: chatař a dva učitelé. Zbytek intelektuálů jsou nestraníci.

Jak žijí a pracují intelektuálové ve vesnici s kolektivním hospodářstvím?


Agronom kolektivního hospodářství

 

Mladý agronom vyprávěl, jak po absolvování ­zemědělského institutu přišel do kolchozu s velkým nadšením ­a ambiciózními plány: zvýšit výnosy polí a zeleninových zahrad, produktivitu hospodářských zvířat, zlepšit blahobyt kolchozníků, ­pomoci jim k prosperitě.

V kolchoze byl mladý snílek okamžitě okřídlen. ­Vedoucí kolchozu ­mu to nevrle sdělili:

- Nevymýšlejte si vlastní plány. Z okresního centra nám byly zaslány nejpodrobnější plány. Musíme je jen stoprocentně ­realizovat.

Agronom se brzy přesvědčil, že vedoucím kolchozů jde ­jen o to, aby kolchoz rozkradli ve svůj prospěch a splnili plány, které jim byly zadány. Agronom jako pedagogický instruktor‑, {254} jako kazatel agronomické kultury, je šéfům kolchozů k ­ničemu. Šéfové využívají agronoma pouze jako jednoho z pogosaliků v kolektivním hospodářství. To je vše.

A kolektivní zemědělci agronoma vůbec nepotřebují­.

Sám agronom se v kolchozu přesvědčil, že nízké výnosy kolchozních ­polí nejsou způsobeny agronomickou neobdělávaností rolníků, ale jinými příčinami. Za prvé proto, že práce v kolchoze je za prvé téměř zadarmo a za druhé je naprosto povinná.

- Jak mohu kolektivního zemědělce nabádat nebo nutit k práci, když sám vidím, že je nucen pracovat téměř zadarmo? - ­řekl agronom. - Kolektivní zemědělec dostane denně pouze 200-400 gramů žita. Je to plat?! Pracují hladoví, vyčerpaní, bezmocní… Kolektivní zemědělci pracují pod nátlakem, pod holí. Vykonávají nedobrovolnou práci, kolektivní zemědělskou službu. Ale kdo může dělat svobodnou práci, nucenou, nevolnickou, bez znechucení a úspěchu! Mně, nestraníkovi agronomovi, říkají kolektivní zemědělci upřímně: „Ať nám 'soudruzi' vrátí naši půdu - a příští rok zdvojnásobíme úrodu na polích, ­zdvojnásobíme počet dobytka. Mléka, másla a masa bude dost pro všechny. My, zemědělci, budeme nasyceni a obyvatelé měst budou zaplaveni potravinami. Ale v kolchozech, drahý náš, máme traktor, víceúčelové hospodářství, agronoma, chovatele dobytka - všechno marné: žádný chleba, žádné máslo, žádné maso… „Soudruzi“ zatlačili statek do bažiny. V rámci kolektivního zemědělského ­systému se odtud nikdy nedostane.“…

Zemědělci hovořili s agronomem o svých stížnostech a snech.

- Nejsme pány kolektivního hospodářství. Jsme jen nevolníci: sloužíme kolchozu. Proč potřebujeme kolektivní hospodářství?! Zničilo nás to… zničilo nás to… Dostalo nás to do jater…! A nepotřebujeme kolchoz, ani kolchozní náčelníky… nebo agronom kolektivního zemědělského podniku… Kdyby zrušili ­ty zatracené kolchozy a vrátili nám naši rodnou půdu - to by byla jiná věc. Rozdělili bychom půdu na samostatné pozemky pro každou rodinu, usadili bychom se na samostatných statcích, jako tomu bylo před revolucí na Stolypinových statcích - to bychom potřebovali agronoma. Každý zemědělec by měl pro svou půdu vypracovat speciální plán: co a jak udělat, aby měl ze svého hospodářství větší příjem? Pak by byl agronom milým hostem v každém rolnickém domě, v každé zemědělské usedlosti, byl by pro nás vítaným rádcem. {255} A teď nám kolektivní hospodářství neprospívá…

A všichni kolektivní zemědělští ­pracovníci, dokonce i agronomové, jsou nám k ničemu…

V kolchozech se dějí podivné věci: zemědělský odborník, ­agronom, se tam cítí bezmocný a zbytečný…

 

Lékař v nemocnici pro kolektivní zemědělce

 

Lékařem ve vesnici je starší rodinný příslušník. Zkušený lékař, který je již mnoho let ­záchranářem. Je to ­zkušený lékař, který byl dlouhá léta záchranářem.

Lituje, že jeho možnosti pomoci kolektivním zemědělcům jsou velmi omezené. Chybí léky, a to i ty nejzákladnější.

A hlavní potíž spočívá v tom, že lékař je bezmocný při řešení hlavních ­příčin hromadných onemocnění v kolektivním hospodářství.

- Hlavní příčiny nemocí a vysoké úmrtnosti kolchozníků,“ řekl lékař, „jsou hlad, zima a vyčerpání. Jídlo kolchozníků je velmi chudé: bramborová polévka nebo zelný boršč. Žádné maso, žádné sádlo, žádné máslo, žádná vejce, žádné ryby. Kolektivní zemědělci ­nyní nic z toho ­nevidí. Nyní kaši nejedí. Dokonce ani žitný chléb. Chleba mají jen na několik měsíců v roce. Jídla mají málo a hlad, ale práce je pro kolchozníky ­dost: pracují od východu do západu slunce, 15-16 hodin denně. A po čínsku: žádné dny volna. Kde vzít sílu z prázdného hrnce kaše? Lidé jsou nevyhnutelně vyčerpaní­, vyčerpaní, nemocní. A mnozí padnou jako štvaný ­kůň… „Všechny výpary jsou venku“, tak charakterizují tyto případy kolektivní zemědělci…

- Nebo si vezměte jinou příčinu nemoci: nachlazení,“ pokračoval lékař. - V zimě nebo při podzimním špatném počasí bývá kolektivním zemědělcům zima, jsou mokří a často nachlazení. Jak je možné, že se nenastydnou? Mají ošuntělé oblečení a ­tenké boty. Není zde ani žádné palivové dříví. Z dalekého lesa se nedá přivézt žádné dříví: „hlava“ dává koně na společné hospodářství jen „vyvoleným“. A kolchozníci mrznou. Kolik nachlazení se vyskytuje na podzim a v zimě - chraň bůh!…

- A jak mohu pomoci lidem, kteří trpí zimou, hladem a vyčerpáním…? - Z pohledu lékaře jim nemůžete pomoci, aby vysvětlili náčelníkům, že potřebují nakrmit hladové kolchozníky… k zajištění palivového dřeva… zkrátit pracovní den… den volna… A šéfové zařvou, vrhnou se na vás jako šílení­: „Uvědomujete si, co říkáte?! Zlomyslně kritizujete ­sovětské zákony, vládní nařízení, sovětské kolchozy…! To jsou protisovětské řeči!“ Připomene vám to ­slavný článek 58 trestního zákoníku… A o těch „vzdálených místech“, kde podle přísloví „Makar dříve telata nehnal“, ale kde současní Makarové ženou celá stáda „telat“… No, a pak se musíte kousnout do jazyka: je možné bojovat proti rohu? Jak se dá porazit zeď čelem?!

Doktor se hořce ušklíbl. Doktor se hořce ušklíbl. Pak pokračoval:

- Dříve všichni považovali nemocnici za nemocnici. Nyní ji vnímají jinak: ne jako nemocnici, ale především jako kontrolní zdravotní středisko pro kolchozníky, kteří si odpykávají trest­. Šéfové kolchozů dávají lékaři vždy jeden příkaz:

„Nemocní kolektivní zemědělci by měli dostat potvrzení od lékaře o uvolnění z práce pouze v krajním případě, jako výjimku, kdy se nemocný nemůže vůbec pohybovat…“. Kolektivní zemědělci však hromadně onemocní. A obvykle se nechodí léčit k lékaři. Sami dobře vědí, proč jsou nemocní. Znají také hlavní „léky“ na své chronické nemoci: jídlo, dřevo, oblečení, boty… Nemocní ­chápou, že lékař jim tyto „léky“ nemůže poskytnout. Ale kolektivní zemědělci ­vědí, že s jedním „lékem“ může lékař nemocným pomoci. A pomáhá to. Tento „lék“: krátké uvolnění od ­práce, trocha odpočinku pro unavené nemocné. Pro tento „lék“ ­se většina lidí obrací na vesnického lékaře. Když dostane od lékaře potvrzení, že se kvůli nemoci nemůže dva tři dny dostavit ke kolektivní zemědělské práci, věnuje nemocný lékaři tak vděčný, ­uplakaný pohled, který si bude dlouho pamatovat… Toto osvědčení nazývají kolektivní zemědělci „osvobození“… Děti nemocných kolchozníků ji opatrně, jako drahokam, vezmou a odnesou na ­představenstvo ­kolchozu…

- Dejte takový papír nemocnému kolchozníkovi a budete mít radost,“ pokračoval lékař: „Dostane pár dní volna, poleží si, odpočine si - a ožije, jak už se to často stávalo… Radost je však v takových případech krátkodobá a často končí skandálem. Vesnický náčelník - vesnická rada, kolchoz {257} nebo stranický náčelník, z nichž každý se považuje za nadřízeného nestraníka ­lékaře, nestraníka učitele! - a začne „vyprávět“­: „Jste velmi laskav, soudruhu doktore: dnes jsme dostali tři vaše papíry od kolchozníků s osvobozením od kolchozních ­prací z důvodu nemoci. Když tak štědře rozdáváte papíry, kdo zůstane pracovat v kolchozu?! Dopřáváte nedbalým kolchozníkům, ­lenochům a sabotérům!…! Lepší je použít neškodné prášky a obarvenou vodu… A vydávejte co nejméně papírů o „osvobození“. Protože ačkoli je tento „lék“ pro kolektivního zemědělce velmi užitečný, pro kolektivního zemědělce je škodlivý… A pokud našim požadavkům nevyhovíte, budeme ­to muset nahlásit okresnímu výboru a okresnímu hygienickému oddělení. Za ­sabotáž ­vás zbaví práce a postaví ­před soud. Pak si to vyčítejte a vzpomeňte si na přísloví o Makarovi s telaty, o kterém jsme vám už nejednou vyprávěli…“.

- Co má okresní úřad společného s touto otázkou o nemocných kolektivních zemědělcích a svátcích? - Zeptal jsem se.

- Je to zcela na straně šéfů kolchozů,“ odpověděl lékař. - Sám „okresní náčelník“ obchází kolchozy, někdy veřejně trhá lékařská potvrzení a s pomocí ­policie vyhání nemocné kolchozníky ­do práce… No, po takovém „dobrém ­příkladu“ ­dělají­ předsedové kolchozů často ­totéž ­s našimi certifikáty…

- Stručně řečeno, „Stalinova péče o člověka“ je nejněžnější a „socialistický humanismus“ je v plném rozkvětu… Takovou „péči“ zažívají nejen dospělí kolektivní zemědělci, ale i děti. Například loni se zde v zimě slavilo 60. výročí Stalinovy smrti. Byla hrozná zima: asi -40°…. Školní vyučování bylo podle pravidel Narkompros kvůli chladu ukončeno a ­školáci zůstali v těchto mrazech doma. Ale při Stalinově jubileu ­se ­všichni školáci, počínaje sedmiletými prvňáčky, vypravili do ­školy a zúčastnili se jubilejního shromáždění… Škola ­se nachází daleko za vesnicí, na poli. Místní žáci museli ujít až jeden a půl kilometru, žáci z osad a dalších ­vesnic dva až tři kilometry. V krutých mrazech musely děti ­pochodovat na shromáždění v ošuntělých roztrhaných šatech, v obnošených botách, často ­v čepicích, některé dokonce bez rukavic….. Mnoha dětem, ­několika desítkám školáků, mrzly uši, ruce i nohy… {258}

To je jen několik příkladů, které ukazují, ­v jakých podmínkách musí žít kolektivní zemědělci a pracovat my, venkovští lékaři.

- Jaké byly podmínky lékařské práce před revolucí? - Zeptal jsem se lékaře.

- V předkolchozní vesnici, před revolucí a za nové hospodářské politiky, jsem dlouhá léta pracoval ve venkovských nemocnicích jako zdravotník,“ odpověděl léčitel kolchozníků. - Tehdy se pracovalo nesrovnatelně lépe. Sedláci byli živeni, teple oblečeni a žili ve vytápěných chatrčích. Nemocí bylo ­nesrovnatelně méně než v kolchozní vesnici. Úmrtnost byla tehdy mnohem nižší než porodnost a počet obyvatel ve vesnicích výrazně rostl.­ A nyní jsou kolektivní zemědělci v „ráji kolektivních farem“ hromadně nemocní a umírají jako mouchy… Po kolektivizaci je úmrtnost na vesnici ­mnohem vyšší než porodnost a obyvatelstvo v kolchozech postupně vymírá. A v našem společném hospodářství. A v okrese. A v regionu. Po celé zemi… ­Dříve, v předkolchozní vesnici, jsem mohl pomáhat nemocným rolníkům: ­léky, lékařskou hygienickou radou. Sedláci byli ­vděční lékaři, zdravotníkovi - za jejich práci. A byla to radost pracovat. Nyní však mohu nemocným pomáhat jen v malé míře a ne vždy. Jsem téměř bezmocný, abych pomohl vesničanům v jejich podmínkách. Práce v kolchozní nemocnici je obtížná a těžká…

 

VÝPOVĚDI UČITELŮ O ŠKOLNÍM PROSTŘEDÍ

 

Průvodce

 

Učitelé vyprávěli o svých okresních vedoucích. Za 24 let sovětské moci před německo-sovětskou válkou nebyl vedením okresního školství nikdy pověřen bezpartijní učitel. Do této funkce byl vždy jmenován pouze člen strany, často ne učitel, který neměl ani středoškolské vzdělání.

Stejný princip byl uplatněn i při jmenování ředitelů škol. Nestranický učitel byl pověřen funkcí pouze v případě, že mezi učiteli školy nebyl ani jeden člen strany nebo komsomolu. Ve všech ostatních případech byl vedoucím jmenován komunista, {259} i když to byl mladý komsomolec, který právě vystudoval pedagogickou školu, a mezi nestraníky byli ­kvalifikovaní a zkušení učitelé.

Komunistů, členů strany a komsomolců dohromady bylo nejvýše 25 procent učitelů.

Kvalifikace bezpartijních učitelů je zpravidla mnohem vyšší než u komunistů. Je jasné, že za těchto okolností monopolní právo komunistů řídit školy bezpartijní ­učitele velmi uráží.

Učitelé většinou nejsou pod dohledem, ale spíše pod příkazem, a to hrubě a bez obalu­. Nejen ředitelé škol a okresní úředníci, ale i všichni šéfové místních kolchozů: stranický organizátor, tajemník komsomolského výboru, předseda vesnické rady a ­předseda kolchozu. Každý komisař z okresu se také domnívá, že je oprávněn disponovat učiteli.

- Máme příliš mnoho šéfů,“ stěžují si učitelé na svou tíživou situaci. - Kdo nám nešéfuje?! Každý místní šéf se chce pochlubit svým „vzděláním“, zasahuje do ­školních záležitostí, komanduje nás a hanobí jako „prohnilé inteligenty“…

Takové „vedení“ - diktátorské příkazy, tvrdé výtky ­a šikana - dohnaly některé učitele se slabými nervy k ­sebevraždě…

***

 

Práce a zásluhy učitelů v Sovětském svazu jsou špatně hodnoceny. Jejich platy jsou velmi nízké.

Po dlouhou řadu let byla tato nejpočetnější kategorie intelektuálů ­vládou obcházena nebo ignorována.

Poté se rozhodl toto opomenutí napravit a připravit vyhlášku o udělení řádů velké skupině učitelů. Prakticky však akce probíhala tak, že ve většině případů ocenění nejlepší učitelé nedostali.

Někteří učitelé byli všeobecně považováni za nejlepší ­pedagogy ve státě, ale na seznamu oceněných nebyli. Jiní učitelé, kteří neměli zvláštní pedagogické nadání {260} ­ani studijní úspěchy, ­však byli vyznamenáni. Někteří učitelé nebyli odměněni za svou práci, ale pouze za sliby, které dali ­vůdci sovětského státu ve slavnostní atmosféře, že v jejich škole budou všichni žáci „výborní“, tj. budou mít jen ­výborné a dobré známky. Ostatní ředitelé byli odměněni za to, že přihlásili všechny ­žáky své školy do ­Pionýrské organizace, a tím ­z ní udělali „pionýrskou ­školu“…

V oblasti, která zahrnuje Bolotnoye, byl řád udělen také ­špatnému učiteli.

Okresní stranické a komsomolské organizace navrhly vládě na ocenění komsomolského učitele z venkovské ­školy. Okresním úřadům byl znám jako propagandista ­a aktivní propagátor politických kampaní v obci. Byl to však špatný učitel: negramotný, hrubý, nerad učil a učil špatně. Jeho třída se učila neochotně a dělala jen malé pokroky.

Vládním dekretem byl tento učitel vyznamenán jako nejlepší učitel v okrese. Okresní organizace uspořádaly ve ­městě oslavu na počest nositele řádu, komsomolského učitele. Oslava se konala v téměř prázdném sále: na setkání se dostavilo jen několik nestraníků. Účast na oslavě takového „nositele cti“ považovali za ponižující. Na schůzce nebyl nikdo, kdo by pozdravil čestného nositele z řad učitelů školy, kterou vedl: ti ho znali nejlépe a nikdo z jeho kolegů ze školy se nedostavil…

 

Hladoví školáci

 

Nenormální není jen vedení vesnických učitelů. Životní podmínky školáků jsou také velmi nefunkční.

Školáci jsou otrhaní, chudí a hladoví. Mohou se hladové děti dobře učit? Staré přísloví říká: „Dobře živené břicho je hluché k učení“. Toto přísloví znamenalo buď jen určitý časový úsek ­- po vydatném jídle - nebo lidi, kteří jedli příliš mnoho ­a soustředili tak energii těla pouze na ­proces trávení a odváděli ji od mozku.

{261} Venkovští učitelé si všimli nového ­vzorce u žáků v kolchozech­: „Hladové břicho je hluché k učení“… Hladové ­děti jsou slabé a rychle se unaví. Zejména nervový systém se brzy unaví. Hladové dítě je velmi vzrušivé. Pozornost vzrušeného školáka snadno rozptýlí nejrůznější vnější faktory: ve třídě, ve škole, na ulici.

Kromě toho ho od výuky neustále odvádí jeho vnitřní stav způsobený pocitem hladu. Jejich pozornost je neustále odváděna od výuky asociacemi hladu:

„Hladovému Kumovi leží na srdci jen chléb“… Je neustále zaměstnán ­konkrétními sny a starostmi, protože hladový člověk je vždy, slovy Čechovovy postavy, „… … přemýšlíte, co jíst…“. Proto jsou žáci kolchozu často nepozorní­, roztržití. Oni, „přítomní, nepřítomní“… A ve třídě toho hodně zmeškají.

A to, co slyší, vnímají hladoví školáci často jednostranně a nešťastně.

- Jednou jsme ve třídě,“ vyprávěla učitelka v sedmileté kolektivní škole, „v sedmé třídě četli Gogolovu povídku 'Staromódní ­statkáři'. Když se opakovaně zmiňovala o hojnosti jídla, hladoví školáci se slintáním mrkali a ­odpovídali: „To byla ale žravka!… „Kéž bych měl takové jídlo…“ A spisovatelovo zvolání: „Je nuda žít v tomto světě, ­pánové“ se setkalo s bouří rozhořčených výkřiků žáků:

„Tak praskající - a jsou… nudí…“ „Do kolchozu: tam by se ti žilo lépe! … „Převyprávění Gogolovy povídky hladovými školáky se omezilo na podrobný popis jídelníčku Atanasije Ivanoviče…

Psychologii hladových a nemocných dobře charakterizují ­lidová přísloví: „Hladová žena má chleba na jazyku“; „Co má, o tom mluví“…

Jestliže staré přísloví říká, že „sytý hladového nezná“, venkovští učitelé jsou dnes přesvědčeni o opaku:

„Hladový nezná hladového“…

Takto hlad ztěžuje učení v kolektivní zemědělské škole.

Doma nemají žáci čas na přípravu vyučování. ­Jejich rodiče ­jsou celý den, od tmy do tmy, zaměstnáni prací na společném statku. Žáci tak musí vykonávat spoustu domácích prací. Musí {262} pracovat na zeleninové zahrádce, topit v kamnech a vařit jídlo, starat se ­o děti, trhat trávu pro krávu, pást prase ­nebo tele ­na pustině­, shánět palivo atd.

­Kromě toho vedení vesnice často zapojuje žáky do společných zemědělských prací a „mobilizuje“ je mimo vyučovací hodiny: k pletí ­polí, společné zemědělské zeleninové zahrady, ke sklizni - polní práce, práce na louce, zahradě, mlácení; k opravám cest, jako posly ­atd.

Školáci jsou často „mobilizováni“ ke kolektivním zemědělským pracím i během vyučování: celé třídy nebo dokonce celá škola. A ­šéfové „zapomínají“ zapisovat pracovní dny nebo krmit hladové děti za jejich práci…

 

­V důsledku všech těchto okolností je podle pozorování ­starých učitelů nyní pro školáky ­mnohem obtížnější učit se v kolektivním hospodářství, než tomu bylo v předrevolučním nebo novověkém vesnickém životě, který byl víceméně normální.

A pro učitele je také obtížnější pracovat v kolektivních zemědělských školách už jen proto, že jejich žáci žijí v hladu a chudobě.

­Za těchto podmínek se nevyhnutelně snižuje celkový výkon učitelů a žáků, tedy výsledky učení. ­To je pro ­učitele­ frustrující.

 

Věčný „příběh“ s učebnicí dějepisu…

 

Učitelé jsou také nespokojeni se školními učebnicemi, zejména s učebnicemi dějepisu a ruského jazyka a s učebnicí čtení.

- Některé učebnice nám ve výuce a učení nepomáhají, ­ale naopak ji brzdí,“ uvedli učitelé.

V roce 36 byl na příkaz Ústředního výboru strany zaveden na všech základních školách nový předmět - dějiny SSSR (dějiny Ruska). Dříve se tento předmět studoval pouze na středních a vysokých školách. Nyní se však dějepis začal učit ve třetím a čtvrtém ­ročníku základní školy, žáci od devíti do jedenácti let…

Byla sestavena speciální učebnice pod redakcí profesora Šestakova, kterou schválil ústřední výbor strany. Autoři byli odměněni vysokými finančními cenami. Zkušení učitelé po seznámení se s touto učebnicí {263} konstatovali, že je pro základní školu naprosto nevhodná. Místo toho, aby se dětem předkládala sbírka živých příběhů a esejů o jednotlivých historických ­epizodách a postavách, dostaly děti suchou učebnici, která je pro ně nepřístupná jak obsahem, tak formou. První část učebnice shrnuje Engelsův Původ rodiny, soukromého ­vlastnictví a státu…

 

Proto iniciátoři tohoto pedagogického experimentu a vydavatelé nové učebnice, „velký přítel dětí“ (Stalin (Stalin), společně s „Unter Prishibeev for Culture“. (Ždanov), uložil devítiletým ­dětem povinnost ­studovat… filozofie, historický materialismus: „matriarchát“, „patriarchát“, „primitivní komunismus“, „­vykořisťování“, „třídní boj“, „stát jako nástroj třídního útlaku­„ atd. Devítileté děti přes veškerou snahu tuto abrakadabru nezvládly. Tuto nesrozumitelnou učebnici se museli učit zpaměti, stejně jako se ve středověkých školách učil Žaltář jako abeceda a čítanka…

Po úvodní „filozofické“ části učebnice sledovala dějiny předrevolučního Rossiniho. Podstata této historie byla formulována takto: v předrevolučním Rossini bylo všechno špatné, kromě dvou jevů - revolučního boje a územních výbojů.

Mezi zasloužilými „revolučními bojovníky“ byl i loupeživý ­ataman Stenka Razin. Učebnice oslavovala Razina nejen za jeho „revoluční činnost“, ale také za jeho metody represí proti odpůrcům. Učebnice pro devítileté děti v duchu schválnosti popisovala, jak se psanec vypořádal s carskými úředníky­: na příkaz atamana jeho společníci svázali zajaté ­úředníky, odvlekli je na vysokou zvonici a shodili je odtud dolů… Tyto epizody byly pro školáky nezapomenutelné…

Takto škola vychovávala děti v duchu „socialistického humanismu“…

Poslední části učebnice byly věnovány dějinám Sovětského svazu a oslavovaly činy sovětské moci, „geniálního a ­moudrého“ vůdce Stalina a jeho „spolubojovníků“: Kaganoviče, Molotova, Ždanova, Kirova, Ordžonikidzeho a dalších; a také sovětských maršálů­: Vorošilova, Budennoje, Tuchačevského, Bluchera, Jegorova. Každému „spolubojovníkovi“ a maršálovi byl v učebnici věnován panegyrický text a velký portrét. V textu byli všichni sovětští vůdci a maršálové ­zobrazeni jako legendární hrdinové a na portrétech jako krásní muži…

Tato učebnice s mnoha ilustracemi se tiskla v milionových nákladech a každý žák si ji musel koupit.

­- Jakmile jsme se začali učit novou učebnici dějepisu, byli jsme bombardováni ­nejrůznějšími „příběhy“… Sotva jsme ­dětem ­vysvětlili ­slova „matriarchát“ a „patriarchát“, ­zavolal ­jednoho dne ­ihned po vyučování k telefonu ­posel ­z vesnické rady. Ředitel odletěl závratnou rychlostí. A tam mu telefonicky nařídí z okresu: „Okamžitě nalepte ­portrét bývalého ­sovětského maršála Tuchačevského a veškerý text, který ­se o­ něm ­zmiňuje ­v Šestakovově učebnici „Dějiny SSSR“. ­A vysvětlujte školákům: bohužel to byl maršál, zapsaný v dějinách jako „talentovaný velitel Rudé armády“, ale později se s ­jistotou ukázalo, že to byl sabotér v armádě, zrádce, špion a nepřítel lidu. Proto byl zastřelen jako vzteklý pes. ­Upozorněte školáky, aby mu od nynějška neříkali maršále, ­ale jen přezdívkou: „nepřítel lidu“, „smradlavý pes“…

Učitel se znepokojeně rozhlédl a ­zhluboka si povzdechl.­ Pak pokračovala ve svém vyprávění „příběhů“:

- Portrét „nepřítele lidu“ nebylo čím polepit: ve škole nebylo žádné lepidlo. Žáci měli za úkol jednoduše přeškrtnout tužkou ­obrázek i text v učebnici… Ale sotva jsme se vzpamatovali z ­jednoho rozkazu, už se na nás valily další: „Připoutejte bývalého maršála Bluchera!…“ „Odlepte popraveného maršála Jegorova!“ „Odstraňte a zničte portrét bývalého člena politbyra Kossiora!…“ A jděte a jděte a jděte a jděte a jděte psát provincii…! My učitelé jsme byli ohromeni a chodili jsme kolem jako omráčení a zaražení. A žáci si na všechny novinky brzy zvykli… Bylo patrné, že se jim toto svržení bohů do propasti dokonce líbilo. „­Uletěl­ další…­„ - doprovázely každou takovou zprávu. A ­ještě raději ­škrtali v ­učebnici: škrtání v učebnici pro ně bylo zřejmě mnohem příjemnější než její studium… Došlo to tak daleko, ­že jakmile začala hodina, žáci se s šibalským ­úsměvem začali učitele vyptávat: „Tak koho, Marie Ivanovno, budeme dneska škrtat?“ „To je pravda,“ odpověděl učitel. - „Kdo je ten nový pes {265}, který je mrtvý?“ Jeden ze zlobivých chlapců vyštěkl: „Za jak dlouho to bude ten s knírkem…?“ Byl jsem ohromen… A on řekl: „Ne… Já ne… Myslel jsem, že: Budyonny… Protože včera se z města vrátil mlékař a řekl mi: „Odvezli toho s huňatým knírem…“ Nazývá tak Budyonnyho. „Nepomohl ti ten knír?“ řekne. „

­- S touhle učebnicí je to k smíchu a hříchu,“ uzavírá bezpartijní učitel, který je povinen učit devítileté děti ­marxistickou filozofii a bolševickou politickou gramotnost. - Každý den začíná dvojí ranou: jaké zprávy přicházejí z centra? A jak tato novinka ovlivní tuto učebnici a můj ­předmět? Přes den se mě zmocňuje strach… V noci mě trápí úzkostné otázky… Jaké nové „dějiny“ nás čekají…? Který z bohů z Olympu je svržen do podsvětí…? Jakého včerejšího „hrdinu“ a dnešního dalšího „psa“ budu muset zítra nahlásit svým studentům a jaký nový „příběh“ jim vyprávět místo toho přeškrtnutého?­…

(Viz také kniha na naší stránce: Anatolij Kuzněcov, „Babí Jar“ druhé vydání 1973 ; ldn-knigi)

­- Ano, bylo by to vtipné, kdyby to nebylo tak smutné,“ ­řekla učitelka nejspíš v reakci na můj mimovolný úsměv. - A také velmi nebezpečné. Vždyť při prezentaci všech těchto podivných „příběhů“ studentům může být každé slovo, výraz tváře, gesto interpretováno ­šéfy tak, že se sami do podobného „příběhu“ nechcete dostat…

Učebnice dějepisu, která je sama o sobě neúspěšná, a přesto obsahuje tak proměnlivou politickou modernu, přidělává učitelům spoustu starostí, vzrušení a trápení.

 

Ruská gramatika… bez ruštiny…

 

Učitelé si také velmi stěžovali na učebnici ruského jazyka. Stěžovali si všude: ve venkovských školách i v hlavním městě, protože ve všech sovětských školách je jedna jediná oficiální a povinná učebnice.

- Vláda po nás, učitelích, požaduje, abychom ve škole vzdělávali gramotné pracovníky,“ uvedli učitelé ruského ­jazyka. - K tomu však musíme mít dobré pomocníky: učebnici, čtenáře. A jaké jsou učebnice ve škole? Zde je například ­učebnice hlavního školního předmětu, ruského {266} jazyka. Po revoluci byly všechny dřívější školní učebnice, včetně učebnic gramatiky, zrušeny a staženy ze školních knihoven­.

V sovětských školách byla zavedena nová učebnice ruského jazyka, ­Šapirova učebnice. Není to však učebnice, je to tvrdá práce pro učitele i žáky. Studium a výuka ­se rovná těžké práci. Gramatická pravidla jsou vyložena ­látkovým jazykem: matoucím, nesrozumitelným, neohrabaným, hrubým ­a negramotným. Taková gramatika se špatně čte. Ještě těžší je dobrat se smyslu toho, co je napsáno. Taková zmatená pravidla je téměř nemožné se naučit a zapamatovat si je. Shapirova učebnice jasně dokazuje, že autor nezná dobře ruštinu, nemluví ­jí a neví si rady s ruskou gramatikou.

Velký ruský vědec-encyklopedista, básník a jazykovědec, zakladatel ­nové ruštiny M. V. Lomonosov označil ­ruštinu za nejbohatší jazyk na světě: „Karel, římský císař, říkával, že španělsky se sluší mluvit s Bohem, německy s nepřáteli, francouzsky s přáteli, italsky s ženským pohlavím. Ale kdyby byl zručný v ruštině, jistě by dodal, že ­je slušné ­mluvit se všemi těmito, ­protože by v ní našel nádheru španělštiny, sílu němčiny, živost francouzštiny, nejasnost italštiny a navíc stručnou obraznost latiny a řečtiny“.

A Shapiro ve své učebnici tento Lomonosovův aforismus o bohatství ruského jazyka ignoruje. Autor učebnice prokázal velkou „odvahu“ - napsat učebnici gramatiky pro tak bohatý, krásný jazyk - a nedokázal ani jasně, srozumitelně vyložit a vysvětlit gramatická pravidla těm, kteří studují nebo vyučují ruský jazyk.

Velký mistr beletrie I. S. Turgeněv ve zvláštní ­básni oslavil „velký, mocný, svobodný a pravdivý ­ruský jazyk“, který může být dán „jen velkým ­lidem“. A Shapiro ve své učebnici uvedl parodii na ruský jazyk, jakýsi ubohý žargon kosnofonu.

Autor ruské gramatiky ignoroval charakteristiku ruského jazyka, kterou podali M. V. Lomonosov, Turgeněv a další ­velcí spisovatelé. Tyto vlastnosti ­se­ mu pravděpodobně nelíbily. ­Možná se obával, že školáci, kteří si v Šapirově podání přečtou nějaké gramatické pravidlo, ho ­budou {267} ironicky doprovázet aforismy Lomonosova a Turgeněva. Možná tyto charakteristiky považoval za nesprávné a sám ruský jazyk nepovažoval za velký a bohatý, ale za ubohý a zaostalý. Je však pravděpodobnější, že autor učebnice tyto ­vlastnosti ruského jazyka odmítl jako „apolitické“ a pro účely komunistického vzdělávání nepoužitelné.

Místo těchto zavržených charakteristik ruského jazyka zavedl autor ve své učebnici jiné hodnocení, které mělo dát studentům politicky zabarvený podnět k učení se rodnému ­jazyku a sloužit jako nástroj komunistické výchovy ­mládeže.

Jako takovou politickou charakteristiku ruského jazyka uvedl Shapiro ve své učebnici slova Majakovského:

 

„I kdybych byl černoch.

Starší ročníky,

A pak, bez odvahy

A lenost,

Naučil bych se rusky

Jen proto,

Co jim řekl

Lenin!…“

 

­Tímto způsobem autor žákům vštěpuje myšlenku, že ruský jazyk má onu hlavní pozitivní vlastnost, „nezaslouženou ­zásluhu“, že… „Lenin to řekl“… Právě kvůli této nejvýznamnější vlastnosti našeho jazyka se ho mladí studenti musí „naučit“… Tak byly i pobídky k učení se ruskému jazyku změněny, zpolitizovány a omráčeny v gramatice:

naučit se jazyk „… jen proto, že jím mluvil Lenin…! „

 

­V předrevolučních ruských gramatikách byl kromě autorského ­textu, který byl psán jasným, srozumitelným a spisovným ­jazykem, také text pro gramatická cvičení: ilustrace gramatických pravidel, materiál pro gramatický rozbor, pro cvičení, opisování, diktáty a opakování. Tento ilustrační ­materiál zabral většinu gramatické knihy.

 

Všechny tyto materiály byly převzaty z ruské klasické ­beletrie. Odkud jinud si lze vypůjčit texty {268} ke studiu ruského jazyka?! Ruští klasikové jsou mistrovskými díly básnického obrazného jazyka, příklady krásného stylu, hlubokých myšlenek, vysokých citů. Tento text učil školáky ruskému ­literárnímu jazyku, přispíval k všestrannému rozvoji a ­vzdělání studentů, oživoval studium suché gramatiky a vštěpoval jim lásku k velkému rodnému jazyku.

Shapiro však umělecké texty ze své gramatiky vyhodil­. Nahradil je politickými texty, které čerpal ze tří zdrojů: ze Stalinových a Leninových spisů a z titulních stránek Pravdy.

Místo „bohatého“ ruského jazyka tak gramatika ­studentům předkládala ­obskurní politický a agitační žargon­.

Místo „volné“ ruštiny museli žáci dláždit a opakovat slovní kmeny strany.

Místo „pravdivé“ ruštiny museli mladí lidé ve škole denně poslouchat, číst, psát a opakovat propagandistickou lež, která byla prezentována jako neomylná pravda, jako axiom.

Proto učitelé a žáci považovali Shapirovu gramatiku za „školní dřinu“ a ostře ji nesnášeli. Mnozí žáci přenesli své znechucení z učebnice na látku. ­Tato gramatika sehrála osudovou roli při šíření jazykové negramotnosti v sovětských ­školách.

Žáci se učili ruštinu z předrevolučních učebnic, četli a naslouchali mohutnému zvonění velkého jazyka, který byl dán velkému národu. A na jejich tvářích často zářil úchvatný úsměv.

A v sovětské škole, svíjející se a sténající nad Šapirovou gore-učebnicí, poslouchající a čtoucí v hodinách takové „koryfeje ruského jazyka a ruské literatury“, jako jsou Lenin a Stalin, Šapiro a předáci Pravdy - se žáci necítili zrovna dobře. Jako by za trest museli ­současně plnit tyto povinnosti: žvýkat houbu, poslouchat „hudbu“ vozíku drkotajícího po dlažbě a dusit se prachem, který se zvedá ze stránek učebnice…

Šapirovova gramatika byla naprosto zvláštní učebnicí ­ruského jazyka, učebnicí „nového typu“. Od všech předchozích učebnic, od Lomonosovovy až po ty z předrevolučních let, se tato gramatika liší dvěma hlavními rysy.

Za prvé, učebnici ruského jazyka napsal a sestavil autor, který nebyl odborníkem na ruský jazyk a neznal ani jeho elementární základy. Proto učebnice místo ruského jazyka představila jazyk neruský, neboť jazyk Lenina a Stalina, Šapira a předáků Pravdy má k ruštině stejný vztah jako plevel k pšenici, mezi níž se hnízdí,

Za druhé, tato učebnice nebyla na slíbené téma. Místo gramatiky ruského jazyka autor sestavil učebnici komunistické politické gramatiky, politickou „gramatiku“. Přeměnu ­učebnice ruského jazyka v „politickou gramatiku“ autor provedl záměrně. Věděl, jak se zavděčit ­vedení­ strany, ­které školu považuje za „nástroj komunistické ­výchovy nastupující generace­„.

Autorův záměr byl zcela oprávněný. Jeho „Gramatika politické literatury“ byla ve ­vládnoucích kruzích velmi ceněna. Ocenili ­její přednosti: „Gramatika se z apolitického ­předmětu­ mění ­v nástroj komunistické výchovy školní mládeže. Studium gramatických pravidel a interpunkčních znamének autor vždy spojuje s moderností a politickým vzděláním. Shapiro přesvědčivě ukázal, jak může být i čárka spojena s komunismem… Politicky vyostřená, komunisty inspirovaná učebnice. Je příkladem pro všechny ostatní autory.“….

V Ústředním výboru strany a v Lidovém komisariátu školství byla schválena a přijata jako oficiální a jediná učebnice ­ruského jazyka pro všechny sovětské školy: pro sedmileté a ­střední školy všech typů.

Učebnice byla vytištěna v milionech výtisků. A každoročně se dotiskoval. ­Vyžadovala to povaha „gramatické politické gramatiky“. ­Neboť úkoly a celková linie strany, hesla vůdců, úvodníky Pravdy, to vše se měnilo, a proto ­se obsah „politické gramatiky“ musel neustále měnit a obnovovat.

Nahrazení starých učebnic gramatiky Šapirovou učebnicí proběhlo, jak je v Sovětském svazu zvykem, bez jakékoli ­konzultace s učiteli. Učitelům se ­však taková učebnice nemohla {270} líbit. Učitelé ruského jazyka se velmi snažili zbavit nevhodné učebnice. ­Otázku nevhodnosti této učebnice donekonečna vznášeli na schůzích a učitelských konferencích: okresních, krajských, ­republikových. Konference zaslaly své protestní rezoluce vyšším orgánům veřejného školství až po lidový komisariát. Učitelé posílali protestní dopisy, jednotlivě i hromadně, do svých profesních „Učitelských novin“.

Řekla mi to jedna učitelka ruštiny:

­- Jednou, když jsme byli v Moskvě na letním korespondenčním kurzu v ­pedagogickém institutu, jsme se my, několik učitelů, vydali do Učitelské noviny, abychom si o této nešťastné učebnici promluvili. V redakci jsme byli po prvních slovech přerušeni: „Ach, Shapiro? Známe tohoto učence, známe ho!… Učitelé z ­celého Sovětského svazu nás zasypávali kritickými dopisy ­o jeho slavné učebnici… Mnohé dopisy jsou psány velmi jedovatě. Jedna z nich například končí takto: „Soudruh Šapiro nepochybně napsal slavnou učebnici: nejhorší učebnici v ­dějinách školství v Rusku…“. Dobře, pošlete ji na místo určení; jako exponát do muzea školní historie. A škola ­by měla být od takové učebnice osvobozena: bez ní se studuje snadněji a úspěšněji než s ní…“. Nebo jiný dopis: „Lidový komisariát,“ píše se v něm, „ničí kázeň ve škole tím, že nedovoluje žádné tresty. Mohli by učitelé za nejhorší prohřešky žáků uložit alespoň jeden trest: nechat potrestaného žáka jednu hodinu ve škole - na dopolední hodiny ze Shapirovy učebnice? Za účinnost tohoto trestu lze ručit…“. Učitelé ve svých dopisech ­takovou učebnici ­Narkompros ostře odsuzují­: „Shapirovu učebnici lze s výhodou ­nahradit jakoukoli předrevoluční gramatikou, i tou nejhorší.

Jestliže Narkompros ze stovek jazykovědců a mnoha tisíc učitelů ruského jazyka nenašel lepšího autora pro sestavení učebnice, pak to potvrzuje ­charakteristiku Narkompros, která je mu dána učitelským příslovím:

„Narkom proso neuděláš, příteli, Narkom proso… „

Učitelé v redakci se těmto jízlivým ­dopisům svých kolegů smáli.­ Pak se zeptali redakce:

{271} - Proč ale Učitelská gazeta neotiskla žádný z mnoha kritických dopisů?

- Myslíš, že si můžeme dělat, co chceme?! - učitelé vyslechli protiotázku novinářů. - Shapirova gramatika je oficiální učebnicí pro školy, schválenou nejvyššími ­stranickými a státními orgány v zemi: Ústředním výborem strany a Narkomprosem. Takže ­ji ­nesmíme ­kritizovat v novinách, na veřejnosti…

- Ale nenechte se odradit,“ utěšovala redakční rada učitele při loučení. - Dopisy učitelů nezůstanou bez odpovědi. Shromažďujeme je v redakci a v pravidelných dávkách je posíláme na lidový komisariát:

pro informovanost a přijetí vhodných opatření. Úředníci Narkomprosu ­nám už teď říkají, že ­jim ­ten „příliv učitelských 'vítacích' ­dopisů leze na nervy…“. Doufejme spolu s vámi, že tisíce dopisů učitelů Narkompros ukončí. Nevydrží nápor a řekne: „Vzdávám se!“…

Narkompros má hroší kůži. A za ním a nad ním stojí ­ústřední výbor strany, který je od učících se mas oddělen ­pevnostní zdí. Netrvalo tedy dlouho a učitelé mohli tyto vysoké „tvrdé kameny“ „dorazit“. ­Učitelé museli dlouho­, dlouho ­čekat na výsledky svých oprávněných požadavků.

Na ten radostný den však čekali. Krátce před německo-sovětskou válkou byla Šapirova gramatika nahrazena jinou oficiální učebnicí ruštiny, gramatikou učeného lingvisty ­profesora Barchudarova. Učitelé i žáci si velmi užívali pálení nenáviděné Šapirovy učebnice: tato učebnice, která trápila učitele, žáky i rodiče po dvě desetiletí, dočkala se patnácti vydání, stála rodiče mnoho milionů ­rublů, šířila v sovětských školách bujný plevel špatné gramotnosti a u mnoha žáků vyvolala odpor k mateřskému jazyku a ­nechuť ke škole…

Tato změna učebnic byla velkým školním svátkem: pro učitele, žáky i rodiče.

{272}

 

O školních učebnicích

 

Učitelé si také stěžovali na školní učebnice. Polovina z nich je naplněna kvalitním materiálem z klasické ruské literatury a druhá polovina nekvalitní, průměrnou propagandou.

Školní učebnice jsou zpolitizované a obsahují propagandistické materiály­. Všechny učebnice, od čítanek pro první stupeň základní školy až po učebnice pro střední školy, byly zpolitizovány.

 

Tento propagandistický materiál má v žácích vzbudit pocit „sovětského vlastenectví“, tj. obdivu ke všemu komunistickému a nepřátelství ke všemu nekomunistickému­. Předchozí školní učebnice měly většinou za úkol podporovat všestranné vzdělávání žáků, především mravní výchovu.

Velký prostor byl ve sbornících věnován materiálu o rodině a rodinné výchově. Tento materiál byl žákům blízký a důležitý. Básně, příběhy a pohádky vykreslovaly obrazy dědečků, kteří měli ke svým vnoučatům tak blízko. Tito dědečkové učili svá vnoučata světské moudrosti, práci a vyráběli pro ně nejrůznější hračky.

 

„Počkejte, děti,

Jen mi dejte termín:

I na vás čekají veverky,

Ozve se píšťalka.

 

Ze stránek chrestomatie vystupovaly živé obrazy babiček, které se s láskou starají o svá vnoučata a vyprávějí jim zajímavé příběhy.

A v sovětských učebnicích jsou prarodiče velmi vzácní, stejně vzácní jako v současném sovětském životě. A to pouze v jedné podobě: jako ztělesnění temnoty a barbarství… Staré ­přísloví říká: „Vejce slepici neučí…“ Sovětským školákům se však ­doporučuje, aby se ke svým prarodičům chovali podle nového, sovětského přísloví: „Kdo jiný by měl učit slepici než vejce?“.

Jeden komunistický pedagog v Sovětském svazu šel dokonce tak daleko, že teoretizoval o „diktatuře dětí v socialistické společnosti“… Stejně jako se v socialistickém systému převrací společenská pyramida {273} vzhůru nohama a ve společnosti se zavádí „diktatura proletariátu“, ­někdejší nejnižší třídy, tak i v rodině, v každodenním životě, se musí věková pyramida převrátit vzhůru nohama. Dřívější nejnižší ­věková vrstva, děti, má být postavena na samý vrchol: bude vykonávat „diktaturu dětí“ nad všemi ostatními věkovými ­skupinami…

Majakovskij formuloval heslo „pro výchovu dětí“ takto:

 

„Negramotný stařík,

Posaďte se a poslechněte si úvodní lekci!… „

 

­V předrevolučních učebnicích bylo mnoho zajímavých ­materiálů: o otcích, matkách a vztazích dětí s rodiči. Tyto materiály žákům vštěpovaly, posilovaly a rozvíjely lásku a úctu k rodičům.

V sovětských učebnicích je k tomuto tématu velmi málo materiálu. A umístěný materiál naznačuje, že děti jsou hrdé jen tehdy, když jsou jejich rodiče „svědomití“, tj. komunisté, nebo „ušlechtilí lidé“, tj. vyznamenaní, slavní. O lásce dětí k rodičům bez jakéhokoli politického podšívkování, k obyčejným obyčejným lidem, se sovětské učebnice nezmiňují. Takovou lásku obyčejných dětí k jejich obyčejným rodičům úřady nepodporují.

Pokud jsou rodiče „zaostalí“, například věřící rodiče, jsou děti vybízeny k jejich „převýchově“.

A pro případy, kdy rodiče řeknou nebo udělají něco v rozporu s pokyny strany nebo úřadů - jako vzor je doporučován ­pionýr Pavel Morozov, který na svého otce podal politické udání a uvěznil ho. Díky tomu je Pavel Morozov v Sovětském svazu velmi známý: v rozhlasovém vysílání, novinách, časopisech a knihách. Místo někdejších „sentimentálních“ a „apolitických“ ­příběhů o vztahu rodičů a dětí nyní zaujímají ­básně o udavači na otce: v tisku je prezentován jako ­vzor výchovy školáků v duchu „sovětského vlastenectví“…

V dřívějších sbornících bylo mnoho zajímavého materiálu o škole, učení a učiteli: povídky, básně, vzpomínky, eseje. Nejvíce fascinující z nich byly povídky a básně o ­Lomonosovovi, o - {274}

 

„… jako Archangelčan

Z jeho vlastní a Boží vůle

Stal se zdravým a skvělým.“

 

A ze sovětských učebnic bylo toto téma vypuštěno. Nezištnou ­lásku k vědě, „apolitické“, „akademické“ učení ­komunističtí vůdci neschvalovali.

Žáci předrevoluční školy si mohli v učebnicích přečíst mnoho zajímavých a pestrých materiálů o minulosti své vlasti: ­bylinky o Iljovi Muromcovi, Dobrynu Nikitičovi, Mikuláši Selainoviči a dalších ruských hrdinech; scénky a básně o slavných epizodách ruských ­dějin: Ledová bitva, svržení tatarského jha, Poltava a Borodino; příběhy a básně o hrdinech ruských dějin: Vladimír Monomach a Alexandr Něvský, Minin a Požarskij, Petr Veliký, Suvorov, car Osvoboditel, rolník Susanin, Sergej Radoněžský, Filaret Milostivý, Suvorov ­„zázrační hrdinové“.

Po Říjnové revoluci v roce 1917 však byly všechny tyto materiály ze školních sborníků vyřazeny jako „neodpovídající době“. Sovětské učebnice oslavují pouze revolucionáře a zbojníky z minulosti.

O životě v předrevolučním Rusku poskytují sovětské učebnice pouze materiál z doby nevolnictví, a i ten je popisem výjimečných případů: jak statkářka Saltyková týrala své dívky, jak statkář nutil svou nevolnici, aby kojila jeho štěňata atd.

Sovětské učebnice ­neposkytují žádný materiál o životě rolníků na svobodném venkově po zrušení nevolnictví a před revolucí v roce 1917. ­Učebnice a učební texty vyvolávají ­dojem, že nevolnictví existovalo až do Říjnové ­revoluce a že bolševici rolníky z tohoto jha osvobodili.

V ­sovětských učebnicích se hojně objevují materiály popisující období po říjnu. ­Všichni vykreslují sovětský řád včetně kolchozů jako „pozemský socialistický ráj“ a všechny bolševiky, od „největšího z velkých“ až po ­předsedu kolchozu, líčí jako „hrdiny“ a „přátele lidu“…

Hladoví školáci četli povídky, básničky, písničky a říkanky o „bohaté stalinské úrodě“, o „dobře živeném, blahobytném životě v kolchozní {275} vesnici“, o „kolchozní hojnosti“, o tom, jak „v kolchozních chlévech svítila žárovka Iljič“. Čtou o „ráji kolektivních farem“ a jejich myšlenky jsou pichlavé.

- Ukázalo se, že žijeme v „ráji kolektivních farem“. A proč nemáme co jíst…? Nic na sebe, nic na boty…?

- V chlívcích jsou elektrická světla, ale pro nás… Kéž bychom měli v ­obchodě parafín! ­Často bez lampy sedíme doma pod udírnou…

A pokud školáci nahlas předčítají chválu sovětskému zřízení, rodiče toto čtení doprovází rozzlobenými poznámkami.

Školák se doma učí píseň sovětského dvorního odoristy Lebeděva-Kumače (v SSSR přezdívaného Lebeděv-Trepač) „Má vlast širá“. Je to píseň, kterou úřady tisknou v milionových nákladech, vysílají v rozhlase a doporučují zpívat doma, ve škole i na ulici.

„Moje rodná země je rozlehlá,

Má mnoho polí, lesů a řek… „

Školákův otec opáčí:

- Země je rozlehlá, ale není tu kde bydlet…

Školák se ohlédne na otce a pokračuje:

„Neznám jinou takovou zemi,

Kde člověk tak volně dýchá…“

Matka to nemůže vydržet:

- Volnější už to být nemůže: je to jako v hrobce…

- Proč tolik lžou? - žák se obrátí na rodiče.

- Písaři? - Otec mi položí otázku. - Chtějí žít dobře:

takže lžou… Včera jsi v té knize četl píseň o Stalinovi… Jak se jmenuje?…

- Jambula…? - vyzve školáka.

- Ano, ano, je… A co řekl ten samý Jambul? Otevřeně řekl: „Ty, náčelníku, jsi mi dal dům, koně, hedvábný župan a řád. A já tě za to budu chválit a velebit, naše slunce, náš bogatyre…“. Tam je zakopaný pes…

Školačka čte nahlas kolchozní taneční písně, které ­napsali sovětští literární lokajové, ale vydávají je za kolchozní taneční písně:

{276}

„Roztáhněte harmoniku víc,

Nechte děvčata zpívat spolu s vámi:

Být známý po celém světě,

Jak žijí kolektivní zemědělci…“

 

Rodiče se posmívají:

—    Dejte jim vědět: možná si doma také založí „kolektivní zemědělský ráj“…

—    V tu chvíli budou dělat… …kolchozní tanec… .

Dříve, v předrevoluční vesnici, měli žáci i jejich rodiče naprostou důvěru a úctu k tištěnému slovu, knize a učebnici.

Pokud někdo něčemu nevěřil, posledním a nezvratným důkazem byla slova:

- Je to v knize!… A „nevěřící Tomáš“ se vzdával.

A teď? Učebnice v sovětských školách jsou takové, že už ­žáci prvních tříd jsou nuceni číst propagandistické lži:

- Nejsme otroci.

- Otroci nejsme my.

- Kolchozy sklízely bohatou úrodu.

- Kolektivní zemědělci žijí v blahobytu.

- Dobře jsme se naobědvali a s písničkami jsme se vydali na kolektivní zemědělskou práci.

- Sovětští školáci děkují Stalinovi, velkému příteli ­dětí, za šťastné dětství!…

 

* * *

 

Děti se podívají na obrázek, pak na své vlastní hadry, na svou vlastní chudinskou čtvrť… Dívají se na obrázek, čtou text­, porovnávají ho se svým životem, se svými zkušenostmi a od prvních měsíců školní docházky si k učebnici vypěstují nedůvěru: obsahuje lži…

Rozhovory mezi žáky a rodiči o tom, co se píše v knihách, ­tuto nedůvěru posilují.

{277} Obyvatelé ­Sovětského svazu, kteří se v tištěných médiích setkávají s tolika nepravdami, jsou již ­od školních let prodchnuti nedůvěrou a ­neúctou k novinám, časopisům a knihám. Tato neúcta a nedůvěra k tištěnému slovu se odráží v běžné otázce, kterou se navzájem oslovují při pohledu na tištěný orgán:

- O čem to mluví…?

Spisovatel M. M. Prišvin ve své eseji vypráví kuriózní příhodu. Na poli uviděl známého mladíka, pastýře z kolchozu, přistoupil k němu, posadil se a povídal si s ním. Pak pastýři nabídl, aby si přečetl jeho novou povídku, která právě vyšla v sovětském časopise. ­Dospívající čtenář si vzal ­časopis z rukou spisovatelky, aby si ho přečetl, a řekl:

- Podívejme se, co jste zde řekl… .

Byl by takový rozhovor mezi venkovským chlapcem a spisovatelem možný a byl by takový vztah včerejšího školáka k tištěnému slovu možný v předrevoluční ­době?!

 

Sociální potřeby venkovské inteligence

 

Vesničtí intelektuálové mají nízké platy:

Agronom a lékař dostávají 250 až 350 rublů měsíčně a učitelé 150 až 300 rublů (čistého). Předseda vesnické rady, člen strany s nižším ­vzděláním, dostává 400 rublů, což je více, než dostává ředitel sedmileté školy nebo lékař.

Abychom mohli uvažovat o reálné hodnotě mezd, musíme ­porovnat mzdy s cenami potravin a zboží. Státní cena v obchodech je následující: kilogram žitného chleba - 1 rubl, kilogram ­brambor - 1 rubl, kilogram masa - 20 rublů, sádlo nebo kravské máslo - 30 rublů. Venkovská inteligence si však ve většině případů nemůže koupit potraviny za státní cenu: šéfové kolchozů dodávají zaměstnancům potraviny jen zřídka. Venkovská inteligence proto obvykle musí nakupovat potraviny za tržní nebo spekulativní ceny a platit ­několikanásobek státní ceny. Tak například ­státní prodejní cena pudy kolchozního žita na místě, v kolchoze, je 20 rublů, zatímco spekulativní cena v oblasti se v letech kolchozu pohybovala od 50 do 200 rublů, to znamená, že byla 2,5krát nebo dokonce 10krát {278} vyšší než státní cena. Za těchto okolností ­mohli rodinní příslušníci ­své rodiny živit jen skromně.

A státní ceny oděvů a obuvi jsou ještě vyšší než u potravin: košile ze sukna nebo lnu od 50 do 100 rublů, boty ­asi 100 rublů, oblek od 300 do 600 rublů. Za tyto ­státní ceny je ­však ­možné koupit oblečení nebo obuv jen velmi zřídka. Častěji je člověk musí získat od spekulantů nebo ­obchodníků a zaplatit za ­ně ­několikanásobek. Za těchto okolností žijí svobodní intelektuálové skromně, zatímco rodiny žijí velmi chudě.

Před revolucí dostával venkovský učitel základní školy za svou službu 30 rublů (ve zlatě) měsíčně. Za tento měsíční plat si mohl koupit: 75 pudů žita, 100 kg sádla nebo 3 obleky.

A nyní ­si může venkovský učitel základní školy za svůj průměrný ­měsíční plat 200 rublů (čistého) koupit za státní ­ceny: jen 12,5 pudů (200 kilogramů) žita, ­jen 7 kilogramů ­sádla nebo ­másla. Za tržní nebo spekulativní ceny může koupit několikanásobně méně. Venkovský učitel musí nyní ­na oblek pracovat dva až tři měsíce.

Lze také porovnat peněžní platy učitelů v předrevoluční ­a sovětské škole. Učitel základní školy v ­předrevolučním Rusku dostával plat 30 rublů (ve zlatě) měsíčně. A učitel základní školy v Sovětském svazu dostával před válkou (1941-45) 300 sovětských rublů (hrubého) měsíčně v nejvyšší sazbě. Hodnota předrevolučního ­zlatého rublu se v ­těchto letech ­oficiálně odhadovala na 150 sovětských rublů. ­Sovětský učitel na základní škole proto v těchto letech dostával 2 zlaté ruble, tedy 15krát méně než předrevoluční ­učitel.

Úroveň reálných mezd venkovských ­učitelů tak za sovětského režimu klesla desetkrát až dvacetkrát ve srovnání s předrevoluční ­úrovní. Sovětskému učiteli se v kolchozní ­vesnici­ žije nejméně ­desetkrát hůře než jeho kolegovi v předrevoluční ­vesnici.

Není neobvyklé, že se výplata zpozdí o 2-3 měsíce. To pro ně vytváří nesnesitelně neutěšenou situaci. Během této doby hladoví, shánějí peníze, žebrají o půjčku {279} jídla. Někteří jsou dokonce nuceni být chudí. O jedné učitelce se vyprávělo, že v tak černé době naprosté bídy chodila ­s kabelkou z jednoho dvora kolchozu na druhý a prosila kolchozníky o pár brambor, aby neumřela ­hlady. O chleba nežádala: věděla, že sami kolchozníci žádný nemají…

 

* * *

 

Ale i když jsou peníze k dispozici, je pro venkovskou inteligenci velmi obtížné koupit si jídlo, oblečení a obuv: ve vesnici s kolektivním hospodářstvím je málo potravin a ještě méně zboží.

 

Aby si učitelé mohli koupit v kolchozu loužičku žita za státní cenu 20 rublů, musí „žebrat o chleba jako žebráci“: ­musí opakovaně ­prosit náčelníky vesnic - jak „šéfa“ kolchozu, tak předsedu vesnické rady.

Šéfové však učitelům málokdy vyjdou vstříc. Chléb raději neprodávají za státní cenu, ale za skrytě spekulativní cenu:

ne za 20, ale za 100 rublů za libru. Rozdíl mezi těmito cenami jde do jejich „osobních fondů“… Ale od kolchozníků si chleba nekoupíte: oni sami sedí bez chleba. A ostatní produkty - brambory, mléko a máslo - se ve vesnici s kolektivním hospodářstvím shánějí těžko. A do města je to daleko.

- Jídlo se shání těžko a oblečení a boty ještě hůř,“ říkají učitelé. - Ve vesnických obchodech je jen vodka. A okresní obchody zřídkakdy dodávají zboží v malém množství. Jakmile se objeví, obyvatelé města je většinou hned popadnou.

O těchto strastech spojených s hladem po zboží se ­vyprávělo dosti zarážejícím způsobem. ­Učitelovy kalhoty byly obnošené: byly to jediné kalhoty, které nosil ve všední dny ­i o prázdninách. Všechny jsou opotřebované a potrhané. A není nic, co by je napravilo:

Nejsou žádné hadry na záplaty a není je kde koupit. Při pohledu na rozedraného ­učitele se žáci pochechtávají a žertují: „Nejsme jediní, kdo má ­hubené ­kalhoty.­„

…Na jaře, v horku, přijde učitel do třídy a sedí tam v kabátě: není možné se svléknout…

{280} Další učitelova košile byla obnošená a roztrhaná, nebylo čím ji nahradit:

byla jediná, kterou měl. V obchodech okresních a krajských měst nemohl najít manufakturu ani hotovou košili.

- Věřte tomu nebo ne,“ řekl učitel, „za nejlevnější košili bych dal 100, 150 rublů, dokonce 250 rublů za celý svůj měsíční plat!…. Nejsou tu však žádné obchody ani spekulanti.

Pak si učitel vymyslel nějakou výmluvu, dostal od nadřízených tři dny dovolené, odjel do Moskvy a vrátil se s prázdnou. Utratil spoustu peněz, dva dny trpěl v nekonečných frontách ­u obchodů a stánků, ale nemohl sehnat ani košili, ani metrák průmyslového zboží…

A učitel se trápil kvůli galoším. Galoše jsou opotřebované a vyzáblé a nikdo je nechce opravovat: není v nich guma. Nikde se nedají koupit galoše. A ve vesnici se na podzim v nekonečném dešti a neprostupném blátě ­neobejdete bez galoší. Přijde do školy a ­vrátí se­ domů s ­nohama promočenýma v blátě.

Odjela do krajského města. Vrátila se bez galoší, ale s modřinami na ­obličeji: fronty byly tak přeplněné, že učitelka upadla a omámený dav ji umačkal, pohmoždil, málem ušlapal…

- Díky Bohu, že jsem naživu!…

Situace se trochu zlepšila až poté, co ­se ve ­velkých městech vedle běžných obchodů, v nichž nebylo téměř nic, ­otevřely státem řízené takzvané „komerční obchody“, v ­nichž se prodávalo zboží za velmi nadsazené ­ceny.

­- V komerčním obchodě jsou sice drahé, ale i tak si je ­můžete koupit,­„ radovali se učitelé. - Bez kalhot a košil, bez halenek a sukní, bez bot a galoší se neobejdete. A bez oleje ­to vydržíte. Nyní sice máte hlad, ale můžete ušetřit a nakoupit si věci, které nejvíce potřebujete, v komerčním obchodě.

Učitelé pak, aby ušetřili cestovní náklady, ­vybírali peníze po výplatě a posílali kolegy do velkého města na nákupy. Přinášel na objednávku nejpotřebnější věci z komerčních obchodů.

Venkovští intelektuálové žijí svůj život v bídě a neustálém

materiální starosti: jak uživit, nakrmit a obléci sebe a svou rodinu…?

{281} Leninova slova, často citovaná v učitelském tisku:

„Lidový učitel musí být postaven na výšku, na které v buržoazní ­společnosti nestál, nestojí a stát nemůže­„, zní jako výsměch…

 

* * *

Hmotné postavení jednotlivých učitelů samozřejmě není ­stejné. Záleží nejen na výši platu, počtu rodinných příslušníků, ale také na povaze vztahu s místními úřady­.

Pokud vztahy nejsou dobré, mohou učitelé trpět hladem a zimou. Na druhou stranu, pokud je vedení kolchozu k učiteli laskavé, může mu snadno zajistit snesitelnou ­existenci: může mu dodávat potraviny z kolchozního skladu za státní ceny, najít lepší byt, poskytnout dřevo na topení, ­přidělit pozemek na ­zahradu­, v případě potřeby ho odvézt do města.

Učitelé v kolchozech si stěžovali na skromné stravování. A dvě komsomolské učitelky se pochlubily:

- A my jsme jako sýr na másle: pšeničný chléb, maso, mléko, vejce, zelenina…

Tajemství jejich blahobytu bylo prosté: žili a jedli ­v domě majitele obchodu. Učitelé platili skladníkovi hodně peněz za ­byt a stůl a skladník jim dával hodně jídla z kolchozu a z kolchozů. Učitelé nakupovali ­ukradené kolektivní zemědělské produkty skladníka ve ­velkém.

Vedoucí představitelé vesnic se obvykle zaštiťují učiteli, který se jim jakýmkoli způsobem „zavděčí“ - úplatky, osobní přízní nebo svou „politickou aktivitou“.

 

* * *

 

Tento střet každodenního života - potřeba ­učitelů a jejich materiální závislost na náčelnících - vede na vesnicích často k ­následujícímu výsledku: mladí učitelé se žení s ­místními náčelníky. A náčelníci, kteří se rozvádějí se svými ženami z kolektivních farem, {282} si nechávají na krku hromadu dětí bez jakékoli pomoci.

Pokud učitelé nejsou ochotni „jít na ruku“ šéfům, opilý a všemocný „kolchozní car“ a všelijací okresní ­komisaři budou jako otravné mouchy neustále obtěžovat ­svobodné mladé učitele svými milostnými pletkami­, otravovat je nouzí a kádrováním a všelijak jim „kazit život“, dokud ho „nedořeší“…

Z venkovských intelektuálů jsou to jen ti, kteří jsou dobře zaopatřeni ­místními úřady, nebo ti, kteří mají výhodné ­postavení a dobré svědomí, a proto mohou brát úplatky ­i od chudých kolchozníků.

Vyprávěl se příběh o lékaři ve vesnické nemocnici. Tato lékařka a její matka si dovedně „zorganizovaly“ ­zásobování potravinami.­ Matka zvala farmářky, které přišly do nemocnice, jednu po druhé, aby se „podívaly“ do kuchyně. Tam prosila ­pacienty ­o ­potraviny pro svou dceru lékařku: vejce, tvaroh, zeleninu atd. Pacienti, kteří nenechali nic v kuchyni, obvykle postihlo lékaře úplné selhání: léky „nebyl“, dát úlevu od práce bylo „nemožné“, povaha nemoci byla „nejasná“, musel přijít do nemocnice znovu, protože „musí …“. ж… dát“…

O okresním veterináři se říkalo, že bez úplatku neudělá žádný obchod.

 

Jedna učitelka vyprávěla o své návštěvě u tohoto veterináře. Jeho „asistent“ se s každým návštěvníkem setkává v soukromí a vyptává se ho na ­případ. Pak řekne: „Měli byste vědět, že veterinář ­chce žít. A suchá lžíce je plná pusa. Za tuto částku proběhne vše hladce a dostanete patřičné papíry.“… Výši úplatku přesně stanovil úředník přijímající úplatek v závislosti na povaze případu.

Tato učitelka si musela vyžádat povolení od veterináře, aby mohla porazit krávu. Kvůli nedostatku sena ­musela rodina učitele ­nahradit krávu kozou. Prodej krávy byl však velmi obtížný, a tak bylo nutné krávu porazit, aby bylo možné prodat ­maso a poté koupit kozu. Porážka hospodářských zvířat vyžadovala úřední povolení okresních úřadů, úřední papír od okresního ­veterinárního lékaře. Za porážku dobytka bez tohoto povolení hrozil majiteli {283} obrovský trest pokuty a vězení. Za velký ­úplatek vydal veterinář učiteli potvrzení, že kráva spadla do jámy, zlomila si nohu, a proto majitel dostal povolení k ­okamžité porážce dobytka.

Po obdržení vysokého úplatku v hotovosti nebo v naturáliích vydával veterinář soukromým majitelům a vedoucím kolektivních farem potvrzení o úhynu dobytka v důsledku nehod nebo „­nakažlivých nemocí“­, podepisoval potvrzení o sníženém počtu narozeného dobytka a podobná „falešná potvrzení“.

Takovými mazanými „kombinacemi“ si někteří úplatkáři dokážou „zařídit“ vysoký materiální blahobyt i v chudé vesnici s kolektivním hospodařením.

 

Neplacené volno pro učitele

 

Místní učitelé v orjolské oblasti vyprávěli, že jim bylo ukřivděno nejen ze strany místních úřadů, ale i vlády. S jistotou zjistili, že vláda jim v létě poskytuje neplacené, ­nebo spíše na vlastní náklady placené volno.

Když učitelé dostávali měsíční výplatu a podepisovali se na ­hrubý plat, podepisovali se na 300 rublů a na ruku dostávali jen 240 rublů, všichni učitelé viděli na výplatní pásku, ­a proto věděli, že z jejich měsíčního hrubého platu se strhává 20 % ­na daně, poplatky za bydlení a kulturu a půjčku.

Učitelé, kteří znali své pedagogické zatížení v hodinách výuky a hodinovou mzdu, ­si však s tužkou v ruce ­spočítali svou roční a měsíční hrubou mzdu a zjistili, že se jim hrubá mzda také snížila ­přibližně­ o ­pětinu.

Když se mnozí učitelé snažili zeptat svých ředitelů nebo účetních na tuto problematiku snižování hrubých platů, odpovědí jim byl křik a dokonce politické výhrůžky.

- Přesně tak, přesně podle pokynů Narcamprose.

- Opravdu si myslíte, že vás Sověti podvádějí?!

­- Nemáme čas s každým učitelem přepočítávat jeho plat­. Pokud se vám zdá výpočet špatný, stěžujte si u vyššího ­orgánu… Na takovou ­stížnost­ poskytnou „odpovídající odpověď“…

{284} Učitelé se odmlčeli.

Některým učitelům se však podařilo získat od účetních vysvětlení na toto téma ­a dokonce viděli tajný pokyn od Narkompros. A pak učitelé pochopili mechaniku své loupeže.

Podle zákoníku práce musí být všem dělníkům a zaměstnancům v SSSR vyplácena dovolená na náklady ­zaměstnavatelského státu.

Hrubá hodinová mzda učitelů by se proto měla vypočítat takto: mzda za odpracované hodiny během roku by se měla vydělit počtem pracovních měsíců v roce (učitelé mají 10 pracovních měsíců a 2 měsíce dovolené). Například učitel A má 1 500 hodin ročně s platem 3 ruble na hodinu. Celková hrubá mzda činí 4 500 rublů ročně. Tento roční hrubý plat vydělený 10 pracovními měsíci bude činit průměrný měsíční hrubý plat učitele A. - 450 rublů.

A za dva prázdninové měsíce musí zaměstnavatel ­přidat 900 rublů a vyplatit je učiteli v prázdninových měsících.

Ve skutečnosti se však výpočet platů učitelů v sovětských školách prováděl podle tajných pokynů Narkomprosu. Státní zaměstnavatel nevyplatil učitelům za dovolenou nic ze svých prostředků. ­Školské úřady ­vypočítaly hrubé platy učitelů takto. Hodinová mzda byla vynásobena počtem vyučovacích hodin za rok pro učitele (v tomto případě 3 ruble x 1500 = 4500). K této částce nebyl přidán ani rubl na dovolenou. Tato částka nebyla vydělena deseti pracovními měsíci, ale celými dvanácti měsíci, včetně dvou prázdninových měsíců. V ­tomto případě průměrný měsíční hrubý plat učitele již nebyl 450 rublů, ale pouze 375 rublů, tedy o 17 % méně.

Při tomto výpočtu je zřejmé, že zaměstnavatel neplatí učitele ze svých prostředků. Vláda každý měsíc nedoplácí učitelům 17 % jejich platu a z těchto srážek jim na úkor učitelů samotných vyplácí to, co jim sama během roku z platu předem strhla. Učitelé neměli placenou dovolenou. Srážky z jejich platů byly velmi vysoké - jedna třetina jejich celkového platu: 17 % tajně, podle tajných ­pokynů Narkompros, a 20 % ze zbytku výslovně na výplatní pásce.

V číslech by tyto odpočty ve výše uvedeném příkladu vypadaly takto. Tím, že stát nevyplatí učiteli dovolenou a odečte tuto dovolenou {285} od jeho vlastního platu, sníží učitelův plat ze 450 na 375 rublů měsíčně. A pak, když ­sovětský stát vydá učiteli tuto sníženou ­hrubou mzdu, srazí z učitelova platu ve svůj prospěch (na daně, na půjčku a na poplatek za bydlení a kulturu) dalších 20 % z 375, tj. 75 rublů měsíčně.

­V důsledku těchto srážek se učitelův plat - 450 rublů - ­rozdělí takto: učitel v tomto případě dostane ze 450 rublů pouze 300 rublů, tj. dvě třetiny svého platu, a jednu třetinu platu mu ­sebere jeho zaměstnavatel - sovětská vláda. Je mu odebrána, a to i v rozporu s jeho vlastními zákony - zákoníkem práce.

Učitelé se dozvěděli o mechanismu své loupeže a řekli to svým kolegům. Do centra létaly četné stížnosti a dotazy - do Učitelských novin, na Lidový komisariát, na Ústřední výbor Svazu pracovníků ve školství. Učitelé však na své dotazy nedostali žádnou odpověď.

Pak se v těchto institucích objevili během setkání v hlavním městě na letním kurzu Korespondenčního institutu. Začali svou cestu ­„od Poncia k Pilátovi“: od Učitelských novin k Ústřednímu výboru odborového ­svazu, od Ústředního výboru odborového svazu k Narkompros, od Narkompros k Všesvazové ústřední radě odborů (VTSSU). Tam proběhl zajímavý rozhovor s odborovými předáky.

Odboroví „šéfové“ se nejprve snažili „utěšit“ učitele poukazem na to, že nejen lidový komisariát, ­ale i ostatní lidové komisariáty neplatí za dovolenou.­ Neplacené volno mají nejen učitelé, ale také všichni pracovníci, kteří nejsou placeni měsíčně, ale hodinovou mzdou nebo mzdou za práci na kusy, tedy dvě třetiny všech dělníků a zaměstnanců.

- Ale to je přece proti zákoníku práce, ne? - ptali se ­učitelé.

- Rozhodně,“ potvrdili odboroví hodnostáři.

­- Jak ­se tedy vy, naši odboroví předáci a zastánci, ­díváte na to, že nám v rozporu se sovětským právem berou dovolenou?

- A my se na to díváme takhle,“ jeden z náčelníků se cynicky zasmál a zvedl ruku s roztaženými prsty před očima, „skrz prsty… .

A druhý dodal:

- Jste divní, vy provinciálové!…! Jak se můžeme na tuto záležitost dívat jinak, když tento pokyn o srážkách ze mzdy ­schválil ústřední výbor strany a sovětská vláda?!

 

„Podivíni“ museli ukončit rozhovor s vysokými představiteli odborového hnutí a v rozpacích se stáhnout…

Po vyprávění učitelů jsem požádal známého ­účetního o ­tajné instrukce lidového komisariátu, sám jsem ­si je přečetl a přesvědčil se, že všechno, co mi ti „podivní učitelé“ říkali, nebyl výmysl.

Učitelé ve školách v SSSR, v socialistickém „dělnickém státě“, skutečně nemají placenou dovolenou, což je v rozporu se sovětským zákoníkem práce.

Učitelé v Sovětském svazu žijí v bídě a nouzi, zatímco ­jim dračí komunistická ­vláda bere třetinu platu, okrádá je o peníze, dokonce i o dovolenou…

 

„Veřejně prospěšné práce“

 

­Kromě oficiální školní práce se učitelé musí podílet na ­mimoškolní práci mezi obyvatelstvem. Tato práce je bezplatná, nazývá se „komunální práce“ a je prováděna ­jménem a pod vedením místních stranických a sovětských ­organizací.

„Komunitní práce“ může být různého druhu. Například kulturní mimoškolní činnost mezi obyvatelstvem: ­hry, večery, čtení, reportáže, kluby atd. Na této práci, která je svým charakterem blízká učitelům, by se učitelé rádi podíleli, kdyby nebyla tak zpolitizovaná. Slouží však především ­propagandistickým cílům komunismu, a proto pro ně ztratila veškerou přitažlivost.

Učitelé se často podílejí na zemědělských pracích na společném statku. Jakmile se kdekoli v kolchozu objeví „porucha“ - plevel nebo sklizeň konopí, brambor, zeleniny, obilí, mlácení­, cesty jsou zničené atd. je pozadu ­- vesnická rada neváhá vydat ­příkaz řediteli školy: „Po vyučovacích hodinách pošlete tolik a tolik ­žáků a ­učitelů k ­předsedovi kolchozu­„. Směrnice je provedena. Těžko však můžeme očekávat, že ­učitelé budou takové pokyny dobře plnit, zejména v kolchozech, kde se vedení o učitele a žáky vůbec nestará.

{287} Nejnepříjemnějším druhem „veřejné práce“ pro venkovské učitele je vedení takových hospodářských a politických ­kampaní, které ­kolektivně hospodařící obyvatelstvo nenávidí: upisování a vybírání „dobrovolně vynucených“ půjček, agitace za plnění dodávek vajec a masa atd.

Při vedení takových kampaní si učitelé musí vyslechnout ­trpké výčitky nebo dokonce tvrdé nadávky ze strany kolektivů, ­rodičů žáků­.

- Mám nemocné dítě a tři hladové slepice,“ prohlašuje matka vdova. - Nemá dost varlat pro své nemocné dítě. A ty jsi ­přišel vzít nemocnému dítěti jeho poslední varle…! Co má ­jíst?! Nestydíte se za sebe, kolegové sběrači?!

­- Chodíte po chatrčích, řvete jako čundráci a přemlouváte ­nás, abychom se upsali k půjčce,“ říkají rozhořčení kolchozníci z ­ostatních chatrčí agitátorům, místnímu komsomolci a učiteli­. - Pomáháte z nás stáhnout poslední kůži. Náš stát vlastní veškeré nesčetné bohatství naší země. A my, kolchozníci, jsme žebráci, nemáme nic, nic nám nezbylo. Kdo má komu půjčit?!

Když si všimne, že je učitelka v rozpacích, obrátí se na ni kolchozník:

- Platí vám sovětská vláda za to peníze našich učitelů?! Měli byste sedět doma a věnovat se svým vlastním záležitostem: učit své děti číst a psát. Bylo by to lepší pro vás, pro děti i pro nás rodiče…

Učitelé museli často ­před svými žáky poslouchat výtky a podobné kádrování…

­- Pro komsomolce a straníky, s nimiž jsme chodili po dvorech ­a „agitovali“ kolchozníky, takové „rozhovory“ nic neznamenají,“ říkají učitelé. - Jsou jako voda z kachního hřbetu. Mají hroší kůži a nezatěžuje je svědomí. Pro ně je to všechno „Boží rosa“. A my se po takové ­kampani vracíme domů poraženi a zdrceni. A druhý den se ve škole stydíme podívat žákům do očí…

Učitelé se proti své vůli účastní těchto „komunitních prací“. Nemohou však odmítnout „komunitní práci“:

moc je donucovací. A před diktátorskou mocí jsou bezmocní, bezmocní a bezbranní…

{288}

Moc, rolnictvo a inteligence

 

­Jedná se o těžké pracovní podmínky venkovské inteligence a její ­nepěkný život v kolchozech. Za těchto podmínek nemůže inteligence dobře a úspěšně pracovat. Nemohou se cítit spokojeni se životem ani morálně uspokojeni svou prací.

Život venkovské inteligence a obyvatelstva, kterému ­slouží, je takový, že se inteligence nemůže stát „pilířem sovětské ­moci“ na vesnici. Nemohou mít úctu k ­řádům socialistické vesnice, nemohou vnitřně přijmout ­komunistickou ideologii, nemohou cítit sympatie k moci, která zavedla „druhé nevolnictví“ a učinila život v kolchozní vesnici tak těžkým a strastiplným.

 

Postavení venkovské inteligence ve vztahu mezi kolchozním ­rolnictvem a protilidovou komunistickou mocí je velmi obtížné a pro inteligenci velmi tíživé.

Naprostá většina nestraníků stojí na straně lidu proti moci, přestože inteligence je z titulu své funkce státním úředníkem. ­Otevřeně projevit tento ­postoj v sovětském diktátorském státě však ­inteligence nemůže: za to tamním státním úředníkům hrozí okamžité propuštění z práce a z tábora… .

Každý intelektuál je proto nucen řešit tento zásadní problém individuálně: „pro sebe“ a „pro sebe“.

 

Ve většině případů jsou bezpartijní intelektuálové nějakým způsobem nuceni „lavírovat“ ­mezi státními nevolníky a „kolchozními cary“, mezi lidmi, s nimiž ­sympatizují, a mocí, jíž jsou nuceni sloužit a na níž závisí jejich životy a smrt…


{289}

 

16. VELIKONOČNÍ DNY NA SPOLEČNÉ FARMĚ

 

V roce 1941 jsem o ­Velikonocích navštívil kolchoz v Bolotném.

Nezapomenutelný dojem z této kolektivní farmy Velikonoce…

 

Setkání s kolektivními farmářkami ve městě

 

V předvečer této cesty jsem se ve svém městě setkal se dvěma kolektivními farmářkami:

přišli navštívit své syny. Jeden byl kolchozník z Orjolu a ­druhý z Kurské oblasti. Po návratu domů do kolchozu byly ženy zarmouceny tím, že ve městě nemohly ­svým dětem ­nic ­koupit: ani boty, ani oblečení.

 

Ale náhodou tam našli další radost:

nedaleko města, v malé vesnici, se nějakým zázrakem zachoval fungující kostel. Ve vesnici žil starší kněz, který v kostele pravidelně sloužil bohoslužby.

 

Kolchozníci říkali, že v jejich rodném kraji, v Orelské a Kurské oblasti, nezbyly žádné otevřené kostely. Všechny byly po kolektivizaci uzavřeny. Některé z nich byly využity jako kina a sklady, jiné byly zbourány a zničeny.

 

Od té doby se vesničané mohou modlit pouze ve svých chatrčích­. V kolchozech neměli žitný ani duchovní chléb.

 

Když se dozvěděli o otevření kostela, vypravili se do několik kilometrů vzdálené vesnice. Tam se ve slavnostním prostředí chrámu vroucně modlili. Před ikonou Krista, který k sobě volá všechny strádající a trpící: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Mučedníci ze společného statku leželi u Kristových nohou, plakali ze svého zármutku a „hlasitě se modlili“. A duším těchto trpících bylo lehčeji a světleji…..

{290}

 

Zůstalo v Sovětském svazu mnoho věřících?

 

Je možné, že tyto věřící ženy jsou výjimkou? Ne, věřící tvoří ve ­vesnici s kolektivním hospodářstvím velkou většinu.­ Viděl jsem to v Bolotném a v mnoha dalších vesnicích: v chalupách jsou ikony a kříže, lidé se modlí ve svých domovech.

 

Věřící byli před válkou také převažující ­skupinou v celém Sovětském svazu.

 

O tom se přesvědčili i sami Sověti. V roce 1937 při ­všeobecném sčítání lidu v Sovětském svazu vláda do dotazníku zařadila ­otázku týkající se náboženství. Sovětská vláda výsledky tohoto sčítání nezveřejnila: všechny informace byly pro ni nepříznivé. Ale „země je plná pověstí“. Zejména v Sovětském svazu. Podle těchto ústních informací výsledky sčítání lidu prokázaly, že ­věřící tvoří většinu obyvatelstva sovětského státu.

 

Tyto výsledky jsou zvláště objevné ve světle dvou skutečností. Až do sčítání lidu vedly sovětské úřady po dvacet let rozsáhlou a zesílenou ateistickou propagandu. Po kolektivizaci byly téměř všechny kostely v zemi uzavřeny a téměř všichni duchovní byli posláni do táborů. Obyvatelstvo Sovětského svazu si proto navzdory dlouholeté státní propagandě a bez pomoci duchovních zachovalo svou víru­.

 

Chrámy ve městech

 

Během „likvidace kulaků“ sovětská vláda ­zlikvidovala také duchovenstvo. ­Bolševické úřady ­zkonfiskovaly veškerý majetek rolníků, řemeslníků ­a obchodníků, zabavily také všechny ­církevní budovy a majetek a uzavřely kostely.

 

Kostely byly zavřené všude, od hlavního města až po nejmenší vesnice.

 

­Například v Moskvě se výjimka netýkala ani ­hlavní katedrály hlavního města, chrámu Krista Spasitele. Církev byla uzavřena, přestože v ní sloužila hlava „živé církve“, církve, která uznávala sovětskou moc a byla jí loajální.

 

{291} Stalin a Kaganovič, kteří v té době vypracovávali plán, jak z Moskvy vytvořit vzorové socialistické město, hlavní město budoucího světového komunistického státu, rozhodli, že právě na tomto místě, kde stál chrám Krista Spasitele, bude postavena nejvelkolepější, nejskvělejší a nejkrásnější budova na světě: Palác sovětů s ­gigantickým Leninovým pomníkem na jeho vrcholu.

 

­Na osobní příkaz kremelských diktátorů ­byl zničen chrám Krista Spasitele.­ Na jeho místě již byly položeny základy Paláce sovětů. Kvůli německo-sovětské válce však ­byla stavba této „kremelské babylonské věže“ pozastavena a poté zcela odložena… Následně byl na místě tohoto chrámu zřízen bazén…

(Dodatek: ldn-knigi; 10. září 1839 metropolita Filaret (Drozdov) slavnostně položil základní kámen chrámu Krista Spasitele. Stavěla se 44 let z dobrovolných darů obyvatel. Opravdu celé Rusko do toho s láskou vložilo své srdce. I ty nejchudší rolnické rodiny odkládaly do hrnku „kopějku“, aby vybraly dary na stavbu všeruského chrámu. Stavělo se i v nejtěžších letech pro zemi.

Chrám namalovali umělci G. Semiradskij, V. Surikov, F. Bruni, V. Vereščagin, K. Bryullov a I. Kramskoj. Sochaři A. Loganovskij a A. Ramazanov vytvořili nádherné vysoké reliéfy s náměty ze Starého zákona a ruské historie. Na obchvatné galerii bylo umístěno 177 mramorových desek se jmény držitelů svatého Jiří a popisy hlavních bitev roku 1812 - katedrála se stala skutečným muzeem vlastenecké války a ne nadarmo se jí říkalo „strážce ruské slávy“.

Jedinečný ikonostas měl podobu osmiboké valbové kaple s kopulemi na způsob chrámu sv. Basila. Obrovský vnitřní prostor pod kopulí symbolizoval Rudé náměstí - centrum Moskvy a celého Ruska, které bylo ve stínu Krista Spasitele.

V květnu 1883 byl vysvěcen chrám Krista Spasitele, který se od té doby stal symbolem Moskvy. Její myšlenka byla tak hluboká a tak jasná ruskému srdci - byla živou připomínkou toho, že Rusko, které se nejednou ocitlo na pokraji smrti v hodině strašných zkoušek, bylo Bohem uchráněno a zachráněno před hrozící zkázou právě tehdy, když mu zbývala jen víra ve Spasení.

Noví vládci Kremlu se nedokázali vyrovnat s odkazem zlaté kopule minulosti. Již v roce 1924 se zrodila myšlenka zničit kostel, aby na jeho místě mohl být postaven Leninův pomník. Na Stalinův osobní příkaz měl být kostel v roce 1931 zbourán, aby na jeho místě mohla být postavena „hlavní budova země“ - Palác sovětů podle projektu architektů B. Iofana, A. Ščuka a G. Gelfreika. Na místě chrámu měla vyrůst obří věž s kolosální sochou Lenina. Celková výška stavby měla být 415 metrů - měla být nejvyšší nejen v Moskvě, ale na celém světě.

Zdroj: http://www.moskva.ru/guide/churchs/hrhrspas2r.html; ldn-knigi)

 

Podobné příklady a neúprosné příkazy z Kremlu následovaly všechny místní úřady.

A ve všech provinčních městech a vesnicích to bylo stejné jako v Moskvě a jak nám vyprávěly staré ženy z Orlovské a Kurské ­oblasti: všechny kostely byly zavřené.

Některé z těchto provinčních chrámů byly zavřené, zabedněné a prázdné.

Další byly obsazeny sovětskými institucemi: sklady, kina atd. Kostel byl také zničen a na jeho místě byla pustina ­plná plevele.

Bylo zde také poměrně dost polorozbořených kostelů. Místní úřady začaly rozebírat některé velké kostely na cihly: zničily kopule a část zdí. Pak došli k závěru, že těžba ­cihel touto metodou je nerentabilní: neospravedlňuje náklady na rozebírání ­kostelů.

Poté byla demontáž kostelů zastavena. Takové zchátralé kostely s odstraněnými kupolemi a polorozpadlými ­zdmi, připravené zřítit se na kolemjdoucí, stály v řadě ­měst a vesnic sovětského impéria jako pomníky šíleného barbarství ­novodobých komunistických herostratů…

 

O těchto „pomnících kulturní revoluce“ se vžilo ­rčení: „Těžba cihel - Illichovou metodou“…

{292}

Osud vesnického kostela

 

­Na okraji Bolotnoje, na kopci, stojí malý bílý ­dřevěný kostelík. Již více než sto let stojí tiše a klidně a o svátcích se plní davy věřících.

Po bolševickém převratu se však na církev začaly snášet problémy.

V letech 1920-21, během hladomoru na Volze, došlo k jedné pohromě. V těchto letech sovětská vláda zabavila církevní klenoty: zlaté a stříbrné předměty, stejně jako drahé kameny na církevních předmětech ve všech kostelech, včetně Bolotného. Zabavili stříbrné svícny, kříže, kalichy, lžíce­, stříbrná a zlatá roucha na ikonách, šperky z drahých kamenů atd. Úřady tuto konfiskaci zdůvodňovaly potřebou zachránit hladovějící obyvatele Volžské oblasti před smrtí hladem.

„Sovětská vláda nemá ve zpustošené zemi žádné prostředky,“ říká se ve vládním prohlášení, „ale za zabavené církevní poklady může koupit chléb v zahraničí, u kapitalistů, a zachránit lid před hladem.

Lidem bylo nepříjemné proti takovému motivu něco namítat. Zda byl někdo díky ­zabavenému církevnímu majetku skutečně zachráněn před hladem, však ­obyvatelé Sovětského svazu nevěděli. Vláda neinformovala obyvatelstvo o množství zabavených věcí, jejich hodnotě ani o jejich ­použití. Jak znali bolševickou vládu, měli rolníci pochybnosti, zda tyto zabavené klenoty použije k účelům, kterými jejich zabavení zdůvodnila.

Vesnický kostel se po této konfiskaci stal chudším a skromnějším. Svou náboženskou roli však plnil normálně i nadále.

 

Další úder bolševických úřadů byl koncipován a proveden jako smrtelný úder duchovenstvu, církvím, celé církevní organizaci.

Během kolektivizace sovětské úřady odstraňovaly především ­„nejnepřátelštější živly“. Na vesnici to byli ­zámožní sedláci, řemeslníci, obchodníci a duchovní. Především ­byla použita tehdy oblíbená bolševická metoda „daňového nátlaku“: na „nepřátelské živly“ byly uvaleny ­vysoké daně. Po nezaplacení daně následovala konfiskace {293} veškerého majetku, uvěznění nebo vyhnanství „neplatícího sabotéra“. Stejná metoda byla použita i u duchovních. Zejména ­kněz z vesnice Bolotnoje. Na kněze byla uvalena neúnosná „daň z příjmu“. Kněz, aniž by čekal na tábor, někam odešel a beze stopy zmizel.

Na příkaz úřadů byl kostel v Bolotném (stejně jako všechny ostatní kostely v okrese, v oblasti a v celém Sovětském svazu) uzavřen. Poté byl převeden do ­vlastnictví státu a ­prostory byly předány ­předsedovi­ kolchozu ­pro jeho hospodářské potřeby.

Předseda kolchozu, komunista, využíval na pokyn okresního stranického výboru kostel v Bolotném jako sklad zemědělské techniky kolchozu.

Při návštěvě vesnice jsem se podíval do tohoto bývalého chrámu, nyní ­skladiště. Uvnitř byly pluhy a brány. Na stěnách visí kosy, srpy, hrábě, háky….. Kolem chrámu stály vozy…

 

Kde je hřbitov?

 

Nedaleko kostela býval tichý, zelený vesnický hřbitov. Hroby byly ­pokryty smaragdovou trávou a květinami a u každého hrobu rostl kříž a keře.

Poté, co byl kostel zavřen a přeměněn na skladiště, však místní ­komunističtí bossové postupně zpustošili i hřbitov.

Nejprve byly odstraněny dveře a ploty a přes celý hřbitov byla vybudována široká příjezdová cesta - od chrámu skladiště k poli: ­aby se při cestě ze skladiště na pole a zpět nemuselo objíždět kolem ­hřbitova.

Poté dostali příkaz umístit na hřbitov inventář: pluhy, brány a vozy.

Proto byly kříže povaleny, keře polámány a hroby pošlapány.

 

Pak byly na příkaz šéfů všechny hroby na hřbitově srovnány se zemí a vznikla rovná prašná plocha pro ­zemědělskou techniku.

Proto se hřbitov změnil na zvláštní parkoviště pro vozy, brány a pluhy - v blízkosti skladiště, bývalého chrámu.

Rouhání kostelu a hřbitovu skončilo.

{274} Na této rovné, prašné půdě už nikdo nepozná, kde je pohřbena jeho rodina a přátelé.

Nyní kolektivní zemědělci pokračují v pohřbívání mrtvých ve stejné ­kůlně na nářadí. Pohřbívají mrtvé bez kněze: už nejsou žádní kněží. Pohřbívají bez církevních obřadů. Nezřídka se ­pohřbívá i bez rakve. Není z čeho ­vyrobit­ rakev: ­kolchozníci nemají žádná prkna ani hřebíky.

Kolektivní zemědělci se pohřbívají. Příbuzní zesnulého ho přinesou na nosítkách nebo ho přivezou na místo, pokřtí ho, sami pláčou a zpívají:

„Se svatými odpočívají“, pohřbívají v hrobě. A pak ­musí podle přísných ­příkazů svých nadřízených dobře srovnat terén, aby ­hrobové mohyly nehyzdily místo.

Šéfové nepovolují umisťování křížů na hroby: překážejí při umisťování zařízení na staveništi.

- Pokud necháte mohyly a postavíte kříže, naše kolchozní zařízení se opět promění ve hřbitov,“ prohlašuje „šéf kolchozu“. - Podívejte se, ­kolik lidí zemře!… A mrtvým je jedno, kde budou hnít: ­na hřišti nebo na hřbitově…

* * *

 

Tak se z kostela stalo skladiště.

A klidný, útulný vesnický hřbitov je pryč. Na jeho místě je zaprášený sklad kolchozu. Kolektivní zemědělci zapřahají koně do hrobů svých rodičů…

Nyní zde není žádný hřbitov. Prochází tudy široká cesta, po které kolchozníci denně jezdí na pole a brázdí hroby svých příbuzných a blízkých…

 

Jmenný seznam živých a mrtvých…

 

V bolševickém státě ani mrtví nezůstávali sami:

a byli zneužíváni.

Živí nemají klid… A žádný odpočinek pro mrtvé… Pro živé není život. Život je na každém kroku zastíněn utrpením, {295}deptán smrtí. Život se promění ve velkolepý hřbitov…

Pro mrtvé není žádný klid: žádné hroby, žádné kříže, žádný hřbitov. Z povrchu zemského jsou vymazány všechny známky vzpomínek na mrtvé příbuzné ­a předky…

Proto zní znepokojivý apel na ­živé a mrtvé tak tragicky a paradoxně.

V kolchozní písni se živí obracejí na své mrtvé předky s ­prosbou:

„Vstaň, otče,

Vstávej, dědo:

Zničili nás.

Pět let!… „

Živí volají k mrtvým: „Vstaňte, mrtví, živí ­umírají…! „

A kolchozní hřbitov se vším svým zpustošeným, zaplivaným vzhledem na to jménem svých mrtvých předků reaguje:

- Tvé trápení, tvé sténání způsobuje bolest tvé duše… Ale nezáviďte mrtvým a nemyslete na smrt: na hřbitově není místo ani odpočinek… Smrt - dokonce i smrt! - nyní neposkytuje žádnou útěchu…

Když už mluvíme o dracích…

 

Tehdy v dubnu 41 jsem zaslechl zvláštní rozhovor mezi kolchozníky­. Konala se na zrušeném hřbitově vedle ­uzavřeného kostela.

Mluvil jsem se třemi známými kolchozníky, kteří tam kopali a opravovali zařízení.

Kolektiv zemědělců vyprávěl o zničení hřbitova a znesvěcení ­kostela. Vyprávěli, jak je okradli „slavíkoví lupiči“ a jak je škrtili „noví domácí“. Vyprávěli, jak je tito „podlidé“ neustále týrali hladem, těžkou prací ­a táborem.

Při rozhovoru vypravěče přerušovalo vzrušení a v očích jim plápolal oheň nenávisti…

{296} Jeden z kolchozníků se během tohoto rozhovoru podíval na chrám a se skřípěním zubů zasyčel:

- Oooh, vy zatracení draci! Počkejte si na to: propast přijde i na vás, v naší ulici bude hostina…

Na štítu kostela byla velká, napůl vyřezávaná malba:

Svatý Jiří na bílém koni poráží svým kopím strašlivého ­zeleného draka…

 

 

­O Velikonocích mě mnozí z mých známých kolektivních farmářů pozvali na ­návštěvu. Zastavil jsem se. Nechtěl jsem lidi urazit a nechtěl jsem si nechat ujít příležitost pozorovat kolektivní ­život na ­statku ve ­všech jeho zákoutích a projevech.

Hostitelé chtěli pozvanému hostu „dopřát“: ruská pohostinnost byla povinná. Ale… Nebylo je čím léčit.

To je velmi zarmoutilo. Omluvili se, rozpačitě ­si potřásli rukama a řekli:

­- Došli jsme na konec svých sil, milý hoste: ­nemáme co dát na stůl pro Veliký Novgorod ­a nemáme čím pohostit hosta. O Velikonocích musíme jíst prázdnou zelnou polévku.

- Žádný kulich neexistuje. Kde seženete pšeničnou mouku, když nemáme ani žitnou?

- Není zde žádné maso. V kolchoze jsme dokonce zapomněli, jak to voní… Nevidíme ho ani o Velikonocích…

- Dokonce ani vodku. Náš vesnický obchod je většinou prázdný, ale vodky bývalo dost. Ale teď, o Velikonocích, vodka zmizela. Brzy bude sovětský svátek, 1. května, a tak ho nyní neprodávají, ale šetří si ho na svůj svátek. A ­ani ve společném zemědělském bufetu se v ­posledních dnech nepije. A teď je vodka velmi potřebná. Je možné zapomenout na náš těžký ­život alespoň na ­hodinu bez něj!

Jak se bez vodky můžete cítit jako na ­dovolené, byť jen na chvíli?!

- Miska tvarohu a pár vajec - to je náš velikonoční stůl…

Teprve na dvoře začala snášet kuřata.

{297} - A předtím? Naše vesnice byla chudá, ale o Velikonocích byly ve všech chalupách stoly plné dobrot: voňavý boršč s masem, chutné nudle, marmeláda, pečeně všeho druhu, tvaroh, zakysaná smetana, bujné koláče, vejce… Jezte, po čem vaše srdce touží!

- A samozřejmě moře vodky… Od nepaměti se bez něj neobejde žádný svátek. Četli jsme o tom ve školních učebnicích: „V Rusku se veselí - pije“…

Tak to bylo.

A teď na velikonočním stole kolchozů není nic­: ani kulich, ani vejce, ani maso… V kolektivních chalupách se na stole podává prázdná zelná polévka…

Když jsem navštívil mnoho známých kolchozníků, viděl jsem maso na velikonočním stole jen v jedné rodině. Hlava této rodiny pracovala ve městě a poslala peníze na zaplacení daně. Manželka tohoto odpadlíka tak mohla na Velikonoce zabít selátko.

 

* * *

Hladoví, zmučení a střízliví kolchozníci nemohli mít sváteční náladu, zejména ne velikonočně-nedělní.

Ve vesnici zavládl smutek a zoufalství. Všude, dokonce i u velikonočního ­stolu.

Slavnostní velikonoční pozdrav - „Kristus vstal z mrtvých!“

- „Skutečně zmrtvýchvstalý!“ - zněl teď chladně, bez duše.

Mnozí po tomto pozdravu hořce dodali:

—    Pane, kdy přijde naše vzkříšení?!

—     

Velikonoce dříve a nyní

 

Velikonoce bývaly slavnostní a ­památnou bohoslužbou.

A teď - zavřený kostel stojí tiše ve vesnici, s kolchozními bránami. A v celém okrese, v celé oblasti není jediný neuzavřený kostel, kde by se mohly konat bohoslužby…

Dříve se o Velikonocích po celé vesnici, po celém okrese, slavnostně zvonilo. Děti z vesnic po celý velikonoční týden nepřetržitě zvonily ze ­zvonice, a to po celý den.

A nyní je v kolchoze zavřený kostel tichý, bez kříže, s odstraněnými ­zvony…

Kdysi chodívaly během velikonočního týdne celé rodiny na hřbitov, aby se poklonily svým předkům a zemřelým příbuzným a v tichosti a úctě s nimi promluvily…

Nyní v obci není žádný hřbitov, hroby domorodců jsou zcela zničeny…..­ Vozíky stojí na hrobech…

Ve vesnici bylo o Velikonocích z otevřených oken všech chalup slyšet radostné halekání majitelů a hostů, kteří byli plní a ­opilí.

A na socialistické vesnici s „kolektivním zemědělským bohatstvím“ se i ve „Velký den“ kolchozníci mrzutě potácejí s prázdnou zelňačkou…

Dříve se o Velikonocích celá vesnice hemžila pestrými a hlučnými davy svátečně oblečených sedláků. Ty davy šuměly a bublaly jako moře, skvrnité jako zářivá jarní louka plná květů. Tady děti kroužkovaly a kutálely po zelené trávě malovaná vajíčka: červená, modrá, zelená, žlutá. Tam školáci s nadšením tloukli velikonoční ­vajíčka a zkoušeli, které je tvrdší. Na ulicích vedli muži živé a hlučné rozhovory. Ženy skandovaly celý den:

„Kristus vstal z mrtvých“. A mladí lidé se bujarým způsobem bavili při tanci v kole. ­Rozkvetlé dívky a chlapci zpívali písničky, tančili při harmonice, hráli hry, létali na houpačkách…

A teď…?

Nyní jsou ulice kolchozu prázdné a tiché…

Ve sklepě sedí několik dívek v otrhaných, úzkých bavlněných bundách a pytlovitých sukních. Šedé, vyhublé tváře a unavené, hořce smutné pohledy… Ne dívky - staré, seschlé ženy…

Sedí a mlčí…

Jejich ­hořké myšlenky poznáte podle ohnuté postavy, podle hořce smutného pohledu upřeného ­do nitra, podle jejich včerejších příběhů:

- O Velikonocích bývalo ve vesnici tolik zábavy…! A teď nám v kolchozu zbyla jen mouka…

­- Po Velikonocích se po celé vesnici, na Červené hoře, ­zvonívalo na svatby! A teď…? Žádní ženichové: jsou v armádě, odešli do měst… Staletí se ztrácejí…

{299} - Není co jíst… Dort a guláš, žádný chléb, žádné sádlo, žádné ­máslo… Věčný velký půst - ve všední den i o Velikonocích…

- Není tu nic k jídlu a vždycky je co dělat… Předák ­mě už ­varoval: „Zítra do práce!“ Do práce: kolektivní farma je zatraceně těžká práce…!

- Pane náš, Bože, kdy nás vysvobodíš z našeho ­prokletého otroctví, ­z našeho mučednického života?

- Matko Boží, před Kristem, naší přímluvkyní! Kdy ­konečně přijde ­naše vysvobození ze zkázy, ­naše ­dlouho očekávané vzkříšení?

- Jsme vyčerpaní… Ztratili jsme víru… A v našem spasení a vzkříšení…

 

Pochmurná, ponurá dovolená

 

Dříve, ve staré vesnici, měli o Velikonocích všichni povznesenou, ­nadšenou, radostnou a dobromyslnou náladu. Lidé byli připraveni obejmout ­svět a políbit všechny jako bratry. Všichni dospělí i děti se jistě navzájem pozdravili slavnostními výkřiky, do kterých vložili celou svou duši a vroucí dojetí: „Kristus vstal z mrtvých!­„ - „Kristus vskutku vstal z mrtvých!“ - Objali se, políbili se­. A dávali si malovaná velikonoční vajíčka, symbol ­vítězného znovuzrození, vzkříšení ukřižovaného Krista, vítězství světlého Boha dobra nad temnými silami zla, symbol vítězství slunce nad tmou, života nad smrtí.

Ne nadarmo byl tento svátek oslavován jako „svátek svátků“, „triumf svátků“. A sedláci ­mu slavnostně ­říkali „Velik Den“.

Velikonoce byly zároveň oslavou jara a radosti ze života, pocitů potvrzujících život.

A teď…?

Kde mohou mít kolektivní zemědělci radost, když ­jsou hladoví a polomrtví?

Jak může být „nálada vzkříšení“ v lidech, které ­škrtí smyčka hladu a teroru! ­Lidé, kteří ­ztratili víru ve ­své ­spasení a ­vzkříšení, jsou ve stavu beznadějného zoufalství…..

{300} Proto jsou hladoví kolchozníci skleslí a zachmuření i ve „Velký den“. Mnozí z nich mají v očích slzy smutku.

Nesnesitelná nechuť, beznadějné zoufalství z udušené touhy křičet: „Pomoc!…“. A sprostě nadávají na své škrtiče…

 

* * *

 

Tak zamračené a smutné jsou Velikonoce na společné farmě. Smutné a pochmurné na ulici kolektivního statku. Zataženo a smutno v kolektivních zemědělských chatách. V duši každého z nás je smutno a sklíčeno. Ponuré, pochmurné svátky: žádné bohoslužby, žádné písně, žádná ­zábava, žádná dobrá vůle v srdci…..

 

{301}

17. „DÁME JIM VÁLKU…!

 

Politické postoje kolektivních zemědělců

 

„Vesnice Nekrasov“

 

Nouze a bída kolchozníků v Bolotném a okolních vesnicích byla ohromující.

Ženci měli hlad. Jedli jen zelnou polévku a ­bramborovou polévku. A v některých domácnostech byl někdy nedostatek i brambor a zelí. Chovatelé dobytka jedli „prázdnou zelnou polévku“, tj. bez oleje a sádla.

Kolchozníci neměli ropu. Dříve sedláci konopí vysévali na svých velkých statcích (1-2 hektary) a měli dostatek vlastního konopného ­oleje. Nyní ­mohli zemědělci v ­kolchozu na malém ­pozemku (0,25 ha) pěstovat pouze brambory a zeleninu. A nic jiného. Pro konopí nebyla žádná půda.

Kolchozníci dostávali z kolchozu tak málo chleba (100 až 400 gramů žita na „pracovní den“), že jim vystačil jen na tři až čtyři měsíce v roce. Většinu roku neměli zemědělci vůbec žádný chléb.

Kolektivní zemědělci nikdy nedostali žádné jiné produkty - ani obiloviny, ani hrách.

Pro kolchozníky nebylo žádné maso ani slanina.

Přes léto odchovaná selata a telata měli kolchozníci odevzdávat jednak na produkci masa (32 kg masa na metrák), jednak na zaplacení peněžní daně a půjčky (600 rublů na metrák). Samotnému „pánovi“ nezbylo z prasete a telete žádné maso ani peníze.

Většina kolchozníků neměla ani mléko.

{302} Třetina domácností neměla vůbec žádné krávy.

Dvě třetiny domácností měly krávy, ale kvůli hladu zůstala každá třetí kráva každý rok jako kráva-tele (lidé nedostávali žádné krmivo pro svůj dobytek).

Za těchto okolností byli živitelé veškerého obyvatelstva sami ­nuceni žít a pracovat o hladu.

Byli hubení, vyhublí a slabí. Mnozí byli často nemocní. Kolchozníci byli oblečeni doslova v hadrech, v cárech: v hubených košilích a kalhotách, v pytlovině, v cárech oděvů a obuvi, které zbyly z ­období Nové práce. S každým rokem života v kolchoze se oblečení a obuv kolchozníků zhoršovaly.

 

V zimě kolchozníci mrzli bez dřeva a topení. Střechy chatrčí byly ze shnilé, zčernalé slámy. Ani slámu se nepodařilo získat v dostatečném ­množství z kolchozu.­ Do mnoha střech zatékalo.

Při návštěvách ­mě při pohledu na chudou vesnici s kolchozy, na hladové ­mučedníky v hadrech, bolelo srdce lítostí…

Nechtěné srovnání bylo nevyhnutelné. Kolchoz je poddanská vesnice Nekrasov, kterou básník tak barvitě popsal: „Neelovka“, „Razu-tovo“, „Znobišino“…

Venkovští intelektuálové - učitelé, lékaři, agronomové - neustále uváděli stejná přirovnání. ­Stejné srovnání bylo použito v rozhovorech studentů, kteří pocházeli z ­venkova nebo kteří pozorovali vesnici s kolektivním hospodářstvím.

Středoškoláci z městských středních škol, kteří byli často ­posíláni na prázdniny do kolchozů na zemědělské práce, také vyjadřovali toto srovnání kolchozní vesnice s ­nevolnickou vesnicí, kterou popisoval Někrasov. Mnoho městských žáků se vrátilo z kolchozů s ostře protisovětskými postoji.

V roce 1941 jsem se v Bolotném setkal s rodilým Moskvanem, který se narodil a vyrostl v hlavním městě a který vesnici zahlédl jen z okna vlaku, z dálky. Své dojmy z venkova popisuje takto: „V posledních měsících jsem v těchto končinách viděl mnoho vesnic s kolchozy. A já jsem si pomyslel: „To je ta vesnice, o které jsem četl v Někrasovových básních a knihách…

Vypravěč o své stranické příslušnosti mlčel, protože dobře věděl, jak negativní postoj ke komunistům mají kolchozníci a nestraníci {303} z řad inteligence. Ale podle toho, jak významnou funkci zastával, lze s jistotou říci, že byl členem strany, ­komunistou.­ Dokonce i komunista, když mluvil upřímně, nedokázal kolchozní vesnici definovat jinak a nazval ji stejným jménem jako ostatní pozorovatelé: je to nevolnická vesnice Nekrasov naší doby…

 

Propagace „ráje kolektivních farem“ a kolektivních zemědělců

 

Kolchozníci zažívali beznadějnou nouzi, bídu a hlad, trpěli v „pekle kolchozů“, jak nazývali svůj život.

 

Mezitím jim uši a oči vrtala protivná, lživá a nestoudná komunistická propaganda o „kolchozním ráji“, o „blahobytném životě kolchozníků“…

 

Všechny stěny bolotnovských venkovských institucí - vesnické rady, ­rady kolchozu­, pošty a klubu kolchozníků - byly polepeny ­plakáty a hesly o „gigantických úspěších socialistické ­výstavby“, o „nejvyspělejším, socialistickém zemědělství“, o „­hojnosti ­kolchozů ­a blahobytném životě v kolchozech“, o „vděčnosti kolchozníků soudruhu Stalinovi za šťastný život“…

 

Téměř celá knihovna v kolchozním klubu, všechny noviny a časopisy, které tam byly rozloženy na stole, byly věnovány stejnému tématu: Hřmění vítězství! Vy, kolchozníci, pracujte, postěte se a radujte se, protože, jak řekl soudruh Stalin: „Život se stal lepším, život se stal veselejším…! „

 

Někdy večer se kolektiv farmářů dívá na film v klubu. Ukazují obrázky o kolchozech - podle scénářů Šolochova, Jerusalimského a dalších ­tvůrců „kolchozního sirupu“. Na obrázcích jsou vložené písně:

Džambul, Dunajevskij, Lebeděv-Kumač a další dvorní trubadúři­.

Obrázky ukazují, jak špatně žili rolníci před revolucí; dokonce i sibiřští rolníci a kozáci v Rusku… A jak dobře se jim začalo žít v kolchozech. Bývalí donští kozáci se nyní neustále usmívají, dokonce i ve spánku, a vidí šťastný život v kolektivním hospodářství… Kolektivní farmáři ve filmech se věnují jen hodování, opíjení, zpěvu, tanci, zábavě… A recitují: „Život se stal lepším, život se stal zábavnějším!…“

{304} V jednom filmu se kolektivní farmáři utkají v obžerství, ­kdo sní víc knedlíků. Na obrázku jsou kolektivní zemědělci, kteří si neví rady s hromadou knedlíků v miskách a… hodit knedlíky pod stůl…

- Škoda, že není uvedena adresa tohoto společného statku. Jinak bychom ­tam šli: sbírat knedlíky pod stoly,“ říkají ironicky po zhlédnutí snímku kolchozníci z Bolotného…

Kolektiv farmářů poslouchá rádio v klubu. A odtud se za doprovodu harmoniky hrají takzvané „kolchozní písničky“:

 

Roztáhněte harmoniku do šířky,

Nechte děvčata zpívat spolu s vámi,

Být známý po celém světě,

Jak žijí kolektivní zemědělci!

„Jak veselé se stalo světlo,“

Říká kolchozní dědeček:

 

„Je to jako u nás na prasečí farmě,

Ve vesnici s kolektivním hospodářstvím,

Prasata poslouchají klarinet.

Jenže tam není rádio.“…

 

- No, no… Prasata budou mít brzy hudbu z rádia a my nedostaneme ani chleba,“ bručí kolchozníci při odchodu z klubu…

Stará žena, kolchoznice z Bolotného, poslouchá rádio v bytě svého učitele. Obsah programu byl obvyklý: jedna polovina programu byla věnována „socialistickému ráji“, druhá polovina „­největšímu a nejmoudřejšímu géniovi v dějinách“, Stalinovi. Rozhlasový moderátor v něm s nepopsatelným patosem přednesl zprávu „ukrajinského lidu“ o úspěších socialismu na Ukrajině. Zpráva byla psána ve verších a adresována „vůdci pokrokového lidstva“, „architektovi ­socialismu“. On, všemocný, se zasloužil nejen o všechno, co se v Sovětském svazu udělalo, ale dokonce i o to, že… samotný vzhled slunce…

­- „Zapálil jsi naše Slunce!“ - básničtí lokajové skandovali a ­rozhlasoví chuligáni křičeli do světa…

Kolektivní farmářka to všechno poslouchala v rádiu a kroutila hlavou. Zamručel:

- A v rádiu je to pořád stejné. Troubí a mumlají: „Šťastný život v kolchozu“. Ale oni nechtějí ochutnat naše štěstí. „Moudrý, velký {305} Stalin…“ Byl tak „velký a moudrý“, že dokonce zapálil slunce! Zapálil slunce, ale nedal nám ani oheň: žádné sirky, žádný petrolej, žádné dřevo… Sedět ve tmě, mrznout a výt jako vlk… Před revolucí to nebyl způsob, jak vyvyšovat cara, dokonce ani jak vyvyšovat Boha. Ne, chraň bůh, takové rádio. Je to nechutné poslouchat…

A někteří z mužských kolektivních zemědělců reagovali na takové rozhlasové vysílání několikapatrovými nadávkami. Samozřejmě, že když neexistovaly komunistické „vše slyšící uši“…

Ostatní si odplivli a spěchali pryč od vysílaček.

- Je dobré se držet stranou od nebezpečí. V opačném případě, pokud začnete nadávat, půjdete na „místo, kam jste nešli…“.

 

Nezřídka se stávalo, že straničtí vůdci na schůzích zavazovali kolchozníky k přijetí rezolucí, které obvykle končily takto:

„My, kolchozníci, děkujeme velkému vůdci komunismu, drahému soudruhu Stalinovi, za náš šťastný život v kolektivním hospodářství.“

Každý, kdo si dovolil kritizovat takové usnesení v přítomnosti komunistů nebo komsomolců, byl zatčen ­a poslán do tábora.

Takové případy se vyskytly v Bolotném a v okolních vesnicích kolchozů.

 

Kolektivní zemědělci a „draci“

 

Hněv hladových a zotročených kolchozníků proti ­komunistům byl strašný.

Kolchozníci se ve vzájemných rozhovorech vždy stavěli do kontrastu s komunisty. „My“, kolchozníci, nevolníci komunistů ­- a „oni“, komunisté, naši zotročovatelé a trýznitelé, naši páni a nepřátelé - tak se podle názoru ­kolchozníků­ dělila kolchozní vesnice.­ Kolchozníci vždy ironizovali nebo nadávali na komunisty. Samozřejmě mezi sebou, bez přítomnosti komunistů ­a komsomolců. Kdo by chtěl jít do tábora za to, že otevřeně mluví se svým nepřítelem!

{306} Svůj hněv vůči komunistům vyjadřovali kolchozníci ­také nadávkami a zlomyslnými přezdívkami, kterými komunisty označovali.

V prvních letech revoluce a v letech nové ekonomické politiky rolníci nazývali komunisty „žebráky“, „opilými žebráky“, ale během kolektivizace ­jim začali říkat „slavíci loupežníci“ a ­tuto přezdívku ­si vypůjčili ­z pohádky o Iljovi Muromcovi, kterou znali ze starých předrevolučních školních učebnic.

A kolchozníci pak dali komunistům další přezdívku: „draci“.

- Zatracení draci!…! - Kolchozníci by skřípali zuby při ­jakémkoli šikanózním jednání nebo ­příkazu komunistických šéfů.

„Draci“!…

Jak živá, silná a výrazná přezdívka! Jak pestrý a živý, pohádkově-legendární obraz lidové poezie!

Zrůda, strašidelná svým vzhledem, děsivá svou mocí a krutostí, ­děsivá svými odpudivými sadistickými zvyky.

Byly to okřídlené bestie s ohnivou tlamou, jedovatým dechem a mocnými tlapami - chytaly lidi, zavíraly ­je ­navždy do svých hradů - podzemních jeskyní a labyrintů, ­dělaly z nich své věčné otroky nebo otrokyně. A věčně trýzní ­své otroky, libují si v moci nad nimi a užívají si trýznění těchto obětí…

Lidé uvěznění v těchto strašlivých spárech a beznadějných podzemních pevnostech jsou proti těmto odporným monstrům bezmocní. ­Pouze hrdinové-obři jsou schopni porazit tak strašná monstra a zbavit je věčných otroků, jejich obětí. Jen hrdinové-obři - svatý Jiří, Dobryňa Nikitič, Ilja Muromec - jsou schopni porazit tak strašlivé a mocné nestvůry.

Dříve, před revolucí, už od školy, četli sedláci legendy, báje a pověsti o dracích, o „Hadech Gorynych“, o „Slavících loupežnících“. Ale po Říjnové revoluci byly všechny tyto báchorky, pohádky, legendy - staženy ze školních učebnic, ze všech ostatních knihoven a zničeny jako „neslučitelné s komunismem­„.

Někteří kulturní sedláci však měli tyto učebnice, bylinky, legendy a pohádky doma, ve svých malých knihovnách. {307} Byly uchovávány a čteny jako drahokamy. A nezapomněli na ně ani všichni ostatní starší kolchozníci.

 

A obrovský obraz svatého Jiří Vítězného na ­bílém koni, jak se vrhá na strašlivou zelenou obludu, draka s ohnivou tlamou, a zasahuje ho kopím - tento obraz mohli sedláci, kteří kostel navštěvovali nebo kolem něj procházeli, vždy vidět. Byl namalován na štítu kostela v Bolotném a na městských kostelích.

Zchátralý obraz dodnes stojí na římse zavřeného kostela, který byl přestavěn na skladiště zemědělského vybavení.

 

A nyní, během let pobytu v dračí pevnosti, v „pekle kolchozu“ - v zážitcích a myšlenkách kolchozníků se jejich pocity a naděje formovaly v těchto živých a expresivních legendárních obrazech připomínajících byliny. Komunisté byli loupežníci, novodobí Slavíkovi lupiči, nebo ještě odpornější draci, mučitelé. A kolchozníci jsou zotročení otroci, oběti těchto nočních můr.

 

Kolchozníci se trápili nad svým zotročením ­komunistickými „draky“. Z jejich upřímného vyprávění, z přezdívek, které dávali svým nepřátelům-mučitelům („slavíci“, „draci“), bylo zřejmé, že v hloubi duše ­sní o vysvobození ze spárů těchto monster.

 

V jejich srdcích je neumírající naděje na hrdinné osvoboditele, bojovníky, silné a vyzbrojené pro ­takovou rozhodující vítěznou bitvu. Tam žije naděje válečného hrdiny, svatého Jiřího, „Jegorije Chrabrého“, jehož památku rolníci uctívali každé jaro - symbolický čas, kdy Jegorij Chrabrý ­spolu se Sluncem porazil Zvíře-Zimu. Kolektivní farmáři ­doufali a čekali, že svatý Jiří Vítěz na vířícím koni se vrhne ­na strašlivou obludu, novodobého draka, a mocným kopím probodne jeho krvavou, nenasytnou, oheň a síru chrlící tlamu.

V srdcích kolchozníků hoří neuhasitelný oheň naděje na rolnického ­hrdinu Ilju Muromce, který žil v těchto končinách - ve vesnici Karačarovo, ­z níž se ­později ­stal Karačev, v Orlovské gubernii.

 

{308} Zemědělci celé Kolchozně-Podtyské říše doufají a sní, a mezi nimi i orlovští a brjanští krajané Ilji Muromce. Ilja se napije Boží oživující vody, uzdraví svou ochablost a postaví ­se na nohy. Pak nasedne na bogatyrského koně, zraní brandýským šípem „Slavíka loupežníka“ (krvavého kata, obyvatele brjanských lesů a neprostupných divočin), přiváže ho. A pak ho Ilja veřejně popraví za jeho psanectví, setne mu hlavu a prohlásí:

„Plný slz pro vás, otcové a matky,

Plné vdov po mladých mužích,

Je plný sirotků

malá miminka! … „

 

Při vzpomínkách na hrdinské bylinky a legendy o svatém Jiřím Vítězném, Iljovi Muromcovi a Dobrynu Nikitičovi je kolektiv zemědělců doprovázel rozhovory, z nichž bylo zřejmé, že jde o lidi ­skutečné, zdravého rozumu. Dobře si uvědomovali, že mnohamilionovou, dobře vyzbrojenou a sjednocenou stranu, armádu „draků“ a „Solovjevových loupežníků“, není snadné porazit.

Nikdo, ani Ilja Muromec nebo Jiří Vítězný, nemůže bojovat proti této stranické armádě sám. Pobedonosců a Muromců by mělo být mnoho. A pod jejich velením by se do bojů měly aktivně zapojit všechny oběti „draků“ - všichni podruzi, zejména kolchozníci, jako nejvíce utlačované a urážené oběti „draků“.

- Proti 'drakům' a 'slavíkovým banditům' musíme bojovat se všemi poctivými lidmi,“ uvedli kolektivní zemědělci. - Ne holýma rukama. Zbraně jsou potřeba…

- A pak: „drakům“ to neprojde!…! Takový byl postoj kolchozníků ke komunistickým „drakům“ a ke ­Slavíkovým banditům.

 

II.

 

Kolchozníci se však neomezovali jen na zlomyslné nadávky a sny a plány na svržení „drakonické vlády“ celonárodním úsilím, které vedli noví hrdinové Pobědonoscev a Muromcev.

 

{309} Někteří kolektivní zemědělci projevovali toto nepřátelství vůči „drakům“ i individuálně. Kolchozníci na „dragouny“ útočili, snažili se je zbít nebo dokonce zabít, ačkoli si byli dobře vědomi toho, že za to hrozí přísné tresty až po zastřelení jako za „protisovětský teror a banditismus“, jak ­tyto „protisovětské zločiny“ kvalifikovaly sovětské úřady.

Jeden z incidentů, útok tesařského kolchozníka v ­Bolotném na ­předsedu vesnické rady, byl již popsán v jednom z ­předchozích článků.

Byl tu ještě jeden podobný případ. Jeden z kolchozníků napadl a zbil místního stranického tajemníka. Tento tajemník ­odsoudil kolchozníka ­za to, že se negativně vyjadřoval o systému kolektivního hospodaření, a vyjádřil přesvědčení, že tento zatracený protilidový systém brzy zanikne.

Třetím případem útoku bylo, když jeden z kolchozníků rozbil ­předsedu okresního výkonného výboru, ­typického „draka“, mučitele kolchozníků, psacím ­nástrojem v jeho kanceláři…

Čtvrtý případ (popsaný v předchozí eseji), kdy dospívající kolchozník napadl svého otce komunistu a chtěl mu kladivem rozbít hlavu, byl rovněž založen na politickém smýšlení kolchozníka. Chlapec ­nezahořkl proto, že se jeho otec rozvedl s matkou. Takových případů bylo příliš mnoho a u dětí nevyvolávaly takové nepřátelství. Ale chlapec z kolchozu byl na svého otce tak rozhořčený, že on a jeho nová, mladá žena žijí velmi dobře finančně a dětem po kolchozníkovi ­neposkytují žádnou ­materiální ­pomoc. Kolchozní řád je takový, že děti, ponechané ­bez pomoci, tam hladoví, strádají a trpí. Komunistický otec, který ­si žije dobře, nechává své hladovějící děti bez pomoci, a to nejen proti svému svědomí, ale dokonce i proti ­sovětským, komunistickým zákonům o výživném ­po rozvodu. Právě kvůli tomu se hladovějící, bez pomoci opuštěný dospívající kolchozník vrhl s kladivem na svého dobře živeného komunistického otce. Svého komunistického otce považoval před sebou samým za dvojnásobně vinného: jednak za hladový režim, který „drakonická“ strana s aktivní pomocí jeho otce zavedla, jednak za to, že nasycený komunistický otec nechává své hladové děti bez pomoci, a to i v rozporu s komunistickými zákony.

 

{310} Všechny výše uvedené případy útoků na komunisty byly individuální a spontánní, provedené najednou, bez přípravy, impulzivně.

„Draci“ přiváděli své oběti do neúnosné situace a zoufalci se bez rozmýšlení vrhali na své trýznitele, „draky“, pěstmi, psacím náčiním nebo kladivem.

Byl mi popsán případ skupinového a úmyslného útoku kolektivních zemědělců na ­„draka“.

V jedné vesnici, která nebyla během kolektivizace připojena k ­sousední vesnici, ale zůstala samostatným kolchozem, nebyl jediný komunista: ani člen strany, ani komsomolec.­ Předsedou kolchozu byl rovněž nestraník, místní rolník, který byl skutečně zvolen na schůzi obyvatel.

Tento malý vesnický kolchoz využil těchto okolností a svévolně provedl mnoho opatření, která byla pro kolchozníky velmi výhodná a žádoucí, ale byla v ­naprostém rozporu se sovětskými zákony o kolchozech. Například předseda kolchozu, který chtěl co nejvíce snížit sklizeň, ve svých zprávách snížil úroveň sklizně na polovinu. A v sousedních kolchozech komunističtí předsedové ve svých hlášeních obvykle zvyšovali objem sklizně na dvojnásobek skutečné úrody: chtěli se pochlubit svými „úspěchy“ okresním stranickým ­šéfům a dodat svému státu co nejvíce chleba v podobě nákupů obilí. Zájmy kolektivních zemědělců je vůbec nezajímaly.

Chléb a další produkty se v tomto kolchozu rozdělovaly mezi kolchozníky nikoliv podle pracovních dnů, jak stanovovaly sovětské zákony, ale podle strávníků. - „Chléb nejedí jen dělníci, ale také děti, staří, nemocní a další, kteří nemohou pracovat. Proč je nechávat bez chleba!“

Po sklizni se v této vesnici nejprve rozdával chléb žencům­. Poté byly kolektivní zemědělské fondy naplněny. Po dokončení všech ­zemědělských prací ­byl zbytek předán ­státu.

Téměř všechen dobytek byl chován individuálně.

Na jeden dvůr připadaly dvouhektarové usedlosti, tedy dva hektary, což bylo osmkrát více než v sousedních ­kolchozech. Polovinu dne pracovali kolchozníci na společných polích, druhou polovinu na své usedlosti, na zahradě, ve své {311} domácnosti, ve svém podniku. V neděli vesničané nepracovali ani na kolchoze, ani doma: odpočívali.

Kolchoz plnil všechny své závazky vůči státu (veřejné zakázky) na stejné úrovni jako ostatní kolchozy.

 

Obyvatelé této vesnice si však díky těmto příkazům ­mohli žít mnohonásobně lépe než v okolních kolchozech. Měli nejen dostatek chleba a brambor, ale i všech ostatních produktů: kaše, másla, mléka, masa, zeleniny a ovoce. Žili téměř stejně jako v dobách Nového mocnářství. Vzhledem k tomu, že ­kolchoz běžně plnil ­své závazky vůči státu, ­místní orgány o těchto původních ujednáních nic nevěděly. Sami kolchozníci své záležitosti a zvyklosti pečlivě a přátelsky tajili. Náhodou ho přivezli k osadnímu výboru, pohostili ho nápojem, ­takže usnul a nebyl schopen nic vidět ani se dozvědět. Jednoho dne však do jejich vesnice přijel komsomolec z jiné vesnice, aby navštívil své příbuzné, pobyl tam několik dní, zjistil některé věci a napsal na okresní výbor udání o „protisovětských pořádcích ve vesnickém kolchozu“. Zástupci okresních úřadů začali záležitost vyšetřovat. Osadníci a kolchozní rada byli natolik přátelští, že komise nemohla s jistotou nic zjistit. Rozhodl však, že „vesnický“ kolchoz má být sloučen ­s velkým artelem v sousední vesnici, „…aby se rozšířil ­kolchoz, posílila se nad ním stranická kontrola a ­zabránilo se možnosti protikolchozních pořádků ve vesnici.

Poté vesničané informátora chytili a surově zbili se slovy: „To je jen pro teď, pro jedno udání! A pokud bude následovat další udání, pak ho zabijeme…“.

 

To je několik faktů o pokusech kolchozníků o útok na místní „dračí“ komunisty. Tyto pokusy se uskutečnily v ­posledních letech před válkou. Mohou charakterizovat vyhrocenou atmosféru nepřátelství na vesnici, zahořklost rolníků vůči ­sovětským úřadům a komunistickým „drakům“.

Vztah kolchozníků z Bolotného ke komunistickým „dragounům“ ­byl natolik rozhořčený, že s komunisty, ­svými příbuznými a příbuznými ­zpřetrhali veškeré vazby, ­které byly v letech nové hospodářské politiky víceméně normální.

{312}

 

Poraženecké nálady mezi kolektivními zemědělci

 

Kolchozníci, kteří žili v „kolchozním pekle“ a cítili zuřivý hněv vůči komunistickým úřadům, viníkům tohoto pekelného života, neměli vůbec chuť tyto úřady bránit nebo za ně bojovat.

Od té doby, co Sověti násilím, terorem a hladem sebrali rolníkům půdu a veškerý majetek a zavedli kolektivní zemědělství, což je pro rolníky pekelný život, si rolníci vypěstovali jiný postoj k válce a obraně vlasti než dříve. Rolníci změnili svůj odvěký, trvalý a odolný obranný ­postoj na poraženecký.

 

- Bránit vlast?! - kolchozníci si mezi sebou povídali o ­komunistické propagandě o „sovětském vlastenectví­„­.­ - Může být kolchozní trestanecká kolonie mou milovanou vlastí?! Ne, takovou „vlast“ nemá smysl bránit…

Už v letech kolektivizace jsem zaznamenal rozšířené poraženecké nálady. A pak, v souvislosti s veřejnými ­procesy s pravicovými vůdci (Bucharinem, Rykovem a dalšími), tyto nálady ještě zesílily.

Bolševická vláda obviňovala „pravicově vyhýbavé vůdce“, že ­jednak bojují proti ­systému ­nucených kolchozů, ­jednak jsou „zrádci“ ­sovětského státu, protože v případě války plánují „otevřít brány nepříteli“…

- Vidíte, jaký zločin: „rozpustit kolchozy“, diskutovali rolníci v sovětských novinách. - Měli by se líbat a ne je za to odsuzovat!

- „Otevřete brány nepříteli!“… - A to právem. Pokud na našeho nepřítele někdo zaútočí, bude naším spojencem. A pro nás rolníky nikdy neexistoval tvrdší nepřítel než dračí komunisté se svým peklem kolektivních farem. Pravděpodobně nemůže být.

 

S tímto postojem kolchozníci, přestože očekávali od války mnoho katastrof, pevně doufali, že se nakonec vše obrátí k lepšímu pro kolchozníky i pro lidi obecně.

Tyto naděje se zakládaly zejména na těchto úvahách:

Zaprvé, kolchozníci, dobře si vědomi sovětského, socialistického hospodářství a nepřátelského postoje lidu k úřadům, byli pevně přesvědčeni {313}, že ve válce s jiným velkým státem by byl Sovětský svaz poražen.

Za druhé, lidé věřili, že kolchozy, které byly zřízeny násilím ­a ukázaly se jako naprosto ekonomicky nevýhodné, budou zrušeny jakoukoli mocí, která bude nastolena po porážce bolševiků. Nepřipouštěli ani možnost, že by se po strašlivých zkušenostech s kolchozy mohla v Rusku objevit ­jiná než bolševická vláda, tak hloupá nebo šílená, že by ­nedovolila rolníkům kolchozy rozpustit a pokračovat v socialistických experimentech na venkově.

Za třetí, kolchozníci byli tak vyčerpaní „peklem kolchozu“, státním nevolnictvím, že ho považovali za horší než nevolnictví statkářů. A tak byli přesvědčeni, že nic horšího než „peklo kolchozu“ pro ně nikdy předtím nebylo a v budoucnu ani být nemůže.

(O náladách na vesnici viz také např. D. Konstantinov, „Bojoval jsem v Rudé armádě“; zde na ldn-knigi. D.V. Konstantinov „Bojoval jsem v Rudé armádě“; zde na ldn-knigi)

Drobné úspěšné války a výbojné akce Sovětského svazu v letech 1939-1940 - války s Polskem a Finskem, zabrání pobaltských ­států - tento poraženecký postoj rolnictva ani v nejmenším nezměnily.

Vojáci, kteří se z těchto front vraceli, vyprávěli na vesnicích, že život rolníků hospodařících na individuálních hospodářstvích ­je v těchto ­zemích nesrovnatelně bohatší, lepší a svobodnější než v „kolchozním ráji“.

Co se týče „vítězství“ a „úspěchů“ Sovětského svazu v těchto válkách ­a výbojích, kolchozníci se svým zdravým rozumem na ně pohlíželi realisticky:

- Obsazení zbytků Polska, již poraženého Německem, je „­vítězství“ malé…

­- A podvodně přivést armádu, svrhnout cizí ­vládu a jmenovat komunistickou - jako v Lotyšsku, Litvě a Estonsku - je ještě snazší.

- Ale maličké Finsko bylo Sovětským svazem s velkým úsilím sotva poraženo, a to ještě ne zcela. Obr za dvě stě milionů dolarů si jen stěží poradil s trpaslíkem za tři miliony dolarů. Takže ten obr je nemocný, když je tak slabý. Finsko je vskutku hrdinská země: dokázalo se ubránit takovému gigantu. Takto lidé bojují za svou skutečnou vlast!

{314} - Pokud se Finsko sotva vypořádalo s válkou, co se stane ve válce s Německem? Německo, milý soudruhu Staline, není Polsko nebo Rumunsko…

 

­O tom, že Sovětský svaz bude ve válce s Německem, byli ­kolchozníci neochvějně přesvědčeni. A během let stalinsko-hitlerovského spojenectví svůj názor nezměnili.

- Je to slabé spojenectví, které odvádí pozornost. Kdo koho přechytračí a kdo je položí na lopatky…

Kolektivní zemědělci hovořili o svém zapojení do této blížící se války:

- Bojujete za Stalina?! Za kolchozní trest?! Ne, už tu nejsou žádní blázni…

- Nebudeme bojovat za ty zatracené draky… .

—    Dostaneme je! …

 

V pracovním vlaku jsem viděl pracovníka kolektivního hospodářství. Plakal žalem a stěžoval si: za to, že se ten den o dvacet minut opozdil do ­práce, dostal podmíněný trest a obrovskou pokutu. Utíral si slzy a stěžoval si všem cestujícím ve ­voze na svůj žal, na svou bolest. A neustále jako refrén výhružně opakoval urážlivým autoritám, dračím mučitelům:

—    No, počkejte!… Až přijde válka, až tě vezmou do armády, budu si všechno pamatovat. Dám ti válku!…

 

Musel jsem si přečíst dopis kolchozníka, bývalého komsomolce, ­příbuzným, kteří žili na kolchozu. ­Končil takto: „K vašim stížnostem řeknu jen jedno: buďte zatím trpěliví, ­moji milí. Brzy dojde k válce. A po válce se věci musí změnit. Ve válce… …dostaneme je!“

 

­Slyšel jsem od kolchozníků, kteří byli na táborech - pro špejle, pro brambory, ­pro jiné drobnosti -, jak pracovali v dřevařském průmyslu a věděli, že dřevo půjde do zahraničí, psali ­vzkazy a lepili je do prasklin kmenů. Zápisky obsahovaly výzvu ke svobodnému světu: „Bratři! Svobodní lidé! Jsme škrceni. Přijďte nám na pomoc! Chraňte, zdarma! Ušetřete! SOS!…“

{315}

Kolektivní zemědělci vždy vyjadřovali své poraženecké nálady, jakmile se začalo mluvit o válce a jakmile nebyli poblíž ­komunističtí denuncianti.

—    Ať vypukne válka… Dáme jim válku!…

 

Rozhovor na hřbitově kolektivního statku

 

Duben 1941. Vesnice Bolotnoje. Zničený hřbitov u ­zrušeného kostela, přeměněný na skladiště zemědělského nářadí­. Na opravě inventáře se podílí několik kolektivních zemědělců.

Přišel k nám. Dali jsme se do řeči o životě na společné farmě. Kolektivní zemědělci si okamžitě začali stěžovat: „Nežijeme, trpíme“… Proklínali komunisty jako „draky“ a často se dívali na obraz svatého Jiřího Vítěze. Tento napůl vyřezávaný obraz je k vidění na frontonu kostela. Kolektivním zemědělcům se v očích mihne několik myšlenek… .

- Ano… onehdy jsme v chalupě četli v novinách, že ­německá armáda s tanky se už vylodila v Africe. Četli jste tuto zprávu také? - Jeden z farmářů se ke mně otočil.

Změna tématu mi připadala tak náhlá a prudká, ­že jsem se dokonce rozhlédl, jestli se k nám neblíží některý ze stranických špehů. Ne, kromě nás tu nikdo nebyl.

A kolchozníci mluvili dál.

- Němec se v Africe nezastaví. Přijde i k nám. Ručím svou hlavou za to, že Němec k nám určitě brzy přijde. Bude tady, na tomto místě…!

Rozcuchaný, záplatovaný farmářský prorok dupl nohou na zaprášenou zem, aby byl přesvědčivější…

—    Pak přijde náš čas,“ pokračoval ve svých myšlenkách ­další kolchozník, „a pak pozor, 'draci'…!

—    Budeš v háji, budeš v háji…!

Kolektivní farmáři se zlomyslně zasmáli… A znovu se podívali na obraz svatého Jiří Vítězného…

Pak jsem pochopil jak tok asociací kolchozníků, tak přísně logickou nit jejich rozhovoru: ­spojovali své osvobození od komunistických ­„draků“ s příjezdem německého „­vítězného nosiče“ na ­tanku…

 

{316} Nyní, mnoho let po tomto rozhovoru, mě napadlo: z negramotných ­kolchozníků se vyklubali proroci s vizí. Nemohli předvídat jen jedno: že z „Vítězů“ se vyklubou i ti, kteří se snaží udeřit na „draky“ nikoli proto, aby osvobodili jejich oběti, ale aby sami zaujali místo těchto svržených „draků“…

 


{317}

18. KOLEKTIVNÍ ZEMĚDĚLEC V ROZHLASOVÉ STANICI

 

Komunisté se snaží podnítit nepřátelství veškerého podsovětského obyvatelstva, zejména kolchozníků, vůči všem státům mimo kordony ­komunistického impéria, vůči celému „kapitalistickému prostředí“.

Tato propaganda se však k srdcím kolektivních zemědělců nedostane. Jejich vztah k cizím zemím je odlišný. Cítí tam svobodný svět a s dětskou naivitou doufají v lidský soucit, očekávají aktivní pomoc svobodných národů lidu trpícímu v nevolnictví, ve spárech „draků“.

Tento postoj podřadného lidu ke svobodnému světu ­názorně ilustruje vtip, který je nejrozšířenější v Sovětském svazu: slyšel jsem ho jak v hlavním městě, tak v kolchozních vesnicích.

 

Tato anekdota vypráví příběh: Sovětský „prezident“ Kalinin ­pronáší v rozhlase projev k cizí zemi. Otrockým tónem pronáší ­bohaté fráze o „nejvyspělejším a jediném demokratickém ­státě na světě“, o „kulturní revoluci“, o „blahobytném ­životě“ obyvatelstva, o „socialistickém ráji“ v Sovětském svazu.

Zde, v rozhlasovém studiu, je náhodou přítomen kolektivní zemědělec, který ­pozorně naslouchá této recitaci a ironicky se usmívá.

Když Kalinin dokončil svůj projev, přistoupil k němu jeden kolchozník a řekl:

- Mluvil jste dobře, Michaile Ivanoviči!… Dovolte mi, abych řekl pár slov našim zahraničním bratrům, rolníkům a dělníkům. Pro doplnění…

Kalinin si pomyslel: asi si bude stěžovat na svůj trpký kolektivní život na statku… O čem jiném by měl kolektivní zemědělec mluvit?!

Zneuctí mě: usvědčí mě ze lži…

- Nemůžeš!… - odříznout „sovětského prezidenta“.

- Řekl bych jen tři slova,“ řekl kolektivní zemědělec.

{318} Kalinin si pomyslel: tři slova… Ta „tři slova“ známe!… ­Hladový kolchozník pravděpodobně hodí do éteru nadávku… Právě jsem v rádiu hovořil o největším rozkvětu kultury v našem socialistickém státě. Ten hulvát udělá naší socialistické kultuře ve světě ostudu…

- Nemůžeš! - Kalinin přísně zopakoval. - Nepřibližujte se k ­mikrofonu…!

- Copak člověk nemůže říct v rádiu jediné slovo, jediné slovo, Michaile Ivanoviči?! - kolektivní zemědělec nepolevoval.

Jedno slovo,“ pomyslel si Kalinin. - Zajímá vás, co by mohl říct jedním slovem…?

- Dobře,“ říká náčelník Všekozáku otravnému kolchozníkovi: „Můžete říct jedno slovo do rádia. Ale nezapomeňte, jen ­jedno slovo!… Jestli řekneš ještě jedno slovo, uřízneme ti hlavu…!

- Dobře, mám hlavu stále ve vašich rukou,“ odpověděl ­kolektivní farmář nonšalantně.

Přistoupil k mikrofonu, rozkašlal se, naplnil si hruď ­vzduchem a zařval pronikavým hlasem podřezávače:

- Děkujeme!!!

Do toho jediného slova vložil ten kolchozník celou svou zmučenou, zmučenou duši…

 

* * *

 

Je to pozoruhodně pravdivá a talentovaná anekdota: jedním slovem vyjadřuje úzkost, naději a volání umučeného lidu.

- Zachraňte mě! - je nářek kolchozních otroků drcených sovětskými nevolníky.

- Pomoc! - je křik obětí sužovaných draky.

- Uložit!!! - je výkřik zkrvaveného, mučeného, umučeného lidu, ukřižovaného na komunistické Golgotě globální bandou katů…

- Děkujeme!!! Kde je odpověď…?

Je to nevyslyšený výkřik na poušti světa?­!

Nebo bezcílný výkřik umírajícího ve vesmírné džungli! .


{319}

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhá část

 

 

 

CHUDOBA KOLEKTIVNÍCH FAREM

 

 

Hmotná existence obce v letech 1945-67

 


{321}

 

„… Kolchozníci a sovchozníci jsou potomci ­svobodných ruských rolníků, kteří ­ve 20. století ­tak rychle ­zbohatli; jsou to lidé, z nichž sovětská ­moc udělala nevlastní děti režimu, věčně podvyživené a oblečené v hadrech.

В. Tersis

 

 

 

„Náš život je známý: kolektivní farma… „

Přísloví kolektivních zemědělců

 


{323}

 

I. „NE BYDLENÍ, ALE SMUTEK…“

 

Selská obydlí v předrevoluční vesnici

 

Typickým obydlím rolníků v poreformním Rusku byla ­chalupa o dvou místnostech s ­verandou a otevřeným zápražím.

V ruských a běloruských vesnicích se chaty stavěly ze dřeva. V ukrajinských vesnicích byly postaveny z kamenné suti, vysypané a obalené hlínou. Stěny byly omítnuty vápnem. Pro lepší ­uchování tepla byly sruby také pokryty ­silnou rovnoměrnou vrstvou hlíny zevnitř i zvenku. Čtvercové rozměry chatek se značně lišily. Každá místnost v chatrči měla rozlohu 16 až 64 metrů čtverečních.

Podlahy ve většině chatrčí byly dřevěné, vyrobené ze silných prken, a střechy byly doškové.

Chaty bohatších rolníků měly často 3-4 místnosti a ­složitější střechy: tesané, břidlicové, taškové ­nebo železné.

Domy bohatých sedláků byly často zděné. A v ­některých vesnicích byla dokonce většina domů zděná. Ve vesnici Virjatino v Tambovské oblasti bylo před revolucí v roce 1917 z 380 domů 230 zděných a pouze 150 dřevěných. Tyto cihlové domy byly postaveny koncem 19. a počátkem 20. století. (Vesnice Virjatino, monografie, Vydavatelství Akademie věd, 1959, Moskva).

Chudí rolníci měli také jednopokojové chalupy s podkrovím, ale bez verandy.

 

Po Říjnové revoluci a před kolektivizací, v letech 1917 až 1929, zůstala situace v oblasti bydlení na vesnicích v Sovětském svazu v podstatě ­stejná jako v předrevolučním Rusku. {324} Někteří chudí rolníci ­však dostali od sovětského státu dřevo nebo klády zdarma a postavili si nové chaty.

 

Kolektivní obydlí zemědělců v předválečném období

 

Během kolektivizace a po ní byli rolníci zruinováni a zbídačeni. Začalo jim chybět všechno, včetně paliva.

Dříve měli sedláci koně a vozili dříví. Ale kolchozníci ­nemají koně. Předseda dává koně jen těm, kteří ho „pohostí“, tj. podplatí. Většina kolchozníků však na úplatek nemá peníze, a tak zůstávají bez paliva.

V nouzi o palivo začali vesničané bourat neobydlená stavení kvůli palivovému dříví, které dříve potřebovali ve svých domácnostech, ale nyní, v kolchozech, je již nepotřebují. Zrušili seníky: kolektivní zemědělci dnes seno nemají, a pokud odněkud nějaké seno dostali, měli ho na dvoře. Pálili hrnce se slámou: ani kolchozníci neměli jarní slámu. Kolektivní zemědělci rozbíjeli své soupravy: nebylo v nich co sušit. Rozebírali také stodoly: kolektivní zemědělci měli nyní velmi málo obilí a skladovali ho v senících; ­neměli také postroje a plátno, které dříve skladovali ve stodolách.

V důsledku kolektivizace byla každá čtvrtá až pátá chata v kolchozní vesnici prázdná: rodiny, které v nich žily, byly vyhnány do táborů nebo zemřely hlady. Tyto prázdné chaty byly zčásti obsazeny kancelářemi kolchozů, vedoucími a zaměstnanci, zbytek připadl na palivo.

Když byly vypáleny nebytové budovy a prázdné chaty vyhnanců, ­začali kolchozníci, kteří potřebovali palivo, rozbíjet své obytné budovy na topení: verandy, dřevěné podlahy­, druhé místnosti v chatách, ty starší. Během prvních let kolektivizace bylo zničeno mnoho budov kvůli palivu.

A kvůli své chudobě si kolchozníci nemohli postavit nové domy.

­V ­letech 1930 až 1940 se tak původní vesnice dvoupokojových chatrčí s verandou ­a dřevěnou podlahou změnila v chudou ­kolchozní vesnici jednopokojových chatrčí s hliněnou podlahou a bez verandy.

{325}

 

Vesnice za války a okupace

 

Německo-sovětská válka způsobila velké škody nejen ve městech, ale i na vesnicích Sovětského svazu. Vesnice trpěly ­válečnými akcemi německé a sovětské armády.

Zvláště velké škody vesnicím a městům způsobil zrůdný ­rozkaz nejvyššího velitele sovětské armády Stalina, aby všechny osady byly využívány k ­bojovým operacím vojenskými jednotkami, kdykoli to místní vojenští velitelé uznají za vhodné. Při plnění tohoto rozkazu jednotky sovětské armády rozmístily svá děla ve vesnicích a městech a střílely odtud na nepřítele. Nepřítel na ­tyto vesnice a města opětoval palbu.

 

Stalinův rozkaz: „Zničte vše, co je na ústupu! - byl v ­Pravdě (v esejích komunistické spisovatelky Vandy Vasilevské a dalších článcích) vysvětlen ­jako rozkaz „spálit všechno“, včetně obydlí, „aby nepřítel nenašel ani stín, kde by se mohl ukrýt před spalujícím sluncem…!“.

„Spalte všechno a jděte na východ…!“ - To byl rozkaz vojenských ­velitelů a výkřik komunistických propagandistů.

Samotné obyvatelstvo Podkarpatské Rusi se těmito příkazy neřídilo. Čekistické ­jednotky však ­před ústupem zapalovaly sklady ve městech a vesnicích a často zakládaly požáry.

Vesnice také často trpěly požáry způsobenými neopatrným zacházením s ohněm německými vojáky a sovětskými jednotkami během jejich pobytu.

Obzvlášť těžce však trpěly vesnice v Němci okupovaných oblastech: od komunistických partyzánů a německých policejních jednotek.

Komunističtí partyzáni prováděli na ­vesnicích „akty pomsty“­: zapalovali vesnice, protože sedláci, jejich obyvatelé, byli nuceni ­podle rozkazu odevzdávat německým úřadům daň z potravin. A německé policejní jednotky, rovněž formou „akce pomsty“, vypalovaly vesnice, protože rolníci někdy dávali, rovněž nedobrovolně, potraviny komunistické partyzánské jednotce, která do vesnice přišla.

Sedláci byli zodpovědní i za to, že komunistický oddíl ­přenocoval v některé vesnici. Neozbrojená vesnice nemohla klást odpor ozbrojeným jednotkám Němců nebo partyzánů, které ji vyrabovaly a zapálily. Často tyto „činy pomsty“, žhářství, prováděli Němci a komunisté ve stejných vesnicích…

Vesnice v Němci okupovaných oblastech tak trpěly žhářstvím obou válčících stran: Němců i komunistických partyzánů­. V důsledku toho bylo během války a okupace vypáleno mnoho obydlí ve vesnicích. Bytové potřeby rolníků se ještě zhoršily. Sedláci, kteří byli vypáleni, si postavili zemljanky a žili v nich.

 

Domy šéfů kolchozů

 

Po „vyvlastnění“, po vyhnání milionů rolníků na Sibiř do ­lágrů, si šéfové kolchozů vzali to nejlepší z ­domů, které jim ­zbyly, pro ­kolchozní instituce: pro kanceláře kolchozu a vesnické rady, pro čítárnu, školu a další.

Po válce si vedoucí kolchozů postavili nové domy. Nestavěli však pro kolchozníky, ale pro sebe, pro své rodiny a ­blízké.

Při popisu běloruské kolchozní vesnice v povídce Dobro selcy (1958) vypráví autor Kulakovskij zvláštní příběh. Poslední předseda, který byl vyslán, aby „posílil kolektivní hospodářství“, ­působil ve funkci necelý rok. Ale i za tuto krátkou dobu se mu podařilo postavit pro svou rodinu velký nový dům, který „zářil jako slunce“. A předseda pokryl střechu domu dvakrát: nejprve plechem, který zakoupilo představenstvo pro „­potřeby ­společného hospodářství“, ­a poté, co zakoupil hliníkové žlaby pro vepřín, pokryl předseda svůj dům tímto hliníkem. Když okresní výbor ­strany odvolal předsedu do jiné práce, jeho žena mu vynadala, že nestihl za rok postavit druhý dům: pro jejího bratra…

V sovětském tisku se psalo o jiném šéfovi, ­který si na náklady kolchozu postavil čtyři domy: dva na vesnici - pro sebe a svého „kamaráda“, a dva ve městě - pro syna a ­dceru…

V knize Dobroselci se píše, že chalupa místního policisty ­byla „nová, krásná a veselá“.

Předsedu vesnické rady, obyvatele téže vesnice s kolektivním hospodářstvím, vůbec nemrzelo, že do školy není dodávána elektřina z MTS.

{327} Žáci se museli učit na druhé směně v pološeru;

pod tlumenými, malými petrolejovými lampami. Postaral se však o to, aby ­elektřina byla nejen v jeho domě, ale „zadrátoval celý dvůr elektrickými dráty“…

 

Domy kolchozních vůdců, staré, zabavené ­vyhnaným rolníkům, i nové, vypadají tak dobře, že je sovětský průvodce rád ukazuje zahraničním turistům. A ­zahraniční tisk ­pak ­chválí „dobře zařízenou ­vesnici s­ kolektivním hospodářstvím“…

V jedné kolchozní vesnici u Moskvy ­ukázali sovětští průvodci známému americkému ­novináři nový dům předsedy kolchozu - zvenčí i zevnitř. Obydlí obyčejných kolchozníků však byla tak nevábná, že jí průvodci zabránili do chatrčí vstoupit a úplně ji od toho smutného pohledu odehnali…

 

Kolektivní zemědělské budovy

 

Na kolchozech probíhá rozsáhlá výstavba. Kromě domů pro náčelníky vesnic se staví i veřejné budovy: kanceláře ­kolektivů a vesnických rad, farmy pro chov dobytka, sklady, sýpky­, sklady zeleniny, mlékárny, cihelny, kluby, školy atd. Z hromadných zemědělských staveb jsou nejdůležitější ­chovy hospodářských zvířat: stáje, chlévy, vepříny, ovčí a drůbeží farmy.

Tato výstavba se uskutečňuje nejen z prostředků kolektivních zemědělských podniků, ale také prací rolníků. Veškeré práce na budovách provádějí ­kolektivní zemědělci na pracovní dny: hubené nebo prázdné. Pouze řemeslníci pozvaní zvenčí - tesaři, zedníci, truhláři - ­jsou placeni v naturáliích nebo v penězích, na základě smlouvy.

 

„Potěmkinovy vesnice“ a „přehlídky kolchozů“

 

V předrevolučním Rusku byla stavba nového domu pouze finančním problémem: kdo měl peníze, mohl si kdykoli postavit dům podle svých představ a možností.

{328} Za sovětské vlády se stavba i té nejchudší chaty stala ­velmi obtížným a složitým problémem. Stavebních ­materiálů bylo velmi málo a byly strašně drahé. Od státních ­organizací je není možné zakoupit běžným způsobem. „Získat“ stavební materiál pomocí nejrůznějších triků ­stojí spoustu peněz, času, úsilí a lsti. Kolektivní zemědělci nemají žádné peníze: za svou práci dostávají almužnu. Nemají ani čas: v kolchoze pracují od tmy do tmy, dokonce bez ­volna, a bez povolení nadřízených nemohou nikam odejít.

A i když se kolektivnímu zemědělci podaří sehnat materiál, ­stavbu (často ji musí provést z vlastních zdrojů rodiny: na najmutí profesionálních stavitelů (tesařů a ­dalších­) nemá dost peněz.­ Tuto stavbu provádí pouze ve svém volném čase: šéfové kolchozu mu nedovolí opustit práci.

 

Americký spisovatel Steinbeck navštívil ­krátce po válce kolchoz v ­Sovětském svazu. Při rozhovoru s ­předsedou­ v kanceláři ­viděl spisovatel oknem, že jeden z kolektivních zemědělců a jeho žena ořezávají klády a staví srub. Náčelník vyprávěl, že chata tohoto kolektivního zemědělce byla zničena válkou; rodina žila několik let v zemljance, ale nyní stát nechal dřevo odvézt a lidé si chatu staví sami. Kolektivní hospodářství nemůže za tímto účelem uvolnit pracovníky: je jich akutní nedostatek. Ze stejného důvodu ­nemůže předseda kolektivní zemědělce alespoň dočasně osvobodit od práce. Lidé proto musí pracovat v kolchoze od svítání do soumraku a stavební práce mohou vykonávat pouze během polední přestávky.

Za těchto podmínek si může postavit novou chatu jen velmi málo kolektivních zemědělců. Ve vesnici staví domy obvykle jen náčelníci, obsluha strojů a někteří specialisté. Proto v ­kolchozech není mnoho nových domů.

­Aby se turistům z cizích zemí neukazovaly chatrné chýše kolchozníků, ­rozhodly se kremelské úřady využít zkušeností z „Potěmkinových vesnic“.

­V roce 1787 cestovala carevna Kateřina Veliká ­z Petrohradu na jih Ruska až na Krym. Grigorij Potěmkin, gubernátor Jižního území, se jí rozhodl udělat radost: ukázat jí, že kraj prosperuje, obyvatelstvo žije v naprosté spokojenosti a blahobytu ­a je vděčné za svůj „šťastný život“ velké ­carevně. Na cestě carevny, v místech odpočinku {329} a přenocování, byly narychlo vytvořeny „šťastné vesnice“: chýše - divadelní kulisy, jen s čelními stěnami. Lidé byli oblečeni do svátečních oděvů. Poddaní obdarovali ­císařovnu „chlebem a solí“, děkovali jí za „svobodný život“, zpívali veselé písně, tančili a dávali najevo, že jsou „šťastní“…

Císařovna byla velmi potěšena. Za pravdivé ­vylíčení nevolnického pekla v knize Cesta z Petrohradu do Moskvy byl Radiščev nejprve odsouzen k trestu smrti a poté Kateřinou „omilostněn“, tj. poslán na deset let do vyhnanství na Sibiř… A za své barvité scenérie na téma „šťastný život nevolnických rolníků“ získal Potěmkin od císařovny titul „kníže ­taurský“. Po návratu do Petrohradu psala Kateřina svému milenci Potěmkinovi-Tavričskému laskavé ­dopisy, v nichž mu sdělovala, že neustále všem vypráví „o půvabné situaci, místech, svěřených vám provinciích a krajích, o pracích, úspěších, radostech, péči a pořádku, které jste všude zařídil…“.

O tomto podvodu tehdy psali svědci a účastníci této carevniny cesty. Francouzský velvyslanec v Rusku hrabě Segueur oznámil.

„Města, vesnice, panská sídla a někdy i prosté chatrče byly tak vyzdobeny a zamaskovány vítěznými oblouky, květinovými girlandami a zdobnými architektonickými dekoracemi, že pohled na ně klamal a ­měnil je před našima očima v nádherná města, vznosné ­paláce a přepychově vytvořené zahrady.“ Francouzský ­cestovatel markýz de Ligne, který královnu sledoval, napsal.

„V místech, kudy císařovna projížděla, ­se ihned po jejím průjezdu zřítila bohatá výzdoba ­postavená speciálně pro ni…­„.

 

Tento kuriózní historický případ má obrazný název: ­„Potěmkinovy vesnice“…

 

Zkušenosti s budováním „Potěmkinových vesnic“ sloužily bolševické ­vládě jako příklad k následování. ­Kremelští diktátoři ­předváděli ­zahraničním turistům „úspěchy kolchozů“ a tuto zkušenost zúročili.

V každé sovětské republice je zřízen jeden výstavní kolchoz. Slouží, jak se říká v Sovětském svazu, jako „výstavní prostory“ pro cizince.

{330} Tyto kolchozy jsou vybaveny stroji, přetékají zkušenými ­propagandisty a nejrůznějšími „baviči“. „Kolchozní herci“ jsou ­dobře odměňováni. Nepracují, ale pouze hrají komedii pro turisty: „ráj kolektivních farem“. Tito šašci z ­výstavních kolchozů vítají vybrané zahraniční turisty, pohostí ­je vodkou, vínem a jídlem tak lahodným a vydatným, že, jak se přiznal jeden důstojný turista, „po takovém jídle je ­těžké ­i ­vstát od stolu, nejen pracovat nebo ­si­ něco ­prohlížet…“.

Člověk se může jen divit: jak mohou kolektivní zemědělci pracovat po tak vydatné snídani a obědě, po tak „těžké svačině“ a „světovém nápoji“, jak se říká?!“

Významné návštěvníky, především novináře a politiky, hodující v kolchozní vitríně, ­baví komunističtí herci ­hudbou, písněmi a tanci, okouzlují je lichotkami, překvapují a ohromují fantastickými chlestakovsko-prášilovskými příběhy o ­„velkých sovětských úspěších“ a „šťastném životě v socialistickém ráji“.

 

Nejvyšší kremelští organizátoři těchto „představení“ otevřeně označují svou roli za „fakíry“. A „fakíři“ cynicky ­nazývají své propagandistické pohádky pro ušlechtilé turisty­: „pohádky pro malé děti a velké hlupáky…“.

 

Ale důvěřiví turisté, kteří sledovali ­podívanou, jež se ­před nimi odehrávala v kolchozní výstavní síni s ­názvem „Kolchozní ráj“, a pozorně naslouchali propagandistickým pohádkám na stejné téma - je pak šířili po světě jako „pravdivý příběh“, „pravdu“, „viděli na ­vlastní oči“ a „slyšeli na vlastní uši“, a ­ukazovali fotografie věčně hodujících kolchozníků v „sovětském ráji“…

 

* * *

 

­V poslední době „kremelští filmaři“ vylepšili ­„ostentativnost“. Například nyní organizují „­demonstrační kolektivní farmy“ nikoli uprostřed ničeho, daleko od silnic, ale přímo­ zde, na hlavních silnicích. Děje se tak pro pohodlí významných ­turistů, aby nemuseli trpět útrapami cestování v odlehlých místech. Turisté nyní mohou „kolchozní ­ráj“ ­pozorovat ­jen tak mimochodem, aniž by vystoupili z auta…

{331}

V roce 1959 navštívila SSSR skupina německých socialistických novinářů. Jeden z členů této skupiny ve svých črtách o ­cestě, otištěných v roce 1959 v Rheinische Gazzette (Koblenz), ­uvedl zajímavou skutečnost: nedaleko Soči (kde mají sovětští představitelé chaty a kde se zastavuje mnoho turistů) je po obou stranách dálnice postavena krásná výstavní zemědělská ­vesnice. Celé to tvoří krásné nové standardní domy s ­cihlovými zdmi, hliníkovými střechami, předzahrádkami a sady.­ Tuto „vesnici kolchozů“ vybudovala sovětská vláda jakoby pro „kolchozníky“…… Aby mohli zaplatit peníze vynaložené na stavbu, dostali „kolchozníci“ dlouhý ­splátkový kalendář…..

 

Taková „potěmkinovsko-chruščovovská vesnice“ je vytvořena ­záměrně: je to „ukázka“ pro zahraniční turisty. Zejména proto, aby propagoval „úspěchy“ sovětských úřadů ve venkovské bytové výstavbě.

Ale domy v masových kolchozech, nikoli ve „výstavních síních“, obydlí řadových ­kolchozníků, nikoli jejich šéfů - mají zcela jinou podobu než domy v „potěmkinovsko-chruščovovských vesnicích“.

 

 

 

Zchátralé dřevěné chatrče

 

V knize Strmé hory (Obrazy venkovského života), vydané v Sovětském svazu v roce 1956, popisuje N. Virta domy v kolchozních ­vesnicích Tambovské oblasti takto: „domy jsou postaveny z klád, které už ­dávno ztratily svůj původní vzhled… Mnoho chatrčí v kolchozních ­vesnicích tohoto regionu je tak zchátralých, že se jejich „zdi bortí“­… (N. Virta - „Strmé hory“. )

„Učitelskaja gazeta“ popisuje „staré, ošuntělé chatrče“ v kolchozních ­vesnicích. (Učitelskaja gazeta, 2. července 1960).

Kulakovskij ve své povídce Dobroselci, vydané v Sovětském svazu v roce 1958, popisuje bydlení v běloruském kolchozu. Stará farmářka, která vypráví o své chalupě vesnickému radnímu, ji charakterizuje následovně: „Když na ni sáhneš, chata se rozpadne.“

{332} Tak staré a zchátralé jsou dřevěné chatrče na kolchozech. A není divu: od roku 1929, od začátku kolektivizace, uplynulo mnoho let. Po kolektivizaci si běžní kolchozníci nemohli stavět nové ­dřevěné chaty. A staré chaty se dožily svého normálního věku a ­nakonec zchátraly.

 

Hliněné chaty

 

Kolektivní zemědělci vždy dostávali mizerné mzdy. I v poststalinském období dostávali za svou práci v průměru asi 10 rublů (nových) měsíčně, tedy 120 rublů ročně. Obyčejní kolchozníci ­dostávali asi 5 rublů měsíčně, tedy 60 rublů ročně, včetně peněžních i naturálních plateb. (T. K. Čugunov - Státní nevolnictví, s. 50.) 50. Mnichov, 1964).

A nová dřevěná chata stojí podle sovětského tisku 2000 až 4000 rublů, v průměru 3000 rublů (nová).

 

­V důsledku toho ­mohl průměrný kolchozník vydělat peníze na stavbu chaty ­až za 25 let a běžný kolchozník za 50 let - samozřejmě za povinné podmínky, že je dokázal ušetřit, aniž by je utratil za jiné životní potřeby a nezbytnosti. Tato podmínka však není splnitelná: výdělek kolchozníka i při průměrné odměně 10 rublů měsíčně činí jen pětinu životního minima samotného dělníka…

To znamená, že v reálných podmínkách, v nichž žila a žije většina kolchozníků, není možné, aby většina kolchozníků ušetřila peníze na stavbu normálního typu chaty. Proto jsou nuceni žít ve zchátralých chatrčích nebo si musí zřídit vlastní obydlí primitivního typu: zemljanky, hliněné chýše, baráky.

 

Proto si nyní kolektivní zemědělci nestaví obydlí ze dřeva, ale z jiného materiálu, který je blíže než les a způsobuje náklady pouze na jeho vykopání a přepravu: je to hlína.

Н. Virta ve své knize „Strmé hory“ píše o jednom kolchozu: „…chatrče ­byly postaveny z domácích šedých syrových cihel, kterým se říkalo ­saman…“. Saman je cihla z nepálených cihel, {333} surová cihla z hlíny se směsí slámy a hnoje.

Před revolucí se hrázděné stavby vyskytovaly ve střední Asii a příležitostně v jižním Rusku. Tyto hliněné chatrče se dnes nacházejí ­všude v kolchozních ­vesnicích Sovětského svazu. V novinách, časopisech a knihách jsou nyní zmiňovány velmi často.

 

Tyto hliněné chatrče si staví sami pracovníci kolektivních a státních farem. Staví se všude: v Bělorusku, středním Rusku, na Kubáni, Ukrajině, na Urale, v Kazachstánu a dokonce i na Sibiři.

 

Samanské obydlí si nyní staví nejen kolektivní zemědělci na vesnicích, ale také dělníci v osadách. Dudincevova kniha „Nejen chlebem živ je člověk“ ­popisuje domy ze dřeva jako dělnická obydlí. Popsané chaty jsou ­typem zděné stavby. Jedná se o polozemnici, polozemnici: vykopanou jámu, nad níž jsou postaveny stěny z cihel. Tento typ obydlí, polozemnice, je teplejší než dům z nepálených cihel. Proto se vyskytuje v severních oblastech.

Kolektivní zemědělci a dělníci si staví chatrče z cihel, protože si nemohou dovolit lepší stavební materiály: ani dřevo, ani pálené cihly. A hlínu najdete téměř všude a nedaleko.

A příprava stavebního materiálu je jednodušší: lidé nakopou hlínu, namočí ji, smíchají s hnojem a slámou, tyto cihly vysuší na slunci a postaví z nich domky.

 

Tyto chaty jsou však velmi nepohodlné a nestabilní. Neustále se drolí, ­praskají, rozlézají, znečišťují chatu, propouštějí chlad a vyžadují neustálé opravy.

 

Třetím typem hliněné chýše je vedle chýší z nepálených cihel ­a domů z nepálených cihel také chýše z proutí. Stěny jsou tvořeny dvěma stěnami z chvojí, které jdou v určité ­vzdálenosti ­rovnoběžně vedle sebe.­ Mezera mezi chvojím je vyplněna zátarasy, kamením a sutí. To vše je vyplněno hlínou. Hlína se používá k pokrytí ­stěn zvenčí i zevnitř. Takové stodoly mohou být i jednodílné­. Kůlna z chvojí je zvenku i zevnitř obložena hlínou, strop je vysypán hlínou a obydlí je hotové­.

 

Jedna emigrantka ze Sovětského svazu referovala v roce 1960 na stránkách novin Novoye Russkoye Slovo (New York) o rodině svých známých: {334} „Žijí nedaleko Bolševa (poblíž hlavního města), v chudém háji, v kůlně upravené jako obydlí.

­V tomto případě se pravděpodobně jedná o jednodílnou ­stodolu: ve stodole, která není v zimě krytá, se nedá žít.

 

Kasárna

 

V sovětském tisku se často objevují zmínky o kasárnách v kolchozních ­vesnicích.

Kolektivní zemědělci nemohou sehnat dřevo na chaty. Někdy však mohou dostat tenká prkna nebo odřezky, „hrby“. Na stavbu doškových chatrčí proto používají plevy nebo zbytky.

Ruská žena, manželka cizince žijícího v západní Evropě, navštívila v roce 1959 své příbuzné v Sovětském svazu. Viděla, že její příbuzní bydlí ve velké zabedněné chatrči, ubytovně.

Jsou zde dva typy kasáren. Jeden je malý, pro jednu rodinu. Tyto baráky si staví sami kolchozníci.

Ostatní kasárna jsou velká. Jedná se o ubytovací baráky. Staví je kolchozy. Šéfové kolchozů nedovolují lidem žijícím v ubytovnách vést vlastní hospodářství. Předseda jim nedovoluje vybudovat v blízkosti kasáren prostory pro drobný dobytek nebo drůbež. Z tohoto důvodu jsou obyvatelé ubytoven nuceni vzdát se vlastního hospodaření.

Nebo když má rodina v kasárenské ubytovně jen jeden pokoj, musí v něm nejen sama bydlet, ale také chovat a ošetřovat ­prasátko a kuřata….. Rodina této emigrantky žila v takových podmínkách: spolu se slepicemi a selátkem…..

Svévole šéfů kolchozů v těchto ubytovnách dosahuje extrémního stupně svévole. Předseda nedovolil ani kolchoznici porazit selátko na dvoře internátu: „Když jsi ho vychovala ve svém pokoji, tak ho tam poraz, ale zakazuji ti ho porazit na dvoře­!

Tyto postřehy emigrantky o kasárenském životě kolchozníků v Sovětském svazu byly publikovány v časopise Svoboda (v Mnichově v roce 1959).

{335}

Dugouty

 

V Sovětském svazu existují primitivnější obydlí než kasárna a chatrče z nepálených cihel: zemljanky.

Turista, který v roce 1959 navštívil města Voroněž a Žlobin, uvedl, že ve Voroněžské oblasti „na vesnicích někteří stále žijí v zemljankách, většinou vdovy bez synů“. (Týdeník Posev, 7. srpna 1960, Frankfurt nad Mohanem.)

Na Sibiři, na březích Jeniseje, ve vesnici Atamanovo v Krasnojarském kraji, žijí lidé také v zemljankách. (Noviny Ruská myšlenka, 16. srpna 1960, Paříž.)

Sám autor viděl před válkou mnoho zemljanek v kolchozech a u dělnických táborů. Během války a po ní se jejich počet výrazně zvýšil.

Vykopané chaty si kopou lidé, kteří si nemohou dovolit dražší obydlí: barák nebo domek z nepálených cihel.

Před válkou to byli ti nejchudší kolchozníci nebo zbloudilci, kteří utekli před hladem do města a našli si práci, ale nemohli najít byt.

Během války si lidé, kterým válka zničila domovy, vykopali zemljanky.

V poválečných kolchozech žije mnoho velmi chudých a slabých lidí: invalidé, staří lidé, vdovy s malými dětmi a sirotci. Když jsou jejich chýše zničeny, nejsou schopni si postavit žádné nové obydlí, kromě jeskynního hřiště.

Sovětský spisovatel Panferov ve své knize Razdumije popsal pohled na kolchozní vesnice na obou stranách Volhy. Na jedné straně řeky, kde se neválčilo, byly vidět „tmavé, zchátralé chatrče“. Na druhé straně, kde se válčilo, byl břeh posetý zákopy. Kdysi dávno Volžská matka viděla a slyšela stormtroopery. Nyní chmurně konstatuje… dugouts…

Na panenských pozemcích, kam jsou posíláni převážně ­mladí lidé z kolchozů, ­jsou velmi časté zemljanky. V jednom příběhu publikovaném v ­SSSR v roce 1960 se uvádí, že v zemljance tam žije i lékař.

Žijí v zemljankách, barácích, stanech a karavanech na panenské půdě.

 

* * *

{336}

Bydlení rolníků je tak nyní mnohem horší než v předrevoluční vesnici.

Zatímco dříve byla typickým obydlím dvoupokojová robustní chata s verandou, po kolektivizaci se z ní stala jednopokojová chata bez verandy, která zchátrala.

­Kromě srubů se v kolektivních zemědělských vesnicích stále častěji ­objevují i ­jiné, primitivnější typy obydlí: hliněné ­chaty, baráky a zemljanky. Ty dnes tvoří významný sektor bydlení v zemědělských vesnicích.

Tento primitivní sektor se neustále rozšiřuje a ­ubývá srubů. V příštích letech ­se ­tato primitivní ­obydlí kolchozníků pravděpodobně stanou hlavním typem bydlení na sovětské vesnici.

­V půlstoletí po revoluci v roce 1917, zejména po ­kolektivizaci, byl bytový fond obce definitivně zchátralý a zničený. Musel být nahrazen novými budovami. Na stavbu ­nových srubů nebo zděných domů ­však ­kolchozníci neměli žádné prostředky, materiál, pracovní síly ani lidi. Kolektivní zemědělci si proto chtě nechtě musí stavět primitivní obydlí:

baráky, hliněné chýše a zemljanky.

 

„Problém doškové střechy…“

 

V kolchozních vesnicích se akutně a v masovém měřítku objevil ­problém, o kterém v předrevolučním Rusku nikdo nikdy neslyšel ani netušil - „problém doškové střechy…“.

 

Dříve takový problém nikdy nemohl nastat. Všichni rolníci měli půdu, sklízeli úrodu a měli dostatek slámy. ­Sedláci používali žitnou a pšeničnou ­slámu pouze ke dvěma účelům: na podestýlku pro dobytek a na slaměné střechy - na nové střechy i na opravu starých.

Pokud některému z drobných zemědělců chyběla sláma na novou střechu, sousedé a příbuzní mu ji ochotně poskytli. Sláma se rozdávala zdarma, a to nikoli ve svazcích, ale na vozech. Mluvit o „nedostatku slámy“ {337} v předrevolučním Rusku je stejně absurdní jako mluvit o nedostatku vzduchu.

Ve vesnicích s kolektivním hospodařením se však objevil dříve neslýchaný ­problém: problém doškových střech a nedostatek doškové krytiny.

 

Při popisu života na vesnici v knize Strmé hory se Wirta této problematiky dotýká mnohokrát. Píše o ztrouchnivělých doškových ­střechách: chýše „byly téměř celé pokryté došky, které časem ztratily barvu“; střechy „byly pokryty došky, které se již dávno rozpadly“. „Mnoho chatrčí bylo osazeno došky a střechy vypadaly ­jako dvouhrbý velbloud.“

Na společném shromáždění zemědělců vykřikla po zprávě předsedy jedna vdova: „Proč mi sakra ještě nedali střechu nad hlavou? Já, zatrpklá vdova, nemám střechu nad hlavou!…“. Otázka střechy byla pro mnohé kolchozníky tak bolestivým tématem, ­že na schůzi vznikla nepředstavitelná vřava, která se brzy neutišila.

Sovětský voják dokonce ve svých politických studiích uvádí důležité ­zprávy: „V dopise otec píše, že střecha byla zalátána z kolchozních prostředků.“….. (časopis Svoboda, č. 7, 1960, s. 18, Mnichov).

Proč vznikl problém s doškovou střechou ve vesnici s kolektivním hospodařením?

Н. Virta ve své knize „Strmé hory“ uvádí, že při nedostatku palivového dříví si kolchozníci a venkovští intelektuálové topí ve svých sporácích slámou. Slámy je však „nedostatek“.

Kolektivní farmy nyní dosahují nízkých výnosů, mnohem horších než před revolucí­. V důsledku toho dostávají méně slámy. A jeho potřeba v kolektivních zemědělských podnicích vzrostla. Ve vesnici s kolektivním hospodářstvím se nyní žitná sláma používá nejen na podestýlku, ale také ke krmení hospodářských zvířat, protože je stále akutní nedostatek krmiva: sena, jarní slámy, siláže. Nedostatek krmiva v kolchozech je často takový, že dobytek hromadně umírá hlady. Dobytek se dokonce krmí napůl shnilou slámou ze střech.

Ze střech společných zemědělských budov se odstraňuje sláma. Sovětskaja gazeta informuje o kolchozu pojmenovaném po Stalinovi (Jaroslavská oblast); „Letos na ­jaře se sláma použila na pokrytí ­stájí­ pro krmení dobytka. (Noviny Sovětskaja Rossija z 25. května 1960.)

{338} Sedláci obvykle nedostávají krmivo z kolektivního hospodářství pro své osobní krávy. Proto jejich krávy často potřebují ke krmení také slámu. Nedostatek čerstvé slámy někdy vede k tomu, že se jako krmivo používá polozetlelá sláma ze střech dvorů a chatrčí. Při popisu jedné vesnice Virta ve své knize „Strmé hory“ píše: „Na chalupách nejsou střechy: sláma z nich šla na krmivo…“.

Jak palčivým a neřešitelným se stal „problém doškových střech“, ­názorně ilustruje dopis sovětského vojáka listu Komsomolskaja pravda, který byl v roce 1959 přetištěn v mnoha zahraničních ­novinách.

 

V dopise voják uvedl, že jeho staří rodiče žijí v chatrči se shnilou doškovou střechou. Do chaty zatéká déšť. Staří lidé se ­nachladili a onemocněli. Rodiče si stěžovali šéfům kolchozu, že nepomáhají chudým starým lidem, a požádali svého syna o pomoc. Voják dostal krátkou dovolenou z armády a vrátil se domů s nadějí, že si z kolchozu sežene slámu a střechu opraví sám. Slámu z kolchozu však získat nemohl: pravděpodobně proto, že všechna sláma šla na krmení dobytka. Vrátil se z vojenské dovolené a nemohl pomoci svým nemocným rodičům…

Tento nový problém vesnice s kolektivním hospodařením se stal tak akutním a neřešitelným: „problém doškových střech“…

Proto obyčejní lidé v Sovětském svazu, chudí i z nedostatku slámy, trpící tenkou střechou, tolik nesnášejí ­nejrůznější „satelity“, „lunary“, kosmické lodě ­a další šíleně drahé „nebeské brýle“, „propagandistické hračky“. Školáci píší své slohové práce: „S každým satelitem ­se můj byt dostane do vesmíru“…

Vzhled vesnice s kolektivním hospodářstvím

 

Spisovatel N. Wirta ve své knize „Strmé hory“ popisuje exteriér takto

pohled na kolchozní vesnici v Tambovské oblasti (v knize ji označuje jako „Černozem“):

„Domy, postavené z klád, které už dávno ztratily svůj původní vzhled, nebo z nepálených cihel, byly téměř celé pokryté slámou, která časem zbělela. Na mnoha domech se usadila došková hmota a tyto střechy připomínaly střechy dvouhrbých velbloudů. Zřídkakdy se objevovaly budovy s železnými střechami, ještě méně s břidlicovými. Na některých místech se zpod sněhu škubaly větve a keře šeříků nebo ­akátů. V zimě sníh tento bezútěšný obraz zmírňoval, ale na jaře, a zejména na podzim, se zchátralost a bída projevily v celé své nevzhlednosti.

Takto vypadá vesnice v kolchozech: živý obraz „chátrání a zanedbávání“, „bezútěšný obraz“.

Před revolucí patřila tambovská oblast s černozemní půdou, která byla velmi úrodná, k nejbohatším regionům Ruska. Popisovaná vesnice je velká, má několik set domácností a před ­revolucí byla bohatá. „Zchátralost a zanedbanost“ vesnice nebyla způsobena chudobou v minulosti, ale výhradně novými podmínkami: poddanským ­systémem, kolektivním zemědělským řádem.

Cizinec, který ­strávil v táborech mnoho let a nedávno se vrátil na Západ, popsal své postřehy z vesnic kolektivních farem takto. ­Vlak, kterým cestovali cizinci ­propuštění ze sovětských táborů z ­Moskvy do Vídně, ­zastavoval na nádražích na půl hodiny ­až hodinu. Během zastávek a jízdy vlaku tito lidé pozorně sledovali život v komunistickém ­státě, který rádi opustili. „Samozřejmě jsme celou dobu nespouštěli oči z oken,“ píše autor vzpomínek. - ­Všechno ­nás zajímalo: ­nekonečné „masivy“ vydělávající pšenice a ­vesnice kolchozů, které se tolik lišily od všech rolnických vesnic ve svobodném světě. Zde je malá ­vesnice v poli. Na kopci stojí 40-50 domů. V okolí není jediný strom, v celé vesnici není jediný plot, neběhá tu ani pes. Všude je prázdno: lidé pracují na polích kolchozu. Pohled na budovy ­je smutný a zanedbaný. Cítím se smutná a zanedbaná. Je mi líto těch, kteří jsou odsouzeni prožít zbytek života v této atmosféře bez naděje na zlepšení. (Novoe Russkoe Slovo, 3. července 1960, New York).

Georgij Zotov, syn ruského emigranta, který žil ve Francii a po válce navštívil Sovětský svaz, napsal zajímavou knihu Byl jsem ve své vlasti, která vyšla v Mnichově v roce 1956.

Na obálce této knihy jsou fotografie kolektivních zemědělských chat. Chaty jsou zchátralé. Střechy jsou napůl otevřené. Sláma ze střechy se pravděpodobně používá ke krmení krávy, kterou lze vidět v blízkosti chaty.

{340} Fotografie podává živý obraz vzhledu kolchozní ­vesnice, zkázy kolchozníků, ukazuje „bezútěšný obraz“ všeobecné „zchátralosti a bídy“…

 

Interiér kolektivních zemědělských chat

 

Vnitřek společných zemědělských chat je také nevábný. Proto sovětští průvodci a všichni komunističtí funkcionáři za žádných okolností nedovolují zahraničním turistům nahlížet do ­kolchozů. Průvodci nepustili americkou novinářku paní Rooseveltovou do společných obydlí. Vedoucí demonstračních farem ­nedovolili americkému spisovateli Steinbeckovi ani švýcarským ­novinářům, kteří své dojmy popsali v časopise Atlantis (1958), ­vstoupit do kolchozů s vyceněnými zuby a nejrůznějšími úskoky.

Vnitřek kolchozů si však stále můžeme představit z drobných detailů, které jsou roztroušeny v esejích a knihách sovětských spisovatelů.

 

„Zřícené stěny“ a „rozbité trouby“

 

Spisovatel N. Virta ve své knize Strmé hory píše ­o kolchozních ­chatách ­stručné, ale výstižné poznámky­: „rozbité sporáky“, „padající zdi“…

„Stěny se hroutí“: shnilé. Vždyť stojí už více než 30 let: v nejlepším případě od dob Neapole nebo dokonce od předrevolučního ­období…

Po celou dobu kolektivizace, tedy od roku 1929, ­neměla a stále nemá naprostá většina kolchozníků ­možnost postavit si dům.

„Vařiče jsou rozbité. Po více než 30-40 letech se vařiče rozpadly. ­Za tu dobu se rozpadly, a ­to i ty chaty, které ještě stojí. A mnoho kolektivních farem se během této doby několikrát „přestěhovalo“. V letech 1918-1920 sovětská vláda ­násilně přestěhovala zemědělské usedlosti zpět do vesnic. V letech 1922-1928 komunistické úřady umožnily mnoha rolníkům dobrovolně se přestěhovat {341} do osad. A v letech kolektivizace a v poválečných ­letech bolševičtí autokraté opět vyháněli kolchozníky z osad a „přesídlovali“ je do velkých kolchozů, „agroměst“… A dělají to dodnes… .

Zchátralostí a „přehnaným hospodařením“ byly pece rozbité, rozpadaly se a padaly­. Zvětšené vesnice nebo kolchozní „agrotowns“ komunistických ­„fakírů“ se proměnily v ruiny, ve slumy…

 

Slaměné lůžko…

 

V předrevolučním Rusku spali rolníci na velkých dřevěných ­stálých postelích nebo na skládacích lůžkách: kavalcích, ­které se před spaním vyložily prkny a ráno se rozebraly a vynesly ­do síní. Spali také na sporáku, na širokých lavicích, které byly pevně připevněny u sporáku a u stěn.

Lůžko tvořily podomácku vyrobené matrace (z hrubého plátna a vycpané slámou), polštáře, deky nebo pytle.

Postele byly často primitivní. Byly však elementárně pohodlné: spát na nich nebylo tvrdé ani studené.

Ale nyní, po desetiletích života v kolektivním hospodářství, nezbylo rolníkům z jejich postelí nic: žádné matrace, žádné přikrývky, žádné prádlo, žádné pytle, žádné pytloviny. Nyní nemají postele ani lůžka a často ani lavice.

Někteří členové rodiny se tedy usadí na sporáku, zatímco jiní ­jsou nuceni spát prostě na podlaze, na slámě, jako spí prasata ve chlévě. Navíc spaní na podlaze, na slámě, je nejen tvrdé, ale také studené. Podlahy v kolektivních zemědělských chatrčích již téměř výhradně nejsou dřevěné, ale hliněné. Nemají se čím přikrýt: nemají deky ani hadry a často ani teplé oblečení. Přikrývají se hadry…

V týdeníku Posev (Frankfurt) vyšly ­vzpomínky jednoho emigranta na jeho návštěvy v kolchozních vesnicích. Popisuje, jak kolchozníci spí na podlaze, na slámě. ­Andrejevův román Havrani přišli, vydaný v roce 1960, popisuje tuto „postel“ kolchozníků: „Pavel a Serjoža spali na slaměné posteli uprostřed chatrče“… (A. Andreev - Havrani přiletěli).

{342}

Parafínová lampa a udírna

 

Elektrické osvětlení je ve vesnicích s kolektivním zemědělstvím velmi vzácné.

Hlavním typem osvětlení je petrolejová lampa, kde je k dispozici parafín.

„Petrolejová lampa na kolchozní tabuli hořela jako vždy,“ píše Jašin v povídce „Páka“.

Andrejevův román „Havrani přijeli“ vykresluje stejný obraz: „V sále… Dveře (do kolchozní rady) byly nalezeny tápavě. Blikavý jazyk lampy bez skla nedokázal pohnout hustým kouřovým soumrakem­„.

Kolchozníci o tomto osvětlení mluví s hořkostí: „Četl jsem v novinách: spustili jadernou elektrárnu, jsme první na světě… To se mi líbí! Jsem na to hrdý! Ale nelíbí se mi žít tady s petrolejovou lampou.“

Jeden z 30 000 komunistů, kteří byli v ­roce 1956 vysláni ­Ústředním výborem komunistické strany, aby posílili kolchozy, ­předseda kolchozu v Gžatském okrese Smolenské ­oblasti, říká novináři: „Ze všech těžkostí, které ­zde lidé ­snášejí, ­mi připadal nejhorší nedostatek elektřiny. Pro mě, elektroinženýra, bylo zvláštní a divoké, že jsem se ve stáří ­ocitl u petrolejové lampy.“… (Sborník Literaturnaja Moskva, 1956. s. 777.)

 

Sami kolchozníci nevidí na petrolejovém osvětlení nic „divného“: v předrevolučních i sovětských vesnicích rolníci nikdy jiné osvětlení neviděli. „Iljičova žárovka“ svítila a svítí zatím jen v propagandistické literatuře. Jeden z autorů o tom píše: „Naše zázemí žije v temnotě. Pouze v ­příbězích některých našich spisovatelů je v každém kolchoze elektřina“. Kolchozních elektráren, i těch nejmenších, ­„… je stále velmi málo. A v mnoha a mnoha vesnicích stále hoří parafínová sedmička, jejíž „bublina“ (sklo) je prasklá a přelepená papírem.

Kolektivním zemědělcům se zdá „divné“ a „divoké“, že velmi často nemohou ve svém družstvu nebo v okrese koupit nic {343}, co je nezbytné pro petrolejové osvětlení: nemají petrolejovou lampu, sklo, knot ani petrolej.

A pak jsou lidé nuceni přejít na olejovou kuřárnu: talíř s olejem, na kterém se třepotá podomácku vyrobený knot na drátku. Tentýž autor uvádí: „Pokud na farmě není k dispozici parafín, prodává se olejová udírna. Ponurý obrázek! Viditelnost je nanejvýš půl metru, až ke stropu se táhne pokroucená šňůra sazí a v rozích se mísí husté stíny…“ (Náš současný časopis). (Naše současnost, č. 4, 1956, Zuevova povídka „Mlha“).

A takové komíny osvětlují, nebo spíše „zastiňují“, nejen odlehlé vesnice v sibiřské tajze, ale i předměstí hlavního města. ­Kolchozníci u Moskvy ­si stěžují:

„Žijeme na samé křižovatce Moskvy a Rjazaně… Hned vedle Moskvy… Máme komíny“… (Sborník „Literární Moskva“, č. 2, 1956, povídka J. Nagibina „Chozarský ornament“).

 

­Pro kolchozníky tedy není „divná“ ­nepřítomnost „Iljičovy žárovky“ v jejich chalupách, o které tolik slyšeli v propagandistických projevech a kterou neviděli za půl století sovětské moci. Co je však pro rolníky „divné“ a „divoké“, je to, že si nemohou zapálit nejjednodušší petrolejovou lampu, ­kterou měli jejich otcové a dědové na poreformní vesnici vždycky.

Nyní je velmi obtížné tyto lampy a parafín „sehnat“. A nejen na vesnicích, ale i ve městech, dokonce i ve velkých městech O tom se píše v sovětském ­tisku: „Na předměstí (Murmanska) Žilstroj, kde nyní ­žije 20 000 lidí, stále není elektrické světlo. ­Pokuste se zde však najít obyčejnou petrolejovou lampu. Žádné nejsou. A lidé stojí hodiny v mrazu a čekají na dodávkový vůz, aby si mohli vyzvednout parafín. A to je polární oblast! Noci jsou tu dlouhé! (noviny Izvestija z 19. března 1960).

„Divné“ pro kolchozníky není to, že za půl století sovětské moci nepřešli od petrolejové lampy k elektrické žárovce, ­ačkoli Lenin definoval komunismus jako „sovětskou moc plus elektrifikaci celé země“. Zvláštní je, že od pohodlné petrolejové ­lampy, kterou používali jejich otcové a dědové na poreformní ­vesnici, se musí kolchozníci vrátit o­ sto let zpět {344} ke komínu, který osvětloval selskou chalupu v dobách ­nevolnictví…

 

Fotografie interiérů kolchozů názorně ukazují stav chudoby, bídy a temnoty, ve kterém se ­kolchozníci nacházejí.

 

Vytápění

 

Н. Virta ve své knize „Strmé hory“ uvádí: Ve vesnici se všichni obyvatelé topí slámou. Sláma z kolchozu se prodává rolníkům a zaměstnancům za peníze. A neprodává se v žádném množství, ale „v nedostatku“.

Ohřívání slámou poskytuje velmi málo tepla. Učitelka tedy sedí v místnosti u sporáku a kolem ramen si omotává teplou šálu.

Starší kolchozníci sedí celou zimu na sporáku a nemají kudy ven…

Pouze v některých oblastech topí kolektivní zemědělci rašelinou. V obci Virjatino v Tambovské oblasti ji kolektivní zemědělci těží z rašelinišť nacházejících se na území kolektivního hospodářství. Rašelinu těží individuálně, „půl na půl“: každá rodina dává polovinu do společného hospodářství a druhou si bere na topení. Kolektivní zemědělci z těchto vesnic jsou s těmito podmínkami těžby rašeliny spokojeni a nedostatkem paliva „netrpí“. („Vesnice Virjatino“ - Monografie Akademie věd SSSR, Moskva.) Solženicyn také referuje o topení rašelinou v povídce „Matreninův dvůr“.

­Ve většině vesnic s kolektivním hospodařením není rašelina a sláma se nevydává ­za pracovní dny ani neprodává ­za peníze. V těchto vesnicích zemědělci ­slámu kradou nebo ji kupují „za hubičku“, za půl litru vodky, tj. platí za ni mnohem více než v těch kolchozech, kde se prodává za stanovenou cenu. Kolektivní zemědělci tak žijí v chudobě i bez rašeliny a slámy.

Kolektivní zemědělci získávají dřevo na topení velmi zřídka a s velkými ­obtížemi. Místní lesy, které byly před revolucí téměř v každé vesnici, jsou nyní velmi vzácné. Náčelníci je používají {345} pouze pro sebe a pro společné farmy. Z těchto lesů však není zemědělcům vydáváno žádné palivové dříví.

Náčelníci lesy před kolektivními zemědělci tvrdě střeží. V sovětském tisku se mihly zprávy, že v takových vesnicích, kde jsou lesy, má kolchozní rada zvláštní lesní stráž a poskytuje jí pušky nebo brokovnice…

 

Jediné lesy, které byly takto ostře střeženy střelnými zbraněmi, byly některé statky statkářů v době nevolnictví. To popisuje I. S. Turgeněv v eseji „Birjuk“ ve své knize „Zápisky lovce“. A v poreformních svobodných vesnicích předrevolučního ­Ruska měl obecný dohled nad lesy pozemkového společenství vesnický hejtman. Ve vesnicích obvykle nebyla ani lesní stráž. Ale v kolchozní vesnici byl nejen ustanoven speciální lesní strážce, ale byl dokonce ozbrojen. Z tohoto faktu lze vyvodit, jak strašně chudí jsou lidé bez topení a jak ­horlivě shánějí dříví ve „svém“ lese…

Pro kolektivní zemědělce je velmi obtížné získat palivové dřevo z velkých lesů národního významu. Prodává se na základě zvláštního povolení úřadů. Palivové dřevo je drahé. ­Je také velmi obtížné dovézt palivové dřevo z ­velké dálky. Vesničtí náčelníci dávají koně na přepravu dříví jen za „odměnu“, prakticky za litr vodky a kilo salámu, tedy za deset rublů. Kde však­ mohou kolektivní zemědělci vzít tolik peněz? Nemohou si přivézt ani vlastní dříví: nejsou tu žádné sáně.

Z těchto důvodů potřebují lidé, které trápí zima, palivo. A toto nové životní neštěstí definují hořkými příslovími: „Dřevo je naše neštěstí“; „Palivo je naše neštěstí“… Z kolchozu se stala vesnice Znobišino.

 

V jednom sovětském učebním textu je popsána zvláštní scéna. Školák, který našel větev, radostně volá na matku: „Mami, hurá! Našel jsem suchou větev!“ Nalezení větve se v životě ­lidí mění v radostnou událost…­ A to se děje v Rusku, které je nejlesnatější zemí světa, zemí husté divočiny…

 

Prostory pro chovatele hospodářských zvířat a kolektivní chovatele

 

Komunistickým vůdcům na lidech vůbec nezáleží. Projevují však určitou péči o společná hospodářská zvířata.

{346} Mnozí předsedové se snaží vybudovat lepší prostory pro kolektivní chov dobytka: prostorné farmy ze dřeva nebo cihel. Slyšel jsem vyprávět, že nové prostory se stavějí jen pro dobytek a kolektivním farmářům nedají náčelníci možnost ani opravit tenkou střechu. Všechny cihly z kolchozu se používají na stavbu ubikací pro dobytek, zatímco lidé nedostávají ani cihly na opravu sporáku.

Ve většině vesnic proto vypadají chlévy pro dobytek lépe než zchátralé chatrče zemědělců.

Delegace amerických zemědělských odborníků, které navštívily Sovětský svaz v ­letech 1958-1959, to ve svých zprávách rovněž konstatovaly. ­„Američané zjistili, že zemědělské ­budovy (v kolchozech a státních statcích SSSR) vypadají lépe než domy rolníků.“ („Bulletin Ústavu pro studium SSSR“, č. 2 za rok 1960, s. 75.)

Nezřídka se stává, že dobytkářky žárlí na krávy. Jeden z nich řekl, že v jejich společném hospodářství… „postavili takové domy pro dobytek, že ­byste se tam chtěli nastěhovat­ sami­„. (Literaturnaja Moskva, 1956, s. 780.)

V sovětských novinách se často objevují zprávy o ­„kolchozních chatrčích“ a „kravínech“…

Tím, že panští šéfové stále více utlačují lidi, zhoršují životní podmínky kolchozníků natolik, že ­je nutí chovat dobytek v místnostech, v barácích…

Předseda vesnické rady, kterého popisuje Kulakovskij ve své knize Dobroselci, zavedl elektrické osvětlení nejen ve svém domě, ale dokonce i ve stáji. A žáci se ve škole i doma učí při tlumené petrolejové lampě…

Jeden z autorů, který procestoval ­celý Sovětský svaz, při pozorování takových obrazů v mnoha kolchozech ­uvádí toto srovnání života lidí a hospodářských zvířat v kolchozech:

„V jedné místnosti žije šestičlenná rodina, sedm duší. Mají tam kuchyň a ložnici, perou prádlo, myjí se ve vaně a školáci ­si dělají úkoly… Krávy mají vodovod. A kolektivní zemědělec… musí chodit pro vodu do studny… Nosí vodu na ramenou půldruhého kilometru! Kdo je na tom lépe: krávy nebo kolektivní zemědělci? Telata nebo kůzlata? U zvířat jsou jejich životní podmínky - samozřejmě s ohledem na jejich ­potřeby - mnohem kultivovanější než u majitelů těchto zvířat, u lidí … {347} Vždyť my jezdíme na koních, ne koně na nás! Krávy jsou pro nás, ne my pro krávy!…“ (časopis „Nový svět“, č. 3 z roku 1956, povídka V. Ovečkina - „Těžké jaro“).

Studium života kolchozníků v předválečném období vedlo ­badatele ke ­stejnému závěru: obydlí lidí byla ve většině případů horší než prostory pro kolchozní dobytek. Tak tomu bylo ve stalinských ­kolchozech. V poststalinských ­moderních­ vesnicích je tomu tak i nadále.

 

­V tom se projevuje nelidská ideologie a protilidová ­politika komunismu. Nejdůležitější věcí, nejdůležitější věcí v kolchoze,“ ­říkají komunističtí otrokáři, „je státní dobytek, jejich majetek, potrava vládnoucí třídy: maso, máslo, mléko a vejce. A kolektivní zemědělci jsou až to poslední: jsou to jen roboti, kteří slouží ­státu na jeho dvoře a slouží kolektivnímu dobytku…

 

Obydlí kolchozníků a poddaných

 

Před více než sto lety, v letech 1847-52, napsal humanistický spisovatel Ivan S. Turgeněv překvapivě pravdivou knihu o ruské ­nevolnické vesnici Zapiski lovec. V této knize popsal všechny aspekty života poddaných, včetně bydlení.

 

Zde je uveden vzhled tehdejších selských chalup: „­chatrné osikové ­chalupy“; „střechy pokryté shnilou slámou“; „ne všechny dvory byly obklopeny chvojím“. (I. Turgeněv - „Zápisky lovce“, povídka „Fretka a Kalinych“).

 

A Turgeněv vykreslil detailnější obraz interiéru venkovské chaty, když popisoval noční návštěvu hajného: „Hajného chatu tvořila jedna místnost, nízká a prázdná, bez komor a příček. Na stěně visel roztrhaný ovčí kožich. V rohu ležela hromada hadrů, u kamen stály dva velké hrnce. ­Na stole hořelo kadidlo, ­smutně blikalo a zhasínalo. Uprostřed chýše visela kolébka přivázaná ke konci dlouhé tyče. Ta dívka… přikrčila se na lavici a začala pravou rukou houpat kolébku a levou rovnat kadidelnici. Rozhlédla jsem se kolem sebe - srdce mě bolelo: {348} není žádná legrace vstupovat v noci do lidské chýše… Dveře zavrzaly a lesník se ­skloněnou hlavou překročil práh. Zvedl lucernu z podlahy, přistoupil ke stolu a rozsvítil ji.­„ (I. S. Turgeněv - „Zápisky lovce“, povídka „Birjuk“).

Obydlí rolníků v době nevolnictví a chýše ­moderních kolektivních zemědělců v éře socialismu jsou si podobné jako dvojčata. Dobré chalupy, v nichž žili svobodní rolníci od emancipační reformy v roce 1861 do revoluce v roce 1917, chátraly, byly zničeny a proměněny ve stejně nuzné chalupy, v nichž žili rolníci v polovině minulého století.

 

­V průběhu života v kolektivním hospodářství se z dvoupokojových chatrčí rolníků staly ­jednopokojové. Stav obydlí se extrémně zhoršil. Střechy jsou shnilé a děravé. Kolektivní zemědělci přecházejí ze srubů do ­baráků, hliněných chatrčí a zemljanek. Často se přechází z petrolejové lampy na olejovou…

Obydlí kolchozníků, jak je popisují jejich obyvatelé, „nejsou obydlí, ale běda…“.

Životní úroveň kolektivních zemědělců klesla na sto let, na úroveň statkářské éry poloviny 19. století.

Úroveň kolektivního života na statku nemohla neklesnout na tuto úroveň:

Samotný systém kolektivního hospodaření není nic jiného než systém ­státního nevolnictví, ještě tvrdší a reakčnější než systém statkářského nevolnictví.


{349}

II. OBEC RAZUTOVO-RAZDETOVO…

 

Šéfové mají

 

V roce 1958 vyšla v Sovětském svazu v časopise Běloruská mládež povídka spisovatele Kulakovského Dobroselci. Autor popisuje běloruskou vesnici, materiální život kolchozníků, zejména ­jejich oděv.

Šéfové kolchozů se tam dobře oblékají.

Předseda kolchozu má: teplý kabát, nové boty, plstěné boty­.

Předseda vesnické rady je oblečen lépe: kožený kabát, ­astrachaňský klobouk, polní bunda, vesty a chromované boty.

Dobře oblečení jsou i předsedové tambovských kolchozů, o nichž píše Virta ve své knize Strmé hory.

Jeden z předsedů má velmi drahý kožich, polopláště a ­obleky.

O jiném autor píše: „Byl pěkně a dobře oblečen: kabát s bobřím límcem, klobouk ze stejné kožešiny, na nohou nové burky“.

V tisku se objevila zpráva o tom, jaké oblečení nosí manželky šéfů kolchozů. Předseda velmi vzdáleného kolchozu z Moskvy přijel s manželkou do hlavního města a tam v GUMu (státní obchodní domy) koupil manželce kožich za 15 000 starých rublů (nebo 1 500 nových rublů). Tento incident byl popsán v novinách Ruská myšlenka (Paříž) v roce 1959.

Takto se oblékají šéfové kolchozů a jejich manželky.

Mohou se tak oblékat, protože podle zpráv v sovětském tisku dostávají předsedové kolchozů plat v hotovosti ve výši 160 až 900 nových rublů měsíčně. Dostávají také vysoké prémie {350} za překročení plánů na nákup a prodej produktů. Kromě toho téměř vždy využívají majetek a peníze kolektivního hospodářství pro své osobní účely a vymáhají úplatky od podřízeného obyvatelstva.

 

Řadoví kolektivní zemědělci

 

Ale obyčejní kolchozníci jsou velmi špatně oblečeni.

Jejich typickým oděvem je ošuntělý vlněný kabát nebo bunda.

­V knize B. Polevého Příběh pravého člověka je oblečení ­kolchozníka popsáno jako „ovčí kožich, celý pokrytý skvrnitými skvrnami“.

Jiný kolchozník ze stejného příběhu byl oblečen do roztrhané šerpy s provazem místo opasku.

A dospívající chlapec z kolchozu měl na sobě stařičký šusťák a byl také opásán provazem…

Téměř všechny knihy o sovětském venkově se o tomto detailu zmiňují:

kolchozníci byli opásáni provazem. Tato skutečnost ukazuje, že na oblečení nejsou žádné knoflíky ani zapínání. Proto si ­museli kolchozníci přepásat ­oděv nějakým provazem. Dříve se oděvy zapínaly na knoflíky nebo spony, a proto nebylo nutné používat opasek­.

Sedláci si často přepásávali sváteční oděv širokou, ­krásnou šerpou (červenou nebo zelenou), ale za jiným účelem: pro ozdobu.

Oblečení obyčejných lidí v Sovětském svazu, zejména kolchozníků, je velmi ošuntělé. Dokonce i v Moskvě popsal jeden pozorovatel oblečení starší chudé ženy takto: „Ošoupané šaty, ušité nebo koupené před dvaceti lety. (Novoe Russkoe Slovo, 21. května 1960, New York).

Američtí mladí muži, účastníci Světového festivalu v Moskvě, si prohlédli Muzeum Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně (Tulská ­oblast). V okolí Jasné Poljany viděli kolchozníky ­oblečené, jak sami říkali, „v hadrech“. Američané ­zdůrazňují, že slovo „hadry“ je třeba chápat doslovně a není použito v přeneseném významu.

{351} V mnoha případech sovětský tisk hovoří o „záplatovaných ­košilích“ a „úzkých kalhotách“.

V. Tarsis, ruský spisovatel, který opustil Sovětský svaz v roce 1966, říká, že „kolchozníci jsou oblečeni v hadrech“…

Ne nadarmo se kolektivní zemědělské oblečení stalo příslovím. Místo předrevolučního ­rčení „oblečený jako žebrák“ se v socialistickém státě ­říká „oblečený jako kolchozník“…

 

Koupě trička je „nechtěná radost“…

 

Někteří ruští emigranti, kteří se vrátili z Belgie do Sovětského ­svazu, posílali svým známým v zahraničí dopisy, v nichž s hořkým sarkasmem popisovali potřeby a radosti obyvatel „nejšťastnější země na světě“.

„Co tam (v Belgii) máte? Dostanete almužnu, jdete si koupit košili, kalhoty nebo boty a žádná zábava! - píší.

- Ale tady (v Sovětském svazu), když dostaneš příležitostně košili, tak si užíváš šťastného, blahobytného života jako dítě…“. (Noviny Ruská myšlenka ze dne 14. července 1960, Paříž).

V socialistickém státě je akutní nedostatek nejen košil, šatů, kalhot, obleků a kabátů. Chybí dokonce i zástěry, palčáky a knoflíky…

 

V běloruském kolchozu

 

Kulakovského povídka „Dobroselci“ opakovaně popisuje oblečení rolníků v běloruském kolchozu.

V zimě chodí chovatel prasat do práce ve svitku. Nemá rukavice. Celý den, od časného rána do pozdního večera, v krutých zimních mrazech pracuje na farmě bez rukavic. ­Příběh vypráví o tom, jak mráz „obtěžuje“ ­chovatele prasat ve špatných šatech a botách:

„… Mráz se mu zlobně sápal na zpocená ramena, na nohy a na ruce bez rukavic.“

{352} Když se kolchoznice večer vrací domů z chovu dobytka, nemá se kde ohřát. Večer v kamnech netopí: je po práci velmi unavená a nemá dostatek dřeva. A bez krbu je v chatrči taková zima, že žena někdy chodí spát na sporák, aniž by se svlékla…

Ženichové, kteří jsou v práci nepřetržitě, dostávají do služby ošuntělé kabáty z kolchozu. Poblíž stáje,“ vypráví příběh, „stál čeledín, děda Platon, ve starém kabátě, přepásaný provazem“ (opět provaz!)…

Co se týče obuvi, ženich dostal boty pouze jednou a pouze na jeden den: když měli přijet krajští náčelníci­.

Druhý den šéf kolchozu ­botyzase odvezl…

­V celé vesnici má galoše pouze jedna obyvatelka­: bývalá kostelnice, která si galoše ponechala od novověku!

V příběhu se dále píše, že úředníci obecního úřadu ­jsou také špatně oblečeni. Vedoucí vojenského náborového úřadu nosí v zimě ošuntělý podzimní kabát. Zimní oblečení tajemníka vesnické rady je ­popsáno stručně, ale expresivně: „ošuntělý podzimní kabát­„, „letní čepice“, „ani rukavice“.

­V předkolektivních dobách si selky vyráběly rukavice pro ­celou rodinu samy­: pletly je ze silného vlákna látky nebo je šily z kousků ovčí kůže a potahovaly je silným ovčím plátnem. Nyní však kolektivní zemědělci ­nemají z čeho vyrábět palčáky. Nejsou tu žádné ovce, - takže tu nejsou žádné nitě ani ovčí kůže. Neexistuje konopí, takže neexistuje ani česané konopí. V obchodech je nedostatek průmyslového zboží.

Předseda kolchozu, jmenovaný z města, když jede na vesnici do služby, bere si s sebou „náhradní obuv“. Ví, že v kolchozní vesnici si nebude moci vzít ani tkaničky…

Ze všech žen z kolchozu, které jsou v příběhu popsány, je dobře oblečená pouze vedoucí mléčné farmy, dívka Dáša: má novou bavlněnou bundu, ­kabát, teplou šálu, pletenou šálu, vlněný svetr a nové plstěné boty. Co znamená a jak tato kolektivní farma dívka byla schopna tak dobře oblečený - příběh neříká. Oznámení příběhu, že její bratr pracuje na ministerstvu a žije v hlavním městě, však naznačuje, že jí s nákupem oblečení pomáhal.

{353}

 

Zpátky k botám…

 

Šéf sovětské vlády N. Chruščov se ve svých projevech chlubil: ­„Už dávno jsme odevzdali naše bačkory do muzea“. V kolchozu ­Virjatino v kdysi bohaté Tambovské oblasti ­však ­Etnografický ­ústav Akademie věd Sovětského svazu komplexně ­zkoumal život kolchozníků. Kniha o tomto výzkumu byla vydána v roce 1959. Průzkum ukázal, že většina kolektivních zemědělců chodí v ­sandálech… („Vesnice Virjatino“, monografie, 1959, Moskva.)

Existují dva typy bot: bastardové a provazové. Před revolucí převládaly holínky (z kůry mladých lip). Nyní v kolektivních hospodářstvích převládají provazové boty („chuni“). Jeden z pozorovatelů, který ­navštívil Sovětský svaz, píše o akutním nedostatku obuvi a o tom, že kolchozníky lze najít v sandálech i v hlavním městě světového komunismu, vzorném socialistickém městě. „S obuví je to špatné,“ píše tento pozorovatel. - I v Moskvě potkáte lidi v sandálech, pravděpodobně vesničany.“ („Novoje russkoje slovo“ 8. května 1960, New York.)

Před revolucí měla na ruských a běloruských vesnicích většina rolníků kožené boty, holínky, jako sváteční obuv, a ve všední dny chodili lidé častěji v sandálech. Ale asi polovina ­vesničanů - zámožní rolníci a „vyděděnci“, kteří chodili za ­prací do měst - nosila kožené boty i ve všední dny.

V jiných, bohatších oblastech Ruska - na Ukrajině, Kubáni­, Baltu, Sibiři atd. - nosili téměř všichni rolníci ve všední i sváteční dny kožené boty: holínky, holínky, měkké kožené boty.

Sedláci měli v zimě teplé boty. Převážná většina ­zemědělců nosila plstěné boty. Ti, kteří neměli valenku, nosili pantofle (balnye nebo provazové pantofle). Pod plátěnými pantoflemi nosili silné plátěné legíny.

V předrevoluční vesnici byli sedláci zpravidla dobře zásobeni obuví a neměli o ni nouzi. Sedláci, kteří měli ­peníze, si mohli koupit boty, obuv nebo valenku ve svém okresním městě. A ti, kdo neměli peníze, si mohli boty vyrobit sami: utkat {354} laptas z baizy, „chuni“ z provazů, vyrobit měkké kožené boty z kůží poraženého dobytka.

Nyní kolchozníci tyto materiály na výrobu bot nemají. Musí si dokonce kupovat nudle a mají velmi málo peněz.

Proto od časného jara do pozdního podzimu chodí kolektivní zemědělci většinou bosi.

Někteří chodí v pantoflích, holých nebo provazových, jiní v domácích pantoflích ušitých z hadrů, na lepenkových podrážkách. Jen zřídka se kolektivním zemědělcům podaří koupit pantofle s gumovou podrážkou vyrobené řemeslníky.

Ještě vzácněji se jim podaří koupit boty nebo holínky, a to i ty nejzákladnější s gumovou podrážkou nebo plátěným svrškem („kirzovské ­boty“).

V dopisech některých ruských žen, které se vrátily domů z Belgie, je tento „problém s obuví“ v Sovětském svazu popsán takto:

„V našem kolchozu,“ píše jeden z navrátilců, „žijí všichni ­vesele a blahobytně, někteří dokonce bohatě, například moje kamarádka z Antverp Valja si koupila pár plátěných bot… № 41… Přijďte k nám do kolchozu a budeme se bavit a kulturně vyžívat. Vezměte si ale nějaké oblečení a boty, protože tady je neseženete…­„. („Ruská myšlenka“, 14. července 1960, Paříž).

Boty jsou nedostatkovým zbožím i ve městech. Kolektivní zemědělci je mohou získat pouze za velmi drahou cenu cestou do velkého města.

Proto si kolchozníci při vynášení dávají velký pozor na boty. Podle vtipného ­sovětského přísloví „kolchozníci nenosí boty na nohou, ale jen na rukou“… Sovětský básník Jevtušenko ve své básni Stanice Zima popsal setkání s mladým kolchozníkem, který šel bosý do okresního města a boty si nesl na holi za sebou… Takový ­obraz byl často k vidění v Sovětském svazu.

Mnoho zahraničních turistů, kteří cestovali po venkovských ­cestách, si také často všimlo tohoto neznámého pohledu: kolektivních zemědělců, kteří jdou do města, na bazar nebo do instituce, podél silnice a na ramenou si nesou boty nebo pantofle. Když se blíží k městu, nazouvají si boty nebo pantofle a vstupují do města ve slušné kondici.

 

{355} Tak tomu však bylo i v předrevolučních dobách.

 

Většina kolchozníků nemá boty ani na slavnostní příležitosti. Do svého rodného města, do regionálního centra, dokonce i do hlavního města chodí v dřevácích nebo „propkách“ - roztrhaných a rozbitých botách, které ­patří jen na skládku.

 

Proč?

 

Kolektivní zemědělci si nemohou koupit boty a oblečení, protože na to nemají prostředky. Jejich práce v kolchoze je velmi špatně placená a oblečení, boty a další zboží jsou v Sovětském svazu příliš drahé.

Kolektivní zemědělec hovoří o „problému s košilí“: „Kilo (obilí) ­za pracovní den je požehnáním! Spočítejte si: kilo chleba stojí 90 kopějek (9 kopějek v nových penězích). 300-400 rublů ročně (30-40 rublů v nových penězích). Dostanu se někdy z téhle záplatované uniformy?!­„.

(A. Andreev - „Havrani dorazili“. Bývalý voják nemá peníze na to, aby si koupil novou košili a nahradil „flekatou blůzu“, kterou nosí už léta, od doby, kdy byl v armádě.

Jestliže si kolchozníci často nemohou koupit ani košili, ­je pro ně ještě obtížnější koupit si boty, což je mnohem dražší zboží­.

Ale i když se kolchozníkovi podaří získat peníze na boty nebo oblečení, často si je nemůže koupit, protože v místních obchodech v okresním městě boty nebo oblečení nejsou. Obyvatelé vesnic musí kvůli tomu cestovat do velkých měst.

Průzkum ve vesnici Virjatino v Tambovské oblasti ukázal, že potřebné zboží není k dispozici ve vesnickém obchodě ani v okresních obchodech. Traktorista si musel udělat zvláštní výlet do Moskvy, aby si koupil pánské a dámské obleky. (Vesnice Virjatino v minulosti a současnosti, Moskva, 1959).

Ale i ve velkých městech je tohoto zboží, oblečení a obuvi, nedostatek. ­Proto i tam při prodeji tohoto nedostatkového zboží v obrovských frontách dochází ke rvačkám. Podle očitých svědků se {356} ženy „perou, rvou si vlasy kvůli mizerným botám“… („Novoje russkoje slovo“, 5. května 1960, New York.)

Jeden vesnický učitel mi vyprávěl, jak se neúspěšně snažil „sehnat“ manufakturu na košili a kabát pro svého chlapce. Nemohl ji získat ani v okresním, ani v krajském městě. Přijel jsem do Moskvy. V obchodech nebyla žádná manufaktura ani kabáty pro děti školního věku. Říkali, že je mohou získat ve speciálních stáncích na trhu. Fronty jsou tam však tak obrovské, že se na zboží dostane jen málokdo. V blízkosti těchto trhů musíte mít službu od večera do rána. Učitel strávil noc v blízkosti těchto trhů. Bylo tam hodně lidí. Policisté rozháněli dav. Ráno se otevřely brány trhu. ­Některé brány byly otevřené a někdy i jiné.

­Ráno se k otevírací bráně ­nahrnula spousta lidí. Lidé proběhli branou k manufakturním stánkům a navzájem se sráželi. Než učitel dorazil k bráně, stála tam už dlouhá fronta. Fronta se pohybovala velmi pomalu. Lidé ­si všimli, že se ve stánku děje něco podivného. Ze tří prodavačů pracoval pouze jeden. Další dva přicházeli ke stánku a zase odcházeli. Někam odváželi manufakturu. Za celý den se fronta posunula ­jen o několik desítek lidí. Zbytek musel večer odejít, aniž by si cokoli koupil. ­Ani ­třetí den ­nakupování nepřinesl žádné výsledky. Z Moskvy ­se­ učitel po třech dnech a nocích běhání po obchodech a stáncích musel ­vrátit domů s prázdnýma rukama.

Další případ. Cizinci, kteří byli v sovětských táborech a ­vracejí se ze SSSR do Rakouska, cestují vlakem z Moskvy do Vídně. Jeden z nich popisuje, jak se v Sovětském svazu nakupuje a prodává ošuntělé oblečení, místo obchodování je to „shánění“.

„Vlak zastavuje na nějaké velké stanici,“ píše.

­ - Otevřeli jsme okno a sledovali vše, co se dělo před ­námi. Z reproduktoru se ozve hlášení, že vlak stojí už 40 minut. Vidíme, jak z našeho vozu vystupuje rakouský X. V podpaží má srolovanou bavlněnou bundu. Rozhlédne se kolem sebe a zvolna se prochází podél vlaku. Předjede ho železničář potřísněný mazutem, který je buď výhybkářem, nebo výhybkářkou. Jdou vedle sebe, ­nevšímají si jeden druhého a pak se rozdělí.

{357} Rakušan vstupuje do vozu a ukazuje nám zmuchlaných 60 rublů - sako samozřejmě pod paží nemá. Všechno je nám jasné. ­Jeden z nás okamžitě vezme dvě bundy, které nám zbyly, a vyběhne ­z kočáru. Křičí na něj, aby si dal pozor na policistu… Za deset minut počítáme 120 rublů, zmačkaných a špinavých, potřísněných mazutem. Co si budeme povídat, ceny jsou zjevně „pevné“ po celé zemi. Ať už v Pot'ma, nebo na Ukrajině, páv stojí 60 rublů“ (ve starých penězích).

 

* * *

 

Na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 5. května 1960 ­vyhlásila sovětská vláda ve zprávě tehdejšího předsedy ­Rady ministrů N. S. Chruščova ­závazek: „Během sedmiletého plánu jsme se rozhodli… zásobovat obyvatelstvo oděvy a obuví v hojném množství“. (Noviny Izvestija, 6. května 1960, Moskva.)

Sedmiletý plán skončil na konci roku 1965. Jak byl ­závazek vlády splněn?

Oficiální statistická zpráva Ústředního statistického úřadu o lehkém ­průmyslu za rok 1965, poslední rok sedmiletého plánu, ukazuje, že toto zboží - prádlo, oděvy, obuv - se ­vůbec nevyrábí.

V roce 1965 se v Sovětském svazu vyrobily v průměru dva páry kožené obuvi na obyvatele, tedy jen málo. Ale vyšší, dobře situovaná vrstva obyvatelstva nekupuje dva páry bot na člena rodiny, ale více. Zbytek populace proto dostane pouze jeden pár na osobu. Podmínky v ­Sovětském svazu jsou pro obuv velmi nepříznivé: letní vedra a zimní ­mrazy, podzimní břečka, špatné cesty a nesjízdné bláto nejen na silnicích, ale i v ulicích vesnic a dělnických osad. ­Jeden pár obuvi ročně pro všechna roční období u člověka, který denně ujde mnoho kilometrů, tedy může jen naznačovat akutní potřebu obyvatelstva po obuvi.

Statistiky o výrobě tří kusů lněných úpletů a 24 metrů bavlněných látek na obyvatele v roce 1965 ukazují, že obyvatelstvu chybělo také spodní prádlo a oděvy.

{358} Proto si lidé neustále stěžují, že ve státě „socialistické ­hojnosti“ nutně potřebují boty, oblečení a spodní prádlo a nemohou sehnat žádné zboží bez strašných front. A tento každodenní trpký jev života v SSSR - ­fronty - tam dostal hrozivé a děsivé jméno: „ocasatá ­příšera“…

 

* * *

V předrevolučním Rusku měli rolníci obvykle dvě sady oblečení: všední a sváteční.

Sváteční sada oblečení: nové kabáty a zipy, ­boty nebo holínky, kalhoty a košile, pro ženy nové halenky, sukně, šály a šátky.

Denní soupravy: přešívané kožichy a zipy (svrchní z nového materiálu, spodní ze starého); hoblované nebo obnošené boty, holínky, boty z měkké kůže; kšandy nebo plátěné ­košile, obnošené kalhoty z látky nebo obarvené plátěné kalhoty.

Ženy nosily ošuntělé nebo teplé sukně a halenky z kmentu. V zimě nosila naprostá většina rolníků plstěné boty.

Téměř nikdo z kolektivních zemědělců nyní nemá sváteční oblečení. Zbývá už jen jeden kus každodenního oblečení.

Typickým oděvem dnešních kolchozníků jsou: ošuntělé, obnošené ­kabáty nebo montérky z předrevolučního období nebo z období NEPu, stará saka nebo vatníky, záplatované ­košile a kalhoty, obnošené halenky a sukně, často z pytloviny.

Obuv kolektivních zemědělců odpovídá jejich oděvu: hřebíky, zcela opotřebované­; často úzké plátěné boty; gumáky. ­Valenky jsou ve vesnici s kolektivním hospodářstvím výjimečně vzácné.

Předrevoluční vesnice, oděná zpravidla do prostých, ale pevných a teplých šatů, se za půl století proměnila v nekrasovskou ­vesnici Razutovo-Razdetovo, „agroměsto Golodranstvo“…

 

{359} Z tohoto důvodu, jak píše Virta ve své knize „Strmé hory“, staří muži a staré ženy v kolchozních vesnicích „tráví celou zimu“ na plotně v opuštěnosti.

A všichni ostatní vesničané, kteří musí chodit do práce nebo do školy, „obyvatelům kamen“ závidí. Školáci a ­pracující zemědělci trpí zimou, jsou nachlazení a nemocní. ­Nachlazení je na sovětském venkově velmi ­časté. ­Úmrtnost je velmi vysoká u ­kolektivních zemědělců, kteří mají špatné oblečení, zchátralé ­obydlí a nedostatečné vytápění.

 


{360}

III. KOLCHOZ „NEELOVKA“

 

„Hojné“ sliby

 

Ve svém referátu na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 5. května 1960 předseda sovětské vlády N. Chruščov jménem strany a vlády prohlásil: „Během sedmi let (od roku 1959 do roku 1965) vyřešíme problém plného uspokojení potřeb lidí v oblasti potravin“ … (Noviny Izvestija z 6. května 1960, Moskva.)

Toto prohlášení bylo oficiálním uznáním skutečnosti, že v Sovětském svazu „nebyla vyřešena potřeba potravin pro obyvatelstvo“.

Ačkoli země vždy produkovala málo potravin, komunistické úřady nešetřily sliby o „řekách mléka a svěžích březích“.

Kolektivizace začala příslibem „rajského života“ pro veškeré kolektivní a městské obyvatelstvo. Od kolektivizace je sovětská ­vláda opakuje každý rok.

V prvním poválečném pětiletém plánu na léta 1946-1950 vláda opět slibovala obyvatelstvu, že během této pětiletky bude „dostatek potravin“ pro všechny obyvatele SSSR.

Tento slib byl zapsán nejen do pětiletého plánu. Byl dokonce otištěn v sovětských školních učebnicích. Tento plán - směrnice o „hojnosti potravin“ pro obyvatelstvo byl uveden na posledních stránkách učebnice dějepisu Sovětského svazu. (Prof. A. Pankratova, editorka. - „Dějiny SSSR“, učebnice pro ­střední školy, III. díl, závěrečná část. Uchpedgiz, 1947, Moskva).

Po skončení ­studia pochmurné učebnice dějepisu, která vyprávěla především o „hladomoru“, „bídě“, „útlaku“, válkách a povstáních v době „prokletého carismu“, se žáci naučili nazpaměť jako modlitbu proroctví a sliby sovětské pětiletky. ­Nejdůležitější a nejžádanější proroctví-slib hovořilo o konci ­hladového „pravěku lidstva“ a o příchodu éry „hojnosti potravin“, o uskutečnění komunistického ráje s ústřední ­zásadou: „Každému podle jeho potřeb…“.

Doba platnosti prvního poválečného pětiletého plánu však vypršela a „hojnost ­potravin“ se nedostavila.

Proroctví a sliby o „hojnosti potravin“ byly přeneseny do ­dalšího, druhého pětiletého plánu a do dalších, přepracovaných ­a doplněných vydání školních učebnic. Ani druhá pětiletka však nepřinesla „hojnost potravin“ nebo „prudký vzestup“ v životě obyvatelstva.

Pak komunistické úřady přešly od nešťastných pětiletých plánů k ­povzbudivému sedmiletému plánu.

 

Slib „dostatku potravin“, který strana a ­vláda daly ­lidu v roce 1945 a který nesplnily, byl přenesen do sedmiletého plánu na léta 1959-1965. Poté se každoročně opakovala ­v usneseních sjezdů strany, plén ústředního výboru a zasedání ­Nejvyššího sovětu.

Plénum ústředního výboru strany v červenci 1960 zaznamenalo tento slib v té nejbujnější a nejvelkolepější podobě, ve „vysoké čárce“:

„Považujíc péči o blaho lidu za nejvyšší zákon socialistického ­státu, stanovil XXI. sjezd strany úkol: překonat ­nejrozvinutější kapitalistické země ve výrobě průmyslových a zemědělských produktů na ­obyvatele a zajistit sovětskému ­lidu v co ­nejkratší době ­nejvyšší životní úroveň.

Tento lákavý slib byl zanesen do sedmiletého plánu na léta 1959-1965. („Mimořádný XXI. sjezd KSSS“, stenografická zpráva, svazek I, str. 63.)

Poté se dostala do nových vydání učebnic pro vysoké, ­střední a dokonce i základní školy. ­V ­učebnici dějepisu pro 4. ročník ­základních škol se desetiletá batolata učila: „Komunistická {362} strana a sovětská vláda věnují ­našemu zemědělství obrovskou pozornost.­ Dělají všechno pro to, aby zajistili, že… všichni naši kolektivní zemědělci žili v blahobytu a spokojenosti. Pod ­vedením komunistické strany dosáhne lid naší země ­nových úspěchů. (S. Alekseev a V. Karcov - Dějiny SSSR, učebnice pro 4. ­ročník, str. 145-147. M. 1959).

Od roku 1929 se tak ve ­státních plánech, stranických a sovětských usneseních a školních učebnicích stále znovu a znovu opakují sliby o „hojnosti potravin“, „nejvyšší životní úrovni“, „blahobytném a šťastném životě“.

Jak se však tyto plány a sliby naplnily a naplňují v reálném životě? Jak byli zemědělci, nejpočetnější a nejdůležitější společenská vrstva, která tvoří více než polovinu obyvatelstva a produkuje potraviny - základ života všech lidí - živeni po válce a jak jsou živeni nyní?

Tady a tady zvažte fakta, která mluví přesvědčivěji ­než slova.

 

Krmení šéfů kolchozů

 

Šéfové kolchozů, kteří mají k dispozici veškeré potraviny, jsou dobře živeni.

Spisovatel N. Virta o tom mnohokrát píše ve své knize „Strmé hory (Obrazy ze života na venkově)“. Snídaně člena představenstva kolchozu se skládá ­ze smažených brambor se slaninou a míchaných vajec složených z pěti vajec. Předsedové kolchozů vyobrazení v této knize jedí vejce, palačinky s rozpuštěným máslem, pohankovou kaši, vepřové maso, klobásy, šunku ­a pečená selata.

Mléko a vejce z kolchozů, zelenina ze zahrad, ovoce ze sadů - šéfové mají vždycky dost.

V kolektivních zemědělských podnicích, kde jsou včelíny, ­používají šéfové pravidelně ­med. Kolchozník z povídky N. Virta na schůzi prohlásil, že „předseda snědl všechen med“…

Šéfové kolchozů pijí čaj s cukrem, se sladkostmi, s medem. Někteří z nich pijí domácí pivo. Nejraději však mají silné alkoholické nápoje: pálenku, vodku. Pití se stalo běžnou náplní života ­předsedy kolchozu.­ Novinář hledal předsedu kolchozu ve vesnici. Když uviděl jednoho muže, zeptal se kolchozníka: „Není to předseda?“ „Ano,“ odpověděl. - Odpověděla novináři: „Co jste zač, Pán je s vámi?! Copak to nevidíte: tento muž je střízlivý!“

Starý kolchozník na schůzi o výměně předsedy kolchozu mávl rukou: „Tenhle se taky opije!“…“

Dobře se stravují i okresní úřady.

Autor knihy „Strmé hory“ o tajemnici okresního stranického výboru ­říká: „…Anna Pavlovna milovala chutné a vydatné jídlo, jedla ­hodně, se záviděníhodným apetitem…“.

Potraviny pravidelně dodávají okresním náčelníkům ­vedoucí vesnic­, státních a kolektivních farem…

Н. Virta o předsedech kolchozů říká, že okresním úřadům dodávali „selata po desítkách, med po kbelících“… (N. Virta - „Steep Mountains“).

Na úkor kolchozníků se tak dobře živí „dozorci“, tj. kolchozníci, vesnické rady a okresní dozorci, kteří nemají kontrolu ani nad ­lidmi, ani nad ­všemi produkty kolchozů.

Jak se tedy stravují běžní kolektivní zemědělci?

 

Chléb vezdejší

 

Z Kulakovského povídky „Dobroselci“, otištěné v Sovětském ­svazu v roce 1958, je zřejmé, že kolchozníci nemají vůbec žádný chleba.

Kolektivní zemědělci na svých zahradních pozemcích nezasévají chléb, protože tyto pozemky se staly dosti nuznými: zatímco před válkou měly v Rusku a Bělorusku rozlohu 0,25 ha, po válce byly většinou zkráceny na 0,12 ha. Kromě zeleniny a brambor nemohou kolektivní zemědělci na takové ploše nic zasít. A nedostali žádný chléb za své pracovní dny. Autor o tom z opatrnosti přímo nepsal, ale řada skutečností popsaných v knize vypovídá o těchto dnech práce bez chleba v kolchoze.

Osamělá kolchoznice popsaná v příběhu, pracovitá žena pracující po celý rok, je bez chleba už v prosinci, {364} tedy měsíc po obvyklé době, kdy ­se denní mzda vyplácí v naturáliích.

Z rozhovoru mezi předsedou vesnické rady a poslancem vyplyne, že kolchozníci nemají chleba. Proto jedí pouze brambory.

Jeden z vesničanů vzpomíná, že když se stal předákem, měl chleba jen nadbytek.

Z řadových kolchozníků popsaných v povídce „Dobroselci“ má dostatek chleba pouze jeden kolchozník - mladá žena „Kadrilika“. Chléb však za své pracovní dny nedostávala: byla „­přítelkyní“ ­kolchozníka a předseda ji zásoboval dostatkem potravin. Všichni ostatní řadoví kolchozníci v této běloruské ­vesnici nemají chleba, protože za své pracovní dny nic nedostali.

V sovětském tisku se často objevují zmínky o takových „vesnicích bez chleba“. Podle slov zemědělců z těchto kolchozů ­„pracují zadarmo“, „zadarmo“, „nevydělávají si na chleba, ale na pracovní dny“, ­mají „prázdné pracovní dny“.

Jeden kolchozník z takové vesnice vysvětluje správci, že on a jeho dcera pracují v kolchozu zadarmo, nedostávají ani jídlo. Rodinní příslušníci, kteří pracují mimo kolchoz a dostávají mzdu, je živí: „Jídlo nám ­obstarává snacha, soudružka zmocněnkyně.­ S dcerou sloužíme na společné farmě na domácím jídle!“.

(Časopis Ogonyok, č. 41, říjen 1957, Moskva.)

 

O obyvatelích takových kolchozních vesnic se v eseji sovětského spisovatele ­N. Sergejeviče píše: „Lidé měli zřídkakdy chleba“. („Náš sovremennik“, č. 3, 1956, Moskva).

Ve Virtově knize Strmé hory ­hovoří dva předsedové kolchozů o tom, že ve ­vedoucích stranických a sovětských ­institucích bylo vnímání odměňování kolchozníků takové, že se předsedové „styděli o tom byť jen ceknout“…

Ze stovek případů, které jsem shromáždil a v nichž jsou uvedeny údaje o proplácení pracovních dnů v kolchozech, se asi ve 20 procentech případů jednalo o kolchozy ­„bez chleba“, tj. o kolchozy, v nichž kolchozníci nedostávali za pracovní dny nic.

Přibližně 60 % tvořily kolchozy, které vyplácely od ­100 do 800 gramů obilí za pracovní den, a asi 20 % kolchozy, které vyplácely 800 gramů a více.

Převážná většina kolektivních zemědělců - asi 80 % - dostává {365} mezi 0 a 800 gramy, nejčastěji mezi 300 a 500, tedy v průměru 400 gramů obilí na pracovní den.

Každý obyčejný práceschopný kolektivní zemědělec ve skutečnosti ­odpracoval v průměru 150 až 200 pracovních dní ročně. V důsledku toho, že schopný kolektivní zemědělec dostává v průměru 400 gramů obilí za pracovní den, vydělá si pouze pro sebe… 200 gramů obilí denně.

Každý práceschopný zemědělec má však v ­průměru 1,2 nepracujících členů rodiny, kteří jsou na něm závislí­: děti, starší osoby, nemocné a postižené osoby. (Časopis Naše dny, č. 8, 1959, s. 41, Frankfurt/M.)

Každý člen rodiny v kolektivním hospodářství tak z této mzdy dostává v průměru 90 gramů obilovin ­denně. Jedná se o hladový příděl chleba.

 

* * *

 

Sovětská vláda přísně tají, podobně jako vojenské tajemství, kolik dostávají kolchozníci za svou práci.

Samotná skutečnost, že byla utajena, svědčí o neobvykle nízkých ­naturálních platbách: jinak by vláda informace o této otázce neskrývala.

­V říjnu 1964 však byl v moskevských novinách Selskaja žizň zveřejněn dokument, který tuto temnou ­záležitost osvětlil. V ­říjnu a na začátku listopadu 1964, v předvečer výročí Říjnové revoluce, byly v sovětských novinách zveřejněny ­zprávy republikových orgánů o státních zakázkách („nákupu“) obilí. V těchto zprávách byla otázka naturálních plateb kolektivních zemědělců obvykle vynechána nebo charakterizována vágní diplomatickou formulací: „v ­kolchozech zůstalo potřebné množství obilí na ­výplaty kolchozníkům“.

 

Ve zprávě ukrajinské vlády a ústředního výboru strany však ­byla tato tradice utajování jako ­jediná výjimka porušena. Tam byly uvedeny přesné statistiky: vláda na Ukrajině obstarala („nakoupila“) 702 milionů pudů obilí a kolchozníci dostali 116 milionů pudů (pud = 16 kg).

 

{366} Vláda proto rozdělila úrodu obilí v ukrajinských vesnicích s kolchozním hospodářstvím takto: 86 % obilí si vzala ­pro sebe a 14 % ponechala kolchozníkům - pro jejich práci na státních statcích.

 

Srovnejme, jakým způsobem se v historii zásobovali chlebem nebo jakým způsobem platili dělníci za práci na cizí půdě majitelé půdy.

 

Půda ve starém Egyptě patřila faraonovi a rolníci ­byli jejími nájemci. Faraoni brali rolníkům 20 % úrody pro stát za pronájem půdy a 80 % úrody jim zůstávalo za práci.

 

A tak současní kremelští „faraoni“ - ústřední výbor strany a sovětská vláda - nechávají svým nevolníkům, kolchozníkům, ­téměř šestkrát menší příděl chleba, než jaký nechávali ­rolníkům, nájemcům státní půdy, ­faraoni ve ­starém Egyptě.

 

Statkáři v poreformním Rusku někdy pronajímali ­svou půdu drobným ­rolníkům „se ziskem“: ­polovinu úrody ­nechávali ­nájemcům za jejich práci a ­druhou polovinu si brali za svou půdu.

 

Noví sovětští statkáři však předčili své předchůdce: svým nevolníkům, kolchozníkům, nenechávají 50 procent, ale jen 14 procent, tedy třiapůlkrát méně.

 

­Na základě zprávy ukrajinské vlády je možné ­vypočítat, kolik obilí připadá na každého obyvatele venkova v ­republice. V roce 1959 žilo na Ukrajině 42 milionů lidí, z toho na venkově asi 23 milionů. (Malá sovětská encyklopedie, 3. vydání, 1960, svazek IX, str. 705-706.)

Z obilí, které zůstalo kolchozníkům (116 milionů pudů), připadá na jednoho vesničana: 5 pudů (80 kilogramů) ročně, 6,7 kilogramu měsíčně nebo 223 gramů obilí denně.

Podle vědeckých výživových norem vypracovaných sovětskými ­odborníky by měl ­průměrný ­člověk při dostatečné výživě ­denně­ zkonzumovat ­jeden kilogram obilných výrobků (chléb, vermicelli, těstoviny, kaše atd.). V důsledku toho sovětská vláda {367} ponechala ukrajinským kolchozníkům méně než čtvrtinu množství obilí, které potřebovali ze sklizně.

To je v průměru na každého vesničana. Uvážíme-li však, že privilegovaná vrstva kolchozní vesnice (administrativa, ­specialisté, obsluha strojů) dostává několikanásobně více chleba než běžní kolchozníci, pak můžeme dojít k závěru, že dávka chleba rodinných příslušníků běžných kolchozníků nepřesáhne 100 gramů obilí denně. To znamená, že příděl chleba pro běžné zemědělce ­je desetkrát nižší než běžný příděl…

A to na Ukrajině, v nejúrodnější republice, v roce 1964, tedy ve velmi produktivním roce v historii Sovětského svazu…

A jaké příděly chleba dostávají kolektivní zemědělci v běžných letech v jiných, méně produktivních republikách, oblastech a kolchozech?

 

* * *

 

Závěr ze všech výše uvedených čísel, faktů a výpočtů je ­zřejmý. Většina zemědělců, výrobců chleba, v Sovětském svazu po celou éru kolchozů - od roku 1930 do roku 1967 - byla nucena podvyživovat se, sedět na hladových dávkách. Velikost této dávky ­se pohybuje od nuly do 223 gramů, tedy v průměru ­asi 100 gramů obilí denně na jednoho obyvatele kolchozní vesnice, na jednu živou (či spíše „polomrtvou“) duši…

Situace zemědělců-ženců nebyla nikdy tak špatná jako nyní, ani v ­otrokářských ­státech starověkého světa, ani v poddanských ­státech středověku, ani v koloniálních otrokářských oblastech.

 

* * *

 

Jak se z této situace dostanou kolektivní zemědělci? Někteří kolchozníci, kteří nemají ani chleba, ani peníze, jsou nuceni jíst jen brambory a zeleninu bez chleba. Takto se stravují starší kolchozníci a kolchoznice, popsaní v Kulakovského povídce „Dobroselci“.

 

{368} Ostatní kolchozníci, kteří nemají dostatek chleba, ho spotřebují v prvních měsících po vydání a pak žijí bez chleba.

Třetí kategorie kolchozníků, kteří mají málo chleba, ho rozdělují ve skromném množství na celý rok a utažením opasku se omezují na denní příděl chleba.

A ti „bezchleboví“ kolchozníci, kteří mají nějaké možnosti (prodej mléka, vajec, zeleniny, brambor), ­se snaží „sehnat“ chleba. „Sehnat“ chléb je však pro kolektivní zemědělce ­velmi obtížné, i když mají peníze.

Není neobvyklé, že zemědělci kupují chléb od šéfů kolchozů: ­předsedů, skladníků, mlynářů. Nakupují samozřejmě za spekulativní ­cenu. Proto se mlynář v povídce „Dobroselci“ neustále chlubil: „Tisíc rublů pro mě nemá žádnou cenu…

 

Vzhledem k akutnímu nedostatku chleba všude v Sovětském svazu je jeho cena na černém trhu několikanásobně vyšší než cena ­státní. Před válkou, kdy státní cena pudy (16 kg) pečeného žitného chleba činila asi 13 rublů (ve starých penězích), byla cena pudy žita na černém trhu 60 až 200 rublů, tedy pětkrát až patnáctkrát dražší. Za války byla cena pudu chleba na černém trhu až 5 000 rublů ve starých penězích (až 500 rublů v nových penězích)… Po válce byla zvýšena státní cena chleba.

Kolektivní zemědělci nejčastěji nakupují pečený chléb ve velkých ­městech. Kolektivní zemědělci přijíždějí pro chléb až z 300 kilometrů vzdáleného okolí Moskvy.

Jeden z kolchozníků řekl novináři: „Do jara nemáme dost vlastního chleba, tak jezdíme do Lapšína, do selpo.

A ti, kteří jdou do města“. („Literaturnaja Moskva“, č. 2, 1956, esej N. Ždanova „Výlet do ­vlasti“).

V dalším eseji novinář popisuje život kolchozníků bez chleba: „Lidé měli chleba jen zřídka. Ráno jdou ženy (kolchoznice) s košíky do Slucka na trh. Odtud si odnášejí tucet nebo dvě vejce, libru másla a odtud loužičku pečeného chleba.“ (Naše současnost č. 3, 1956, esej N. Sergejeviče „Počátek“).

{369} Informace od ostatních naznačují totéž: bezpracnost kolektivních zemědělců. Na základě svědectví noviny uvádějí: „… Do Stalingradu, který je lépe zásobován než jiná provinční ­města, jezdí pro chleba 'taškáři' z daleka, zejména z Penzenské oblasti. Pro chléb do města jezdí také kolchozníci ze Stalingradské oblasti. Ve městech Kujbyševské a Saratovské oblasti je mnoho žebráků, kteří žebrají o ­chleba. Mezi žebráky je mnoho dětí.“ („Posev“, 4. prosince 1960. Frankfurt/M.)

­O těchto neustálých cestách kolchozníků za chlebem do ­měst píše i spisovatel A. Solženicyn. (A. Solženicyn - „Matrenin Dvor“.)

Protože do měst přijíždí tolik kolchozníků, tvoří se před obchody s chlebem obrovské fronty. Kolchozníci v ­západním Bělorusku,“ píše emigrant, který se dostal ze SSSR v roce 1958, „jedí jen brambory a chleba. Chléb kupují ve městě. ­Obrovské fronty s „ocásky“ do druhé a třetí ulice u prodejen chleba v Brestu svědčí o ­„blahobytném životě“ kolchozníků­„. („Ruská myšlenka“, 21. června 1960, Paříž.)

Sovětský příběh o kolchoznících z roku 1966 vypráví: „Běhání s ­prázdnými pytli a hledání něčeho, co by se dalo sehnat. Sami si pěstují chléb a sedí bez chleba.“ (Časopis Nový svět, č. 3, 1966, Moskva.)

Neustálé fronty u obchodů s chlebem ve městech úrodné ­Ukrajiny, dokonce i v hlavním městě, byly popsány na březnovém plénu Ústředního výboru KSČ v roce 1965. (Plénum Ústředního výboru KSČ v březnu 1965, stenografická zpráva.)

Ale co zásobování chlebem a dalšími produkty v provinčních ­městech už v roce 1967, v jubilejním roce, „nejúrodnějším roce v dějinách sovětského státu“, navíc za podmínky pokračujícího ­masového nákupu obilí ze zahraničí. Vládní ­noviny přinášejí následující informace: „Fronty na černý chléb, nedostatek obilovin. Ve školách se nesnídají děti. („Izvestija“, 17. ledna 1967, Moskva.)

Chléb, který kupují kolchozníci ve městech, ve státních ­obchodech, je velmi tvrdý a pro zemědělce velmi drahý. Aby mohl jít do města, musí si ­kolchozník nejprve {370} vyžádat od předsedy kolchozu pracovní volno na jeden nebo dva dny. A tento obchod není obvyklý bez úplatku. Kolektivní zemědělec musí také zaplatit za cestu z vesnice do města a zpět: buď za jízdenku na vlak, nebo za řidiče nákladního auta. Často musí zemědělec zaplatit dražší cenu za chléb prodavači, který snadno pozná kolchozníka podle oblečení a chléb mu nemusí prodat, nebo prodá jen jeden kilogram a lidé stojí desítky front na chléb.

­Díky těmto postupům si ­může zemědělec, kterému úřady za hubičku sebraly ­všechno obilí, po nejrůznějších námahách opatřit ve ­městě loužičku chleba, která ho bude stát v nejlepším případě desítkykrát víc, než kolik ­vláda platí kolchozu za odebrané produkty.

Zemědělci tak hladoví bez chleba a trpí, aby ho dostali ve městech…

Z obyvatel socialistické vesnice mají chléb pouze šéfové, kteří jsou majiteli kolektivních skladů, a mechanici: traktoristé, kombajnéři a šoféři.

Obsluha strojů dostává naturální platby v mnohem vyšších sazbách než běžní kolektivní zemědělci. Traktorista ve vesnici Virjatino v Tambovské ­oblasti obdržel od kolchozu 10 centrimetrů obilí na rok. („Village Viryatino.“) Taková platba v kolektivní zemědělské vesnici je však velmi vzácnou ­výjimkou. Průzkumem ve velké vesnici Viryatino, která se skládá ze 400 domácností, se podařilo identifikovat pouze jednoho provozovatele stroje s takovouto naturální ­platbou. Skupina sovětských badatelů, kteří tento kolchoz zkoumali, se v knize vydané v SSSR v roce 1959 snažila ­představit život kolchozníků v propagandisticky růžovém světle. O stravě vesničanů napsali: „Chléb a moučné výrobky ­tvoří ­spolu s pšenicí ­základ stravy obyvatel Viryatini.

V této vesnici však našli pouze jednoho traktoristu, který dokázal ­vydělat 10 kvintalů, tedy 60 pudů, obilí. Pro jeho pětičlennou rodinu to vychází na 12 pudů ročně, jeden pud měsíčně, 12 /kg obilí denně na osobu, tedy polovinu přídělu. A tak ­ani traktorista, který vydělával ­nejvíce obilí ve ­vesnici, nedostával dost chleba, aby uživil {371} svou rodinu. A obyčejní kolchozníci dostávají za pracovní den několikanásobně méně obilí než traktorista. S takovýmto zcela ­nedostatečným množstvím obilí - chléb a moučné výrobky nemohou ­sloužit jako „základ výživy“.

Ještě v roce 1892 spotřeboval zemědělský dělník na statcích v Saratovské oblasti 419 kilogramů obilných produktů ročně, ­tedy více než jeden kilogram denně. (V. Lenin - Vývoj kapitalismu v Rusku.)

To znamená, že statkář v předrevolučním Rusku ­spotřeboval dvakrát více chleba než člen rodiny moderního ­vesnického ­mechanizátora, ­traktoristy v kolchoze.

V poreformní ruské vesnici v letech 1861 až 1917 ­činila spotřeba obilí na hlavu v průměru nejméně 22 pudů ročně, tedy asi dva pudy měsíčně, kilogram denně. (V. Mertsalov - Tragédie ruského rolnictva, s. 85.) A rodina obyčejného kolchozníka v Sovětském svazu ­dostává podle výše uvedených ­výpočtů v průměru jen asi 100 gramů obilí denně na osobu, tedy desetkrát méně než ­průměrná spotřeba každého obyvatele předrevoluční vesnice.

Sedláci v předrevoluční vesnici, včetně těch nejchudších, čeledínů, jedli dostatek chleba. Kolektivní zemědělci však mají dostatek chleba vydělaného v kolektivním hospodářství pouze na jeden měsíc v roce. ­Proto se kolchozníci nenají chleba, sedí na ­hladovce nebo se bez něj vůbec neobejdou.

Ale rolníci v předrevoluční vesnici nejedli jen žitný chléb­. Rolníci v těch oblastech předrevolučního Ruska, kde se pěstovala pšenice (Ukrajina, Kubáň a další oblasti), jedli bílý pšeničný chléb­.

Ve zbývajících oblastech, kde se selo hlavně žito, měli rolníci na počátku 20. století, před revolucí v roce 1917, stále větší rozlohu.

byly osety ­pšenicí a přešly na smíšený chléb (z žitné a pšeničné mouky). Sedláci často pekli koláče a placky z pšenice a pro rodinu kupovali rohlíky a housky, kdykoli šli do města - každý týden. V každém vesnickém obchodě se vždy prodávaly housky, perníky a sušenky.

Nyní komunističtí šéfové poskytují zemědělcům ­horší chléb než kolchoz nebo vlastní dobytek. Evangelijní {372} podobenství o marnotratném synovi nám říká: sedlák žárlil na prasata, která majitel krmil lépe než sedlák. Kolchozní realita ­ilustruje toto podobenství na každém kroku. Spisovatel A. Kulakovskij ve své knize „Dobroselci“, v níž popsal pouze fakta, - vyprávěl kuriózní případ. Osamělá žena, která pracuje celý rok od tmy do tmy, bez chleba, jí jen brambory. A na farmě vykrmuje prase předsedy kolektivního zemědělce na sádlo. A krmí ho nejen bramborami, ­ale i těstem, tedy chlebem z kolchozu, který se měl rozdělovat mezi kolchozníky na pracovní dny, ale používal se na výkrm prasete šéfa. Šéfové kolchozů, kteří berou zemědělcům poslední gram chleba, krmí svá prasata lépe než svobodní ­nevolníci…

Vůdce komunistické strany a vlády v Sovětském ­svazu Chruščov prohlásil, že marxistická ideologie byla obyvatelstvem SSSR špatně vnímána, protože marxismus, tj. socialistický systém, neměl žádné sádlo, že marxismus ­byl v SSSR realizován „bez sádla“…

Náš výzkum ukazuje, že marxismus v Sovětském svazu se provádí nejen bez sádla, ale i bez chleba.

Tuto skutečnost, propast mezi marxismem a chlebem, mezi socialistickým ­řádem a snesitelnou stravou, uznávají i sami komunisté. ­Tak jeden vedoucí okresního stranického výboru, vedoucí oddělení propagandy, v rozhovoru s příbuzným upřímně přiznává, že v ­Sovětském svazu je marxistický, socialistický ­řád, ale není chleba. Hladoví lidé, kteří se ­starají o svůj každodenní chléb, jsou ­proto ­zcela lhostejní k ­vlezlé komunistické propagandě.

„Podávejte kolchozníkům zprávy,“ říká tento profesionální propagandista, „o budování socialismu, o komunistické společnosti, a kolchozníci ­se starají spíše o chleba! (V. Tendrjakov. - „Ukhaby“, sbírka esejů, M., 1959)

Nedostatek chleba v SSSR pociťovali po celou dobu od ­kolektivizace nejen kolchozníci, ale často i pracovníci státních statků. Sovětský tisk si toho mnohokrát všiml. Dělníci Sovchozu se často stravují bez chleba a občas jsou nuceni jíst slanečky… se sušenkami. Pracovníci státních statků o tom často píší ve svých dopisech. „Spotřební družstvo neprodává zboží základní potřeby,“ píší ve svém dopise novinám. - Nemluvme o konzervách nebo uzeninách - ty nevidíme. Někdy se stane, že v našem obchodě není chléb dva dny. (Komsomolská pravda z 28. listopadu 1959.)

Otázka chleba v socialistickém státě se nejvíce týká kolektivních a státních zemědělských pracovníků, pěstitelů obilí…

Je pravda, že američtí farmáři jsou znepokojeni i otázkou chleba. Američtí a sovětští zemědělci se však ­tohoto problému obávají různým způsobem. Američtí farmáři ­produkují tolik chleba a dalších výrobků, že je trápí otázka: Kam mají prodat nahromaděný přebytek pšenice a dalších ­výrobků?

Naproti tomu sovětští hladoví kolchozníci se o chléb starají zcela jinak. V kolchozním systému se státním barchem ­produkují kolchozy málo chleba: výnosy klesly na úroveň nevolnické vesnice z poloviny 19. století. A i tento chléb je ­komunistickou vládou téměř výhradně odebírán kolchozníkům. Zemědělci se proto denně starají o svůj denní chléb, ­černý žitný chléb: kde ho sehnat, jak ho mít dostatek?

Zemědělci v Sovětském svazu nemají chléb. Země, která před revolucí zaplavovala evropský trh svými výrobky - chlebem, slaninou, máslem, vejci - země, které se říkalo „Žitné Rusko“, „Žito Evropy“, se po kolektivizaci ­změnila v Někrasovovu „Utaženou gubernii“…

 

Ostatní výrobky z obilovin

 

V předrevolučním Rusku existovalo přísloví o typickém ­jídelníčku venkovského obyvatelstva: „Naším jídlem je šči a kaše“. Kaše - pohanková ­a prosná - byla téměř každodenním pokrmem na vesnickém stole.

Sedláci dostávali krupici ze svých polí. Zaseli pohanku a proso. Zemědělci pohance říkali „pohanka“.

{374} V každém městě a v mnoha ­vesnicích byly obchody s mletým masem a prosem.

Kaša se jedla s mlékem nebo máslem: konopným, slunečnicovým nebo kravským. Jedno ruské přísloví vtipně doporučovalo kaši hojně mazat máslem: „Kaši máslem nezkazíš…“

Kaše s mlékem nebo máslem byla běžným pokrmem na jídelníčku rolníků, byla výživná a chutná.

Hrách sázeli také rolníci. Milovali hrášková jídla: polévku, hrách s kvasem, hrách na oleji, smažený hrách. Děti měly v oblibě zejména smažený hrášek. Často si je brali do školy („aby si o přestávce pochrupkali“) a ven.

Kromě chleba se z pšeničné mouky v předrevoluční vesnici vyráběla i řada dalších výrobků a pokrmů: nudle, těstoviny­, knedlíky, placky a lívance. Národní ruský nápoj, chlebový kvas, byl v každé rolnické domácnosti. Pil se chlebový kvas nebo se z něj připravovaly některé pokrmy: okroška, kvas s houbami­, rybami a hrachem.

Podle plánů shora nyní kolchozy nezasévají dostatek těchto obilovin:

hrachu, prosa, konopí a pohanky. A veškerou úrodu z těchto plodin odevzdávají ­vesničtí náčelníci vládě a nechávají si pouze kolektivní farmu na osivo a na jídlo pro své rodiny.

Tyto plodiny se obvykle nevydávají na pracovní dny. V nákresech popisujících ­výživu kolektivních zemědělců nejsou zmíněny. Tyto plodiny z jídelníčku rolníků zcela vymizely.

Dokonce ani v městských jídelnách nejsou tato jídla - kaše, hrách, nudle, knedlíky a palačinky - téměř nikdy k dostání. V městských a armádních ­jídelnách se obvykle připravují pouze těstoviny. Odtud pochází přezdívka „makaróny“ pro seržanty, kteří zůstávají ve ­službě navíc a říkají, že v armádě zůstali kvůli těstovinám­. V armádě je toto jídlo běžné, ale na vesnicích, odkud většina vojáků pochází, se s ním nesetkáte.

Ovesná kaše není v armádních a studentských jídelnách ničím neobvyklým. Tato „kaše“ je však nová a zvláštní. Není to pohanka ani proso, ale ječná kaše. Z hlediska chuti a výživové hodnoty se ječná ­kaše nedá srovnávat s prosnou nebo pohankovou kaší.

{375}

Brambory jsou základní potravinou

 

V povídce A. Kulakovského „Dobroselci“ je večeře starých kolchozníků ­v běloruské vesnici popsána takto: „Mitrofan (mlékař) a Platon (čeledín) snědli brambory a teď seděli u plotny a tiše si povídali.

Stejný příběh vypráví o večeři pro dvě farmářky: chovatelku prasat a chovatelku telat.

„ - Co budeš mít k večeři, teto Nastasie? - ­Dáša se ptá své ­starší sousedky, která se pozdě v noci vrátila ze statku ztuhlá zimou…

- Nalijeme čerstvé mléko a povečeříme. - (Její ­kráva se nedávno otelí).

- Nemáte něco horkého?

- Jak to můžeš ráno vydržet?“

Sousedka odběhla do své chaty a přinesla hrnec s horkými bramborami, které se právě vařily. Sousedé spojili své jídlo - jeden džbán brambor a druhý džbán mléka - a snědli brambory a vypili mléko­.

- Děkuji ti, Dášo: zahřála jsi mě,“ děkuje mlékařka sousedce za horké brambory. (A. Kulakovskij - Dobroselci.)

Školní učebnice popisuje oběd v rodině v kolektivním hospodářství. Skládá se z chleba a polévky s houbami. (Solovjovová - Čítanka pro základní školy, III. díl, str. 44.)

Emigrant ze Sovětského svazu, který tam žil do roku 1958, píše.

„Kolchozníci v západním Bělorusku jedí jen ­brambory a chleba“. („Ruská myšlenka“, 21. června 1960, Paříž.)

Předseda kolchozu v Tambovské oblasti popisuje jídlo ve své vesnici takto: „…lidé už léta jedí zemská jablka (brambory)“ (N. Virta - „Strmé hory“).

V roce 1965 dostal jeden ukrajinský emigrant ­dopis od svých kolchozních příbuzných s ­obrazovým poselstvím: „Život je bída: jen brambory a voda…“.

{376} Většina kolchozníků se živí hlavně ­bramborami a má velký nedostatek chleba.

U obyvatel města je tomu naopak. Většina z nich se spokojí s chlebem ze státních obchodů, ale chybí jim brambory.

Dělníci v Donbasu v dopisech hlásí: „Brambory jsou také špatné, mělké a napůl shnilé, a slanečky jíme každý den. Ale brambory jsou také velmi drahé a my nemůžeme utratit více než kilo denně pro nás tři… Kolik dobrého zůstalo pod sněhem (v kolchozech): ­brambory, kukuřice a řepa“ („Posev“, 26. června 1960, Frankfurt/M.)

Před válkou se cena brambor ve státních obchodech pohybovala ­kolem jednoho rublu za kilogram a na trhu od jednoho do dvou rublů ve ­starých penězích (nebo 10 až 20 kopějek v nových penězích). Nyní, po válce, cena brambor prudce stoupla - tržní cena je 30 až 50 kopějek za kilogram v nových penězích. Ve srovnání s předválečným obdobím se cena brambor zvýšila třikrát až pětkrát.

Jeden výzkumný článek charakterizoval výživu takto:

„… Miliony kolchozníků a dělníků jsou nuceny sedět na ­bramborách a zelí“. („Ruská myšlenka“, 16. srpna 1960, Paříž).

Četná svědectví tedy dokazují, že hlavním ­druhem stravy hlavní masy obyvatelstva - kolchozníků - jsou brambory: polévka nebo brambory „v kabátku“, tj. vařené vcelku a bez loupání.

­V předrevoluční a novověké vesnici ­byly brambory také každodenním pokrmem. Sedláci jedli bramborovou ­polévku a brambory v různých podobách: vařené, smažené, brambory ve ­slupce, krájené a šťouchané.

Dříve se však brambory jedly vždy s nějakým doplňkem, ­„kořením“. Polévka se jedla s máslem, slaninou, houbami a masem. Brambory v jiných podobách (celé, nakrájené a rozmačkané) se jedly také s máslem, slaninou, vejci, mlékem, slanečky, okurkami, nanejvýš s houbami.

A nyní kolektivní zemědělci jedí brambory bez jakýchkoli přísad, suché­, jedí je „jako takové“, abychom použili ironický výraz ­některých vtipálků.

{377} Ano, a brambory nejedí vždy všichni obyvatelé SSSR v hojnosti. Kategorie zaměstnanců s nízkými platy nemohou jíst dostatek brambor, protože jsou drahé a jejich mzdy jsou nízké. A mnozí kolchozníci nemají dostatek brambor, protože ­nedostávají brambory z ­veřejných polí. Kolektivní zemědělci nemají dostatek vlastních brambor z vlastních zahradních pozemků, protože ­průměrný pozemek se od války „smrskl“ z 0,25 na 0,12 hektaru. Je velmi malý na to, aby vypěstoval dostatek brambor a zeleniny pro výživu rodiny a na prodej. Kolchozníci jsou nuceni prodávat i brambory, které potřebují k nákupu vlastních potřeb: chleba, oblečení, obuvi, nádobí, nářadí atd.

O tom, že v Sovětském svazu je nedostatek i brambor, svědčí tyto skutečnosti.

V poválečných letech se v sovětském tisku o bramborách mluvilo jako o „druhém ­chlebu“ a zdůrazňoval se jejich velký význam pro obyvatelstvo.

Cena brambor na společném trhu je mnohem vyšší než ve ­státních obchodech.

Odborníci píší, že není dostatek brambor pro ­lidi ani pro ­dobytek. Aby bylo brambor dostatek, musí se produkce zdvojnásobit. Potřeba ­brambor v SSSR je ­proto ­uspokojena jen z poloviny.

 

Zelenina

 

Po bramborách je druhým hlavním druhem potravin pro kolektivní zemědělce zelenina. Kolektivní zemědělci je získávají ze své zahrady, ze svého ­pozemku.

Kolektivní zemědělci pěstují na svých zahradách především ­následující druhy zeleniny: zelí, červenou řepu, dýně, cibuli, ředkvičky, mrkev a salát.

Okurky a rajčata jsou tam vzácné. Proto když kolchoz v Tambově „dával pracujícím na polích a senících ­za sudy (­vyrobené kolchozníky pro zeleninový fond) ­okurky a rajčata (vymačkaná), ­„pikantní a ostré koření jídla bylo přijato s uznáním“, poznamenal sovětský spisovatel N. Virta v knize „Strmé hory“.

{378}

V téže knize se dočteme, že v jednom krajském ­městě prodával kolektivní stánek se zeleninou: ­salát, mladou cibuli, mrkev a ředkvičky.

Cizinec, který navštívil tábory v Sovětském svazu a cestoval ­vlakem z Moskvy do Vídně, popisuje své postřehy z kolchozního trhu na Ukrajině, kde byla před revolucí nevídaná hojnost zeleniny.

„K večeru vlak zastavil na poměrně velké stanici a z reproduktoru se ozvalo, že na 25 minut zastaví,“ píše autor vzpomínek, který nedávno přijel ze SSSR na Západ. - Vyšli jsme na procházku po nástupišti a viděli, že za nádražím je takzvaný „kolchozní trh“. Stálo tam několik bídně vypadajících stánků s položenými bylinkami… Na tomto „kolektivním zemědělském ­trhu“ v srdci Ukrajiny bylo v létě jen ­několik svazků zvadlých ředkviček a zelené cibule. Cibule byla svázaná do svazků po 100 gramech, jak říkala prodavačka. Zeptal se na cenu. Byla dokonce trochu překvapená: „Cena byla obvyklá - čtyřicet rupií za svazek. Vzali jsme si tři balíčky na dochucení masových konzerv. Jen si to představte: sto gramů zelené cibule za rubl čtyřicet. Takže kilo stojí 14 rublů! Kolik je to za plat správce stanice 275 rublů měsíčně (ve starých penězích. - T.C.)?

Kdysi dávno jedli nejchudší lidé chléb a cibuli. Nyní se díky Sovětům stal luxusem. (Novoye Russkoye Slovo, 3. července 1960, New York.)

Nedostatek zeleniny postihuje vesnice s kolektivním hospodařením všude. Dokonce ani na Kubáni, v kozáckých vesnicích, nemohou sloužící dostat zeleninu. V dopise z Kubáně píše moje sestra svému bratrovi, emigrantovi v ­Americe:

„…My, dělníci a zaměstnanci žijící na vesnicích a ve stanicích, ­se nemáme kam dostat… zelenina“. (Tamtéž, 17. srpna 1960).

Nedostatek zeleniny pociťují i obyvatelé měst. Sovětské ­noviny popisují obchod v městském obchodě se zeleninou takto:

„V obchodě není nic kromě zelí… Žádná mrkev, žádná řepa. Jednou za čas se objeví brambory. Pokud jde o salát nebo petržel, ­prodavač prohlásí: „Já sám jsem už dávno zapomněl, jak chutnají.“ Okurky jsou sice jednoduchá věc, ale i ty jsou v obchodě velmi vzácné. („Kazašská pravda“, 5. září 1959).

Ve všech obchodech se zeleninou v Novosibirsku najdete jen ­brambory a zelí. (Noviny Trud, 3. září 1960, Moskva.)

Na neustálý nedostatek zeleniny si stěžují i kuchařky v závodních jídelnách. V sovětských novinách Trud popisuje kuchař své starosti ­a frustraci z nedostatku jídla, hlavně zeleniny: „Je brzy ráno. Kuchařka v tovární jídelně zasedne a vypracuje plán. Dnes by rád uvařil dobrý boršč z čerstvého zelí, polévku s houbami a okrošku. Rád by také vařil více ­druhých chodů ze zeleniny: květák, cukety, plněné ­papriky s rýží a masem. Bohužel to, co má spižírna k dispozici, ­vůbec neodpovídá jeho přáním. Je hořce přesvědčen, že dnes, stejně jako včera, může uvařit jen polévku s makaróny a sušenými bramborami, upéct makaróny s tvarohem a uvařit ­několik jídel se stejnou přílohou - makaróny… Uplynula ­polovina července a my se potupně stále stravujeme ze sušených brambor, sušené cibule a sušené mrkve. Nebyl pozorován šťovík­, okurky ­ani ­cukety. Teď jsou horké dny a my nemůžeme dělníkovi dopřát okrošku… Jediné, co máme v hojnosti, je zelená cibule. Ale i to se ­dá­ nazvat 'zeleným' ­jen posměšně.“ (Tamtéž, 31. července 1960).

Zelenina v Sovětském svazu je velmi drahá. Časopis Svoboda (Mnichov) zveřejnil v roce 1959 tržní ceny zeleniny v Moskvě a Mnichově. Ze srovnání těchto cen vyplývá, že ceny zeleniny v Moskvě jsou v průměru osmkrát dražší než ceny stejné zeleniny v Mnichově.

Srovnání tržních cen zeleniny v Moskvě v letech 1959-1960 s cenami stejné zeleniny před válkou (1941-1945) na stejném moskevském ­trhu ukazuje, že průměrné ceny zeleniny se nyní zvýšily ­třikrát ve srovnání s předválečným obdobím.

Tento akutní nedostatek zeleniny a zhoršení situace na trhu se zeleninou po válce je způsoben tím, že ­se v poválečném období zhoršily podmínky pro zahradničení na ­pozemcích kolektivních zahrad zemědělců. ­Jestliže před válkou zabíral pozemek kolchozníka {380} 0,25 ha (v Rusku a Bělorusku), nyní zabírá v průměru jen 0,12 ha. Komunističtí nevolníci utlačují kolchozníky všemi prostředky, zejména „krácením“ zahradního pozemku a jeho zmenšováním na polovinu.

„Krácením“ pozemků kolchozníků se projevují jako stejný druh tyranů „zabírajících půdu“, o jakých psal v jednom dopise I. S. Turgeněv v nevolnické éře.

„Komunističtí vlastníci“ se neomezují jen na „zkracování“ pozemků. Neustále zvyšují ­pracovní zátěž kolektivních zemědělců. Zatímco v předválečném období ­činila minimální pracovní povinnost dospělého kolchozníka 180 dní, nyní byla zvýšena na 200-300 dní. Zvýšila se také norma „pracovních dnů“. Kolektivní zemědělci mají nyní na ­práci na zahradě ­ještě méně ­času než před válkou.

Za těchto okolností nemohou kolektivní zemědělci na svých zahradních pozemcích vypěstovat tolik zeleniny a brambor jako před válkou.

Pěstování zeleniny v kolchozech se nezlepšilo:

Nezaujatí kolchozníci pracují špatně, šéfové kolchozů ­nemilosrdně drancují zeleninu.

Dodávání zeleniny na trh je pro kolektivní zemědělce velmi obtížné a nákladné. Kvůli těmto podmínkám je zelenina ve vesnici s kolektivním hospodářstvím vzácná a drahá. Proto jak samotní kolchozníci, tak obyvatelé měst nejedí dostatek zeleniny a nespotřebovávají ji v dostatečném množství.

 

Ovoce

 

­Na vesnicích předrevolučního Ruska bylo ­jen málo velkých zahrad, ­snad jen 10-15 % domácností. Ale téměř ­každý rolník ­měl malou zahrádku s ovocnými stromy nebo bobulemi, ­zejména na Ukrajině a na Kavkaze. V ruských městech byly zahrady téměř u každého domu, mnohé zahrady byly ­velké.

Proto bylo ovoce v předrevolučním Rusku hojné.

­Zejména jablka, hrušky, třešně, švestky; bobuloviny: maliny, angrešt, rybíz ­atd.

{381} Cena ovoce byla levná. Kilogram jablek, hrušek a třešní stojí dvě až tři kopějky.

V předrevolučním Rusku se dalo ovoce koupit všude:

ve městech - na tržištích a ve stáncích; na zahradách zahrádkářů; v každé vesnici­. Ve vesnicích, kde bylo málo sadů, rozváželi ovoce městští obchodníci. Ovoce se prodávalo za peníze i výměnou za obilné produkty (žito, oves) a brambory.

Během mlácení nebo setí ozimého žita dokonce obchodníci objížděli pole a mýta a na místě prodávali nebo směňovali­: dávali ovoce a přijímali obilí od sedláků.

Sedláci si také dělali zásoby jablek na zimu, a to jak čerstvých, tak mražených nebo dušených.

Za těchto okolností v předrevoluční vesnici rolníci s ovocnými sady konzumovali dostatek ovoce, zatímco ostatní ­podle svých ekonomických možností.

Během kolektivizace propagandisté rolníkům slibovali, ­že každou vesnici v kolchoze, celou zemi, promění v kvetoucí rajskou ­zahradu. Všichni obyvatelé tohoto ráje by mohli jíst jakékoliv ovoce, které by si přáli, kdykoliv by jim chutnalo a vyhovovalo. Po ­kolektivizaci ­se ­však ukázalo, že ­žádné nové sady kolchozního ráje nevznikly.­ Ve většině vesnic se nové sady ani nezakládaly: kolchozy neměly dostatek pracovníků.

V jiných vesnicích byly vysázeny kolektivní sady, ale ­většina z nich uhynula: suchem, mrazem, od zajíců. Kulakovského povídka „Dobroselci“ vypráví o tom, jak vesničané kácejí uschlé ­jabloně z kolchozního sadu na ­dřevo.

V některých vesnicích byly založeny a pěstovány společné zemědělské zahrady. Zemědělci ani kolchoz z nich však neměli prospěch. Sovětský tisk často uvádí, že veškerou úrodu socialistických ­sadů snědí pouze náčelníci, venkovští a okresní úředníci a jejich rodiny. Školní sborník vypráví o zlobivých dětech, které přepadávají společné zemědělské zahrady: „Ve vesnici žil osamělý stařec. Byl slabý, pletl košíky, lemoval valenky, hlídal před kluky kolektivní zahradu a vydělával si tak na chleba… Na světě byli takoví lidé, kteří dokázali během této doby (v době nepřítomnosti hlídače) vyčistit ­sad ­kolchozu ­od ovoce.“ (Solov'eva - Rodná řeč, učebnice pro 4. ročník základní školy, str. 71-75.)

{382} Kolektivních zemědělských zahrad se pěstovalo velmi málo. A z těch měli prospěch jen šéfové kolchozů a zlobivé děti.

A osobní zahrady rolníků byly po kolektivizaci postupně zničeny. Zahrady „vyvlastněných“, vyhnaných, vyhynulých - byly zničeny­. V každé vesnici bylo v průměru asi 25 % domácností postižených kolektivizací. A téměř všechny měly zahrady.

Kolektivní zemědělci museli za své sady platit tak vysoké daně, že se jejich údržba stala nerentabilní. V Kulakovského povídce „Dobroselci“ požaduje předseda vesnické rady od staré ženy daň za její „zahradu“, kterou tvoří tři staré, shnilé, duté hrušky, přivezené z lesa a vysazené ­před padesáti ­lety. Stará žena pláče: za takový „sad“ nemůže platit daň a ­ještě ho nestihla pokácet.

Během Chruščovovy návštěvy v jeho vesnici Kalinovka v Kurské oblasti mu jedna z kolchoznic řekla, že se rozhodla zkrátit zahradu kvůli mrzačící dani.

Nezřídka se stává, že vesnické úřady oficiálně neúčtují a nezdaňují ­soukromé zahrady kolektivních zemědělců. V takových případech si však odnášejí téměř celou úrodu z těchto zahrad pro sebe, své příbuzné a nadřízené. A v těchto případech jsou majitelé sadů ve ztrátě: půda pod sadem je zabraná pozemkem a majitelé nemají ze svého sadu žádné ovoce.

Z těchto důvodů se ceny ovoce staly neslýchanými:

Jablka stojí na trhu až 2,5 rublu za kilogram, pomeranče a citrony ­až 6 rublů. (v nových penězích). („Novoje russkoje slovo“, 30. května 1960, New York.)

Ovoce se prodává za nízkou cenu pouze v uzavřených ­distribučních firmách a v bufetech stranických výborů.

­Z tohoto důvodu bylo ovoce v Sovětském svazu dostupné pouze ­stranické a sovětské aristokracii, vysokým úředníkům a bohatým lidem. Dudincev ve svém románu Nejen chlebem je živým obrazem sovětské „rovnosti“: ředitel továrny a jeho žena procházejí ulicemi dělnického tábora, jedí pomeranče a házejí slupky na sníh, zatímco kolemjdoucí školáci se dívají na pomerančovou kůru, slintají a obdivují neviditelné ovoce.

{383} Pro socialistickou modernu zůstává pravdivé přísloví z doby statkářského nevolnictví: „Děti (dělníků) viděly pány (sovětské) jíst pomeranče…“.

Ovoce se v Sovětském svazu stalo tak drahým zbožím, že se jen zřídka objevuje na stole i běžných obyvatel měst: dělníků, intelektuálů a úředníků.

A na společném stole zemědělců není žádné ovoce, a to ani o ­velkých svátcích.

 

Lesní produkty

 

Na předrevolučním venkově sbírali rolníci v létě ­nejrůznější houby.

V létě se jedly houby čerstvé: smažené, vařené. Houby se jedly s máslem, se zakysanou smetanou, v polévce, v boršči, s kvasem, bramborami, varlaty a rybami.

Sedláci si na zimu připravovali spoustu sušených a nakládaných hub­. V létě a na podzim jezdili sedláci s rodinami na vozech do velkých lesů. V létě a na podzim jezdili sedláci s rodinami na vozech do velkých lesů a ­houby ­vozili ­na vozech. Pak je usušili. Téměř každá rolnická ­rodina v lesních oblastech a lesostepích se zásobovala sušenými houbami po celý rok.

Mnoho hub prodávali rolníci: měšťanům a obchodníkům - k dalšímu prodeji obyvatelům stepních bezlesých oblastí.

Nabídka hub převyšovala poptávku po nich. Proto byly ceny hub tak nízké, že se jejich levnost stala příslovím. A ­nyní „houbový problém“ znepokojuje lidi a diskutuje se o něm v Sovětském svazu na stránkách ústředních novin.

Článek otištěný v novinách Trud, hlavním orgánu odborů, ­nese název „Stížnost šéfkuchaře“ a hovoří o tomto problému: „…Jeden výrobek… … byl zapomenut. Jde o houby. Není snad člověka, který by neměl rád houbové pokrmy. Ale bohužel kuchaři nemohou potěšit ani smaženými žampiony v ­zakysané smetaně, ­ani ­ukrajinskými zelnými závitky, ani juškou a galuškami, ­ani karbanátky po selsku. K těmto pokrmům potřebujete houby a my jsme je už léta neměli. Dříve, když šlo o něco levného, říkalo se, že je to „levnější než houby“.

{384} Toto staré rčení zní jako zlá ironie, protože neexistuje dražší produkt než ­houby. Jejich malý svazek stojí tolik, co čtyři kilogramy prvotřídního masa nebo padesát vajec. Nejsou na Ukrajině houby? Vůbec ne! Ve volyňských a podkarpatských lesích jich umírají stovky tun. A v Charkovské ­oblasti jsou ­také ztraceni.­ Oblpotrebsoyuz… je nesklízí. (Noviny Trud z 31. července 1960, Moskva.)

Jak ve městech Sovětského svazu, tak v kolchozních vesnicích ­se houby ­staly vzácným a velmi drahým produktem. V nabídce kolektivních zemědělců se houby nyní téměř nevyskytují.

Kolektivní zemědělci se najedí, ale houby v lese nesbírají. Proč? Po návratu z Belgie do Sovětského svazu na to někteří „navrátilci“ odpovídají ve svých dopisech: „V lese je prý plno hub, ale není čas na ně jít…“ (Noviny Ruská myšlenka ze dne 14. července 1960, Paříž.)

­Kromě hub sbírali rolníci v předrevoluční vesnici ­mnoho různých bobulovin, které rostly v bohaté ruské půdě: ­jahody, maliny, ostružiny, brusinky, brusinky, borůvky, borůvky a další.

Sedláci jedli všechny druhy bobulí v čerstvém stavu. Bobule se jedly i s jinými potravinami. Výborným pokrmem byla například jahodová kaše s chlebem a mlékem. Rolníci uchovávali bobule, vyráběli džemy, kompoty a šťávy z bobulí.

Sedláci prodávali ­měšťanům mnoho bobulí a nejrůznějších výrobků z bobulí.

V létě nasbíraly selky mnoho lískových oříšků. Z velkých lesů je přiváželi v pytlích na pudly. Vesničané ­používali ořechy jako sváteční pochoutku a ­prodávali­ je ­měšťanům.

Nyní nemají zemědělci ve vesnicích s kolektivním hospodařením ­možnost sbírat lesní produkty: ani houby, ani lesní plody, ani ořechy. Pracují v kolchoze od tmy do tmy a nemají ­volno. Noví hospodáři nepustí kolchoznice do lesů ani v neděli. V sovětských novinách byl popsán kuriózní případ. V jednom kolchozu, který se nacházel poblíž hustých brjanských lesů, se ženy z kolchozu rozhodly, že v neděli nepůjdou do kolchozní {385} barchiny, která jim po mnoho let nedala ani gram jídla na pracovní dny, ale do lesa: na houby a lesní plody. Šéfové kolchozů s ­pomocí ozbrojeného policisty pod hrozbou zatčení a použití zbraní nutili kolchozníky, aby šli nikoli tam, kam chtěli a kam je vedl jejich rozumný osobní zájem, ale tam, kam jim nařídili sovětští nevolníci: na nucené bezplatné práce, do státního barch…

Právě kvůli této kolchozně-státní barchině má dnes Sovětský svaz „problémy“ a paradoxy s chlebem, bramborami a zeleninou a s houbami, jahodami a ořechy. Úžasné problémy a úžasné paradoxy! V lesích hynou houby, bobule a ořechy ­po tisících. A nedaleko, v sousedství lesů, ve vesnicích s kolektivním hospodařením a ve městech, na stole lidí žijících v hladu - tam tyto ­výživné a zdravé lesní produkty ­nejsou…

Tyto výrobky nejsou k dispozici ani v zaměstnaneckých jídelnách nebo v městských obchodech. Ne, protože noví, sovětští nevolníci drží kolchozníky v nuceném nevolnictví a nepustí je do lesa pro jídlo ani o svátcích…

 

„Socialistické mléko“

&nbsnbsp;

V předrevolučním Rusku bylo v roce 1916 28,8 milionu krav­. (Statistický sborník „Zemědělství SSSR“, s. 263. Gosstatizdat, Moskva, 1960).

V té době žilo v zemi asi 183 milionů lidí. (P. Ronczewski - Obyvatelstvo v Rusku a SSSR.)

Každá kráva tedy dodávala mléko přibližně šesti lidem. Bylo tam spousta krav. Byla zde řada polokrevných a čistokrevných krav. V létě měly krávy dostatečnou pastvu, krmení při dojení a v zimě zásobu krmiva: seno, jarní slámu, brambory. Mléčná užitkovost byla průměrná: přibližně 10 až 15 litrů denně. V té době se ­mléko na farmách ­nepočítalo na litry, ale na desetilitrové kbelíky, „dojící kbelíky“: „kbelík“, „půl kbelíku“, „kbelík a půl“.

Téměř všechny koruny vlastnili sedláci. Na 20 milionů rolnických domácností připadalo přibližně 29 milionů krav. Polovina všech domácností tedy měla v průměru po jedné krávě, druhá ­polovina měla dvě krávy na domácnost.

{386} V předrevolučních vesnicích bylo bez kravských dvorů maximálně ­10 procent, tedy asi 8 procent z celkového počtu obyvatel země. A měšťané, téměř všichni bez krav, tvořili 18 % obyvatelstva. V důsledku toho bylo v Rusku 26 %, tedy čtvrtina, obyvatel bez krav a 74 %, tedy tři čtvrtiny obyvatel, mělo krávy.

Na vesnicích bylo mléka dostatek. Konzumovalo se ve všech podobách: mléko k pití, mléko s chlebem, brambory, kaše, jogurt­, tvaroh, zakysaná smetana, máslo. A mléka na prodej bylo dost.

Na mléčném trhu bylo více prodávajících než ­kupujících. Proto byla cena mléka velmi nízká. Selky nebo děti z okolních vesnic nosily mléko do města a prodávaly ­ho za jednu kopějku za litr s donáškou až domů.

Bylo však levné mléko dostupné pro městské a venkovské zákazníky?

Porovnejte ceny tohoto zboží s tehdejšími mzdami ­dělníků a zaměstnanců s nízkými a středními platy.

Dělník bez krávy, který dostával 9 rublů (ve zlatě) měsíčně, tedy 30 kopějek denně, si mohl za denní mzdu koupit 30 litrů mléka, tedy pro rodinu na celý měsíc. Dělník s průměrnou mzdou 23 rublů nebo 77 kopějek denně si za svou denní mzdu mohl koupit 77 litrů mléka, což představuje dvouapůlměsíční mzdu pro jeho rodinu.

Venkovský učitel na základní škole s platem 30 rublů měsíčně, tedy jeden rubl denně, mohl za denní ­mzdu nakoupit 100 litrů mléka pro rodinu na více než tři měsíce, na celou sezónu.

V předrevolučním Rusku tak měla mléko k dispozici každá rodina bez krav, v níž byla alespoň jedna osoba s příjmem nebo jiným příjmem, a to i ta nejnižší.

A těm několika málo lidem v předrevoluční vesnici, kteří neměli žádný výdělek a nedostatečný příjem z hospodářství (osamělým starým lidem, nemocným, sirotkům), se dávalo mléko: příbuzným, sousedům, ostatním spoluobčanům. Také kolemjdoucí a kolemjdoucí byli pohoštěni mlékem zdarma.

V předrevolučním Rusku tekly pohádkové „řeky mléka“. A neexistovali lidé, pro které by mléko bylo nedostupným produktem.

A jak je tato otázka řešena v Sovětském svazu?

 

{387} Podle oficiálních zpráv sovětské vlády, zejména statistických, se tam „problém mléka“ řeší dobře.

­Ve stalinském období komunistická propaganda básnila o „velkých úspěších socialistické výstavby“ obecně, zejména v oblasti živočišné výroby: o vytvoření kolchozních mléčných ­farem; o tom, že „každé bezkrávné kolchoznici slíbil Stalin krávu, otce vlastní, z kolchozu“. V každé školní čítance, počínaje abecedou, byl ­barevně ­vytištěn ­nádherný obrázek, na němž byla namalována obrovská krásná kráva s obrovským vemenem. Nápis pod obrázkem zní­: „Tato sovětská kráva na mléčné farmě tohoto státního statku překonala světový rekord v dojivosti. Dává 50 litrů denně. Sama dokáže zásobovat mlékem velkou mateřskou školu se dvěma sty dětmi…“. Školáci zalapali po dechu nadšením a úžasem. Učitelé byli v rozpacích.

Dojnice ­dětem a učitelům řekly, ­že celý společný statek s 50 kravami ­dává méně mléka než tato jedna kráva: 25 krav je telat a 25 telat dává méně mléka než dva litry denně… Dojnice zpívají písničky o tom, že na společné farmě „…je víc slz než mléka“…

Po Stalinově smrti nový vůdce strany a vlády N. S. Chruščov prohlásil, že za Stalinovy éry bylo veškeré zemědělství, rostlinná i živočišná výroba, v úpadku… Zejména ­produkce mléka… Co se týče statistik a nejrůznějších dalších zpráv, v „období kultu osobnosti“ byly ­povoleny některé propagandistické „nadsázky“. Například krávy v kolchozech nevyprodukovaly 50 litrů mléka denně, jak uvádějí školní učebnice, ale v průměru ­o něco méně - tři litry…

A tak socialistické ­krávy ve třech desetiletích po kolektivizaci nedokázaly v ­množství mléka předstihnout maloburžoazní kozy - předrevoluční i ­moderní…

Vycházeje ze své zázračné myšlenky - „V politice je nejdůležitější dát správný slogan“ - vyhlásil nový šéf vlády velkolepé heslo: „V příštích letech dohnat a předehnat ­Ameriku v produkci mléka, másla a masa na obyvatele!…“ Heslo se stalo stranickou a vládní směrnicí pro celý lid. A to nejen pro lidi, ale i pro dobytek. Ve zprávách a {388} tisku byla tato směrnice formulována takto: „Každá kráva v kolektivním hospodářství musí do konce sedmiletého plánu zdvojnásobit svou dojivost ­a dát tolik a tolik mléka!“…“.

Toto heslo, vyhlášené novým vůdcem sovětského státu, ­natolik inspirovalo socialistické krávy, že splnily sedmiletý plán… za dva roky… A sovětská vláda v ­oficiálních zprávách prohlašovala, že v předvečer sedmiletého plánu, v době jeho projednávání, „dohnala“ ­Ameriku „na ­mléce“ a ­již v ­prvním roce sedmiletého plánu ­ji „předehnala“…

Z hlediska celkové produkce mléka dohnal SSSR USA již v roce 1958,“ uvádí se v přehledu Ústředního statistického ­úřadu. - V roce 1959 SSSR vyprodukoval 62 milionů tun mléka, zatímco USA podle oficiálního odhadu asi 57 milionů tun“. (Zdůraznění v kompilaci. T h). (Sborník zemědělství SSSR, s. 39.)

Pokud by tato informace byla správná, pak by na jednoho obyvatele SSSR připadalo asi 300 kilogramů (litrů) mléka ročně, tedy asi jeden kilogram denně. To by zcela ­postačovalo k zásobování všech obyvatel mlékem i máslem.

Fakta jsou však v rozporu s těmito propagandistickými zprávami.

Sovětská vláda odebírá od kolchozů (tak v knize; ldn-knigi) a kolchozníků mléko po 8 kopějkách za kilogram a prodává ho ve státních obchodech za 18 kopějek. Mléka je však pro městské obyvatelstvo tak málo, že lidé stojí brzy ráno před obchody fronty. „Bez fronty si nemůžete koupit láhev mléka,“ stěžují si obyvatelé města a stále si stěžují.

Mnoho lidí nemůže získat mléko ve státních obchodech. Lidé pak chodí na trh, kde mléko prodávají soukromí majitelé krav:

dělníci, úředníci a zemědělci. Ale i v tomto případě je výrobek ­nedostatečný. Na základě toho si soukromí prodejci mléka účtují a ­dostávají drahou cenu - 30-40 kopějek za litr, tj. dvakrát více než ve státních obchodech. Tyto skutečnosti ­dokládají nedostatek mléka v SSSR a jeho vysokou cenu.

Pro přehlednost porovnejme mzdy a ceny v předrevolučním Rusku a v Sovětském svazu. Jak jsme ­si již ukázali, zemědělský dělník v předrevolučním Rusku si mohl za denní mzdu koupit 30 litrů mléka - 30 kopějek ve zlatě. A {389} obyčejný sovchozní dělník, který dostával 40 sovětských papírových rublů (nových) měsíčně, si mohl za svůj denní výdělek - 1 rubl 33 kopějek - koupit ve státním obchodě při ceně 18 kopějek za litr pouze 7 litrů mléka, tj. čtyřikrát méně než předrevoluční ­zemědělský dělník. Na trhu si dělník za 40 kopějek za litr může za svou denní mzdu koupit jen tři litry mléka, tedy desetkrát méně než dělník statkáře.

V Sovětském svazu se tak mléko stalo 4-10krát dražším než v předrevolučním Rusku.

Podle oficiálních statistik dostávají sovětští dělníci a zaměstnanci v průměru 95 rublů měsíčně hrubého. Na síti dostanou o dvacet procent méně, tedy asi 76 rublů. Nejnižší mzda bývala 27 rublů a pak se zvýšila na 40 rublů. Většina dělníků a zaměstnanců tak nyní dostává čistou mzdu v rozmezí 40 až 76 rublů, v průměru tedy asi 58 rublů.

Typická rodina dělníka a zaměstnance se skládá z pěti osob:

dva pracovníci - manžel a manželka - a tři vyživované osoby (děti, staří ­rodiče). Manželé dohromady dostávají asi 116 rublů. Každý člen rodiny má příjem 23 rublů měsíčně, tedy 77 kopějek denně. Polovina tohoto příjmu - 39 kopějek - jde na jídlo a druhá polovina na všechny ostatní potřeby a ­požadavky. Z tak mizerného životního rozpočtu - 39 kopějek na jídlo - je obtížné zajistit 5 kopějek, tedy 12 % rozpočtu na jídlo, na denní nákup čtvrt litru mléka pro každého člena rodiny, a to i ve státním obchodě. A vyčlenit 10 kopějek, tedy 25 % tohoto rozpočtu, na nákup čtvrt litru mléka pro každého člena rodiny na trhu (při ceně 40 kopějek za litr) si průměrná typická městská rodina nemůže dovolit.

Pro většinu obyvatel měst - dělníků a zaměstnanců s nízkými až středními platy - se tak mléko v socialistickém ­státě stalo ­„luxusem“, nedostupným zbožím.

A v kolchozních vesnicích polovina obyvatel mléko nekonzumuje: ­tito lidé nemají krávy a jejich příjmy se zatím pohybují v rozmezí 3 až 7 rublů měsíčně a neumožňují jim nákup mléka. Tato vrstva kolchozníků bez krav může v nejlepším případě ­nakupovat pouze odstředěné, „odtučněné“ mléko, „vratné“ - ­mléko, které kolchozy dostávají (za poplatek!) od máselnic ­po výrobě másla a někdy je prodávají kolchozníkům.

{390} Domácností bez krav bylo v předrevoluční vesnici asi 10 procent a domácností s kravami asi 90 procent.

V letech po kolektivizaci se však situace v SSSR dramaticky změnila. Podle sovětských oficiálních statistik bylo k 1. lednu 1960 v osobním vlastnictví kolchozníků 11,7 milionu krav na 20 milionů rolnických rodin. (Statistický sborník „Zemědělství SSSR“, str. 263, Gosstatizdat, Moskva, 1960.)

­ To znamená, že počet krav ­v osobním vlastnictví rolníků se po kolektivizaci snížil ­z 28,8 milionu na 11,7 milionu, tedy 2 2krát1. Nyní je každý druhý kolchoz v Sovětském svazu bez krav­.

Během kolektivizace Stalin slíbil, že „dá krávu každé bezkrávné kolchoznici“. On a jeho nástupci však tento slib „splnili“ a zvýšili počet domácností bez krav z 10 na 50 procent, tedy na pětinásobek…

Průzkum ve vesnici Virjatino v Tambovské oblasti ukázal, že ještě v roce 1881 bylo 95 % domácností s kravami a pouze 5 % bez krav. A ve stejné vesnici v roce 1956, 26 let po kolektivizaci, byla kráva jen ve „většině“ domácností, „často však jedna kráva na dvě domácnosti“. („Vesnice Virjatino v minulosti a současnosti“).

Tento prudký pokles počtu krav u rolníků ve srovnání s předrevolučním obdobím se nejčastěji vysvětluje tím, že kolchozníci ­nemají dostatek krmiva pro své krávy. Předsedové kolchozů ­někdy nepřidělují svým kravám pastviny vůbec, nebo je ­přidělují velmi vzácné a drahé. Co se týče sena, kolchozy by měly dávat maximálně 10 procent sena, které posečou. Na krávu je to velmi málo. I toto ­pravidlo se ­však ­málokdy dodržuje a krávy často zůstávají ­bez sena nebo jarní slámy. Polovina kolchozníků si nemůže dovolit chovat krávy a zůstává bez mléka: nemají peníze na nákup tohoto drahého produktu.

A druhá polovina rolnických rodin, které mají krávy, konzumuje mléko, ale ne v dostatečném množství.

Krávy kolchozníků mají oproti předrevoluční ­vesnici nižší dojivost, ­protože nyní není dostatek krmiva: pastvin je málo, {391} sena je málo nebo žádné, není jarní sláma ani brambory, rolníci často krmí krávy v zimě posečeným strništěm nebo větvemi nasekanými v lese. Kolektivní zemědělci ironicky říkají: ­„Krávy nás krmí mlékem a my je krmíme dřívím…

Z nízkých výnosů mléka musí kolektivní zemědělci stále odvádět velké množství mléka státu. Za Stalina odevzdávali kolchozníci státu ­200 litrů mléka ročně od každé krávy jako „­dodávku mléka“, „daň z mléka“. A v poststalinském období, kdy byly ­formálně zrušeny ­„dodávky“ a „daně“ ze soukromých farem kolchozníků, ­byla „daň z mléka“ ve skutečnosti několikrát zvýšena, jen pod jinou záminkou. Vláda prostřednictvím kolchozní ­správy uložila kolchozníkům s kravami povinnost ­platit státu jako „nájemné za pastviny“ 60 rublů ročně v hotovosti, nebo raději v naturáliích: ­750 litrů mléka ročně státu prostřednictvím kolchozů za nízké „výkupní ceny“ (8 kopějek za litr).

A ze zbylého mléka jsou kolchozníci nuceni část ­prodat, aby si mohli koupit nejzákladnější produkty, od chleba a soli po průmyslové zboží, od oblečení po parafín.

Z těchto důvodů nemohou ani kolektivní zemědělci s kravami spotřebovat dostatek mléka.

Nedostatkem mléka trpí i venkovská inteligence.

- „Kdo nemá krávu, nechává své děti bez mléka,“ říká venkovský učitel v Omské oblasti.

- „V naší vesnici… Mléko… nemůžete koupit mléko, i když ­se tu ­chová dobytek,“ říká další vesnický učitel ze ­stejného regionu. („Sovětskaja Rossija“ ze dne 6. července 1960, Moskva.)

 

V dopise z 5. dubna 1960 píše žena z kozácké vesnice na Kubáni svému bratrovi emigrantovi: „… Od Vánoc jsme neviděli kbelík mléka… My, dělníci a zaměstnanci žijící ve ­Stanici a na vesnicích, nemáme kde získat mléko.“… („Novoe Russkoe Slovo“, 17. srpna 1960, New York.)

 

­V kolchozní vesnici není možné koupit mléko ani v chovatelských ­oblastech Sibiře a Kubáně, nejbohatších oblastech Ruska. Místní učitelé ji pro své děti nemohou získat…

 

{392} Proč se v Rusku, kde dříve tekly „řeky mléka“, stalo mléko tak vzácným a drahým produktem?

Krávy na státních farmách a kolchozech jsou nyní v hojném počtu. K 1. lednu 1966 jich bylo v SSSR 40,1 milionu. Z toho v socialistickém sektoru - v kolektivních a státních podnicích - 23,5 milionu krav (59 %) a v soukromém sektoru - u kolektivních zemědělců, dělníků a ­zaměstnanců - 16,6 milionu krav ­(41 %). (SSSR v číslech 1965, s. 77.)

Výnosy mléka v kolektivních a státních podnicích jsou však velmi nízké:

Podle oficiálních údajů od 1157 (Sborník zemědělství SSSR, s. 724.) do 2006 kilogramů (litrů) ­mléka ročně, (SSSR v číslech 1965, s. 80.) nebo 3 až 5,5 litru denně. Tato dojivost v socialistických ­zemědělských podnicích je dvakrát až třikrát nižší než v soukromých rolnických podnicích na předrevoluční vesnici.

Katastrofální pokles mléčné užitkovosti v socialistických podnicích je způsoben: nedostatkem krmiva v důsledku ­nižších výnosů na polích, chátráním luk, kazivostí a krádežemi krmiva; kravami, které nejsou kontrolovány při porážce; ­starými kravami ve stádu, které nejsou vyřazovány z propagačních důvodů (takže jich je ve stádech více).

Vláda v zájmu maximalizace příjmů odebírá veškeré mléko z kolchozů a státních farem na výrobu ropy a na prodej ve městech za vysokou cenu a nenechává nic pro pracovníky a specialisty kolchozů a státních farem.

Sovětská vláda ­se však při takové potřebě mléka ve ­statistických zprávách chlubí, že v poststalinském období údajně dosáhla zvýšení dojivosti v socialistických ­podnicích ze tří na pět až šest litrů ­mléka ­denně od každé krávy ­a „předstihla v množství mléka Ameriku“…

Takového „propagandisticko-statistického blahobytu“ vláda dosahovala a dosahuje rafinovanými kombinacemi a statistickým falšováním.

Za Stalina vláda odebírala z kolchozů jen tolik mléka, kolik ho bylo. A Chruščovova vláda ­zavázala předsedy kolchozů, i když bylo na farmách ­málo mléka nebo žádné, aby plnili státní plány „výkupu mléka“ nikoli mlékem, {393} ale penězi, ale aby to zaevidovali jako dodávku ­mléka…

Deník Pravda popsal takový případ „hojné mléčné statistiky“. Kolchoz Kirov, vesnická rada Čerkasy, ­okres Novorossijsk, ­převedl 90 000 rublů (starých) za mléko do vesnického skladu Čerkasy. Revizor okresní státní banky byl dokumentem o této transakci ohromen. „Co je to za kuriozitu? - pomyslel si auditor. - Kde to bylo vidět - kolektivní farma a najednou kupuje mléko?“ Dále byl auditor ještě více překvapen. Ukázalo se, že kolchoz platil selpo za mléko 1 rubl 80 kopějek za litr (ve ­starých penězích). To byla státní maloobchodní cena. A proč by měl kolchoz nakupovat mléko, a to o tolik více - 50 000 litrů? Revizorovi v selpo a v kolchozní radě bylo vysvětleno, že se tak děje legálně, „podle směrnic krajského výboru strany“. Podle směrnice výboru komunistické strany bylo ­možné zahrnout do prodeje mléka státu i ­vnitrozemské, vnitrokolektivní výdaje na farmu. ­A protože Kirovův kolchoz nikdy nesplnil plán dodávek mléka státu, ­protože jeho krávy dávaly jen 2,5 litru mléka denně, využil předseda kolchozu nařízení výboru komunistické strany. ­Předseda Kirovského kolchozu ­bez mrknutí oka ­převedl 90 000 ­rublů­ na ­místní selpo za 50 000 litrů mléka, jako by je utratil ­uvnitř artelu. Všechno je jasné jako facka. A v plánu ­není žádné­ zpoždění. ­Kolektivní zemědělský podnik obdrží potvrzení od selpo a předá je ­mlékárně. Neexistující mléko je odepsáno z ­plánu prodeje mléka státu…! „ („Pravda“, 10. února 1960, Moskva.)

Ve skutečnosti žádné mléko neexistuje. Ale je to 50 000 litrů, které jsou zaznamenány v účtenkách a výkazech. Tyto zprávy se dostávají z kolchozů a selpo až do vlády. V další zprávě „vůdce komunismu“ nebo ve zprávě Ústředního statistického úřadu jsou pak shrnuty do ohromujícího závěru:

„Sovětský svaz dohnal Ameriku v mléce! …“

„Socialistické mléko“ je z velké části „­papírové mléko“, které nemohou jíst ani ­obyvatelé SSSR, kteří jsou zvyklí na­ všechno.­ Takto se dělají „zázraky“ v Sovětském svazu.

Nejsmutnější však je, že takové „zázraky“ nejsou jen „pohádkou pro malé děti a velké hlupáky“. Provádějí se v {394}

na úkor základních potřeb všech obyvatel. Mléka není dost ani pro děti a úřady vykřikují do světa, že všichni obyvatelé socialistického státu „plavou v mléce, plavou v ­mléce, předbíhají Ameriku“… .

Pro kolektivní zemědělce jsou takové „zázraky“, které jim vymývají oči, ještě ­smutnější a škodlivější. Tyto „zázraky“, kdy jen kolchozníci jedné ­vesnice „spotřebovali“ 50 000 litrů mléka a ani si toho „nevšimli“, ­vznikly na úkor kolchozníků. Kolchozníci za toto „papírové mléko“ napsané na ně zaplatili 90 000 rublů, které si vydělali ­tvrdou prací během roku veřejné služby.

Kvůli tomuto „propagandistickému zázraku“ ­dostávají kolchozníci za ­svou těžkou státní práci často jen almužnu nebo dokonce vůbec nic a ­pracují léta zadarmo.

Nejmasovější, nejzáludnější a zároveň nejjednodušší ­metodou „výroby mléka“ (papíru) v kolektivních a státních podnicích ­je metoda podvojného, účetního… Kolektivní zemědělský podnik odevzdává mléko státu v továrně na máslo („státní nákup“) a dostává za něj ­příslušné potvrzení. Po výrobě másla si kolchoz odveze ­odtučněné, „odstředěné“ mléko zpět z mlékárny. Kolchoz nakupuje toto „vrácené mléko“ za peníze: továrna na máslo účtuje kolchozu za toto „vrácené mléko“ 25 % hodnoty plnotučného ­mléka přijatého od kolchozu. A předseda arteliéru ­použije tento „výnos z mléka“ v kolchozu, jak uzná za vhodné: pro telata­, selata, k prodeji kolchozníkům bez krav. To je ­dokumentováno jako „vnitrokolektivní použití mléka“.

V kolchozech, ve státních podnicích a pak na vyšších instancích, ­až po Ústřední statistický úřad a vládu, se tedy totéž mléko započítává do ­kolonky „produkce ­mléka“ dvakrát: poprvé jako „plnotučné ­mléko“ odevzdané mlékárně jako „státní ­nákup“, podruhé jako „vratné mléko“ nakoupené v mlékárně ­od státu a „použité v rámci kolchozu“….

Z mléka, které kolchoz odevzdává státu, jde jedna část do státních obchodů na prodej městskému obyvatelstvu. Tato část mléka se započítává jednou: jako „vládní nákupy“. Druhá část mléka se dává do mlékárny na výrobu másla. Tato část mléka po výrobě másla - odtučněné mléko, „mléčný výnos“ - se v kolektivních farmách účtuje dvakrát: {395} nejprve jako mléko dodané státu (plnotučné mléko) a poté jako „­použité v rámci kolektivní farmy“ („výnos“). Ve zprávě o „roční ­produkci mléka“ je shrnuta v každém zemědělském družstvu, ve vyšších ­instancích ­pak až na ­Ústředním statistickém ­úřadě. A touto metodou se v rozporu s pravdou zvyšuje celková „produkce mléka v zemi“ v oficiálních statistických výkazech nejméně o padesát procent…

­Na tak geniální ­metodu nepřišel ani Stalin. Takové účetnictví zavedl Chruščov pro rychlou ­realizaci hesla: „Dohnat a předehnat Ameriku v mléce…!“. ( O Chruščovovi viz dodatek na konci; ldn-knigi)

Jeho přezdívka „fakír“ je zasloužená.

Sovětské statistiky názorně vyjadřují úspěchy této „fakírské metody“. Během dvou let, kdy byla tato metoda zavedena do praxe - v letech 1957 až 1959 - ­zaznamenala „produkce mléka“ v SSSR, pokud lze věřit ­oficiálním statistikám, obrovský skok. Kolchozní krávy, které v letech 1934-1955 tvrdošíjně udržovaly průměrnou dojivost na „kozí úrovni“ - tři litry denně, (Sborník sovětského zemědělství, s. 370-371.) - v letech 1957-1958 tuto úroveň rychle zvýšily na 5,5 litru, (Tamtéž, s. 371.) Tedy téměř dvojnásobně.

A celková „produkce mléka“ v zemi, která se touto zázračnou ­metodou ve stejném období „destilační hry“ s Amerikou ­zvedla z 36,5 milionu tun na 58,7 milionu tun v roce 1958, tedy o 60 %. (Tamtéž, s. 593.)

 

Po vzoru Chruščova, který po Stalinově smrti odhalil své propagandisticko-statistické falšování, Kosyginova-Brežněvova vláda po odstoupení Nikity Sergejeviče částečně odhalila Chruščovovo falšování. Statistické zpracování ­za rok 1965 ukazuje, že ve všech letech sedmiletého plánu nedošlo k nárůstu produkce mléka. V posledních letech Chruščovovy vlády 1963-1964 se dokonce snížila dojivost krav z 2007 v roce 1958 na 1600-1700 kg (litrů), tj. o 18 %. (SSSR v číslech 1965, s. 80.)

Ale v roce 1965, v prvním roce nové ­Brežněvovy-Kosyginovy vlády, socialistické krávy opět vzplály obdivem k moderní vládě, zahrnuly ji nadšením {396} a udělaly „velký skok“: zvýšily dojivost z 1700 v roce 1964 na 2006 litrů v roce 1965, čímž se mléčná užitkovost za jediný rok zvýšila o 18 procent…

 

Socialistické krávy se chovají úžasně: na počest ­každé nové vlády v Kremlu se napnou a okamžitě výrazně zvýší dojivost… Anebo tento „zázrak“ nezávisí na kravách, ale na kremelských „fakírech“ a jejich oficiálních „statistikách“, které jsou určeny pro „malé děti a velké osly“…

V každém případě z analýzy „problému mléka“ vyplývá jeden jasný a nezpochybnitelný závěr.

V předrevolučním Rusku tekly „mléčné řeky“ a mléko bylo stejně běžným a každodenním „zbožím“ jako ­voda, čaj a kvas. A komunistický režim tyto mléčné řeky vysušil a jejich koryta zaplnil Himálaji „papírového mléka“… ­Kravské mléko se tak stalo luxusním zbožím, „zakázaným ovocem“, nedostupným pro většinu obyvatel „socialistického ráje“…

 

„Papírový olej“

 

Jídelníček rolníků v předrevolučním Rusku obsahoval ­rostlinné a živočišné tuky. ­Z rostlinných tuků se ve středním a severním ­Rusku používal konopný olej a na Ukrajině a na jihu obecně slunečnicový olej.

Rolníci si vyráběli vlastní ropu. Zaseli spoustu konopí a slunečnice. Ze zrn těchto ­rostlin pak pomocí místních drtičů získávali ­olej a také dobré krmivo pro dobytek - koláče.

Sedláci si doma vyráběli kravské mléko a přepuštěné ­máslo.

Téměř všichni zemědělci měli prasata. Po vykrmení je pak poráželi na slaninu. Každý rok téměř každá domácnost porážela dvě nebo více prasat.

{387} Sádlo se pravidelně používalo na polévku a boršč, na smažení brambor, smažení vajec. Rolníci ho používali na ­cestách (do města, do lesa) a také při polních pracích.

 

Nyní kolektivní zemědělci nemají žádné tuky, ani rostlinné, ani ­živočišné.

Rostlinný olej nemají, protože za pracovní dny nedostávají od kolchozu olejniny. A ­kolektivní zemědělec nemůže na skromném ­pozemku, který zabírá zelenina a brambory, zasít konopí nebo slunečnici.

Lidé nemají kravské máslo, protože polovina kolchozníků ­vůbec nemá krávy. A ti sedláci, kteří mají krávy, jsou z nedostatku ­krmiva chudí a mají tak málo mléka pro rodinu, že nemají z čeho vyrábět máslo.

Ani kolchozníci nemají sádlo. Kvůli nedostatku chleba a nedostatku ­brambor nemohou kolchozníci vykrmovat prasata na sádlo a jsou nuceni je prodávat za daň, obstarávat nebo „­kontrahovat­„ ­nevykrmená.

Proto dnes kolektivní zemědělci obvykle jedí jídlo bez oleje a bez sádla. Jedí „prázdnou zelnou polévku“, polévku bez másla a nekvašené brambory.

O spotřebě másla a sádla kolchozníky se sovětský tisk nezmiňuje. V Kulakovského povídce „Dobroselci“ je letmo zmíněno, že jeden kolchozník měl sádlo, až když se stal brigádníkem.

V sovětském tisku byl popsán kuriózní případ. Předseda připravoval pro kolchozníky sádlo na nejtěžší práce a uchovával je ve skladu. V období jarní orby šéf dělníkům sádlo nedával, ale až po sklizni. A v období žní tuto otázku opět odložil až na dobu po orbě. A tak tento sovětský Pljuškin ­po několik let ani jednou nekrmil své kolchozníky sádlem, a to ani v nejtěžších pracovních obdobích…

Obyvatelé měst mohou sádlo konzumovat ve velmi omezené míře. Sádlo je drahé: 3 ruble ve státních obchodech a až 8 rublů za kilogram (v nových penězích) na trhu. Kolektivní chovy nemají dostatek prasat a kvůli nedostatku krmiva je jen zřídka vykrmují na sádlo.

Podle N. Chruščova kolchozy často posílají k odběru prasata o váze dvou pudů (32 kg), tedy nejen nevykrmená, ale zcela vyhublá.

{398} „Mazlavý problém“ v SSSR je za těchto okolností velmi bolestivý. Obyčejným lidem tento problém způsobuje fyzické utrpení, které definuje Zoshchenko - „Chci jíst!“ Nebo podle Čechova: lidé stále „přemýšlejí, co jíst…“.

Vůdci komunismu, kteří žijí v přepychu a blahobytu, se však o tento ­problém zajímají pouze z propagandisticko-politické stránky. Znepokojuje je, že masy jsou špatně asimilované a nepřátelské vůči ­„marxismu bez tuku“, tj. komunistickému ­systému, který obyvatele zbavil tuku. Chruščov proto vyjádřil ­přání „přiložit k marxismu kus sádla“, aby lidé mohli jíst „sádelnatou polévku“ a „boršč se sádlem“. Ale kolchozníci nemají vůbec žádné sádlo a měšťané ho nemají dost. Svědčí o tom stovky novinových ­článků, esejů a desítky povídek a románů, které ­popisují kolektivní zemědělskou vesnici. Jasným důkazem je i ­cena slaniny. Jestliže kilogram slaniny stojí ve státních obchodech 3 ruble a cena slaniny na trhu je 8 rublů, tj. 12 2krát vyšší, znamená to, že nabídka slaniny ve státních obchodech zdaleka neuspokojuje poptávku po ní.

Produkce a spotřeba ropy v SSSR je také velmi nízká.

Na plenárním zasedání Ústředního výboru Komunistické strany v prosinci 1959 Chruščov, tehdejší vůdce strany a vlády SSSR, prohlásil: „V roce 1959 činila produkce živočišného másla v zemi 845 000 tun, tedy v průměru 4 kilogramy na obyvatele. Ve Spojených státech bylo v roce 1958 včetně zemědělské produkce vyrobeno 685 000 tun živočišného ­oleje, tj. 3,9 kilogramu na obyvatele. Ministerstvo zemědělství Spojených států amerických odhaduje, že na základě zemědělské produkce se letos vyprodukuje 658 000 tun, tedy 3,7 kilogramu na obyvatele. Sovětský svaz ­tak v roce 1959 předstihl Spojené státy v produkci živočišného oleje na obyvatele. (Podtrženo ­mnou. - T.C.) (Statistický sborník „Zemědělství SSSR“, s. 39).

Tato zpráva byla zařazena do sovětských a zahraničních statistických ­příruček. Zpráva proběhla celým světovým tiskem, vysílaly ji {399} všechny rozhlasové stanice na světě a způsobila nevídanou senzaci: „Sovětská populace jí lépe než americká!…“

Fakta však hovoří jinak. I v hlavním městě se olej prodává pouze po 250 gramech na zákazníka. V jiných městech ­není olej ­vždy v prodeji a v malých městech je velmi vzácný. Ve ­vesnicích s ­kolektivním hospodařením se ­kravské máslo vůbec neprodává.

Senzacechtivá zpráva kremelské vlády je založena na ­vybílení zpráv, které se v ­sovětském státě vždy ­praktikovalo. ­Toto propagandistické zpravodajství se praktikovalo ­všude, na všech úrovních sovětského hierarchického žebříčku - od kolchozů a selpo až po ústřední výbor strany a Radu ministrů. Čím ­větší je počet selhání, tím nepravdivější je hlášení.

Metody hromadné výroby „papírového mléka“ byly popsány v ­předchozím textu. Podívejme se nyní na fakta o ­výrobě „papírového másla“.

Zásobovací úřad v jednom okrese přijímal mléko z některých kolchozů a zpracoval ho na tunu másla. Komunističtí ­„fakíři“ pak ­začali s tímto máslem předvádět „zázraky“ před slušným publikem. Sud s tunou ropy ­koupilo okresní spotřební družstvo. Okresní svaz spotřebitelů, který nechal sud másla ve skladu nákupního úřadu, prodal máslo ­předsedovi ­kolchozu, ­který neměl žádné mléko, jež by mohl odevzdat státu na ­zásobování mlékem. Předseda kolchozu vydal na tuto tunu másla stvrzenku Zagotkontorovi v rámci státních dodávek mléka­. Zagotkontor opět „prodal“ tutéž tunu másla Okresnímu svazu spotřebitelů, ten ji opět „prodal“ jinému kolchozu a kolchoz opět předal Zagotkontorovi stvrzenku za máslo. A tak dále, jako v pohádce o bílém býkovi… Během jednoho týdne byl stejný barel ropy prodán okresnímu družstvu a předsedům kolchozů šestkrát!…!

Oficiální zprávy a sovětské statistiky ukazují, že obyvatelstvo okresu se topí v ropě: kolchozy okresu odevzdaly státu ­za týden šest tun ropy, Zagotkontora za týden nakoupila ­šest tun ropy, Družstevní okresní konzumní svaz prodal obyvatelstvu za týden šest tun ropy. To je patrné z ­dokumentů: stvrzenek, úředních zpráv, statistických přehledů a ­tiskových zpráv.

A ve skutečnosti se jedná pouze o jednu tunu ropy, která neopustila skladiště ve výběhu ani na minutu.

{400} Během jednoho týdne se tak v okrese stal statisticko-propagační „zázrak“: jedna tuna ropy vzrostla na šest tun. Kolchozy předaly státu pouze jednu tunu ropy. A kolchozně-sovětští ­vůdci a statistici přeměnili jednu tunu kravského másla na šest tun „papírového oleje“…

Ve skutečnosti se v okrese neprodal veřejnosti ani gram másla. A obchodní a statistické instituce z této nuly udělaly šest tun „spotřebovaného“ másla…

Tyto „statistiky“ jsou pak shrnuty v ­provinciích a poté v centru. Pak jsou zveřejněny v tisku, ­jako oficiální přehledy Ústředního statistického úřadu, ­ve statistických sbornících, v oficiální zprávě ­vlády, v příští zprávě vůdce komunismu na plénu Ústředního výboru strany nebo na zasedání Nejvyššího sovětu, jako tomu bylo v případě rekordní těžby ropy v Chruščovově zprávě.

A pak tyto rekordní senzační zprávy, postavené na výplachu očí, obletí světový tisk a rozhlas a ohromí celý svět: „Sovětský svaz porazil Ameriku v ropě!“…

Obyvatelé SSSR spotřebují více ropy než ostatní lidé na světě!… Rusové ­mají nejvyšší životní úroveň!… ­Socialistický systém v ekonomické ­soutěži poráží systém soukromého vlastnictví­!… „

Zvažte, zda zpráva sovětské ­vlády o ­rekordní produkci kravského másla odpovídá skutečnosti.

Pokud je tato zpráva správná, znamená to, že každý obyvatel SSSR spotřebuje 4 kilogramy kravského másla ročně, 333 gramů měsíčně, 11 gramů denně. Každá průměrná pětičlenná rodina by denně spotřebovala 55 gramů másla. To není mnoho. Co se však týče kolchozní vesnice, všichni pozorovatelé se shodují v jednom: řadoví kolchozníci nevidí kravské máslo. Bez krav nemají mléko. Kolektivní zemědělci s kravami mají v nejlepším případě jeden litr mléka na rodinu denně. Není z čeho vyrábět máslo. Ve ­vesnici s kolektivním hospodářstvím se ­máslo neprodává. A počet obyvatel kolchozních vesnic tvoří ­polovinu obyvatel SSSR.

Vezměme to v úvahu a předpokládejme, že veškerou ropu vytěženou v SSSR spotřebuje pouze městské ­obyvatelstvo, tedy polovina celkového počtu obyvatel. Pak se ukázalo,­ že každý obyvatel ­města spotřebuje v průměru 22 gramů másla denně a průměrná rodina 110 gramů denně, tedy 3,3 kilogramu měsíčně. Většina běžných obyvatel města - dělníci, úředníci, studenti - tolik másla nespotřebuje.

A rozpočet většiny obyčejných měšťanů to také nestrpí. Náklady na 3,3 kilogramu oleje při státní ceně (3 ruble za kilogram) činí 9,9 rublu, zatímco tržní cena, která se zvyšuje na ­8 rublů, je 26 rublů.

Polovina dělníků a zaměstnanců, kteří vydělávají 40 až 76 rublů měsíčně, tedy 80 až 152 rublů na rodinu, není schopna vyčlenit ze svého měsíčního rozpočtu 26 rublů jen na máslo.

Proto oficiální zpráva Ústředního statistického úřadu o ­produkci a spotřebě v Sovětském svazu ve výši 4 kg živočišného oleje na obyvatele za rok neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s realitou, v níž většina lidí v Sovětském svazu žije v kolchozní vesnici a v sovětském městě.

Velká část tohoto „statistického oleje“ je „papírový ­olej“, který se nevyrábí v separátorech, ale v sovětských úřednických kancelářích pod ­vedením šikovných komunistických „fakírů“. Za tento „ropný zázrak“ však platí obyvatelé Sovětského svazu. Platí ji obyvatelé měst, kteří ropu kupují: kdyby bylo ropy skutečně tolik, kolik se uvádí ve vládních ­zprávách, prodávala by se levněji.

Na tento „zázrak“ však doplácejí především kolektivní zemědělci. Za ­všechno to obrovské množství „papírové ropy“ zaplatí své haléře práce vydělané na kolektivních zemědělských pracích.­ Samotný olej však vůbec nespotřebovávají. Papírový olej nekonzumují, protože je nepoživatelný. A nemohou si koupit skutečné máslo, protože všechny jejich příjmy z kolchozů jim sovětská ­vláda­ sebrala, ­aby zaplatila „papírovou ropu“…

Vládnoucí komunistická strana alias Sověti však z tohoto „ropného zázraku“ v mnoha ohledech nesmírně těží.

Za prvé, „vládnoucí strana“ o 13 milionech ­úředníků požírá skutečnou ropu a nechává lidem „papírovou ropu“, jako v pohádce o dělení „vršků a trnů“ ­mezi ­člověkem ­a medvědem…

{402} Za druhé, za „papírovou ropu“ ­dostává komunistická vláda od ­kolchozníků do státní pokladny stejné platby jako za skutečnou ­ropu…

Za třetí, bolševická moc získává z tohoto „zázraku“ obrovský propagandisticko-politický kapitál. Před očima úctyhodných diváků se na jevišti, které zabírá pětinu zemského povrchu, mění grandiózní země - „kolchozní neelovka“, „napjatá komunistická říše“ - ­v zemi pohádkové hojnosti… Tam je na slovo hlavního kremelského „fakíra“ celá říše rozložena na ubrus, na němž je „každému podle jeho potřeb“, ­„každému podle jeho srdce“. Scéna ukazuje zemi, kde je „pozemský ráj“ plně realizován…

Takto fungují komunističtí „fakíři“…

 

Vejce

 

Sedláci v předrevolučním Rusku měli mnoho slepic: obvykle ­10-20 slepic na dvůr a v létě 20-40 slepic. Proto měli rolníci dostatek vajec ke spotřebě i k prodeji.

Sedláci denně používali vejce k přípravě ­různých pokrmů: boršč, polévka, bramborová kaše s vejci („šťouchaná“)­, míchaná vejce se smaženými brambory a slaninou, nudle, okroška atd.

O svátcích se na vaření používalo mnohem více vajec: sedláci jedli vaječné koláče, vařená vejce, míchaná vejce (vejce a sádlo), nudle, palačinky, lívance a další pokrmy a kuchyňské výrobky.

Kromě toho rolníci prodávali velké množství vajec: městskému obyvatelstvu a obchodníkům. Statistická příručka uvádí, že „Rusko ­dodávalo 50 % světového vývozu vajec. V roce 1908 bylo z Ruska vyvezeno asi 2,6 miliardy vajec a v roce 1909 asi 2,8 miliardy vajec.“ (B. Brazol - The Reign of Emperor Nicholas II - 1894-1917 in Figures and Facts, New York, 1959, s. 8.)

(ldn-knigi; viz též na naší stránce: Hrabě V. N. Kokovcov (1853-1943) „Z mé minulosti 1903-1919“. 2 svazky, Paříž 1933, svazek II, část 6.; S. G. Puškarev „Rusko v 19. století“. (1801-1914) New York 1956. )

{403} Nyní, po kolektivizaci, nemá mnoho kolchozníků vůbec žádná kuřata a jiní jich mají velmi málo: obvykle do pěti kusů na dvůr. Více si kolchozníci nemohou nechat: drůbež není čím krmit.

Kolektivní zemědělci musí většinu svých vajec odevzdávat státu formou povinného nákupu vajec (150 vajec ročně na dvůr) nebo „dobrovolného a povinného nákupu vajec“.

Kromě toho existuje mnoho dalších „lovců varlat“, kteří se vrhají na kolektivní zemědělce.

Jakmile má venkovská družstevní prodejna nedostatkové zboží (cukr, parafín, mýdlo atd.), začne prodavač prodávat toto zboží pouze těm kolchozníkům, kteří prodávají družstvu (nebo úředníkovi) jádra za ­státní nákupní ­cenu, několikanásobně nižší než je cena tržní.

Nezřídka se stává, že i majitelé městských obchodů požadují, aby jim kolektivní zemědělec prodal vejce za nízkou cenu, než jim prodá potřebné zboží.

Šoféři, kteří vozí farmářky na trh, musí často

platit varlaty.

Šéfové kolchozů, od brigádníka po předsedu, ­požadují úplatky téměř za každou službu - za uvolnění z práce na několik hodin, za slámu, za vůz atd. - Kolektivní farmářky požadují úplatek, „pohoštění“. Nejčastěji je tímto „úplatkem“ míchaná vejce a vodka. Na schůzi kolchoznice vynadá předsedovi, opilci, který bere úplatky:

„Abych ti dal půl litru do tvého nenasytného lůna, ­musím prodat svá poslední varlata a nechat své děti bez jediného varlete…“ (N. Virta - „Steep Mountains“).

A komsomolští vůdci pořádají ­„nájezdy“ na kolchozy a ­„organizují výkup vajec od ­obyvatelstva“ pro potřeby socialistického sektoru hospodářství. Komsomolský tisk uvádí, že: „Ve státním statku „Krep“ v Kalačevském okrese byla líheň s kapacitou 120 tisíc vajec kvůli nedostatku vajec naplněna pouze 45 tisíci. ­Výkup vajec od obyvatelstva ­organizoval zásahový tým vedený Nikolajem Vereskunem, tajemníkem komsomolského výboru státního statku.­ Podobné razie byly provedeny v Rudňanském, Kumylženském, Staro-Poltavském a dalších okresech.“ (Časopis Mladý komunista, č. 7, 1960, s. 20).

{404} Komsomolci provádějí „nájezdy“, zátahy, aby násilím zabavili obyvatelstvu vajíčka k „dobrovolnému nucenému výkupu“, a dostávají k tomu souhlas vedení komsomolského časopisu a Ústředního výboru Komsomolu. Ústřední výbor Komsomolu a jeho časopis takové „nájezdy“ chválí a doporučuje je jako příklad k následování…

 

Za těchto okolností drtivá většina kolchozníků ­zapomněla na chuť varlat. Nejběžnější potravina minulosti - varlata - se nyní stala luxusem, který je pro kolchozníky v kolchozní vesnici nedostupný.

Podle zpráv Ústředního statistického úřadu v ­Sovětském svazu se během sedmiletého plánu (od roku 1959 do roku 1965) ­produkovalo ročně 23 (Zpráva Ústředního statistického úřadu - O plnění ­plánu v roce 1958.) až 29 miliard ­vajec. (Zpráva Ústředního statistického úřadu - O plnění plánu za rok 1965. „Pravda“ z 3. února 1966.) To znamená, že jich bylo v průměru 118 na obyvatele ročně, 10 měsíčně, dvě varlata týdně. To není mnoho.

Je také třeba vzít v úvahu, že ­sovětské statistiky jsou značně zfalšované: ­obsahují mnoho dodatků ke ­svým ­zprávám, v tomto případě značné ­množství „papírových vajec“.

 

­Takto například ústřední vládní orgán, list Izvestija, popisuje výmysl na oko při státních ­zakázkách na vejce. Předseda kolchozu „Krasnaja Iput“ v Brjanské ­oblasti splnil státní plán nákupu vajec na 120 procent. I plnění plánu veřejných zakázek je výjimečně vzácné a zde se ukázalo, že jde o „přeplnění“. Ústřední noviny vyslaly zpravodaje do tohoto slavného kolchozu, na ­nádhernou drůbežárnu, která překonala plán přípravy vajec. Noviny chtěly oslavit brjanského předsedu a jeho kolchozní nosnice, které v zájmu komunismu zahanbily kapitalistickou ­Ameriku. Když však zpravodaj dorazil do tohoto kolchozu a požádal ­předsedu­, aby ­mu ukázal nádhernou komunistickou drůbežárnu, předseda řekl: „Na kolchozu nejsou žádná kuřata…“. - „Odkud se berou vejce?“

{405} - „15 000 nakoupených od okresního spotřebního družstva a 4 000 od kolchozu „­Rusko“. (Noviny Izvestija, 6. ledna 1960, Moskva.)

­Sovětští představitelé, od kolchozů až po Kreml, tak „dohánějí Ameriku“ v produktivitě chovu hospodářských zvířat a ­produkují nejen „papírové mléko a máslo“, ale také „papírová vejce“…

Vlastní vejce putují především do obchodů pro stranické a sovětské funkcionáře, do restaurací pro zahraniční turisty a do „výstavních“ obchodů v hlavním městě.

Pouze malá část vajec jde do běžných městských obchodů pro obyčejné lidi.

Co se týče kolchozníků, ti dostanou na stůl jen „bu-marginální-propagandistická vejce“…

 

Maso

 

V období kolektivizace byla v Sovětském svazu zničena polovina dobytka. Od té doby nebyl normální chov skotu ve státě nikdy obnoven.

Každoročně dochází k velkému počtu úhynů hospodářských zvířat v kolchozech: kvůli nedostatku ­krmiva, chladnému počasí a špatné údržbě.

Podle zveřejněných údajů dosahují roční ztráty hospodářských zvířat v SSSR 6-7 milionů kusů. A v roce 1960 ­podle oficiálních informací zveřejněných na lednovém plénu Ústředního výboru v roce 1961 - RSFSR, Kazachstán, Kirgizie, Gruzie - uhynulo 9,3 ­milionu ovcí, především kvůli nedostatku krmiva. („Posev“ z 29. ledna 1961, Frankfurt/M.)

Kvůli nedostatku krmiva se skot obvykle nevykrmuje předtím, než je dodán ke sklizni masa na kolektivní farmy. Proto je živá hmotnost dodávaných prasat často až 2 libry (32 kg). ­N. Chruščov, šéf sovětské ­vlády, si posteskl: „To nejsou prasata, ale prasata…“.

­Z těchto důvodů se maso vyrábí v kolektivních chovech a ­neprodává se ho ­dostatek. V sovětských obchodech často 'mají vodku, ale nemají klobásu',“ říká emigrant, který se v roce 1959 přestěhoval na Západ. (Časopis Svoboda, č. 5, 1960, s. 7, Mnichov.)

 

{406} Cena masa je i na Ukrajině velmi vysoká: až 3 ruble za kilogram (v nových penězích). Průměrný výdělek dělníků v letech 1940-1964 se pohyboval od 33 do 90 rublů měsíčně. V roce 1965 se průměrný výdělek dělníků a zaměstnanců podle oficiální zprávy Ústředního statistického úřadu zvýšil na 95 rublů měsíčně. (Sborník SSSR v číslech 1965, s. 125.)

Za těchto podmínek se může stát, že pracovníci nebudou kupovat dostatek masa. A producenti masa - kolektivní zemědělci - ho vůbec nespotřebovávají.

­V nejlepším případě odchová rodina v kolektivním hospodářství ­během léta selata a telata. Na podzim je však každá domácnost nucena prodat jeden kus dobytka do kolchozu ­nebo státu na ­výkup masa nebo na „rozšíření stáda“ a ­druhý prodat (dříve pro daňové účely, v posledních letech ­pro vlastní potřebu, kterých mají kolchozníci miliony). A farmáři nemají žádné maso pro sebe.

Proto nemohou kolektivní zemědělci jíst maso nejen ve všední dny, ale ani o svátcích. Starší rolníci, kteří pamatují předrevoluční nebo neapolské časy, kdy bylo maso k dostání, dnes říkají, že „po kolektivizaci zapomněli na chuť masa“… A mladí kolchozníci většinou ­„nikdy v životě nejedli maso“…

­V posledních letech vyšlo ­o vesnici na kolektivním statku velké množství článků, esejů­, povídek a románů. Ale jen v jedné knize je zmínka o tom, že obyčejný kolchozník jednou na ­rodinné dovolené jedl telecí maso. Vypráví o tom Kulakovského povídka „Dobroselci“. Kolektivní farmář se rozhodl uspořádat rodinnou oslavu na počest svého novorozeného syna a za tímto účelem zabil tele.­ „Dozvěděli“ se o tom tajemník, předseda obce a policista. Kolchozníka „navštívili“ pod záminkou, že vesničtí náčelníci prý projevují mimořádnou „pozornost k lidem“: sami mu přišli poblahopřát k narozenému dítěti a přímo doma ho zapsali do seznamu nových „sovětských občanů“. Druhý den ­přišli ­šéfové, kteří si užívali jak těžkého ­pití­, tak ­„světových pochutin“, znovu, pod novou záminkou­: dítě zapsali na špatný formulář, a proto přišli „věc napravit“… Po takových nájezdech ­zůstaly ­kolchozníkovi z ­telete jen „rohy a nohy“. Takto popisuje svátek spisovatel Kulakovskij.

{407} A v jiných knihách o kolchozní vesnici - dokonce i od těch nejhorších lakýrníků - se o konzumaci masa obyčejnými kolchozníky úplně mlčí, jako by to bylo největší „státní tajemství“.

Kolektivní zemědělci maso opravdu nemají. Ani venkovští dělníci nemohou v kolchozní vesnici sehnat maso. „Na vesnici ­si maso nekoupíte,“ ­říkají učitelé v Omsku, nejbohatší dobytkářské oblasti na Sibiři. (Noviny Sovětskaja Rossija, 6. července 1960, Moskva.)

Úřady na radu a příkaz bývalého šéfa ­strany a předsedy vlády Chruščova odebraly kolchozníkům dobytek ­a předaly ho do kolchozů. („Posev“, 26. června 1960, Frankfurt/M.) Poté se problém výživy masa ještě více vyhrotil: v kolchozech ­přibývalo úhynů dobytka (z nedostatku krmiva a z chladu v nevhodných ­prostorách), klesal odbyt masa a ­rostly­ jeho ceny.

V sedmiletém plánu se měla produkce masa a slaniny zvýšit ze 7,7 milionu tun v roce 1958 na 16 milionů tun (nejméně) v roce 1965, tedy na dvojnásobek. Kremelští šéfové plánovali ­zvýšit produkci masa tak, aby na jednoho obyvatele připadalo 6 kilogramů měsíčně. A tak ­chtěly bolševické sirény svést lidi tímto velkolepým plánem­: „přiložit k marxismu sádlo a maso“.

Plán se ukázal být propagandistickým blafem. Podle zprávy Ústředního ­statistického úřadu z roku 1965 činila produkce masa (v jateční hmotnosti) nikoli 16 milionů tun, ale 9,9 milionu tun, tedy o 38 % méně, než bylo plánováno. (SSSR v číslech 1965, s. 80.)

Podle oficiálních údajů nyní není masa 6 kilogramů, ale 3,6 kilogramu měsíčně, tedy 120 gramů denně na hlavu.

Pokud by toto množství masa bylo v sovětském státě skutečně k dispozici a víceméně rovnoměrně rozděleno, byla by tato míra spotřeby - 120 gramů denně na osobu - pro naprostou většinu obyvatelstva velmi uspokojivá. Kvůli vysoké ceně masa a nízkým mzdám je však distribuce masa velmi nerovnoměrná: naprostá většina obyvatelstva konzumuje ­masa velmi málo, zatímco vládnoucí třída ho konzumuje hodně. Vládnoucí třída v socialistickém státě je velmi početná: 13 milionů {408} členů strany, s jejich rodinami více než 26 milionů lidí, tj. více než 10 % veškerého obyvatelstva. Tato vrstva se v SSSR živí především masem. V takových podmínkách distribuce masa trpí vládnoucí třída obezitou a lid vyhublostí.

Ale nejen rozdělování masa v SSSR je nerovné a nespravedlivé. Produkce masa je obecně nedostatečná. ­Oficiální zprávy připisují velké množství „papírového masa“ skutečnému masu.

Některé typické případy „výroby papírového masa“ byly popsány v sovětských novinách.

Mnozí šéfové kolchozů používají nejrůznější prostředky, aby donutili kolchozníky „prodat“ ­jejich telata do kolchozu za nízkou ­státní výkupní ­cenu. V opačném případě hrozí kolchozníkovi, že ­nebude pást krávy, že nebude dávat seno při ­sečení, že „zkrátí“ svůj pozemek usedlosti na minimum (do 0,07 ha) atd. Po takovém „nákupu“ šéfové kolchozů tele použijí „k obnově a rozšíření stáda kolchozů“ nebo k plnění plánu „státních nákupů masa“.

Ve sloupci „produkce masa“ se takové tele obvykle započítává dvakrát: nejprve do sektoru „kolektivní zemědělci“ a poté do sektoru „kolektivní farmy“. Tímto způsobem se k jednomu skutečnému teleti v účetnictví přidává druhé „vykazované tele“.

­V mnoha případech, kdy kolchozy nemají dostatek dobytka pro splnění státního plánu „nákupu masa“ nebo „­zásobování“, mají šéfové kolchozů mazané východisko z nouze: místo dobytka odevzdají státu ­peníze a tato machinace se dokumentuje jako odevzdání dobytka, „státní nákup“. V tomto případě odevzdá kolektivní statek ­skot úřadu pro ­veřejné zakázky ­za nízkou státní výkupní cenu. Kolektivní statek pak „nakupuje“ vlastní dobytek, ale za drahou, státem stanovenou prodejní cenu, údajně za účelem jeho „vykrmení“­. Po nějaké době, po vykrmení nebo bez vykrmení, je tento skot dodán do nákupního úřadu podruhé. Tímto způsobem se ke ­skutečnému masu přidá stejné množství „papírového masa“…

Takovéto lumpárny vládu uspokojují: z kolchozu zcela „vyždímala“ to, co měla ve svém plánu - ­zčásti v dobytku, zčásti v penězích.

{409} Tyto podvodné machinace šéfy kolchozů uspokojují: ­podle oficiálních dokumentů zcela splnili jak ­svůj plán „výroby masa“, tak státní „výkup masa“, a dokonce se jim dostává pochvaly v novinách a prémie od vlády…

Tyto kombinace jsou pro kolchozníky jen špatné: ­„papírové maso“, kterého se kolchozníci vzdávají v ­podobě peněz, je zaplaceno snížením jejich již tak mizerných mezd. Kromě toho, že je tyto triky ničí, poškozují také kolektivní zemědělce. Lidé v kolchozech „zapomněli na chuť masa“. A ve zprávách od venkovských po vládní, v ­tisku i v rozhlase komunistické úřady vytrubují, že velká část vyprodukovaného masa byla „utracena pro vnitropodnikovou potřebu“, tj. údajně spotřebována kolchozy… Zatímco vláda okrádá kolchozníky, zároveň se jim vysmívá tím, že ve svých zprávách uvádí, že zemědělci jedí dostatek masa a ­státu prodávají jen „přebytky“…

Komsomolská pravda popisovala „fakírské ­metody“, které kolchozní a komsomolské organizace používaly k „­výrobě masa“ prostřednictvím „chovu“ nesčetných množství drůbeže. Komsomolská ­organizace vyspělého kolchozu „Zavety Iljiča“ ve Sverdlovské oblasti, ­plnící příkaz stranického vůdce Chruščova - „dohnat a předehnat Ameriku v mase!“ - dala straně a vládě ­závazek: odchovat a předat státu 50 000 kachen!…! Termín už dávno vypršel a žádné kachny nebyly. Zpravodaj listu „Komsomolskaja pravda“ se vydal ­do předsunutého kolchozu a našel tam následující obrázek: „­Když jsme večer dorazili do kolchozu „Zavety Iljiča“, našli jsme tam ­jedinou mladou drůbežářku Mášu O. Ukázalo se, že se stará jen o 173 kachen…“. Podle povinnosti bylo 50 000 kachen, podle ­výpočtu okresního výboru 8 000 kachen, podle tajemníka kolchozu „Zavetov Iljiča“ 3 000 kachen a ve skutečnosti… pouze 173 kachen!…! „ („Komsomolskaja pravda“, 2. února 1960, Moskva.)

Kdyby „podnikavý“ zpravodaj tento podvod neodhalil, ­ve zprávách by bylo uvedeno, že „závazek byl splněn“, a ke 173 skutečným kačerům by tak přibylo 49 827 „papírových kačerů“…

A tato zpráva by ukázala, že „rozmnožování“ kachen v socialistickém ­státě může probíhat rychlostí sněhové nadílky: na cestě z kolchozní drůbežárny na kremelské ministerstvo {410} statistiky se může hejno kachen za jeden měsíc zvýšit 300krát!…! Takový „biologický a statistický zázrak“ se v historii chovu drůbeže ani ve světové statistice ještě nikdy nestal…

Na základě těchto statistik se „kremelští fakíři“ chlubí­: „Jde to dobře, dokonce velmi dobře…“

 

Když taková hejna „papírových kachen“ - prostřednictvím oficiálních zpráv, milionového nákladu tisku, rozhlasu a televize - obletí ­celý svět, naivní lidé ve všech zemích upadají do transu úžasu a nadšení a opakují: „Heslo komunismu - 'každému podle jeho potřeb' - bylo v Sovětském svazu již překonáno­!…“. A co naše slabomyslné vlády, které se proplétají jako želvy?!“

Takto vznikají „grandiózní úspěchy“, respektive naprostý rozpor mezi sovětskými statistikami a realitou…

 

Ryby

 

Ryby byly v předrevolučním Rusku velmi hojné. Všechny druhy ­ryb a rybích konzerv bylo možné koupit v každém, i tom nejmenším městě.

A levné ryby - solení sledi, sušení sledi (taran) - byly k dostání v každém vesnickém obchodě. Tuto levnou rybu rolníci často kupovali po sudech a jedli ji v hojném množství. Drahé ryby se kupovaly pro slavnostní příležitosti.

Obyvatelé vesnic ležících na březích řek a rybníků, jezer a moří - sami lovili spoustu ryb: pomocí sítí, rybářských prutů a nejrůznějších dalších pomůcek.

A obyvatelé pobřežních osad nyní sami neloví: nemají pruty, sítě ani čas. Například zde píše jeden ­dělník, který se vrátil z Belgie do Sovětského svazu: „A kolik ryb je tady (na Dálném východě) v řece! Přicházejí v balíčcích přímo před mýma očima. Rád bych si tu zarybařil, ale nemám čas: musím tvrdě pracovat a plnit kvóty na ­budování komunismu! (Noviny Ruská myšlenka ze dne 14. července 1960, Paříž.)

Státní továrny a závody ničí ryby v nevýslovném množství tím, že do řek vypouštějí toxický odpad z továren. Rybářské {411} artely loví mladé ryby. Jeden z odborníků v novinách napsal, že z těchto důvodů se v Sovětském svazu každoročně ztratí ryby v hodnotě ne méně než jedné miliardy rublů.

Proto je nyní v SSSR všude nedostatek ryb, dokonce i v přímořských městech a v hlavním městě. Jeden z dělníků, který se na ulicích Vladivostoku setkal s premiérem Chruščovem, si mu stěžoval, že v obchodech tohoto velkého zaoceánského přístavního města nelze sehnat jinou rybu než soleného sledě.

A v kolchozních vesnicích nejsou ani slanečci. Sleď se v předrevoluční ­vesnici prodával za 2-3 kopějky za kus, 5 kopějek za kilo, ale nyní se v SSSR prodává za 1,5-2 ruble za kilo ­(v nových rublech). V přímořských městech byly čerstvé ryby ještě levnější: dvě kopějky za kilo. Prodejci ryb v krymských městech nabízeli své zboží takto: „Tři kopějky za oko“ (oko jsou tři libry, asi kilo a půl).

A nyní jedna kozačka z Kubáně, žijící v kolchozní vesnici, napsala svému bratrovi do Ameriky v roce 1960 o tom, že jezdí do měst pro slanečky: „Žijeme spíš z chleba a tulku (druh slanečků) si vozíme z Jeiska (z města). A díky Bohu za to“… („Novoe Russkoe Slovo“, 17. srpna 1960, New York.)

Cukr

 

Sovětští výzkumníci, kteří prováděli průzkum v kolchoze Virjatino v Tambovské oblasti, napsali: „­Spotřeba cukru a sladkostí obecně se oproti minulosti nesmírně ­zvýšila. Čaj s cukrem ­nebo cukrovinkami je obvyklý v každé rodině. („Vesnice Viryatino“).

Ale spisovatel N. Virta, obyvatel Tambova, který dobře zná život na vesnici, ve své knize „Strmé hory (Obrazy venkovského života)“ píše o tambovských kolchoznících zcela jinak: pili „tekutý čaj, většinou bez cukru“… (N. Virta - „Strmé hory“.)

Kdo z těchto autorů píše pravdu: sovětští vědci ­nebo spisovatel Wirta?

Cukr v Sovětském svazu je drahý: 1 rubl až 1 rubl 20 kopějek ­(v nových penězích) za kilogram ve státních obchodech {412} a mnohem dražší na trhu. Kolektivní zemědělci, kteří vydělávají méně než 5 rublů měsíčně, si nemohou koupit a spotřebovat dostatek cukru.

Kromě toho je pro kolektivní zemědělce obtížné „získat“ nebo „získat“ cukr. Cukr se v SSSR nevyrábí v dostatečném množství. O tom svědčí i fakt, že se prodává pouze v městských obchodech, a to často pouze jedna libra na zákazníka.

Ve vesnických družstevních obchodech se cukr „přihazuje“ jen velmi zřídka: obvykle jednou nebo dvakrát ročně. Svědčí o tom eseje popisující kolektivní zemědělskou vesnici a příběhy vesničanů. ­V dopise kozáka z vesnice Kubáň z prosince 1959 ­se píše: „… Pro půl kila cukru jedeme do Rostova (160 km od bydliště autora - T. Ch.), půl dne stojíme ve frontě, dostaneme půl kila cukru a spokojeně jedeme ­vlakem domů…“. Jen jednou za rok přivezli do naší vesnice cukr, ­ale byl takový nával, že se to nedalo stihnout…“ („Novoje russkoje slovo“ 17. srpna 1960, New York.)

O tom, že je cukr v Sovětském svazu nedostatkový i pro městské obyvatelstvo a že je drahý, svědčí i to, že sovětští námořníci, když jedou do zahraničí, kupují cukr v pytlích­. (Ruské noviny Vzkříšení, 27. srpna 1960, Paříž).

­Co se týče sladkostí, které zřejmě pronikly do každodenního života tambovských kolchozníků, je o nich zajímavá ­zmínka i ve ­Virtově knize „Strmé hory“. Předseda, který chtěl zavést kolektivní zemědělskou výrobu, se rozhodl shromažďovat hnojiva ze soukromých dvorů a vozit je na pole artelů. Rozhodl se, že děti kolchozníků zaujme, a slíbil jim: za každý kbelík hnoje (nebo popela), který přinesou ­ze svého dvora do kolchozu, dostanou jednu sladkost. A děti s velkou horlivostí sbíraly hnůj ze svého dvora a nosily ho přes kilometr vzdálenou vesnici do kolchozu, aby ­za tuto práci dostaly jeden bonbón… (N. Virta - „Steep Mountains“).

Je vidět, že cukroví je ve vesnici k vidění jen zřídka a zdá se, že pro děti z kolchozů je to velmi drahá pochoutka.

Za těchto podmínek lze jen stěží uvěřit, že každá rodina v kolektivním hospodářství denně pije čaj s cukrem nebo sladkostmi.

{413} Kolektivní zemědělci nemohou pít čaj s medem. Med je mnohem dražší než cukr: od 3 rublů (nový) a více za kilogram.

Kolektivní zemědělci pijí čaj bez medu, bez cukru, bez sladkostí. A ještě ­častěji ani ne čaj, ale nepřevařenou vodu z kbelíku. Takový obraz vykreslil spisovatel A. Kulakovskij v povídce „Dobroselci“ (1958). Staří kolchozníci - mlékař a čeledín - jedí v ­kabátech hrnec ­brambor, a aby uhasili žízeň, nabírají hrnkem ­z vědra studenou vodu a pijí ji. (A. Kulakovskij - „Dobroselci“).

Sedláci na předrevoluční vesnici pili hodně mléka. Nyní mají kolektivní zemědělci velmi málo mléka nebo dokonce žádné. V předrevoluční ­vesnici měli rolníci téměř vždy kvas, národní ruský nápoj. Nyní však kolchozníci nemají kvas, protože nemají mouku.

V předrevoluční vesnici pili sedláci čaj s cukrem, i když ne každý den. V Rusku v roce 1913 spotřeboval každý obyvatel 9 kilogramů cukru ročně, tedy 750 gramů měsíčně, 25 gramů denně. (B. Brazol - Vláda císaře Mikuláše II. v číslech a faktech, s. 8, New York.)

A nyní si kolchozníci nemohou „dopřát“ čaj: není v něm cukr. Staří kolchozníci popsaní v povídce „Dobroselci“ by pravděpodobně po konzumaci brambor v uniformách hasili žízeň vařící vodou bez cukru. Ale pijí studenou vodu z kbelíku. Pravděpodobně ­proto, že zde není žádné nádobí na vaření: není zde vůbec žádná konvice a brambory se vařily v hrnci a kotlíku. Autor na tento důvod naráží, když mluví o nedostatku kovových výrobků ve vesnici: ­seker, jehel, nádobí.

Tento detail z kolektivního života na statku - ­lidé pijí syrovou, studenou vodu - ­je zajímavé porovnat s podobným faktem ze života ­zvířat na statku. Starý mlékař ohřívá krmivo a vodu pro prasata v parním kotli v krmné kuchyni na společné farmě každý den v časných ranních hodinách. O prasata se postarali zaměstnanci kolchozu a nařídili starému muži, aby prasatům ohříval krmivo a pití, aby nezmrzla a neprochladla od zmrzlého krmiva a studené vody. Při ohřívání vody pro prasata je však kolchozník sám nucen pít studenou vodu a nastydnout, protože nemá konvici na vaření ­vody… {414} Takto SSSR vypouští do vesmíru družice, lunární vozidla, kosmické rakety a kosmické lodě - ale nedodává zemědělcům konvice ani cukr…

 

Kuchyně a jídelny na kolektivních farmách

 

Nezřídka se stává, že kolektivní zemědělci nejen pracují na polích, velmi daleko od vesnic, ale také tam přespávají. Pak jim kolchoz zajistí ­stravování v polním táboře, a to na úkor jejich mzdy.

Jídlo bylo obvykle skromné. I v donském kozáckém kolchozu, který ­Šolochov popsal v knize Zvyšování panenské půdy, se skládala z ­bramborové polévky, řídké prosné kaše, lehce osmažené, a kyselého mléka.

Virta ve své knize Strmé hory uvádí, že obvyklou stravu kolchozníků výrazně vylepšily zeleninové konzervy, které ­dostávali od Zeleninového fondu. A předtím ­si ­kolchozníci ­dávali své obvyklé denní menu: ­bramborovou polévku nebo zelňačku.

Kuchaře do polní kuchyně vybírají náčelníci obvykle ­podle zásady: kdo se nehodí pro jinou práci. Například v kolchozu ­popsaném v knize Vznešená divočina byl kuchařem jmenován dědeček Ščukar: líný, lajdácký, upovídaný, „mistr“ v jediné ­specializaci - vyprávění nejrůznějších vtipů.

Výsledkem práce takového kuchaře bylo, že večeře byla přerušována výkřiky strávníků: „Bratři, snědli jsme žábu…!“ Ukázalo se, že kuchařka nabírala vodu z rybníka a nehlídala, co se do kbelíku dostává… Obědy někdy končily potyčkou…

V polních táborech byl často nedostatek nádobí. ­Oběd mohl být organizován ve dvou směnách. Šéfové kolchozů to však nechtěli udělat, chtěli zkrátit dobu oběda na minimum.

Z tohoto důvodu došlo k dalším nepříjemnostem a nedorozuměním, jak ­se uvádí v téže knize:

„Na brigádě bylo polední jídlo. Dlouhý stůl byl narychlo sestaven tak, aby se na něj vešli všichni oráči a pastevci. Jedli… …si vyměňovali ­poznámky o kvalitě jídla kuchaře.

- A tady je, vždycky málo osolená. To je běda, nevaří!

- Nedostatečné solení vám neprojde, musíte solit!

­{Vaska a já jíme ze stejného hrnku, on má rád ­neslaná jídla a já slaná. Jak se můžeme dělit o jeden pohár…?“

 

Podvýživa

 

V předrevolučním Rusku se vyráběl dostatek produktů pro vlastní obyvatelstvo a na vývoz.

Například v roce 1913 vyprodukovalo Rusko mnohem více obilí než Spojené státy ve stejném roce: ­třikrát více pšenice, třikrát ­více ječmene a 25krát více žita. (G. Grosvenor - „Mladé Rusko, země neomezených možností“ - citováno v Novém ruském slově, 17. listopadu 1960, New York.)

Předrevoluční Rusko bylo hlavním vývozcem chleba na ­světový trh. V roce 1913 vyprodukovalo Rusko pro „civilizovaný ­svět­„ 1/ 4 část spotřebované pšenice1 / 3 část ječmene a více než polovinu veškerého žita. Proto se tehdy Rusku přezdívalo ­„sýpka Evropy“.

A v posledním období, od roku 1963 do roku 1967, Sovětský svaz nejenže neprodává, ale sám nakupuje obrovské množství obilí v zahraničí.

Kromě chleba vyváželo předrevoluční Rusko na světový ­trh mnoho dalších produktů: vejce, máslo a cukr.

Po násilné kolektivizaci a organizaci systému kolchozů - tj. nového nevolnictví, státního poddanství - se produkce polních a živočišných produktů v SSSR dramaticky snížila. Proto nemá dostatek potravin nejen na vývoz, ale ani na výživu vlastního obyvatelstva.

Nedostatek potravin postihuje i města.

Zvláště silná je však na vesnicích. Je to proto, že vláda odebírá kolektivním zemědělcům většinu produkce, takže jim zůstává jen velmi málo. A hladoví a rozhořčení ­kolchozníci na tuto kořistnickou politiku komunistické ­vlády ­reagují ­špatnou prací a krádežemi potravin.

Strana a vláda se snaží tento nedostatek ­potravin zakrýt.­ To se jim však nedaří. Jsou nuceni {416} hovořit o ­nedostatku potravin v plánech vlády a v rozhodnutích sjezdů strany a plén ústředního výboru.

Předseda sovětské vlády N. Chruščov v roce 1959 ­prohlásil, že „obdržel množství dopisů, které vyjadřovaly ­oprávněné požadavky. Týkaly se především otázky bydlení a zásobování.“ (Posev ze dne 17. července 1960, Frankfurt)

Zásobování městského obyvatelstva potravinami se v posledních letech nejen nezlepšilo, ale dokonce zhoršilo.

Dochází to tak daleko, že ani v hlavním městě není k dostání zelí nebo mléko. „Na jaře tohoto roku (1960)… v moskevských obchodech nebylo nejen čerstvé zelí, ale ani kysané“, ­přiznávají zpětně ­ústřední vládní noviny. („Izvestija“ z 9. října 1960).

Podle zahraničních novinářů, diplomatů a turistů došlo v celém Sovětském svazu v posledních letech k „prudkému zhoršení ­zásobování obyvatelstva, včetně dělníků, potravinami ­a spotřebním zbožím. Dokonce i v Moskvě, která byla dosud považována za ­nejbohatší město na­ potraviny ­a zboží v ­Sovětském svazu…..­ dochází k nedostatku dodávek… ­Američané ­žijící v ­Moskvě napsali, že v ­obchodech s­ potravinami ­nebylo několik dní k dostání ani mléko.“ („Novoe Russkoe Slovo“, 25. srpna 1960, New York.)

Svědectví v jiných novinách uvádí i toto: „­Od loňského podzimu (1959) se zvýšil nedostatek chleba­, cukru, oleje a dalších produktů. Fronty rostou“… („Posev“, 17. července 1960, Frankfurt/M.)

­O prohloubení potravinové krize v Sovětském svazu ­svědčí i vládní nařízení zakazující zasílání potravinových zásilek z Moskvy do provincií. („Novoje russkoje slovo“, 30. dubna 1960, New York.)

O nedostatku potravin v SSSR svědčí i to, že ceny potravin jsou velmi drahé a existuje velký rozdíl mezi cenami ve státních obchodech a na trhu.

Svědci-turisté zveřejnili v novinách následující informace o cenách potravin v Mariupolu (na Ukrajině) v roce 1960 (ve starých penězích)­: brambory - 2-2,5 rublu za kg (v nových penězích - 20-25 kopějek); {417} rajčata - 15 rublů za kg (v nových penězích - 1 r. 50 kopějek); máslo - 30-35 rublů za kilogram (v nových penězích - 3-3,5 rublu); sádlo - 22-26 rublů za kilogram (v nových penězích - 2 rubly 20 kopějek - 2 rubly 60 kopějek); hovězí maso - 22-24 rublů za kilogram (v nových penězích - 2 rubly 20 kopějek - 2 rubly 40 kopějek); mléko - 3 rubly. 70 kop. litr (v nových - 37 kop.); porce zmrzliny - 1 str. 20 kop. (v nových - 12 kopějek); sklenice piva - 6 rublů (v nových - 60 kopějek).

V Altajském kraji jsou ceny potravin ještě vyšší (ve starých penězích): kilogram masa - 35 až 38 rublů (v nových penězích 3,50 až 3,80 kopějek); kilogram sleďů - 17 až 20 rublů (v nových penězích 1,70 až 2 rubly); kilogram kamsů - 8-10 rublů (80 kopějek - 1 rubl); litr mléka - 4 rubly (40 kopějek v nových penězích). („Komsomolskaja pravda“, 11. července 1960, Moskva.)

Večeře v restauracích Sovětského svazu jsou velmi drahé: dvouchodové jídlo a1 4 litr vodky stojí 100 rublů ve starých penězích nebo 10 rublů v nových penězích). („Novoje russkoje slovo“, 30. dubna 1960, New York.)

Ceny zeleniny na trzích v Moskvě jsou v průměru ­osmkrát vyšší než na trzích v ­Německu.

Statistický úřad práce ve Spojených státech severoamerických na základě poměru průměrných mezd dělníků a cen ­výrobků zjistil, ­že průměrný sovětský dělník musí pracovat 1 1 /krát déle než americký dělník, aby si vydělal na chleba, 3 12 /krát déle na brambory, 4krát ­déle na maso a mléko, 8krát ­déle na vejce a 9krát déle na máslo. (Noviny Naše společná věc, č. 12 z roku 1960, Mnichov.)

Vezmeme-li průměrný poměr všech těchto druhů výrobků, vyjde nám, že průměrný dělník v Sovětském svazu musí ­pracovat pětkrát více než ­průměrný americký dělník, ­aby mohl koupit všechny druhy potravin pro svou rodinu. ­Reálná mzda dělníka v SSSR je pětkrát nižší než reálná mzda amerického {418} dělníka nebo ceny potravin v Sovětském svazu jsou pětkrát vyšší než v Americe.

Z tohoto důvodu jsou dělníci v SSSR podvyživení a podvyživení.

„Dokonce i brambory jsou špatné, mělké a napůl shnilé, a slanečky jíme každý den,“ píší dělníci z Donbasu. - Ale brambory jsou také velmi drahé a my ­nemůžeme utratit víc než kilo pro nás tři denně.­ Chleba je příliš málo.“ („Posev“, 26. července 1960, Frankfurt/M.)

V předrevolučním Rusku se brambory prodávaly za 1 kopějku za kilogram. V Sovětském svazu se cena zvyšuje až na 40 kopějek za kilogram (v nových penězích).

Stravu rodiny průměrně placeného sovětského zaměstnance, ­který dostával 500 rublů měsíčně a měl pět členů rodiny (on, jeho žena, tři děti), popsal očitý svědek-turista takto:

„Večeřeli jsme: byly tam vařené brambory a černý chléb. Děti zapíjely brambory vodou: mléko si kupují jen zřídka. Sluha, hlava rodiny, řekl, že za tuto mzdu a při současných cenách „nežijí, ale nějak existují“… Když se ­o tomto případu ­ve vagonu vyprávělo, jeden z cestujících, lékař, „se divil, jak nás pět může ­žít z 500 rublů. Má jen tříčlennou rodinu (kromě sebe - dítě a manželku, která kvůli nemoci nepracuje), ale nikdy jim nestačí jeho 800 rublů na celý měsíc.“ („Posev“, 17. července 1960, Frankfurt/M.)

Američtí studenti žijící v Moskvě a studující v rámci ­výměnného pobytu na univerzitě popsali stravu: „Jídlo ve studentské jídelně je špatné. (Časopis Svoboda, č. 7, 1960, s. 18.)

A to na univerzitě v hlavním městě, ve „světové výstavní síni“. A jak se stravují studenti, kteří studují na ­oblastních technických školách a dostávají stipendium ne 50, ale jen 10 až 30 rublů měsíčně…?

Denní stravu sovětských vojáků sloužících v Německu popsal očitý svědek, bývalý sovětský voják, který v roce 1959 přeběhl na Západ, takto:

Snídaně: 200 g chleba, prosná kaše, 20 g cukru, čaj. Oběd: 300 g chleba, bramborová polévka (nebo zelná ­polévka) a ječná kaše.­ Večeře: bramborová kaše, perlová kaše, někdy kousek sledě.

{419} Při odchodu z jídelny po takovém jídle vojáci ­říkají: „Hladovět nebudete, ale jíst také ne…“. (Tamtéž, č. 6, 1960, s. 25.)

Vojáci v ruské předrevoluční armádě měli na jídelníčku pohankovou nebo prosnou kaši, maso a máslo.

Vojáci a studenti, dělníci a státní zaměstnanci v ­Sovětském svazu jsou tedy ­podvyživení.

Nejhůře jsou na tom však zemědělci, producenti potravin. Jak jsme viděli výše, jedí brambory a zeleninu, „sedí na bramborách a zelí“.

Ale ani oni nemají vždy dostatek zeleniny a brambor: jejich zahrádka je velmi malá, na péči o zeleninu nemají dostatek času, jejich potřeba peněz (na nákup chleba, oblečení, bot, nádobí atd.) je velmi velká.

Z tohoto důvodu musí prodávat i část potřebných ­brambor a zeleniny.

Převážná většina zemědělců nutně potřebuje chléb, kterého za své pracovní dny dostávají jen velmi málo. Proto starý muž říkal svému městskému krajanovi skutečnou pravdu, když ­definoval jídlo kolchozníků takto: „špatně jedí“. („Literaturnaja Moskva“, č. 2, 1956, esej N. Ždanova „Výlet do ­vlasti“).

Při definování své výživy uvádějí kolektivní zemědělci obvykle pouze ­kvantitativní charakteristiku: „jíst málo“, „nejíst vůbec nic“.

Jeden předseda kolchozu utěšoval své kolchozníky, kteří ­si mu stěžovali na nedostatek potravin: „Za války jsme jedli ještě méně“… (N. Virta - „Strmé hory“.) A dobrá výživa v kolchozní vesnici je hodnocena pouze ­kvantitativně: „Tesaři se najedli do sytosti“. (Tamtéž).

Dokonce i kniha sovětských vědců, v níž jsou uvedeny ­výsledky průzkumu v jedné kolchozní vesnici (Virjatino, Tambovská ­oblast­)­, vede čtenáře k tomuto závěru: v kolchozech je i v poststalinském období výživa nedostatečná; hlavním problémem kolchozníka je ­stále úkol zajistit dostatek potravin pro rodinu. (Vesnice Virjatino.)

{420}

 

Hlad

 

Mnozí kolektivní zemědělci nejenže „špatně jedí“, ale také nutně ­potřebují potraviny a hladoví. „…Lidé nemají co jíst!“ - křičeli kolektivní zemědělci na schůzi. (N. Virta - „Strmé hory“.)

Příběh hovoří o „věčně hladových traktoristech“. (S. Antonov - „Alenka“, časopis Nový svět, duben 1960).

Kolchozník z ukrajinského Mirgorodského okresu píše: „V roce 1959 kolchoz nedával vůbec žádné potraviny, jen peníze: sežeň si je a živ se, ­jak chceš. Ale kde je vzít, když nebyly housky ani brambory. Krávy byly lidem odebrány do kolchozů, ale tam umírají: nemají krmivo, nemají péči. Lidé hladoví, mnozí již umírají. A ne všichni staří lidé umírají, ale někteří mladší, je málo jídla a žádná léčba. („Posev“, 26. června 1960, Frankfurt/M.)

­V požehnaném Mirgorodském ­okrese, v němž i za nevolnictví trpěli statkáři i nevolníci jen obžerstvím, jak to ­popsal Nikolaj Gogol v románu Staromódní statkáři, umírají a hladoví kolchozníci.

O hladu píší ve svých dopisech i dělníci z Donbasu: „Hladovíme, celý Donbas hladoví….. Kdyby jim neodebrali krávy, ale přinesli jim krmivo, žilo by se jim lépe. Kolik dobrého zůstalo pod sněhem - brambory, kukuřice, řepa… ­Mnozí jsou chudí, ­umírají na podvýživu.“ („Posev“ ze dne 26. června 1960, Frankfurt/M.)

Hlad v socialistickém státě postihuje nejen dospělé a starší lidi, ale také děti.

Zde je obrázek z eseje. ­Novinář sedí v chatrči na kolchozu.­ Vejde kolchoznice, pošeptá hospodyni, dá jí něco do ruky a odejde. Na otázku novináře paní domácí odpovídá: „Je to soused. Když odchází do práce, vždy si s sebou bere klíč od truhly. Chléb zamkne do truhly: schová ho před dětmi. Tato vdova z kolchozu nemá mnoho chleba, a ­tak může svým dětem dát jen malý kousek denně. A pokud chleba nezavře, děti snědí svůj týdenní příděl za jeden den, a co si pak počnou?

Ve venkovské kronice vypráví kolchozník novému ­předsedovi:

{421} „Sloužil jsem přece tři roky (v táboře)…

„ - Proč?

Pět kilo žita,“ řekl provinile Jefim Lukič. - Doma není ani drobeček a kluci jako ptáčci otvírají pusinky a žadoní o jídlo… Já a… Oni (šéfové) ­kradou po tunách, ­je jim to jedno, ale já…

„Zmlkl a mávl rukou.“ (N. Virta - „Steep Mountains“).

Jedna báseň popisuje takový smutný obraz:

 

„V jídelně a u stolku na promenádě je tlačenice.

A děvčátko volá: „Mami, chleba!

Kousání do ženského lemu.

………………………………………………………..

A kolem jsou unavení dospělí

Stojí tam a není schopen pomoci“…

(časopis Nový svět, č. 10, 1956, báseň N. Koržavina).

 

Zatímco ve městech SSSR bylo možné takové výjevy pozorovat během války, v kolchozních vesnicích lze podobné scény v mnoha rodinách pozorovat i po válce, a to až do současnosti. O smrti hladem na vesnicích během války sovětský spisovatel ­uvádí: „…V jedné vesnici v… tuto zimu asi třetina lidí zemřela hlady“. (V. Polevoj - Příběh skutečného muže…)

Stejné zprávy se objevují i v poválečném období:

„V zimě 1946-1947 v Rusku opět umíraly ­miliony lidí hladem…­„ („Ruská myšlenka“, 16. srpna 1960, Paříž).

­Komunistická moc vynakládá na své udržování, vyzbrojování, propagandu a rozvracení celého světa ­většinu všech příjmů lidí v Sovětském svazu. A živitelé rodin, ­zemědělci a jejich děti, v „ráji kolektivních farem“ umírají hlady. Během kolektivizace zemřely hlady desítky milionů kolchozníků. Během ­války a v poválečném období ­zemřely miliony lidí hladem. ­Lidé ­nyní­ stále umírají hlady, ­zejména ve vesnicích s kolektivním hospodařením.

{422} Lidé trpící hladem protestují proti „moci lidumilů“ a jejich předraženým propagandistickým hračkám, které způsobují, že tato moc okrádá pracující a umírá hlady. Živým vyjádřením tohoto protestu je dopis mladého ­dělníka listu Komsomolskaja pravda:

„Nyní naši vědci vypustili raketu na Měsíc… Událost je samozřejmě ­důležitá, je kolem ní hodně hluku. Ale podívejme se, jak ­se říká, na druhou stranu mince, položme si otázku: Co tyto satelity a rakety přinesly obyčejným smrtelníkům, včetně mě? Například den před startem rakety jsem dlužil 300 rublů a navzdory úspěšnému startu mám stále dluh. Nemyslíte si, že nadšení pro družice a vesmír obecně ­je předčasné, řekl bych, že je předčasné? Tím mám na mysli, že máme plné ruce práce s pozemskými záležitostmi: málo bytů, málo jeslí, málo zboží, málo silnic. A tahle raketa, o tom nepochybuji, spotřebuje tolik, že by se asi každý zhrozil, kdyby věděl, kolik stojí… Raketa, raketa, raketa! - Kdo to teď potřebuje?! K čertu s měsícem, ale ­dejte mi na stůl lepší. (podtrženo mnou - T.C.). Pak už můžete s Měsícem opravdu flirtovat!… Tyto satelity a rakety jsou mi lhostejné. Je příliš brzy. Je to zbytečné. („Komsomolskaja pravda“, 11. června 1960, Moskva).

Hladoví lidé nadávají komunistickým lidumilům nejen v anonymních dopisech, ale i otevřeně, ve frontách. Pozorovatelé píší: „Nedostatek chleba, cukru, másla a dalších ­produktů se od podzimu minulého roku (1959) zvýšil. Fronty rostou a s nimi i podráždění a hněv. Lidé ve frontách a tramvajích zcela otevřeně nadávají na pořádek a úřady. (Posevův týdeník, 1960, Frankfurt/M.)

Dojmy lidí, kteří nedávno utekli ze „socialistického ­ráje“, jsou zvláštní.­ „Nejsilnější a nejobecnější dojem ze Sovětského svazu,“ říká bývalý dělník, sovchozník a sovětský voják, který v roce 1959 přešel na Západ, „je hlad, zima a útlak. (časopis Svoboda za rok 1960, Mnichov. Dančenkovy vzpomínky).

Jiný emigrant, bývalý zaměstnanec Sovětského svazu, ­vzpomíná na pobyt v sanatoriu, kde bylo dobré jídlo: „Pobyt v sanatoriu mi zůstal v paměti jako jediný světlý {423} bod na pozadí šedivého polohladového života v „dělnicko-rolnické zemi vítězného socialismu“. (Podtrženo mnou. - T.C.) Jasné ­a zároveň hořké pro okradený ruský lid. („Ruská myšlenka“, 5. května 1960, Paříž.)

Správci kolchozů byli někdy postaveni před soud nebo posláni na nucené práce za ztrátu hospodářských zvířat v důsledku hladovění. (Virta - „Steep Mountains“)

Ale za vyhladovění stovek milionů lidí, za vyhladovění desítek milionů pracujících mučedníků v komunistickém ­impériu nebyl nikdo odsouzen. A přesto moc „ludomores ­a ludoboevs“ mučí, hladoví a zabíjí miliony lidí bolestivou smrtí.

Kardinál Ottaviani správně popsal komunistickou vládu jako kainiánskou moc, která zabíjí lidi - Ábela, moc „neodsouzených a nepotrestaných vrahů“…

 

Potraviny pro rolníky v kolchozech a na předrevoluční vesnici

 

V zahraničním tisku se objevují různá tvrzení o tom, jak jsou v Sovětském svazu stravováni kolchozníci.

Někteří píší, že kolektivní zemědělci jedí velmi dobře. K tomuto závěru dospěli na základě svých pozorování: ve výstavním ­kolchoze, kam byli tito ušlechtilí turisté přivezeni, se k nim předseda choval velmi dobře. Ale že běžní zemědělci v běžných vesnicích jedí úplně jinak než předseda výstavního kolchozu („okázale“), to je nenapadlo a ­neověřovali si­ to.

Jiní píší, že kolchozníci se stravují stejně špatně jako zemědělci na ­předrevoluční vesnici: jedí jen brambory a zeleninu.

Tito lidé však ruskou předrevoluční vesnici neznají a vyvozují závěry na základě svých politických sympatií a antipatií­.

 

Proveďme podrobné srovnání výživy rolníků na předrevoluční ­vesnici a v kolchozech.

Předrevoluční rolníci nejedli jen brambory a zeleninu.

K jídlu měli mnoho dalších věcí: chléb, mléko, máslo, {424} sádlo, vejce, maso, ryby, kroupy, hrách, ovoce a houby.

Denní jídelníček předrevolučních rolníků v chudších ­oblastech Ruska byl celkem uspokojivý.

Jedli jsme čtyřikrát denně.

Obvyklý oběd a večeře se skládaly ze tří chodů.

První chod: Zeleninový boršč nebo bramborová polévka, dobře ochucená ­sádlem nebo silně omaštěná (slunečnicovým nebo konopným olejem).

Za druhé: bramborová kaše (rozšlehaná s vejci) nebo nakrájené brambory, dobře omaštěné olejem. Nebo kaše - pohanková nebo prosná - ­s máslem: konopným, slunečnicovým nebo kravským.

Za třetí: mléčný pokrm: kaše, brambory nebo chléb - s mlékem.

Takto se chovali rolníci v chudších oblastech Ruska, ve středním a severním Rusku a v Bělorusku.

V bohatých oblastech Ruska - na Ukrajině, Kubáni, Donu, Volze a Sibiři - se rolníci stravovali mnohem lépe. Jídlo bylo dobré a bohaté. Výzkumník popisuje ­výživu v těchto oblastech takto: „Před revolucí… Mléko, smetana, sádlo, vejce, kuřata - to byly nejběžnější každodenní potraviny rolníků v těchto bohatých oblastech… Obyvatelé těchto okresů jedli pouze bílý pšeničný ­chléb… Slunečnicový olej se dříve spotřebovával na kila a byl považován za velmi levný produkt… Jeho cena byla 20-25 kopějek za kilo.“ (V. Mertsalov - Tragédie ruského rolnictva, s. 86.)

V těchto oblastech bohatých na dobytek bylo tolik masa, že ho rolníci jedli a prodávali spoustu.

 

Н. Krupská ve svých Pamětech o Leninovi napsala, že když byl Lenin ve vyhnanství na Sibiři, žila s manželem v bytě u sibiřského rolníka. Osm rublů (ve zlatě), které ­Lenin dostával každý měsíc od carské vlády jako „příspěvek“ na živobytí, platil rolníkovi za byt se stolem. Sedlák statkář krmil dva lidi, Lenina a jeho ženu, „jako na porážku“, jak se vyjádřila Krupská. A krmil je spoustou masa. Po porážce berana dal farmář celou mršinu k dispozici svým podnájemníkům. Když snědli všechno maso, pán pro ně zabil dalšího berana… (N. Krupská - „Vzpomínky na Lenina“).

 

{425} Taková byla každodenní strava ve vesnicích bohatých ruských regionů.

Sváteční jídla rolníků v celém Rusku byla bohatá a vydatná.

V průzkumech z vesnice Virjatino v Tambovské oblasti se píše o tom, jak tamní zemědělci slavili svátky před revolucí: „Na každý církevní nebo rodinný svátek připravovali jídla: zelnou polévku s masem,… vařené maso (hovězí, skopové, vzácněji kuřecí), rosol, ryby, palačinky, lívance“. („Vesnice Virjatino v současnosti a minulosti“).

Sedláci na předrevoluční vesnici slavili kromě neděle i ­mnoho dalších svátků. Každoroční svátek se slavil nejméně ­dva dny, Štědrý den téměř dva týdny a Velikonoce nejméně týden,“ píší inspektoři z obce Virjatino. - Dovolená zaujala v rodinném životě zásadní místo“. (Tamtéž).

­V předrevoluční vesnici slavili sedláci kromě 52 ­nedělí nejméně padesát dalších svátků: 12 dní byly „křestní“ svátky, hody ve vlastní a sousedních ­obcích - asi 6 dní, Velikonoce - 7 dní, Vánoce - 14 dní, masopust - 7 dní, rodinné svátky - křtiny, svatební obřady, svatby, pohřby atd­. - nejméně 10 dní na rodinu a další rodinné oslavy.

Výsledkem bylo, že v předrevoluční vesnici měli sedláci sto dovolených ­ročně. Každý třetí den byl svátek. V tyto dny lidé nepracovali a jedli velmi vydatně, mnohem lépe než v běžné dny.

 

Shrňme si fakta. V chudých oblastech předrevolučního ­Ruska se rolníci ve všední dny stravovali docela uspokojivě a o svátcích ­dobře. V bohatých regionech se sedláci ­dobře stravovali ­ve všední dny a ­bohatě a krásně o svátcích.

Většina zemědělců v Sovětském svazu po kolektivizaci je však ­špatně nebo velmi špatně živena. Kolchozníci žijí hladem a dokonce umírají hlady a vyčerpáním.

Spisovatel V. Tarsis, bývalý komunista s dlouholetou zkušeností, který žil v SSSR půl století - od roku 1917 do roku 1966 - popsal ­stravu kolchozníků jako „věčnou podvýživu“…

{426} Státní nevolníci, kolektivní zemědělci, jsou hubenější než nevolníci soukromých majitelů v době ­nevolnictví před staletími. Obě měly jako základní potraviny brambory a zeleninu. Většina statkářů však měla také dostatek ­chleba, mléka a rostlinného oleje. Většina kolektivních zemědělců však nedokáže spotřebovat ani dostatek těchto produktů.

Mnozí novináři a sovětologové tvrdí, že rolníci v předreformním Rusku v letech 1861-1917 jedli stejně špatně jako současní kolchozníci. Materiály v mé knize a ­vzpomínky lidí, kteří pozorovali poreformní vesnici, však ­ukazují, ­že taková tvrzení ­nejsou pravdivá.

Někteří socialističtí novináři tvrdí ještě paradoxnější věci. „Bylo mnoho lidí (v Rusku, v poreformní ­předrevoluční vesnici - T.C.), kteří nikdy nejedli boršč ochucený sádlem, ale někdy jedli chléb s quinoou celé měsíce, až do „žní“,“ tak se psalo v jednom článku. - Do černého chleba se často přidávala quinoa, aby se „vyrovnala“ novému chlebu“. („Novoje russkoje slovo“ 10. března 1957, New York.)

Tato charakteristika stravy rolníků na poreformní vesnici je zcela v rozporu s realitou. Tato charakteristika ­je výsledkem neznalosti nebo zaujatého a nepříznivého postoje revolučních socialistických politiků k předrevolučnímu ­Rusku.


{427}

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část třetí

 

 

 

KOLEKTIVNÍ ZEMĚDĚLSKÁ VESNICE V LITERATUŘE

 

Sociologické eseje

 

 

 


{429}

1. RÁJ V ZEMĚDĚLSKÝCH OBCÍCH

Sny a proroctví N. G. Černyševského

 

 

V roce 1863 napsal socialistický spisovatel N. G. Černyševskij ve vězení propagandistický román Co je třeba udělat? Tento román je dnes ­součástí školních osnov a probírá se v hodinách ruské literatury na sovětských středních školách.

V románu je socialistický systém, zemědělské komuny ­budoucnosti, popsán formou snových obrazů.

Komunardi žijí ve velkých, luxusních palácích obklopených zahradami a poli ve středním Rusku na řece Oka.

V románu je takto zobrazena hojnost pozemských plodů v komuně:

„Pole jsou jako naše chleby, jen ne jako naše, ale husté, hutné­, bohaté, hojné. Je to opravdu pšenice? Kdo viděl takové uši? Kdo viděl taková zrna? ­Takové klasy s takovými zrny by se nyní mohly pěstovat ­pouze ve skleníku. Pole jsou jako naše pole, ale takové květiny jsou nyní jen na našich záhonech. Zahrady, citronovníky a pomerančovníky, broskvoně a meruňky - jak rostou venku? Ach ano, to jsou ty sloupy kolem nich, to jsou ty, které jsou otevřené na léto.“…

Lehká práce strojů, radostná práce komunardů, vždy s písničkami - Černyševskij maluje obraz:

„Po těchto polích jsou roztroušeny skupiny lidí, všude muži a ­ženy, staří, mladí a děti pohromadě. Ale mladých lidí je víc, starých je ­málo, starých žen ještě méně, dětí je víc než starých, ale pořád jich není moc… Je tu velmi málo starců a stařenek, protože je velmi pozdě se jimi stát; žije se tu zdravě a klidně - udržuje se tu svěžest.“

{430}

„Základní skupiny téměř všechny zpívají.

 

„Ale jakou práci dělají? Ach, to oni sklízejí chléb. Jak rychle jim jde práce od ruky! A přece to jde rychle, a přece jim to zpívá! Stroje dělají téměř vše za ně - sklízejí a pletou snopy a odvážejí je - muži téměř jen chodí a řídí a pohání stroje. A jak se zorganizovali; je parný den, ale ­nic pro ně, samozřejmě: ­nad částí pole, kde pracují, je obrovský baldachýn; jak se práce hýbe, tak se hýbe, - jak si zorganizovali pohodu! Neměli by však pracovat rychle a vesele, neměli by zpívat…!

„A všechny písně, všechny písně - neznámé, nové. Ale naše se mi vybavila, vím to:

„Budeme s tebou žít po Pansyině způsobu;

Tito lidé jsou naši přátelé,

Po čemkoli vaše duše touží,

Dostanu s nimi všechno“…

 

Autor románu dále popisuje bohatou stravu komunardů:

„Ale teď už je po práci, všichni jdou k budově… Vstoupí do největšího z obrovských sálů. Polovinu zabírají stoly - ty už jsou prostřené - kolik jich je! Kolik zde bude strávníků? Ano, tisíc nebo více lidí. „Ne všichni jsou tady; kdo chce, obědvá ­sám, na svém místě. Ty staré ženy, staří muži, děti, kteří nešli na pole, to všechno připravili. „Vaření jídla, domácí práce, uklízení ­pokojů je příliš snadná práce pro jiné ruce,“ říká starší sestra, „měli by to dělat ti, kteří ještě nemohou nebo už nemohou dělat nic jiného.

„Skvělé uspořádání. Vše z hliníku a křišťálu, vázy s květinami naaranžované podél prostředního pruhu širokých stolů, nádobí už je na stole, zaměstnanci vstoupili, všichni usedají k večeři, oni i strávníci. „A kdo bude sloužit?“ - „Kdy? V době oběda? Proč? Protože je tu jen pět nebo šest nádob; ty, které mají být horké, jsou umístěny na ­takových místech, aby nevychladly; vidíš, ve výklencích jsou skříňky s vařící vodou,“ říká starší sestra. - Žiješ dobře, máš rád dobrý stůl, chodíš často na takové jídlo?“ - „Několikrát do roka.“ - „Je to s nimi společné; komu se to líbí, má to nejlepší, co se mu zlíbí, ale pak zvláštní zúčtování; a kdo nežádá {431} zvláštní pro sebe proti tomu, co se děje pro všechny, s tím není žádné zúčtování. A je to tak: co mohou ­všichni prostřednictvím své ­společnosti, za to se nepočítá; za každou zvláštní věc nebo rozmar se počítá.“

Jak se komunální zemědělci oblékají a tráví večery - i o tom mluví Černyševskij.

„Vstoupí do domu. Rozsáhlý, velkolepý sál. Večer v plnosti a veselí… Jak jasně je hala osvětlena… elektrické osvětlení. V sále je asi tisíc lidí, klidně jich může být třikrát tolik. „A to se stává, když přijdou hosté,“ říká zářivá kráska, „je jich víc. - „Tak co to je? Není to míč? Je to obyčejný všední večer?“ - „Samozřejmě.“ - „A v dnešní době by to byl dvorní ples, tak přepychové jsou ženské šaty…

Široká škála krojů různých orientálních a jižních ­střihů, všechny půvabné, ale převládá kroj podobný tomu, který nosily řecké ženy v nejelegantnějších dobách v Athénách - velmi ­lehký a volný. I muži mají na sobě široké, dlouhé šaty bez pasu, něco jako roucho; je vidět, že je to jejich běžný domácí kroj, jak je to skromné a krásné oblečení! Jak jemně a ladně obkresluje tvary, jak vyzdvihuje ladnost pohybů!

„A jaký orchestr, přes sto umělců a bavičů, ale hlavně ­jaký sbor!“ - „Ano, v celé Evropě jste neměli deset takových hlasů, jako jich najdete sto jen v tomto sále a stejně­ tolik v každém jiném: způsob života není stejný, velmi zdravý a společně půvabný, takže prsa jsou lepší a hlas lepší,“ říká jasná královna.

Po lehké práci tráví komunardi čas hraním, zpíváním a tancem, návštěvou ­muzeí, čítáren a divadel a posezením s přáteli. Všichni ­komunardi věnují hodně času lásce, „vědě o něžné vášni“.

Komunardi hodně cestují. V zimě žijí v teplejších oblastech a na jaře se vracejí do svých domovských obcí. Jsou fyzicky i duševně zdraví, mladí, krásní a dlouhověcí.

Komunardi jsou dobře zaopatření, svobodní, bezstarostní a šťastní. V románu je to vyjádřeno takto: „Všichni jsou to šťastní hezcí muži a ženy, kteří ­vedou svobodný život plný práce a rozkoší - šťastní, šťastní! „…zde všechny druhy štěstí, pro kohokoli, kdo je potřebuje. Zde každý žije tak, jak chce, zde každý žije podle své vlastní vůle.“

{432} Černyševskij ve ­svém románu zobrazil zemědělskou komunu v socialistickém státě jako ­„pozemský ráj“ a komunardy jako šťastné obyvatele tohoto ráje.

 

* * *

 

Od napsání Černyševského utopického románu uplynulo ­více než sto let.

Jeho myšlenku kolektivních farem začala v ­Rusku realizovat sovětská komunistická vláda hned po Říjnové revoluci v roce 1917. V prvním ­desetiletí po Říjnu, od roku 1918 do roku 1928, bylo ­takových hospodářství ­organizováno jen málo: ­méně než dvě procenta všech rolnických domácností.

 

Když pak ale úřady začaly ­od roku 1929 kolektivizovat, ­byli všichni rolníci násilně ­sdruženi do kolchozů. Od té doby uplynulo přibližně 40 let.

Jak pracují a žijí zemědělci v moderních kolektivních farmách:

Je to tak, jak snil a prorokoval Černyševskij, nebo jinak?